Říkáte, co je to za nesmysl, že každý ví, že Paříž má jen 20. obvodů? To samozřejmě má, ale neznámý street artista (on tedy určitě neznámý není, jen jsem o něm nikde nenašla žádnou informaci) vytvořil i ten 21. V uličkách kolem Rue du Faubourg Saint-Antoine jsem na zdi našla tyto tabulky s názvy fiktivních ulic.
Hned ta první přinutí nezasvěcené k tomu, aby kroutili hlavou. Ten trochu zasvěcenější má před sebou teď složitý úkol vysvětlit, proč zrovna pozpátku zrcadlově obrácené písmo. Je to narážka na jeden ze slangových způsobů pařížského dialektu, takzvaný „verlan“, kterým mluví hlavně mladí lidé, většinou z určité sociální vrstvy, pocházející z chudších předměstí, kteří ve dvou a víceslabičných slovech přehazují slabiky a jednoslabičná slova rovnou čtou obráceně. Tento způsob mluvy údajně pochází z dávných dob, tvrdí se, že například filozof Voltaire si zvolil svůj pseudonym podle jména své obce Airvault, že se tento argot objevuje i ve Villonově Malém testamentu, nebo že už v díle o Tristanovi a Isoldě z 12. století je podle stejného principu vytvořená Tristanova přezdívka Tantris.
Verlan se rozšířil hlavně v 90. letech minulého století, především díky některým zpěvákům, kteří ho začali používat ve svých textech. Některé výrazy jsou dnes už běžnou součástí hovoru – můžete tak slyšet slova jako „tromé“ místo „métro“ , „meuf“ místo „femme“ (žena), „ouf“ místo „fou“ (blázen) nebo třeba „laisse béton“ místo „laisse tomber“ (něco jako vykašli se na to). Koneckonců i samotný výraz „verlan“ je obrácenou fonetickou verzí slova „l´envers“, nebo-li „obráceně“. (Ponechávám stranou fakt, že na té zdi je slovo „verlan“ foneticky zkomoleno a vytváří další slovní hříčku).
I další tabulky si hrají s jazykem, například dole je foneticky přepsáno „I love street“.
(Mimochodem, omlouvám se za kvalitu obou fotek, přesně tady mi došla baterka ve foťáku a už jsem to fotila jen mobilem).
Věřím tomu, že se v ulicích Paříže dají najít ještě další zajímavé tabulky s podobnými bláznivými nápisy. Pokud byste na ně narazili, budu ráda, když se o ně podělíte 🙂
Většinou vás zvu na procházky po okrajových čtvrtích Paříže, kde mě baví objevovat zapadlé uličky a kouty. Samozřejmě je mi jasné, že ne každý stojí o courání po předměstích, takže dnes se pro změnu vydáme přímo do centra, do okolí kostela Sainte Marie-Madeleine, který je z dálky vidět díky svému řeckému sloupoví a trojúhelníkovému frontonu nad vchodem. Pokud se od kostela podíváme směrem k jihu, uvidíme stejné sloupy přímo naproti za řekou na budově Senátu na Palais Bourbon.
Do žádných podrobných informací se tady nebudu pouštět, kostel najdete v každém, i tom nejútlejším průvodci, stačí, když si řekneme jako zajímavost to, že novoklasická budova původně vůbec neměla být kostelem, ale monumentálním pomníkem vítězství Velké armády Napoleona I. z roku 1806. Z budovy se stal kostel až v roce 1847 poté, co bylo změněno rozhodnutí vybudovat z ní první pařížské nádraží. Dovnitř se určitě podíváme někdy příště, dnes si dáme procházku kolem kostela na stejnojmenném náměstí.
Náměstí leží uprostřed čtvrti s typickými domy Haussmannova stylu, s kovovým tepaným zábradlím, vysokými okny a štukem bohatě zdobenými fasádami. Okolí je plné luxusních obchodů a restaurací. skrytých dvorů, dlážděných mramorem a vyzdobených sochami a květinami.
