Za bílými kopulemi Sacré Coeur na Montmartru vykukuje ještě jedna bílá věž. Tentokrát nejde o žádnou církevní stavbu, ale o zcela obyčejnou vodárenskou věž, která tady na vrcholku byla postavená v roce 1927.
Pohled na vodojem od muzea Montmartru z rue Cortot
Mimochodem, na Montmartru najdeme kromě vodárenské věže i celou vodárenskou nádrž, tak umně maskovanou, že o ní hordy turistů, procházejících kolem, vůbec netuší. Leží hned vedle Sacré Coeur a kostela Saint-Pierre, byla dokončená v roce 1889, má kapacitu 11 000 m3 a je maskovaná starou zdí, tvořící celou jednu stranu rue Azais.
Ale zpátky k vodojemu, o kterém je dnes řeč. Stojí na vrcholku kopce v rue du Mont Cenis, jedné z nejprudších ulic Montmartru, sbíhající dolů severním svahem až k radnici 18. obvodu. Dnes je její horní část členěná několika schodišti a stojí na ní nudné činžáky z 20. a 30. let 20. století, ale před jejich postavením a úpravou ulice tady spadala prudká a křivolaká ulička mezi nakřivo postavenými ubohými domky. Dva z nich jsou dodnes tak proslulé, že i když byly zbourány v roce 1925, jsou připomínány dodnes a my se na ně teď podíváme aspoň virtuálně.
První z těchto domků stával po pravé straně nad schodištěm, které vidíme nahoře na fotce a vodárenská věž byla postavená právě v jeho zahradě. Domek byl a je dodnes známý jako dům Mimi Pinson.
Zhruba stejný pohled jako nahoře na fotce, dům Mimi Pinson je první vpravo
Kdo byla Mimi Pinson? Vytvořil ji v roce 1845 jako literární postavu spisovatel Alfred de Musset ve své povídce Ďábel v Paříži a je předobrazem mladých dívek, kterým se říkalo grisettky, chudých, ale veselých švadlenek, kterých byly tehdy plné pařížské ulice. Mussetova postava Mimi ožila později v písních a verších a stala se tak slavnou, že jí byla na konci 19. století lidovými pověstmi přisouzena malá mansarda v domku v rue du Mont Cenis, ve kterém údajně žila. Domku její jméno už zůstalo, i když v něm žili zcela jiní lidé – například i holandský malíř Kees Van Dongen.
Pokud budete pozorně hledat, najdete na budově, která domek nahradila, bílý sádrový reliéf domku Mimi Pinson.
Dům několikrát maloval i Maurice Utrillo a mnozí další malíři
Ten druhý dům bychom našli, pokud bychom sem přišli před sto lety, v místech dnešního vysokého domu vpravo pod schody, na rohu rue du Mont Cenis a rue Saint-Vincent, a bydlel v něm hudební skladatel Hector Berlioz. Jak je vidět, už na přelomu století na něm byla umístěná Berliozova pamětní deska – tu najdeme dodnes i na dnešním domě.
A ještě jednou Berliozův dům v roce 1914 v podání Maurice Utrilla
Pamětní deska na činžáku na rohu rue Mont du Cenis a rue Saint Vincent dnes
Od obyčejného vodojemu jsme se nakonec dostali do minulosti a staré podoby jedné z historických uliček Montmartru. A když už jsme se ocitli na nároží rue Saint-Vincent, příště si ji celou projdeme.
Montmartre, rue du Mont Cenis
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Coulaincourt (inka 12)
O place de Catalogne nad nádražím Montparnasse, které navrhl známý katalánský architekt Ricardo Bofill (autor, kromě jiného, také přestavby pražského domu na Loretánském náměstí, kde bude umístěná Knihovna Václava Havla, nebo některých budov v novém Karlíně), jsme už mluvili jednou TADY. Tehdy jsme viděli večerní fotografie osvětleného náměstí, dnes se podíváme, jak to na náměstí vypadá v plném slunci.
