Jak jsem slíbila minule, dnes se podíváme podrobněji na obchod, který vytvořil Alfons Mucha v roce 1901 pro klenotníka Fouqueta. Jejich spolupráce začala už v roce 1899, kdy Mucha pro Fouqueta připravil návrhy šperků, které sklidily velký úspěch na Světové výstavě v roce 1900. Dostal proto od klenotníka zakázku na kompletní návrh jeho nového obchodu v samém centru Paříže v rue Royale číslo 6. Mucha vytvořil nezvyklé prodejní prostory, propracované do posledního detailu, plné rostlinných a živočišných dekorací, bohatých ornamentů, barevných vitráží, broušených zrcadel a pestrých mozaik.
Obchod však se svými stylem Art Nouveau brzy vyšel z módy a už v roce 1923 byl demontován. Georges Fouquet věnoval některé jeho části muzeu Carnavalet v roce 1938, zbytek potom darovali jeho dědicové v roce 1953. Obchod byl sestaven ve výstavních prostorách muzea a je zde dodnes k vidění.
Jediný problém obchodu je, že je instalován v úzké chodbě, kde chybí odstup, který by byl potřebný k tomu, aby bylo možné jeho průčelí obdivovat (a taky nějak slušně vyfotit).
Právě tady si člověk uvědomí nekonečnost Muchovy fantazie, bohatost invence a taky řemeslnou zručnost a dokonalost kresby, s nimiž navrhl i ty nejmenší detaily zařízení.
Pařížský život Alfonse Muchy se dnes dá vystopovat už jen podle informací v knihách Kankán bez svatozáře, Anfons Mucha nebo Podivné lásky, které napsal jeho syn Jiří Mucha. Těžko se dá objektivně posoudit, nakolik se Muchovu synovi podařilo rozkrýt stopy svého otce, a co jsou jen dohady nebo umělecká licence. Na druhou stranu nikdo jiný už nepřinese žádné lepší svědectví, než právě Jiří Mucha, který zapisoval – jak sám přiznává – leckdy nepřesné otcovo vyprávění, a který žil před válkou v jeho posledním pařížském ateliéru. Z jeho knih jsem proto vycházela, když jsem se v Paříži snažila aspoň částečně sledovat jeho stopy.
Když přišel Alfons Mucha v roce 1887 do Paříže, ubytoval se nejdříve v impasse Mazagran v dnešním 10. obvodu, v blízkosti Ateliéru Julian, kde začal studovat. Dům, ve kterém bydlel, už dnes nenajdeme, celá ulička byla později zbouraná a na jejím místě dnes stojí ohromná budova pošty. Ani další dům, kam se Mucha přestěhoval, už neexistuje – číslo 52 v avenue du Maine v blízkosti nádraží Montparnasse padlo za oběť rozsáhlé asanaci v 60. letech minulého století.
Podaří se nám najít až třetí místo, kam se Mucha přestěhoval poté, co přišel o podporu svého mecenáše hraběte Kuehna – do chudého pokojíku na rohu rue d´Assas a rue Joseph Bara poblíž Lucemburské zahrady. Tady se údajně také odehrál známý příběh, kdy Mucha na pokraji vyčerpání zimou a hladem dostal na poslední chvíli zakázku na vytvoření plakátu pro herečku Sarah Bernhardt, a to jen proto, že to bylo o Vánocích a nikdo jiný v Paříži nezůstal. Plakát měl úspěch a odstartoval tak Muchovu strmou cestu k pařížské slávě.
