Před osmi lety jsem zde popisovala krátkou procházku v jedné z částí 12. obvodu v blízkosti place de la Nation, kde jsem se zastavila v komplexu dvorků, nazývaných Cour de l´Industrie. Tehdy byl celý areál, který jen o fous unikl zničení a který sloužil jako dílny řemeslníků a ateliéry umělců, ještě v původním, tak trochu zanedbaném stavu, a v jedné jeho části začínala rekonstrukce, která ho měla modernizovat. Dnes se podíváme, jak to dopadlo a jak to tam vypadá dnes.

Jde o jeden z posledních zachovalých průmyslových dvorů 19. století, jakých v této čtvrti tehdy bylo mnoho. Vznikl kolem roku 1850, kdy zde byly postupně vybudovány dílny pro řemeslníky, v nichž se vystřídalo mnoho generací, které pracovaly převážně ve výrobě nábytku (tesaři, truhláři, pozlacovači, lakýrníci a podobně).
V 70. letech 20. století dílny, z velké části opuštěné po přechodu nábytkářské výroby z řemeslné na průmyslovou, převzali umělci, kteří si zde zařídili ateliéry. Vznikla tak stmelená komunita, sjednocená od roku 1991 v asociaci, které se podařilo tento kout uchránit před spekulanty s nemovitostmi. V roce 2003 koupila celý areál, který měl sice velké kouzlo a půvab, ale byl ve všech ohledech ve špatném stavu, pařížská radnice, která zde uplatnila svůj rozsáhlý program renovace a rehabilitace a celý prostor, skládající se z osmi budov na třech nádvořích o celkové ploše 6 000 m2, nechala poměrně citlivě zrenovovat a zrestaurovat (když pominu hroznou moderní stavbu, naštěstí nevelkou, která byla přistavěna zvenčí na chodníku před vstupem do dvora). Staré dílny a ateliéry, které jsou dnes zapsány na seznamu historických památek, tak dál slouží umělcům. I to jedno české jméno na seznamu nájemníků tam zůstalo dodnes na svém místě.

Dvůr je otevřen a volně přístupný v pracovní dny a v pracovní době.

Cour de l´Industrie, 12. obvod, 37 bis rue de Montreuil

Jedním z mých oblíbených míst, kde se pokaždé ráda zastavím, je Bibliothèque historique de la ville de Paris v Marais. Poznáte ji jednoznačně podle hranatého arkýře, který vyčnívá z nároží na křižovatce rue de Francs Bourgeois a rue Pavée. Knihovna zde sídlí teprve od roku 1969, kdy ji sem přemístili z protějšího Musée Carnavalet, její historie je však mnohem delší.

První historická knihovna byla v Paříži založená v roce 1763. Nejdříve sídlila v rue Saint-Antoine a později byla přemístěná do sídla pařížské radnice. To se jí ovšem stalo osudným, protože vyhořela společně s radnicí při velkém požáru, založeném 24. května 1871 v době bojů pařížské Komuny, a všechny její knižní sbírky, listiny a dokumenty byly při tom zničeny.

Knihovna byla později obnovena díky odkazu knihovníka Julese Cousina, který městu věnoval svoje osobní sbírky. Dnes je v ní uchováváno přes tři sta tisíc tištěných knih a víc než dva miliony dalších dokumentů nejrůznějšího druhu, které se týkají historie Paříže a kraje Île de France. 

Nad vstupem na nádvoří najdeme ve frontonu nápis Hôtel Lamoignon, připomínající Guillauma 1. de Lamoignon, který ho vlastnil v 17. století a který se v roce 1657 stal prvním předsedou pařížského parlamentu. Palác je však ještě o zhruba sto let starší, byl postaven kolem roku 1560. V roce 1584 ho zakoupila vévodkyně z Angoulêmu, známá jako Diane de France, nemanželská, ale legitimizovaná nejstarší dcera krále Jindřicha II.