Celé náměstí bylo postaveno v 70. letech, kdy celá oblast zažila přerod z ubohé části města, skládající se z malých domků a ateliérů, které byly zbourány, na moderní čtvrť. V domech, postavených do půlkruhu, bylo většinou vytvořeno sociální bydlení. Původní Bofillovy domy byly později ještě doplněny dalšími dvěma budovami a celé náměstí bylo po urbanistické stránce dokončeno až v roce 1986.
Původně jsem se k tomuto tématu chtěla vrátit kvůli zvláštnímu bazénku – fontáně – kašně (nevím jak to správně česky nazvat), který je však absolutně nefotogenický (dobře zachytit by ho šlo snad jedině z nadhledu, ale to zrovna jaksi nešlo). Po nakloněné ploše stéká voda do příkopu, obkružujícího celý kruhový útvar. Ten byl uprostřed náměstí umístěný místo původně navrhovaného obelisku a jeho autorem je architekt Shamaï Haver.
Hned vedle place de Catalogne jsou umístěna dvě menší kruhová náměstí, dnes bohužel nepřístupná a viditelná jen přes mříže vstupní brány. To první a hezčí z nich, place de Seoul jsme TADY už také jednou viděli. Na skleněných plochách, členěných sloupy s dórskými hlavicemi, se zrcadlí obloha, budovy i park uprostřed náměstíčka.
Druhé náměstíčko, ležící hned vedle, se jmenuje place de l´Amfithéâtre. Stylem kopíruje place de Seoul, jen jsou tentokrát budovy zděné a členěné půlkruhovými balkóny.
I když většinou lituji bourání starých domů a jejich nahrazování novostavbami, tato dvě náměstíčka se mi líbí a myslím, že se jejich koncepce Ricardu Bofillovi povedla – zvlášť když celá oblast navazuje na pěší zónu s kostelem Notre-Dame-du- Travail (TADY) a navazující park Zelená promenáda, vedoucí podél rue Vercingetorix. Toho, že hned v sousedství vede nízko položené kolejiště nádraží Montparnasse, si v první chvíli člověk ani nevšimne.
Vlastně jsem do té kavárny vešla jen ze zvědavosti. Je pojmenována po slavné francouzské herečce a leží v centru Paříže přímo v budově divadla, které dlouhé roky neslo její jméno – než bylo přejmenováno na banální „Městské divadlo“.
Na konci 19. století jí celá Paříž ležela u nohou a přezdívala jí „zlatý hlas“ nebo „božská“, ale když se Sarah Bernhardt, vlastním jménem Henriette Rosinne Bernard, narodila 22. října 1844 v Paříži, osud jí nic božského ani zlatého neuchystal. Matka prostitutka, otec je brzy opustil, vyrostla v Bretani, kam ji její matka odložila k vychovatelce. Později se vrátila do Paříže, na přímluvu jednoho matčina šlechtického přítele vystudovala konzervatoř a v roce 1862 se stává členkou Comédie française, odkud ji ovšem za čtyři roky vyhodili, protože zfackovala jednu z kolegyň. Proslavila se až ve svém následujícím angažmá v divadle Ódeon a v roce 1880 zakládá svoji vlastní divadelní společnost. Extravagantní a nezkrotná herečka triumfuje v mnoha divadelních hrách, v nichž hraje nejen ženské, ale i mužské role, a stává se miláčkem Paříže, hraje v Londýně, v Rusku i Americe. Právě v této době, kdy byla na vrcholu slávy, pro ni začíná pracovat neznámý český malíř Alfons Mucha, který si díky ní vybudoval reputaci a získal slávu.
V roce 1914 dostala řád Čestné legie a jen o rok později přišla kvůli gangréně v koleně o nohu. Hrála však dál, až do své smrti v roce 26. března 1923.
Její hrob můžete najít ve 44. oddělení na hřbitově Père-Lachaise.