Mucha se odtud brzy přestěhoval do ateliéru v blízké rue de la Grande Chaumière, která byla jedním z center uměleckého života na Montparnassu. Jeho ateliér ležel nad malou restaurací madame Charlotte, která malířům často dávala najíst na dluh. Mucha jí za to vymaloval výkladce restaurace, ty ovšem později zmizely a byly nahrazeny dnešními dřevěnými. Mucha zde našel mnoho přátel, přímo naproti v čísle 10 ležela totiž malířská akademie Colarossi, kam Mucha chodil, s jejímiž žáky a profesory se přátelil a kde později i sám učil (a kterou později navštěvovali, mimo jiné, i František Bílek a Josef Čapek). Později se přestěhoval do protějšího čísla 8, kde s ním v ateliéru jednu dobu bydlel jeho přítel Paul Gauguin. Dolní fotografie by měla být právě z tohoto období – Gauguin bosý a bez kalhot sedí u Muchova harmonia (které s ním z Paříže cestovalo zpět do Čech a ještě dnes by mělo být údajně v růžovém domku na Hradčanech, kde bydlel Jiří Mucha). Ve stejném domě číslo 8 v rue de la Grande Chaumière o mnoho let později žil a zemřel Amedeo Modigliani, ale to už je jiná historie.
Během tří let, kdy zde Mucha bydlel, se vypracoval z chudého studenta na uznávaného ilustrátora a malíře plakátů pro herečku Sarah Bernhardt. Bohužel se na rozdíl od svých kolegů neproslavil natolik, aby byl také uvedený na pamětní desce na domě.
Z Montparnassu se náhle proslavený a zbohatlý Mucha přestěhoval do většího ateliéru v rue du Val de Grâce, v němž později před 2. světovou válkou při svém pařížském pobytu bydlel i jeho syn Jiří Mucha (viz jeho kniha Podivné lásky). Ateliér stál na dvoře honosného činžáku v rue Val-de-Grace, byl však zbouraný po roce 1945 poté, co pařížská radnice zavedla novou vyhlášku o výši procenta zeleně ve městě a kdy musely vestavby ve vnitroblocích ustoupit. Na domě tak alespoň najdeme pamětní desku, jejímž autorem je sochař Václav Hanzík. Deskabyla umístěná na dům v roce 1999 z iniciativy radnice v Ivančicích, kde se Mucha narodil.
Mucha ve svém ateliéru cca kolem roku 1900
Pokud bychom chtěli v dnešní Paříži pátrat po Muchově díle, nebude to zrovna lehký úkol. Jako jedna z vůdčích osobností stylu Art Nouveau se tady proslavil hlavně známými plakáty a návrhy nejrůznějších dalších, bohužel pomíjivých předmětů – od jevištních dekorací, přes šperky až po nádobí. Některé plakáty jsou součástí sbírek Musée de la Publicité (Muzea reklamy), které patří pod Musée des Arts Décoratifs (Muzeum dekorativních umění), to však žádné stálé výstavy plakátů nemá z důvodu jejich křehkosti a možného zničení; můžeme je částečně vidět na stránkách muzea TADY. Nějaké další odkazy na Muchu jsem našla i ve Francouzské národní knihovně a v některých dalších knihovnách.
Předloni jsem také náhodou objevila v Petit Palais v jedné zastrčené vitríně v nejzazším sále suterénu šperky, které Mucha navrhl pro zlatníka Fouqueta.
Pro stejného zlatníka také navrhl celý obchod ve stylu Art Nouveau. Nádhera obchodu byla však současně i jeho slabou stránkou, brzy se okoukal a navíc Art Nouveau rychle vyšlo z módy, zařízení bylo proto už po několika letech odstraněno a Fouquetovi dědici ho věnovali Musée Carnavalet. Tam můžeme obchod vidět sestavený v plné kráse a protože stojí opravdu za to, příště se na něj podíváme v samostatném příspěvku.
V loňském roce v létě a znovu v zimě jsem také viděla několik Muchových litografií – zmenšenin plakátů – z roku 1896 ve výloze malého antikvariátu na Île Saint-Louis.
Jiří Mucha ve své knize uvádí i to, že díla jeho otce byla často kopírována a zneužívána jinými umělci, kteří se snažili napodobit „le style Mucha“. Může se nám proto stát, že na různých místech narazíme na staré malby mozaiky, které Muchu nápadně připomínají, jako je to třeba v případě tohoto domu číslo 8 na boulevardu Saint-Martin.
