Není to tak úplně nová zahrada, jde spíš jen o rozšíření jedné starší, do které se dřív vcházelo přes Evropský dům v rue des Francs Bourgeois a kterou jsme TADY dokonce loni viděli. Původní parčík byl rozšířený o dvě další staré zahrady vedlejších paláců a bylo v něm vytvřeno několik nových zón – odpočinkové kouty s lavičkami, trávník, malá zelinářská zahrada a kousek vinohradu. Zahrada byla otevřená pro veřejnost začátkem července letošního roku (jenže po slavnostní parádě ji zase v tichosti zavřeli a dodělali a znovu otevřeli na konci července).

 

 

Tím nejcennějším v zahradě je část kamenné věže, která pochází z hradeb, které postavil král Philippe-Auguste na konci 12. století. Přestože byly hradby zbourané v polovině 16. století, některé její části a věže už tak prorostly do nové zástavby, že zůstaly zachované dodnes a v dnešní zástavbě je objevujeme jako součásti domů, dvorů nebo zahrad.

 

Tato věž jednu dobu sloužila jako také kaple pro vedlejší Hôtel d´Albret, později však byla dlouho skrytá ve staré zahradě a její stav podle toho vypadal. Dokonce jí naskrz prorostl strom, který při rekonstrukci musel být odstraněný, a kamenné kvádry byly zvětralé, otlučené a částečně vypadané. Ten, kdo se těšil na nově zrekonstruovanou věž, byl však určitě zklamán. Je utopená mezi okolními bílými zdmi a na její kamenné bloky byla naplácaná a uhlazená malta, která je úplně skryla. Po protestech, které se vzedmuly, se dělníci později maltu snažili částečně seškrabat a částečně narušit, aby vypadala jako stará. I koncem srpna, skoro dva měsíce po otevření, se na ní pořád ještě pracovalo.
Na celém tom Kocourkově je zajímavá ještě jedna věc – zeď totiž stojí na hranici této veřejné zahrady a druhé, soukromé. Člověk by tak nějak čekal, že když se rekonstruuje věž ze 12. století, udělá se to důkladně a kompletně. Tady opravili jen tu část, která je vidět z této nové zahrady, a tu druhou nechali tak, jak byla.

A to jsem si myslela, že se podobné věci můžou dít jen u nás.

 

Jednou z částí zahrady se vinou jako hadi větve starého fíkovníku, obsypaného malými zelenými, ale bohužel jako kámen tvrdými plody, které už neměly šanci dozrát. Přímo od fíkovníku projdeme do původní zahrady, nad kterou se tyčí komín z vedlejšího domu, který jsme viděli podrobně a zblízka TADY.

Le Jardin des Rosiers – Joseph Mignaret
4. obvod, Marais, 10-12 rue des Rosiers
vstup zdarma

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

 

 

Jen něco přes sto metrů nad uličkami, kterými jsme kolem vodovodních domků chodili minule, leží malé náměstí. Připadáte si tu spíš jako někde na jihu, jako byste serpentinami vystoupali do některého z provensálských městeček, ležících na vrcholku kopce.

Vlastně tady žádné velké pamětihodnosti nejsou, za zády vám po rue des Pyrenées jezdí autobusy a auta, ale to malebné místo vás přímo vybízí k tomu, abyste si sedli na lavičku, zadívali se na řadu domů se starými dřevěnými okenicemi a snili o prázdninách.

Na konci náměstí stojí domeček, který slouží jako zázemí pro pracovníky kanalizací, údajně tady mají i sprchy. Samozřejmě, že to vše je propojené s vodovodním systémem, o kterém jsme si říkali minule.

Restaurace a kavárny přímo na náměstí a v okolních uličkách jsou samozřejmostí, a protože jsme v mnohobarevném Belleville, mnohé z nich jsou etnické.

Pokud se sem vydáte ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, zjistíte, že klid náměstí vzal za své, a že tady své stánky rozložili trhovci. Nakoupíte tady za mnohem nižší ceny, než na honosnějších trzích v centru.

Pokud byste se sem vydali dříve, než bude pokračovat naše vycházka touto čtvrtí, hledejte v mapě v blízkém okolí další uličky, které se nazývají „Cité“ nebo „Villa“. Jsou bezkonkurenčně jedny z nejkrásnějších v celé Paříži a my se sem do nich časem taky vrátíme.

