Po posledních toulkách v centru města a na jiných známých místech, na které jsem vás pozvala v minulých příspěvcích, se dnes vydáme daleko od centra, skoro až na konečnou metra devítky, které má tady, na jihozápadním okraji města, stanici na rozlehlém náměstí, které vzniklo po zboření bastionů městských hradeb v roce 1928. Střed náměstí dnes vyplňují dvě fontány, kterým sice už dlouho chybí voda a nutně potřebují rekonstrukci, ale i přesto jsou natolik zajímavé, abychom se u nich zastavili.
Fontány uprostřed bazénů, ke kterým se sestupuje po několika schodech, mají tvar válců, vysokých 10 metrů a o průměru 4 metry. Jeden z nich má symbolizovat Paříž, druhý Seinu. Jsou pokryty basreliéfy, které představují na jednom sloupu městský a na druhém venkovský život. Jejich autorem je sochař Paul Landowski (ten je také autorem, například, obrovské sochy Krista v Rio de Janeiro), který je vytvořil v roce 1936 pro příležitost Mezinárodní výstavy umění a techniky, jejíž jedna část, věnovaná sportu a lovu, byla umístěná právě tady na náměstí.
Jako kdyby nestačil celkový špatný stav památky, ještě se tady musel vyřádit nějaký vandal
Medailony ve spodní části fontány, ze kterých by měla tryskat voda, představují částečně galantní scény mezi Pierrotem a Colombinou a částečně mají zvířecí motivy
Součástí náměstí je i moderní kostel Sainte-Jeanne de Chantal, který byl dokončený v roce 1966, jehož vysoká hranolová věž se tyčí na severní straně náměstí. Kostel je uvnitř moderně vybavený a nijak mě neuchvátil, dokonce zjišťuji, že nemám ani žádnou fotografii interiéru.
Mnohem víc mě zajímal parčík, který se nachází za kostelem uprostřed malého náměstí, jehož název, i když zkomolený, napovídá, že se tady spojuje francouzská historie s tou naší
Štefánik studoval v Paříži od roku 1904 astronomii a poté působil na observatoři v Meudonu poblíž Paříže. Pamětní deska připomíná nejen jeho práci v astronomii, ale také jeho diplomatickou a vědeckou činnost, kdy jako francouzský občan pracoval pro francouzskou vládu na mnoha působištích ve Francii i v zahraničí.
Kromě této pamětní desky stojí přímo v Meudonu i jeho socha.
Autorem desky je slovenský sochař a medailista William Schiffer
Okolí Porte de Sainte-Cloud skrývá spoustu dalších půvabných koutů – pro milovníky morbidity je tady hned za rohem auteilský hřbitov, pro ty, kdo se rádi jen tak toulají, zase zelení zarostlé úzké uličky a malebné domy, najdete tady i několik dalších malých a zvláštních kostelů.
Někdy budu muset probrat ty spousty fotek, které jsem tady v minulosti nafotila, a nalákat vás na procházku i v této turisty nedotčené části města.
Jak se tam dostat: metro Porte Saint-Cloud (linka 9)
Bernard Buffet je jeden z mála francouzských malířů, který se narodil přímo na Montmartru. Přestože letos není žádné jeho výročí (narodil se v roce 1928 a zemřel v roce 1999), v Paříži se momentálně konají rovnou dvě jeho výstavy – ta hlavní v Muzeu moderního umění, které má ve sbírkách velkou kolekci jeho děl, ta o něco menší, ale pořád ještě dost bohatá, v Musée de Montmartre. To nám nabízí nejen průřez jeho tvorbou do samých začátků až do posledních let, uspořádaný podle námětů, které maloval, ale také spoustu fotografií a dokumentů z jeho života.
Právě na tuto druhou výstavu s názvem Intimement (Intimně) se dnes spolu podíváme.
Bernard Buffet maloval širokou škálu témat – od portrétů a figur přes zátiší, květiny, krajiny a město (hlavně Paříž), náboženské motivy, až po návrhy divadelních dekorací a ilustrace knih.