Přímo před průčelím kostela na konci levé strany rue Royale nás, co milujeme pasáže a průchody, přitáhne určitě nápis Le Village Royale. Za ním najdeme krásný dvorek s kavárnami a luxusními obchody, kterému se také někdy říká starším názvem Cité Berryer.
Dvorem projdeme do rue Boissy d´Anglas, ale jen o pár metrů dál nás krásný dřevěný šedý portál zavede zpátky do vnitrobloku. Je to další z pasáží v tomto okolí, Galerie de la Madeleine.
To už jsme se octili zase zpátky u kostela Madeleine a pokračujeme v naší procházce kolem náměstí ve směru hodinových ručiček. V severní části za kostelem najdeme spoustu luxusních obchodů s potravinami. A když říkám luxusní, myslím tím opravdu lanýže, kaviár, šampaňské a další vybrané lahůdky.
Ne každý samozřejmě hodlá utratit peníze za jídlo u Hediarda nebo u Fauchona a raději hledá nějakou levnější variantu. V tom případě existuje na náměstí zajímavá restaurace Le Foyer de la Madeleine. Najdete ji za těmito zelenými dveřmi přímo na boční straně podstavce kostela, vpravo z čelního pohledu.
Jde o charitativní restauraci farnosti Madeleine, která ze svých výdělků financuje stravování bezdomovců. Dámy, které tam obsluhují, nejsou servírky, ale dobrovolnice. Restaurace nabízí denní menu za cenu 8 euro, ovšem jen pro zaregistrované členy, kterými se můžete stát tak, že přímo na místě zaplatíte roční paušál 5 euro – na jeho základě máte právo přijít kdykoliv za uvedenou cenu 8 euro. Cena je samozřejmě bezkonkurenční nejen v celém bohatém okolí, ale dokonce snad i v celé Paříži a vyplatí se i v případě, že přijdete jen jednou a bude vás to stát i s paušálem 13 euro. Bohužel, když jsem se tam vypravila v srpnu s fotoaparátem, abych pořídila fotky pro blog, bylo zavřeno a z dřívějška žádné fotografie nemám, takže se dovnitř podíváme někdy jindy. Další informace najdete ve francouzštině TADY.
Tím jsme obešli celé náměstí dokola a dostali jsme se opět před kostel. Bohužel secesní podzemní toaleta, kterou jsem vám už ukazovala TADY, je už víc než rok zavřená a neví se, jestli ji vůbec ještě někdy znovu otevřou, takže si budeme muset najít odskočiště někde jinde.
Čtvrť Madeleine, place de la Madeleine
Jak se tam dostat: metro Madeleine (linka 8, 12 a 14)
V blízkosti katedrály Sainte-Clotilde, o které jsme mluvili včera, jsem narazila také na krátkou úzkou uličku, schovanou za mříží vysokého průjezdu. Po obou stranách mříže jsou ovšem vchody, které během dne zůstávají pro chodce otevřené, a protože já opravdu vlezu úplně všude, jak mi tady řekl jednou jeden čtenář, tak se tam teď spolu půjdeme podívat.
V uličce stojí vysoké měšťanské domy, kterých je v celé této nóbl čtvrti plno. Stojí za to prohlédnout si jejich dekorace – zdobené dveře, okna, balkóny nebo dokonce i jen kliky nebo klepadla na dveřích.
Hezkým příkladem je třeba dům se zelenými vraty vzadu po levé straně – jeho kliky, které zobrazují boj mezi draky s orlími a lvími hlavami a hady, jsou skutečně uměleckým dílem
Údajně nejcennějším domem je z architektonického hlediska bývalé sídlo pařížských pošt a telegrafů z červených cihel s černou omítkou v přízemí, na kterém zůstal dodnes nápis s názvem firmy, lemovaný dekoracemi s ovocem.
A kdyby na vás v okolí padl hlad, tak hned v blízkosti Cité Martignac najdete spoustu restaurací různých kategorií. Třeba Le Martignac přímo vedle vchodu do uličky.