Stejně tak bude Muchou ovlivněný návrh průčelí jednoho z obchodů v rue Cavalotti, s dívčími hlavami s typickými Muchovými „špagetovými“ vlasy.
Muchu kopíroval zcela jistě také dekoratér interiéru restaurace Julien z roku 1903, který na čtyřech velkých panó zobrazuje postavy, které jako by vyskočily z Muchových plakátů, jen nejsou tak mistrovské. Fotografii nemám, ale můžete se podívat TADY.
Podobné a stejně nedokonalé kopie Muchy můžeme vidět i v koncertním sále Bataclan, kde je ve výklenku na zdi motiv z Muchova plakátu na Dámu s kaméliemi (a kde byla tma jako v pytli, takže to skoro nešlo fotit).
No a v neposlední řadě zaujme Mucha také jako street art z jedné zdi ve 13. obvodu.
Jen pár minut od Champs Elysées leží ve čtvrti plné luxusu malé klidné kulaté náměstí, pojmenované po Františku I., monarchovi doby francouzské renesance, který vládl v letech 1515-1547. Náměstí ovšem nemá s renesancí nic společného, vzniklo až na začátku 19. století, a domy, které na něm stojí, jsou pro tuto dobu typické. Uprostřed náměstí stojí bílá mramorová fontána, jejíž dvojče najdeme hned za řekou, v parčíku před vchodem do Invalidovny (place Salvator Aliende). Obě kašny dříve stávaly spolu před kostelem Madeleine.
Fontány vytvořil v roce 1864 architekt Gabriel Davioud a sochař Théophile Murguet
Z náměstí ústí šest ulic a v jedné z nich, v rue Jean Goujon, najdeme vedle sebe dva kostely. Tím prvním je katedrála arménské apoštolské církve, zasvěcená sv. Janu Křtiteli (Cathédrale Saint-Jean-Baptiste); Arménii nám koneckonců připomene už zvláštní písmo pod medailony na fasádě. Katedrála byla postavená v letech 1902 – 1904 z peněz a na pozemku arménského ropného magnáta Mantachiana z Baku, který měl v blízkosti Champs Elysées residenci, v níž trávil dva až tři měsíce v roce. Pařížští Arméni měli tehdy jen malou modlitebnu a protože Mantachian byl známým mecenášem, který podporoval především školy a kostely, rozhodl se postavit Arménům důstojný kostel.
V těsné blízkosti arménské katedrály leží kaple Notre Dame de Consolation, stavba architekta Alberta Desiré Guilberta z roku 1901, která sloužila jako inspirace při stavbě arménského kostela, na niž byl najat stejný architekt.
Kaple dnes slouží jako italská farnost, patří ale asociaci Mémorial Bazar de la Charité (Památníku dobročinného bazaru), která ji zde nechala postavit na památku obětí požáru, který na tomto místě vypukl v květnu roku 1897 v dřevěné budově dobročinného bazaru, a při němž zahynulo 117 lidí, převážně žen z vyšší společnosti (včetně Sofie-Charlotte, vévodkyně z Alençonu, mladší sestry císařovny Sissi).
Dobročinný bazar představoval středověkou pařížskou ulici, kde vždy ve dnech konání bazaru v jednotlivých krámcích prodávaly dámy z vysoké společnosti za dobročinným účelem různé umělecké věci, prádlo a podobné předměty. Součástí budovy byly tehdejší novinka – promítací sál, který se stal původcem tragédie – při promítání se vznítily výpary etylénu, od kterých okamžitě chytily dekorace a celá budova. Během čtvrt hodiny zemřelo v nastalé panice 117 lidí a celá budova lehla popelem.
Na frontonu kaple je uvedeno datum požáru
Hned za rohem náměstí leží jedna z nejdražších a nejluxusnějších pařížských ulic – avenue Montaigne, kde mají své obchody ty nejdražší světové značky. Občas ji můžete vidět v televizi tehdy, když se mluví o loupeži v některém pařížském klenotnictví – většinou to bývá tady.
