Na ostrově Cité, v místech prvního sídla francouzských králů, dnes najdeme tři památky. Kromě Sainte-Chapelle, Svaté kaple, na nás dýchne dávná historie i v komplexu dnešního Justičního paláce, v jehož suterénu leží Conciergerie – základy prvního královského sídla. Vybudoval ho už král Clovis v 6. století a v jeho práci pokračoval o pět století později král Hugo Kapet. Pozůstatky paláce, které můžeme vidět dnes, pocházejí ze 14. století, z doby vlády Filipa IV. Sličného, vnuka Ludvíka Svatého. Ten na tomto místě vybudoval prestižní symbol monarchie, který byl současně i sídlem parlamentu.

Na konci 14. století král Karel V. svoje sídlo přestěhoval do Paláce Saint-Pol v sousedství dnešního náměstí place des Vosges (Louvre v té době byl ještě nehostinnou pevností u hradeb města) a opuštěný palác na ostrově byl přeměněn v centrum výkonné a soudní moci, jehož součástí bylo rovnou i vězení. Až teprve v roce 1914 bylo vězení zrušeno a palác byl zapsán do seznamu historických památek.

Justiční palác s typickou siluetou, které dominují kulaté věže, zakončené špičatou střechou, se rozkládá v západní části ostrova Cité. Conciergerie leží v pravé části komplexu pod hranatou hodinovou věží, a do jejích suterénních sálů se vstupuje relativně malými dveřmi napravo od mřížové brány Justičního paláce. Oč jsou dveře menší a schody dolů strmější, o to větší překvapení čeká dole. Pohled na středověké prostory s řadami sloupů, které nesou gotickou klenbu, je úchvatný.

Největší sál měří na délku 64 metrů, na šířku 27,5 metru a na výšku 8,5 metru a byl vybudován v letech 1302 až 1313 jako refektář pro asi dva tisíce zaměstnanců královského paláce. Tam, kde byl refektář, musela být ovšem i kuchyň. Jak asi tehdy královská kuchyň vypadala, zjistíme, když vystoupáme po kamenném točitém schodišti o patro výš, kde leží prostor se čtyřmi ohromnými krby, které sloužily k vaření.

O něco výše nad hlavním sálem je položený menší sál hlídek, Salle des Gardes. Pochází z roku 1310. Jak dosvědčuje název, shromažďovaly se v něm královské hlídky a zároveň sloužil jako předsíň sálu, kde král vykonával svoji roli soudce a kde později, během Francouzské revoluce, sídlil revoluční soud. Dnes zde najdete obrovské davy lidí, kteří se tísní nejen ve frontě do dalších prostor, ale i v obchodě se suvenýry, kde najdete vše, doslova vše, na co se dá obtisknout podobizna Marie-Antoinetty..

Z hlavních sálů se prochází do prostor bývalého vězení, kde je dnes umístěna expozice, zachycující historii tohoto místa v době po Francouzské revoluci. Tehdy zažilo přeplněné vězení svůj vzestup, pokud se to tak dá říct. Nejdříve zde byli vězněni a popravováni členové královské rodiny a odpůrci revoluce – až časem začalo docházet i na samotné revolucionáře. V malé pietní místnosti visí na zdi seznamy všech 2780 odsouzených, kteří během revoluce skončili pod gilotinou. Poslední chvíle života tady strávil i jeden ze strůjců revoluce Maximilien Robespierre. Kdo s čím zachází, tím také schází, chtělo by se říci.

Nejznámějším vězněm zde však byla bezpochyby královna Marie-Antoinetta, která tady byla vězněna od svého zatčení v červenci 1789 až do své popravy 16. října 1793. Její cela se však ve své podobě nezachovala, protože při přestavbě těchto míst budovy byla na jejím místě vybudována vězeňská kaple. Kromě několika obrazů s tématikou jejího věznění i popravy jsou v těchto místech také umístěny připomínky samotného Ludvíka XVI. a jeho sestry Elisabeth,

Kromě slavných vězňů prošlo zdejšími zdmi i mnoho bezejmenných a bezvýznamných lidí. Takto vypadaly cely těch nejubožejších. Z podzemních kobek se pak dá projít na malý dvůr bývalé ženské věznice.

