Když jsem vycházela z Muzea panství Marly-le-Roi, které jsme tady viděli minule, zeptala jsem se jedné z kustodek, jak daleko odtud leží akvadukt. Vyděšeně se na mě podívala a řekla: „To já nevím, to už není v Marly, ale v Louveciennes“. Vtipné je, že ta vzdálenost je přesně 210 metrů a je to hned za kruhovým objezdem u hlavní brány do zámeckého parku, jehož prostředkem prochází hranice mezi oběma obcemi. Nechce se mi věřit, že by to ta slečna nevěděla a nikdy neviděla.

Akvadukt byl postaven v 17. století za vlády Ludvíka XIV. jako součástí hydraulického systému určeného k zásobování vody do zahrad ve Versailles a v zámku Marly. Voda k němu byly přiváděna svahem ze Seiny, kde ji čerpal monumentální stroj Machine de Marly za pomoci systému čtrnácti vodních kol.

Stavbu akvaduktu řídil Jules Hardouin-Mansard, který byl architektem samotného zámku v Marly. Akvadukt se skládá ze třiceti šesti oblouků, je dlouhý 643 metrů a jeho šířka kolísá od dvou do čtyř a půl metru. Výška je různá podle zvlnění terénu a to od deseti do dvaceti metrů.

Po celé jeho délce vede cesta, kterou se můžeme dostat od východní věže k západní. Obě věže sloužily k přečerpávání přivedené vody. Pod spodní částí akvaduktu poblíž východní věže je pod jeho oblouky vměstnán místní hřbitov.

Od akvaduktu se po rue Général Leclerc dostaneme do centra staré části Louveciennes s radnicí, kostelem a náměstíčkem se starými obchody. I tady, stejně jako v Marly-le-Roi, je všechno jako z cukru, krásně upravené, čisté a uklizené.

Kousek od náměstí leží jeden z bývalých louvecienneských zámků. Dnes je rozdělen na byty a je soukromý. Není to však jediný zámek v tomto městě – kolem dalších ještě půjdeme později, až začneme sestupovat k Seině.

Jeden z několika místních zámků však neuvidíme. Stojí u vodního rezervoáru poblíž zámeckého parku a je to spíš kuriozita, o které se píše jako o nejdražším domě na světě. Není historický, nechal si ho nově postavit uprostřed starého parku franko-libanonský obchodník, který se inspiroval zámkem ve Versailles, se vší okázalou nádherou, zlatem a mramorem. Dnes je tento novodobý zámek údajně v saudskoarabských rukou – nedá se k němu sice ani přiblížit, ale prohlédnout si ho můžete TADY.

Ve své severovýchodní části je Louveciennes rozděleno železniční tratí, za kterou se dostaneme podchodem po rue de la Paix a rue des Voisins a poté vystoupáme o něco výše na křižovatku s rue de la Machine. Po levé straně leží další místní zámek, Château de Voisins. Pochází z let 1650 až 1675, ale jeho dnešní podoba je ze začátku 19. století. Ani ten není běžně přístupný, pod názvem Campus slouží bance BNP Parisbas, která ho používá jako svoje vzdělávací centrum a současně ho pronajímá pro různé společenské události. Jeho součástí je i zámeček Bellevue, který leží na konci parku až na okraji svahu nad Seinou.

Nás bude ovšem nejvíc zajímat velký zámek, který leží po pravé straně hned na rohu rue de la Machine. Patřil slavné Madame du Barry, poslední favoritce Ludvíka XV., která po Francouzské revoluci neunikla pomstě revolucionářů a v roce 1793 skončila pod gilotinou.

Když Ludvík XIV. budoval svoji Machine de Marly, nechal současně postavit na vrcholku kopce, ke kterému vedlo vodní potrubí, velký dům, kterému se začalo přezdívat Pavillon des Eaux, protože sloužil k ubytování jednoho z tvůrců projektu čerpacího zařízení Arnolda de Ville. Ten zde žil až do své smrti v roce 1722.

