Poté, co jsme si v Lucemburském paláci prohlédli přízemní místnost se zařízením, pocházejícím z pokojů Marie Medicejské, vydali jsme se napříč palácem do zasedacího sálu. Nebylo to tak jednoduché, ty prostory jsou obrovské a bylo to tak trochu jako „nahoru po schodišti dolů“. Jako první jsme vystoupali jedno z bočních schodišť (na to hlavní čestné dojde až později). I tady však najdeme umělecká díla, včetně mozaiky z Knóssosu, která je darem řecké vlády.

 

Procházíme Galerií byst, vybudovanou kolem roku 1830 v místech, kde se předtím nacházela královnina terasa. Nejdříve zde byl senátní archív, kteý byl později přebudovaný na slavnostní chodbu, která spojuje konferenční sál se zasedacím. Chodba je lemována bystami velkých osobností 19. století (z nichž, upřímně, mi většina jmen nic neříkala). V medailónech na stropě jsou vymalovány alegorické postavy.

Také jsme směli nakouknout do senátní knihovny, jenže kámen úrazu byl v tom, že jen přes skleněné dveře – i v pátek odpoledne byla knihovna plná senátorů a návštěvníci dovnitř prostě nesměli. Navíc knihovna leží podélně po obou stranách vstupních dveří a uvnitř nebylo nic vidět, snad jen malba v malé kupoli přímo naproti dveřím, jejímž autorem je Eugène Delacroix a která je inspirována Božskou komedií.

Pokud byste se ale vydali do paláce ve Dny evropského dědictví nebo při jiné podobné příležitosti, bývá prý knihovna běžně zpřístupněna.

 

A pak znovu další schody s další výzdobou …

.. a ještě jedny. Čím stoupáme výš, tím je schodiště i výzdoba jednodušší, až se ocitáme úplně nahoře, pod skleněnou kupolí, která schodiště osvětluje, a vcházíme do zasedacího sálu na místa, vyhrazená pro veřejnost.

Zasedací sál má tvar amfiteátru s výklenkem, ve kterém je umístěná tribuna pro předsedajícího a pro řečníky. Sál byl postavený při rekonstrukci v letech 1836 – 1841, protože ten předcházející už nestačil poté, co se počet tehdejších pairů zvýšil z dvou set na tři sta osmdesát. Tehdy také byla vytvořená místa „na bidýlku“ pro veřejnost, protože Charta z roku 1830 zaručovala, že jednání i rozhodování budou veřejné.

Amfiteátr je obložený vyřezávaným a zlaceným akátovým dřevem. Hlavní výzdobu představují monumentální sochy dvou významných postav francouzských dějin – králů Karla Velikého a Ludvíka Svatého, a busty slavných maršálů, jejichž jména dnes známe jen z názvů některých velkých pařížských bulvárů (Lannes, Massena a další). Stejně tak známe i neznáme jména dalších šesti významných postav, jejichž mramorové sochy stojí ve výklenku. Jde o slavné státníky a legislativce (Turgot, Molé, d´Aguesseau, L´Hospital, Colbert, Malesherbes a Portalis).
Taky nám senátní průvodce vysvětlil, že sál byl koncipován jako skromný s nenápadnou výzdobou, aby okázalý přepych neiritoval zástupce lidu. Tak nevím, jak by vypadal, kdyby nebyly brány žádné ohledy a myslím na tu úzkou nudli v konírně Valdštejnského paláce, kde zasedá náš Senát.

Chvíli po nás přišla další skupina návštěvníků, kteří měli to privilegium, že seděli přímo v senátorských křeslech a směli se postavit i k řečnickému pultu. Byli totiž doprovázeni senátorem ze svého volebního obvodu. Jak jsem se potom dozvěděla, ve Francii má kdokoliv kdykoliv právo navštívit svého senátora nebo poslance na pracovišti, nechat se tam od něj provést a zkontrolovat, jak vykonává svůj mandát (že bych to tady taky zkusila?).

Francouzský Senát se skládá z 348 senátorů, kteří jsou voleni na šest let. V současné době je v Senátu zastupováno sedm politických uskupení.

Tím naše návštěva ještě nekončí, příště se podíváme na slavnostní sál a reprezentační salóny.

 

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

 

Lucemburský palác známe od vidění všichni, především jeho zahradní průčelí, obrácené do Lucemburské zahrady, a většina z nás pravděpodobně i hlavní vchod za mohutným vstupním pavilonem v rue Vaugirard. V paláci sídlí už od roku 1799 francouzský Senát. Dostat se dovnitř je jednodušší, než by se zdálo, někteří pařížští průvodci zde totiž pořádají prohlídky. Kromě toho bývá palác otevřený pro veřejnost při některých významných příležitostech, ale také hlavně každoročně při Dnech evropského dědictví, které se ve Francii budou konat příští víkend, 20. a 21. září 2014. Pokud v tomto termínu máte namířeno do Paříže, je to příležitost, jak si prohlédnout interiér. Údajně se dlouho nečeká, maximálně dvacet minut, jsou otevřené dva vstupy a fronta prý postupuje rychle.
V pravém křídle paláce (při pohledu ze zahrady vlevo) je umístěná kancelář předsedy Senátu, jeho spolupracovníků a salóny a jídelna, zatímco v levé části slavnostní sály a salóny, kde bývají pořádány státní recepce. Uprostřed, pod kopulí za středovým rizalitem, bychom našli zasedací sál.

