Jedním ze dvou výstavních pavilonů, které zbyly po Všeobecné výstavě v roce 1900 na nábřeží v blízkosti dolní části Champs Elysées, je takzvaný Malý palác (stejně jako jeho větší soused Grand Palais). Dnes jeho nádherné secesní prostory slouží jako Muzeum výtvarného umění města Paříže i jako výstavní prostory pro krátkodobé výstavy.
Dílo architekta Charlese Giraulta se skládá ze čtyř křídel, otevřených do kruhové vnitřní zahrady, lemované podloubím. Na první pohled už z dálky zaujme bohatě zdobený zlacený portál.
Palác prošel velkou rekonstrukcí v roce 2005 a jeho krásně prosvětlené výstavní prostory tak dnes kromě samotných exponátů nabízejí i pohled na zrekonstruované mozaiky, nástěnné malby, vitráže a nádherně tepané kovové doplňky.
Zatímco v přízemí najdeme převážně malířství a sochařství ze 17. až začátku 20. století, v suterénu si můžeme prohlédnout i umění z doby renesance, antiky a středověku. Tady vidíme pohled na díla z 18. století.
Milovníci impresionismu se dočkají až v zadní části přízemí. Samozřejmě tady nesmí chybět Claude Monet…
… Paul Cézanne…
… Paul Gauguin…
.. a zcela nezvykle také nikoliv obraz, ale plastika Augusta Renoira, který vytvořil portrét svého syna Clauda, řečeného Coco. Ano, to je ten malý zrzavý chlapeček, který na Renoirových obrazech vypadá s dlouhými vlásky jako holčička.
V zadní části potom také najdeme schodiště s nádherným tepaným zábradlím, kterým sestupujeme do suterénních prostor.
Pod schodištěm jsou vystaveny sochy, jejichž autorem je Jean-Baptiste Carpeaux
Taky vás zaujal pohled té starší dámy, která se úkosem dívá na mladou a krásnou dívku?
Ve vitrínách dalších suterénních sálů najdeme také antické vázy a další exponáty
V jedné z posledních zadních místností jsou vystaveny šperky, které byly zhotoveny podle návrhů Alfonse Muchy pro klenotníka Fouqueta.
Nezapomeňte se podívat do zahrady, je krásná a fresky na stropě kolonády si určitě zaslouží pozornost
A pokud se posadíte v kavárně muzea, můžete pozorovat přes umělé jezírko zadní stranu vstupního pavilonu s ohromným znakem Paříže na střeše
V pravém křídle přízemí a ve střední části suterénu se konají krátkodobé výstavy – seznam těch, které probíhají v současnédobě, najdete TADY.
O čtvrti La Chapelle jsem se TADY krátce zmínila už ve svém článku o studentském a sportovním komplexu, který se zde staví na místě bývalého železničního překladiště, v jehož areálu bude umístěná i knihovna, která ponese jméno Václava Havla. Čtvrť leží na severu města, mezi kolejišti, vedoucími k oběma velkým nádražím – Gare du Nord a Gare de l´Est. Kvůli své poloze je v podstatě odříznutá od města – tudy se prostě neprojíždí a kromě místních obyvatel sem jede jen ten, kdo tady bydlí nebo tady má něco na práci (a čumilové jako já). Patří mezi problematické chudé čtvrti se silným zastoupení imigrantů (podle posledních údajů až 30%) a až 25% rodin zde žije pod hranicí chudoby v nevyhovujících bytech. Je asi zbytečné říkat, že je tady občas dost nebezpečno, večer a sama bych sem určitě nejela.
Takové podobné výhledy má každodenně většina obyvatel – pokud ne přímo z okna domova, tak z dopravních prostředků cestou do práce nebo do školy.
Čtvrť La Chapelle (a tedy Kaple) dostala jméno už kolem 5. století, kdy do malé kaple v těchto místech údajně sv. Geneviève dopravila rakev s ostatky sv. Denise. Čtvrti, do které začaly v následujícím století proudit davy poutníků, se začalo říkal Chapelle Sainte-Geneviève. Kolem kaple také vedla cesta ze severu Evropy do Santiago de Compostella, takže o poutníky zde nebyla nouze. V roce 629 byly ovšem ostatky sv. Denise přemístěny do opatství Saint-Denis a náboženská sláva tohoto místa trochu utichla. Kaple sv. Denise zde zůstala stát i v dalších stoletích, střídavě vypalovaná, dostavovaná a přestavovaná a můžeme ji tady najít dodnes.