Palác, který je dnes jedním z nejstarších v Marais, zůstal ve vlastnictví Lamoignonů až do roku 1750 a poté vystřídal několik dalších majitelů. V 19. století byl rozdělen na byty. V jednom z nich žil letech 1867 až 1876 spisovatel Alphonse Daudet, který z něj udělal centrum pařížského literárního světa té doby (chodíval sem údajně Turgeněv, Flaubert a Edmond de Goncourt). Posledním majitelem byl na přelomu 19. a 20. století výrobce zařízení pro destilaci alkoholu. V roce 1928 palác odkoupila pařížská radnice, které ho v průběhu následujících čtyřiceti let nechala postupně zrestaurovat.

Portál pochází z roku 1718. Dvě nahé děti kolem nápisu ve štítu, z nichž jedno drží v ruce zrcadlo a druhé hada, symbolizují pravdu a obezřetnost, vlastnosti, které si rod Lamoignonů přičítal.

Na nádvoří za vstupní branou vidíme na okolních stavbách několik rozdílných typů fasád, odlišujících se podle doby vzniku. Nejstarší je ta přímo naproti portálu, za níž se skrývá čítárna a studovna. Na vrcholku nárožního pavilonu je umístěný znak s loveckými symboly, který odkazuje na bohyni lovu a tím i na Diane de France, která nese její jméno.

Druhé křídlo, které vidíme na horní fotce v zadní části a které vede do rue des Francs Bourgeois, nechal vybudovat Charles de Valois, synovec Diane de France, který po ní palác zdědil.

Z nádvoří vede široké schodiště na terasu, ze které se vstupuje přímo do knihovny. Úprava nádvoří a vybudování terasy, stejně jako historizující stavby kolem ní, pochází z rekonstrukce ve 20. století, kdy byl také pod terasou vybudován depozitář, kde je uložena část sbírek.

Do samotných prostor knihovny sice potřebujete průkazku, ale do předsálí můžete volně vejít. Konají se v něm pravidelně malé tematické výstavy – ty poslední pojednávaly například o historii pařížských kabaretů nebo o dobových plakátech. Volně jsou také přístupné knihy v regálech podél stěn a v zadní části pak i výběr novin a časopisů, kde si můžete nerušeně číst, jak dlouho budete chtít.

Vstupnímu prostoru dominuje velká mapa v zadní části, která představuje place de la Bastille a její široké okolí. Mapa pochází z roku 1889, kdy byla vytvořena pro pavilon Paříže na Světové výstavě, konané v tomtéž roce. Pokud vás zajímá historie, můžete si tady s listem s vysvětlivkami, který je na místě k dispozici, prohlížet tehdejší ulice, včetně dnes už dávno neexistujících kostelů, klášterů a paláců.

Nejde však o jediný pařížský plán, který je v knihovně vystaven. Ještě starší exemplář, který pochází z roku 1789, je pověšen na konci studovny. Na schodišti mezi prvním a druhým patrem je pak umístěna i kopie tak zvaného Turgotova plánu z roku 1736, který představuje s matematickou přesností každý dům ve městě. Zachycuje ho z jihovýchodního pohledu a byl prvním, který zobrazil město z ptačí perspektivy. Podrobně si ho můžete prohlédnout TADY.

Pohled do studovny přes skleněné dveře. Dál se běžný zvědavý návštěvník nedostane, ledaže by sem přišel při Dnech evropského dědictví, jako jsem to před pár lety udělala i já. V tom případě vás provedou knihovnou a několika dalšími sály a běžně nepřístupnými prostory.

Malovaný trámový strop ve studovně pochází ze 17. století. Zachoval se v dobrém stavu díky tomu, že byl po dlouhý čas zakrytý. Znovu ho objevili až při rekonstrukci v 50. letech 20. století.

Mezi normálně nepřístupné části knihovny patří i ten zvláštní arkýř, který je vidět z ulice. Je to v podstatě původní strážní věž, jedna z mála zachovalých v Paříži. Kamenný čtyřhran s okny, vedoucími do čtyř stran, spočívá na trojitém ozdobném sloupu. Uvnitř je úplně prázdný, ale nabízí zajímavé pohledy na křižovatku přímo pod ním a do obou směrů rue des Francs Bourgeois.

