Minule jsme došli po rue Falquière až na roh uličky CitéFalquière. Právě tady vzniklo na začátku 20. století jedno z center moderního umění.
Nic tomu sice dnes nenasvědčuje, ulička je na první pohled úplně obyčejná, pamatuje toho ovšem spoustu. Tak třeba do dvoupatrového rohového domě vlevo se v roce 1877 přestěhoval se svojí rodinou Paul Gauguin, v době, kdy ještě pracoval na burze, vydělával velké peníze a umění se věnoval jen po večerech a po nocích. Jeho stopy ostatně lze najít na mnoha místech této čtvrti (a někdy se po nich vydáme).
O pár desetiletí později se v uličce v nuzných dřevěných ateliérech vytvořila umělecká kolonie přistěhovalců – pracoval tady Ital Modigliani, Španěl Picasso, ruský Litevec Soutine, Japonec Foujita, Rumun Brancusi a další dnes známí i neznámí malíři a sochaři.
Bohužel většina ateliérů byla v 60. letech zbouraná a na jejich místě byly postavené činžáky, při levé straně uličky ale po velkých protestech nakonec zůstaly zachovány aspoň dva z nich, ve kterých dodnes pracují umělci, jejichž asociace se snaží o uznání ateliérů jako kulturní památky.
Popis toho, jak to tady vypadalo dříve, jsem našla v knize Modigliani, kterou napsal malířův přítel básník André Salmon, který v ní zachytil vyprávění japonského malíře Foujity:
“ Koncem roku 1913 – toho roku jsem Modiglianiho poznal – bydleli Modigliani a Soutine ve stejném domě jako já, v Cité Falquière číslo 14, v oné části rue Vaugirard, která je hned za boulevardem Montparnasse. Vidíte… tohle je rue Falquière… široký vchod a hned proti němu maličký domek, kde byly naše ateliéry. Muselo se přejít po jakémsi můstku jako do pevnosti, protože domek nebyl nijak důkladně postaven. Soutine a Modigliani bydleli dole naproti sobě, Soutine vpravo a Modigliani vlevo. Můj ateliér byl v prvním patře. V té domě Modigliani sochařil, nemaloval, jenom kreslil tužkou.“
Podařilo se mi najít na internetu fotku tohoto domku s ateliéry, pořízenou v roce 1967, těsně před jeho zbouráním – a tedy padesát let poté, co se odtud Modigliani odstěhoval do rue de la Grande Chaumière (kde tři roky poté, vyčerpaný alkoholem, drogami a hlavně v důsledku celoživotní tuberkulózy umírá).
Fotografie je převzata ze stránek privatepicturesgallery.com
A takto namaloval Cité Falquière v letech 1915 – 1916 Chaïm Soutine
15. obvod, čtvrť Necker, Cité Falquière
Jak se tam dostat: metro Pasteur (linka 6 nebo 12)
Dnes se podíváme do jedné z částí Montparnassu, kde se na začátku 20. století vytvořila silná umělecká kolonie, složená tehdy nejen z francouzských umělců, ale především z rusko-židovských, španělských, italských a jiných přistěhovalců. Dodnes v této čtvrti, především kolem rue Vaugirard, existuje spousta starých i nových uměleckých ateliérů. My si dnes projdeme jinou a méně známou ulici v této části – rue Falquière, do které mě nalákala také zajímavá moderní architektura, která tady v poslední době vznikla. Jen jsem to nějak neodhadla časově, dostala jsem se tam až po setmění, takže to s focením tak úplně nevyšlo, ale napravit to můžu třeba příště.
Rue Falquière začíná u stejnojmenné zastávky metra, ale už těsně před ní, v areálu nemocnice Necker, je dokončována nová budova ústavu genetiky, pocházející z ateliéru slavného architekta Jeana Nouvela. Členění fasády a černé a bílé prvky na ní mají připomínat jednu ze sekvencí DNA, ovšem to já jako laik samozřejmě těžko poznám a posoudím. Spíš se mi zdá, že se ve sklech bude zrcadlit obloha a staré domy hned naproti, a to mě na tom dost baví.