Když v roce 1610 Marie Medicejská ovdověla a stala se regentkou tehdy devítiletého Ludvíka XIII., poté, co jí manžela, krále Jindřicha IV. Navarrského zavraždil bláznivý mnich Ravaillac (viděli jsme to TADY), rozhodla se odejít z Louvru od dvora, kde jako cizinka neměla zrovna tu nejlepší pozici a musela čelit mnoha intrikám. V roce 1611 koupila od vévody z Lucemburku jeho palác za branami Paříže a tehdy nejslavnější architekt Salomon de Brosse jí vedle původního paláce navrhl nový palác Medici s ohromnou zahradou v italském stylu, který jí měl připomínat palác Pitti se zahradou Boboli v její rodné Florencii. Nastěhovala se do ještě ne úplně hotového paláce v roce 1625. Jeho dokončení se zde už nedočkala, v roce 1631 ji její syn pod vlivem a intrikami kardinála Richelieua zbavil veškerého vlivu a přinutil ji odejít do exilu. Tehdy také palác ztratil své jméno Medici a byl přejmenován na Lucemburský, zatím co tomu původnímu se začalo říkal Malý Lucemburský. Po smrti Marie Medicejské připadl palác jejímu nejoblíbenějšímu synovi vévodovi Orleánskému a dalších 160 let byl ve vlastnictví členů královské rodiny (proto si také uchoval název „palác“, protože jedině členové královské rodiny směli svůj příbytek nazývat „palais“, zatím co ostatní šlechta jen „hôtel“).

Po Francouzské revoluci bylo v paláci zřízeno vězení a v roce 1799 se stává sídlem Senátu. V roce 1800 prošel velkou přestavbou pro potřeby Senátu a další v roce 1836, kdy byl vytvořený zasedací sál s kupolí.

 

Naše malá skupinka s průvodcem musela nejdřív projít procedurami na vrátnici, kde si nás vyzvedl místní průvodce, který nás po paláci prováděl (a s tím naším soupeřil o to, kdo bude déle a zajímavěji povídat). Z vrátnice jsme prošli na malé nádvoří, odkud je vidět část původního Malého Lucemburského paláce, který slouží jako rezidence předsedy Senátu. Odtud jsme prošli na velký čtvercový dvůr, ze kterého se vstupuje do jednotlivých křídel stavby.

Tudy se vchází do kanceláře předsedy Senátu

Hlavní průčelí paláce

 

Z nádvoří nás vedou dlouhatánskými chodbami do místnosti, která je doslova vytapetována zlatem, drahými tapiseriemi, malbami a vyřezávanými dřevěnými prvky. Místnost je jako jediná zařízená původním vybavením, včetně obrazů a dřevěného obložení z pokojů Marie Medicejské. Pokoj byl takto zkompletován roce 1817 a později doplněn dalšími malovanými plátny a dřevěným vykládáním, pocházejícím z pokojů Anny Rakouské v Louvru (Anna byla manželkou Ludvíka XIII. a tedy snachou Marie Medicejské).

 

 

Pokoj v přízemí s výhledem do zahrady je bohužel temný (a nesmí se tady fotit s bleskem). Podobně tady prý vypadaly všechny pokoje (než nastoupila ruka revolucionáře). Výzdoba se zachovala také v kapli Marie Medicejské, do té jsme ovšem my nemohli, ale ve Dnech evropského dědictví prý bývá otevřená.

Malba uprostřed stropu představuje Marii Medicejskou, obnovující mír ve Francii

Středová malba je lemována obrazy osmi věštkyň. Plátna pocházejí z oratoře královny.

Na krbové římse stojí bronzová bysta nešťastné královny

Do dalších prostor se podíváme příště, abych vás nezahltila, protože je toho k vidění ještě hodně.

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří, můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

Každou neděli kolem poledne (přesněji od 11 do 14 hodin) se ve spodní části rue Mouffetard před kostelem sv. Medarda schází skupina muzikantů a tanečníků, kteří tady jen tak pro radost svoji i kolemjdoucích pořádají pravý pařížský bal musette, lidovou tančírnu. Hrají se tady jak staropařížské písničky, ale také písně slavných zpěváků, počínaje Trenetem, přes Aznavoura až po Edith Piaf. Ti, co zrovna nezpívají, tančí a s nimi i další Pařížané, kteří si sem jen tak chodí skočit, nebo turisté, kteří se tady zastavují.
Objevili jsme toto místo úplnou náhodou někdy kolem roku 2005 a od té doby se sem vracím s nadšením pokaždé, když jsem v Paříži v neděli. Naposledy to bylo před dvěma týdny. Bohužel v srpnu je Paříž vylidněná a tanečníků tady tentokrát bylo málo. Na atmosféře prosluněné letní neděle to ale znát nebylo.