Mě tady nadchly pelargonie na jednom z luxusních hotelů.
Ty výlohy mě zas tak nebraly, nebaví mě prohlížet si to, o čem vím, že si to nikdy nekoupím, ale když jsem i na tomto místě uviděla u zvonku architektonického studia svého oblíbeného bílého panáčka, který se obvykle vznáší na zdech mnohem lidovějších čtvrtí, než je tato, a kterého už z mého blogu taky znáte, poskočilo mi srdce radostí, že i lidé, kteří si mohou dovolit otevřít kancelář na takovémto místě, mají stejný vkus jako já.
8. obvod, place François 1er
Jak se tam dostat: metro Franklin D. Roosvelt (linka 1 a 9)
Ve stejné ulici jako minule jen o pár metrů dál najdeme za černou železnou bránou další z půvabných koutů této části města. Brána bývá zavřená, ale stačí před ní chvíli postát a využít laskavosti některého z vycházejících, který vás pustí dovnitř.
Stejně jako na jiných podobných místech v Paříži (a zvlášť tady na východě města), i tady dřív sídlily malé dílny, dnes přeměněné na kanceláře, ateliéry a různá studia. Původní název z 19. století zněl Cour des États Réunis, později Cour de Bretagne, přes další změny až k dnešnímu názvu Cour des Bretons, Dvůr Bretonců. Oáza klidu v této rušné a živé ulici, lidé tady pracují a bydlí, ale jak uvidíme z vybavení dvora, také často posedávají na slunci a v klidu obědvají a odpočívají.
Cour des Bretons
10. obvod, 90 rue du Faubourg du Temple nebo 4 rue du Buisson Saint-Louis
Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11) nebo Gouncourt (linka11)
Dnes vás pozvu na procházku do živé rue du Faubourg du Temple na severovýchodě města, která tvoří hranici mezi 10. a 11. obvodem a vede z place de la République do dříve chudé dělnické čtvrti, která si svůj tak trochu ošuntělý charakter zachovala dodnes. Ulice, která vznikla v místě staré cesty, vedoucí od bran Paříže do vesnice Belleville, získala svůj název už v 16. století jako pokračování rue du Temple, která vedla k dnes už dávno zaniklému pařížskému Templu, dávnému sídlu řádu templářů.
Dnes tu najdeme různé lidové kavárny a restaurace s nejrůznějšími světovými kuchyněmi, zajímavé noční kluby, malé obchůdky s potravinami a také podivné krámky, prodávající elektroniku a mobily kdovíjakého původu, před kterými postávají snědí mladíci v černých kožených bundách, africká kadeřnictví, obchody s asijskými cetkami a spoustu dalších míst, která mohou přitáhnout vaši pozornost. My se dnes podíváme na jednu zajímavost, která dosvědčuje dřívější mondénní život této čtvrti – le Palais du Commerce nebyl jen tak obyčejným obchodním domem, ale prosklenou nákupní galerií s padesátkou vybraných obchodů, postavenou v letech 1923 – 24 ve stylu art déco. Je zapsaná na seznamu památek a po rekonstrukci získala zpět část svého dávno ztraceného půvabu.
Temným průchodem kolem obchodů a vstupu do podzemí, o kterém bude ještě řeč, se dostaneme na konec přízemní pasáže, kde uvidíme úzké dvojramenné kovové schodiště a pokud budeme mít štěstí (ve všední dny v pracovní době), bude mříž, která k němu vede, odemknutá.
Po schodech se vydáme do prvního patra a přitom můžeme obdivovat jednu z nádherných vitráží, které přivádějí do pasáže světlo (a zároveň brání pohledu do zadních dvorků za domem).
Ve dvou patrech nad sebou jsou zde vyrovnány dřevěné výklady bývalých krámků, ve kterých dnes sídlí nejrůznější kanceláře, architektonická studia a ateliéry. Člověk si ale lehce představí dámy v úzkých sukních a s malými kloboučky z 30. let, jak si tady vybírají prádlo, šperky nebo nové střevíčky.