Pokročilí znalci Paříže určitě poznají nahoře růžový domek na rohu rue Abrevoir, dole Moulin de la Galette a úplně dole place des Vosges
Z výstavy v Muzeu moderního umění zatím jen fotografie plakátu jako pozvánka, kdybyste se tam chtěli vypravit. Na obsah dojde jindy.
Výstava je v Musée de Montmartre umístěná v nově zrekonstruované budově, jejíž součástí je i byt s ateliérem, v němž žila modelka a malířka Susanne Valadon a její syn Maurice Utrillo. Od loňského otevření ateliéru jsem tady byla tolikrát, že bych si tady už mohla nechat bačkory (a možná i kartáček na zuby). Celé muzeum, včetně původní staré budovy se stálou expozicí o montmartreské bohémě, je pro mě srdeční záležitost, stejně jako tři Renoirovy zahrady, uprostřed kterých budovy stojí, a také poslední montmartreský vinohrad, se kterým sousedí.
Výstava je otevřená do 3. března 2017, expozice v Muzeu moderního umění do 26. února 2017.
Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
Otevřeno denně 10 – 18 hod (v letní sezóně do 19 hod)
Vstupné 11 eur (platí do všech prostor muzea)
Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
… jsem byla přesně před měsícem, 31. října. Na rozdíl od svých letošních předchozích pobytů v Paříži jsem na přelomu října a listopadu natrefila na krásné počasí; za celou dobu pršelo jen jeden den a jinak jsem měla to pravé podzimní počasí babího léta. To se, samozřejmě, odrazilo i na návštěvnosti tohoto možná nejznámějšího a nejoblíbenějšího parku na levém břehu. To odpoledne tady byla hlava na hlavě a kolem centrálního bazénu a na okolních terasách se horko těžko hledaly volné židličky. Našli jsme je až kousek stranou, v záplavě barevného listí mezi stromy směrem k rue Vaugirard.
V těch davech lidí nechyběl vůbec nikdo z těch, kdo tvoří obvyklý kolorit zahrady – ani ti, kdo se v podzimním slunci jen tak ospale vyhřívají na slunci, ani zamilované dvojice ve skrytých koutech terasy, ani půjčovna malých plachetnic, u které stála fronta natěšených dětí s rodiči, kteří potom dělali všechno pro to, aby jim děti při pouštění loděk nespadly do vody. Na svém místě byli i tenisté na blízkých kurtech, šachisté, kteří houfně obsadili stolky se šachovnicemi, a dokonce nechyběl ani malíř se svým stojanem přímo uprostřed záhonu. Zkrátka přesně takové to pravé odpoledne, jaké v „Luco“ mají všichni rádi.
Opravdu bylo 31. října, i když se to tak podle této paní zrovna nezdá
Toho frajera s cigárem jsem tady viděla už víckrát a sledovat ho při hře je zážitek. Táhne okamžitě a bez zaváhání, okamžitě prudkým úderem spustí šachové hodiny a spíš než jako šachista má pohyby hráče mariáše. Že vyhraje každou partii, to je asi zbytečné dodávat.
Na rozdíl od něj si dvě ruské dámy u vedlejší šachovnice dávaly pořádně na čas.
Dnes už je v Paříži stejně ošklivě jako v Praze a na to hezké skoro letní odpoledne můžu už jenom vzpomínat – a hlavně si zas pár měsíců počkat.
Ti, kdo sledují blog i na Facebooku, už pár fotek ze zahrady Rodinova muzea viděli. Dnes se podíváme na další, kterými chci toto svoje oblíbené muzeum připomenout. Zároveň to může být tip pro ty, kdo až zas tak moc muzea nemusí, ale přece jen něco vidět chtějí. Navíc tato zahrada za to opravdu stojí. V mimořádně romantickém prostředí jsou tady rozmístěny ty nejdůležitější Rodinovy sochy, které si tak můžete prohlédnout třeba jen při návštěvě kavárny, která je taky součástí zahrady. Pokud se přitom trefíte do slunečného podzimního všedního dne, kdy jste v zahradě skoro sami, bude to určitě jeden z nejpříjemnějších pařížských zážitků.