Conciergerie jsem navštívila znovu po více než deseti letech a potvrdila si, že i z ní je už přeplněná turistická atrakce, ale že přesto stojí za návštěvu – koneckonců, místa s takovou historií nevidí člověk každý den. Na rozdíl od minulosti je potřeba si koupit vstupenku předem a zarezervovat si návštěvu na určitý den a hodinu. Rezervaci musíte na uvedených stránkách provést, i když máte nárok na vstup zdarma (studenti do 25 let). Anebo si můžete počkat na třetí zářijový víkend a podívat se sem zdarma v rámci Dnů evropského dědictví.

Conciergerie, 1. obvod, 2 boulevard du Palais

Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod

Vstupné 13 eur Eur, studenti do 25 let zdarma. Společná vstupenka do Conciergerie a Sainte-Chapelle 20 Eur, kupuje se jen na stránkách Sainte-Chapelle.

Nadace Jeana Dubuffeta, kterou jsme tady viděli minule, leží přímo u křižovatky rue de Sèvres s boulevardem du Montparnasse. Na opačné straně křižovatky stojí mohutná skleněná budova, která je součástí dětské nemocnice Necker. Její historická část, která byla při svém založení v roce 1778 vytvořena z bývalého benediktinského kláštera, se táhne podél rue de Sèvres. Odtud je přes mřížovou bránou vidět na ploše mezi starou a novou částí nemocnice vysoký pestrý sloup se siluetami postaviček. Je to dílo jednoho z nejznámějších amerických street artistů Keitha Haringa. Na blogu jsme ho sice už viděli před více než deseti lety, ale protože se jeho okolí trochu změnilo, podíváme se dovnitř znovu.

Keith Haring, narozený v roce 1958, byl jedním z propagátorů street-artu a grafického stylu malby. Po studiích na výtvarné škole v New Yorku se naplno věnoval nejen běžné tvorbě, ale také malbě na zdi, inspirované graffiti, nejprve v New Yorku, ale brzy prakticky v celém světě. Velmi záhy se proslavil a jeho poznávacím znamením se stal typický grafický panáček, načrtnutý černou linkou. Keith Haring zemřel na AIDS v roce 1990 v necelých 31 letech.

Na dílo Keitha Haringa můžete v Paříži narazit také v kostele Saint-Eustache v 1. obvodu, kde po levé straně kostela ve třetí kapli za sakristií visí jeho triptych s tématem Kristova života.

Dvacet sedm metrů vysoký pestrý sloup uprostřed nemocnice vypadá zdánlivě bez účelu a možná vás napadne, kde se tady vzal. Dnes sice stojí jako solitér, ale v minulosti šlo o schodišťovou věž jedné z nemocničních budov, která byla zbořená v roce 2017. Původně hrozilo zboření i věži, ale nakonec bylo rozhodnuto o jejím zachování a za přispění mecenášů i o restaurování Haringovy fresky, která se v průběhu let stala jedním z jeho nejznámějších a nejcennějších děl.

Zatímco v minulosti byla věž vmáčknuta do malého prostoru mezi starými budovami, dnes stojí jako vysoký totem uprostřed nemocničního parčíku, založeného po jejich zbourání. Jak místo vypadalo v roce 2013 vidíte na spodní fotografii.

Přímo naproti věži, na zdi staré původní budovy nemocnice, najdeme další street art. Jeho autorem je portugalský umělec Alexander Farto, narozený symbolicky v roce 1987, v roce, kdy Haring dekoroval svoji věž. Specialitou Farta, tvořícího pod přezdívkou Vhils, jsou obličeje a postavy, které vytesává kladivem, sbíječkou i výbušninou do omítky starých zdí. V Paříži zanechal několik dalších děl, a i když tvoří prakticky po celém světě, nejvíc jich najdete v jeho rodném Lisabonu.

Stará budova nemocnice byla sice také nedávno zrekonstruována, ale její klášterní strohost žádným zvláštním historickým půvabem nevyniká. Nemocnici založila v roce 1778 Madame Necker, manželka ministra financí Ludvíka XVI., a matka známé spisovatelky Madame de Staël. Už při svém založení byla nemocnice určena dětem do patnácti let a na svoji dobu byla moderní a pokroková. Od roku 1802 nese jméno své zakladatelky. Na nádvoří, které vidíte na fotografii, se dá běžně podívat.

