Naši procházku na Montmartru si dnes protáhneme ještě o kus dál a vydáme se dolů po avenue Junot, lemované po obou stranách hezkými domy. Celá ulice i s přilehlým okolím byla postavená v prvních desetiletích minulého století, kdy byla proražena napříč tzv. le Maquis, neupravenou, křovím a stromy zarostlou plochou, posetou chudými baráčky s malými zahrádkami, ve kterých bydleli ti nejnuznější lidé, kteří si nemohli dovolit platit jinde nájem, stejně jako chudí umělci.

 

 

 

Přestože se v 19. století už na Montmartru hodně stavělo, toto venkovské místo zůstávalo dlouho nedotčené. Došlo na něj až na začátku 20. století, kdy bylo srovnáno se zemí a kdy zde tehdejší developeři vytyčili široké ulice a nastavěli kolem nich výstavné domy pro bohaté.

Poslední připomínku divokého Maquis můžeme vidět v úzkém průchodu, vedoucím z avenue Junot do rue Lepic, ovšem jen tehdy, pokud budeme mít štěstí, protože průchod je zavřený mříží. Za ní stojí několik domů, je tu zachován kousek divoké přírody a najdeme tu také le rocher de la sorcière, čarodějnicinu skálu.

Skála dostala název zkomolením přezdívky ženy, která zde bydlela sama u skály. Skálu (no, dnes spíš velký balvan) můžeme vidět i pokud je mříž zavřená, stačí k ní jen vyjít po schodech.

Stejně jako tento průchod, je mříží zavřena i vedlejší ulička le Hameau des Artistes.

 

Hned vedle schodů, vedoucích ke skále, stojí dům číslo 23, ve kterém bydlel básník Tristan Tzara. Nechal si ho nechal postavit v roce 1926 podle návrhu architekta Adolfa Loose

Jen o kousek níž odbočuje z avenue Junot krátká slepá ulička villa Leandre, plná úzkých domků, které tak trochu připomínají uličku někde v Anglii

Na rohu uličky čeká zasloužený oběd, nezapomeňte!

Až téměř dole, kousek nad místem, kde avenue Junot končí, seběhneme po nízkém schodišti do rue Caulaincourt

 

 

Jeden z domů v ulici nás bude zajímat. Oproti ostatním není ničím nápadný, dokonce tu ani nevisí žádná pamětní deska. Měla by, protože tady bydlel František Kupka, ještě předtím, než se odstěhoval do domku v Puteaux na západě Paříže (domek byl zbořen, když se stavěla čtvrť la Défense).

Po rue Caulaincourt se vydáme nahoru kolem kaváren, restaurací, bister a obchodů, kterých je tady plno, až dojdeme k malému parčíku na place Joël le Tac, ve kterém stojí kamenná socha vysokého muže

Malíř a sochař Eugène Carrière (1849 – 1906), přítel Rodina a Bourdela, je dnes napůl zapomenutý, přestože za svého života zažil mnoho uměleckých úspěchů. Kamennou sochu vytvořil v roce 1959 jeho syn Jean-René Carrière, jde však o repliku původní bronzové sochy z roku 1936, která byla o několik let později společně s dalšími pařížskými bronzovými sochami roztavena na německé kanóny.

Reliéfy na soklu nám připomínají Carrièrovy obrazy, často na téma mateřství

Když ujdeme pár metrů, dostaneme se k dalšímu památníku dalšího malíře. Jmenoval se Steinlen – vzpomínáte, že jsme o něm TADY už jednou mluvili?

No a protože jsme toho nachodili už dost, přejdeme silnici, sejdeme po pár schodech a ocitneme se u metra Lamarck-Caulaincourt, pokud ovšem neuvázneme v některé z okolních kaváren, kterých je tady nepočítaně.

 

Když jsme se procházeli spolu na Montmartru naposled, nechala jsem vás stát na malém náměstí na severní straně kopce, pojmenovaném po zpěvačce Dalidě, jejíž bronzová bysta vítá návštěvníky už zdaleka. Dnes se vydáme úzkou uličkou, vedoucí z náměstí podél domu za vysokým plotem.

