Tour Saint-Jacques

Kolem té krajkově bílé věže přímo v centru na rue de Rivoli jsem tentokrát chodila několikrát denně a mám ji vyfocenou snad ze všech úhlů a ve všech denních dobách a povětrnostních podmínkách – brzy ráno, v poledne, při stmívání i v noci, ve slunci, dešti, s poledním sluncem v zádech i ozářenou zapadajícím sluncem.

Věž je pozůstatkem kostela Saint-Jacques de la Boucherie, sv. Jakuba řezníků, jehož první zvonici financoval ve 13. století cech řezníků, kteří tehdy v hojném počtu provozovali svoje řemeslo právě v okolní čtvrti. Kostel byl však založený už v 11. století a dále během století přestavován. Dnešní pozdně gotická věž pochází z let 1509 až 1523.

Takto kostel vypadal v 17. století. Stál podélně v dnešní rue de Rivoli (vyobrazení jsem přefotografovala z obrazu, vystaveného ve věži)

Jeho konec nastal po Francouzské revoluci, kdy byl prodán soukromníkovi, který ho nechal strhnout a materiál rozprodal. Věž, která zůstala zachována, sloužila jako skladiště a dokonce také při výrobě olověných kulek – ty byly odlévány ve výšce, volným pádem dolů věží tuhly a dole dopadaly do nádob s vodou. V roce 1836 byla věž odprodána pařížské radnici, v jejímž vlastnictví je dodnes.

O dvacet let později při přestavbě města baronem Haussmannem byla v těsné blízkosti vybudována rue de Rivoli a při této příležitosti byla věž zrekonstruována, upravena a kolem ní byl vytvořený první veřejný park. V roce 1891 na ní byla umístěna první meteorologická stanice. Její kancelář je zachována v téměř identickém stavu v malé místnosti ve druhém patře, nad kterou se rozkládá do výšky už jen zvonice, jejíž zvony byly už dávno roztaveny na kanóny, a jejíž okna, dříve opatřená dřevěnými lamelami, kterými se zvuk zvonů šířil do okolí, byla později uzavřena vitrážemi.

Při rekonstrukci byla věž zvýšena o pár metrů na dnešních 54 – protože stála na malém vršku, který byl srovnán do výšky okolního terénu, zvonici tak přibylo pár metrů u její paty. Tam bylo vybudováno schodiště s balustrádou a otevřený prostor, do něhož byla umístěná socha Blaise Pascala, který ve věži údajně zkoumal atmosférický tlak a vakuum.

Zvonice je osázená devatenácti sochami svatých a chrliči, ve velké většině jde však o kopie originálů, uložených v Musée de Cluny, nebo o nové sochy z 19. a 20. století.

 

Na vrcholku věže se tyčí téměř čtyřmetrová socha sv. Jakuba, oblečeného jako poutník, pocházející také z 19. století (původní socha byla vysoká deset metrů), stejně jako sochy čtyř evangelistů (Marek, Lukáš, Jan a Matouš), doprovázených svými symboly (lev, býk, orel a anděl).
No a právě na tento vrcholek se teď vydáme. Prohlídky v letních měsících (až do konce září) organizuje každý pátek, sobotu a neděli agentura Des mots et des Arts a způsob přihlašování (protože ten je pěkně francouzsky komplikovaný) je uveden dole pod článkem.

 

Malá dvířka do zvonice se ukrývají pod podloubím v dolní části věže. Točité kamenné schodiště je uzoučké a na vrcholek vede 300 schodů. V prvním patře jsou v malé místnosti uloženy některé části z výzdoby věže a také matrice, podle kterých byly vyráběny nové prvky za ty chybějící.

V druhém patře je zachovaná původní meteorologická stanice (fotka bohužel není). Jedině odtud také vidíme přímo vzhůru do věže.

Pak už jen úmorné stoupání po schodech nahoru (ale my ze čtvrtého patra bez výtahu z vinohradského činžáku jsme na schody zvyklí).

Věž je postavená z měkkého kamene a tak tady všechny předcházející generace zanechaly ve zdech vyryté nápisy. Tento, který by měl být nejstarší, pochází z roku 1602. Nakonec ještě posledních pár (krásně prošlapaných) schodů a jsme na vrcholku. Ty výhledy jsou absolutně fantastické, na všech stranách vidíme ty nejvýznamnější památky a z té krásy se tají dech.