Ve stejném roce se ve Francii vlády ujímá Ludvík XV., proslulý – kromě jiného – také velkým počtem milenek. Té poslední, o více než třicet let mladší Jeanne Bécu, známé jako komtesa du Barry, daroval v roce 1769 opuštěný dům v Louveciennes. Komtese se však dům zdál málo reprezentativní, proto ho nechala rozšířil a znovu dekorovat královským architektem Ange-Jacquesem Gabrielem, který zde vybudoval nové křídlo a z domu vytvořil zámek v královském stylu. Madame du Barry však toužila i po výhledu do údolí na Seinu, nechala proto o něco později postavit na hraně svahu i hudební pavilon.

Komtesa byla pro svůj nízký původ i status královské milenky u dvora nenáviděná, takže už den po smrti Ludvíka XV. 10. května 1774 ji nový král Ludvík XVI. vyhnal z Versailles do exilu v Louveciennes. Zde žila až do svého zatčení v září 1793, kdy byla pro podezření z krádeže šperků a také a hlavně kvůli svým cestám do Anglie a nařčení ze spolupráce s kontrarevolucí zatčena a uvězněna. Do Louveciennes se už nikdy nevrátila. O dva měsíce později skončila pod gilotinou na dnešní place de la Concorde.

Zámek je dnes v soukromých rukou. Jeho majitelé výjimečně otvírají pro veřejnost zahrady a ještě mnohem výjimečněji i zámek. Loni se prohlídky konaly jeden jediný den v roce, na letošní rok jsem zatím žádnou možnost rezervace nenašla. Zámek proto můžeme vidět jen z ulice a to dost špatně.

Zeď zámku a zámeckého parku vede po celé délce rue de la Machine. Název ulice připomíná Machine de Marly – k té se tady totiž už čím dál víc blížíme. Ulice je lemovaná po obou stranách stromořadím a vypadá i dnes úplně stejně jako na obrazu Alfreda Sisleyho z roku 1873, jehož kopie je tady na informační tabuli vystavena.

Na konci ulice, kde se rovina láme do svahu nad Seinou, silnice končí a cesta dál pokračuje prudce se svažujícím dlážděným chodníkem. Někde po pravé straně za vysokou zdí stojí hudební pavilon Madame du Barry, ale zvenčí není přes stromy nic vidět.

Přiznám se, že ten sestup po svahu dolů vypadal v opuštěném večeru dost strašidelně a chvíli jsem váhala, jestli to nemám vzdát, zvlášť když jsem v dálce viděla podivné zříceniny a z levé strany se mezi keři neslo tlumené hučení vodního potrubí, které tady vede těsně vedle vydlážděné stezky. Nakonec jsem to riskla a nebylo to tak vůbec strašné, jak to shora vypadalo.

I tady, uprostřed zarostlého svahu, najdeme důkaz, že Alfred Sisley maloval i na tomto místě, které podle jeho svědectví tehdy zdaleka nevypadalo tak neutěšeně. Nevím sice, jestli je tato zřícenina pozůstatkem domu, který na svém obrazu zachytil, ale podle umístění bych tomu věřila.

Sestup svahem, zakončený schodištěm, nás nakonec přivede až na nábřeží řeky do míst, kde stávala Machine de Marly. Celou dobu chůze s kopce jsme po pravé straně měli les, který dříve patřil k zámku Madame du Barry. Její pozemky končily až dole u řeky a byly uzavřeny branou, která stále stojí na svém místě, i když dnes vede k bytovému komplexu, který za ní těsně pod kopcem vyrostl. Někde uprostřed kopce jsme také z Louveciennes přešli do Bougivalu.

Hned vedle stojí starý dům z 19. století s pamětní deskou – připomíná, že právě tady, v domě svého bratra, žila a v roce 1956 zemřela Jeanne Bourgeois, která pod jménem Mistinguett patřila k hvězdám revue v Moulin Rouge a v Casino de Paris a před 2. světovou válkou byla ve Francii jednou z nejslavnějších zpěvaček.

