Ve čtvrti na východ od place de la Bastille najdeme celou řadu dvorů, na kterých dřív sídlily malé dílny, hlavně nabytkářské, ale také zde bydleli dělníci, kteří v dílnách pracovali. Jedním z těchto dvorů, které dodnes zůstaly ve skoro stejné podobě, jen se zde změnilo osazenstvo a místo chudých dělníků tady bydlí šťastlivci, kteří si bydlení na tak malebném místě mohou dovolit, je Dvůr U zlaté hvězdy, na který se podíváme dnes.

 

 

Dispozice skupiny domů se dvorem pochází už z 18. století. Vlastně to není jeden dvůr, ale dva, propojené krátkým průchodem. Na zdi domu, kterým probíhá průchod, najdeme nejen starý vybledlý reklamní nápis, ale také napůl zašlé sluneční hodiny.

Na prvním dvoře stojí v zeleni pár nízkých domků, zatímco ten druhý, zadní dvůr je lemovaný po levé straně vysokou zdí několikapatrového starého nájemního domu.

Dvůr si zahrál i v několika filmech. Tím, který tady chci připomenout, je romantický americký film Před soumrakem (Before sunset), ve kterém hrál Ethan Hawke a krásná francouzská herečka Julie Delpy. Ta ve filmu bydlela právě tady na zadním dvoře. Však se na to podívejte.

 

 

Film byl natočený v roce 2004, ale od té doby se tady nic nezměnilo. I ten mourovatý kocour vám, stejně jako hlavní hrdince, přijde naproti.

 

 

Dvůr je soukromý a i když nikdo ve vstupu nebrání, vrata z ulice zůstávají většinu času zavřená. Pokud se vám je podaří najít dokořán, určitě stojí za to do tohoto klidného ostrova uprostřed tak hektické čtvrti aspoň nakouknout.

 

11. obvod, 75 rue du Faubourg-Saint-Antoine

 

 

Dnes se zastavíme u nenápadného domu v těsné blízkosti place de l´Italie. Je ovšem nenápadný jen na první pohled. Vklíněné mezi dva domy tady stojí nízké průčelí, zdobené nikou se sloupovím a reliéfy. Dům byl postaven pro potřeby divadla Théâtre des Gobelins v roce 1869 a výzdoba fasády, kde postava muže představuje divadelní drama a postava ženy komedii, byla tehdy svěřená mladému a neznámému studentu umělecké akademie. Jmenoval se Auguste Rodin.

V roce 1934 bylo divadlo přeměněno na kino s názvem Gaumont Gobelins-Rodin, pod kterým fungovalo až do roku 2003, kdy bylo zavřeno. V roce 2010 byla zahájena velká rekonstrukce pro potřeby filmové Nadace Jérôme Seydoux-Pathé, která sem přestěhovala svoje sbírky.

Přestože se mluví o rekonstrukci, šlo v podstatě o demolici původní stavby. Zachovaná byla pouze Rodinova fasáda, památkově chráněná od roku 1977. Za průčelím dnes najdeme do vnitrobloku vloženou skořápku podivuhodného tvaru, která zcela vyplňuje prostor. Jejím autorem je známý architekt Renzo Piano, který prostor přeměnil pro potřeby nadace.

Nadace byla založená v květnu 2006 jako výzkumné středisko pro všechny, kdo se zajímají o dějiny filmu, především pro historiky, vyučující a studenty. Nadace nese jméno filmové produkční společnosti Pathé, druhé nejstarší filmové společnosti ve Francii, založené v roce 1896. Její sbírky starých filmů, filmového materiálu, literatury, dokumentů a korespondence, ale také filmové techniky, tvoří základ sbírek nadace.

Od roku 1990 vlastní společnost Pathé bohatý průmyslník Jérôme Seydoux, jehož jméno se tak stalo součástí názvu nadace.

 

Nová Pianova stavba Nadace Jérôme Seydoux-Pathé má pět prosklených pater s celkem víc než 2200 m2 plochy. Jak je vidět na modelu stavby, který je zde také vystavený, má tvar zavinuté mušle se zvýrazněným dřevěným žebrovím, hliníkovou základnou a prosklenou protáhlou kupolí.