 

 

Domu se říkalo Mlžný zámek, le Château des Brouillards, protože byl ponořen do vodních výparů napajedla, které se ještě na začátku 20. století nacházelo pod ním. Stejný název získala i ulička.
V domě bydlel jednu dobu, kromě jiných, i nešťastný spisovatel Gérard Nerval, který později skončil v nedalekém sanatoriu pro choromyslné. Zámek byl součástí rozlehlejšího dvora, ve kterém žil se svojí rodinou i malíř August Renoir. Kdo rád podrobnosti, může si o tom všem přečíst podrobněji ve starším příspěvku TADY.

 

 

Ulička, do které jsme vešli, končí terasou s balustrádou, a právě v okamžiku, kdy se bude zdát, že jsme ve slepé uličce, objeví se před námi kamenné schodiště, po kterém sestoupíme na place Casadesus, náměstí, pojmenované po… a teď po kom, protože rodina Casadesus má ve čtyřech generacích tolik významných hudebníků, že těžko říct, kterému z nich náměstí patří (a nikde jsem to nedokázala dohledat). Ať je to kdokoliv z nich, náměstí má půvabné.

 

 

Z náměstí bychom se mohli vydal rovnou za nosem do avenue Junot, široké výstavní třídy, která obkružuje Montmartre ze severovýchodu, my ale raději vejdeme malými vrátky do vedlejšího parku.

V parku dohlíží z výšky na dráhu na pétanque socha sv. Denise, biskupa, který byl tady na kopci s dalšími dvěma druhy zavražděn, což údajně dalo název nejen kopci (Mons martyrs, Hora mučedníků, ale to je jen jedna z několika verzí vzniku názvu), ale i obci Saint Denis na severu od Paříže, kam Denis prý ještě došel se sťatou hlavou v podpaží, než definitivně padl. Celá legenda pro zvídavé je TADY.

Z parku vyjdeme v horní části avenue Junot, hned vedle domku, kde měl ateliér malíř Gen Paul. Přímo naproti stojí Ciné 13, staré kino, dnes přeměněné na divadelní sál. Taky jsme ho tady někde už jednou, možná i dvakrát viděli.

Dnes ještě zůstaneme v Marais, jen kousek od místa, které jsme viděli minule. Podíváme se do zahrady mezi Hôtel de Soubise, jednoho ze sídel Národních archívů, a několika dalších starých paláců. Dovnitř archivů se podíváme jindy, dnes nás bude zajímat jen zahrada, která byla zpřístupněná veřejnosti v roce 2011 a která nabízí osvěžující oázu v centru města s mnoha romantickými kouty.

Hlavní vstup do zahrady a tedy i do Hôtel de Soubise najdeme v rue des Francs Bourgeois. Do zahrady se dá ale dostat i vchody z jiných směrů, jak uvidíme dál.

Z nádvoří Hôtelu de Soubise vede do zahrady brána v místě, odkud je pořízená tato fotka. Stačí jen udělat čelem vzad a ocitneme se v jiném světě.

První část zahrady je pojatá jako anglický park se stromy, keři a divoce rostoucími květinami, s potůčkem a jezírkem, altánky, schodišti a sem tam rozmístěnými uměleckými díly. Dále se potom dostaneme do malé francouzské zahrady, růžového sadu a k trávníkům, lemovaným vysokými stromy.

Jižní stranu zahrady lemují zadní strany čtyř paláců, stojících v rue des Francs Bourgeois, které tvoří malebné pozadí pro zeleň

 

V zadní části zahrady potom uvidíme také zahradní průčelí paláce Rohan. Hôtel de Rohan byl postavený v letech 1705-1708 pro prvního ze čtyř kardinálů de Rohan, kteří zde bydeli. Ten čtvrtý v pořadí se neblaze proslavil aférou s královniným náhrdelníkem, kterou známe z románu Alexandra Dumase.