Jak se tam dostat: metro Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)

Dnes se vydáme zpět z pozlátka královského a senátního paláce do mé oblíbené čtvrti Belleville, kudy chodím pokaždé, když jsem v Paříži, a kde objevuji neustále další a další malebné kouty, pitoreskní uličky, tajné dvorky a kuriozity všeho druhu. Jednou ze zajímavostí, kterou v Belleville můžeme najít, jsou staré kamenné vodovodní domky, pocházející až někdy z přelomu 15. a 16. století (a zrekonstruované v 18. a 19. století). Bellevillský kopec byl díky svému podloží vždy bohatý na podzemní vodu a už mnohem dříve, údajně už v římské době, byl využíván ke svádění pramenů do centra města, které vždy trpělo jejím nedostatkem. Kolem 13. století byl postavený podzemní akvadukt, který kromě centra zásoboval vodou i četná převorství na severovýchod od Paříže. Po trase podzemního potrubí byla později postavená celá řada malých domků, které sloužily ke kontrole vodovodní trasy. Do dnešních dnů se jich zachovalo jen několik a my se dnes podíváme na dva z nich (na další, třeba na ten největší a nejhezčí na place des Fêtes, dojde zase jindy).

 

Tenhle pohled prostě miluju. Ten nejznámější domek leží v blízkosti bellevilleského parku, na křižovatce rue des Cascades (ano, mnohé bellevilleské ulice svými „vodními“ názvy připomínají tuto část své historie) a rue des Savies. Jmenuje se regard de Saint-Martin, podle převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers), ke kterému přiváděl vodu.

Když se vydáme po rue des Cascades o kousek dál, uvidíme pod schody, vedoucími do malého parčíku, další domeček, regard de la Roquette. Další domek, který jsem ovšem nevyfotila, potom můžeme najít u čísla 17 v rue des Cascades.

Vodovodní domky ovšem nejsou to jediné, co nás v těchto ulicích může přitahovat a zajímat. Pokud půjdeme od spodní části bellevilleského parku (navazujeme na TUTO naši procházku), dostaneme se do rue de la Mare (ano, další „vodní“ ulice), kde při troše štěstí najdeme některé dveře domů otevřené. Většina domů tady má zadní dvorky s dílnami a ateliéry a ty mě tedy hodně baví.

Můžeme se také pokochat barevnými domečky přímo v rue des Cascades, možná budeme mít štěstí na focení modelky? módní blogerky?, a nebo si můžeme tady i v okolí prohlédnout street art (a že ho tady je).

 

 

Nakonec se vydáme nahoru po schodech uzounkou uličkou rue Fernand Raynaud hned vedle vodovodního domku sv. Martina a potom nahoru k rue des Pyrenées, protože tam se taky ještě příště musíme na něco podívat.

 

Jak se tam dostat: to bude horší, protože poblíž žádná stanice metra není. Ale tak třeba Jourdain nebo Pyrenées (linka 11), ať to máme s kopce.

 

Kde jsme to vlastně chodili? Červený bod vyznačuje umístění prvního „regardu“:

 

 

Když vyjdou francouzští senátoři z amfiteátru – zasedacího sálu, mají přímo před sebou jen přes Galerii byst konferenční sál. Ten je se svými 650 metry čtverečními a 11 metry na výšku největším, nejvyšším a nejhonosnějším sálem v celém paláci.

Sál byl vytvořený v roce 1852 na žádost Napoleona III. jako Trůnní sál Císařského senátu. Architekt Alphonse de Gisors proto připojil k původnímu zasedacímu sálu další dva salóny a vytvořil tento sál s přebohatým zdobením.

 

Malba s názvem Chvála Napoleona I. v malé kupoli uprostřed stropu

Na další malbě nad vstupními dveřmi namaloval v roce 1854 Henri Lehman, žák Ingrèse, Epopeu křižáckých tažení pod vedením Ludvíka Svatého. Na opačné straně sálu potom najdeme další podobnou malbu s tématem Karla Velikého.