Sarah byla dlouhá léta členkou a později i ředitelkou divadla Théâtre de la Renaissance (20, boulevard Saint-Martin). Od roku 1899 jí město pronajalo Théâtre de la Nation, které přejmenovala na Théâtre Sarah Bernhardt a které její jméno neslo – s krátkou přestávkou v době 2. světové váky, kdy bylo kvůli hereččině židovskému původu přejmenováno na Théâtre de la Cité – až do roku 1990, kdy dostalo dnešní název Théâtre de la Ville, Městské divadlo.
V divadle je dodnes zachovaná Sářina šatna, která bývá v době představení divákům přístupná (údajně je dnes tato prostorná rohová místnost s původním vybavením součástí foyer).
Mě nejvíc zajímalo, jestli kavárna odráží aspoň trochu dobu, v níž tato herečka žila a styl Art Nouveau, který byl tehdy v módě – a který pomáhal vytvářet i Alfons Mucha, který pro Sáru kreslil nejen proslulé plakáty, ale navrhoval i výpravu a dekorace pro její divadlo a dokonce i její oblečení, šperky, nábytek a nádobí. Odpověď je poměrně jednoduchá: neodráží. Kavárna není secesní a herečku a její dobu sice připomínají na zdech fotografie a plakáty – ale ani jeden Muchův.
A ještě Sarah Bernhardt jak ji viděl Mucha ve hře Dáma s kaméliemi:
Vysoké průčelí červeného cihlového kostela přitáhne naši pozornost hned, jak vystoupíme z metra na stanici Abbesses na Montmartru. Nejvyšší čas podívat se dovnitř.
O stavbě dalšího kostela na Montmartru bylo rozhodnuto na konci 19. století poté, co tehdejší jediný farní kostel sv. Petra na vrcholku kopce už nestačil pojmout narůstající obyvatelstvo. Kostel byl postavený v letech 1894-1904 a jeho architekt Anatole de Baudot byl první, kdo poprvé použil na církevní stavbu armovaný beton. Moderní betonová stavba, obložená cihlami tehdy vyvolala nesouhlas, bouřili se proti ní umělci i obyčejní obyvatelé a přezdívali jí posměšně Saint-Jean des brique, Svatý Jan cihlový. K všeobecnému odmítání přispěl i fakt, že ho tehdejší farář nechal postavit bez povolení a po velkých bojích a zastavení prací byl dokonce v roce 1900 vydán příkaz, že má být stavba zbořena, s odůvodněním, že armovaný beton není bezpečný. To církev odmítla a za podpory a dobrozdání některých dalších architektů se jí nakonec podařilo stavbu dokončit.
Detail vstupu zdobený keramikou a sochami, které vytvořil Pierre Roche
I přes šedou barvu použitého betonu kostel nepůsobí nijak industriálně. Jeho secesní výzdoba mu společně s velkými okny a ohromným prostorem dodává lehkost. A kdybych tam sebou měla lepší foťák, tak by bylo vidět krásné vitrážové okno v chóru, znázorňující Ukřižování.
Levý boční oltář, zdobený keramikou
V levé boční lodi stojí uprostřed bílá socha sv. Jana Evangelisty, obklopená čtyřmi nástěnnými malbami, jejichž autory jsou malíři Thierry a Plazeau. Kostel je v horní části lemovaný řadou čtyřiceti osmi malovaných trojúhelníkových oken s tématikou litanie Panny Marie, nad nimi jsou potom další velká vitrážová okna.
Ježíše umírajícího na kříži namaloval Eugène Thierry
Pohled do zadní části kostela s varhanami z roku 1852
Od odmítání až k pomníku přímo před kostelem – toho všeho se dočkal architekt Anatole de Baudot. Pomník je zdobený stejně jako fasáda a části interiéru barevnými keramickými kolečky.
Paříž, to nejsou jen staleté památky, frivolní zábava, cinkot příborů a světla jeviště. I Francouzi mají svoje traumata, se kterými se mnohdy ještě zcela nevyrovnali. Jedním z nich je i deportace židovských obyvatel během 2. světové války. To, že při ní byli velkou mírou aktivní samotní francouzští četníci, policie i obyčejní udavači (koneckonců, taky to dobře známe), si přiznali vlastně až slovy prezidenta Chiraca v roce 1995.