 

 

Přízemí budovy je zcela prosklené a vede na malou zahradu, ze které se dá pozorovat zadní část stavby. Přízemí je využíváno jako součást výstavních prostor. Při mé poslední návštěvě se tady konala výstava, věnovaná architektuře nového Justičního paláce, pro mě o to zajímavější, že jsem se shodou okolností na pokračující stavbu Justičního paláce byla podívat den předtím (a také jsme ji viděli TADY).

 

Pohled ze zahrady

 

V sídle nadace je zpřístupněná velká sbírka filmových přístrojů, od nejstarších kamer, které společnost Pathé používala k natáčení prvních filmů ještě na konci 19. století, přes projektory, které byly součástí její sítě kin, až po další filmová zařízení. To vše ozvláštňují staré filmové plakáty na stěnách, které ostatně najdeme v celé budově, včetně schodišť.

Nejstarší filmová kamera, ještě s klikou, společnosti Pathé z roku 1896

 

V posledním pátém patře se pod klenutou kupolí nacházejí pracovní a studijní prostory se sbírkami filmové literatury a časopisů.

 

Protažený tvar konstrukce přechází až o patro níž, kde kryje zasedací místnost

 

V podzemí budovy je umístěn filmový sál, který nese jméno zakladatele filmové společnosti Charlese Pathé. Promítají se v něm především staré němé filmy z produkce společnosti Pathé, doprovázené stejně jako dřív pianistou. Hrát sem chodí studenti oboru klavírní improvizace pařížské konzervatoře.

Prostory nadace nejsou volně přístupné, s výjimkou výstavních místností v prvních dvou patrech. Je však možné přihlásit se na některou komentovanou prohlídku, která se koná v sobotu ve 12 hodin. Vstupenky se kupují až přímo na místě, je ovšem lepší, pro případ, že by byl velký zájem, se zde zastavit o pár dnů dřív a vstupenky si koupit předem (nebo přijít s předstihem).

Fondation Jérôme Seydoux-Pathé
13. obvod, 73 avenue des Gobelins

Jak se tam dostat: metro Place d´Italie (linka 5, 6 a 7) nebo Les Gobelins (linka 7)

 

Možná jste si toho malého kostela s dvoupatrovým klasicistním průčelím, který se v samém centru Paříže otvírá vstupem do rue Saint-Honoré a chórem do rue de Rivoli, také při cestě do Louvru nebo z něj všimli. Jeho název a blízkost nejstarší části Louvru připomíná, že jde o bývalou královskou kapli, kterou nechal postavit Ludvík XIII., nebo lépe řečeno jeho matka regentka Marie Medicejská, pro tehdy nově vznikající Kongregaci Ježíšových Oratoriánů, jejímž úkolem bylo reagovat interními úpravami katolické církve na rozmach protestantské reformy.

 

 

Základní kámen kostela byl položen na konci roku 1620, ale přestože byl už v roce 1623 vysvěcen jako královská kaple a v následujících desetiletích se zde konaly všechny významné královské události, včetně pohřbu královny Anny Rakouské (manželky Ludvíka XIII.), kardinála Richelieua i královny Marie-Terezie Habsburské (manželky Ludvíka XIV.), dokončovací práce se vlekly kvůli problémům s architektonickými plány, které narušovaly předpokládané rozšiřování Louvru. Stavbu také blokovala nutnost vykoupit další domy v rue Saint-Honoré, které měly být kvůli novému kostelu zbourány, což se dlouho nedařilo. Nakonec byla stavba definitivně zastavena.

Nové práce na kostele se rozběhly až po roce 1730, oratoriáni však svůj nový kostel sotva stačili dokončit, když v roce 1789 přišla francouzská revoluce, po níž byla jejich kongregace zakázána, kostel byl vybrakován, zničen a všechna umělecká díla byla rozbita nebo rozkradena. Z kostela se stal zasedací sál revolucionářů a později skladiště.
V roce 1811 rozhodl Napoleon o přidělení prázdného kostela protestantské církvi, což bylo mírně řečeno pikantní, vzhledem k tomu, že původně vznikl jako místo pro výchovu katolických kněží, jejichž úkolem byl boj právě proti reformované protestanské církvi.