Z oken, vedoucích z historického paláce na nádvoří s terasou, lemovanou nově postavenými budovami, je také vidět nízký pavilon po pravé straně terasy, který na první pohled vypadá, i díky své špičaté střeše a vitrážovému oknu, jako kaple. Byl však vybudován až v 50. letech minulého století a byly do něj uloženy náhrobky Diane de France a Charlese de Valois-Angoulême z první poloviny 17. století, které byly původně umístěny v kostele kláštera des Minimes (tj. řádu Nejmenších bratří sv. Františka) u place des Vosges, zbořeného během Francouzské revoluce. Dovnitř do pavilonu se nedá vstoupit a na sochy je tak vidět jen špatně přes prosklené dveře.

Poslední, co zde ještě musíte vidět, je zahrada, která je přístupná branou z rue des Francs Bourgeois. V loňském roce prošla rekonstrukcí, během níž jsem pořídila i tyto fotky. Do zahrady vede schodiště ze zadní části studovny, ale vstup není běžně otevřený.

Bibliothèque historique de la ville de Paris, 4. obvod, 24 rue Pavée

V rámci Dnů evropského dědictví se dá často dostat i na místa, kam běžně vstoupit nelze. To je případ i španělské ambasády, respektive rezidence španělského velvyslance, která před pár lety otevřela návštěvníkům své nádherné reprezentační salony.

Samotná španělská ambasáda sídlí na avenue Marceau, široké třídě, která vede od place de l´Étoile na place de l´Alma na nábřeží Seiny. Její budova, vklíněná do úzké proluky, je relativně moderní a z architektonického a historického hlediska není nijak významná. Její malá zahrada však komunikuje přímo s historickým palácem, který stojí za ní a jehož široké průčelí se obrací do rovnoběžné avenue George V. Právě v něm mívala španělská ambasáda dříve svoje sídlo a po jejím přestěhování zde dnes má svoji rezidenci španělský velvyslanec.

Původní Hôtel Berthier de Wagram byl postaven v roce 1869 architektem Delestradem pro Nathaniela Johnstona, obchodníka s vínem z Bordeaux. V roce 1891 se palác dostává do rukou Berthe de Rothschild, zatímco její manžel Alexandre Bertier, kníže z Wagramu, současně kupuje přilehlý opuštěný pozemek s pozůstatky podzemního vodovodu, který předtím vedl od nádrže la Villette do čtvrti Monceau. V roce 1920 odkupuje palác i s prázdným pozemkem španělské království, aby v něm zřídilo své diplomatické zastoupení. Současně s rekonstrukcí budovy pak byla započata i stavba nové ambasády a po jejím dokončení a po přestěhování úřadu se původní budova stala rezidencí velvyslance.

Modernizační a restaurátorské práce v paláci prováděli prestižní španělští umělci a řemeslníci. Bohatou vnitřní výzdobu pak doplnila sbírka uměleckých děl, nábytku a obrazů od 16. století do 20. století, včetně několika Goyových děl a čtyř tapiserií, vytvořených ve španělské královské tkalcovně podle Goyových kartonů. Některá z uměleckých děl tehdy nové ambasádě věnoval i španělský král. Všechny tyto historické skvosty bylo možné si při návštěvě prohlédnout.

Vlevo bysta předchozího španělského krále Juana Carlose VI., vpravo současný král Felipe VI. a královna Letizia

Rezidence španělského velvyslance byla zpřístupněna poprvé v historii v roce 2019, ze kdy jsou i tyto fotografie. Od té doby se prohlídky vinou covidu neopakovaly a můžeme jen doufat, že teď, kdy se situace uklidnila, se při dalších ročnících Dnů evropského dědictví reprezentační salony znovu otevřou. V takovém případě si je určitě nenechte ujít, opravdu stojí za to.

Ambassade de l´Espagne, 8. obvod, 15 avenue George V

Ve spodní části čtvrti Marais, téměř až u nábřeží Seiny, stojí rozlehlý palác Aumont, jehož zahrada je součástí veřejného parku Jardin des Arts-Albert Schweitzer, o kterém jsem tady psala asi před rokem. V paláci sídlí od roku 1959 jeden z francouzských správních soudů prvního stupně. Těch je dnes ve Francii čtyřicet dva, z toho jedenáct v zámořských teritoriích. Do jejich věcné příslušnosti spadají veškeré spory občanů se státem, týkající se správních rozhodnutí, s výjimkou volebních sporů, které řeší přímo Státní rada. Místní příslušnost je určena většinou podle regionů, departmentů nebo seskupení departmentů. Největším z nich je nepřekvapivě právě ten pařížský, na který se dnes podíváme.