Zlacené vyřezávané senátorské křeslo Napoleona (toho prvního) z roku 1804 je vystaveno na čestném místě uprostřed sálu

Okna konferenčního sálu, která zabírají celé průčelí budovy, vedou na čestné nádvoří

Z konferenčního sálu vycházíme do levého křídla budovy, kde za sebou leží několik slavnostních salónů. Najdeme v nich řadu obrazů i soch a nástěnných maleb (které nám už po tom všem začínají tak trochu splývat)

Mramorovou sochu Harpokrata, boha Ticha, vytvořil v roce 1789 Louis-Philippe Mouchy na objednávku Ludvíka XVI.

Alegorické zobrazení Zákona, které namaloval v roce 1843 Henri Ducaisne

Ve stejné místnosti najdeme na stropě i medailón z roku 1857 s portrétem Napoleonova syna, který byl prohláíšen římským králem hned po svém narození a dožil se pouhých jednadvaceti let

Okna těchto pokojů vedou do západní části parku za Malým Lucemburským palácem

Nakonec vycházíme z budovy po čestném schodišti, které tvoří čtyřicet osm schodů. Je lemováno šesti kamennými lvy, jejichž tvůrce se inspiroval lvy na římských fontánách.

Schodiště bylo vytvořeno v roce 1800 při první přestavbě paláce architektem Chalgrinem, který kvůli němu nechal strhnout původní galerii (původní schodiště Marie Medicejské ústilo v místech dnešního konferenčního sálu).

Balustráda kolem schodiště a 29 metrů dlouhá klenba s rozetami pocházejí ze začátku 19. století. Prostor schodiště je členěn jónskými sloupy, mezi kterými jsou zavěšeny cenné tapiserie, pocházející z dílny Manufaktury Gobelins, která je vytvořila pro Světovou výstavu v roce 1889, rok na to byly přemístěny sem do Senátu.

 

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

 

Poté, co jsme si v Lucemburském paláci prohlédli přízemní místnost se zařízením, pocházejícím z pokojů Marie Medicejské, vydali jsme se napříč palácem do zasedacího sálu. Nebylo to tak jednoduché, ty prostory jsou obrovské a bylo to tak trochu jako „nahoru po schodišti dolů“. Jako první jsme vystoupali jedno z bočních schodišť (na to hlavní čestné dojde až později). I tady však najdeme umělecká díla, včetně mozaiky z Knóssosu, která je darem řecké vlády.

 

Procházíme Galerií byst, vybudovanou kolem roku 1830 v místech, kde se předtím nacházela královnina terasa. Nejdříve zde byl senátní archív, kteý byl později přebudovaný na slavnostní chodbu, která spojuje konferenční sál se zasedacím. Chodba je lemována bystami velkých osobností 19. století (z nichž, upřímně, mi většina jmen nic neříkala). V medailónech na stropě jsou vymalovány alegorické postavy.

Také jsme směli nakouknout do senátní knihovny, jenže kámen úrazu byl v tom, že jen přes skleněné dveře – i v pátek odpoledne byla knihovna plná senátorů a návštěvníci dovnitř prostě nesměli. Navíc knihovna leží podélně po obou stranách vstupních dveří a uvnitř nebylo nic vidět, snad jen malba v malé kupoli přímo naproti dveřím, jejímž autorem je Eugène Delacroix a která je inspirována Božskou komedií.

Pokud byste se ale vydali do paláce ve Dny evropského dědictví nebo při jiné podobné příležitosti, bývá prý knihovna běžně zpřístupněna.

 

A pak znovu další schody s další výzdobou …

.. a ještě jedny. Čím stoupáme výš, tím je schodiště i výzdoba jednodušší, až se ocitáme úplně nahoře, pod skleněnou kupolí, která schodiště osvětluje, a vcházíme do zasedacího sálu na místa, vyhrazená pro veřejnost.

Zasedací sál má tvar amfiteátru s výklenkem, ve kterém je umístěná tribuna pro předsedajícího a pro řečníky. Sál byl postavený při rekonstrukci v letech 1836 – 1841, protože ten předcházející už nestačil poté, co se počet tehdejších pairů zvýšil z dvou set na tři sta osmdesát. Tehdy také byla vytvořená místa „na bidýlku“ pro veřejnost, protože Charta z roku 1830 zaručovala, že jednání i rozhodování budou veřejné.