Dnešní raně gotická podoba kaple pochází z roku 1204. Je připomínána nejen kvůli sv. Denisovi, ale především kvůli události, ke která zde údajně došlo 7. září 1429, v předvečer útoku francouzských vojsk krále Karla VII. Francouzského, po jehož boku stála Johanka z Arku, na Paříž, obsazenou Angličany. Právě tady, před branami Paříže, se vojska zastavila a Johanka se zde v kapli u oltáře Panny Marie dlouho modlila za vítězství. Útok na město se ovšem nevydařil, Johanka byla zraněná a přestože chtěla pokračovat v boji, král jí nařídil, aby se odjela vyléčit do opatství sv. Denise.
Dovnitř do kaple se podíváme někdy jindy, přestože jsem tam jela schválně už dvakrát, pokaždé jsem ji našla zavřenou. Snad se to jednou podaří.
Dnes nám tady pobyt Johanky připomíná její socha ze začátku 20. století (autorem je Felix Charpentier) a pamětní deska na zdi
Pokud se dostanete ke kapli, možná vás překvapí vedlejší budova, která ji obklopuje jako kamenná hradba. Nejde o nic zvlášť historického, ta přísně se tvářící budova je také kaple, zasvěcená právě Johance z Arku. Stavba byla zahájená v roce 1930, dokončená však byla až v roce 1964.
Zadní strana kostela vede na malé náměstí place de Torcy, kde najdeme místní tržnici a na přilehlé pěší zóně v rue de l´Olive spoustu obchodů a restaurací (hlavně etnických, během několika minut jsem tady měla pocit, že jsem udělala cestu kolem světa). V těchto místech má čtvrť určitý půvab a na rozdíl od uliček těsně za viaduktem metra u boulevardu de la Chapelle, kde člověk narazí na opravdu hodně podivné typy lidí, jsem se tady ani nebála fotit.
Čtvrť La Chapelle, obě kaple se nacházejí na rue de la Chapelle
Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)
V samém centru Paříže najdeme spoustu krásných domů, ale jen některé z nich mají prvky, které se vymykají té pařížské haussmannově stejnosti – jako například tento rohový dům hned v sousedství Forum Les Halles.
Jeho keramické obložení v přízemí, které pochází z roku 1940, je sice už trochu oprýskané a opadané, ale krásně ladí se zábradlím balkónů a oken ve vyšších patrech. Když zvedneme hlavu, uvidíme na rohu domu ještě jednu zajímavou věc.
Velký kamenný úl se čtyřmi obřími včelami je na domě umístěný od roku 1920, kdy byl vytvořený jako vývěsní štít obchodu s medem, který se tady, v blízkosti bývalého tržiště, tehdy usídlil. Od roku 1984 je úl i keramické obložení památkově chráněno.
Nechci rýpat, ale nezdá se vám, že ty včely vypadají spíš jako mouchy?
Čtvrť Halles, roh rue Rambuteau a rue Pierre Lescot
Jak se tam dostat: metro Les Halles (linka 4) nebo RER Chatelet Les Halles
V jedné z klidnějších uliček na vrcholku Montmartru, kde tolik nebují turistický ruch, najdeme v příkré rue Cortot muzeum, věnované historii této čtvrti. Bylo zřízeno z iniciativy sdružení „le Vieux Montmartre“, jehož cílem je už od roku 1886 ochrana historie a kultury Montmartru. V muzeu jsou vystaveny připomínky stovky let dlouhé historie Montmartru, počínaje benediktýnským opatstvím, které v minulosti zabíralo velkou plochu kopce, připomínky všech bojů, které se tady o město vedly, pařížské Komuny, ale také vzpomínky na umělecký život, na kabarety, tančírny a na bohému, která tady tvořila a díky níž se tato čtvrť zapsala do historie umění. Najdeme tady nejen umělecká díla, ale také dokumenty, fotografie, vývěsní štíty, plánky, maketu starého Montmartru a spoustu dalších předmětů, vztahujících se k této části města.
Muzeum bylo zřízeno v roce 1960 ve statku ze 16. století, který je dnes nejstarším domem na Montmartru. V 17. století dům patřil herci Rosimondovi, členu Molièrovy divadelní společnosti. V posledních dvou stoletích v něm postupně bydlelo čtrnáct slavných osobností francouzské i světové kultury – žil a tvořil tady August Renoir, Suzanne Valadon se svým synem Mauricem Utrillem, Raoul Dufy, Poulbot a další, u nás možná ne tolik známí umělci.
