Pokud se ptáte, proč vás v Paříži vedu zrovna ke Švédům, odpovědí bude pohled na jejich sídlo. Švédský kulturní institut sídlí ve čtvrti Marais v Hôtel de Marle, typickém městském pařížském paláci ze 16. – 17. století. Je to jediné kulturní středisko, které Švédsko má v zahraničí, a které bylo založeno v roce 1965, kdy Švédsko zakoupilo z výtěžku veřejné loterie polorozbořený palác v této staré rezidenční čtvrti a provedlo jeho celkovou rekonstrukci.

 

 

Palác najdeme za vysokými modrými vraty, vedoucími do malého dlážděného nádvoří, kolem kterého se rozkládají tři křídla budovy. Palác byl postaven kolem roku 1560 a v roce 1572 ho zakoupil Christophe Hector de Marle, člen pařížského parlamentu, který mu během třiceti let, kdy ho vlastnil, dal přibližnou dnešní podobu. Se změnami vlastníků v průběhu následujících století došlo k dalším rekonstrukcím a úpravám; při té nejvýznamnější kolem roku 1779 bylo vytvořeno čestné schodiště s tepaným zábradlím a provedena úprava přízemí s dekoracemi ve stylu Ludvíka XVI. Během Francouzské revoluce byl palác vybrakován a znárodněn, v roce 1816 prodán a přeměněn na vzdělávací instituci. Později byl rozdělen na byty a dílny a jeho zahrada byla zastavěna garážemi.

Dnes najdeme na malém nádvoří kavárnu, v přízemí levého křídla se konají krátkodobé výstavy a v prvním patře najdeme stálou výstavu děl ze sbírky Institutu Tessin. Bohužel nemám žádnou fotografii prvního patra, kde je v hlavním sále původní dřevěný malovaný strop s monogramem původního majitele de Marle. Strop byl pod nánosem sádry objeven až při rekonstrukci v 60. letech minulého století.

Malá kašna na nádvoří

Čestné schodiště v levém křídle paláce

Výstava v prvním patře. Keramická kamna ve tvaru palmy jsou jediným prvkem původního zařízení, který přežil Francouzskou revoluci.

 

 

Z oken horního patra se nám nabízí pohled jak na přední dvůr s hezkým rohovým schodištěm, tak i na zahradu za palácem.

Zahrada je v létě otevřená a vstupuje se do ní přímo z budovy. V létě bývá někdy hlavní brána paláce zavřená a do zahrady se dostaneme brankou z rovnoběžné rue Elzévir.

Takto zahrada vypadala loni v červenci, kdy sem bylo přestěhováno několik velkých červených míčů, které pár týdnů předtím zdobily různá pařížská zákoutí.

3. obvod, Marais, 11 rue Payenne
Otevřeno denně kromě pondělí od 12 do 18 hod

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Institut arabského světa sídlí na nábřeží Seiny v krásné skleněné budově, kterou navrhl slavný francouzský architekt Jean Nouvel. Institut byl slavnostně otevřený v roce 1987 prezidentem Mitterrandem a řídí ho nadace, založená v roce 1980 Francií a dvaceti dvěma arabskými státy, které mají ve Francii zastoupení. Slouží jako kulturní centrum se stálou výstavou o arabské kultuře a kromě toho jsou zde pořádány krátkodobé výstavy, kurzy arabštiny a další akce.

 

O nezvyklé fasádě, kterou Jean Nouvel navrhl ve tvaru arabských okenic – mušarabií, jsem tady už psala už několikrát. Okna jsou opatřena složitým systémem, složeným z lamel, uspořádaných kolem středových kruhových otvorů každého čtverce, který má podle intenzity světla automaticky nastavovat velikost otvoru. Bohužel je systém natolik komplikovaný, že už dávno nefunguje a otvory zůstávají, až na výjimky, otevřeny na maximum.

 

 

V Institutu v současné době probíhá zajímavá výstava o jedné z muslimských povinností, kterou je hadždž – pouť do Mekky. Pokud vás orient zajímá, nenechte si ji ujít.