 

Další změny přišly s Hausmannovou přestavbou Paříže, kdy při stavbě rue de Rivoli kostel přišel o svoji klášterní přístavbu.

 

Kostel, který dodnes slouží protestantskému kultu, je otevřený jen v neděli ráno k modlitbě, nebo při příležitosti různých koncertů vážné hudby, jinak zůstává zavřený. Já jsem pro jeho návštěvu využila Dnů evropského dědictví, kdy se zde pro návštěvníky konal volně přístupný koncert.

Holubice na stropě jako zobrazení Ducha Svatého

Zatímco průčelí kostela vede, jak už jsem zmínila, do rue Saint-Honoré, jeho zadní strana je skrytá pod částí podloubí, které i v těchto místech tvoří rue de Rivoli. Za mřížemi zde však můžeme vidět nejen oblouky, které uzavírají kněžiště, ale také památník admirála de Coligny, který sem byl umístěný v roce 1889 při příležitosti stého výročí francouzské revoluce.

Památník ovšem nepřipomíná revoluci, ale jinou krvavou událost francouzských dějin, a to bartolomějskou noc z 24. srpna 1572. Admirál Gaspard de Coligny, hrdina francouzských náboženských válek, kdy bojoval na straně hugenotů, byl jednou z prvních obětí svatobartolomějského masakru, kdy ho katolická liga, podporovaná královnou Kateřinou Medicejskou, nejen přepadla v jeho domě přímo naproti Louvru a vážně ho zranila, ale dokonce ho vyhodila z okna, kde ho rozvášněný dav dobil. To byl začátek několik dní trvajících masakrů protestantů, které se z Paříže rozšířily i do dalších francouzských měst.

 

Socha admirála je zasazena do bohatě zdobeného rámu, na jehož spodním okraji sedí vlevo zobrazení Vlasti a vpravo Náboženství. A taková malá perlička na závěr – admirál se narodil v roce 1519, na pamětní desce je tedy uveden špatný letopočet.

Oratoire du Louvre
1. obvod, 144 rue Saint-Honoré

Jak se tam dostat: Metro Louvre Rivoli (linka 1)

V parku Bercy a tak trochu stranou rušného centra města stojí pozoruhodná budova z roku 1994, jejímž autorem je americký architekt Frank Gehry. Přestože mnohem více zájmu si vydobylo jeho poslední pařížské dílo – Nadace Louis Vuitton – tato stavba si přesto pozornost určitě zaslouží.
Stavba byla původně koncipovaná jako Americké centrum, které však tak daleko od centra trpělo nezájmem návštěvníků a proto budovu opustilo. V roce 1998 proto tehdejší ministryně kultury rozhodla, že do ní budou přestěhovány sbírky Francouzské kinotéky, které do té doby sídlily v paláci Chaillot, odkud je v červenci 1997 vyhnal požár.

Na jednom místě se tak spojila mimořádná architektura s výjimečně širokou sbírkou archiválií z oblasti filmu.

Základ kinotéky vznikly v roce 1935 ve formě určitého filmového klubu, v němž byly shromážděny staré filmy. Už o rok později byla založena skutečná filmotéka, jejímž cílem byla záchrana, restaurování a konzervace nejen starých filmových pásů, ale také plakátů, kamer, dekorací a kostýmů.

V roce 1948 vzniklo první skutečné sídlo filmotéky v rue de Messine v 8. obvodu, kde bylo zřízeno i kino, které tyto staré filmy promítalo. Právě tyto prostory sloužily jako místo setkávání vycházejících hvězd francouzské filmové školy – chodíval sem François Truffaut, Jean-Luc Godard, Éric Rohmer a další režiséři, jejich jména najdeme pod nejlepšími filmy té doby.