Zatímco zahradní průčelí, které můžeme vidět i z ulice, se obrací k Seině, hlavní vstup do budovy je umístěn ze dvora, ležícího za vysokým strohým průčelím v úzké rue de Jouy. Palác pochází z první poloviny 17. století, kdy ho pro sebe nechal postavit na základech mnohem starší budovy vévoda z Aumontu, nositel nejvyššího vojenského titulu maršál Francie. Stavba měla štěstí na ty nejvýznamnější architekty své doby – plány navrhl slavný architekt Louis Le Vau, pozdější přestavbu řídil François Mansart, dekoraci architekt Charles Le Brun, a zahradu vytvořil André Le Nôtre.

Palác zůstal v rukou vévodů z Aumontu až do roku 1756, kdy ho poslední dědic prodal. Následně vystřídal několik dalších šlechtických vlastníků, aby se v 19. století stal nejdříve sídlem radnice tehdejšího 9. obvodu, později lyceem a na přelomu 19. a 20. století sídlem farmaceutické distribuční společnosti, v jejíž době byla zcela zničena cenná zahrada. V roce 1938 ho odkoupil departement Seine a po důkladné rekonstrukci se v roce 1959 stal sídlem správního soudu, ustaveného šest let předtím.

Hôtel d’Aumont není běžně přístupný, ledaže byste se účastnili některého soudního jednání. Vidět ho však můžete v rámci Dnů evropského dědictví vždy v druhé polovině září.

Hôtel d’Aumont, 4. obvod, 5-7 rue de Jouy

Jako vztyčený prst se nad severní částí 17. obvodu tyčí zvonice kostela Sainte-Odile, nejvyšší z věží pařížských kostelů, jejíž dominantní siluetu z panoramatu této části města vytlačil až nedaleký nový Justiční palác. I přes svou památkovou ochranu je tento kostel, aspoň pro mě, dalším aspirantem na titul nejošklivější pařížské stavby. Pro jeho odlišnost a podivnost však stojí za to se na něj a do něj podívat.

Kostel byl postaven mezi lety 1935 až 1946 na základě iniciativy tehdejšího pařížského arcibiskupa Verdiera, který na jeho stavbu vypsal mezi farníky sbírku, kterou také sám podpořil z jím založeného fondu na výstavbu a údržbu katolických kostelů. Farnost Sainte-Odile byla ke kostelu ustavena až v roce 1953. V roce 1938 stavbu navštívil i kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII.

Sedmdesát dva metrů dlouhá stavba z armovaného betonu byla navržena v neobyzantském slohu, kombinovaném ve výzdobě s art-déco. Má tři zvenčí téměř neviditelné kupole, které odkazují na Svatou Trojici. Na sedmdesát dva metrů vysoké věži, která se ke svému vrcholku lehce zužuje, je kromě kříže posazen i mosazný kohout. Ve zvonici je umístěna zvonkohra, složená z dvaceti šesti zvonů, které byly odlity v roce 1939 těsně před vyhlášením války. Nebyly však hned osazeny, a protože během války musely být téměř všechny pařížské zvony odevzdány k roztavení a použití na výrobu děl, byly v tichosti převezeny do Chartres a tam zakopány. Na zvonici se tak dostaly až po skončení války.

To, co podle mě kostelu nejvíc ubírá na vzhledu, je nejen věž, připomínající tovární komín a průčelí v podobě bunkru, ale také nepěkná barva, způsobená pravděpodobně roky neodstraněnou špínou. Podle popisu by totiž fasáda měla být z růžových pálených cihel, vyrobených v Alsasku a podobných těm, které byly použity na fasádě katedrály ve Štrasburku.

