Mezi všemi pařížskými chrámy, které už jsou tady na blogu, chyběl jeden z nejpozoruhodnějších a nejvýraznějších – ten, který je zasvěcený sv. Máří Magdaléně, nazývaný zkráceně jen La Madeleine. Najdete ho v 8. obvodu na severní straně osy, která vede od kostela k Bourbonskému paláci a která protíná podélně place de la Concorde. Se svým frontonem z roku 1833, představujícím Poslední soud, bohatě zdobeným portikem a korintskými sloupy po celém venkovním obvodu vypadá spíše jako starověký chrám než jako novověký kostel.

Kostel Madeleine nevděčí za svůj současný vzhled extravagantnímu plánování 18. století, ale spíše poměrně dlouhé stavební historii a s tím související změně záměru využití. Stavbu, započatou v roce 1764 králem Ludvíkem XV. jako velkolepou a monumentální církevní budovu s kupolí, podobnou jako má Panthéon, zastavily v roce 1791 nepokoje Francouzské revoluce. Stavební práce se znovu rozběhly v roce 1806 s plánem Napoleona I. postavit na základě původně plánovaného kostela Síň slávy na počest jeho armády. V souladu s touto myšlenkou předložil francouzský architekt Vignon neoklasicistní návrh starověkého chrámu orámovaného padesáti dvěma korintskými sloupy. Jen o několik let později však Napoleon změnil názor a vrátil se k původní myšlence a k plánu výstavby kostela. Dokončit ho však už nestihl. Poté, co se na trůn vrátili Bourbonové, dotáhl do zdárného konce celou stavbu Ludvík XVIII., který rozhodl, že chrám bude místem uctění památky jeho popravených předků – krále Ludvíka XVI., Marie-Antoinetty a Madame Elisabeth, sestry Ludvíka XVI.

Po průchodu dvěma křídly masivních bronzových dveří se návštěvníkovi otevře umělecky vybavený interiér, vyzdobený četnými obrazy a sochami. Nejvýraznější je především velká freska v kupoli a neobyzantská mozaika nad oltářem. Za pozornost stojí také socha Máří Magdalény v prostoru oltáře. Pohled na strop ukazuje, že interiér kostela si také půjčuje nápady z architektury římské antiky – například tři po sobě jdoucí kupole, které nahoře uzavírají kostel, silně připomínají typickou strukturu římských lázní.

Polokupoli nad oltářem zdobí freska od Julese-Clauda Zieglera (1804–1856), Ingresova žáka, nazvaná Dějiny křesťanství. Připomíná konkordát, podepsaný mezi církví a státem po skončení revoluce, a ukazuje všechny klíčové postavy křesťanství. Kristus, doprovázený Máří Magdalenou, je na ní obklopen apoštoly a v přední části dalšími vybranými významnými osobami, které se podepsaly na šíření křesťanství – císařem Konstantinem, králem Chlodvíkem, Godfreyem z Bouillonu, Fridrichem Barbarossou, Johankou z Arku, Dantem, Raffaelem a papežem Piem VII. Za pozornost stojí postava s korunou na hlavě a v červeném korunovačním plášti v popředí – je to postava Napoleona. Je to jeho jediné vyobrazení v některém pařížském kostele.

Mezi freskou a sousoším Máří Magdaleny s anděly, které je dílem italského sochaře Carla Marchettiho z roku 1835-1857, se v půloblouku vine neobyzantská mozaika od Charlese-Josepha Lemaira.

Mistrovským uměleckým dílem jsou také kostelní varhany. Francouzský varhanář Aristide Cavaillé-Coll (jestli máte pocit, že jste to jméno nedávno četli, tak ano, jeho dílem jsou také varhany v Notre Dame) navrhl tento impozantní a velkolepý nástroj ve stylu italské renesance. Hrálo zde na ně několik velkých osobností klasické hudby jako Robert Schumann nebo Franz Liszt.

Pohled z monumentálního schodiště kostela přes rue Royale, place de la Concorde a pont de la Concorde až na Bourbonský palác v pozadí, který je sídlem Národního shromáždění. Palác zakončuje osu stejným průčelím, jako má Madeleine. O tom, že bude palác směrem k Seině vybaven stejným trojúhelníkovým frontonem a dvanácti sloupy, rozhodl v roce 1806 Napoleon, aby vytvořil efekt symetrie s Madeleine. Průčelí paláce bylo dokončeno v roce 1810, zatímco samotný kostel byl ještě ve výstavbě.