V průběhu dalších desetiletí se filmotéka dále rozšiřovala, ale také několikrát stěhovala. V revolučním roce 1968 zažila také skandál, kdy tehdejší ministr kultury odvolal z jejího čela zakladatele Henriho Langloise, který celý projekt vymyslel a v podstatě vydupal ze země. Na jeho podporu vystoupili ti největší francouzští režiséři i herci v čele s Jeanem Marais, a přidali se i zahraniční filmové celebrity, jako napříkald Charlie Chaplin nebo Stanley Kubrick. Díky těmto protestům byl Langlois znovu ve své funkci potvrzen a svým příznivcům se odvděčil v roce 1972 otevřením nového muzea filmu v paláci Chaillot na Trocadéru. Za svoji činnost dostal v roce 1974 čestného Oscara i francouzskou filmovou cenu César.

Po jeho smrti v roce 1977 se muzeum s kinotékou znovu stěhuje, v roce 1980 otvírá nový filmový sál v Centre Pompidou a v roce 1981 je do jeho čela jmenován režisér Costa-Gavras, který působí dodnes jako předseda představenstva.

Definitivním sídlem sbírek se měl v roce 1998 stát Palais de Tokyo vedle Muzea moderního umění, musely by však čekat na jeho rekosntrukci a proto bylo nakonec rozhodnuto o jejich umístění do této prázdné Gehryho budovy.

Sbírky dnes obsahují přes čtyřicet tisíc filmů, šest tisíc filmových kamer a jiných zařízení, přes dva tisíce filmových kostýmů a stejný počet dekorací, přes půl milionu fotografií z oblasti filmu a další stovky tisíc dalších předmětů, plakátů, kreseb a filmových časopisů, a to nejen z oblasti francouzské, ale v podstatě celé světové kinematografie.
Sbírky jako celek nejsou kromě malé části starých filmových kamer veřejně přístupné, ale některé předměty jsou vystavovány na tematických krátkodobých výstavách, které se v kinotéce konají. Momentálně je to výstava předmětů z oblasti japonského filmu (dekorace, kostýmy, plakáty a podobně).

Kromě toho se v kinotéce konají hlavní výstavy, které trvají většinou jeden rok, a které jsou věnovány vždy některému z významných režisérů. Na konci ledna skončila výstava s názvem „Od Mélièse ke 3D – Filmová kamera“, která byla zaměřená na animovaný film a jeho průkopníka Georgese Mélièse. Další nová výstava ještě není avizována.
Pro zájemce je zde zpřístupněná i knihovna nejen s vázanými svazky, ale také s filmy, časopisy, fotografiemi a dalšími filmovými archiváliemi. Samozřejmostí je i obchod s knihami, filmy a jinými předměty.

Kino, které v prostorách kinotéky hraje většinou dvakrát denně, promítá staré archivní filmy, často uspořádané do retrospektiv jednotlivých režisérů. Kromě toho se zde konají i besedy s herci či režiséry – například minulý týden zde byl hostem Roman Polanski, včera herečka a zpěvačka Jane Birkin.

Pokud vás film zas až tak moc nezajímá, stojí za to alespoň vejít do rozlehlého a vysokého vestibulu a prohlédnout si budovu z hlediska architektury. Stejně jako samotná kinotéka, i stavba totiž stojí za to.

Zatímco směrem do ulice je fasáda střídmá, ta část, která je obrácená do parku, překvapí bohatými tvary. Sám autor ji definoval jako „tanečnici, která si nadzvedává sukni a zve lidi, aby vstoupili“. Přestože tvary fasády připomínají Gehryho Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbasu, je zde tak trochu vidět i paralela s pražským Tančícím domem, na němž se Gehry podílel jako spoluautor.

12. obvod, 51 rue de Bercy

Otevřeno denně kromě úterý od 12 do 19 hod (knihovna od 10 hod)

Vstupné: muzeum 5 eur, kino 6,50 eur, knihovna 3,50 eur, přednášky a besedy 4 eur

Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14)

Musée d’Orsay je se svými sbírkami umělecké moderny druhé poloviny 19. století a začátku 20. století natolik známé, že je až skoro zbytečné zabývatse jeho historií. Míří tam každý turista, který přijede do Paříže, a rozhodně to není místo „pro pokročilé“, ale spíš pro ryzí začátečníky. Přesto stojí za to ho znovu a znovu navštěvovat, protože sbírky jsou natolik rozsáhlé, že jedna návštěva, ta první a iniciační, rozhodně nestačí. Konec konců i ten, kdo má muzeum prohlédnuté do posledního obrázku v každém zastrčeném koutě, si tam přijde na své na krátkodobých tématických výstavách, které muzeum v posledních letech s velkým úspěchem pořádá a jejichž kvalita čím dál víc roste.