V popředí Conciergerie a s vlajkou na střeše Justiční palác, za ním úzká gotická věž Sainte-Chapelle, uprostřed dvě válcovité věže kostela Saint-Sulpice a v pozadí mrakodrap Tour Montparnasse.

V popředí bludiště budov nemocnice Hôtel Dieu, za ním věže Notre Dame, dále na pozadí mírně vpravo kostel Saint-Étienne-du-Mont a vedle něj právě rekonstruovaná a do bílého plátna a moderního umění zabalená věž Panthéonu.
Vlevo vpředu nejdříve kupole Institut de France, za ním zlatá kupole Invalidovny, řeku protíná Pont des Arts a vpravo… to už znáte. Úplně vpravo vzadu Trocadéro.

Barevné Centre Pompidou s nezvyklým pohledem na jeho střechu a s věžemi kostela Saint-Merri v popředí

Za popředím, složeným z jeřábů, pracujících na stavbě nové žluté střechy metra Les Halles si můžete vychutnat panoráma Montmartru s bílým kostelem Sacré Coeur
Od úpatí věže se vydávají už po staletí poutníci na svatojakubskou pouť do španělského Santiago de Compostela.

Virtuálně se na ty výhledy můžete podívat TADY. Ach, sotva jsem se vrátila, už bych chtěla zase zpět.

 

Pokud budete v Paříži 20. a 21. září 2014, kdy se zde konají Dny evropského dědictví, můžete věž navštívit zadarmo a bez rezervace (ale s frontou) po oba dny od 9.30 do 17 hodin.

Tour Saint-Jacques

4. obvod, rue de Rivoli
Otevřeno jen červenec – září, letos do 28. 9., vždy v pátek, sobotu a neděli
Na komentovanou prohlídku, které se konají v malých skupinkách každou hodinu, je nutné se přihlásit TADY vždy předem v pondělí kolem 10 hod na pátek, sobotu a neděli téhož týdne. Další možností je přijít v den návštěvy ráno před půl 10 k věži a koupit si vstupenku na zbylá místa přímo na některou hodinu téhož dne (já jsem přišla zhruba v 9.20, přede mnou už bylo cca 15 lidí, první volné místo, které mi nabídli, bylo na 14 hod a potom vždy na každou další hodinu odpoledne).
Vstupné 8 eur

 

 
Jak se tam dostat: metro Châletet (linky 1, 4, 7, 11 a 14, RER A, B a D)

Bazén Lutetia – La piscine Lutetia

Nebojte se podle nadpisu ničeho, nebudu vás nudit nějakými historkami z koupaliště, tam by mě nikdo nedostal ani v Praze, natož tady. Do bazénu se sice podíváme, ale všechno je jinak.
Dnes navečer jsem měla krátkou schůzku u metra Sėvre Babylone a proto jsem se konečně zašla podívat na jednu zajímavost, kterou jsem měla poznamenanou už několik let a kterou vám teď chci ukázat.
Jedna luxusní francouzská značka totiž před několika lety otevřela velký obchod ve zrekonstruovaném bazénu. Bazén byl postavený v roce 1935 ve stylu art déco a byl v té době nejmodernější v celé Paříži, měl dokonce i zařízení na umělé vlny. Do války sloužil jen vedlejšímu hotelu Lutetia, který v roce 1940 zabralo gestapo, po válce byl proměněn na veřejnou plovárnu. Když v 70. letech minulého století dosloužil, byl používán jako sklad, a až později prošel náročnou rekonstrukcí se zachováním původních dlažeb a některých dalších prvků a byl zapsán na seznam památek.
Je to místo, kam by mě normálně ani nenapadlo jít, kdybych nevěděla, co mě tam čeká, a byla jsem mile překvapená, že na rozdíl od obchodu stejné značky v Praze tady vůbec nebyli nafrnění (i když jim bylo jasné, že tam nejdu nakupovat, ale obhlížet prostor), bez problému mi dovolili fotit a ještě mě upozornili na detaily. A proto, kdybych byla někdy bohatá, hodně bohatá, chodila bych sem nakupovat.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
9223975115_99030412_o2
 
Hermès, 6. obvod, 17 rue de Sèvres
 
 
 

Parc de Sceaux

Funguje to! Stačí si postěžovat na blogu na počasí a v tu ránu se zlepší. Dnes se oteplilo a bylo krásně, i teď večer to bylo na krátký rukáv a Francouzky odložily péřovky a zimní kabáty, které už začínaly nosit.
S přáteli dnes malý výlet za město do parku v Sceaux, který leží necelou půlhodinu cesty RER směrem na jih. Park navrhl architekt André Le Notre, který je taky autorem parku ve Versailles a jeho rukopis se nezapře – i tady najdeme rozlehlé vodní plochy, ornamentální záhony, dlouhé aleje a průhledy napříč parkem. Určitě ještě o něm budu mít normální článek, až se vrátím, tak zatím jen malá pozvánka a ochutnávka.
 
