Na jih od Panthéonu ve čtvrti, v níž leží nejrůznější školy, fakulty, koleje, ale také výzkumné ústavy a podobné instituce, najdeme také bývalou kolej irských mnichů a studentů. Ti přicházeli do Francie už v druhé polovině 16. století na útěku před vrcholící protireformací a restrikcemi, bránícími vzdělávání katolíků.

V 18. století už existovaly irské koleje ve všech významných evropských univerzitních městech (v Praze sídlila na začátku dnešní Hybernské ulice, která ostatně dostala své jméno podle latinského názvu pro Irsko Hibernia), ta pařížská byla ale ze všech největší a nejvýznamnější.

Kolej původně sídlila v rue des Carmes, zatímco toto svoje sídlo, do kterého se dnes podíváme, její představitelé zakoupili a zrekonstruovali až v roce 1769. Tehdy také vzniklo nové křídlo a kaple, bohužel studenti si ji užili pouze krátce, protože francouzská revoluce je už v roce 1793 vyhnala, zničila jejich cennou knihovnu a budovu zkonfiskovala. Kolej byla obnovena až na základě Napoleonova dekretu v roce 1805, kdy se však musela spojit i s tou anglickou a skotskou.

 

Už z ulice nás přiláká irský znak nad mohutnými modrými vstupními vraty. Kolej v těchto historických prostorách fungovala s přestávkou francouzsko-pruské války, kdy zde byl zřízen lazaret, prakticky až do 2. světové války, po níž sloužila americké armádě jako útočiště pro osoby, které žádaly o americké občanství. Později se zde usadil polský seminář, složený z těch, kteří přežili Dachau, který zde působil až do roku 1997. Několikrát zde v té době také pobýval Karol Wojtyla, budoucí papež Jan Pavel II.

Po velké rekonstrukci budov se zde v roce 2002 usadilo irské kulturní středisko (jako jediné irské kulturní centrum na světě). Díky tomu je možné budovy navštívit v rámci některých kulturních akcí nebo při Dnech evropského dědictví. Mimo to je běžně možné si prohlédnout alespoň přilehlou kapli, zasvěcenou – jak jinak – svatému Patrickovi, a hezké nádvoří.

 

 

Připomínka polské přítomnosti

Jasná zelená irská národní barva nesmí chybět ani ve svatostánku

Pokud byste byli v Paříži 17. března, kdy slaví svátek sv. Patrick, zkuste se do těchto míst vypravit, oslavy tady prý bývají dost sympatické.

5. obvod, 5 rue des Irlandais
Otevřeno od úterý do pátku od 14 do 18 hod, v neděli v poledne je otevřena kaple na mši.

S tím, jak se v době vznikající umělecké moderny Paříž v druhé polovině 19. století čím dál více stávala uměleckým a kulturním centrem, narůstal počet malířů, kteří sem přicházeli nejen z celé Francie, ale prakticky z celého světa. Současně s tím rostla i poptávka po ateliérech, pokud možno co nejlevnějších, protože většina nově příchozích neměla ani vindru. Usazovali se proto v nuzných domcích a starých dílnách, nejdříve na Montmartru; ten se pro ně kvůli své proslulosti brzy stal cenově nedostupný a proto zamířili na druhý břeh, do míst nově budovaného boulevardu Montparnasse, kolem něhož se ještě rozkládaly nezastavěné opuštěné plochy, pole a venkovské domky a především malé dílny. Právě v nich mnoho z nově příchozích našlo domov.

Poptávka po levném bydlení a místu k práci vyvolala také stavební činnost, kdy někteří bohatí – nebo častěji zbohatlí -příznivci umění stavěli jednoduché a chatrné ateliéry, které umělcům pronajímali. Velká část těchto atelérů vznikla z materiálu z likvidovaných světových nebo všeobecných výstav, kterých se v Paříži mezi lety 1855 a 1937 konalo velké množství, a po jejichž ukončení z nich často byly na nově zakoupené pozemky přenášeny celé pavilóny nebo jejich části. Přestože byly stavěny jako provizorní, většina z nich přežila až do 70. let minulého století, kdy padly za oběť velké rekonstrukci kolem nádraží Montparnasse. Ty, co ležely dál od centra Montparnassu, a tedy dál od zájmů betonářské lobby, tento stavební boom přežily a jejich obyvatelé, poté, co budovatelské nadšení 70. let pominulo (často díky tomu, že si Francouzi pod vlivem všech těch postavených hrůz, které tady vyrostly, uvědomili, že tudy cesta nevede), je dokázali před dalším bouráním uhájit.