Po loňské výstavě Celníka Rousseaua, která sklidila velký úspěch (a na jejíž koncepci navázala i ta nedávno skončená pražská), v muzeu momentálně probíhá expozice méně známého impressionisty Frédérica Bazilla (méně známého zřejmě jen proto, že zemřel ve věku pouhých 28 let v roce 1870). Tato výstava končí za měsíc, 5. března, a už od 14. března se otvírá další s názvem Za hvězdami – Mystická krajina od Moneta po Kandinského. Trvá až do 25. června a slibuje také zajímavý zážitek.

O tom, že muzeum vzniklo z původního secesního nádraží, postaveného v letech 1898 až 1900 architektem Victorem Laloux, původně určeného k demolici, ale osvíceně zachráněného v době vlády prezidenta Giscarda d’Estaign, se také píše v každém průvodci. Rekonstrukce byla svěřena italské architektce Gae Aulenti, která tady odvedla skvělou práci. Muzeum se pro návštěvníky otevřelo v roce 1986 a okamžitě se stalo jedním z nejnavštěvovanějších nejen v Paříži, ale i v celé Francii.

Co už knihy pro turisty většinou nezmiňují, je okolí muzea, kde najdeme soubor zajímavých soch. Právě na ně se dnes podíváme spolu.

 

Přímo na ploše před muzeem nás zaujmou ohromné sochy zvířat – slona, koně a nosorožce – které byly ještě společně se sochou býka vytvořeny pro Světovou výstavu v roce 1878. Tehdy byly umístěny v zahradě Trocadéra, kde zůstaly až do roku 1935, kdy byl původní palác Trocadéro zbořen a na jeho místě byl postaven dnešní palác Chaillot. Sochy tehdy kvůli stavbě opustily svoje místo u bazénku a přestěhovaly se na nové místo. Zatímco býk si to namířil před arénu do města Nîmes, ostatní sice zůstaly v Paříži, ale skončily na předměstí u Porte de Saint-Cloud. Až teprve v polovině 80. let minulého století byly přemístěny sem před muzeum.

Každá ze soch má jiného autora – zatímco slon je dílem Emmanuela Fremieta, koně vytvořil Pierre-Louis Rouillard a nosorožce Alfred Jacquemart. Není pochyb o tom, že tady před muzeem jim to sluší mnohem víc, než na rušném náměstí na předměstí.

 

Litinové sochy, které lemují náměstí před muzeem kolmo ke vstupním prostorám, byly také objednány při příležitosti světové výstavy v roce 1878, kdy zdobily terasu prvního paláce Trocadéro. Představují jednotlivé kontinenty – zleva Evropa, kterou vytvořil sochař Alexandre Schoenewerk, za ní Asie (Alexandre Falquière), Afrika (Eugène Delaplanche), Severní Amerika (Ernest Hiolle), Jižní Amerika (Aimé Millet) a Oceánie (Mathurin Moreau). Sem před muzeum byly přeneseny v roce 1986.

 

Zadní strana muzea je zcela hladká, bez zbytečných okras. V úzké rue de Lille, do které vede, by si jich stejně nikdo nevšiml. Fasádu tak člení jen řada úzkých balkonků na úrovni druhého podlaží.

 

 

U služebního východu, který vede do budovy zhruba uprostřed zadní strany stavby, stojí dvě štíhlé postavy, jedna mužská a jedna ženská. Jejich autorem je Rodinův žák Antoine Bourdelle, který je vytvořil v roce 1920 jako zkušební bronzy pro sochy, určené na památník generála Alveara v Buenos Aires, kam byly instalovány v roce 1925. Ženská postava představuje Vítězství, ta mužská zase Sílu vůle.