My už jsme tady viděli nejen výstavu o deportovaných židovských dětech (TADY), ale také pomník obětem ze zimního velodromu (TADY). Určitě jste si i sami všimli na zdech především 4. obvodu (čtvrti s tradičním židovských osídlením) pamětních desek s výčtem počtu obětí jednotlivých domů nebo škol. Tyto smutné události připomíná kromě jiných i Památník obětem deportace, na který se podíváme dnes.
Památník, připomínající deportace v letech 1941 – 1944, leží přímo za Notre Dame na východní špičce Île de la Cité (zjednodušeně, když se podíváte na horní úvodní fotku blogu, za tou vysokou nábřežní zdí se dvěma okénky nad hladinou Seiny). Dostanete se k němu přes malý parčík, kde uvidíte zčernalou betonovou zeď s téměř nečitelným nápisem Francouzští mučedníci deportace 1945
Úzké, příkré a nepravidelné schodiště nás mezi hrubými betonovými zdmi, do jejichž omítky byl přidán štěrk z různých francouzských regionů, zavede dolů, na malé trojúhelníkové betonové prostranství se symbolickou mříží, ze kterého se uzounkým vchodem vstupuje do krypty
Uvnitř krypty je umístěný hrob neznámého deportovaného, jehož ostatky sem byly přeneseny při otevření památníku 10. dubna 1962 z koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku, jediného koncentračního tábora, který dnes leží na území Francie. Od tohoto hrobu je výhled do dlouhé chodby, lemované dvěmi sty tisíci zlatých skleněných tyčinek, symbolizujících oběti deportací
Po obou stranách středové rotundy jsou umístěna dvě krátká boční křídla, na jejichž zdech jsou uvedeny názvy koncentračních táborů, do kterých deportovaní mířili – a také citáty z děl, jejichž autory je Paul Éluard, Louis Aragon, Robert Desnos, Antoine de Saint-Exupéry, Vercors, Jean-Augustin Maydieu a Jean-Paul Sartre
Spisovatel Robert Desnos zemřel na tyfus 8. června 1945 v Terezíně. Dojemné svědectví z jeho posledních dnů najdete TADY.
Trojúhelníkové schránky, vestavěné do zdi, skrývají zem i popel obětí z jednotlivých koncentračních táborů
Památník byl slavnostně otevřen generálem de Gaullem 12. dubna 1962 a od roku 2007 je zapsán jako národní památka. 26. dubna 1975, při příležitosti 30. výročí osvobození koncentračních táborů, tady manželka prezidenta Giscard D´Estainga vysadila růžové keře, zvlášť vyšlechtěné pro tuto příležitost. Součástí památníku je i dokumentační středisko s mnoha listinami, fotografiemi a publikacemi, které je však otevřené jen na požádání.
Mémorial des Martyrs de la Déportation
Square de l´Île de la Cité
Otevřeno denně kromě pondělí, vždy dopoledne od 10 do 12 hod, odpoledne v létě od 14 do 19 hod a v zimě od 14 do 17 hod
Malé náměstíčko v srdci Montparnassu zdálky trochu připomíná, jak asi tato část města vypadala, než se sem v 60. a 70. letech minulého století vydali z řetězu utržení developeři, zaslepení touhou proslavit se monumentální výstavbou, kteří nechali srovnat se zemí většinu staré čtvrti kolem nádraží Montparnasse a nasázeli sem vysoké skleněné a betonové kostky. Ospalé náměstíčko, obklopené starými domy, připomíná spíše venkov a přinutí nás chvíli si sednout ve stínu stromů a rozhlédnout se.
Uprostřed parčíku stojí bronzový Chaïm Soutine (1893 – 1943), ruský malíř, který žil a tvořil celý svůj život ve Francii, který po svém příchodu do Paříže v roce 1913 bydlel na několika místech v okolí tohoto náměstí a i po smrti je stále nedaleko – na blízkém hřbitově Montparnasse. Pomník vytvořil v roce 1963 litevský rodák Arbit Blatas (1909-1999), malíř a sochař, který bydlel jen pár kroků za rohem v rue de la Gaîté.