Kromě vstupu z rue des Francs Bourgeois se do zahrady můžeme dostat i vchodem z rue des Quatre-Fils nebo z rue des Archives. Ten poslední vchod leží hned u dvou kulatých gotických věží, posledního zbytku původního vstupu do Hôtelu de Clisson, postaveného v roce 1380 francouzským kontáblem Olivierem de Clisson, přestavěného v 16. a 17. století mocnou rodinou de Guise, proslulou z náboženských válek, jejíž znaky vidíme v tympánu nad vraty. Od ní palác zakoupil a znovu přestavěl po roce 1700 kníže de Soubise-Rohan, jehož jméno dnes palác nese.

Jardin des Archives Nationales

3. obvod, 60 rue des Francs Bourgeois, 58 rue des Archives, 11 rue des Quatre-Fils

Otevřeno duben až říjen 8 – 19 hod, listopad až březen 8 – 17 hod

Vstup zdarma

O továrním komíně, který ční nad čtvrtí Marais, jsem se tady už zmiňovala loni v článku o zahradě ve vnitrobloku, do které se vstupuje domem hned vedle komína. Komín patřil k továrně, založené v roce 1859 sdružením s názvem La Societé des Cendres (nad jehož smysluplným překladem jsem si dlouho lámala hlavu, dokud jsem nezjistila, že i v anglickém textu zůstává název nepřeložen, proto ho taky nechávám ve francouzštině). Společnost založili místní zlatníci, šperkaři a hodináři s cílem zužitkovat zbytky drahých kovů a prach, obsahující zlaté a stříbrné štěpiny, pocházející z jejich výroby. Tyto zbytky tady byly průmyslově spalovány, popel potom rozemílán, proséván a dále pročišťován a ze získaného materiálu byly znovu slévány zlaté cihly. V posledních letech před přesunutím výroby do jiných prostor na okraji města se továrna zabývala spíše jen zpracováním zubařského zlata a zubních protéz a po ukončení činnosti v roce 2002 továrna chátrala. V průběhu minulého roku byla zrekonstruována a přeměněna na ohromný obchod s oblečením – a my se do ní dnes spolu podíváme.

 

Název společnosti i popis její činnosti zůstal na fasádě dodnes. Krátkým průjezdem se z ulice dostaneme na malý zastřešený dvorek a z něj vstoupíme do dnešního obchodu.

Japonské hadříky sice nic moc, zcela jistě nejsem jejich cílová skupina, ale ten prostor, kterým prostupuje starý cihlový komín, a ve kterém zůstala zachovaná stará kovová konstrukce a vestavěné galerie, je uchvacující.

Kromě komína byly zachovány v suterénu i staré pece a další pracovní nářadí. Mlýn na spodní fotce sloužil k rozemílání popela. Kromě toho je v suterénu k vidění i maketa původní továrny a krátký film o tom, jak zde probíhala výroba, včetně slévání zlatých cihel. V suterénu také můžeme vidět zachovaný kus původních hradeb, které postavil král Philippe Auguste ve 12. století. V těchto místech tehdy totiž končila Paříž.

A pokud by vás zajímalo, jak vypadala továrna ještě před dvěma lety před svou rekonstrukcí, můžete se podívat na mém oblíbeném blogu Paris-bise-art TADY a TADY.

3. obvod, 39 rue des Francs Bourgeois

Dnes bych vás chtěla pozvat, abyste se se mnou přenesli do jedné květnové soboty, kdy jsme se s mojí pařížskou kamarádkou Irenou, která mi vždycky připraví lahůdkovou procházku po nezvyklých a zastrčených koutech Paříže, vydaly přes čtvrť Belleville směrem k místnímu parku (který jsme vcelku nedávno TADY už jednou viděli). Nedlouho předtím tam totiž vznikl nový streetart, který jsme si nemohly nechat ujít. Nejdřív jsme se ale zastavily na oběd v Irenině oblíbené hospůdce, která se okamžitě stala i mojí oblíbenou – no uznejte sami.