Pokud budete v blízkosti kostela, můžou se hodit starší články o okolí kostela, secesních toaletách v sousedství, roky zavřených a vloni konečně znovu otevřených, nebo o skandálu v kostele Madeleine, ke kterému jsem se náhodou před deseti lety nachomýtla.

Église de la Madeleine, 8.obvod, place de la Madeleine

Katedrála Notre-Dame v Paříži se po více než pětiletém restaurování, které následovalo po devastujícím požáru v roce 2019, stala opět jedním z nejvýznamnějších a nejúžasnějších symbolů francouzské historie a kultury. Celá rekonstrukce, která se soustředila na obnovu poškozených částí, především na věž, střechu a klenby, probíhala s velkým ohledem na historickou věrnost a detaily.

Požár z roku 2019 zničil kompletně střechu i se sanktusníkem – jehlanovou věžičkou nad transeptem, včetně historického systému dřevěných trámů, který sloužil k podpoře střechy. Restaurátoři použili původní techniky a materiály, aby se katedrála co nejvíce přiblížila své předchozí podobě, a to včetně tradičních dubových trámů na obnovení spletitého dřevěného krovu. Kromě střechy a věže byly opraveny také klenby a mnoho vnitřních detailů, včetně soch, které byly poškozeny nebo zničeny během požáru. Katedrála dostala zcela nový mobiliář, včetně oltáře a všech židlí v hlavní lodi, když ten původní kompletně podlehl ohni.

Jako všichni, i já jsem byla zvědavá, jak velkolepé práce dopadly, a při nejbližší příležitosti jsem ke katedrále zamířila. Jaká tedy je? Na první pohled zářivě světlá, čistá, jasná a úplně jiná, než jsem si ji pamatovala z dřívějška. Pryč je temná atmosféra a špatně osvětlené kouty. Opravený interiér je působivý hlavně svým světlem, svou výškou, bílými klenbami, pestrými barevnými vitrážemi a zrestaurovanými obrazy a nástěnnými malbami v bočních kaplích. Celek pak vytváří působivou a mystickou atmosféru.

Nebudu tady psát o restaurátorských pracích nebo o historii, o obojím se dá dohledat spousta fundovanějších článků, dokonce i tady na blogu. Spíš chci na té spoustě fotografií ukázat, jak to teď uvnitř vypadá a zmínit se o několika drobnějších částech, které doslova vstaly z popela.

Jedním z moderních prvků, který dostala katedrála nově při svém znovuotevření, je i nový relikviář, umístěný v prostřední kapli za hlavním oltářem, která se tak stala ústředním bodem deambulatoria. Ukrývá se v něm nejen trnová koruna, ale i další relikvie, jako kousek dřeva z Ježíšova kříže a hřeb z ukřižování, které byly při požáru bezpečně evakuovány i s původní barokní schránkou, ve které jsou ukryty. Při jejich záchraně však hasiči museli v nouzi rozbít skleněnou vitrínu, ve které byl relikviář uložen, a proto bylo nutné vyrobit novou schránku.

Její tvar je inspirován byzantským původem relikvií a starými ikonostasy, připomíná oltářní obraz a současně také nese tvar rozety na průčelí chrámu. Relikviář zaujme jak svými rozměry, tak bohatostí svých symbolických detailů. Měří 3,60 metru na výšku a 2,60 metru na šířku a jeho hlavní konstrukce je vyrobena z cedrového dřeva, zvoleného pro svůj biblický význam – evokuje dřevo Kristova kříže. Po celé ploše jsou pak kolmo jeden na druhý vloženy bronzové hřeby. Samotná schránka s relikviemi je uložena v trezoru v mramorovém podstavci. Nad ním se vine zlatavý kruh, složený ze skleněných čtverečků, každý z nich dekorovaný křížem, které díky svému materiálu a barvě odrážejí světlo do okolí.

Za novým moderním oltářem je vidět v kněžišti jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl katedrály – socha Piety, která zobrazuje biblický moment, kdy Panna Maria drží na klíně tělo svého ukřižovaného syna. Socha pochází z doby raného baroka z roku 1630.