 
 
 
 
 
 
 

Malířský dvorek v 15. obvodu – Une court des peitres dans le 15e

Když jsem tady psala o tom, jak mě nedávno pustil jeden milý pán dovnitř domu, který jsem obdivovala zvenku, vzpomněla jsem si, že se mi to vlastně stalo už jednou předtím. Loni jsem podobným způsobem postávala s hlavou vyvrácenou k horním patrům jednoho hezkého domu poblíž metra Pasteur a stejně tak se mě pán, který vcházel dovnitř, zeptal, jestli se chci podívat na dvůr. Zbytečná otázka, samozřejmě jsem chtěla.

 


Dvorek byl malý, čisťounký a hlavně pestrý, až oči předcházely


Kromě květin ve všech barvách tady totiž byly ve všech barvách vyvedené i dveře. Kolem dokola dvora jich bylo několik a každé z nich měly jinou veselou barvu. To, co tady vidíte, není všechno, ještě tam byly dva odstíny modré a myslím, že i ještě další barvy.

Že by jim od každé barvy trochu zbylo? Nebo tady bydlí nějaký malíř?

15. obvod, 4 rue d´Arsonval

 
 
Jak se tam dostat: metro Pasteur (linka 6 a 12)

Znovu na Montmartru 2

Naši procházku na Montmartru si dnes protáhneme ještě o kus dál a vydáme se dolů po avenue Junot, lemované po obou stranách hezkými domy. Celá ulice i s přilehlým okolím byla postavená v prvních desetiletích minulého století, kdy byla proražena napříč tzv. le Maquis, neupravenou, křovím a stromy zarostlou plochou, posetou chudými baráčky s malými zahrádkami, ve kterých bydleli ti nejnuznější lidé, kteří si nemohli dovolit platit jinde nájem, stejně jako chudí umělci.
 

 

 



Přestože se v 19. století už na Montmartru hodně stavělo, toto venkovské místo zůstávalo dlouho nedotčené. Došlo na něj až na začátku 20. století, kdy bylo srovnáno se zemí a kdy zde tehdejší developeři vytyčili široké ulice a nastavěli kolem nich výstavné domy pro bohaté.

Poslední připomínku divokého Maquis můžeme vidět v úzkém průchodu, vedoucím z avenue Junot do rue Lepic, ovšem jen tehdy, pokud budeme mít štěstí, protože průchod je zavřený mříží. Za ní stojí několik domů, je tu zachován kousek divoké přírody a najdeme tu také le rocher de la sorcière, čarodějnicinu skálu.


Skála dostala název zkomolením přezdívky ženy, která zde bydlela sama u skály. Skálu (no, dnes spíš velký balvan) můžeme vidět i pokud je mříž zavřená, stačí k ní jen vyjít po schodech.

Stejně jako tento průchod, je mříží zavřena i vedlejší ulička le Hameau des Artistes.

 


Hned vedle schodů, vedoucích ke skále, stojí dům číslo 23, ve kterém bydlel básník Tristan Tzara. Nechal si ho nechal postavit v roce 1926 podle návrhu architekta Adolfa Loose


Jen o kousek níž odbočuje z avenue Junot krátká slepá ulička villa Leandre, plná úzkých domků, které tak trochu připomínají uličku někde v Anglii


Na rohu uličky čeká zasloužený oběd, nezapomeňte!

Až téměř dole, kousek nad místem, kde avenue Junot končí, seběhneme po nízkém schodišti do rue Caulaincourt

 


 


Jeden z domů v ulici nás bude zajímat. Oproti ostatním není ničím nápadný, dokonce tu ani nevisí žádná pamětní deska. Měla by, protože tady bydlel František Kupka, ještě předtím, než se odstěhoval do domku v Puteaux na západě Paříže (domek byl zbořen, když se stavěla čtvrť la Défense).