 

 

 

Pokud na výstavu nechcete jít, určitě si vyjeďte výtahem aspoň na střešní terasu (vstup zdarma), odkud je krásný (a zase jiný) výhled na město (fotografům doporučuji dopoledne, později už svítí slunce proti vám).

 

Z proskleného výtahu je zajímavý průhled budovou, při kterém odhalíme všechny její nerezové a skleněné vnitřnosti. Po vystoupení z výtahu můžeme také podrobně zkoumat mechanismus oken (mě osobně fascinují a strávila jsem tam spoustu času).

Budova se skládá ze dvou částí, propojených prosklenými lávkami. Ta nejvyšší nás přivede rovnou na terasu, ze které vidíme především východní část Île de la Cité s katedrálou Notre Dame.

Úplně nejblíž k nám vidíme na mostě pont de Tournelle sochu sv. Genevieve, za ní v parčíku Square Jean XXIII bílou jehlu novogotické fontány, za Notre Dame vpravo potom úzkou zlatou špičku hodinové věže Conciergerie a těsně před ní kupoli Obchodního soudu. Po levé straně Notre Dame vykukuje růžek policejní prefektury a daleko za ní na obzoru věžáky v la Défense. Když se podíváme pozorně, uvidíme před nimi malý čtvereček Vítězného oblouku.

Nad střechami protějšího nábřeží vidíme za lešením na kostele St. Merri barevnou změť trubek Centre Pompidou. To nám zakrývá Montmartre, k jehož vrcholku se zvedají domy na obzoru po pravé straně.

Sainte-Genevieve v popředí, za ní opět v parku novogotická fontána se sochou Panny Marie, o kousek dál Obchodní soud a Conciergerie. Vlevo od ní mezi střechami úzká ostrá špička Sainte-Chapelle.

Zlatý Duch svobody na Červencovém sloupu na place de la Bastille a daleko vzadu (i když to tady tak daleko nevypadá) za 11. a 20. obvodem pařížská dvojčata Tours Mercuriales u Porte de Bagnolet.

Na terase najdeme kavárnu, ze které můžeme u tradičního mátového čaje v klidu pozorovat okolí. Z ní se vstupuje také do této arabské restaurace. Kromě toho je zde nahoře ještě další, méně luxusní kavárna a v přízemí i literární kavárna.

 

 

 

Shora můžeme pozorovat dění nejen v centru města, ale také na náměstíčku přímo před Institutem. Ačkoliv to vypadá, že u něj postavili nádraží, nenechte se zmýlit, ten vlak je součástí další zajímavé výstavy, která se jmenuje Byl jednou jeden… Orient Express.

 

K vidění jsou tady původní vagóny Orient Expressu včetně lokomotivy. V jídelním voze funguje běžně restaurace. Nedokážu si představit, jak sem ten vlak dopravovali.

Otevřeno (včetně vstupu na terasu) denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v pátek do 21.30 hod

o víkendu a ve svátky do 19 hod

Výstava trvá do 17. srpna 2014, úterý až čtvrtek 9,30 – 19 hod, pátek 9,30 až 21.30 hod,

víkendy a svátky 9,30 – 20 hod

Vstupné 10,50 eur, do 16 let zdarma

 

Výstava trvá do 31. srpna 2014, otvírací doba a vstupné jako nahoře u výstavy Hadjdj

 

 

Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoin (linka 10) nebo Jussieu (linka 7 nebo 10)

 

 

 

Pro Všeobecnou výstavu, která se v Paříži konala v roce 1900 na obou březích Seiny mezi Trocadérem a Martovými poli na jedné straně a place de la Concorde a Esplanade des Invalides na druhé straně, vyrostlo mnoho dočasných pavilónů a také stavby, které přežily až do dnešního dne. Těmi nejvýznamnějšími je Velký a Malý palác. Oba dva paláce, postavené proti sobě na tehdy nově vytvořené promenádě mezi Champs Elysées a mostem Alexandra III., jsou vrcholnými díly Art Nouveau, které v té době kulminovalo.