Jak se tam dostat: metro Solférino (linka 12), RER C Musée d´Orsay

Nový rok se v Číně a v ostatních asijských zemích slaví právě v těchto dnech, letos konkrétně 28. ledna (každý rok je datum jiné podle lunárního kalendáře), ale oslavy trvají až dva týdny. Velká asijská komunita, která v Paříži žije, si svůj svátek upřít nenechá a slaví ho tradičně se všemi ceremoniemi jako ve svých původních zemích.

Největší asijskou čtvrť najdete ve 13. obvodu, ale stejně tak živá je i ta, která sídlí ve čtvrti Belleville, nebo rychle se rozšiřující komunita přímo v centru města ve čtvrti Marais, kde čím dál víc původních obchodů a restaurací mění vývěsní štíty, nad nimiž se nově objevují čínské červené lampiony. Každá z těchto čtvrtí si organizuje svoje novoroční oslavy sama, jen se snaží, aby se datum té nejvýznamnější události – novoročního slavnostního průvodu – nepřekrývalo. Na 13. obvod tak vyšel termín defilé předevčírem.

Ještě nikdy předtím jsem v době čínských oslav v Paříži nebyla a proto jsem byla pořádně zvědavá. Za nic na světě bych si je nenechala ujít. Trochu mi sice náladu kazil déšť, který trval nejen celou předchozí noc, ale i celé dopoledne, přestal však před polednem a těsně před začátkem průvodu před jednou hodinou vyšlo na chvíli váhavě i slunce.

 

 

Asijskou čtvrť tvoří vysoké věžáky, mezi nimiž vedou dvě hlavní dopravní tepny – avenue d´Ivry a avenue de Choisy (o podobě a historii čtvrti se můžete dočíst ve starších článcích třeba TADY nebo TADY). Právě po nich vede trasa defilé, letos z bezpečnostních důvodů zkrácená, takže nezasahovala až na place d´Italie. Průvod byl předlouhý, z místa, kde jsem stála, se nedalo dohlédnout konce, a v davu, který celou trasu lemoval, se jen těžko dalo najít místo, odkud by se dobře fotografovalo. Když se mi to nakonec podařilo, ocitla jsem se přesně na úrovni čela průvodu. Tam jsem ke svému překvapení uviděla starostku Paříže Anne Hidalgo, která průvodu využila k propagaci akce, která s asijskou čtvrtí nemá nic společného, a to k myšlence pořádání olympijských her v roce 2024, kterou pařížská radnice vehementně (a podle mnohých nesmyslně) šíří.

Za městskými představiteli s olympijskými transparenty (vlastně se této části asijské čtvrti říká Les Olympiades, takže se dá říci, že tady nebyli až tak mimo mísu) se samotný průvod otvíral tančícími čínskými draky, kteří jsou pro přechod do nového roku typičtí. Bengálské ohně a petardy, které mají zaplašit zlé duchy a které tuto událost také tradičně doprovázejí, nejsou v Paříži povolené, proto musí stačit všudypřítomný a pekelný rachot bubnů.

Nový čínský rok nese letos znamení Ohnivého kohouta, který vystřídal Ohnivou opici. Kohouta bylo proto možné spatřit úplně všude.

 

O tom, že Číňané milují barvy, květiny, třpyt a lesk, není pochyb, proto nemůže být jiný ani průvod. Jednotlivé kmeny, které jsou zde často sdružené do organizací, žijících tak trochu svůj uzavřený život, pochodují pod svými transparenty ve svých vlastních krojích a vždy s typickými dekoracemi. Pod vlastními vlajkami se zde předvádějí i různé zájmové organizace, především sdružení obchodníků, ale také různé zájmové nebo sportovní kluby a kroužky, školy nebo dětské organizace.

 

Vzhledem k tomu, že tato čtvrť není výhradně jen asijská, ale žijí v ní vedle sebe příslušníci různých komunit z různých zemí i kontinentů, nejsou ani členy zájmových kroužků (a že jich tu bylo zastoupena spousta, od sportovních, přes jazykové až k uměleckým) výhradně Asiaté. Proto v průvodu s klidem pochodovali i zástupci jiných národů a ras, oblečení do tradičních čínských krojů.