Přímo naproti teče Seina a už z dálky vidíme pozůstatek Machine de Marly. I tady na nábřeží stojí informační tabule s obrazy malířů, kteří zde malovali – nechybí samozřejmě Alfred Sisley, ale také Maurice de Vlaminck, který žil v nedalekém Malmaison.

Z nábřeží se dá přes most přejít na ostrov Ile de la Loge, který tak trochu připomíná Císařskou louku v Praze – jdete po břehu ostrova těsně podél řeky a po straně míjíte loděnice, různá hřiště, včetně fotbalového, paintballového nebo tenisových kurtů. Z ostrova nevede most na druhý břeh řeky a musíte se pak vrátit zpět na nábřeží, odkud jste vyšli. Tam ještě stojí za návštěvu typická francouzská restaurace Le Coq de Bougival s krásným interiérem, která svým zařízením připomíná doby, kdy sem, do Bougivalu, jezdívali malovat impresionisté.

A ještě plánek dnešní trasy:

Městečko Marly-le-Roi, ležící na kopci mezi meandrem Seiny a zámkem ve Versailles, je výchozím bodem procházky, během které uvidíme kousek historie královské rodiny v období po roce 1682, kdy Ludvík XIV. přestěhoval královský dvůr z Louvru do Versailles. Členové královské rodiny a významné šlechtické rody a ostatní dvořané tehdy zaplavili okolní krajinu a začali zde skupovat a přestavovat zámky, statky i celá města a budovat svoje sídla tak, aby posílili svoji prestiž blízkostí královského zámku. Sám Ludvík XIV. si v okolí Versailles nechal postavit několik dalších loveckých zámečků, letních sídel a zámků pro kratochvíli. Jedním z nich bylo i panství v Marly, po jehož stopách se dnes vydáme.

Městečko Marly původně patřilo šlechtickému rodu Montmorency, od kterého ho Ludvík XIV. odkoupil v roce 1676, aby si zde nechal postavil malý lovecký zámek, kam by se z Versailles mohl uchylovat za zábavou a odpočinkem. Stavbou byl pověřen slavný a osvědčený architekt Jules Hardouin-Mansart. Zámek byl obklopen parkem a rozlehlou zahradou s mnoha vodními plochami a vodotrysky, kterou navrhl další slavný Ludvíkův architekt André Le-Nôtre.

Do půdorysu nevelké budovy se vešla jen čtyři apartmá, soustředěná kolem centrálního kruhového sálu. Jedno z apartmá patřilo králi, druhé jeho milence (a po smrti královny i tajné manželce) Madame de Maintenon, třetí královu bratru Philippovi Orleánskému a čtvrté Philippově manželce. Hostům pak bylo vyhrazeno dvanáct malých pavilonů, které lemovaly centrální vodní plochu. Vzhledem k tomu, že byl zámek oproti Versailles mnohem menší, platilo pravidlo, že na něm nesmí být více než sto hostů najednou. Mezi členy královského dvora proto vládla nesmírná rivalita a současně doprošování se o to, kdo z nich bude ten šťastný a bude moci Ludvíka doprovázet na tak prestižní místo.

Jako mnoho dalších královských sídel, i Marly bylo ihned po Francouzské revoluci v roce 1789 vypleněno a částečně pobořeno. Už nikdy se z toho nevzpamatovalo a po chabých pokusech na začátku 19. století o záchranu novým majitelem, který si zde zřídil přádelnu, která následně zkrachovala, byl zámek v roce 1811 zbořen a materiál rozprodán.

Od roku 1936 začala obnova parku, který byl více než sto let opuštěn. Z bývalého zámku se podařilo zachránit několik fragmentů architektury, dvě tři původní vedlejší budovy a především bohatou sochařskou výzdobu, jejíž originály, alespoň ty, které nebyly zničeny, byly po Francouzské revoluci odvezeny do Paříže, v čele s dvojicí koní z carrarského mramoru, kterou vytvořil sochař Guillaume Coustou a která zdobila spodní část parku v místech, kde bylo napajedlo pro koně. Tyto sochy koní byly v Paříži nejdříve umístěny na place de la Concorde a dnes jsou v Louvru.