Na portálu je v mandorle nad vstupními dveřmi zobrazena Panna Marie, která uvádí svatou Odile do nebe a představuje ji svému synovi. Celou scénu lemuje chór andělů.

Pokud jste čekali, že interiér bude méně ponurý, tak… je to skoro ještě horší. V tmavě hnědé temnotě není výzdoba skoro vidět a kromě malých oken po obvodu všech tří kupolí, které propouštějí trochu světla, zde září jen tři pestrá vitrážová okna, která představují scény ze života svaté Odile, archanděla Michaela a archanděla Rafaela.

Église Saint-Odile, 17. obvod, 2 avenue Stéphane-Mallarmé

Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pohnutý osud Anny Frankové a jejího deníku. V jedné ze zahrad v centru Paříže, ukryté ve vnitrobloku jen kousek od Centre Pompidou, si můžeme připomenout příběh jejích posledních let prožitých v úkrytu zadního traktu jednoho amsterdamského domu. Najdeme zde totiž kaštan, který byl vypěstován z výhonku stromu, na který se Anna ze svého úkrytu tajně dívala a který pro ni představoval jediné spojení s přírodou. Několikrát se o něm zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“).

Když v roce 2007 pařížská radnice otvírala nový veřejný park, který zřídila ze zahrady paláce Aignon, ve kterém se nachází Muzeum židovského umění a historie, pojmenovala ho právě po Anně Frankové. Tehdejší starosta Bertrand Delanoë ve spolupráci s ředitelem amsterdamského Domu Anny Frankové zde při této příležitosti vysadil výpěstek z odnože původního kaštanu.

Tři roky na to sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který vysadili na místo původního stromu.

Kaštan najdete po levé straně u vchodu do parku naproti domku správce. Dřív byl chráněný plůtkem, ale v posledních letech jeho kmen zesílil natolik, že zapadl do výsadby a není už třeba ho nijak zvlášť chránit.

Jardin Anne Frank, 3. obvod, impasse Berthaud

Do dnešního cíle si musíme zajet až na východní konec Paříže do čtvrti Bel-Air poblíž Porte de Vincennes, kde na širokém prostranství ulice Cours de Vincennes proti sobě leží konečné dvou větví tramvajové linky T3a a T3b. Přímo naproti té první, která odtud míří až k Pont de Garigliano v 15. obvodu, najdeme úzkou uličku se schody, ve které nás z dálky vítá červená kočka.

Kočka odkazuje na píseň Le soleil et la lune slavného zpěváka předválečné i poválečné doby Charlese Treneta, který v této krátké uličce, která se jmenuje Passage de la Voûte, žil v roce 1930. Plastiku vytvořili žáci a profesoři průmyslovky v Chennevières-sur-Marne v rámci své praxe v dílnách.

Passage de la Voûte nás přivede do rue de la Voûte s hezkou pekárnou na rohu. Ulice, která procházela bývalou obcí Saint-Mandé už v první polovině 18. století a tedy dávno před tím, než ji připojili k Paříži, sice už dávno ztratila svůj starý půvab a je plná nevzhledných paneláků, nastavěných v 70. a 80. letech, ale ve své horní části poblíž boulevardu Soult, kde je ulice překlenuta tratí bývalé železnice Petite Ceinture, zůstala ještě zachována její podoba se starými typickými domy a dvěma malebnými bočními slepými uličkami.

První uličkou, odbočující z rue de la Voûte, je impasse Canart, dlouhá osmdesát metrů a široká jen tři metry. Byla vytvořena kolem roku 1890 a nese jméno bývalého majitele pozemků. Jako ve všech podobných zapomenutých úzkých pařížských uličkách, i tady najdeme dlažbu z kočičích hlav, záplavu zeleně v truhlících a květináčích, barevné dveře, tepané mříže a pestré okenice. Slepá ulička končí zdí s fantaskní malbou, pohrávající si se slovní hříčkou canart x canard.

Téměř naproti, u čísla 35 rue de la Voûte, pak leží impasse Vassou s téměř totožnou historií jako předchozí ulička, která jen potvrzuje to, že i v těch nejzapadlejších pařížských koutech je pořád co objevovat.

Jak se tam dostat: metro 1 Porte de Vincennes