Dnes si prohlédneme jen vstupní zahradu, dovnitř půjdeme až někdy jindy. Nový správce v současné době budovu rekonstruuje a rozšiřuje sbírky, muzeum ale pro veřejnost stále zůstává otevřené.
Renoirův ateliér se v letech 1875 – 1876 nacházel v zahradě poblíž vchodu – na jeho místě je teď umístěná informační cedule s vyobrazením jeho plátna Tanec v Moulin de la Galette – údajně si motiv v kabaretu jen načrtl a maloval právě zde v zahradě, kam mu tanečníci i další postavy, které jsou na plátně zobrazeny, chodily pózovat. Namaloval zde i další obrazy, jako například Houpačku, Akt v sluneční záři a další. Podle jeho obrazů byly údajně zvoleny i květiny, zasázené v zahradě.
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu pořádány i krátkodobé výstavy – ta současná, která trvá do 13. ledna 2013, je věnována historii slavného kabaretu Chat Noir. Jsou na ní vystavována i díla Toulouse-Lautreca.
Do domu se dříve chodilo i přes zahradu ze spodní rue Saint-Vincent. Přístup je zde pořád, jen branka dole nebývá otevřená. Byly zde vytvořeny nové schody, ale ty staré, po nichž chodilo tolik generací obyvatel, zůstaly zachované.
Muzeum v pohledu přes vinohrad, který se pod domem rozkládá
Musée de Montmartre
Montmartre, 12/14 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, v době současné krátkodobé výstavy (do 13. ledna 2013) ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné: 8 euro, děti do 10 let zdarma, 10-17 let 4 euro, 18-25 6 euro
Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
Když jsem tady začátkem července psala svůj příspěvek o muzeu Carnavalet, zjistila jsem, že vlastně nemám žádnou fotku ohromné bronzové sochy Ludvíka XIV., která stojí hned na vstupním nádvoří. Při své další cestě, stejně jako téměř při všech ostatních, jsem se do muzea opět vydala a Ludvíka jsem vyfotila a dnes se na něj spolu podíváme.
Sochu, vysokou dva a půl metru a s podstavcem téměř čtyři metry, vytvořil sochař Antoine Coysevox v roce 1689. Sem do muzea byla přemístěná až v roce 1890, předtím stála na nádvoří Hôtel de Ville, pařížské radnice, kde nahradila mramorovou sochu z roku 1687, která znázorňovala Ludvíka XIV. vítězícího na Frondou (povstáním šlechty proti králi, tehdy devítiletému, po níž následovala občanská válka v letech 1648 – 1653). Králi se tato válečná socha nelíbila, údajně řekl, že „na něco takového už není doba“, představitelé města tedy objednali novou, mírově laděnou sochu, kde je pěší král znázorněn v oblečení římského císaře.
Socha je zajímavá také tím, že je jednou z mála soch krále, která unikla zničení v době Francouzské revoluce i roztavení v dalších válečných konfliktech.
V dřívějších článcích jsem psala nejen o muzeu Carnavalet, ale také o jeho nádherné zahradě (viz TADY). Fotky byly z jara a my se teď ještě podíváme, jak nádherná je tato zahrada na vnitřním nádvoří v létě.
O tom, jak jsem v červenci hledala na hřbitově Batignolles v 17. obvodu hrob Toyen, jak o něm zaměstnanci nenašli nikde žádnou zmínku a jak jsem marně prošla dvě oddělení a těch třicet ostatních jsem v poledním vedru vzdala, jsem už psala TADY. Několik z vás se mi ozvalo, že jste také hledali a také marně. Měla jsem tak trochu v plánu kontaktovat českou ambasádu v Paříži a poptat se, jestli by oni neměli nějakou stopu, ale dřív, než jsem to stihla udělat, mi došel mail od jednoho francouzského návštěvníka těchto stránek, znalce českého surrealismu, který byl vytrvalejší a hrob nedávno našel. Jak jsem se obávala, je zanedbaný a opuštěný a my se na něj spolu teď podíváme.