V budově s hladkým zaobleným průčelím jen o kousek dál sídlily od roku 1989 do roku 1996 noviny Le Monde. Po přestěhování redakce do větších prostor ve 13. obvodě tady teď najdeme sídlo nějakého úřadu pro urbanizaci.
Skleněná budova prorůstá celým blokem a její zadní část hned za rohem v rue Antoine Bourdelle se mi líbí ještě víc
Když jsem tady byla minule, na křižovatce rue Falquière a rue Antoine Bourdelle stála stavební ohrada, za kterou bylo vidět jen hlubokou jámu. Dnes na tomto místě vyrostla nová budova, kterou kdyby viděl Václav Klaus, tak se v tu ránu přiváže k nejbližšímu bagru. Mně se naopak líbí. Chtělo by to ovšem denní světlo, abychom mohli ocenit všechny barevné odstíny skleněné fasády.
Až teď mě napadlo, co mi budova ve své zářivé barevnosti, lesklosti, průsvitnosti a zdánlivé křehkosti i tvrdosti připomíná. Bonbóny Bon pari (stejně jsem nepochopila, kdo mohl za socíku vymyslet pro bonbóny takový – a notabene francouzský – název).
Když se vydáme ulicí dál, najdeme v ní nejen moderní nákupní pasáž Galerie Vaugirard, ale především staré domy, kavárny, obchody a pekárny
Za křižovatkou s boulevardem Pasteur potom konečně dojdeme k místu, kvůli kterému jsem vás až sem vláčela. Ulička Cité Falquière je ale natolik zajímavá, že si zaslouží samostatný článek a proto se do ní podíváme příště.
15. obvod, čtvrť Necker, Rue a Cité Falquière
Jak se tam dostat: metro Falquière (linka 12) nebo Pasteur (linka 6 nebo 12)
Pokud se chystáte v nejbližších dnech do Paříže, ještě do 25. března můžete navštívit výstavu, věnovanou proslulému a excentrickému surrealistovi Salvadorovi Dali. Výstava je bezpochyby omračující, představuje ta nejvýznamnější Daliho díla, společně s mnoha fotografiemi a krátkými filmy s jeho performancemi a dalšími akcemi, které pořádal a kterých se zúčastnil (namátkou třeba křest parfému s jeho jménem).
Jestli máte rádi surrealismus a slavného mistra obdivujete, určitě si to tam užijete. A pokud se na výstavu už nedostanete, zvu vás aspoň na malou virtuální prohlídku.
Domýšlivé? No ano, to je celý on.
Spící – Neviditelný kůň a lev – 1930
Retrospektivní bysta ženy – 1930/1976
Venuše milóská se zásuvkami – 1936/1964
Úsvit, poledne, západ a soumrak – 1979
Částečná halucinace – Šest zobrazení Lenina na klavíru – 1931
Nanebevzetí Krista – Pieta – 1958
Autoportrét – 1972
Krajina s dívenkou – 1936
Plameny – 1942
Červený klavír nebo také Červený orchestr – 1957
Samozřejmě nechyběla ani slavná pohovka ve tvaru rtů herečky Mae West. Ta byla také součástí instalace se jménem herečky, snímané kamerou, kde se každý mohl posadit a stát se tak součástí obrazu. Nešla jsem na to tak přímočaře – to uprostřed u pohovky nejsem já. Fotografku hledejte jinde.
Tvar pohovky se také opakoval v improvizovaném kině, kde byly promítány různé rozhovory a krátké filmy. Ta průsvitná bílá v temné místnosti byla velmi působivá.