Rodinovo muzeum sídlí v rokokovém paláci Biron z roku 1732, ve kterém se od jeho postavení bohatým finančníkem de Moras vystřídala celá řada dalších majitelů. Od roku 1820 zde sídlila náboženská společnost Srdce Ježíšova, která tady zřídila vzdělávací ústav pro dívky. Společnost byla v roce 1904 rozpuštěna a musela dům opustit. Do uvolněných prostor se nastěhovali umělci – bydlel zde například spisovatel Jean Cocteau, malíř Henri Matisse, tanečnice Isadora Duncanová nebo spisovatel Reiner Maria Rilke, díky kterému toto místo objevil i Auguste Rodin. Ten se se svým ateliérem nastěhoval do přízemních prostor s východem na terasu a později, když se kvůli plánovanému prodeji paláce všichni ostatní odstěhovali, zůstal zde sám. Odmítl dům opustit a nabídl státu, že mu odkáže celou svoji pozůstalost a sbírky, pokud palác odkoupí a zřídí v něm jeho muzeum. To se nakonec stalo a muzeum bylo otevřeno už v roce 1919, dva roky po sochařově smrti.
Zahrada je rozdělena na dvě části – v té přední jsou rozmístěna ta nejslavnější díla jako Myslitel, Brána pekel nebo Občané z Calais, v té větší zadní najdeme kromě dalších slavných děl i některé sochařské studie. Dohromady nám zahrada dá kompletní přehled o Rodinově práci.
Brána pekel
Občané z Calais
Hlavní průčelí
Zahradní průčelí
Jak nám potvrdí indiskrétní pohled oknem, některá z děl v muzeu najdeme v několikaterém provedení – jednak jako sádrovou studii uvnitř budovy, jednak jako bronzovou sochu uprostřed zahrady a občas ještě jako součást sousoší.
Zahrada je ovšem zajímavá i sama o sobě pro svoji úpravu a výhledy na okolní památky
V hlavní budově jsou vystaveny stálé sbírky, zatimco v bývalé kapli probíhají pravidelné krátkodobé výstavy. Ta současná, která trvá až do 22. ledna 2017, se týká Rodinova pojetí pekla a je inspirována, samozřejmě, jeho monumentální Branou pekel, odkazující na Danta a jeho Božskou komedii.
Musée Rodin
7. obvod, 77 rue de Varenne
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17,45 hod
Vstupné 10 eur, pouze do zahrady 4 eur
Do 18 let vstup zdarma do všech prostor, do 25 let jen do stálých sbírek a zahrady
Od října do března zdarma první neděli v měsíci pro všechny
O zajímavé budově sídla francouzské komunistické strany jsem tady v minulosti sice už psala, viděli jsme ji však tehdy jen zvenku. Jejím autorem je slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer, autor koncepce hlavního brazilského města Brasilia a spousty dalších významných budov nejen v Latinské Americe, ale v celém světě. Jako silně levicově orientovaný navrhl na objednávku sídlo pro francouzské komunisty, které leží v 19. obvodu nedaleko kanálu Saint-Martin a svými netypickými křivkami vzbuzuje zájem.
Hlavní budova má tvar písmene S a její průčelí, které je tvořeno kouřovým skly, slouží jako pozadí pro bílou kupoli, která před ní vystupuje ze země na povrch. Pod ní se skrývají podzemní prostory, ve kterých je umístěný hlavní zasedací sál. Na rozdíl od hlavní budovy, která byla otevřená v roce 1971, zasedací sál byl dokončený až v roce 1980.
Od roku 2007 je budova zapsána na seznamu památek.
V rámci Dnů evropského dědictví a při příležitosti krátkodobých výstav je obvykle možné budovu navštívit; to jsem sice měla už dávno v plánu, ale ještě nikdy to nevyšlo. Proto jsem uvítala současnou výstavu fotografií urbexu, která se koná v předsálí zasedacího sálu.