 

Samozřejmě jsem od sebe nedokázala odlišit jednotlivé asijské země, z nichž všichni ti oslavující pocházeli, takže mi muselo stačit vědomí, že po Číňanech tady zcela určitě pochodovali Vietnamci, Kambodžané, Laosané i další asijské národnosti. Stejně tak vám je bez komentáře společně ukážu na následujících fotografiích.

 

V průvodu byly neseny (či vezeny) celé svatostánky a oltáře božstev, často vyzdobené květinami, miskami s ovocem nebo rýží a doplněné vonnými tyčinkami, které doprovázející ženy rozdávaly divákům.

Zajímavou částí průvodu byly různé sportovní asociace, především bojových umění, které se předváděly přímo na ulici před diváky. Jednotlivé druhy těchto sportů samozřejmě od sebe odlišit nedokážu, ale od asi nejznámějšího tai-či až po hrůzostrašně působící fiktivní boje s tyčemi, noži nebo s meči tady bylo k vidění snad úplně všechno.

Součástí průvodu byly i alegorické vozy, na nichž se vezly nejen oltáře, sochy různých božstev nebo ohromné bubny či rovnou celé skupiny bicích nástrojů a činelů, které tropily ohromný hluk, ale také nastrojené ženy z některých komunit (tipovala jsem především na vietnamskou) v nádherných krojích.

No a když už jsme byli v asijské čtvrti, pozdní oběd v asijské restauraci byl skoro povinností. Restaurace byly přeplněné až k prasknutí a do dvou vietnamských restaurací, kam jsem původně chtěla na polévku pho, jsme se vůbec nedostali. Místo nám našli až v jedné z čínských restaurací, kam jsme původně ani moc nechtěli jít. Trochu jsem se toho totiž obávala, protože levné, nechutné a často páchnoucí čínské restaurace u nás nám už úplně pokřivily vnímání čínské kuchyně. Tady však nebylo čeho se bát, dostala jsem ty nejlepší smažené nudle s kuřecím masem, na které jsem doposud narazila.

Pokud se v budoucnosti ocitnete v Paříži na přelomu ledna a února, určitě se sem na jih města na oslavy Nového roku vypravte. Pestrost a zábavnost tohoto svátku si to určitě zaslouží.

Jak se tam dostat: metro Olympiades (linka 14), Porte de Choisy nebo Porte d´Ivry (linka 7)

Za mohutnou jihovýchodní kamennou zdí hřbitova Père-Lachaise, kterou projdeme vraty, k nimž se zde sbíhají s kopce cestičky z míst, kde je pohřbená Édith Piaf, najdeme komplex malých úzkých slepých uliček, které vedou od rovnoběžné rue de Bagnolet kolmo ke zdi. Vznikl tak zapadlý svět starých a často ošuntělých domků původních obyvatel, kam turistova noha nevkročí a kde můžete najít ještě poslední zbytky původní venkovské čtvrti.

Mám to tady ráda a několikrát jsem si ty uličky důkladně prošla, dnešní fotky budou proto mixem z různých ročních období. Taky to dnes bude pořádně dlouhé; přestože nejsme v žádné nóbl čtvrti, pořád je na co se dívat.

 

Průchod zdí na hřbitov

Východ ze hřbitova nás přivede do rue de la Réunion, odkud vrátky projdeme do klidné zahrady, která je těsně nalepená k hřbitovní zdi. Ani bychom to však nepoznali, zeď je hustě porostlá zelení a představuje v této rušné čtvrti oázu klidu. Je koncipovaná jako přírodní ekologická zahrada, rozdělená na několik různých částí co do podmínek – na zdi rostou popínavé rostliny, které nepotřebují příliš vody a kterým svědčí sucho a horko, které se na zdi kumuluje. Využívají ho také fíkovníky, které rostou těsně u zdi. Další částí je volně rostoucí louka s veškerou flórou a faunou, která se na ní běžně v přírodě objevuje, a ve spodní části pod stromy najdeme jezírko s rákosím, lekníny a žlutými stulíky. Když chvíli počkáme v klidu, ukáží se nám i žáby, pulci, vážky a jiná havěť, která tu u vody žije.

V zadní části najdeme malý, no, spíš mikroskopický lesík a za ním plotem oddělené dětské hřiště.