Na spodní fotografii je pak vidět prolamovaná skleněná fasáda nové budovy z roku 2013, tvořící roh boulevardu du Montparnasse a rue de Sèvres, přímo u metra Duroc. Na protilehlém rohu pak uvidíte slepecký ústav, o kterém jsem zde také už psala.

Hôpital Necker, 15. obvod, 149 rue de Sèvres

„Jen Paříž je hodna Říma a Řím je hoden Paříže“ . Toto tak trochu domýšlivé heslo najdete v malém parčíku v Latinské čtvrti. Je umístěno na soše římské vlčice, kojící Romula a Réma, kterou Paříži jako svému družebnímu městu věnoval v roce 1962 Řím. Tato věta se stala motivem jejich spolupráce, která zůstává jedinečná, protože pro obě města je to jediná družba, kterou kdy navázala.

Parčík, ve kterém socha vlčice stojí, najdete přímo před Sorbonnou, na jejíž průčelí je z parku dobrý výhled. Park bývá během dne plný studentů, kteří sem často chodí nejen kvůli odpočinku mezi dvěma přednáškami, ale i kvůli starému rituálu, spojenému se sochou filosofa Michela de Montaigne, autora slavných Esejů, která je umístěná přímo u vchodu do parku. Podle tradice je totiž nutné si před každou zkouškou pohladit filozofův střevíc, jehož špička je proto oblýskaná do zlatova.

Sochu vytvořil sochař Paul Landowski a Paříži ji daroval v roce 1934 jistý doktor Armengaud. Zajímavé je, že socha byla původně z bílého mramoru a že byla v roce 1989 nahrazena touto bronzovou kopií, která studentskou tradici osahávání přece jen lépe snáší.

Kromě dalších dvou soch, a to francouzského pedagoga Octava Gréarda z roku 1909 a malíře Pierra Puvis de Chavanne z roku 1924, parčíku vévodí především pohled na mohutné středověké zdi Národního muzea středověku Cluny. To jsme tady na blogu sice už viděli před více než deseti lety, ale protože k němu byly při nedávné rekonstrukci dostavěny nové vstupní prostory a vystavené sbírky byly znovu jinak uspořádány, ještě se tam brzy jednou vrátíme.

Na starých mapách najdete park pod názvem Square de la place Paul Painlevé, na ještě starších, předválečných, jako place de la Sorbonne. V roce 2021 byl park přejmenován na počest profesora historie a geografie Samuela Patyho, který byl zavražděn 16. října 2020 islamistickým teroristou v Conflans-Sainte-Honorine.

5. obvod, Square Samuel Paty

Když se řekne Bois de Vincennes, představíme si rozlehlý park na východě města s jezerem Daumesnil, ve kterém najdeme i zoologickou zahradu, Parc Floral, Jardin de l´Agronomie tropicale a sousední jezero Lac des Minimes, nebo školní zahradu École du Breuil. To ovšem ani zdaleka není všechno. Přímo naproti posledně jmenované leží další z perel této oblasti – arboretum s více než dvanácti stovkami stromů nejrůznějších druhů, ať už listnatými, jako jsou například lípy, javory, duby a kaštany, nebo jehličnatými, které jsou tu zastoupeny jak těmi pro Evropu typickými jako jsou borovice, smrky nebo jedle, ale také například cizokrajnějšími cedry, cypřiši nebo sekvojemi.

Arboretum je součástí pařížské botanické zahrady, která spravuje celkem tři zahrady – kromě arboreta je to ještě park Bagatelle na okraji Boulogneského lesa a zahrada Serres d’Auteuil. První vysazování stromů zde bylo zahájeno v roce 1939, ale po vypuknutí války bylo pozastaveno, aby mohly být pozemky využity pro pěstování zeleniny pro obyvatelstvo. K obnovení výsadby proto došlo až po roce 1946.

Park má nepravidelný obdélníkový půdorys, rozdělený hlavními cestami do čtyřmi oddílů. Cesty se kříží uprostřed terénu pod velkou, několik desítek metrů vysokou sekvojí. Celý pozemek je protkán dalšími užšími cestičkami, které provedou návštěvníky mezi jednotlivými částmi, věnovanými vždy jednomu druhu stromů. Z dubového lesa tak přejdete kolem kaštanového háje mezi javory a lípy a podél jasanů se dostanete k potůčku, lemovanému vrbami, abyste opět skončili pod centrální sekvojí, obklopenou koniferami.