Slovem urbex jsou označovány fotografie zajímavých opuštěných míst, zdevastovaných a často vybydlených. Cennější jsou ovšem ty, na kterých běžel čas v místech, která zdánlivě vypadají jako opuštěná před pár dny a kde zůstaly zachovány prvky dřívějšího života.
Právě takové fotografie nafotili američtí fotografové na různých místech v Evropě – jedná se především o různá místa v Itálii, Francii, Belgii, Německu nebo Polsku – zámečky, kostely, kaple, ale také továrny nebo stadiony, hřiště či zábavní parky.
Už jenom ty fotografie, které jsou tady prezentovány v hodně velkých formátech, aby ta destrukce opravdu vynikla, stojí za to.
Stejně jako u některých dalších výstav, i tady ovšem dostaneme balení 1 + 1 zdarma. Tím, co tady najdeme zdarma, je možnost prohlídky zasedacího sálu komunistického sídla. Ten vystupuje uprostřed předsálí jako obrovský řopík, jehož zakulacený vrcholek vykukuje venku před budovou nad terén.
Uvnitř je sál pokryt tisíci bílých plastových lístků, které visí ze zdí a rozptylují světlo. Sedadla jsou uspořádána do oblouků a orientována k pódiu se stolem, potaženým – jak jinak – červeným plátnem. Celý sál je jinak strohý, nenajdeme tady žádnou jinou výzdobu.
Výstava trvá do 18. prosince 2016. Pokud plánujete předvánoční výlet do Paříže, mohlo by to být zajímavé oživení vaší cesty, společně s romantikou uliček kolem kanálu Saint-Martin.
Zámecký park v Sceaux jsme TADY už jednou viděli podrobně. Leží jen pár desítek minut vlakem RER od centra Paříže a nabízí několik hektarů plochy k procházkám a odpočinku daleko od ruchu města i turistických skupin. Ty sem míří jen velmi zřídka, málokdo totiž o parku ví, přestože ho vytvořil autor versailleských zahrad architekt André Le Nôtre a najdeme tady nejen scenérie, které se těm versaillským vyrovnají, ale především klid a místy i úplnou samotu.
Původní zámeček ze 16. století byl zbořen na konci 18. století a v polovině 19. století byl postavený ten, který najdeme v parku dodnes. Sídlí v něm místní muzeum, které nabízí zajímavé výstavy, spojené s historií jednak samotného bývalého panství, jednak celého města.
Nás však nedávno, kdy se v Paříži v neděli udělalo krásné teplé a slunečné počasí, zajímal především samotný park, vybarvený přesně do těch podzimních tónů a odstínů, za kterými jsme se sem vydali.
V prvním článku, na který odkazuji nahoře, jsme viděli okolí zámečku, francouzský park, který leží na ploše před ním a zahrady s několika pavilóny těsně při severní hranici parku. Na dolní mapce je to oblast v horní části areálu. Ten je tak rozlehlý, že se při jedné návštěvě nedá celý projít, proto jsem si další část, především velký vodní kanál, který park protíná na délku, a osmihrannou vodní nádrž s kaskádou v pravé části areálu, nechala na jindy. To jindy přišlo před třemi týdny.
Vodní kaskáda spadá z výšky směrem k vodní nádrži s vodotryskem. Pochází z roku 1934, kdy byl park kompletně zresturován. Kaskáda je výjimečná tím, že je vytvořená v kubistickém stylu. Skládá se z horní podesty se dvěma jeskyněmi, pod kterými leží devět stupňů hranatých bazénů. Bohužel i přes rekonstrukci v roce 1983 není kaskáda funkční z důvodu úniků vody a uvolňování kamenů. V současné době se pracuje na studii, která by měla vést k její záchraně a zprovoznění.
V horní části kaskády je umístěno sedm bronzových maskaronů, jejichž autorem je Auguste Rodin
Kolem osmihranného bazénu pod kaskádou se dostaneme k Velkému kanálu, lemovanému po obou stranách řadami jilmů. Ty v tomto období nabízejí přímo barevnou záplavu listí.