Jedním z nejpůsobivějších prvků chrámu jsou vitrážová okna. Většinu z nich, zejména těch historických v západní fasádě a v klenbách, se podařilo zachránit a zrestaurovat, takže se svými zářivými barevnými figurálními i geometrickými vzory vracejí katedrále její charakteristickou hru světla a barev.

Varhany pocházejí z roku 1860, z doby rozsáhlého restaurování a renovace katedrály, které se tehdy ujal architekt Viollet-le Duc (který navrhl i věžičku nad transeptem, která do té doby na katedrále nebyla). Varhany vytvořil slavný Aristide Cavallé-Coll, ve své době největší odborník na stavbu varhan, který použil původní varhanní skříň z roku 1733. Jde o druhé největší varhany ve Francii, hned po těch v pařížském kostele Saint-Eustache.

Kněžiště je z vnější strany lemováno pásem s vyobrazením scén ze života Krista. Tento „středověký komiks“, který měl negramotné věřící, kteří si nemohli přečíst bibli, seznámit s jejími hlavními příběhy, byl vytvořený v polovině 14. století, kdy byla v chrámu tato přepážka mezi kněžištěm a věncem kaplí vytvořena. Při restaurování dostala zpátky své původní barvy a čitelnost.

Socha Panny Marie s dítětem, která stojí na vysokém pilíři při pravé straně hlavního oltáře, pochází ze 14. století. Do Notre-Dame byla přenesena v roce 1818 z kanovnického ambitu kaple Saint-Aignan v sousedství katedrály. Věřící považují za zázrak, že po požáru z roku 2019 zůstala stát neporušená uprostřed trosek. Po dobu restaurátorských prací byla dočasně umístěna v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois a do katedrály byla navrácena 15. listopadu 2024.

Během restaurování byly vytvořeny dvě její repliky – jedna z nich byla a je umístěna venku před katedrálou (po pravé straně průčelí, kousek před jezdeckou sochou Karla Velikého), zatímco ta druhá prošla postupně z města do města několika francouzskými diecésemi jako útěcha věřícím. Právě tato „putovní“ socha byla následně nesena ve večerním mariánském procesí 15. listopadu 2024, které vedlo z kostela Saint-Germain-l’Auxerrois až do katedrály a které symbolicky zahájilo proces jejího znovuotevření, při kterém byl na své místo umístěn originál.

V katedrále jsem byla během jednoho týdne dvakrát, jednou pozdě odpoledne a podruhé brzy ráno. V obou případech jsem se trefila do doby mše. Na rozdíl od dřívějška, kdy byly během bohoslužeb prohlídky omezené, teď smějí turisté volně procházet interiérem, pokud příliš neruší.

V obou případech jsem tam zůstala dlouho i po skončení mše. Bohužel to už turistické davy neberou ohled vůbec na nic a vlezly by pomalu až do kněžiště. Místy nebylo vidět nic jiného, jen vztyčené ruce s rozsvícenými mobily. Všude se lidé (hlavně Asiaté) navzájem fotí, pokřikují na sebe, nebo sedí a koukají do mobilů. Vlastně z toho máte pocit, že jim nejde o to katedrálu si prohlédnout, ale jen se v ní vyfotit. Věřím však, že až toto vánoční a novoroční turistické šílenství pomine, nebudou uvnitř takové davy, nebo aspoň ne tak agresivní.

Katedrála je otevřená ve všední dny od 7.45 do 19 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin, v sobotu a v neděli od 8.15 do 19.30 hodin. Vstup je zdarma.

Mše se konají ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin.

Katedrála pro zjednodušení vstupu zavedla rezervační systém. Moc jim to ale nefunguje – občas se čeká dlouho na spojení se systémem, většinou už jsou všechna místa pryč a pokud už se probojujete na fungující stránku, jde udělat rezervace jen maximálně dva dny předem.

Můžete ovšem také přijít rovnou a vystát si frontu. Pokud půjdete bez rezervace (což jsem po mnoha marných pokusech o rezervaci udělala v obou případech i já), doporučuji dvě možnosti: buď brzy ráno nebo naopak až večer. Zatímco během dne se fronta vine kolem celého náměstí před katedrálou a dosahuje až někam za roh, ráno v 8.20 jsem šla rovnou dovnitř, bez minuty čekání. Stejně tak byla fronta minimální i večer po 18 hodině.