Vitráž mezi prvním a druhým patrem je taky úchvatná. Za povšimnutí stojí i výzdoba nad obloukem, vedoucím do ulice, nebo původní kovové zábradlí s rostlinnými motivy.
Z malé terásky, ze které je dobře vidět do ulice, můžeme obdivovat nárožní obchod ze skleněných cihel, ale také si můžeme všimnout poutače na noční klub La Java, který sídlí v přízemí. Dnes je to obyčejný módní klub s koncerty a diskotékami, ale od svého otevření až do roku 1940 to bylo místo, které navštěvovaly známé a slavné osobnosti a kde vystupovali neméně slavní zpěváci, jako byla Edith Piaf nebo Maurice Chevalier. Klub byl pojmenován po druhu tance, který byl v té době velmi populární a na jehož rytmus vznikaly mnohé písně. Třeba tato, kterou zpívala Edith Piaf.
10. obvod, 105 rue du Faubourg du Temple
Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11) nebo Goncourt (linka 11)
Francie má kromě běžných vzdělávacích systémů ještě jednu zvláštní instituci – Collège de France, která svým vyučovacím, výzkumným a vědeckým zaměřením stojí nad všemi univerzitními systémy. Vzdělávací systém není graduační, neuděluje tedy tituly a studenti se nemohou zapisovat do žádných vzdělávacích cyklů. Přednášky a kurzy, které se konají ve vědeckých, literárních a uměleckých disciplínách, jsou však přístupné zdarma všem a jejich úroveň přesahuje běžné vysokoškolské vyučování.
Hlavní vstup do Collège de France se sochou Clauda Bernarda, zakladatele experimentální medicíny v 19. století. Jejím autorem je Raymond Couvègnes.
Historická kolej byla založena v roce 1530 králem Františkem I., který na radu svého knihovníka Guillauma Budé založil Královskou kolej, nazývanou také Kolej tří jazyků, protože se zde vyučovala latina, hebrejština a řečtina. Heslem a cílem koleje bylo „Docet omnia“ – „vyučovat vše“, takže už od samých začátků zde byla kromě jazyků vyučována i matematika, medicína, právo a další obory.
Dnešní budovy byly postaveny v roce 1530 za doby Jindřicha II., později rozšířeny během vlády Jindřicha IV., který zde založil také Královskou knihovnu. Po jeho zavraždění se rozvoji koleje věnovala i jeho vdova Marie Medicejská. V průběhu staletí byla kolej dále dostavována, poslední velké práce zde proběhly v 19. století, v současné době se koná velká rekonstrukce levého, historicky novějšího křídla (a proto na horní fotografii chybí celé levé křídlo s budovami, které jsou pod lešením).
V současné době se zde konají přednášky v sedmi oborech: matematice, fyzice, přírodních vědách, filosofii a sociologii, historii, filologii a archeologii. Vyučující jsou vybíráni z těch nejlepších odborníků a stát se zde profesorem je velmi prestižní věc a vrchol profesorské kariéry. Učilo zde také několik francouzských nositelů Nobelovy ceny.
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se někdy podívala dovnitř, odvahu mi k tomu dodal až jeden pařížský známý, který sem občas chodí na přednášky i přesto, že je ve svém oboru a nejen ve Francii špičkovým odborníkem – prostě zde vyučuje někdo, kdo i jemu má ještě co dát. Ten mi vysvětlil, že na přednášky může opravdu kdokoliv a že se nemusím ničeho obávat. Problém pro mě byl, co si vybrat, protože samozřejmě nemohu sledovat přednášky na témata, která nejen nevím, co znamenají ve francouzštině, ale po přeložení ani v češtině. Pro ilustraci jen pár názvů přednášek příštího týdne: Teorémy de Finettiho, Stabilizace otevřených kvantových systémů feedbackem, Oceán a klimatické změny: retroaktivita uhlíkových cyklů, Císař Hadrián a řecká města: stav míst po půlstoletí největších epigrafických objevů, nebo třeba Biologická aktivace CO2. Nevím jak vy, ale já vůbec nevím, která bije.