Kolem kanálu se dostaneme až do jižní části bývalého zámeckého areálu, kde najdeme dlouhé stinné aleje a velký sportovní areál při hranici s obcí Chatenay Malabry. U východu v této části leží nádraží RER Croix de Berny, odkud se dostaneme pohodlně přímo do centra Paříže.
Samozřejmě můžete udělat to, co my tentokrát – přijet na nádraží Croix de Berny a vydat se podél kanálu přesně v protisměru dnešní vycházky. Od zámečku potom stačí projít napříč tu první část parku, kterou jsme viděli minule, a dostaneme se přímo do obce Sceaux, odkud můžeme také dojet do Paříže.
Staré centrum městečka Sceaux je půvabné a určitě stojí za zastavení. Někdy příště vám ukážu, jakou tam mám oblíbenou kavárnu a co je tam všechno k vidění.
Parc de Sceaux
vstup zdarma
otevřeno denně podle sezóny od cca 7-8 hod do cca 17-22 hod
Jak se tam dostat: RER B, stanice Bourg la Reine, Parc de Sceaux, Croix de Berny nebo Sceaux
Doporučuji prohlédnout si cestu od RER nejdříve na mapě, není to úplně blízko a od různých stanic se dá dostat do různých částí parku.
K dušičkovému času i počasí patří návštěva hřbitova. Ten, na který vás pozvu dnes, není ovšem jen tak obyčejný. Už samotný název napovídá, že se sem nevypravíme za lidskými, ale za zvířecími nebožtíky.
Na břehu Seiny, která se tady za hranicemi města na severozápadě stáčí v několika prudkých zákrutách, můžeme už z dálky z mostu vidět vysokou secesní bránu. Ta nás přivede na prostranství přímo na břehu řeky, kde v roce 1899 zakoupila společnost, kterou založila feministická novinářka Marguerite Durand a herec Georges Harmois, pozemek, na kterém nechala vybudovat hřbitov pro zvířata. Byl údajně první na světě a původně zde zakladatelé plánovali i stavbu kolumbária a zvířecího muzea, na ty však už nedošlo.
Od roku 1987 měl být hřbitov uzavřený kvůli nedostatku místa, obec Asnières ho však od původní společnosti odkoupila a provozuje ho dál (a místa je tady pořád ještě dost). Jak uvidíme, i přes název jsou zde kromě psů pohřbeny i jiné druhy zvířat –kočky, králíci, morčata, myšky, ptáci, ale také třeba i opice, krávy nebo koně – mimo jiné i kůňGribouille, který patřil zakladatelce Marguerite Durand.
Na hřbitově je pohřbeno v současné době kolem 40 000 zvířat. Uložit sem své zvíře není nic levného, kromě nákladů na pohřbení, pomník a úpravu hrobu je potřeba počítat za hrobové místo částku od 10 000 eur a navíc roční poplatek za koncesi.
Na rozdíl od pražského zvířecího hřbitova, kde najdeme jen jednoduché nízké pomníčky, ten pařížský připomíná běžný „lidský“ hřbitov – najdeme na něm hrobky, sochy, pomníky a spoustu výzdoby. Kromě drobných domácích mazlíčků, jejichž páničky byl například Alexandre Dumas, Camille Saint-Saëns, Sacha Guitry nebo Michel Houllebeck, tady najdeme i skutečně zvířecí celebrity, jako byl, například, slavný herecký pes Rin Tin Tin nebo záchranářský bernardýn Barry ze švýcarského kláštera Sv. Bernarda, který údajně zachránil 40 lidí (a 41. ho zabil).
Ne, ne, ne, nebudu to komentovat, jsem dáma. A to dole taky ne.
Na konci hřbitova stojí s výhledem na obec Clichy nízký „kočičí dům“. Tady v péči správců hřbitova a příslušné asociace na ochranu zvířat přežívají opuštěné kočky; jiné sem chodí aspoň na krmení.
Přiznám se, že některé hroby na mě působily až tísnivě. Člověka napadá, jak velká musí být samota nebo vyšinulost, když někdo postaví svému psu takový pomník a napíše takový nápis (a těch růží!).