Při procházce v 7. obvodu jsem nečekaně narazila na gotický kostel, o kterém jsem předtím vůbec neslyšela ani nikde nečetla. Zdálo se mi divné, že by gotická bazilika v centru města byla tak bezvýznamná, že by se o ní nikde nepsalo, ale záhada byla rozluštěná v okamžiku, kdy jsem si přečetla o její historii. Bazilika totiž vůbec nepochází z doby gotiky, ale z poloviny 19. století.
Bazilika, zasvěcená sv. Klotyldě a sv. Valerii, byla postavená v novogotickém stylu v letech 1846 – 1857 a má dvě věže, vysoké 69 metrů. Architekt François Gaud se údajně inspiroval katedrálou v Kolíně nad Rýnem.
Za oltářem najdeme malovanou kapli Panny Marie s biblickými motivy (tady nahoře např. Útěk z Egypta)
Možná nejkrásnější jsou v bazilice vitrážová okna, která ve slunci házejí barevné odrazy na stěny a podlahu
Basilique Sainte-Clotilde
Čtvrť Invalides, 23 bis rue Las Cases
Jak se tam dostat: metro Solférino nebo Assemblée Nationale (linka 12)
Jen pár kroků od luxusního náměstí place Vendôme leží další velké náměstí, o kterém tištěné průvodce mlčí. Jmenuje se place du Marché Saint-Honoré a ii když se samozřejmě slávě a významu place Vendôme rovnat nemůže, historicky zajímavé je bezpochyby také. Dnes náměstí dominuje ohromná skleněná stavba kancelářského a nákupního centra, které nahradilo dřívější tržnici z druhé poloviny 19. století. Vidět je už z dálky a na první pohled šokuje i z blízkých ulic svojí ohromnou skleněnou hmotou.
Na místě dnešního náměstí stával od roku 1615 klášter sv. Jakuba, založený Marií Medicejskou pro řád dominikánů, nazývaných právě podle sv. Jakuba „jakobíni“. Za Velké francouzské revoluce byl tento klášter stejně jako mnoho dalších zrušen a v jeho velké knihovně se usídlil takzvaný Klub jakobínů, revoluční politický spolek, založený v roce 1789, jehož cílem byla přeměna konstituční monarchie na republiku pod Robespierrovým vedením. Po všech revolučních peripetiích v době Teroru Jakobíni klášter opustili po zrušení klubu v den Robespierrovy popravy 27. července 1894.
V roce 1807 byl klášter zbořen a na jeho místě vzniklo náměstí, na kterém se už od roku 1820 konaly trhy. V roce 1864 byly na náměstí postaveny čtyři pavilóny tržnice a fontána. Pavilóny zde stály až do roku 1955, kdy byly zbořeny.
Takto náměstí vyfotografoval v roce 1945 slavný francouzský fotograf Robert Doisneau
V roce 1997 byla na náměstí postavena skleněná budova, kterou navrhl slavný katalánský architekt Ricardo Bofill. Centrální průchod budovou ve svém názvu připomíná historii tohoto místa – nazývá se Passage des Jacobins a je lemovaný obchody.
Ve skleněném plášti budovy se odrážejí staré domy kolem náměstí, ze kterého se dnes stala pěší zóna, plná restaurací a kaváren
Čtvrť Place Vendôme, Place du Marché Saint-Honoré
Jak se tam dostat: metro Tuileries (linka 1) nebo Pyramides (linka 7 a 14)
Mojí „domovskou čtvrtí“ v Paříži je 14. obvod. Ne že bych tam někdy skutečně bydlela, ale už to tak vychází, že si při svých cestách většinou najdu ubytování někde v okolí Montparnassu, v blízkosti své oblíbené rue Daguerre (pokud ne přímo v ní). Taky tento obvod znám možná ze všech nejvíc, i když je pořádně rozlehlý.
Ani při poslední cestě jsem neudělala výjimku a zase jsem se do 14. obvodu vrátila. A tuto uličku jsem objevila hned za rohem. Nic významného se tu nestalo, nikdo známý tady nežil (nebo o tom nevím), ani tady nestojí žádná důležitá stavba, jen se mi tady prostě líbilo.