Pokud se na výstavu vypravíte, připravte se na fronty. Částečně se jim můžete vyhnout, pokud půjdete večer (pro velký zájem byly návštěvní hodiny prodlouženy do 23 hod), nebo pokud si koupíte vstupenku předem TADY. Kupujete ji na určitý den, nikoliv hodinu, a vyhnete se tím jen frontě u pokladny – v další frontě před sálem už musí stát všichni (já jsem tam byla v poledne a čekala jsem jen asi půl hodiny – fronta postupuje poměrně rychle a navíc můžete využít během čekání volné wifi a ve frontě si mezitím třeba přes mobil vyřídit poštu :-))
Centre Pompidou
4. obvod, place Georges Pompidou Výstava je otevřená do 25. března 2013
denně kromě úterý od 11 do 23 hod (poslední vstup ve 22 hod), v sobotu a v neděli už od 9.30 hod pro návštěvníky s předem zakoupenou vstupenkou
Vstupné 13 Euro (vstupenka platí i do všech stálých expozic)
Jak se tam dostat: metro Rambuteau (linka 11), Hôtel de Ville (linka 1 a 11), Châtelet (linka 1, 4, 7, 11 a 14 a RER)
Skoro nikdy nepřekládám pařížské místní názvy do češtiny, ne ze snobismu, ale proto, že je pak jednodušší dohledat dotyčné místo na mapě. Tentokrát jsem to ale udělat musela a hned vám řeknu proč. Dnes totiž využijeme toho, že jsme se minule ocitli v parku Buttes-Chaumont, a podíváme se do ruského pravoslavného kostela v jeho blízkosti – a jak jsem se tam dozvěděla, přes všechno to pofrancouzšťování kostel nese ruskou variantu jména svatého Sergeje Radoněžského (Saint-Serge de Radonège).
Kostel je schovaný v proluce mezi domy v rue de Crimée, ale poznáme ho hned – z růžové fasády na nás vykoukne typická pravoslavná malba, znázorňující sv. Sergeje, doprovázená nápisem v cyrilici.
Úzká cestička vlevo do vršku nás potom zavede přímo před kostelík. Jde původně o německý protestantský kostel z poloviny 19. století, zakoupený v roce 1924 v dražbě ruskou ortodoxní církví, která hledala nové místo k bohoslužbám, protože v důsledku masivní ruské emigrace po bolševickém převratu v roce 1917 počet ruských pravoslavných věřících v Paříži stále stoupal a tehdy jediný pravoslavný kostel v 8. obvodě už nestačil. Na koupi kostela, který byl vysvěcen po přestavbě v roce 1925, se tenkrát složila pařížská ruská aristokracie. V dalších dvou letech byla pak provedená novogotická úprava a přístavba vyřezávaného schodiště.
Stěny schodiště, otevřený vestibul a vstupní dveře jsou vyzdobeny nedávno zrekonstruovanými freskami a malbami, znázorňujícími scény ze Starého zákona a obránce ortodoxní víry
Bohužel dveře byly zavřené, proto jsem si nakonec kostel obešla jen kolem dokola vysokých strohých cihlových zdí a zvonice se starou i novou věží
Když už jsem byla na odchodu, měla jsem štěstí a u východu jsem potkala pravoslavného kněze. Jak jsem se později dozvěděla, byl to dokonce sám otec Nicolas, doyen místního teologického institutu.
Sebrala jsem odvahu a poprosila ho, jestli si ho smím vyfotit – dovolil mi to, okamžitě odhadl můj slovanský přízvuk a spustil na mě rusky. Poprvé od maturity se mi hodila ruština! Chvíli jsme si povídali (znal všechny pravoslavné kostely v Praze, historii parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a osud tamního biskupa Gorazda) a když viděl moje zklamání nad tím, že je kostel zavřený, došel si pro „ključik“ a kostel mi odemkl. Nechal mě v něm samotnou, že už nemá moc času, ale že mi věří, ať si vyfotím co chci. Neuvěřitelné, taková důvěra k cizímu člověku na místě, kde je tolik cenných věcí. Díky němu si je teď můžeme ukázat.
Bývalá výrobna svíček, stojící přímo naproti kostelu, je dnes je v rekonstrukci, po které bude sloužit jako sál pro potřeby farnosti
Na nízkém přístavku hned vedle je umístěná improvizovaná vývěska s inzeráty, ve kterých pisatelé především hledají práci – stejně jako tato Irina z Ukrajiny.