Amfiteátr je obložený vyřezávaným a zlaceným akátovým dřevem. Hlavní výzdobu představují monumentální sochy dvou významných postav francouzských dějin – králů Karla Velikého a Ludvíka Svatého, a busty slavných maršálů, jejichž jména dnes známe jen z názvů některých velkých pařížských bulvárů (Lannes, Massena a další). Stejně tak známe i neznáme jména dalších šesti významných postav, jejichž mramorové sochy stojí ve výklenku. Jde o slavné státníky a legislativce (Turgot, Molé, d´Aguesseau, L´Hospital, Colbert, Malesherbes a Portalis).
Taky nám senátní průvodce vysvětlil, že sál byl koncipován jako skromný s nenápadnou výzdobou, aby okázalý přepych neiritoval zástupce lidu. Tak nevím, jak by vypadal, kdyby nebyly brány žádné ohledy a myslím na tu úzkou nudli v konírně Valdštejnského paláce, kde zasedá náš Senát.

Chvíli po nás přišla další skupina návštěvníků, kteří měli to privilegium, že seděli přímo v senátorských křeslech a směli se postavit i k řečnickému pultu. Byli totiž doprovázeni senátorem ze svého volebního obvodu. Jak jsem se potom dozvěděla, ve Francii má kdokoliv kdykoliv právo navštívit svého senátora nebo poslance na pracovišti, nechat se tam od něj provést a zkontrolovat, jak vykonává svůj mandát (že bych to tady taky zkusila?).

Francouzský Senát se skládá z 348 senátorů, kteří jsou voleni na šest let. V současné době je v Senátu zastupováno sedm politických uskupení.

Tím naše návštěva ještě nekončí, příště se podíváme na slavnostní sál a reprezentační salóny.

 

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří (nejbližším termínem je 20. – 21. září 2014 při příležitosti Dnů evropského dědictví), můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

 

Lucemburský palác známe od vidění všichni, především jeho zahradní průčelí, obrácené do Lucemburské zahrady, a většina z nás pravděpodobně i hlavní vchod za mohutným vstupním pavilonem v rue Vaugirard. V paláci sídlí už od roku 1799 francouzský Senát. Dostat se dovnitř je jednodušší, než by se zdálo, někteří pařížští průvodci zde totiž pořádají prohlídky. Kromě toho bývá palác otevřený pro veřejnost při některých významných příležitostech, ale také hlavně každoročně při Dnech evropského dědictví, které se ve Francii budou konat příští víkend, 20. a 21. září 2014. Pokud v tomto termínu máte namířeno do Paříže, je to příležitost, jak si prohlédnout interiér. Údajně se dlouho nečeká, maximálně dvacet minut, jsou otevřené dva vstupy a fronta prý postupuje rychle.
V pravém křídle paláce (při pohledu ze zahrady vlevo) je umístěná kancelář předsedy Senátu, jeho spolupracovníků a salóny a jídelna, zatímco v levé části slavnostní sály a salóny, kde bývají pořádány státní recepce. Uprostřed, pod kopulí za středovým rizalitem, bychom našli zasedací sál.

Když v roce 1610 Marie Medicejská ovdověla a stala se regentkou tehdy devítiletého Ludvíka XIII., poté, co jí manžela, krále Jindřicha IV. Navarrského zavraždil bláznivý mnich Ravaillac (viděli jsme to TADY), rozhodla se odejít z Louvru od dvora, kde jako cizinka neměla zrovna tu nejlepší pozici a musela čelit mnoha intrikám. V roce 1611 koupila od vévody z Lucemburku jeho palác za branami Paříže a tehdy nejslavnější architekt Salomon de Brosse jí vedle původního paláce navrhl nový palác Medici s ohromnou zahradou v italském stylu, který jí měl připomínat palác Pitti se zahradou Boboli v její rodné Florencii. Nastěhovala se do ještě ne úplně hotového paláce v roce 1625. Jeho dokončení se zde už nedočkala, v roce 1631 ji její syn pod vlivem a intrikami kardinála Richelieua zbavil veškerého vlivu a přinutil ji odejít do exilu. Tehdy také palác ztratil své jméno Medici a byl přejmenován na Lucemburský, zatím co tomu původnímu se začalo říkal Malý Lucemburský. Po smrti Marie Medicejské připadl palác jejímu nejoblíbenějšímu synovi vévodovi Orleánskému a dalších 160 let byl ve vlastnictví členů královské rodiny (proto si také uchoval název „palác“, protože jedině členové královské rodiny směli svůj příbytek nazývat „palais“, zatím co ostatní šlechta jen „hôtel“).