Čtvrť Plaisance, passage de la Tour de Vanves
Jak se tam dostat: metro Gaîté nebo Pernety (linka 13)
Je zvláštní, že přímo pod věžemi Notre-Dame najdeme v i plné turistické sezóně místa, kde nikoho nepotkáte. Turisté, kteří se tísní u vchodu do katedrály nebo stojí v dlouhé frontě na výstup na její zvonici, chodí jen po tradičních vyšlapaných cestách a netuší, že za rohem mohou narazit na zajímavosti, o kterých se v tištěných průvodcích nepíše. Uličky vedle katedrály pamatují mnoho století a i když domy v nich většinou už nejsou původní, přesto stojí za prozkoumání.
Na dnešní výpravu se můžeme vydat z náměstí place Jean XXIII za katedrálou, které jsme TADY viděli už minule
Zahneme do rue Chanoinesse, Kanovnické ulice, kde stávalo třiatřicet domů kanovníků z Notre-Dame a která bývala hlavní cestou kláštera, který se tady vedle katedrály rozkládal v dobách Karlovců (kolem 7. století). Dnes ho tady připomíná už jen název ulice, oddělující tento kout ostrova od katedrály – rue du Cloître, Klášterní ulice. Na tomto konci rue Chanoinesse nás mezi šedými stavbami možná upoutá červená budova státní školy pro vzdělávání soudců. Budova má střízlivé a seriózní určení a pověst, na rozdíl od protějšího domu (na fotce úplně vlevo), na jehož místě stával dům, kde podle pověsti bydlel v roce 1387 takzvaný krvavý holič. Ten se spolčil se svým sousedem paštičkářem, který vyráběl masem plněné pečivo. Společně chytali nebohé pocestné, kteří poté končili ve sklepě paštičkáře, kde byli zpracováváni v jeho výrobně. (Zkrátka takový středověký Sweeney Todd). Ještě máte chuť na oběd?
Raději se vydáme úzkou středověkou rue Chantres, kterou projdeme až na nábřeží na quai des Fleurs. Oproti ostatnímu terénu jsme tady poměrně nízko, je to tím, že se tady nábřeží dříve svažovalo k přístavišti Port Saint-Landry a základy domů byly proto stavěny velmi nízko.
Na rohu ulice des Ursins nás může zaujmout dům, jehož středověké, místy obnažené zdivo, okna, dveře, vitráže, tepané mříže a klenby nám mohou připomínat středověk. Chyba, dům byl postavený v roce 1958, ale na jeho stavbu byly použity stavební prvky z původní stavby, která bývala součástí kláštera Notre Dame, i z dalších mimopařížských středověkých domů, všechno tak trochu ve stylu „každý pes jiná ves“.
Dům měl svého času v pronájmu excentrický milionář Aga Khan.
Na rohové zdi domu nám zelená tabulka ukazuje, kam až vystoupala voda při velké povodni v roce 1910
Přímo naproti se po pár schodech můžeme dostat na nábřeží quai des Fleurs, my se ale raději podíváme do malého parčíku, vklíněného mezi ulici a nábřežní zeď, s kamennou fontánou se dvěma lvími hlavami, chrlícími vodu
Odtud se vydáme ulicí rue des Ursins, kde i další domy v sobě mají zakomponovány středověké prvky – i když ráz ulice je trochu narušený budovou policie, která prostupuje celým blokem a ústí úděsným vjezdem do garáží v rue Chanoinesse.
Ve stejné ulici sídlí i pařížský kněžský seminář se sochou Panny Marie s Ježíškem na fasádě
Nejstarší a nejmalebnější část najdeme kolem Rue Colombe, kde téměř těsně u nábřeží stojí staré domy, ve kterých kypí životem malé hospůdky
V těchto místech stávala brána, která uzavírala klášter od nábřeží
Před domem číslo 6 v rue de la Colombe je dlažbou vyznačeno umístění prvních městských galsko-římských hradeb z doby, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutèce. Byly postaveny na konci 3. století a jejich úkolem bylo chránit město před nájezdy barbarů.