Pokud byste se nechali zlákat vesnickým šarmem tohoto koutu Paříže, nesmíte moc zvedat hlavu…
… abyste neutrpěli šok. Nepřítel, tedy ty betonovo-skleněné obludy, číhá doslova na dohled.
Znechucení nad betonovou džunglí spraví okamžitě první otevřená brána do úzké uličky, ústící na starý dvorek (majitelé domů by už mohli vědět, že já vlezu úplně všude, a zařídit se podle toho).
Tak nějak si představuji, že to tady všude kolem mohlo dřív vypadat. Mimochodem, z té kabeláže na zdech by u nás asi ranila mrtvice každého odborníka.
Montparnasse, square Gaston Baty
Nenechte se zmást tím, že vás internetová mapa na Seznamu sice navede správně, ale potom ukáže, že se náměstí jmenuje place Joséphine Baker. Je to omyl, to leží za rohem při boulevardu Edgar Quinet.
Jak se tam dostat: metro Edgar Quinet (linka 6) nebo Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Ze Champs Elysées, které jsme tady viděli minule, se velkým skokem přesuneme na sever města, do mých milovaných starých uliček, kde můžeme ještě dýchat atmosféru lidové Paříže. Tentokrát to bude část čtvrti Épinettes, kde se podíváme do několika malých úzkých průchodů a pasáží, kterých je v těchto místech plno.
Čtvrť Épinettes nebyla ještě na začátku 19. století ničím jiným, než vinicemi a zemědělskou půdou. Ostatně údajně i její název pochází z francouzského názvu odrůdy révy rulandského bílého, ve francouzštině l´épinette blanche, které se tady pěstovalo, nebo snad prý podle ostružiní, které tady rostlo (trn = l´épine). Po stavbě nových pařížských hradeb v roce 1840 doplatila čtvrť na svoji polohu, ocitla se totiž přesně u nich a její část spadala do země nikoho, která byla před hradbami vytvořená. K jejímu rozvoji došlo proto až na konci 19. století společně s rozmachem průmyslu – ze zemědělské čtvrti se rázem stala průmyslová a byly zde velkou rychlostí vystavěny jak činžáky hausmannova typu, tak i malé dělnické kolonie.
Další změny potom čekaly čtvrť v 70. a 80. letech minulého století, kdy byly ty nejchudší a nejzanedbanější části nahrazeny novou výstavbou – která ji, jak už to tak bývá, připravila o malebnost a autentičnost. Na to, co z ní zbylo, se dnes podíváme.
Na cestu se vydáme z rue Pouchet (kde bydlel během svého pobytu v Paříži Jan Zrzavý), ze které zahneme do krátké uličky passage Pouchet s vysokými ploty maličkých předzahrádek a unifikovanými domečky bývalé dělnické kolonie.
Z této uličky odbočuje kouzelná impasse Deligny, kterou jsme v celé kráse viděli už TADY
O trochu větší domy najdeme na kolmé rue des Épinettes, z které odbočuje také úzký vchod do uličky CIté Joyeux, k mému velkému smutku skryté za vysokou mříží. Ale aspoň se přes ni dalo nahlédnout dovnitř.
Další části tohoto koutu potom přesně vypovídají o demolicích a nové výstavbě – uličky sice mají pořád stejné názvy, místo malebných domečků tady ale stojí nevzhledné činžáky ze 70. a 80. let, na které je škoda plýtvat pixely. Dokonce ani vietnamská křesťanská misie, která stojí ve Villa des Épinettes, není nijak architektonicky zajímavá. Když už jsme už toho Vietnamu, dočetla jsem se, že ve 20. letech minulého století, předtím, než se vydal budovat ve své zemi socialismus, žil v této čtvrti během svého pařížského pobytu i Ho-Či-Min.