Na konci roku 2003 bylo celé panství zapsáno jako historická památka. Do června 2009 bylo spravováno prezidentskou kanceláří, přičemž jedna z původních zachovalých budov v parku sloužila jako letní sídlo prezidenta republiky. Dnes panství spadá pod versailleský zámek.

Zatímco ze zámku nezbylo téměř nic, městečko si svoji krásu uchovalo, jak můžeme vidět poté, co vystoupíme z vlaku na malém roztomilém nádraží. Alejí se vydáme nahoru do kopce a už cestou můžeme obdivovat staré vily podél silnice i v bočních uličkách. Rue Alexandre Dumas nás přivede až do historického jádra, těsně pod kostel Saint-Vigor, kde se kříží s Grande rue, hlavní ulicí starého města. Trochu to tam připomíná Provence, trochu líné lázeňské městečko v Normandii a určitě se vám tam bude líbit.

Za jedněmi do široka otevřenými vraty v Grande rue najdeme malý parčík, pojmenovaný po Aristidu Maillolovi. Slavný sochař, který má sice své muzeum v Paříži, ale dlouhá léta žil a pracoval v Marly, má však s tímto parčíkem společné jen jméno – jeho bývalý dům a ateliér se nachází na opačném konci města, v sousedství staré městské prádelny. V jeho domě dnes žije čtyřiadevadesátiletý Hugues Aufray, jeden z nejslavnějších francouzských zpěváků minulé generace, jehož nejznámější píseň budou všichni pamětníci znát (a možná ho těsně před revolucí i viděli zpívat v Lucerně).

V nejvyšším bodě městečka stojí kostel Saint-Vigor a Saint-Etienne. Nechal ho postavit Ludvík XIV. v roce 1688 na místě původního kostelíku z 11. století. Architekt Hardouin-Mansart se při jeho návrhu inspiroval svým předchozím dílem, kostelem Panny Marie ve Versailles.

Nedaleko kostela se pak nachází jeden z bočních vchodů do zámeckého parku. Podoba parku pochází z rekonstrukce a revitalizace celého areálu v 80. letech minulého století.

Cesta parkem nás povede kolem domu, kterému se říká Pavillon de Marly a který pochází z konce 18. století. V roce 1879 se stal letním sídlem tehdejšího prezidenta republiky Mac Mahona, který sem prý často jezdil, stejně jako následující prezidenti, včetně generála de Gaulla ve 40. letech minulého století. Dům se dá údajně navštívit, ale při mé návštěvě byl zavřený, tak snad budete mít víc štěstí.

Po chvilce chůze se pak dostaneme přímo doprostřed parku, do míst, kde stával zámek. Celá plocha je osázena kopiemi soch, které v parku a v jeho vodních nádržích stávaly. Obrysy bývalého zámku jsou na zemi vyznačené zvýšenými obrubníky.

Na opěrné zdi, která celý prostor kolem bývalého zámku ukončuje západním směrem, jsou vystaveny kopie historických plánů zámeckého areálu. Vede odtud široká cesta, která bývala hlavním přístupem do zámku, kterým přijížděly kočáry. Zámek stojí pod svahem, proto je cesta zahloubená a poměrně prudce se svažuje. Stoupání nás přivede k hlavní bráně parku, přímo do prostoru, kde bývalo seřadiště královského vojska.

Ještě než celý areál opustíme, zastavíme se těsně před branou u nízkého domku s trojúhelníkovým štítem. Ten dříve sloužil pro potřeby akvaduktu, který sem přiváděl vodu z údolí za pomoci Machine de Marly, o které jsem psala minule. Právě tady, kousek od brány zámku, akvadukt končil. O něco výš nad branou ležely tři vodní rezervoáry, do kterých byla přiváděna voda z akvaduktu. Jeden z nich byste našli dodnes v areálu parku sotva pár minut chůze z tohoto místa, druhý je pak naproti za silnicí (dostat se až k nim ale nedá, jsou funkční a proto dobře chráněné). Třetí nádrž ležela trochu stranou směrem k Versailles, poblíž vojenské pevnosti z konce 19. století s děsivým názvem Pekelná díra, a dnes je zasypaná.