Po rue de la Colombe jsme se dostali na druhý konec rue Chanoinesse, kde narazíme na další staré domy s malebně upravenými restauracemi. Tento dům s číslem 26 v rue Chanoinesse stojí na místě dřívějšího průchodu, vedoucího do domu číslo 19 v rue des Ursins, a jeho dvorek s původní dlažbou je dodnes vydlážděný náhrobními kameny s nápisy, vyrytými gotickým písmem, pocházejícími údajně ze zrušeným kostelů z ostrova Cité. Také tady prý stojí sloupy z dávno zrušeného kláštera v rue Saint-Jacques. Fotky vám bohužel ukázat nemůžu, i když jsem už několikrát před domem číhala, až někdo vyjde a pustí mě dovnitř, zatím bylo moje čekání, bohužel, bezvýsledné.
Vedlejší dům, obrostlý bujnou zelení a na jaře ověšený stovkami fialových květů vistárie, pochází z roku 1512 a býval dříve kanovnickým domem. Restaurace má uvnitř několik romantických salónků a za nakouknutí stojí i správně omšelý dvůr. Většinou bývá otevřený, takže nám nic nebrání do něj nakouknout.
Právě na tomto místě stával dům, kde údajně kdysi žil kanovník Fulbert, který měl krásnou neteř Heloïse a který požádal svého mladšího kolegu Pierra Abélarda, aby se ujal její výchovy. Tak vznikl jeden z nejznámějších francouzských milostných příběhů z 11. století o lásce mezi oběma mladými lidmi, kteří spolu nejdříve uprchli, narodil se jim syn Astrolabe, poté se sice vrátili do Paříže (dům, kde spolu údajně žili, stál nedaleko odtud na dnešním nábřeží quai des Fleurs), ale společnost a církev je rozdělily a oba dožili odděleně v klášteře. Jejich osud se spojil až na hřbitově Père Lachaise, kam byly roku 1817 do společného hrobu přeneseny jejich ostatky.
V domech v této uličce a v jejím okolí, které stávaly na místě těch současných, žilo mnoho postav z francouzské historie a literatury (za všechny například dramatik Jean Racine), jejichž jména nám většinou nic neříkají a kteří jsou tu připomínáni na pamětních deskách. A pak jsou tu jiné domy, kde sice pamětní deska chybí, ale kde žil někdo, jehož jméno známe.
V tomto domě s číslem 16 v rue Chanoinesse bydlel po své emigraci do Francie v roce 1948 až do své smrti v roce 1974 spisovatel Jan Čep.
Z malého parčíku za chrámem Notre Dame, který nese jméno papeže Jana XXIII., který vykonával svůj pontifikát pouhých pět let od roku 1958 do roku 1963, je krásný výhled na zadní část Notre Dame se sakristií a presbytářem.
Na tomto místě kdysi stával episkopální palác, který byl vydrancovaný a zapálený 14.února 1831. O šest let později byl půlhektarový pozemek převedený na město s povinností zkrášlit ho – a právě tehdy byl vytvořený tento park.
Uprostřed prostranství se tyčí novogotická fontána se sochou Panny Marie a různými alegorickými sochami. V květinovém záhonu okolo jsou umístěné tabulky s názvy botanických zahrad, se kterými ta pařížská spolupracuje.
Uprostřed prostranství, vysypaného pískem, stojí altánek a kolem jsou rozmístěné nekonečné řady laviček. Do parčíku prý chodívala malířka Toyen, která ve svém stáří bydlela nedaleko – a údajně si tady do písku neustále něco kreslila klacíkem.
Kostel vlastně není zas tak úchvatný, aby bez něho turista nemohl žít, ale pokud budete ve čtvrti Batignolles, za návštěvu stojí. Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících.
Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.
Kostel má tvar řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný tvojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů, který nemá zvonici.