Uprostřed čestného dvora je zobrazen Jean-François Champollion, jeden z významných profesorů koleje v 18. století. Byl to významný egyptolog, který rozluštil hieroglyfy. Sochu vytvořil Auguste Bartholdi.
Doufala jsem, že uvidím některé historické prostory včetně krásného historického dvora nebo knihovny, ty však nejsou běžně přístupné. Přednáškové sály jsou umístěny v suterénu a většinou zmodernizovány tak, že vypadají jako běžné auly. Podél nich leží tato stará chodba s bustami francouzských učenců (nevím, kdo je kdo).
No a dál to bylo jednoduché. Z jednoho sálu vyšla dáma, která mi oznámila, že tam nemám fotit, a ne, nikam jinam se podívat nemůžu, a pokud jdu na přednášku, ať pěkně šupajdím tam, kam patřím. Nic dalšího historického už jsem neviděla.
Velký amfiteátr, ve kterém se koná většina přednášek, nese jméno Marguerite de Navarre – Marcellin Berthelot. Ta první byla sestra zakladatele Františka I. (a babička Jindřicha IV.), ten druhý byl vědec, chemik a historik, profesor koleje v 19. století.
Přednáška, kterou jsem si nakonec vybrala a které moje schopnosti i zaměření stačily, pojednávala o římských bozích a římské teologii jako takové. Vzhledem k tomu, že téma bylo poměrně snadné a oddychové, sešli se tady posluchači, kteří, jak mi prozradila více než osmdesátiletá dáma, bývalá lékařka, která se posadila vedle mě, sem chodí proto, aby si udržovali duševní svěžest. Zkrátka, už dlouho se mi nestalo, že bych někde byla nejmladší.
Kolej rozhodně není turistické místo, u vchodu se koná kontrola jako na letišti a také se rovnou ptají, kam přesně jdete. Turisty odhalí hned a nepouštějí je dovnitř. Pro ty, kdo mluví francouzsky, to ale může být zajímavá zkušenost.
Na rušné rue St-Antoine stojí mohutný kostel St. Paul St. Louis s nedávno opravenou fasádou. Kostel jsme tady viděli už několikrát, dnes se ale podíváme do nízkého nenápadného domu hned v jeho blízkosti.
V domě sídlí advokátní kanceláře a také lékařské laboratoře, je proto v pracovní době otevřen. Díky tomu už z ulice vidíme, že úzký průchod vede na zajímavý dvorek.
Ty dvorky jsou vlastně dva – na tom prvním malém najdeme hezkou fontánu s typickým pařížským „mřížovím“ (nevím, jak to nazvat jinak) na zdi
Dalším průjezdem, jehož strop nesou mohutné staré trámy, se dostaneme na druhý a větší dvůr, kde nás zaujme několik malebných vchodů do různých křídel domu, které na dvůr ústí
Za těmi dveřmi je hezké schodiště, to jsem se ovšem dozvěděla až později při hledání informací na internetu
Nad východní stranou dvora se tyčí věže vedlejšího kostela
Minule jsem vám slíbila tah po rue des Dames, která se vine klikatě starou zástavbou přes 17. obvod. Po celé své délce je plná módních barů a bister, kaváren, vinoték, restaurací, galerií a malých obchůdků se vším možným. Není zamořená turisty, takže je ideální k poznávání ryzího pařížského života, především toho večerního, ale svůj půvab tady má i bohatá a líně pomalá snídaně s výhledem do ulice nebo odpolední káva.
Popsat vše, co je tady k nalezení, není v mých silách, tak se spíš pro inspiraci jen tak podíváme na hromádku obrázků.
