Dnes bych vás chtěla pozvat, abyste se se mnou přenesli do jedné květnové soboty, kdy jsme se s mojí pařížskou kamarádkou Irenou, která mi vždycky připraví lahůdkovou procházku po nezvyklých a zastrčených koutech Paříže, vydaly přes čtvrť Belleville směrem k místnímu parku (který jsme vcelku nedávno TADY už jednou viděli). Nedlouho předtím tam totiž vznikl nový streetart, který jsme si nemohly nechat ujít. Nejdřív jsme se ale zastavily na oběd v Irenině oblíbené hospůdce, která se okamžitě stala i mojí oblíbenou – no uznejte sami.

 

Po obědě jsme se chtěly vydat dolů po rue de Belleville, kde nás zaskočilo, jak byla tato ulice, kterou je obvykle kumšt přejít, prázdná. Dokonce i ten výhled přes celé město na známou siluetu v dálce jsme mohly vyfotit bez nebezpečí přejetí.

Chvíli jsme nad tou záhadou kroutily hlavou, ale za chvíli – zrovna když jsme došly k domu, před kterým se podle legendy, která stejně tak už legendárně není pravdivá, na schodech narodila Edith Piaf – jsme zahlédly dav lidí s transparenty, který se hrnul ulicí vzhůru, a záhada byla vyřešená.

Bylo týden po volbách, po kterých Francie s údivem a hrůzou zjistila, že její velká část hlasovala pro nacionalistickou a extrémistickou stranu. Manifestace proti něčemu takovému je samozřejmě v pořádku, jen jsme si říkaly, kolik z těch manifestujících lidí se probudilo a začalo jednat post festum a kolik z nich se skutečně pokusilo něco ovlivnit u voleb (a kolik z nich se na volby vykašlalo a v hezkém počasí odjelo z města). Ale zademonstrovat si samozřejmě můžou, akorát že po volbách jim to už není moc platné.

No a po politické vsuvce jsme se vydaly napříč dvacítkou po mozaikových destičkách, které se tu v poslední době začaly objevovat na zdech, a které nás přivedly až nad bellevillský park s výhledem na město a s rozlehlou vyhlídkovou terasou a kavárnou.

Kavárna byla tentokrát narvaná k prasknutí, takže jsme si jen v okolních ulicích prošly pár nástěnných maleb, které tu připomínají Edith Piaf a texty jejích písniček…

 

… a pak jsme si konečně prohlédly postavičky často s hlavou v oblacích, které na sloupech stříšky nad parkem nedávno vytvořil Seth, streetartista, který – jak jsme mohli vidět i v minulém článku o parku – už dříve vyzdobil i místní amfiteátr.

Po tom, co jsme se z vyhlídky nad parkem už posté a prvé pokochaly pohledem na Eifelovku (odpoledne proti slunci, takže pokud sem míříte a chcete fotit, doporučuji dopoledne), zamířily jsme napříč čtvrtí k malému náměstíčku place Fréhel, pojmenovaném po kdysi dávno slavné zpěvačce, kde u oprýskané a nijak vábnými graffiti počmárané zdi stojí stolky místní kavárny.

U zdi zvedněte hlavu nahoru, protože to, co vypadá jako dva chlapíci, lopotící se s billboardem, není nic jiného, než další kousek místního a letitého streetartu.

A potom ještě kousek rovně dolů s kopce a zahnout doleva a jsme v rue Denoyez, celé pokryté barevnými graffiti, takže se stala symbolem i cílem, kde ale skuteční umělci už rezignovali na nějakou tvorbu, protože ta je hned překrytá hloupými tagy tupých sprejerů, kteří mají pocit, že musí přispět svojí troškou do mlýna. To už vůbec není streetart. Radnice sem navíc čas od času vyšle někoho, kdo to tady částečně zabílí, čímž ovšem vytvoří tak akorát prostor pro nové a nové tagy.

V tom slunném odpoledni jsme chvilku pozorovaly člověka, který se zmocnil prázdného prostoru, vzniklého právě takovým zamalováním předchozích vrstev barev. Vzal si na to dokonce žebřík a na šedé zdi tvořil růžovou barvou vlnovky. Kbelík s barvou ovšem nechal stát na chodníku, takže na každé namočení štětce musel slézt.

Chvilku jsme pozorovaly, jak běhá jako veverka pořád nahoru a dolů, a když jsme se přestaly divit, proč si ten kýbl prostě nevezme nahoru, šly jsme si nakonec po svých – ale to už by byla jiná procházková trasa a jiná historie.