 

Po obědě jsme se chtěly vydat dolů po rue de Belleville, kde nás zaskočilo, jak byla tato ulice, kterou je obvykle kumšt přejít, prázdná. Dokonce i ten výhled přes celé město na známou siluetu v dálce jsme mohly vyfotit bez nebezpečí přejetí.

Chvíli jsme nad tou záhadou kroutily hlavou, ale za chvíli – zrovna když jsme došly k domu, před kterým se podle legendy, která stejně tak už legendárně není pravdivá, na schodech narodila Edith Piaf – jsme zahlédly dav lidí s transparenty, který se hrnul ulicí vzhůru, a záhada byla vyřešená.

Bylo týden po volbách, po kterých Francie s údivem a hrůzou zjistila, že její velká část hlasovala pro nacionalistickou a extrémistickou stranu. Manifestace proti něčemu takovému je samozřejmě v pořádku, jen jsme si říkaly, kolik z těch manifestujících lidí se probudilo a začalo jednat post festum a kolik z nich se skutečně pokusilo něco ovlivnit u voleb (a kolik z nich se na volby vykašlalo a v hezkém počasí odjelo z města). Ale zademonstrovat si samozřejmě můžou, akorát že po volbách jim to už není moc platné.

No a po politické vsuvce jsme se vydaly napříč dvacítkou po mozaikových destičkách, které se tu v poslední době začaly objevovat na zdech, a které nás přivedly až nad bellevillský park s výhledem na město a s rozlehlou vyhlídkovou terasou a kavárnou.

Kavárna byla tentokrát narvaná k prasknutí, takže jsme si jen v okolních ulicích prošly pár nástěnných maleb, které tu připomínají Edith Piaf a texty jejích písniček…

 

… a pak jsme si konečně prohlédly postavičky často s hlavou v oblacích, které na sloupech stříšky nad parkem nedávno vytvořil Seth, streetartista, který – jak jsme mohli vidět i v minulém článku o parku – už dříve vyzdobil i místní amfiteátr.

Po tom, co jsme se z vyhlídky nad parkem už posté a prvé pokochaly pohledem na Eifelovku (odpoledne proti slunci, takže pokud sem míříte a chcete fotit, doporučuji dopoledne), zamířily jsme napříč čtvrtí k malému náměstíčku place Fréhel, pojmenovaném po kdysi dávno slavné zpěvačce, kde u oprýskané a nijak vábnými graffiti počmárané zdi stojí stolky místní kavárny.

U zdi zvedněte hlavu nahoru, protože to, co vypadá jako dva chlapíci, lopotící se s billboardem, není nic jiného, než další kousek místního a letitého streetartu.

A potom ještě kousek rovně dolů s kopce a zahnout doleva a jsme v rue Denoyez, celé pokryté barevnými graffiti, takže se stala symbolem i cílem, kde ale skuteční umělci už rezignovali na nějakou tvorbu, protože ta je hned překrytá hloupými tagy tupých sprejerů, kteří mají pocit, že musí přispět svojí troškou do mlýna. To už vůbec není streetart. Radnice sem navíc čas od času vyšle někoho, kdo to tady částečně zabílí, čímž ovšem vytvoří tak akorát prostor pro nové a nové tagy.

V tom slunném odpoledni jsme chvilku pozorovaly člověka, který se zmocnil prázdného prostoru, vzniklého právě takovým zamalováním předchozích vrstev barev. Vzal si na to dokonce žebřík a na šedé zdi tvořil růžovou barvou vlnovky. Kbelík s barvou ovšem nechal stát na chodníku, takže na každé namočení štětce musel slézt.

Chvilku jsme pozorovaly, jak běhá jako veverka pořád nahoru a dolů, a když jsme se přestaly divit, proč si ten kýbl prostě nevezme nahoru, šly jsme si nakonec po svých – ale to už by byla jiná procházková trasa a jiná historie.