Některé z nich jsme tady už viděli, dnes se podíváme na další z nich.

 

Umělecká kolonie Cité Fleurie, jak se nazývá soubor asi třiceti atelérů v dodnes tak trochu zapadlé čtvrti ve 13. obvodu, byla postavená z materiálu ze všeobecné výstavy v roce 1878. Díky tomu, že byl materiál získán z jediného pavilonu (údajně potravinářského), mají všechny budovy stejný styl, zarámovaná vínově červenými trámy a nápodobou hrázdění.

V průběhu desetiletí její existence tady pracovalo mnoho známých umělců; těmi nejproslulejšími byl zřejmě Paul Gauguin, který sem do ateliéru svého přítele Daniela de Montfreid chodil malovat v době, kdy se připravoval na svůj poslední a definitivní odjezd do Tichomoří, nebo Amedeo Modigliani. Někteří sochaři, v čele s Augustem Rodinem, si v jedné ze zdejších dílen zase nechávali patinovat svoje bronzové sochy.

V ateliérech se dodnes pracuje, i když jejich obyvatelé zažili těžké chvilky v 80. letech, kdy si na pozemky brousili zuby developeři. Historický komplex se však podařilo uhájit, i díky tomu, že se tehdejší prezident Mitterrand, který místo osobně navštívil, zasadil o to, aby ateliéry odkoupil stát a pronajímal je umělcům. V roce 1994 byly částečně (fasády a střechy) zapsány na seznam památek. Teprve tehdy dostalo do té doby bezejmenné místo také svůj název, který zvolili organizátoři záchrany.

 

Celý komplex je rozdělený na více částí. Hned za vstupními prostory leží rozlehlá obdélníková zahrada, kolem níž jsou rozesazeny dřevěné domečky jak pro panenku. Malebný umělecký dojem zvyšují pozůstatky kamenných soch nebo reliéfů, sem tam rozmístěných v prostoru, stolky s židličkami, nádoby na květiny a především všudypřítomná zeleň, která některé ateliéry doslova pokrývá. Ateliéry v zadní části komplexu mají pro změnu malé dvorky a předzahrádky a ústí do úzké nedlážděné uličky, kde už zeleň dávno převzala vládu.

Představovat si, že tady člověk žije, je nedostižný sen a většině z nás musí stačit jen krátká procházka, která ve vás i přesto zanechá pocit klidu a krásy. Snad vás zatím potěší i dnešní virtuální návštěva.

Traduje se, že právě v ateliéru číslo 9 pracoval a žil Modigliani

Překvapení na jednom z oken

Oproti některým jiným podobným místům není Cité Fleury hermeticky uzavřená před světem. Od bulváru, na kterém leží, ji dělí mřížový plot, přes který je možné nahlédnout dovnitř.

Cité Fleury není bohužel veřejně přístupná, ale dovnitř je přesto možné se podívat. Jednak je brána občas otevřená, jednak stačí vyčíhat si někoho, kdo vchází nebo vychází a požádat o vpuštění. Vcelku ochotně vám vyhoví, není to však na žádné turistické výpravy a je nutné brát ohled na to, že se uvnitř pracuje.
Kromě toho bývá pro veřejnost otevřeno každoročně druhý víkend v červnu při tradiční akci otevřených ateliérů, pořádané s této čtvrti skupinou Les Lézards de la Bièvre, kdy umělci zpřístupňují i interiéry svých ateliérů.

13. obvod, 65 boulevard Arago

Jak se tam dostat: metro Glacière (linka 6) nebo Les Gobelins (linka 7) nebo Denfert-Rochereau (linky 6 a 4, RER B)

 

Letos jsem si předvánoční, vánoční i novoroční Paříž musela nechat ujít a proto na ni můžu jen vzpomínat u starých fotek. Třeba u těch, které jsem před několika lety vyfotila v krásném novoročním počasí při procházce v Tuilerijské zahradě mezi ruským kolem na place de la Concorde a Louvrem.