Jak vidíte, příjemné pařížské odpoledne mimo jakoukoliv běžnou realitu se dá prožít i jinde, než ve vznešených pařížských muzeích. Aspoň já to často střídám.

 

Rue du Cardinal Lemoine se odráží od nábřeží Seiny, překračuje boulevard Saint-Germain a stoupá napříč Latinskou čtvrtí nahoru směrem k Panthéonu. Těsně před ním si to rozmyslí, vyšle k němu doprava rue Clovis a sama zabočí vlevo, aby skončila na roztomilém náměstíčku place de la Contrescarpe. Ulice je po celé své délce plná přísných a vysokých starých domů, za jejichž mohutnými vraty se často skrývají malebné dvory a zahrady. My se podíváme na tři z nich v horní části ulice.

 

Do prvního z domů se vchází zdobnou modrou mříží přes dvorek plný květin, s modrými okny proskleného domovnického domku. Dovnitř se nedostaneme, ale alespoň si tu krásu můžeme prohlédnout zvenku přes mříž.

Hned na vedlejším domě upoutá nadšeného čtenáře pamětní deska, která upozorňuje na to, že zde žil u svého přítele Valery Larbauda spisovatel James Joyce, který zde dokončil svůj román Odysseus. Vedle desky uvidíme za mřížovou bránou vysokou kamennou zeď a podél ní úzkou silničku, vedoucí někam do hloubi vnitrobloku. Nenecháme si přece ujít příležitost podívat se do míst, kde bydlel slavný spisovatel a tak chvilku počkáme, jestli někdo nebude vycházet. Za chvíli se brána sama otvírá, vyjíždí auto a my se můžeme vydat dovnitř. Projdeme pod tepaným obloukem a ocitneme se na malém nádvoří, lemovaném z jedné strany vysokými činžáky a z druhé nízkými pavilóny. Všechno je obklopeno desítkami květináčů a nechybí ani malebná zákoutí s židličkami a bicykly. Kde přesně tady James Joyce bydlel nezjistíme, ale nic to neubírá na půvabu tohoto místa.

 

 

 

Pokud byste se vydali dovnitř a při odchodu zjistili, že je brána zavřená a není u ní tlačítko na otvírání, nepropadejte panice. Na dvoře parkuje spousta aut a každou chvíli některé z nich vyjíždí nebo vjíždí. Kdyby ne, v každém případě najdete tlačítko nahoře na dvoře po pravé straně.

Zatímco první dva vchody, které jsme zatím viděli, jsou chráněny mřížemi, do toho třetího vedou doširoka otevřená vrata. Uvnitř se totiž v malebné zahradě skrývá hotel, který tak vítá své hosty. My jimi sice nejsme, ale podívat se dovnitř můžeme.

Je to až neuvěřitelné, jak v Paříži na každém rohu najdeme malebná zákoutí, dvorky a zahrady jako vystřižené z romantických časopisů. Jen mít dost času na jejich objevování.

Pokud jde o nedaleký Panthéon, kterému jsme se obloukem vyhnuli, ten teď prochází náročnou rekonstrukcí, která má trvat deset let. Jeho kupole, která přišla na řadu jako první, byla ještě nedávno pokrytá obyčejným lešením. Pařížská radnice odmítla všechny lukrativní nabídky na umístění reklamy (dát reklamu na místo, kde je pohřbená elita národa, by bylo asi přes čáru, i když na jiných památkách se nijak nežinýrují) a svěřila slavnou stavbu umělci, který se podepisuje jen JR, který pokryl lešení na kupoli i interiér fotografiemi 4000 anonymních obličejů. Vypadá to nečekaně dobře a zajímavě.

 

 

Venkovní část výstavy, která bude trvat do 5. října 2014, vidíte nahoře, interiér je k vidění TADY.

 

5. obvod, 69 – 71 – 73 rue du Cardinal Lemoine

Panthéon leží hned za rohem na place du Panthéon

 

Ten zvláštní a krásný dům ve čtvrti Passy jsem viděla v minulosti už na několika stránkách pařížských blogerů a ačkoliv si všechny zajímavé věci pečlivě vyznačuji v mapě Paříže, jeho adresu jsem si nepochopitelně nenapsala. Vzpomněla jsem si na něj ale pokaždé, když jsem byla v Passy a jednou jsem ho dokonce i hledala, ale marně. Až nedávno, ve sluneční nedělní dopoledne, kdy byly ulice Passy téměř pusté, jsem ho najednou zahlédla z dálky. Stojí impozantně na nároží a je úplně jiný než všechny okolní neosobní činžáky. Je totiž zvenku od sklepa až po půdu pokrytý bodláky.