Hrob má číslo 31 a najdete ho v 2. oddělení, 2. řada
Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, se narodila v Praze 21. září 1902. Vystudovala dekorativní malbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a společně s Jindřichem Štyrským, se kterým se seznámila ve svých dvaceti letech, se stali členy Devětsilu. Společně také odjeli do Paříže, kde žili v letech 1925 – 1934. Po návratu do Československa se stali jedněmi ze zakladatelů Skupiny surrealistů v ČSR, společně s Karlem Teigem, Vincencem Makovským, Bohuslavem Broukem, Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem Seifertem. Seifert je také autorem jejího pseudonymu, o jehož původu a významu se dodnes vedou spory.
Jindřich Štyrský zemřel v roce 1942 a i když Toyen po válce mohla opět vystavovat a tvořit, v předtuše komunistické budoucnosti opouští Prahu definitivně v roce 1947 a odjíždí do Paříže s básníkem Jindřichem Heislerem, se kterým žije až do jeho smrti v roce 1953. V Paříži pokračuje ve své tvorbě a přátelí se s francouzskými surrealisty, především s básníky André Bretonem, Paulem Eluardem a Benjaminem Péretem. Toyen zemřela 9. listopadu 1980. Podrobný životopis najdete na Wikipedii TADY.
Toyen s André Bretonem a Benjaminem Péretem v roce 1956 (foto Wikimedia)
Minule jsme si prohlíželi obchody v rue de Grenelle a dnes se ve stejné ulici ještě zdržíme. Stojí tady totiž největší pařížská nástěnná fontána, která zabírá průčelí dvou domů. Byla vytvořená v roce 1739 – 1745 k zásobování čtvrti vodou a také jako památník Ludvíka XV.
Svůj název dostala fontána podle sochařské výzdoby, kterou vytvořil sochař Edmé Bouchardon. Dekorace představují čtyři roční období, která jsou znázorněna čtyřmi alegorickými sochami ve výklenku a čtyřmi basreliéfy s putti. Uprostřed je umístěná alegorická socha města Paříže se sochami, znázorňujícími řeky Seinu a Marnu, nad nimi je ve výklenku, lemovaném čtyřmi sloupy a ukončeném trojúhelníkovým frontonem, umístěná černá deska se zlatým písmem s oslavným věnováním Ludvíku XV.
Podíváme se teď podrobněji na jednotlivé Bouchardonovy sochy a basreliéfy, představující činnosti, konané v tom kterém ročním období.
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Na fontáně samozřejmě nesmí chybět ani znak Paříže
Voda vytéká z fontány ústy čtyř bronzových mascaronů, umístěných v její dolní části
A nezapomeňte, hned vedle fontány se nachází Musée Maillol, ve kterém je umístěná sbírka soch sochaře Aristida Maillola a významná sbírka moderního umění 20. století (mezi jinými Matisse, Bonnard, Dufy, Celník Rousseau a další).
Dnes si dáme krátkou procházku v mondénním 6. obvodu. Vydáme se z place Saint-Sulpice směrem k západu, po rue du Vieux-Colombier, uličkou plnou luxusních obchodů s oblečením, obuví a módními doplňky.
Ulice nás zavede až na bývalou křižovatku carrefour Croix Rouge, od roku 2006 place Michel Debré, kde najdeme moderní, pět metrů vysokou bronzovou sochu s názvem Kentaurus.
Ulice jsou vylidněné, nikde ani živáčka, je neděle ráno kolem deváté. Všichni ještě spí (kromě té poloviny běžce zcela vlevo).
Autorem sochy je sochař César Baldaccini (1921-1998), podepisující se pouze svým křestním jménem, který ji vytvořil v roce 1985 na základě státní zakázky původně pro place 18 juin před montparnasským věžákem. Socha se ale zadavatelům zdála příliš odvážná na tak frekventované místo, proto ji nakonec umístili na tomto méně viditelném náměstí. Obličej sochy je údajně sochařovým autoportrétem. Posuďte sami:
Zajímavostí je, že César je i autorem trofeje slavné filmové ceny, která je od roku 1978 každoročně ve Francii udělovaná a která je po tomto slavném sochaři pojmenována. Vypadá takto:
Na předávání takové ceny je nutné se náležitě obléct a obout. Tady to není nic těžkého, náměstí je průsečíkem ulic a uliček, plných luxusní módy. Najdeme tady ty nejznámější a nejdražší francouzské i jiné světové značky. My se odtud vydáme po rue Grenelle, kde nás čeká cíl, o kterém budeme mluvit v příštím příspěvku.
Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, place Michel Debré
Jak se tam dostat: metro Saint-Sulpice (linka 4) nebo Sèvre-Babylon (linka 10 a 12)
Pozdně gotický kostel uprostřed staré Latinské čtvrti pochází ze začátku 15. století, kdy byl přestavěn předcházející kostel, který velikostí už nestačil své farnosti, tvořené především studenty z Latinské čtvrti. Jeho definitivní stavba trvala až do 17. století. Po Velké francouzské revoluci v něm bylo zřízeno skladiště střelného prachu, kostel však nebyl poškozen a byl znovu vysvěcen v roce 1803.
Je zasvěcený sv. Severýnovi Pařížskému, poustevníkovi, který na tomto místě prý přebýval v malé oratoři už v 6. století.
Gotický portál kostela pochází z 13. století a je lemován na každé straně šesti sloupy a květinovým dekorem. V tympanonu ze začátku 19. století je zobrazená Panna Marie s Ježíškem a dvěma anděly.
Zatímco první třetina lodi pochází z původního kostela z 13. století, zbytek byl přistavěn v 15. století. Dobře to vidíme podle dvou typů sloupů, ty kulaté s hlavicemi s květinovým dekorem pocházejí z původního kostela (na fotce vidíme jeden na každé straně), zatímco ty žebrové byly vytvořeny v 15. století, stejně jako celá horní galerie.
Les sloupů v kněžišti, včetně nádherného středového zatočeného sloupu, pochází z 15. století
Vitrážová okna byla vytvořená většinou v 19. století. Znázorňují život Krista a apoštolů. Některé z oken v první a tedy starší třetině kostela mají zachovány vitráže ze 14. století, zatímco abstraktní vitráže v presbytáři jsou současné, poválečné.
Freska s Ježíšovým rodokmenem v jedné z bočních kaplí pochází z roku 1858
Varhany, umístěné ve skříni z roku 1745, jsou současné
Po pravé straně vedle vchodu do kostela můžeme vidět arkádový dvůr (bohužel jen přes plot, málokdy bývá přístupný). Uprostřed prostranství bývala společná pohřební šachta, do které byli pohřbíváni chudí lidé. V době, kdy byl kostel založen, si svůj hrob mohli dovolit jen ti nejbohatší, kteří byli pohřbíváni právě pod arkádami.
Čtvrť Sorbonne, Rue des Prêtres Saint-Séverin
Jak se tam dostat: metro Saint-Michel (linka 4), RER B a C
Knihy Umberta Eca nejsou zrovna tou nejlehčí četbou, ale uznejte, že ta poslední musí nadchnout na první pohled, když začíná takto:
“ Chodec, jenž by onoho šedivého březnového rána roku 1897 na vlastní nebezpečí přešel z jednoho konce na druhou place Maubert, neboli Maub, jak tomuto náměstí říkala galerka (ve středověku centrum univerzitního života, křižované davy studentů mířících na artistickou fakultu ve Vicus Stramineus aneb rue de Fouarre, a později místo, kde se konaly popravy apoštolů svobodného myšlení, jako byl Étienne Dolet), dorazil by do jedněch z nemnoha končin, jež nepostihly demolice barona Haussmanna. Ocitl by se v propletenci páchnoucích uliček, rozdělených na dvě poloviny proudem říčky Bievre, unikající v těchto místech z útrob metropole, kam byla už drahný čas vyhoštěna, aby se – horečná, chrotící a plná všelijaké havěti – vrhla do blízké Seiny. Z place Maubert, nyní poničené bulvárem Saint-Germain, dosud vybíhala pavučina uliček jako rue Maitre-Albert, rue Saint-Séverin, rue Galande, rue de la Bûcherie, rue Saint-Julien-le-Pauvre, rue de la Huchette, uliček, po nichž byly rozesety špinavé hostince, zpravidla v rukou příslovečně chamtivých Auvergnanů, požadujících jeden frank za první noc a čtyřicet centimů za ostatní (a k tomu dvacet sou navrch, pokud jste chtěli také prostěradlo).“
Umberto Eco, Pražský hřbitov
A my se teď podle velkého spisovatele podíváme, co z kouzla starých špinavých uliček zbylo. V části, přiléhající k place Saint-Michel, bují turistický ruch a leckteří romantici si naivně myslí, že tady našli tu pravou starou Paříž. Domy jsou otlučené a maskované rádoby pařížskými dekoracemi, chamtiví Auvergnané byli nahrazení stejně chamtivými Turky, Araby, Řeky a Číňany, kteří nevědí, co chtít za pochybnou kvalitu, kterou nevrle nabízejí, v každé skulině vás lákají vystavené suvenýrové cetky a nadháněči restaurací vám vstupují do cesty. Pravý Pařížan by tady ze strachu ze salmonely nesnědl ani sousto. Uličky blíž k place Maubert jsou prázdnější a autentičtější a právě tam naše dnešní procházka bude začínat. Když se budeme rozhlížet očima Umberta Eca, trochu té romantiky tady ještě najdeme.