Přeji vám všem hezký nový rok a ať vám – stylově v duchu tohoto blogu – přinese i nějakou tu cestu do Paříže.

Kromě nového sídla, postaveného v roce 1996 v éře prezidenta Mitterranda v podobě čtyř otevřených knih na břehu Seiny, má Francouzská národní knihovna také původní sídlo, nesoucí jméno kardinála Richelieua, ve 2. obvodu. Komplex budov, který zde zabírá celý blok, pochází ze 17. století a právě prochází důkladnou rekonstrukcí, která bude trvat až do roku 2019. Loňské Dny evropského dědictví byly na delší dobu poslední příležitostí, jak se podívat dovnitř.

Na nádvoří už tehdy stály stavební buňky, takže zvenku se knihovna moc fotit nedala. Naštěstí uvnitř bylo ještě vše při starém.

Knihovna se skládá ze dvou starých paláců – Hôtel de Nevers z roku 1646 a Hôtel Tubeuf z roku 1635. Ty sloužily jako původní sídlo královské knihovny a v roce 1868 byly doplněny novou budovou, kterou postavil architekt Henri Labrouste. V ní byla v roce 1936 vytvořená ohromná oválná čítárna, která je dnes jejím symbolem.

Podle některých informací by po rekonstrukci mělo být schodiště nahrazeno moderní přístupovou rampou; projekt mi připadá ale tak nesmyslný, že se mu zdráhám uvěřit.

Na vrcholku schodiště stojí sádrový originál sochy Voltaira, sedícího v křesle. Autorem sochy je Jean-Antoine Houdon, který sochu postavil na mohutný sokl. Právě v něm je od roku 1864 umístěno Voltairovo srdce, zatimco tělo, nebo lépe řečeno to, co z něj po několika exhumacich zbylo, je uloženo v Panthéonu.

Oválná čítárna s částečně prosklenou střechou má opravdu impozantní rozměry

Při Dnech evropského dědictví byly knížky – asi pro jistotu – před návštěvníky chráněny sítí

Další prostory a čítárna Mazarin v jednom ze starých křídel knihovny…

Knihovna pořádá ze svých bohatých sbírek i krátkodobé výstavy; ta, kterou jsem tam tehdy viděla, se týkala starověkého Řecka a památek, dochovaných z té doby. Krátkodobé výstavy jsou současně příležitostí, jak se podívat dovnitř knihovny. Po jejím otevření po rekonstrukci toho určitě ještě využiju.

Kromě početných literárních svazků má knihovna taky sbírky divadelní literatury i kostýmy, kabinet medailí a další zajímavé sbírky.

Bibliothèque nationale française

2. obvod, 5 rue Vivienne

Středověké památky v Paříži byly většinou zničeny při novověkých přestavbách a z původních staveb jich moc nezbylo. Jednou z mála výjimek je klášter, na jehož dvůr se dnes podíváme. Jak už to u takové památky bývá, jeho historie je dlouhá a spletitá.

Podle pověsti stával ve 13. století na místě dnešního kláštera dům žida Jonathase, který se o Velikonocích roku 1290 dopustil profanace hostie tím, že ji nejdříve rozřízl nožem, přičemž hostie začala krvácet, a potom ji hodil do hrnce s vařící vodou, z něhož odletěla. To bylo považováno za zázrak a místo se stalo cílem poutníků, samozřejmě až potom, co byl Jonathas za svůj čin upálen a co byl jeho dům zabaven ve prospěch krále Filipa Sličného.

V roce 1294 byla na místě toho „zázraku“ postavena kaple, která později připadla novému mnišskému řádu Panny Marie Slitovné, kterému se podle škapulíře, který byl součástí oděvu, říkalo „Billettes“.

Řád díky nekonečným procesím zbohatl tak, že si mohl nechat postavit nejen nový kostel, ale i klášter s mohutným klenutým ambitem kolem rajského dvora. Je to tentýž rajský dvůr, který dodnes najdeme na stejném místě.