Po rue Caulaincourt se vydáme nahoru kolem kaváren, restaurací, bister a obchodů, kterých je tady plno, až dojdeme k malému parčíku na place Joël le Tac, ve kterém stojí kamenná socha vysokého muže


Malíř a sochař Eugène Carrière (1849 – 1906), přítel Rodina a Bourdela, je dnes napůl zapomenutý, přestože za svého života zažil mnoho uměleckých úspěchů. Kamennou sochu vytvořil v roce 1959 jeho syn Jean-René Carrière, jde však o repliku původní bronzové sochy z roku 1936, která byla o několik let později společně s dalšími pařížskými bronzovými sochami roztavena na německé kanóny.


Reliéfy na soklu nám připomínají Carrièrovy obrazy, často na téma mateřství


Když ujdeme pár metrů, dostaneme se k dalšímu památníku dalšího malíře. Jmenoval se Steinlen – vzpomínáte, že jsme o něm TADY už jednou mluvili?

No a protože jsme toho nachodili už dost, přejdeme silnici, sejdeme po pár schodech a ocitneme se u metra Lamarck-Caulaincourt, pokud ovšem neuvázneme v některé z okolních kaváren, kterých je tady nepočítaně.

 

Znovu na Montmartru 1

Když jsme se procházeli spolu na Montmartru naposled, nechala jsem vás stát na malém náměstí na severní straně kopce, pojmenovaném po zpěvačce Dalidě, jejíž bronzová bysta vítá návštěvníky už zdaleka. Dnes se vydáme úzkou uličkou, vedoucí z náměstí podél domu za vysokým plotem.

 

 
Domu se říkalo Mlžný zámek, le Château des Brouillards, protože byl ponořen do vodních výparů napajedla, které se ještě na začátku 20. století nacházelo pod ním. Stejný název získala i ulička.
V domě bydlel jednu dobu, kromě jiných, i nešťastný spisovatel Gérard Nerval, který později skončil v nedalekém sanatoriu pro choromyslné. Zámek byl součástí rozlehlejšího dvora, ve kterém žil se svojí rodinou i malíř August Renoir. Kdo rád podrobnosti, může si o tom všem přečíst podrobněji ve starším příspěvku TADY.

 

 
Ulička, do které jsme vešli, končí terasou s balustrádou, a právě v okamžiku, kdy se bude zdát, že jsme ve slepé uličce, objeví se před námi kamenné schodiště, po kterém sestoupíme na place Casadesus, náměstí, pojmenované po… a teď po kom, protože rodina Casadesus má ve čtyřech generacích tolik významných hudebníků, že těžko říct, kterému z nich náměstí patří (a nikde jsem to nedokázala dohledat). Ať je to kdokoliv z nich, náměstí má půvabné.

 

 

Z náměstí bychom se mohli vydal rovnou za nosem do avenue Junot, široké výstavní třídy, která obkružuje Montmartre ze severovýchodu, my ale raději vejdeme malými vrátky do vedlejšího parku.


V parku dohlíží z výšky na dráhu na pétanque socha sv. Denise, biskupa, který byl tady na kopci s dalšími dvěma druhy zavražděn, což údajně dalo název nejen kopci (Mons martyrs, Hora mučedníků, ale to je jen jedna z několika verzí vzniku názvu), ale i obci Saint Denis na severu od Paříže, kam Denis prý ještě došel se sťatou hlavou v podpaží, než definitivně padl. Celá legenda pro zvídavé je TADY.


Z parku vyjdeme v horní části avenue Junot, hned vedle domku, kde měl ateliér malíř Gen Paul. Přímo naproti stojí Ciné 13, staré kino, dnes přeměněné na divadelní sál. Taky jsme ho tady někde už jednou, možná i dvakrát viděli.


Dnes nás zaujme vedlejší železná brána, která vede do krásné zahrady. Tady bych asi dokázala bydlet.


Tam někde vzadu v zahradě, kde je dnes toto exkluzivní bydlení, se dřív točily lopatky mlýna Moulin de la Galette, který sice vidíme z rovnoběžné rue Lepic, ale ke kterému se nikdy nedostaneme, protože zahrada je soukromá. Stejně tak tam někde leží i horní obelisk, který vyznačuje severní část pařížského poledníku, který byl ještě před dvaceti lety přístupný mezi domy vedlejší rue Girardon, ale to už dávno neplatí.

Příště se vydáme dolů po avenue Junot a podíváme se, co nás tam cestou k metru ještě čeká.