Jinak, samozřejmě, myšlenku důstojného pohřbení zvířecího společníka vítám. Taky bych nedokázala nechat našeho králíčka Felixe po smrti v kafilerii a proto jsme ho pohřbili na chatě pod hortenzií. Ten současný, Agáta, půjde jednou vedle něj.
Cimetière des chiens
Asnières-sur-Seine, 4 pont de Clichy
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků, březen až říjen 10 – 18 hod, listopad až únor 10 – 16,30 hod
Paříž sice nedávno navštívil jeden oblíbený a slavný herecký Leonardo, ale o něm dnes řeč nebude. K tomu Leonardovi, o kterém chci dnes mluvit, se musíme vrátit zpět o pět set let. Jde, samozřejmě, o Leonarda da Vinciho. Právě jeho se týká výstava, kterou je v těchto dnech možné vidět na italské ambasádě v Paříži.
Nebudu zapírat, že velkým lákadlem pro mě byla především samotná budova. Ambasáda sídlí v paláci Boisgelin v noblesní rue de Varenne, poseté starými historickými paláci, včetně paláce Matignon, ve kterém má své sídlo předsednictvo vlády, a jen přes ulici od Italského kulturního centra, které jsme už viděliTADY.
Palác byl postaven v roce 1732 a jako většina podobných šlechtických sídel se za dobu své existence dočkal celé řady prodejů, převodů, přestaveb a rekonstrukcí. Svůj dnešní název si nese od druhé poloviny 18. století, kdy ho až do revoluce v roce 1789 vlastnil arcibiskup de Boisgelin z Aix-en-Provence.
Italský stát ho pro svoji ambasádu získal v roce 1938 v rámci dědického nájmu za poskytnutí paláce Farnese v Římě pro sídlo francouzské ambasády.
Interiér ambasády není možné běžně navštívit, ale právě v tyto dny jsou díky zmíněné výstavě otevřeny její reprezentační salóny. Tématem výstavy je pobyt Leonarda Da Vinciho ve Francii na sklonku jeho života (Leonardo přišel do Francie v roce 1516 a zemřel v květnu 1519 na zámku Clos-Lucé u Amboise, údajně v náručí krále Františka I., pro kterého pracoval).
Jean-Dominique Ingrès: Poslední Leonardovo vydechnutí v náruči Františka I. Obraz, zapůjčený z pařížského Petit Palais, je zde také vystavený.
Samozřejmě z nejrůznějších důvodů, hlavně bezpečnostních a finančních, nebylo možné na výstavu zapůjčit Leonardova díla. Je tady proto vystavena jen jedna jeho malá kresba rudkou a kromě toho několik pláten jeho žáků a přátel. Z dokumentace můžeme sledovat jeho cestu a pobyt ve Francii od okamžiku, kdy v roce 1516 překročil Alpy, až do jeho smrti.
Leonardo da Vinci: La Scapigliata (Rozcuchaná) je největším lákadlem výstavy. Obraz je zapůjčený z Národního muzea v italské Parmě a jeho vznik a model není jasný. Jde pravděpodobně o nedokončený portrét šlechtičny možná z doby kolem roku 1501.
Gian Giacomo Caprotto, řečený Salai: Kristus. Salai byl Leonardovým žákem a navštívil ho během jeho pobytu ve Francii. Kromě toho Leonarda po celou dobu jeho francouzského pobytu doprovázel jeho nejoblíbenější žák Francesco Melzi, jehož několik děl je na výstavě také vystavených.
Můžeme si zde kromě toho prohlédnout i další dokumentaci, která dosvědčuje Leonardovy cesty po Francii a jeho pobyt na různých místech, než se definitivně usadil v Clos-Lucé.
Podle textů, které výstavu doprovázejí, Leonardo právě při příležitosti této své cesty přivezl do Francie svoje tři slavná díla, která jsou dnes vystavena v Louvru: Monu Lisu, Svatou Annu a Svatého Jana Křtitele. Dosvědčuje to údajně text kardinála aragonského, kterému Leonardo tyto obrazy osobně ukázal v roce 1517.