Na začátku 17. století byl kostel s klášterem převzat řádem Karmelitánů, kteří se v roce 1742 rozhodli strhnout středověký kostel a postavit nový v tehdy módním neoklasicistním stylu. Ten od roku 1812 patří protestantské luteránské církvi.

Změny se naštěstí nedotkly kláštera, který poté, co byl po francouzské revoluci zabaven církvi, byl sice nejdříve prodán, ale později přešel do vlastnictví státu a po rekonstrukci v 19. století se stal sídlem školy.

Nádvoří s křížovou chodbou dnes slouží k různým výstavám, které jsou pro veřejnost i příležitostí, jak se do těchto prostor podívat.

 

 

My jsme využili prodejní výstavy řemeslného nábytku z Himálají, která se tady konala v listopadu. Příležitostí k návštěvě je však v průběhu roku poměrně dost.

 

Cloître des Billettes

1. obvod, 24 rue des Archives

 

 

Jak se tam dostat: metro Hôtel de Ville (linka 1 a 11)

 

 

 

 

Ve stínu věží Sacré-Coeur a zdí kostela Saint-Pierre na Montmartru se skrývá nejmenší a také nejstarší pařížský hřbitov. Jeho počátky sahají oficiálně do roku 1688, ale už předtím na tomto místě existovalo pohřebiště z doby merovejské dynastie.

Kromě toho má hřbitov ještě jednu zvláštnost – je jedním ze dvou posledních pařížských hřbitovů, které zůstaly zachovány v blízkosti farního kostela. 

Hřbitov byl kompletně zničen v době francouzské revoluce, protože spadal pod královské benediktýnské opatství, které revolucionářům zvlášť leželo v žaludku (takže se neštítili ani veřejné popravy více než devadesátileté hluché a slepé abatyše, kterou obvinili ze spiknutí proti revoluci).

Po revoluci byl hřbitov obnoven a znovu se na něm začalo pohřbívat; to však skončilo v roce 1823, kdy byl zavřen, protože byl zcela zaplněný. Do stávajících hrobek zde mohli být ukládáni už jen příbuzní pohřbených. Těmi byli především bohatí měšťané z „dolního Montmartru“ (tj. dnešního 9. obvodu), ale také někteří obyvatelé chudého „horního Montmartru“, především mlynáři, kterých tu v té době ve větrných mlýnech působilo velké množství.

Svůj název, odvolávající se na Kalvárii, dostal hřbitov podle tří křížů s ukřižovaným Ježíšem (a dvěma lotry po pravici a levici), které jsou umístěny v malém parčíku, který na hřbitov navazuje a který z druhé strany můžeme vidět za zdí naproti levé straně Sacré-Coeur.

Jedna z největších a také nejlépe zachovaných hrobek patří mlynářské rodině Debray, která vlastnila mlýn Moulin de la Galette (přeměněný později na slavnou tančírnu, kterou malovalo mnoho malířů konce 19. století). Tradiční rodinné povolání vyčteme z makety mlýna, která je umístěná na vrcholku náhrobku.

 

Podle průvodce, který nás hřbitovem provázel, každé jméno, které čteme na náhrobcích, je dnes známé a slavné, mně však až na výjimky většina z nich nic neříkala. Jednou z těch výjimek je třeba admirál Bougainville, cestovatel, dobrodruh a také botanik, jehož jméno zůstalo zachováno v názvu rostliny, kterou objevil. Jeho tělo je pohřbeno v Panthéonu, tady na hřbitově je uloženo pouze jeho srdce.

Dalším z těch, kdo zde byli pohřbeni, byl také sochař Jean-Baptiste Pigalle, jeho hrob se však nezachoval.

Na hřbitov vedou z prostoru před kostelem Saint-Pierre těžké bronzové dveře, které vytvořil současný italský sochař Tommaso Gismondi (společně s dveřmi do kostela).

Hřbitov není běžně přístupný, pro veřejnost se otvírá jeden jediný den v roce a to 1. listopadu, někdy také ve Dny evropského dědictví.

18. obvod, 2 rue de Mont-Cenis

Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 5)