Autor má pravdu, že place Maubert po proražení bulváru Saint-Germain trochu ztratila svoje kouzlo. Na ohromné ploše křižovatky dnes není žádná známka dřívější romantiky, byť trochu divoké. Poslední záchvěvy najdeme v tomto koutku, přiléhajícímu k uličkám, do kterých se teď vydáme.
Kromě toho, že je nároží place Maubert a rue Maître-Albert hezky barevně fotogenické, najdeme na něm ještě jednu zajímavou věc – ve spodní části rohové zdi je skleněnou deskou chráněný do kamene vyrytý nápis z roku 1711, který informuje o tom, kam dosahovaly záplavy, které se až sem rozlily z koryta Seiny.
„Kdyby se pak řečený chodec vydal ulicí, která se bude později jmenovat rue Sauton, ale tehdy se ještě jmenovala rue d´Amboise, narazil by zhruba v její polovině – mezi bordelem vydávajícím se za pivnici a tavernou, kde se spolu s mizerným vínem podával oběd za dva sou (což i tehdy bylo hodně levné, ale studenti z nedaleké Sorbonny si stejně nic dražšího dovolit nemohli) – na slepou uličku, které se kdysi říkalo impasse Maubert, ale někdy před rokem 1865 ji překřtili na cul-de-sac d´Amboise. Před lety tam býval tapis-franc (v řeči galerky krčma, putyka poslední kategorie, vedená zpravidla bývalým trestancem a navštěvovaná kriminálníky, které právě propustili z galejí) a zůstala smutně proslulá i později, protože v 18. století si tu zřídily laboratoř tři vyhlášené travičky. Jednoho dne je našli udušené výpary smrtonosných substancí, jež destilovaly na svých ohništích „. Umberto Eco, Pražský hřbitov
„Na konci té uličky se nacházela zcela nenápadná výloha vetešnického krámu, jež vybledlý štít velebil jako Brocantage de qualité – výloha, skrze niž nebylo moc vidět, neboť její skla pokrývala hustá vrstva prachu. Skla ovšem sama o sobě odkrývala z vystaveného zboží a vnitřních prostor velmi málo, neboť každé z nich bylo čtvercem dvacetkrát dvacet centimetrů, zasazeným do dřevěné kostry. Vedle výlohy by chodec spatřil věčně zamčené dveře a vedle šňůry od zvonku štítek s informací, že majitel je dočasně nepřítomen.“
Umberto Eco, Pražský hřbitov
Teď už dveře zavřené nejsou. Literární hrdina Simonini je dávno po své literární smrti a jeho literární byt nad krámkem obývá někdo jiný. Kdo ví, jestli se sklepem pořád ještě dá sestoupit do spleti podzemních stok (určitě nedá, já vím).
Pohled na tuto budovu v rue de la Bucherie hned za rohem nás také, stejně jako kniha, zavede do historie. Právě tady sídlila už od roku 1369 stará fakulta medicíny; budova s kopulí, kryjící prostor, prostupující přes dvě patra, pochází ovšem až z roku 1745 a pro výuku medicíny sloužila pouze do roku 1775.
Když se otevřou dveře starých domů, to teprve ožívám při pohledu na dvorky s rozličnými vestavbami a přístavbami
Uprostřed staré čtvrti stojí kostel Saint-Julien le Pauvre. Dovnitř se podíváme někdy jindy.
Ulička vedle kostela
Domy přímo naproti kostelu
Ústí rue Galande nás přivedlo až k široké rue Saint-Jacques, kdysi hlavní tepně Latinské čtvrti. Za ní se tyčí hradba zadní strany kostela Saint-Séverin, do kterého se podíváme příště.
Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10) nebo Saint-Michel (linka 4), RER B a C
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.