Oltář a socha Panny Marie nad ním pocházejí z doby kolem roku 1840
Kostel stojí na malém náměstí s pěší zónou, stíněnou vysokými stromy, pod kterými najdeme obchůdky a kavárny, stejně jako v celém širším okolí.
V nedaleké uličce Cité Lemercier bydlel ve svých pařížských začátcích v levném hotelu v čísle 15 zpěvák Jacques Brel. Údajně k hotelu tak přilnul, že pokoj platil i nadále, i když se proslavil a odstěhoval. Hotel bohužel už neexistuje, byl při pozdější rekonstrukci zbořený, stejně jako další staré domy v uličce, které byly nahrazeny novou stavbou. Ulička je soukromá a já jsem ji, bohužel, našla neprodyšně uzavřenou – ale třeba budete mít víc štěstí.
Hned za kostelem leží Square des Batignolles – park založený v polovině letech 19. století podle plánů barona Haussmanna. Najdete v něm kromě potůčku i rybníček s červenými a zlatými rybkami a spoustou kachen, vodopád a umělou jeskyni.
Jedna z cest v parku nese jméno zpěvačky a skladatelky Barbary, vlastním jménem Monique Serf, která u nás nebyla, bohužel, skoro vůbec známá ani v době své největší slávy v 60. a 70. letech, ale ve Francii je pro svůj skvělý hlas dodnes jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších interpretek. Její písničky mají zajímavé texty a působí většinou melancholicky a smutně. Jedna z těch veselejších písní se jmenuje Ma plus belle histoire d´amour – Můj nejhezčí milostný příběh. Naopak ta další písnička, kterou tady uvádím, je jedna z jejích nejsmutnějších. Jmenuje se Nantes a pokud vám bude připadat povědomá, není to náhoda. Na svém posledním CD ji nahrála Hana Hegerová.
Batignolles, place du Docteur Felix Lobligeois
Jak se tam dostat: metro Brochant nebo La Fourche (obě linka 13) nebo Rome (linka 2)
Kolejiště a nástupiště nádraží Montparnasse jsou překryty tříapůlhektarovým parkem, ze všech stran obklíčeným skleněnými věžáky kancelářských nádražních budov a hotely. I přesto tady vznikl zajímavý prostor jak pro zaměstnance z okolních budov, kteří tady tráví polední pauzu, tak pro cestující, kteří čekají na svoje spojení (a kteří jsou dostatečně odvážní, aby si labyrintem chodeb a schodišť našli nahoru do parku cestu).
Pamatuji si, že když jsem byla na nádraží poprvé v létě 1989, procházelo se v podstatě staveništěm po dřevěných lávkách nad výkopy a po parku tady ještě nebylo ani památky. Byl vytvořený až v roce 1994 a spojuje tak okolní beton a sklo s přírodou.
Park byl původně koncipovaný jako připomínka Atlantiku, k němuž míří vlaky ze zdejšího nádraží, takže zelené plochy vytvářely vlny a mobilář parku připomínal lodní vybavení. Dnes je park hodně zarostlý a mobilář je částečně zničený, ale pořád ještě tady najdeme dětské hřiště, pingpongové stoly, tenisový kurt i přírodní posilovnu.
Uprostřed parku je umístěna dnes nefunkční Fontána ostrova Hesperidek, nesoucí stejně tak nefunkční meteorologickou stanici, které dominuje ohromné otáčivé zrcadlo. Dnes je celý objekt ve špatném stavu, je zahrazen ochranným plotem a čeká na rekonstrukci.
Kolem poledne je v parku vždycky plno
Na konci zahrady u východu směrem k náměstí před nádražím, se za záhony levandule skrývá Muzeum odboje a osvobození Paříže Musée du Géneral Leclerc de Hauteclocque et de la Libération se Paris – Musée Jean Moulin.
Jardin Atlantique v zimě 2008 přes sklo z posledního patra Tour Montparnasse
Montparnasse, vstup po schodištích přímo z nádraží nebo z druhé strany z place des Cinq Martyrs du Lycée Buffon
Jak se tam dostat: metro Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.