Petit Palais, ve kterém je dnes Muzeum výtvarných umění, a který je běžně přístupný (stálé sbírky dokonce zdarma), jsme už viděli TADY. Dnes se podíváme do Grand Palais, v jehož bočních a zadních prostorách se sice často konají menší výstavy, ale jehož ohromná a skleněnou střechou s kupolí zastřešená hlavní loď bývá přístupná jen občas u příležitosti velkých výstav nebo jiných akcí (jako například pouť mezi Vánoci a Novým rokem). Tou nejbližší příležitostí k návštěvě bude ve dnech 23. – 26. října 2014 Mezinárodní veletrh současného umění FIAC.

Palác vyrostl v letech 1897 – 1900 na místě předchozího monumentálního výstavního pavilónu Palais de l´Industrie, který byl pozůstatkem Všeobecné výstavy z roku 1855. Plány budovy, dlouhé 200 metrů a široké 45 metrů, vypracovali tři francouzští architekti – přední část navrhl Henri Deglane, prostřední Albert Louvet a zadní Albert Thomas. Výška pod kupolí, která se klene v místě, kde se západní loď kolmo napojuje na hlavní loď, je 43 metrů.

Foto z průběhu stavby

Pavilon byl věnovaný výtvarnému umění. Byla v něm vystavena nejvýznamnější malířská a sochařská díla právě uplynulého století, od obrazů Davidových až po impresionisty.

Dvacet metrů vysoké průčelí je členěno kolonádou s lodžiemi, zdobenými barevnými mozaikami. Mohutný, na tři části členěný portál uprostřed je zvýrazněn dvěma bočními pylony se sochami.

 

Při vstupu do paláce nás uchvátí především ohromná kostrukce zastřešení, prosklený dóm a jemné zdobení nosných zelených (rezedově zelených, říká literatura) ocelových pilířů.

 

Kolmá loď je ukončena širokou, krajkově vypracovanou kovovou galerií, na kterou vedou po stranách dvě schodště, a ze které se vcházelo do reprezentačních salónů. Dnes sice můžeme vyjít po schodištích na galerii, další prostory jsou však z této strany paláce uzavřeny.

 

 

Pokud navštívíte Paříž v době, kdy palác nebude otevřený, stojí za to si ho prohlédnout alespoň zvenku. Na obou jeho koncích se nacházejí další sochařsky zdobené vchody – vpravo do dalších výstavních prostor (kde se teď právě koná až do poloviny července výstava o císaři Augustovi), vlevo do restaurace. Na obou těchto stranách jsou na střeše umístěné ohromné bronzové kvadrigy. Ta, kterou vidíme nahoře a kterou najdeme u Champs Elysées, představuje Nesmrtelnost, předstihující čas (autor Victore Peter), na druhé straně je to Harmonie, triumfující nad nesouladem (Alexandre Falquiere).

Na lodžii se sice nedostaneme, ale aspoň zdálky můžeme obdivovat jemné kanelování sloupů s jónskými hlavicemi, další sochařskou výzdobu a živé barvy souvislého mozaikového pásu, představujícího významné epochy umění.

 

Le Grand Palais
8. obvod, avenue Winston Churchill
Virtuálně můžete navštívit Grand Palais TADY

Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clémenceau (linka 1 a 13)

Za vysokou kamennou zdí klidné rue de Babylone leží další ze zahrad, do kterých vás chci pozvat. Tentokrát jde skutečně o zahradu a to přímo klášterní – dříve totiž patřila k vedlejšímu klášteru řádu Společnosti dcer křesťanské lásky, který založil v roce 1633 francouzský svatý Vincent z Pauly. Klášter spravuje kapli Zázračné medaile, ve kterém je pohřbená, společně se zakladatelkou kláštera, burgundská jeptiška Cathérine Labouré, které se zde údajně zjevila Panna Marie.

Dnes je parčík oázou klidu v hustě obydlené čtvrti, která zrovna neoplývá zelenými plochami (a vůbec už ne veřejnými). Má vše, co byste od něj čekali – řady laviček, pergolu, porostlou vínem, zeleninové záhony, květinové plochy, řady ovocných stromů s důkladnými popisy, dětské hřiště i dětskou naučnou zahradu. Na rozlehlých trávnících si můžete udělat piknik nebo jen tak lenošit.