Café Les Deux Magots

Když jsme na podzim roku 1989 poprvé přijeli do Paříže, byla kavárna U Dvou magotů jedním z míst, které jsem pod vlivem četby o pařížských umělcích chtěla navštívit. Tehdy kavárna ještě neměla širokou ohrazenou terasu pro turisty jako dnes, ale stolky a židle před ní stály docela obyčejně na chodníku. Už tehdy tady ale bylo těžké najít volné místo a navíc jsme zjistili, že oproti jiným kavárnám je tady pořádně draho. Dodnes si pamatuji, že tady káva stála pět franků, na koruny tehdy krát pět padesát, což na naše studentské kapsy bylo moc (připomínám, že v té době stálo u nás kafe kolem pětikoruny).
Později jsem si kavárnu zafixovala jako předražené místo pro turisty a nijak mě nelákala. Premiéru v ní jsem tedy měla až docela nedávno, kdy jsem se v její blízkosti ocitla jedno nedělní ráno.


Kavárna byla založená v roce 1884 na místě obchodu v hedvábným prádlem, který měl ve znaku sochy dvou čínských mandarínů jako znamení původu jejich zboží. Obchod byl původně umístěn už od roku 1814 na nedaleké rue de Buci, odkud byl v roce 1873 přemístěný po velké přestavbě náměstí před kostelem Saint-Germain-des-Prés do nově postaveného domu na rohu náměstí a nově vzniklého boulevardu Saint-Germain. Kavárna, která vznikla později na místě obchodu, převzala jeho název. Pokud bude váš tištěný průvodce tvrdit, že překlad názvu kavárny je „U dvou opiček“ (což jsem viděla na vlastní oči), nevěřte mu, důkazem jsou sochy obou čínských mandarínů, které dodnes trůní nad hlavami zakázníků uvnitř kavárny (i když druhý francouzský význam slova magot je opravdu makak).

 
Už na konci 19. století chodili do kavárny s oblibou umělci, jako byl Paul Verlain, Arthur Rimbaud nebo Stéphane Mallarmé a kavárna se stala centrem uměleckého života. V roce 1914 se však ocitla na pokraji úpadku a zachránil ji až nový majitel, který z ní vytvořil skutečnou legendu, v níž se setkávali surrealisté v čele s André Bretonem, básníci a spisovatelé, hudebníci, zpěváci a malíři jako Picasso, Fernand Légér, Elsa Trioletová, André Gide, Jacques Prévert, Hemingway, Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, Boris Vian nebo múza Montparnassu zpěvačka Juliette Gréco (jediná z těch slavných, která je ještě naživu – je jí 87 let).
Jména těch nejslavnějších návštěvníků můžeme vidět na štítcích, rozmístěných v kavárně na místech, kde s oblibou sedávali.
 
Les Deux Magots se také chlubí přezdívkou LIterární kavárna. Jednak pro svoji dávnou uměleckou klientelu, ale především kvůli literární ceně Prix des Deux Magots, která je zde každoročně udělovaná už od roku 1933 (s výjimkou válečných let), kdy ji založili surrealisté jako protiváhu akademické ceny Prix Goncourt. V letošním roce ji obdržel spisovatel Étienne de Montety.

 

Nevím, jestli dnes do kavárny chodí ještě pařížští umělci. Nevím, jestli by na to vůbec měli a také nevím, jestli tam vůbec ještě chodí Pařížané. To nedělní ráno jsem kolem sebe slyšela jen angličtinu a japonštinu – a výjimkou tohoto barevného francouzského pána, kterého vřele vítali i místní číšníci, kteří jsou jinak ještě kyselejší a nafrněnější, než se o pařížských číšnících říká všeobecně.

 

Už jsem to tady někde psala, že nejsem žádné ranní ptáče. V Paříži si ale pokaždé aspoň jednou přivstanu, abych si užila tu zvlášní atmosféru, kterou má vylidněné a ještě spící město. No řekněte, viděli jste někdy, že by se dalo jít bez úhony prostředkem boulevardu Saint-Germain? V neděli ráno ve čtvrt na devět je všechno možné.

 

Les deux Magots
6. obvod, 6 place Saint-Germain-des-Prés

 

Zahrada Národních archivů – Le jardin des Archives Nationales

Dnes ještě zůstaneme v Marais, jen kousek od místa, které jsme viděli minule. Podíváme se do zahrady mezi Hôtel de Soubise, jednoho ze sídel Národních archívů, a několika dalších starých paláců. Dovnitř archivů se podíváme jindy, dnes nás bude zajímat jen zahrada, která byla zpřístupněná veřejnosti v roce 2011 a která nabízí osvěžující oázu v centru města s mnoha romantickými kouty.