Jak vidíte, příjemné pařížské odpoledne mimo jakoukoliv běžnou realitu se dá prožít i jinde, než ve vznešených pařížských muzeích. Aspoň já to často střídám.

 

Rue du Cardinal Lemoine se odráží od nábřeží Seiny, překračuje boulevard Saint-Germain a stoupá napříč Latinskou čtvrtí nahoru směrem k Panthéonu. Těsně před ním si to rozmyslí, vyšle k němu doprava rue Clovis a sama zabočí vlevo, aby skončila na roztomilém náměstíčku place de la Contrescarpe. Ulice je po celé své délce plná přísných a vysokých starých domů, za jejichž mohutnými vraty se často skrývají malebné dvory a zahrady. My se podíváme na tři z nich v horní části ulice.

 

Do prvního z domů se vchází zdobnou modrou mříží přes dvorek plný květin, s modrými okny proskleného domovnického domku. Dovnitř se nedostaneme, ale alespoň si tu krásu můžeme prohlédnout zvenku přes mříž.

Hned na vedlejším domě upoutá nadšeného čtenáře pamětní deska, která upozorňuje na to, že zde žil u svého přítele Valery Larbauda spisovatel James Joyce, který zde dokončil svůj román Odysseus. Vedle desky uvidíme za mřížovou bránou vysokou kamennou zeď a podél ní úzkou silničku, vedoucí někam do hloubi vnitrobloku. Nenecháme si přece ujít příležitost podívat se do míst, kde bydlel slavný spisovatel a tak chvilku počkáme, jestli někdo nebude vycházet. Za chvíli se brána sama otvírá, vyjíždí auto a my se můžeme vydat dovnitř. Projdeme pod tepaným obloukem a ocitneme se na malém nádvoří, lemovaném z jedné strany vysokými činžáky a z druhé nízkými pavilóny. Všechno je obklopeno desítkami květináčů a nechybí ani malebná zákoutí s židličkami a bicykly. Kde přesně tady James Joyce bydlel nezjistíme, ale nic to neubírá na půvabu tohoto místa.

 

 

 

Pokud byste se vydali dovnitř a při odchodu zjistili, že je brána zavřená a není u ní tlačítko na otvírání, nepropadejte panice. Na dvoře parkuje spousta aut a každou chvíli některé z nich vyjíždí nebo vjíždí. Kdyby ne, v každém případě najdete tlačítko nahoře na dvoře po pravé straně.

Zatímco první dva vchody, které jsme zatím viděli, jsou chráněny mřížemi, do toho třetího vedou doširoka otevřená vrata. Uvnitř se totiž v malebné zahradě skrývá hotel, který tak vítá své hosty. My jimi sice nejsme, ale podívat se dovnitř můžeme.

Je to až neuvěřitelné, jak v Paříži na každém rohu najdeme malebná zákoutí, dvorky a zahrady jako vystřižené z romantických časopisů. Jen mít dost času na jejich objevování.

Pokud jde o nedaleký Panthéon, kterému jsme se obloukem vyhnuli, ten teď prochází náročnou rekonstrukcí, která má trvat deset let. Jeho kupole, která přišla na řadu jako první, byla ještě nedávno pokrytá obyčejným lešením. Pařížská radnice odmítla všechny lukrativní nabídky na umístění reklamy (dát reklamu na místo, kde je pohřbená elita národa, by bylo asi přes čáru, i když na jiných památkách se nijak nežinýrují) a svěřila slavnou stavbu umělci, který se podepisuje jen JR, který pokryl lešení na kupoli i interiér fotografiemi 4000 anonymních obličejů. Vypadá to nečekaně dobře a zajímavě.

 

 

Venkovní část výstavy, která bude trvat do 5. října 2014, vidíte nahoře, interiér je k vidění TADY.