Dům ve stylu Art Nouveau byl postavený v roce 1903 podle návrhu architekta Charlese Kleina, který byl zároveň jeho majitelem. Konstrukce domu je železobetonová, fasáda, která v roce 1903 vyhrála soutěž o nejkrásnější pařížskou fasádu, je celá pokrytá zelenomodrými a světle okrovými keramickými kachlíky, jejichž autorem je keramik Émile Müller, kovové prvky na fasádě vytvořila firma Dondelinger, která spolupracovala s většinou architektů doby Art Nouveau. Výzdoba bodláky byla inspirována dílem secesního malíře, grafika a návrháře Eugèna Grasseta, který vytvořil vzorníky pro použití rostlinných motivů v užitém umění (podobné vzorníky tvořil i Alfons Mucha, Grassetův současník a společně s dalšími secesními malíři i spoluzakladatel Mezinárodní společnosti pro lidové umění).

Jak je vidět na Grassetově návrhu, věnovaném právě bodláku, byl na fasádě převzatý včetně barevného ladění.

 

 

Právě když jsem fotila vstupní dveře, vyšel z nich starší pán, který se mi omlouval, že mi vstoupil do záběru. Zasmáli jsme se a když se za chvíli vracel domů s bagetou pod paží a viděl mě pořád ještě postávat na protějším chodníku, navrhl mi, jestli si nechci vyfotit i vestibul, který je prý také památkově chráněný. Samozřejmě jsem chtěla, takže mě pustil mě do domu a ještě mi vysvětlil, jak se dostat ven, abych si při otvírání neskřípla prsty (co myslíte? Samozřejmě, že jsem si je skřípla). Stálo to ale za to, protože vstupní hala a schodiště s tepaným zábradlím jsou opravdu nádherné. Na rozdíl od bodláků na fasádě, uvnitř se po keramických zelených a růžově hnědých stěnách pnou keramické růže.

Ve vyšších patrech a v bytech prý už žádné podobné ozdobné prvky nejsou.

 

16. obvod, roh 2, rue Eugène Manuel a 9, rue Claude Chahu

Jak se tam dostat: metro Passy (linka 6)

 

Na první pohled byste v té rušné ulici v 15. obvodu nehledali nic zajímavého, natož pravoslavný kostel. Je skrytý ve vnitrobloku a dostaneme se k němu průjezdem činžáku a přes dvůr, lemovaný nízkými domky ze začátku minulého století, obrostlými vistáriemi a psím vínem a obklopenými květinami. Až na konci dvora se za železnou mříží skrývá cíl naší dnešní cesty.

 

Kostelík, obklopený symbolicky břízami, připomíná spíš dřevěnou chatku a jen dvě azurově modré cibulové báně (no, spíš baňky) nám napoví, že jde opravdu o místo pravoslavného kultu. Je zasvěcený sv. Serafimu Sarovskému a ochraně Matky Boží. Svatý Serafim, poustevník se zázračnou mocí uzdravovat, žil v letech 1754 až 1833 a byl kanonizován Ruskou pravoslavnou církví v roce 1903. V roce 1933 mu byl zasvěcen v Paříži kostel, který sloužil rozvětvené ruské komunitě, pocházejí z dob, kdy sem tzv. Bílí Rusové prchali před bolševickou revolucí.

Kostelík je obkopený malou, ale krásnou zahradou a přímo naproti němu stojí dům s krásným schodištěm, který také slouží pravoslavné církvi

Dnešní budova kostela je už druhá v pořadí a pochází z roku 1974. Ta první byla postavená kolem stromu, jehož odumřelý kmen dodnes prorůstá kostelem.

Prostor uvnitř je maličký a při mši, sloužené rusky a francouzsky, se v něm tísní mnoho lidí. Nebudeme rušit a raději se podíváme na zahradu, dokud tam nikdo není.

 

 

Člověk by neřekl, co se za těmito obyčejnými dveřmi může skrývat. Pokud byste se sem chtěli vydat, doporučuji návštěvu před nebo po mši, která je v sobotu v 18 hodin a v neděli v 10 hodin. V jiné dny v týdnu je zde zavřeno, i když při troše štěstí se dá dostat aspoň na dvůr k mříži, přes kterou je kostel i zahrada také vidět.