 

Rue de Bagnolet, na kterou se odtud dostaneme, je obyčejná rušná ulice, jakých je v této lidové části města mnoho. Nečekejte tady žádné turistické vychytávky a hipsterské restaurace, tady si na nic takového nehrají. Je tu plno malých a často etnických lokálů, krámky s drogerií a potřebami pro kutily, čistírna, výrobna klíčů, pražírna kávy a malé arabské večerky, sídlí tady veterinář, zámečník, kadeřnictví a taky dost podivné obchody s mobily. Vydáme se po ní směrem nahoru, zkusit štěstí, jestli náhodou nebude otevřená Villa Godin, malá, ale malebná ulička, která prozatím přede mnou zůstávala zavřená. Tentokrát to vyšlo, je otevřeno a hned toho využijeme.

Zastavíme se až u rue Ligner, která je sice na rue Bagnolet kolmá, ale než stačí dorazit k hřbitovní zdi, vytvoří v hloubi vnitrobloku kličku a zase se vrací zpět na hlavní ulici. Tu si taky nezapomeňte projít, bude se vám líbit.

Na rohu Cité Aubry a rue de Bagnolet můžeme ukončit dnešní procházku ve stylovém typickém bistru Piston Pélican. Ti, kdo ještě nemají 20. obvodu dost, se pak mohou vydat do dalších podobně malebných uliček kolem rue des Vignoles (kam se spolu obrazem vypravíme někdy jindy), nebo pokračovat po boulevardu de Charonne k hlavnímu vchodu na hřbitov a tam se ztratit na jeho cestičkách.

 

Na jih od Panthéonu ve čtvrti, v níž leží nejrůznější školy, fakulty, koleje, ale také výzkumné ústavy a podobné instituce, najdeme také bývalou kolej irských mnichů a studentů. Ti přicházeli do Francie už v druhé polovině 16. století na útěku před vrcholící protireformací a restrikcemi, bránícími vzdělávání katolíků.

V 18. století už existovaly irské koleje ve všech významných evropských univerzitních městech (v Praze sídlila na začátku dnešní Hybernské ulice, která ostatně dostala své jméno podle latinského názvu pro Irsko Hibernia), ta pařížská byla ale ze všech největší a nejvýznamnější.

Kolej původně sídlila v rue des Carmes, zatímco toto svoje sídlo, do kterého se dnes podíváme, její představitelé zakoupili a zrekonstruovali až v roce 1769. Tehdy také vzniklo nové křídlo a kaple, bohužel studenti si ji užili pouze krátce, protože francouzská revoluce je už v roce 1793 vyhnala, zničila jejich cennou knihovnu a budovu zkonfiskovala. Kolej byla obnovena až na základě Napoleonova dekretu v roce 1805, kdy se však musela spojit i s tou anglickou a skotskou.

 

Už z ulice nás přiláká irský znak nad mohutnými modrými vstupními vraty. Kolej v těchto historických prostorách fungovala s přestávkou francouzsko-pruské války, kdy zde byl zřízen lazaret, prakticky až do 2. světové války, po níž sloužila americké armádě jako útočiště pro osoby, které žádaly o americké občanství. Později se zde usadil polský seminář, složený z těch, kteří přežili Dachau, který zde působil až do roku 1997. Několikrát zde v té době také pobýval Karol Wojtyla, budoucí papež Jan Pavel II.

Po velké rekonstrukci budov se zde v roce 2002 usadilo irské kulturní středisko (jako jediné irské kulturní centrum na světě). Díky tomu je možné budovy navštívit v rámci některých kulturních akcí nebo při Dnech evropského dědictví. Mimo to je běžně možné si prohlédnout alespoň přilehlou kapli, zasvěcenou – jak jinak – svatému Patrickovi, a hezké nádvoří.

 

 

Připomínka polské přítomnosti

Jasná zelená irská národní barva nesmí chybět ani ve svatostánku

Pokud byste byli v Paříži 17. března, kdy slaví svátek sv. Patrick, zkuste se do těchto míst vypravit, oslavy tady prý bývají dost sympatické.

5. obvod, 5 rue des Irlandais
Otevřeno od úterý do pátku od 14 do 18 hod, v neděli v poledne je otevřena kaple na mši.