 

5. obvod, 69 – 71 – 73 rue du Cardinal Lemoine

Panthéon leží hned za rohem na place du Panthéon

 

Ten zvláštní a krásný dům ve čtvrti Passy jsem viděla v minulosti už na několika stránkách pařížských blogerů a ačkoliv si všechny zajímavé věci pečlivě vyznačuji v mapě Paříže, jeho adresu jsem si nepochopitelně nenapsala. Vzpomněla jsem si na něj ale pokaždé, když jsem byla v Passy a jednou jsem ho dokonce i hledala, ale marně. Až nedávno, ve sluneční nedělní dopoledne, kdy byly ulice Passy téměř pusté, jsem ho najednou zahlédla z dálky. Stojí impozantně na nároží a je úplně jiný než všechny okolní neosobní činžáky. Je totiž zvenku od sklepa až po půdu pokrytý bodláky.

Dům ve stylu Art Nouveau byl postavený v roce 1903 podle návrhu architekta Charlese Kleina, který byl zároveň jeho majitelem. Konstrukce domu je železobetonová, fasáda, která v roce 1903 vyhrála soutěž o nejkrásnější pařížskou fasádu, je celá pokrytá zelenomodrými a světle okrovými keramickými kachlíky, jejichž autorem je keramik Émile Müller, kovové prvky na fasádě vytvořila firma Dondelinger, která spolupracovala s většinou architektů doby Art Nouveau. Výzdoba bodláky byla inspirována dílem secesního malíře, grafika a návrháře Eugèna Grasseta, který vytvořil vzorníky pro použití rostlinných motivů v užitém umění (podobné vzorníky tvořil i Alfons Mucha, Grassetův současník a společně s dalšími secesními malíři i spoluzakladatel Mezinárodní společnosti pro lidové umění).

Jak je vidět na Grassetově návrhu, věnovaném právě bodláku, byl na fasádě převzatý včetně barevného ladění.

 

 

Právě když jsem fotila vstupní dveře, vyšel z nich starší pán, který se mi omlouval, že mi vstoupil do záběru. Zasmáli jsme se a když se za chvíli vracel domů s bagetou pod paží a viděl mě pořád ještě postávat na protějším chodníku, navrhl mi, jestli si nechci vyfotit i vestibul, který je prý také památkově chráněný. Samozřejmě jsem chtěla, takže mě pustil mě do domu a ještě mi vysvětlil, jak se dostat ven, abych si při otvírání neskřípla prsty (co myslíte? Samozřejmě, že jsem si je skřípla). Stálo to ale za to, protože vstupní hala a schodiště s tepaným zábradlím jsou opravdu nádherné. Na rozdíl od bodláků na fasádě, uvnitř se po keramických zelených a růžově hnědých stěnách pnou keramické růže.

Ve vyšších patrech a v bytech prý už žádné podobné ozdobné prvky nejsou.

 

16. obvod, roh 2, rue Eugène Manuel a 9, rue Claude Chahu

Jak se tam dostat: metro Passy (linka 6)

 

Na první pohled byste v té rušné ulici v 15. obvodu nehledali nic zajímavého, natož pravoslavný kostel. Je skrytý ve vnitrobloku a dostaneme se k němu průjezdem činžáku a přes dvůr, lemovaný nízkými domky ze začátku minulého století, obrostlými vistáriemi a psím vínem a obklopenými květinami. Až na konci dvora se za železnou mříží skrývá cíl naší dnešní cesty.

 

Kostelík, obklopený symbolicky břízami, připomíná spíš dřevěnou chatku a jen dvě azurově modré cibulové báně (no, spíš baňky) nám napoví, že jde opravdu o místo pravoslavného kultu. Je zasvěcený sv. Serafimu Sarovskému a ochraně Matky Boží. Svatý Serafim, poustevník se zázračnou mocí uzdravovat, žil v letech 1754 až 1833 a byl kanonizován Ruskou pravoslavnou církví v roce 1903. V roce 1933 mu byl zasvěcen v Paříži kostel, který sloužil rozvětvené ruské komunitě, pocházejí z dob, kdy sem tzv. Bílí Rusové prchali před bolševickou revolucí.