Na procházku z centra Paříže je to sice trochu daleko, ale pokud byste se rozjeli na vincenneský hrad nebo některou z jiných zajímavostí ve Vincennes a jeho parku, určitě si nenechte příjemnou procházku v arboretu ujít.

Arboretum de Paris, 12. obvod, hlavní vstup z Route de la Pyramide

Vstup do zahrady je zcela zdarma. Otevřeno každý den v týdnu, v zimě od 9:30 do 18:30 (od 1. října do 30. března) a v létě od 9:30 do 20:00.

Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc Floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky (ale kolem nádraží to není moc pěkné).

Třináctý obvod nemá moc velkých parků. S výjimkou menších zahrad, rozházených sem tam mezi domy, je jednou z největších zelených ploch park Square René Le Gall ve čtvrti Gobelins nedaleko place d´Italie, pojmenovaný po 2. světové válce na počest městského radního ze 13. obvodu, zastřeleného Němci ve věku 43 let. Park leží stranou od hlavních ulic a je proto tak trochu skrytý před turisty.

Park je rozdělený do tří částí – ta první je upravená podle tradice francouzských zahrad jako růžová zahrada se záhony s rozkvetlými růžemi, které se pnou po kovových konstrukcích altánků. V jejím středu se tyčí obelisk.

Ve střední části parku nás čekají dlouhé cestičky mezi hustým podrostem, nad kterým se rozkládají koruny věkovitých stromy nejrůznějších druhů – kromě kaštanů, platanů, jasanů nebo cedrů zde rostou i některé ovocné stromy. Zadní a nejužší část je věnována dětem; kromě běžného vybavení hřišť s pískovišti a houpačkami jsou tu umístěny i pingpongové stoly.

Park byl vytvořen ve 30. letech minulého století na místě bývalého ostrova, který ležel mezi dvěma rameny řeky Bièvre, která tudy tehdy protékala směrem k pátému obvodu, aby se nakonec vlila do Seiny. Říčka byla na přelomu 19. a 20. století svedena do podzemí a zatrubněna, jednak proto, že dělila čtvrť na dvě části, ale především proto, že byla zdrojem zápachu, bláta a špíny. Na jejich březích stály nejen budovy manufaktury na gobelíny, ale o něco dál, na hranici 13. a 5. obvodu, i četné koželužny a barvírny, které využívaly její vodu při činění kůži a odpad ze svého provozu sváděly do řeky. Po celé čtvrti proto dnes můžete v místech, kudy řeka tekla, včetně parku, najít v dlažbě malé mosazné destičky s nápisem, které řeku připomínají. Kromě toho na ni odkazuje i malý potůček v zadní části zahrady v blízkosti dětského hřiště.

Údolí kolem Bièvre bylo v minulosti i přes nevábný pach místo plné života, který se zde točil především kolem tančíren a hospod. Leželo totiž až za tehdejšími hradbami, takže se zde na víno a další alkohol nevztahovalo městské clo. Ostrov uprostřed řeky sloužil jako místo zábavy pro dělníky z okolí, zvlášť poté, co si zde vlámští přistěhovalci, kteří přišli původně pracovat do gobelínové manufaktury, začali otvírat pivnice a vařit svoje vlastní pivo.

Jednou z atrakcí, kterými byl ostrov proslulý, byli kejklíři, kteří předváděli cvičené opice. Nechávali je prý po ostrově volně potulovat do té míry, že po nich byl nakonec ostrov pojmenován jako Opičí ostrov – Ile des Singes.

Square René Le Gall doplňuje mozaiku čtvrti, kterou tento blog už poměrně hustě mapuje. Těsně k jeho severní části přiléhá už zmíněná Manufacture des Gobelins, která dala jméno celé čtvrti, a také Národní mobiliář se svým bohatým depozitářem. Mezi oběma velkými areály je ještě více severněji vklíněn Château de la Reine Blanche. Východní strana parku je lemována starou rue de Croulebarbe, kde můžete vyzkoušet baskickou kuchyni v restauraci Cabaret de madame Grégoire. Nad jižní stranou se tyčí první pařížský mrakodrap a když za ním přejdete boulevard Auguste Blanqui s nadzemní částí metra linky 6, dostanete se do kouzelné čtvrti Butte aux Cailles s jejími uličkami, kavárnami, bistry a pouličním uměním.