Přímo naproti vchodu do této zahrady leží další zajímavá a rozlehlá zahrada, bohužel většinou nepřístupná. Tento největší soukromý park v Paříži patří k paláci Matignon, sídlu předsedy vlády. Dovnitř se můžete podívat jen jednou za měsíc, vždy první sobotu v měsíci od 13 do 18 (v zimě do 17) hodin.

Jardin Cathérine Labouré
7. obvod, 29 rue Babylone

V dolní části rue de Mouzaïa ve stejnojmenné malebné čtvrti se tyčí vysoká věž kostela, která tak trochu připomíná zvonice kostelů v italském kraji Umbria. Právě odtud, z městečka Assisi, pocházel sv. František a místní kostel byl v umbrijském stylu postaven na jeho počest.

Kostel byl postavený na místě krypty sv. Landerika v letech 1914 – 1926 při příležitosti 700. výročí založení třetího řádu františkánů, jedné z větví františkánského řádu.

Kostel s železobetonovou kostrukcí navrhli bratři Paul a Auguste Courcoux. Františkánsky prostý kostel upoutává tmavým betonovým stropem, který imituje dřevěný krov, a jeho kontrastem s bílými zdmi.

 

Barevné mozaiky v kněžišti, které napodobují byzantský styl, představují sv. Františka, který klečí před Kristem na kříži, po jeho boku stojí Marie a sv. Janem. Vpravo od kříže vidíme další františkánské svaté, sv. Kláru a sv. Bonaventuru, vlevo potom sv. Ludvíka a sv. Alžbětu Uherskou.

V oblouku nad kněžištem jsou vymalovány scény z života sv. Františka, v horní části vidíme fresku Ježíše se sv. Františkem, ke kterému se obracejí andělé a apoštolové, představující jeho ctnosti. Autorem fresek je Charles Bouleau.

Vitrážová okna představují život Panny Marie a sv. Františka

19. obvod, 9 rue de Mouzaïa

Jak se tam dostat: metro Botzaris nebo Danube (linka 7bis)

 

Dnes se opět vydáme na východ města do 19. obvodu, kde za parkem Buttes-Chaumont leží malá malebná čtvrť, poskládaná z krátkých úzkých uliček s nízkými domky, obklopenými zelení a často i nejroztodivnějšími předměty, kterými si jejich majitelé své domy vyzdobili.
Domky byly postaveny na konci 19. století jako kolonie pro dělníky, kteří pracovali v blízkých sádrovcových lomech. Sádrovec z těchto lomů byl velmi kvalitní, používal se nejen na výrobu sádry, ale i ve stavebnictví a částečně se vyvážel do zahraničí – dokonce se traduje, že byl použit i na stavbu Bílého domu ve Washingtonu (z toho důvodu se okolní čtvrti říká Amerika).

Srdcem čtvrti je malé venkovsky vyhlížející náměstíčko place de Rhin et Danube (dodatek 25.5. – Jean-Paul D., autor skvělého pařížského blogu Paris-bise-art, mi dolů do komentářů připsal vysvětlení, proč Rhin et Danube. Byl to název 1. francouzské armády, vytvořené v roce 1943 v Africe, která se později vylodila v Marseille, postupovala Francií a došla až do Německa do oblasti mezi Rýnem a Dunajem. Právě podle ní je náměstí pojmenvané.) se stanicí metra Danube. Z náměstí se na západ k městu rozbíhají tři ulice, které jsou navzájem kolmo propojené uličkami. Znala jsem je už dávno, ale loni v létě jsem se sem vypravila s předsevzetím, že je projdu všechny jednu za druhou. Strávila jsem tady celý krásný sluneční den, ale předsevzetí jsem splnila.

Uprostřed náměstí někam pospíchá dívka se snopem obilí pod paží. Nevím, jestli v češtině existuje slovo „žnečka“ (od slova žnec), ale přesně tak se socha Léona Deschampse jmenuje.

Na náměstí najdeme také dvě kavárny. Toto je ta moje. Ta druhá je taky pěkná, jen je příliš vystavená slunci, a protože je malinká, bývá často úplně obsazená.