Kostelík je obkopený malou, ale krásnou zahradou a přímo naproti němu stojí dům s krásným schodištěm, který také slouží pravoslavné církvi

Dnešní budova kostela je už druhá v pořadí a pochází z roku 1974. Ta první byla postavená kolem stromu, jehož odumřelý kmen dodnes prorůstá kostelem.

Prostor uvnitř je maličký a při mši, sloužené rusky a francouzsky, se v něm tísní mnoho lidí. Nebudeme rušit a raději se podíváme na zahradu, dokud tam nikdo není.

 

 

Člověk by neřekl, co se za těmito obyčejnými dveřmi může skrývat. Pokud byste se sem chtěli vydat, doporučuji návštěvu před nebo po mši, která je v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin. V jiné dny v týdnu je zde zavřeno, i když při troše štěstí se dá dostat aspoň na dvůr k mříži, přes kterou je kostel i zahrada také vidět.

15. obvod, 91 rue Lecourbe

Jak se tam dostat: metro Volontaires nebo Vaugirard (linka 12) nebo Sèvres Lecourbe (linka 6)

 

Pokud se ptáte, proč vás v Paříži vedu zrovna ke Švédům, odpovědí bude pohled na jejich sídlo. Švédský kulturní institut sídlí ve čtvrti Marais v Hôtel de Marle, typickém městském pařížském paláci ze 16. – 17. století. Je to jediné kulturní středisko, které Švédsko má v zahraničí, a které bylo založeno v roce 1965, kdy Švédsko zakoupilo z výtěžku veřejné loterie polorozbořený palác v této staré rezidenční čtvrti a provedlo jeho celkovou rekonstrukci.

 

 

Palác najdeme za vysokými modrými vraty, vedoucími do malého dlážděného nádvoří, kolem kterého se rozkládají tři křídla budovy. Palác byl postaven kolem roku 1560 a v roce 1572 ho zakoupil Christophe Hector de Marle, člen pařížského parlamentu, který mu během třiceti let, kdy ho vlastnil, dal přibližnou dnešní podobu. Se změnami vlastníků v průběhu následujících století došlo k dalším rekonstrukcím a úpravám; při té nejvýznamnější kolem roku 1779 bylo vytvořeno čestné schodiště s tepaným zábradlím a provedena úprava přízemí s dekoracemi ve stylu Ludvíka XVI. Během Francouzské revoluce byl palác vybrakován a znárodněn, v roce 1816 prodán a přeměněn na vzdělávací instituci. Později byl rozdělen na byty a dílny a jeho zahrada byla zastavěna garážemi.

Dnes najdeme na malém nádvoří kavárnu, v přízemí levého křídla se konají krátkodobé výstavy a v prvním patře najdeme stálou výstavu děl ze sbírky Institutu Tessin. Bohužel nemám žádnou fotografii prvního patra, kde je v hlavním sále původní dřevěný malovaný strop s monogramem původního majitele de Marle. Strop byl pod nánosem sádry objeven až při rekonstrukci v 60. letech minulého století.

Malá kašna na nádvoří

Čestné schodiště v levém křídle paláce

Výstava v prvním patře. Keramická kamna ve tvaru palmy jsou jediným prvkem původního zařízení, který přežil Francouzskou revoluci.

 

 

Z oken horního patra se nám nabízí pohled jak na přední dvůr s hezkým rohovým schodištěm, tak i na zahradu za palácem.

Zahrada je v létě otevřená a vstupuje se do ní přímo z budovy. V létě bývá někdy hlavní brána paláce zavřená a do zahrady se dostaneme brankou z rovnoběžné rue Elzévir.

Takto zahrada vypadala loni v červenci, kdy sem bylo přestěhováno několik velkých červených míčů, které pár týdnů předtím zdobily různá pařížská zákoutí.

3. obvod, Marais, 11 rue Payenne
Otevřeno denně kromě pondělí od 12 do 18 hod

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)