15. obvod, 91 rue Lecourbe

Jak se tam dostat: metro Volontaires nebo Vaugirard (linka 12) nebo Sèvres Lecourbe (linka 6)

 

Pokud se ptáte, proč vás v Paříži vedu zrovna ke Švédům, odpovědí bude pohled na jejich sídlo. Švédský kulturní institut sídlí ve čtvrti Marais v Hôtel de Marle, typickém městském pařížském paláci ze 16. – 17. století. Je to jediné kulturní středisko, které Švédsko má v zahraničí, a které bylo založeno v roce 1965, kdy Švédsko zakoupilo z výtěžku veřejné loterie polorozbořený palác v této staré rezidenční čtvrti a provedlo jeho celkovou rekonstrukci.

 

 

Palác najdeme za vysokými modrými vraty, vedoucími do malého dlážděného nádvoří, kolem kterého se rozkládají tři křídla budovy. Palác byl postaven kolem roku 1560 a v roce 1572 ho zakoupil Christophe Hector de Marle, člen pařížského parlamentu, který mu během třiceti let, kdy ho vlastnil, dal přibližnou dnešní podobu. Se změnami vlastníků v průběhu následujících století došlo k dalším rekonstrukcím a úpravám; při té nejvýznamnější kolem roku 1779 bylo vytvořeno čestné schodiště s tepaným zábradlím a provedena úprava přízemí s dekoracemi ve stylu Ludvíka XVI. Během Francouzské revoluce byl palác vybrakován a znárodněn, v roce 1816 prodán a přeměněn na vzdělávací instituci. Později byl rozdělen na byty a dílny a jeho zahrada byla zastavěna garážemi.

Dnes najdeme na malém nádvoří kavárnu, v přízemí levého křídla se konají krátkodobé výstavy a v prvním patře najdeme stálou výstavu děl ze sbírky Institutu Tessin. Bohužel nemám žádnou fotografii prvního patra, kde je v hlavním sále původní dřevěný malovaný strop s monogramem původního majitele de Marle. Strop byl pod nánosem sádry objeven až při rekonstrukci v 60. letech minulého století.

Malá kašna na nádvoří

Čestné schodiště v levém křídle paláce

Výstava v prvním patře. Keramická kamna ve tvaru palmy jsou jediným prvkem původního zařízení, který přežil Francouzskou revoluci.

 

 

Z oken horního patra se nám nabízí pohled jak na přední dvůr s hezkým rohovým schodištěm, tak i na zahradu za palácem.

Zahrada je v létě otevřená a vstupuje se do ní přímo z budovy. V létě bývá někdy hlavní brána paláce zavřená a do zahrady se dostaneme brankou z rovnoběžné rue Elzévir.

Takto zahrada vypadala loni v červenci, kdy sem bylo přestěhováno několik velkých červených míčů, které pár týdnů předtím zdobily různá pařížská zákoutí.

3. obvod, Marais, 11 rue Payenne
Otevřeno denně kromě pondělí od 12 do 18 hod

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1)

Institut arabského světa sídlí na nábřeží Seiny v krásné skleněné budově, kterou navrhl slavný francouzský architekt Jean Nouvel. Institut byl slavnostně otevřený v roce 1987 prezidentem Mitterrandem a řídí ho nadace, založená v roce 1980 Francií a dvaceti dvěma arabskými státy, které mají ve Francii zastoupení. Slouží jako kulturní centrum se stálou výstavou o arabské kultuře a kromě toho jsou zde pořádány krátkodobé výstavy, kurzy arabštiny a další akce.

 

O nezvyklé fasádě, kterou Jean Nouvel navrhl ve tvaru arabských okenic – mušarabií, jsem tady už psala už několikrát. Okna jsou opatřena složitým systémem, složeným z lamel, uspořádaných kolem středových kruhových otvorů každého čtverce, který má podle intenzity světla automaticky nastavovat velikost otvoru. Bohužel je systém natolik komplikovaný, že už dávno nefunguje a otvory zůstávají, až na výjimky, otevřeny na maximum.

 

 

V Institutu v současné době probíhá zajímavá výstava o jedné z muslimských povinností, kterou je hadždž – pouť do Mekky. Pokud vás orient zajímá, nenechte si ji ujít.