Když se vydáme po rue du Général Brunet – jedné z ulic, vycházejících z náměstí – narazíme brzy na pevně uzavřenou bránu, která nás sice dál do uličky nepustí, ale přes kterou se můžeme aspoň podívat na tento bukolicky malebný kousek čtvrti.

Na rozdíl od této nepřístupné uličky jsou ty ostatní otevřené, takže za chvíli nebudeme vědět co dřív, jestli jít vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů. Do těch nejhezčích uliček se budeme dívat postupně někdy příště, dnes si jen vychutnáme celkovou atmosféru.

Pokud říkám, že place de Rhin et Danube je srdcem čtvrti, tak její páteří je rue de Mouzaïa, která dostala jméno podle alžírského kopce, u kterého se odehrála jedna z epizod francouzské koloniální války v roce 1840, a která dala jméno celé čtvrti. Ulice je lemovaná vysokými platany, zajímavými domy, sem tam kavárnou, a vládne v ní klid.

Typická ulička čtvrti, které jsou tady označovány jako „villa“. Jsou většinou pojmenovány po francouzských prezidentech nebo po básnících, spisovatelích a malířích (najdeme tu například Monetovu, Verlainovu nebo Rimbaudovu ulici). Uličky mají přesně to, co máme na Paříži tak rádi – malebné branky, porostlé pnoucími růžemi, které vedou do předzahrádky jako dlaň, zídky z vyskládaných kamenů nebo starých omšelých cihel, na kterých se vyhřívají tlusté kočky, tepané mříže, hrozny květů vistárie, oprýskané dřevěné okenice, vysoké staré lampy a neprostupné zelené keře, za kterými občas jen tušíme domečky jako pro panenku, s barevnou fasádou, kamennými schůdky, vyřezávanými vstupními dveřmi a okny plnými květináčů. Zkrátka ráj na zemi.

V dolní části rue de Mouzaïa se nad nízkými domky tyčí hranatá cihlová věž místního kostela sv. Františka z Assisi a přesně v něm se zastavíme příště.

Jak se tam dostat: metro Danube (linka 7bis)

Kdo z častých návštěvníků Paříže by neměl rád čtvrť Marais! Úzké uličky, historické paláce, staré tiché zahrady, zajímavé galerie, módní restaurace a malé obchůdky lákají k procházkám. Tento kout Paříže nebyl na rozdíl od jiných čtvrtí v 19. století zasažený urbanistickým velikášstvím barona Haussmanna a proto si zachoval dodnes svoji původní tvář.

Jednou ze starých půvabných ulic je zde i rue Vieille du Temple, která protíná 3. a 4. obvod, a jejíž název připomíná, že kdysi vedla k pařížském Templu, bohatému sídlu řádu Templářských rytířů. Řád byl zrušený králem Filipem Sličným už v roce 1312, údajně právě proto, že se král bál jeho moci a chtěl se zmocnit jeho bohatství. Poslední velmistr řádu Jacques de Molay byl o rok později upálený v cípu Île de la Cité, tam, odkud dnes pod Pont Neuf vyplouvají parníky s turisty na okružní plavbu po Seině. Zbytky Templu zmizely z mapy Paříže definitivně v roce 1808, kdy byla zbořena poslední věž této dříve tak mocné pevnosti. Dnes najdeme jeho připomínku jen vyznačenou v dlažbě před radnicí 3. obvodu, která stojí na místě dřívější věže Templu, v níž byl v letech 1792 – 1795 po Francouzské revoluci vězněn se svou rodinou král Ludvík XVI., který se odtud vydal na svoji cestu na popraviště.

 

Ulice je vroubená spoustou malých zajímavých obchůdků a starými paláci. Pokud najdete pootevřené dveře některého z nich, neváhejte, uvnitř se skrývají půvabné dvorky, které určitě stojí na podívání.

Tento mohutný dům pochází už ze 14. století a i přes mnoho dalších přestaveb si zachoval staré jádro. Jeho fasáda, vrata a klenutý průjezd jsou památkově chráněny (vrata jsou přes den skoro pořád otevřená, ve dvoře jsou totiž kanceláře).