 

Duší celé akce je Christian, který nejen šéfuje kapele a celou akci už dlouhé roky organizuje, ale sám hraje na několik nástrojů a zpívá

Čas od času někdo z kapely roznese mezi přihlížející list s texty písniček, které se budou hrát dál. Všichni opravdu poctivě zpívají.

 

Na Youtube můžete najít spoustu dalších videí, lepších než to moje, kde je vidět nedělní Mouffetard v plné parádě.

 

 

Virtuálně se na ty výhledy můžete podívat TADY. Ach, sotva jsem se vrátila, už bych chtěla zase zpět.

 

Pokud budete v Paříži 20. a 21. září 2014, kdy se zde konají Dny evropského dědictví, můžete věž navštívit zadarmo a bez rezervace (ale s frontou) po oba dny od 9.30 do 17 hodin.

Tour Saint-Jacques

4. obvod, rue de Rivoli

Otevřeno jen červenec – září, letos do 28. 9., vždy v pátek, sobotu a neděli

Na komentovanou prohlídku, které se konají v malých skupinkách každou hodinu, je nutné se přihlásit TADY vždy předem v pondělí kolem 10 hod na pátek, sobotu a neděli téhož týdne. Další možností je přijít v den návštěvy ráno před půl 10 k věži a koupit si vstupenku na zbylá místa přímo na některou hodinu téhož dne (já jsem přišla zhruba v 9.20, přede mnou už bylo cca 15 lidí, první volné místo, které mi nabídli, bylo na 14 hod a potom vždy na každou další hodinu odpoledne).

Vstupné 8 eur

 

 

Jak se tam dostat: metro Châletet (linky 1, 4, 7, 11 a 14, RER A, B a D)

Nebojte se podle nadpisu ničeho, nebudu vás nudit nějakými historkami z koupaliště, tam by mě nikdo nedostal ani v Praze, natož tady. Do bazénu se sice podíváme, ale všechno je jinak.

Dnes navečer jsem měla krátkou schůzku u metra Sėvre Babylone a proto jsem se konečně zašla podívat na jednu zajímavost, kterou jsem měla poznamenanou už několik let a kterou vám teď chci ukázat.

Jedna luxusní francouzská značka totiž před několika lety otevřela velký obchod ve zrekonstruovaném bazénu. Bazén byl postavený v roce 1935 ve stylu art déco a byl v té době nejmodernější v celé Paříži, měl dokonce i zařízení na umělé vlny. Do války sloužil jen vedlejšímu hotelu Lutetia, který v roce 1940 zabralo gestapo, po válce byl proměněn na veřejnou plovárnu. Když v 70. letech minulého století dosloužil, byl používán jako sklad, a až později prošel náročnou rekonstrukcí se zachováním původních dlažeb a některých dalších prvků a byl zapsán na seznam památek.

Je to místo, kam by mě normálně ani nenapadlo jít, kdybych nevěděla, co mě tam čeká, a byla jsem mile překvapená, že na rozdíl od obchodu stejné značky v Praze tady vůbec nebyli nafrnění (i když jim bylo jasné, že tam nejdu nakupovat, ale obhlížet prostor), bez problému mi dovolili fotit a ještě mě upozornili na detaily. A proto, kdybych byla někdy bohatá, hodně bohatá, chodila bych sem nakupovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hermès, 6. obvod, 17 rue de Sèvres

 

 

 

Když jsem tady psala o tom, jak mě nedávno pustil jeden milý pán dovnitř domu, který jsem obdivovala zvenku, vzpomněla jsem si, že se mi to vlastně stalo už jednou předtím. Loni jsem podobným způsobem postávala s hlavou vyvrácenou k horním patrům jednoho hezkého domu poblíž metra Pasteur a stejně tak se mě pán, který vcházel dovnitř, zeptal, jestli se chci podívat na dvůr. Zbytečná otázka, samozřejmě jsem chtěla.

 

Dvorek byl malý, čisťounký a hlavně pestrý, až oči předcházely

Kromě květin ve všech barvách tady totiž byly ve všech barvách vyvedené i dveře. Kolem dokola dvora jich bylo několik a každé z nich měly jinou veselou barvu. To, co tady vidíte, není všechno, ještě tam byly dva odstíny modré a myslím, že i ještě další barvy.

Že by jim od každé barvy trochu zbylo? Nebo tady bydlí nějaký malíř?

15. obvod, 4 rue d´Arsonval

 

 

Jak se tam dostat: metro Pasteur (linka 6 a 12)