Dva z obrazů Francesca Melziho
Velkou přidanou hodnotou je samozřejmě možnost prohlédnout si aspoň část nádherných prostor velvyslanectví. Při výstavě jsou zpřístupněny tři salóny a původní velké divadlo se zachovaným pódiem a krásnou zrcadlovou stěnou.
Výstava trvá do 20. listopadu 2016 a je otevřená denně od 11 do 17 hodin, vstup je zdarma.
Konečně! Aniž bych to předem plánovala, minulý týden se mi konečně podařilo trefit svým pařížským pobytem do prodlouženého víkendu, kdy se v Paříži koná akce pro všechno čokoholiky – slavný Salon du Chocolat, nad jehož fotkami na různých pařížských blozích jsem v minulosti už mnohokrát slinila.
Vystavují tady ti nejslavnější francouzští a zahraniční výrobci čokolády, ale také cukráři nebo pekaři. Něco takového jsem si nemohla nechat ujít, to musíte uznat.
Salón se koná vždy na výstavišti u Porte de Versailles. Plán, že se tam vypravíme ve všední den dopoledne, abychom se vyhnuli davům, samozřejmě nevychází, a tak vyrážíme až poslední den, dopoledne 1. listopadu. Ve Francii je svátek a podle toho to tady vypadá.
Pohled od výstavní haly na výstaviště. Stříbřitá kupole vpravo vzadu je sportovní hala, ve které jsem loni na podzim viděla koncert Charlese Aznavoura.
V jedenáct hodin vcházíme do obrovské haly, kde na dvou patrech čeká všechno, co si jen milovníci čokolády a rychlých cukrů vůbec jen dokáží představit. Zatímco v přízemí vystavují svoje zboží dovozci kakaových bobů, kakaových a čokoládových polotovarů, kakaového prášku a vysoceprocentní čokolády (ochutnala jsem stoprocentní bez cukru a byla nečekaně dobrá), v prvním patře jsou vyrovnány řady stánků se všemi poklady, kvůli kterým sem míří půl Paříže. Nad nimi se ve výšce tyčí obrovský čokoládový King Kong.
Vstupné je 14 eur, ale tak nějak se počítá, že si to tady člověk odjí v ochutnávkách. Nabízejí je všechny stánky. Kromě toho si u každého z nich můžete vystavované výrobky koupit, a to za poloviční až třetinové ceny, než za jaké se prodávají běžně v obchodech. Tentokrát to mám s dárečky domů a kamarádům opravdu jednoduché.
Abych si nepřipadala jako buran, který se vrhá na gratis vzorky, nejdřív ze všeho si koupím a okamžitě do sebe nacpu svoji nejoblíbenější sladkost – pomerančovou kůru v čokoládě. Upřímně, těch deset deka by mi ke spokojenosti už stačilo, zvlášť když jsem před pár týdny sladké omezila, jenže to pravé tóčo teprve začíná.
Když procházíme (a někdy se spíš protlačujeme) kolem stánků, ze všech stran se k nám natahují ruce s talířky s kousky čokolády. Zpočátku ochutnávám s nadšením, dokonce i různé druhy čokoládových bonbónů u jednoho stánku. Už o pár minut později si vybírám jen nové a neznámé věci. O dalších pár minut už odmítám všechno s vysvětlením, že už opravdu nemůžu.
Velké zastoupení tady mají Japonci. S pečlivostí sobě vlastní pěstují svůj cukrářský styl – jejich čokoládové bonbóny jsou jako malé barevné, duhové a lesklé klenoty s pro nás exotickými příchutěmi, z nichž čaj matcha je ještě tak ta nejběžnější. Někteří z nich prezentují svoje výrobky, jako by to byly skutečné šperky – mají je vystavené ve skleněných vitrínách na sametových polštářcích, přemisťují je pinzetou, kterou drží rukou v bílé rukavičce, a mluví o jejich vývoji, výrobě a konzumaci, jako by to byl poslední výkřik japonské technologie, který právě vytáhli z bankovního sejfu.