Église Saint-Serge
19. obvod, 93 rue de Crimée
kostel je otevřený v době bohoslužby ve všední dny v 7 a v 18 hod, v sobotu v 18 hod a v neděli v 10 hod
Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 6)
Katedrála Notre-Dame slaví letos 850 let a k narozeninám dostane nové zvony. Je jich devět, jmenují se Marie, Gabriel, Anne-Geneviève, Denis, Marcel, Étienne, Benoît-Joseph, Maurice a Jean-Marie. Vysvěceny byly 2. února pařížským kardinálem Vingt-Trois a do věží budou pověšeny 23. března, v sobotu před Květnou nedělí, kterou začíná velikonoční týden. Před katedrálou už na tu slávu vyrostlo pódium (které, mimochodem, umožňuje docela nečekané a nezvyklé pohledy na průčelí). Zvony stojí prozatím vyrovnány na podstavcích po celé délce katedrály a samozřejmě se u nich tlačí davy Pařížanů i turistů. Pokud se chystáte do Paříže a chcete se na ně podívat, doporučuji vypravit se tam hned ráno (katedrála se otvírá v 8 hodin) nebo aspoň dopoledne.
Velký a nejhlubší zvon (Francouzi mu říkají „le bourdon“, čmelák), je pojmenovaný po Panně Marii a je na něm napsán text modlitby Zdrávas Maria.
Až na samé hranici Paříže, na periferii, kde by to člověk nečekal, leží tato roztomilá ulička s nízkými domky, obklopenými malými zahrádkami. Jak se vám líbí?
18. obvod, Passage Charles Albert
Jak se tam dostat: metro Porte St. Ouen (linka 13)
Kostel “ sv. Mikuláše z bodláčí“, který leží jen pár kroků od bulváru Saint-Germain, pochází ze 17. století a přesto není nijak moc známý. Možná proto, že v té záplavě pařížských kostelů zaniká, možná ale také proto, že je v poměrně choulostivé situaci – a právě ta mě přiměla, abych se jím zabývala.
Vešla jsem do něj poprvé v jeden zimní den pozdě večer, aniž bych ho znala, něco jsem nafotila a když jsem potom doma hledala o kostelu podrobné informace, nestačila jsem se divit.
Než ale začneme s choulostivými zprávami, nejdříve si řekneme něco o jeho historii. Stojí na místě kaple ze 13. století, jeho současná podoba pochází z let mezi 1656 až 1763, kdy byl postupně přestavován. Zvonice o čtvercové základně byla postavená v roce 1625.
Při prorážení boulevardu Saint Germain stál kostel v cestě, jeho zadní část byla proto přestavěna a vchod byl přemístěn na dnešní místo. Současná fasáda pochází až z roku 1934.
A teď k té zvláštnosti kostela. Je to totiž doslova a do písmene squatt a squattery jsou tady v tomto případě představitelé jedné z odnoží katolické církve.
V únoru 1977 v průběhu mše vtrhlo do kostela několik členů Kněžského bratrstva sv. Pia X., vyhnali faráře a pod vedením jednoho ze svých kněží zde odsloužili svoji mši v latině. Od té doby kostel ilegálně okupují a nikdo je odtud nedokáže dostat, ani přes několik rozhodnutí církevních i státních soudů.
Členové bratrstva, někdy také nazývaného Lefebvristé podle svého zakladatele, francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra, jsou zastánci katolického tradicionalismu, kteří odmítají změny, provedené v církvi po Druhém vatikánském koncilu v letech 1962-65 (další informace o nich najdete TADY).
Arcibiskup Lefebvre byl vůbec poměrně zvláštní. Se svým hnutím, původně založeným pro církevní účely, se vcelku rychle přeorientoval i na politiku a jako obdivovatel maršála Pétaina, diktátorských režimů generála Franca a Antonia Salazara podpořil v 70. letech minulého století i diktátorský režim v Argentině a před svou smrtí v roce 1991 otevřeně stranil Le Penově Národní frontě. Kostel se tak stal baštou extrémní pravice a podle některých informací, které jsem našla na francouzském internetu, zde bývaly dříve rozdávány brožurky s fašistickým obsahem, dokonce popírajícím holokaust. Dnes tam nic podobného veřejně přístupného už nenajdete, to ovšem vůbec nic neznamená…
Saint-Nicolas du Chardonnet 5. obvod, 23 rue des Bernardins
„Mojí“ čtvrtí v Paříži je 14. obvod – znám ho možná nejlépe a mám tady spoustu oblíbených míst. Jedním z nich je rue Raymond Losserand, živá ulice, plná obchodů, kaváren, pekáren a restaurací. Pojďte se tam dnes se mnou projít, ukážu vám svoji oblíbenou pekárničku i kavárnu, kde jsem si mnohokrát dávala svoji ranní „café crème“. Právě nedaleko odtud je moje milovaná ulička rue des Thermopyles (TADY a TADY), druhým směrem potom place de Catalogne, kterou jsme TADY viděli zrovna minulý týden.