O kousek dál v passage Flourens zůstala řada cihlových dělnických domků se zajímavými detaily, hned za rohem najdeme ale opět osmdesátkové betonové zdi uliček villa Saint-Ange a passage Saint-Ange
Ty nás přivedou až k průchodu na boulevard Saint-Ouen, který je plný malých obchodů, bister, kaváren a pekáren
Z bulváru můžeme ještě nakouknout do částečně zachované uličky impasse Milord – a potom sejdeme k malé a zanedbané budově bývalého vlakového nádraží, dnes opuštěného stejně jako celý malý železniční okruh, tzv. la Petite ceinture.
Dnes tady naše cesta bude končit, ale někdy jindy právě odtud vyrazíme na prohlídku vedlejší čtvrti Moskova, která patří už do 18. obvodu.
Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen nebo Guy Moquet (linka 13)
Dnes se podíváme na jednu památku nepamátku, kterou najdeme na Montmartru v blízkosti stanice metra Abbesses. Památku proto, že toto místo má bohatou a zajímavou historii, nepamátku proto, že nic z toho, o čem si dnes budeme povídat, už nemůžeme vidět. Nicméně pod přísnými vysokými zdmi kaple blízkého lycea z roku 1887, tak vysokými, že se v úzké ulici ani nemohou vejít do objektivu, můžeme navštívit kryptu, připomínající mučednickou smrt sv. Denise.
Než vejdeme těmito otevřenými dveřmi dál, musíme se ale ze všeho nejdřív vrátit velký kus zpátky do historie, tak daleko, až budeme mít pocit, že se spíš než o skutečné události jedná o pouhou pověst.
O tom, zda dnešní jméno Montmartru pochází z názvu Mons Mercurii, Merkurova vrchu, Mons Mars, Martova vrchu nebo Mont des Martyrs, Kopce mučedníků, se vedou spory, které už zřejmě nikdy nikdo správně neobjasní. Ta poslední možnost vychází z toho, že právě na tomto místě našli někdy mezi roky 250 a 272 svoji mučednickou smrt sv. Denis, sv. Rustique a sv. Eleuthère (o tom, jak sv. Denis popadl svoji uťatou, po prašné zemi se kutálející hlavu, a vyrazil s ní na několikakilometrový pochod na sever, kde definitivně padl a kde mu byla vystavená bazilika, která se stala pohřebištěm francouzských králů, jsme už četli TADY). Na místě stětí tří mučedníků vyrostla v roce 475 kaple, která se stala cílem mnoha poutníků, jejichž počet narůstal s tím, jak se kult sv. Denise šířil. Malá kaple už nestačila a proto byla na jejím místě ve 13. století postavena nová, větší, schopná pojmout přílivy poutníků, přicházejících často z velké dálky.
V té době už v horní části kopce stálo velké opatství ženského řádu benediktinek, založené v roce 1133 královnou Adélou Savojskou, manželkou krále Ludvíka VI., které kapli mučedníků spravovalo. Opatství vlastnilo v podstatě celý vrchol kopce a jejich klášteru s kostelem sv. Petra se říkalo „horní opatství“, zatímco kapli s dalšími budovami „dolní opatství“. V roce 1611 probíhaly v dolním opatství opravy po velkém požáru a při té příležitosti bylo objeveno dlouhé schodiště, vedoucí do hluboké zapomenuté krypty z doby merovejských králů, údajně pravého místa, kde byli popraveni a pohřbeni tři mučedníci. To ovšem vyvolalo další příliv poutníků (kryptu tehdy údajně navštívila i královna Marie Medicejská, druhá manželka Jindřicha IV.) a další rozšíření „dolního opatství“.
V době teroru Francouzské revoluce byly jeptišky v roce 1792 vyhnány, jejich představené skončily pod gilotinou, veškeré budovy byly srovnány se zemí a pozemky rozprodány k výstavbě. Tyto události znamenaly konec nejen pro „horní opatrství“, ale i pro kapli mučedníků s kryptou a veškeré budovy „dolního opatství“.
Když pominulo revoluční šílenství a francouzský národ se přestal na svět dívat přes potoky krve, byla na místě bývalé kaple mučedníků postavená malá oratoř (1854), nahrazená v letech 1886-1887 malou podzemní kryptou, která všechny tyto události připomíná. Právě do ní teď vstoupíme.