 

 

Nemusí to být jen historické paláce, i dvorky těch obyčejnějších domů mají svůj půvab a často skrývají nečekané průhledy do obchodů nebo kanceláří

 

Jedním z nejvýznamnějších paláců v ulici je Hôtel de l´Ambassadeur de l´Hollande, který svoji krásu skrývá za přísnou, stářím zčernalou zdí s bohatě zdobeným štítem a krásnými, ale trochu ošuntělými vraty. Holandský ambasador, jak napovídá název paláce, v něm žil krátce jen několik let po jeho postavení na začátku 17. století, pro nás je ale zajímavější to, že v něm od roku 1776 bydlel Beaumarchais, který zde napsal Figarovu svatbu.

Palác byl původně postaven pro vikomta Amelot de Bisseuil, jehož monogram je na vyřezávaných vratech vidět dodnes.

 

Zhruba v polovině ulice narazíme na starou tržnici Marché des Blancs Manteux, postavenou na začátku 19. století. Její zvláštní název pochází z názvu nedalekého kláštera s kostelem, v němž žili mniši, kteří nosili bílé pláště – les blancs manteaux. Klášter už dávno zmizel, kostel ale stojí nedaleko přes křižovatku dodnes. Tržnice dnes slouží jako kulturní středisko, konají se v ní různé kulturní akce a výstavy (nebo třeba vánoční trhy, které jsem tu zažila loni).

 

 

Jen kousek odtud leží další zajímavý dům, který vystrkuje do křižovatky rohový arkýř. Pochází z prvních let začátku 16. století, kdy si ho nechal postavit Jean Herouet, královský pokladník a sekretář budoucího krále Ludvíka XII. Dům byl silně poškozený bombardováním v roce 1944 a po válce bylo uvažováno o jeho stržení, nakonec se ho ale podařilo zachránit.

Tak bychom mohli pokračovat ještě dál a dál, každý z domů v ulici má svoji historii, svoje zajímavosti a svůj půvab, který si tam jistě každý najde sám.

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 nebo 11) nebo v opačném směru Filles du Calvaire (linka 8)

 

Poté, co jsme se minule prošli v parku Belleville, je dnes nejvyšší čas prozkoumat i jeho okolí se spoustou zajímavých a malebných míst. Uličky pod parkem se svažují dolů ke hřbitovu Père Lachaise, na který to odtud není tak daleko a který se tak může stát dalším cílem procházky v Belleville. V tom případě doporučuji vydat se k hornímu vchodu hřbitova u place Gambetta a projít hřbitov, který také leží ve svahu, směrem dolů.

 

Nejdřív se ještě naposledy podíváme na vyhlídku na město z terasy nad parkem (kde si také na stylizovaném plánku můžeme prohlédnout to, co vidíme, a potom se vydáme vpravo dolů po rue du Transvaal. Všude kolem najdeme malebné kouty, stačí se jen rozhlížet.

Asi v polovině rue du Transvaal leží za mříží Villa Castel, úzká soukromá ulička s nízkými barevnými domky. Mříž je dnes zavřená, tak se přes ni jen podíváme…

… a vejdeme hned do vedlejšího uzounkého průchodu passage Plantin. Jako skoro všechny uličky na naší trase, i tato se svažuje a je zakončená prudkým schodištěm, vedoucím do rue des Couronnes.

Ze schodů můžeme shora ještě nahlédnout za červená plechová vrata domu přímo naproti – i za nimi se skrývá půvabná průchozí ulička, vedoucí do rue de la Mare, do které jinak nemáme šanci se dostat

Rue des Couronnes nás svede dolů na malé náměstíčko, odkud se můžeme vydat třeba dolů přes vysoký oblouk můstku přes železniční trať k bellevillskému kostelu Notre Dame de la Croix (který si necháme na někdy jindy), nebo taky můžeme skrytým starým schodištěm znovu vejít do spodní části parku Belleville…

… nebo se můžeme vydat doleva nahoru po rue de la Mare. Přesně to dnes uděláme, protože tam na nás čekají další zajímavosti, na které se podíváme někdy příště.

Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11), ale nejradši pěšky