Za nahlédnutí stojí, samozřejmě, i úzké okolní uličky, kolmé na rue des Dames. V některých najdeme i důstojně se tvářící vysoké domy s kamennou zdobenou fasádou, nebo pro změnu vjezdy do strašidelných dvorů s garážemi.
V čísle 10 v rue Nollet prožil dětství básník Paul Verlain poté, co se jeho rodiče přestěhovali do Paříže z Metz, kde se narodil šest let předtím. Další podobnou desku najdeme hned za rohem, kde žil dalších pět let.
Když už tady tak vychvaluji tamní večerní život, měla bych sem dát také večerní fotky. Pokoušela jsem se o ně několikrát, jenže – i když se to z fotky nezdá – ulice je dost temná a bez stativu je mám skoro všechny rozmazané. Tak jen malá ukázka.
Do pestré ulice pestré auto, to dá rozum
Ulice pokračuje dál směrem k parku Monceau, mostem překračuje koleje, vedoucí k nádraží Saint-Lazare a končí v rue de Lévis, která taky stojí za hřích. Do ní se podíváme zase někdy jindy.
Jak se tam dostat: metro Place de Clichy (linka 2 a 13) nebo Rome (linka 2)
Spisovatel Honoré de Balzac žil od roku 1840 do roku 1847 ve čtvrti Passy. Skrýval se zde před svými věřiteli pod pseudonymem pan Breugnol v pětipokojovém bytě dvoupatrového domu, stojícího v prudkém svahu, který měl dva vchody – ten oficiální z horní strany, zatímco směrem dolů vedla do úzké rue Berton brána, kterou spisovatel prchal před neodbytnými vymahači dluhů.
V muzeu jsou uloženy nejrůznější dokumenty, týkající se Balzaca, rukopisy, raritní vydání jeho děl, obrazy, nábytek a několik jeho osobních předmětů. Jsou zde pořádány výstavy, konference a různé literární akce pro dospělé i pro děti.
K domku se schází po vysokém schodišti. Z této strany je druhé patro domu vlastně přízemím.
V prvních místnostech najdeme kresby a bysty spisovatele od různých autorů, nechybí, samozřejmě, ani Balzacova hlava od Rodina (dole úplně vpravo)
Podobizny Balzacových rodičů a dalších členů rodiny
Pracovna s původním nábytkem, kde Balzac sepsal svoji Lidskou komedii a redigoval vydání jednotlivých dílů. Pracoval především v noci, spoustu hodin denně, za podpory mnoha šálků kávy, kterých denně konzumoval desítky.
V malé knihovně najdeme některá vydání jeho knih…
… faksimilie jeho korektur…
… a také konvičku na kávu s jeho monogramem.
Jsou tu vystaveny některé další osobní věci – vycházková hůl a také soubory psacích potřeb. Tuto ze zlaceného stříbra a z alabastru dostal od ukrajinsko-polské šlechtičny Eweliny Haňské, která se po dlouhé korespondenci stala jeho milenkou, navštívila ho i zde v Passy, ale po smrti svého manžela se nejprve odmítla stát jeho ženou a nabídku k sňatku přijala až pět měsíců před jeho smrtí.
Domem vede přes dvě patra příkré dřevěné schodiště až na malý dvorek s vraty do rue Berton. Člověk si lehce představí, jak tudy otylý spisovatel zadýchaně klopýtá dolů, zatímco jeho služebná nahoře nečekanému věřiteli vysvětluje, že tady žádný pan Balzac nebydlí.
K domku patří malá zahrada s výhledem, který Balzac ještě neměl
Vchod do domu z rue Berton. Velký kámen po pravé straně vrat není jen tak obyčejný patník. Je to hraniční kámen z roku 1731, který označoval panství Auteil a Passy. Ten Balzaca ještě pamatuje.
Ulička se před domem rozšiřuje, ale dále vede mezi malebnými vysokými kamennými zdmi. Takto vypadá její opačný konec v létě.