Krypta je v podstatě jen malým podzemním prostorem s jednoduchým kamenným oltářem, vyrobeným údajně z kamene, který se našel při vykopávkách a pocházejícím z původní rozbořené krypty. Z ní také pravděpodobně pochází i basreliéf, který je vystavený v zadní části dnešní krypty.
Basreliéf je datovaný do roku 1253 a je na něm zobrazen okamžik popravy sv. Denise
Objevení krypty sv. Denise na rytině, která je vystavená v dnešní kryptě
To, co bylo řečeno výše, není ovšem celý důvod toho, proč je krypta dnes připomínána. V době, kdy byla kaple v dolním opatství cílem mnoha poutníků, se udála další významná událost. Pozdě večer 15. srpna 1534 zabušilo na bránu horního opatství sedm černovlasých mužů, vedených španělsky hovořícím mladíkem s pronikavým pohledem. Matku představenou, která polekaně přiběhla otevřít, požádali o půjčení klíče od krypty sv. Denise. V ní pobyli celou noc a když druhý den ráno vraceli klíč, sdělili důvod návštěvy i svoje jména. Ten zarostlý mladík, který skupinku vedl, se jmenoval Ignác z Loyoly a společně s Františkem Xaverským a dalšími čtyřmi druhy v kryptě složil do rukou Petra Fabera, jediného z nich, který byl knězem, řeholní slib cudnosti a chudoby a předsevzetí pouti do Jeruzaléma. Té noci bylo takto v kryptě založeno Tovaryšstvo Ježíšovo, o šest let později uznané i oficiálně. Celou událost nám připomíná rozměrné plátno, které je v kryptě vystaveno.
Olej namaloval v 2. polovině 19. století montmartreský malíř Henri Patrice Dillon
Kryptu dnes spravuje jezuitská asociace, která zde pořádá kromě tradičních mší ve výročí sv. Ignáce (31. července) a sv. Denise (9. října) i koncerty a divadelní představení.
Crypte du martyrium de Saint-Denis
Montmartre, 11 rue Yvonne Le Tac
Otevřeno každý pátek a vždy první sobotu a neděli v měsíci od 15 do 18 hod
Úzká venkovská ulička na vrcholku Montmartru leží sice v těsné blízkosti všech turistických tras na kopci, ale většinou je příjemně prázdná. Turisté do ní moc nezacházejí, pravděpodobně proto, že na rozdíl od okolních ulic tady nenajdou žádné obchody s turistickými cetkami – a pouhé venkovské kouzlo starého Montmartru je netáhne. Tím líp pro nás, kteří si dokážeme vychutnat půvab starých dlažebních kostek, ošuntělých zdí, oprýskaných dveří a slepých oken, vedoucích kdovíkam.
Tato sto metrů dlouhá ulička je nejstarší na Montmartru, pamatuje už víc než devět století. Ve středověku byla jen úzkou udusanou hlinitou stezkou, která tvořila hranici mezi panstvím Montmartre a Saint-Denis. Od 16. století se jmenovala rue Notre-Dame a teprve až od roku 1867 nese jméno jednoho z mučedníků, kteří zemřeli společně se sv. Denisem. V 18. století, v době přestavby Paříže baronem Hausmannem, měla být asanována a rozšířena až na dvanáct metrů, k tomu ale naštěstí nikdy nedošlo.
Zajímavé je také to, že se v roce 1973 stala první pěší zónou v Paříži.
Na svém západním konci je tato jednoduchá rustikální ulička lemovaná dvěma tradičními montmartreskými restauracemi – Consulat a Auberge de la Bonne Franquette (vlevo). V ní se scházívali umělci jako Toulouse-Lautrec, Renoir, Monet, Degas, později Picasso, Utrillo a další a právě tady, na její stinné zahradě, namaloval Vincent van Gogh svůj obraz La Guinguette.
Obchod s potřebami pro výtvarníky pořád ještě připomíná slavnou uměleckou tradici Montmartru z dob před tím, než se z něj stal Disneyland
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.