Hlavní vstup do zahrady a tedy i do Hôtel de Soubise najdeme v rue des Francs Bourgeois. Do zahrady se dá ale dostat i vchody z jiných směrů, jak uvidíme dál.


Z nádvoří Hôtelu de Soubise vede do zahrady brána v místě, odkud je pořízená tato fotka. Stačí jen udělat čelem vzad a ocitneme se v jiném světě.


První část zahrady je pojatá jako anglický park se stromy, keři a divoce rostoucími květinami, s potůčkem a jezírkem, altánky, schodišti a sem tam rozmístěnými uměleckými díly. Dále se potom dostaneme do malé francouzské zahrady, růžového sadu a k trávníkům, lemovaným vysokými stromy.


Jižní stranu zahrady lemují zadní strany čtyř paláců, stojících v rue des Francs Bourgeois, které tvoří malebné pozadí pro zeleň

 
V zadní části zahrady potom uvidíme také zahradní průčelí paláce Rohan. Hôtel de Rohan byl postavený v letech 1705-1708 pro prvního ze čtyř kardinálů de Rohan, kteří zde bydeli. Ten čtvrtý v pořadí se neblaze proslavil aférou s královniným náhrdelníkem, kterou známe z románu Alexandra Dumase.


Kromě vstupu z rue des Francs Bourgeois se do zahrady můžeme dostat i vchodem z rue des Quatre-Fils nebo z rue des Archives. Ten poslední vchod leží hned u dvou kulatých gotických věží, posledního zbytku původního vstupu do Hôtelu de Clisson, postaveného v roce 1380 francouzským kontáblem Olivierem de Clisson, přestavěného v 16. a 17. století mocnou rodinou de Guise, proslulou z náboženských válek, jejíž znaky vidíme v tympánu nad vraty. Od ní palác zakoupil a znovu přestavěl po roce 1700 kníže de Soubise-Rohan, jehož jméno dnes palác nese.

Jardin des Archives Nationales

3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois, 58 rue des Archives, 11 rue des Quatre-Fils
Otevřeno duben až říjen 8 – 19 hod, listopad až březen 8 – 17 hod
Vstup zdarma

La Societé des cendres

O továrním komíně, který ční nad čtvrtí Marais, jsem se tady už zmiňovala loni v článku o zahradě ve vnitrobloku, do které se vstupuje domem hned vedle komína. Komín patřil k továrně, založené v roce 1859 sdružením s názvem La Societé des Cendres (nad jehož smysluplným překladem jsem si dlouho lámala hlavu, dokud jsem nezjistila, že i v anglickém textu zůstává název nepřeložen, proto ho taky nechávám ve francouzštině). Společnost založili místní zlatníci, šperkaři a hodináři s cílem zužitkovat zbytky drahých kovů a prach, obsahující zlaté a stříbrné štěpiny, pocházející z jejich výroby. Tyto zbytky tady byly průmyslově spalovány, popel potom rozemílán, proséván a dále pročišťován a ze získaného materiálu byly znovu slévány zlaté cihly. V posledních letech před přesunutím výroby do jiných prostor na okraji města se továrna zabývala spíše jen zpracováním zubařského zlata a zubních protéz a po ukončení činnosti v roce 2002 továrna chátrala. V průběhu minulého roku byla zrekonstruována a přeměněna na ohromný obchod s oblečením – a my se do ní dnes spolu podíváme.

 


Název společnosti i popis její činnosti zůstal na fasádě dodnes. Krátkým průjezdem se z ulice dostaneme na malý zastřešený dvorek a z něj vstoupíme do dnešního obchodu.

Japonské hadříky sice nic moc, zcela jistě nejsem jejich cílová skupina, ale ten prostor, kterým prostupuje starý cihlový komín, a ve kterém zůstala zachovaná stará kovová konstrukce a vestavěné galerie, je uchvacující.


Kromě komína byly zachovány v suterénu i staré pece a další pracovní nářadí. Mlýn na spodní fotce sloužil k rozemílání popela. Kromě toho je v suterénu k vidění i maketa původní továrny a krátký film o tom, jak zde probíhala výroba, včetně slévání zlatých cihel. V suterénu také můžeme vidět zachovaný kus původních hradeb, které postavil král Philippe Auguste ve 12. století. V těchto místech tehdy totiž končila Paříž.

A pokud by vás zajímalo, jak vypadala továrna ještě před dvěma lety před svou rekonstrukcí, můžete se podívat na mém oblíbeném blogu Paris-bise-art TADY a TADY.

3. obvod, 39 rue des Francs Bourgeois