Bloudím mezi horami velkých tlustých desek čokolády nejrůznějších chutí, s úsměvem (stále ještě s úsměvem) odmítám ochutnávky, prohlížím si tisíce pralinek, čokolád v nejrůznějším balení a s těmi nejroztodivnějšími příchutěmi, bonbónů, lízátek, skleniček s čokoládovými, karamelovými a kdovíjakýmiještě pomazánkami, medem a marmeládami, a krátce se zastavuji u pultu s obřími mísami čokoládové pěny firmy Chapon, které často obdivuji i za výlohou jejich obchodu v 7. obvodu, kde jsem, kdo ví proč, ještě nikdy nic neochutnala – po krátkém váhání uznávám, že neochutnám ani dnes, protože mně pomyšlení na čokoládu a cukr už vůbec nedělá dobře. Dortíky, zákusky a macarons vypadají nádherně, ale dnes, merci, už ne.Odmítám i nabízenou kávu a horkou čokoládu a sním o kolečku tlačenky.
O kousek dál obdivuji, jak cukráři odsekávají kousky z ohromných bochníků tureckého medu. V této části haly začínají také předváděcí stánky – můžete se tady podívat, jak šikovný a rychlý Japonec vyrábí macarons (a na rozdíl od těch, které doma dělám já, má jeden jako druhý a všechny se mu podaří), ukážou vám, jak se tvarují croissanty, bagety, briošky a jiné tradiční francouzské i cizí pečivo, u vedlejšího stánku zase můžete pozorovat, jaká je to věda, vyrobit správně tekutou, lesklou a tmavou čokoládu, ze které budou „skořápky“ na čokoládové pralinky, a pokud máte ještě kapacitu, můžete si u vedlejší čokoládové fontánky koupit kelímek čokolády s miskou nakrájeného ovoce podle vlastní volby.
K ochutnání jsou tady i různé likéry – a pozor, v rohu se krčí několik stánků s orientálním kořením (zřejmě přicestovaly s exotickými kakaovými boby) a různými druhy soli. Chvíli se rozmýšlím nad růžovou himalájskou, ale protože podle ceny zřejmě platí, že je nad zlato, lakomec ve mně zvítězí a nekupuji ji.
Některé akce a aktivity jsme vynechali záměrně. Hlavně to byly různé cukrářské dílny a školičky, do kterých bylo nutné se předem přihlásit, a u kterých bylo tak nacpáno, že se tam nedalo ani podívat. Vzdali jsme i malé knihkupectví, kde se za babku daly koupit nejrůznější kuchařky, a do nichž stála fronta přes půl haly.
Co jsme si ujít nenechali, byla prohlídka tradičních čokoládových šatů, ze kterých návštěvníci volili ty nejhezčí. My jsme nehlasovali, ani jsme neviděli závěrečné defilé a módní přehlídku, ale i tak to stálo za to.
Mně se nejvíc líbily tyto a jak jsem pak našla na youtube, jejich prezentace na přehlídce byla dokonalá. Pánové, jsou to sice jenom šaty, ale pusťte si to (nejradši přes celou obrazovku), bude se vám to taky líbit.
Salon du chocolat se koná každý rok poslední víkend v říjnu, nezapomeňte si datum napsat na příští rok. Jednou za život se čokolády musí přece přejíst každý.
No a při nejhorším – u východu najdete stánky se slaným občerstvením. A že se tedy hodilo.
Jak se tam dostat: metro Porte de Versailles (linka 12)
Pokaždé mě potěší, když v Paříži narazím na české jméno. To poslední, které jsem před týdnem viděla v jedné galerii kousek od kanálu Saint-Martin, patřilo Janu Kalábovi, výtvarníkovi, který se zabývá hlavně street artem a graffiti, a který svoje díla na zdech podepisuje jako Point, Onepoint nebo Cake.
V galerii Openspace vystavuje malby a objekty, které spojuje inspirace kruhem a zářivými barvami.
Pokud jste v Paříži, můžete výstavu navštívit ještě příští týden až do 12. listopadu.
Galerie Openspace
11. obvod, 119 boulevard Richard Lenoir
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.