Po Francouzské revoluci bylo v paláci zřízeno vězení a v roce 1799 se stává sídlem Senátu. V roce 1800 prošel velkou přestavbou pro potřeby Senátu a další v roce 1836, kdy byl vytvořený zasedací sál s kupolí.

 

Naše malá skupinka s průvodcem musela nejdřív projít procedurami na vrátnici, kde si nás vyzvedl místní průvodce, který nás po paláci prováděl (a s tím naším soupeřil o to, kdo bude déle a zajímavěji povídat). Z vrátnice jsme prošli na malé nádvoří, odkud je vidět část původního Malého Lucemburského paláce, který slouží jako rezidence předsedy Senátu. Odtud jsme prošli na velký čtvercový dvůr, ze kterého se vstupuje do jednotlivých křídel stavby.

Tudy se vchází do kanceláře předsedy Senátu

Hlavní průčelí paláce

 

Z nádvoří nás vedou dlouhatánskými chodbami do místnosti, která je doslova vytapetována zlatem, drahými tapiseriemi, malbami a vyřezávanými dřevěnými prvky. Místnost je jako jediná zařízená původním vybavením, včetně obrazů a dřevěného obložení z pokojů Marie Medicejské. Pokoj byl takto zkompletován roce 1817 a později doplněn dalšími malovanými plátny a dřevěným vykládáním, pocházejícím z pokojů Anny Rakouské v Louvru (Anna byla manželkou Ludvíka XIII. a tedy snachou Marie Medicejské).

 

 

Pokoj v přízemí s výhledem do zahrady je bohužel temný (a nesmí se tady fotit s bleskem). Podobně tady prý vypadaly všechny pokoje (než nastoupila ruka revolucionáře). Výzdoba se zachovala také v kapli Marie Medicejské, do té jsme ovšem my nemohli, ale ve Dnech evropského dědictví prý bývá otevřená.

Malba uprostřed stropu představuje Marii Medicejskou, obnovující mír ve Francii

Středová malba je lemována obrazy osmi věštkyň. Plátna pocházejí z oratoře královny.

Na krbové římse stojí bronzová bysta nešťastné královny

Do dalších prostor se podíváme příště, abych vás nezahltila, protože je toho k vidění ještě hodně.

Palais du Luxembourg
6. obvod, 15 rue Vaugirard

 

Pokud se netrefíte do žádného z termínů, kdy jsou v Senátu pořádány dny otevřených dveří, můžete najít prohlídku na stránkách některého z pařížských průvodců. Já jsem volila TUTO možnost.

 

Jak se tam dostat: metro Odéon (linka 4 a 10), RER B Luxembourg

Každou neděli kolem poledne (přesněji od 11 do 14 hodin) se ve spodní části rue Mouffetard před kostelem sv. Medarda schází skupina muzikantů a tanečníků, kteří tady jen tak pro radost svoji i kolemjdoucích pořádají pravý pařížský bal musette, lidovou tančírnu. Hrají se tady jak staropařížské písničky, ale také písně slavných zpěváků, počínaje Trenetem, přes Aznavoura až po Edith Piaf. Ti, co zrovna nezpívají, tančí a s nimi i další Pařížané, kteří si sem jen tak chodí skočit, nebo turisté, kteří se tady zastavují.
Objevili jsme toto místo úplnou náhodou někdy kolem roku 2005 a od té doby se sem vracím s nadšením pokaždé, když jsem v Paříži v neděli. Naposledy to bylo před dvěma týdny. Bohužel v srpnu je Paříž vylidněná a tanečníků tady tentokrát bylo málo. Na atmosféře prosluněné letní neděle to ale znát nebylo.

 

Duší celé akce je Christian, který nejen šéfuje kapele a celou akci už dlouhé roky organizuje, ale sám hraje na několik nástrojů a zpívá

Čas od času někdo z kapely roznese mezi přihlížející list s texty písniček, které se budou hrát dál. Všichni opravdu poctivě zpívají.

 

Na Youtube můžete najít spoustu dalších videí, lepších než to moje, kde je vidět nedělní Mouffetard v plné parádě.