 

 

 

Pokud na výstavu nechcete jít, určitě si vyjeďte výtahem aspoň na střešní terasu (vstup zdarma), odkud je krásný (a zase jiný) výhled na město (fotografům doporučuji dopoledne, později už svítí slunce proti vám).

 

Z proskleného výtahu je zajímavý průhled budovou, při kterém odhalíme všechny její nerezové a skleněné vnitřnosti. Po vystoupení z výtahu můžeme také podrobně zkoumat mechanismus oken (mě osobně fascinují a strávila jsem tam spoustu času).

Budova se skládá ze dvou částí, propojených prosklenými lávkami. Ta nejvyšší nás přivede rovnou na terasu, ze které vidíme především východní část Île de la Cité s katedrálou Notre Dame.

Úplně nejblíž k nám vidíme na mostě pont de Tournelle sochu sv. Genevieve, za ní v parčíku Square Jean XXIII bílou jehlu novogotické fontány, za Notre Dame vpravo potom úzkou zlatou špičku hodinové věže Conciergerie a těsně před ní kupoli Obchodního soudu. Po levé straně Notre Dame vykukuje růžek policejní prefektury a daleko za ní na obzoru věžáky v la Défense. Když se podíváme pozorně, uvidíme před nimi malý čtvereček Vítězného oblouku.

Nad střechami protějšího nábřeží vidíme za lešením na kostele St. Merri barevnou změť trubek Centre Pompidou. To nám zakrývá Montmartre, k jehož vrcholku se zvedají domy na obzoru po pravé straně.

Sainte-Genevieve v popředí, za ní opět v parku novogotická fontána se sochou Panny Marie, o kousek dál Obchodní soud a Conciergerie. Vlevo od ní mezi střechami úzká ostrá špička Sainte-Chapelle.

Zlatý Duch svobody na Červencovém sloupu na place de la Bastille a daleko vzadu (i když to tady tak daleko nevypadá) za 11. a 20. obvodem pařížská dvojčata Tours Mercuriales u Porte de Bagnolet.

Na terase najdeme kavárnu, ze které můžeme u tradičního mátového čaje v klidu pozorovat okolí. Z ní se vstupuje také do této arabské restaurace. Kromě toho je zde nahoře ještě další, méně luxusní kavárna a v přízemí i literární kavárna.

 

 

 

Shora můžeme pozorovat dění nejen v centru města, ale také na náměstíčku přímo před Institutem. Ačkoliv to vypadá, že u něj postavili nádraží, nenechte se zmýlit, ten vlak je součástí další zajímavé výstavy, která se jmenuje Byl jednou jeden… Orient Express.

 

K vidění jsou tady původní vagóny Orient Expressu včetně lokomotivy. V jídelním voze funguje běžně restaurace. Nedokážu si představit, jak sem ten vlak dopravovali.

Otevřeno (včetně vstupu na terasu) denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v pátek do 21.30 hod

o víkendu a ve svátky do 19 hod

Výstava trvá do 17. srpna 2014, úterý až čtvrtek 9,30 – 19 hod, pátek 9,30 až 21.30 hod,

víkendy a svátky 9,30 – 20 hod

Vstupné 10,50 eur, do 16 let zdarma

 

Výstava trvá do 31. srpna 2014, otvírací doba a vstupné jako nahoře u výstavy Hadjdj

 

 

Jak se tam dostat: metro Cardinal Lemoin (linka 10) nebo Jussieu (linka 7 nebo 10)

 

 

 

Pro Všeobecnou výstavu, která se v Paříži konala v roce 1900 na obou březích Seiny mezi Trocadérem a Martovými poli na jedné straně a place de la Concorde a Esplanade des Invalides na druhé straně, vyrostlo mnoho dočasných pavilónů a také stavby, které přežily až do dnešního dne. Těmi nejvýznamnějšími je Velký a Malý palác. Oba dva paláce, postavené proti sobě na tehdy nově vytvořené promenádě mezi Champs Elysées a mostem Alexandra III., jsou vrcholnými díly Art Nouveau, které v té době kulminovalo.

Petit Palais, ve kterém je dnes Muzeum výtvarných umění, a který je běžně přístupný (stálé sbírky dokonce zdarma), jsme už viděli TADY. Dnes se podíváme do Grand Palais, v jehož bočních a zadních prostorách se sice často konají menší výstavy, ale jehož ohromná a skleněnou střechou s kupolí zastřešená hlavní loď bývá přístupná jen občas u příležitosti velkých výstav nebo jiných akcí (jako například pouť mezi Vánoci a Novým rokem). Tou nejbližší příležitostí k návštěvě bude ve dnech 23. – 26. října 2014 Mezinárodní veletrh současného umění FIAC.