14. obvod, rue Raymond Losserand kolem metra Pernety
Na mostě pont de la Tournelle, spojujícím Île Saint Louis a nábřeží quai de la Tournelle, stojí na vysokém pylonu bílá socha svaté Geneviève, patronky Paříže, dívající se ze své patnáctimetrové výšky proti proudu řeky. Svatá Geneviève drží ochranitelsky za ramena malou dívku, která tady představuje Paříž. Autorem sochy z roku 1928 je francouzský sochař polského původu Paul Landowski.
Pohled z vedlejšího mostu pont de Sully. Řada člunů u nábřeží zde kotví trvale a slouží k běžnému bydlení. Jsou dokonce vybaveny i elektřinou a přívodem pitné vody.
Pokud vám socha něco připomíná, jste na dobré stopě, možná nejznámější Landowského dílo – Kristus Spasitel – stojí na kopci nad Rio de Janeirem.
Rue Saint Vincent lemuje po vrstevnici severní svah Montmartru, kde začíná vzadu za Sacré Coeur a ústí na náměstí place Costantin Pécqueur nad stanicí metra Lamarck-Caulaincourt. Je to jedna z nejstarších ulic Montmartru, která vznikla na místě dřívější cesty, o níž existují zmínky už z roku 1325.
Dnešní podoba ulice je samozřejmě na hony vzdálená té, kterou ulice měla ještě na začátku 20. století, kdy tudy vedla jen úzká prudká ulička, lemovaná z jedné strany vysokou kamennou zdí a z druhé ohradou, za níž se krčily nízké domky. Takto její tehdejší podobu zachytil slavný fotograf Eugène Atget.
Při přestavbě ve 20. a 30. letech 20. století byla ulice rozšířena, při její spodní straně byly postaveny domy a opěrná zeď horní strany byla zbouraná. Dnešní podoba je mnohem méně romantická než dřív – no ale upřímně, klidně bych tady bydlela, ty domy se mi dost líbí.
Pokud se vydáme ulicí dolů od rue Mont Cenis, kde naše procházka skončila minule, budeme vidět po levé straně za vysokým plotem hustě osázenou zahradu. Je to takzvaná Divoká zahrada, le Jardin sauvage, 1480 m2 původní přírody, kde roste mnoho vzácných květin a přežívají drobná divoká zvířata. Zahrada je sice přístupná zdarma, ale jen v letním období od dubna do října, ve vymezené dny většinou dvakrát do měsíce a pouze s průvodcem. Letošní program ještě není nikde k nalezení, ale ten loňský, pro ilustraci, byl následující:
Hned pod zdí zahrady vede úzké schodiště nahoru k Muzeu Montmartru a za ním začíná montmartreská vinice. Ta byla vytvořená na místě zbořené zdi v roce 1932 z popudu Společnosti starého Montmartru, která se tak snažila zachránit aspoň část území před developery, kteří zde začali zastavovat každý metr čtverční naddimenzovanými činžáky. Vinice na svazích Montmartru bývaly ostatně už po mnoho století předtím, mizet začaly až v 19. století při zastavování kopce.
Přímo naproti Montmartru stojí slavný kabaret Lapin Agile, který má tak bohatou historii, že to vydá na samostatný článek někdy příště.
Rue Saint Vincent s kabaretem na začátku 20. století
V dolní části ulice jsou po levé straně novější domky, postavené na nízké opěrné zdi svahu…
… zatímco po pravé straně se táhne vysoká zeď hřbitova Saint-Vincent. O tom taky někdy bude řeč v samostatném článku.
Montmartre, rue Saint Vincent
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.