Dům byl v roce 1913 prohlášen za národní kulturní památku a byl také jediným ve svém okolí, který unikl demolici. Celá původní čtvrť byla zbourána a jejím místě byly postaveny ohromné rezidenční terasové domy.
Maison de Balzac 16. obvod, 47 rue Raynouard
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
Vstup zdarma (v době konání krátkodobých výstav vstupné 4 eur, do 13 let zdarma)
O historii manufaktury na porcelán, postavené v roce 1756, při které bylo v 19. století vytvořeno muzeum, jsem psala TADY už v září loňského roku, takže je zbytečné se opakovat. Zajímavé je, že manufaktura funguje dodnes, jak v původních, tak i v později přistavených výrobních halách.
Muzeum organizuje každý den odpoledne i návštěvy výrobních prostor a ateliérů, v případě zájmu je nutno se objednat předem, další informace TADY. Pokud se do dílen nevydáme, můžeme si aspoň bočního pohledu i z nadhledu z okna muzea udělat aspoň představu, jak celý areál vypadá.
Na obrázku vidíme jen pravé křídlo budovy, to levé je celé pod lešením. Přímo před námi je hala s vypalovacími pecemi, kolem dokola ji obkružují výrobní dílny. Moderní hala v červenou střechou za ní je mlýn k mletí keramické hlíny. Vpravo nahoře se zvedá svah parku Saint-Cloud, ta bílá budova, která prosvítá v pravém rohu mezi větvemi, je Mezinárodní úřad pro míry a váhy.
Expozice je skutečně impozantní. Jsou na ní vystaveny ty nejcennější části sbírek, od prvních keramických nádob, pocházejících z vykopávek v Řecku, v Egyptě nebo například v Americe, prakticky přes všechna století a přes všechny slohy, styly a módní vlny. Nejvíce je zde, pochopitelně, keramického nádobí – talíře, vázy, džbány a mísy, ale najdeme tady také sošky, reliéfy nebo keramické obklady a dlaždice. Expozice je hodně bohatá, je rozložená chronologicky na dvě patra, ale pokud člověk zrovna nestuduje každý jednotlivý talíř, za dvě hodiny máte hotovo.
Nahá bohyně, Kypr, 1600 let př. n. l.
Džbán, Egypt v římské době, 16.-1. století let př. n.l.
Váza z předkolumbijské Ameriky – začátek 16. století
Džbán, Egypt, 7. – 8. století př. n. l.
Džbán s drakem, Korea, 18. století
Džbán, Mexiko, 17. století
Arabská islámská keramika
Rustikální talíř z konce 16. století, dole podobný motiv z 18. století
Oba tyto talíře jsou zajímavé i z toho důvodu, že podobným typem talířů se inspiroval i PIcasso a jeho díla v tomto duchu jsou vystavena o patro výš na jeho výstavě
Picasso – pro srovnání
Malovaných talířů jsou ostatně na výstavě spousty – ze všech možných dob a zemí. Tady ve vitrínách fajáns ze Španělska a Itálie, 14. -16 století
Malovaná mísa – fajáns, Francie – Nevers, 1775
Fajáns, Francie, 18. století
Amor a Psyché, Itálie, kolem r. 1745
Vázy, fajáns, Francie, 1630 – 1660
Delftská keramika, 17. století
Delftská keramika, začátek 18. století
Panna Marie s dítětem, Andrea della Robbia, Francie, 16. století
Pro srovnání – od stejného autora máme stejný motiv ve Šternberském paláci na Hradčanech
Keramika 19. století
„Pštrosí“ bar, r. 1970
Příšerka s názvem Nature study z roku 2003 na vstupním schodišti je dílem Louise Bourgeois, jejíž Ruce jsme viděli nedávno v Tuilerijské zahradě
Otevřeno denně kromě úterý od 10 hod do 17 hod, v pátek, sobotu a neděli do 19 hod
Vstupné 9 eur, do 26 let 3 eur
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9) a potom pěšky přes most (muzeum leží hned za ním po pravé straně), tramvaj T2 (stanice Musée de Sèvres)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.