Palác vyrostl v letech 1897 – 1900 na místě předchozího monumentálního výstavního pavilónu Palais de l´Industrie, který byl pozůstatkem Všeobecné výstavy z roku 1855. Plány budovy, dlouhé 200 metrů a široké 45 metrů, vypracovali tři francouzští architekti – přední část navrhl Henri Deglane, prostřední Albert Louvet a zadní Albert Thomas. Výška pod kupolí, která se klene v místě, kde se západní loď kolmo napojuje na hlavní loď, je 43 metrů.

Foto z průběhu stavby

Pavilon byl věnovaný výtvarnému umění. Byla v něm vystavena nejvýznamnější malířská a sochařská díla právě uplynulého století, od obrazů Davidových až po impresionisty.

Dvacet metrů vysoké průčelí je členěno kolonádou s lodžiemi, zdobenými barevnými mozaikami. Mohutný, na tři části členěný portál uprostřed je zvýrazněn dvěma bočními pylony se sochami.

 

Při vstupu do paláce nás uchvátí především ohromná kostrukce zastřešení, prosklený dóm a jemné zdobení nosných zelených (rezedově zelených, říká literatura) ocelových pilířů.

 

Kolmá loď je ukončena širokou, krajkově vypracovanou kovovou galerií, na kterou vedou po stranách dvě schodště, a ze které se vcházelo do reprezentačních salónů. Dnes sice můžeme vyjít po schodištích na galerii, další prostory jsou však z této strany paláce uzavřeny.

 

 

Pokud navštívíte Paříž v době, kdy palác nebude otevřený, stojí za to si ho prohlédnout alespoň zvenku. Na obou jeho koncích se nacházejí další sochařsky zdobené vchody – vpravo do dalších výstavních prostor (kde se teď právě koná až do poloviny července výstava o císaři Augustovi), vlevo do restaurace. Na obou těchto stranách jsou na střeše umístěné ohromné bronzové kvadrigy. Ta, kterou vidíme nahoře a kterou najdeme u Champs Elysées, představuje Nesmrtelnost, předstihující čas (autor Victore Peter), na druhé straně je to Harmonie, triumfující nad nesouladem (Alexandre Falquiere).

Na lodžii se sice nedostaneme, ale aspoň zdálky můžeme obdivovat jemné kanelování sloupů s jónskými hlavicemi, další sochařskou výzdobu a živé barvy souvislého mozaikového pásu, představujícího významné epochy umění.

 

Le Grand Palais
8. obvod, avenue Winston Churchill
Virtuálně můžete navštívit Grand Palais TADY

Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clémenceau (linka 1 a 13)

Za vysokou kamennou zdí klidné rue de Babylone leží další ze zahrad, do kterých vás chci pozvat. Tentokrát jde skutečně o zahradu a to přímo klášterní – dříve totiž patřila k vedlejšímu klášteru řádu Společnosti dcer křesťanské lásky, který založil v roce 1633 francouzský svatý Vincent z Pauly. Klášter spravuje kapli Zázračné medaile, ve kterém je pohřbená, společně se zakladatelkou kláštera, burgundská jeptiška Cathérine Labouré, které se zde údajně zjevila Panna Marie.

Dnes je parčík oázou klidu v hustě obydlené čtvrti, která zrovna neoplývá zelenými plochami (a vůbec už ne veřejnými). Má vše, co byste od něj čekali – řady laviček, pergolu, porostlou vínem, zeleninové záhony, květinové plochy, řady ovocných stromů s důkladnými popisy, dětské hřiště i dětskou naučnou zahradu. Na rozlehlých trávnících si můžete udělat piknik nebo jen tak lenošit.

Přímo naproti vchodu do této zahrady leží další zajímavá a rozlehlá zahrada, bohužel většinou nepřístupná. Tento největší soukromý park v Paříži patří k paláci Matignon, sídlu předsedy vlády. Dovnitř se můžete podívat jen jednou za měsíc, vždy první sobotu v měsíci od 13 do 18 (v zimě do 17) hodin.

Jardin Cathérine Labouré
7. obvod, 29 rue Babylone