V domku dnes sídlí Musée du Domaine de Marly-le-Roi, ve kterém jsou vystaveny sbírky, týkající se historie bývalého panství Marly. Muzeum bylo na tomto místě otevřeno v roce 1982, ale základy sbírek existují už od roku 1930, kdy byla založena archeologická, historická a umělecká společnost Le vieux Marly, která začala shromažďovat předměty, připomínající slavnou historii města. Od roku 1934 je vystavovala na různých místech, až nakonec díky spojení s vedlejším městem Louveciennes a za podpory radnic obou měst získalo muzeum tuto stavbu.

Exponáty muzea by se daly rozdělit zhruba do tří skupin. Jednak je to vše, co se týká panství Marly, to znamená spousta zobrazení a maket zámku a parku z různých časových období, několik pozůstatků fasády a dalších stavebních prvků, zachráněných ze zbořeniště, a pár předmětů, které prokazatelně pocházejí ze zámku. Do druhé skupiny patří exponáty, které připomínají královskou rodinu, především období Ludvíka XIV. Najdeme tady nejen portréty členů královské rodiny, ale také dokumenty, předměty a další důkazy o tom, jak tehdy vypadal život u dvora.

Třetí část prezentuje Machine de Marly a její vznik a fungování – několik velkých maket a modelů samotného stroje, některé součásti původního vodního potrubí a spoustu vyobrazení samotného stroje, celého průběhu vodovodu, plánky, mapy a kresby.

Kdybyste se mě zeptali, jestli stojí za to utratit těch pár euro vstupného, tak za mě ano – muzeum je hezky vybavené a pro milovníky historie zajímavé. Je otevřeno od středy do neděle od 14 do 18 hod.

Památky na královskou rodinu jsou umístěny v podzemních sálech. Dominuje jim portrét Ludvíka XIV. od Hyacinta Rigauda z roku 1730, kolem kterého jsou rozmístěny portréty dalších členů rodiny. V ostatních místnostech pak najdeme různé kusy nábytku, nádobí, zbraně a další předměty z doby Ludvíka XIV., které však většinou pocházejí z jiných sídel krále a členů jeho rodiny.

Za branou zámku, tzv. Grille Royale, končí město Marly-le-Roi a začíná Louveciennes. Tam budeme pokračovat dál, ale protože je to ještě dlouhá cesta, tak až příště.

A nakonec plánek s vyznačením dnešní trasy:

Jak se tam dostat: vlakem L z Gare Saint-Lazare (nebo také z La Défense) do Marly-le-Roi

Kromě Paříže mě nesmírně baví i její okolí a všechna ta malebná městečka s kostely a katedrálami, zámky a historickými centry. Nejraději jezdím směrem na západ, kde se Seina kroutí mezi kopci a kde krajina mezi Malmaison a Saint-Germain-en-Laye a poté k jihu až do Versailles pamatuje nejen dobu Ludvíka XIV., který ze sídla ve Versailles vyjížděl do svých okolních letohrádků a loveckých zámečků, ale také dobu impresionistů, kteří zdejší krajinu mnohokrát zvěčnili na svých obrazech.

Dnes bych tady chtěla ukázat jednu z částí této oblasti, která je mou srdeční záležitostí. Mám zde popis trasy na polodenní, ale raději celodenní výlet, pokud to nechcete brát úprkem, jenže nejdřív musím začít od konce – u místa, kde tato procházka skončí a kterému se říká Machine de Marly. Narazili byste na něj snadno, pokud byste jeli po silnici z Paříže směrem k Saint-Germain-en-Laye. Silnice zde vede přes obec Bougival těsně vedle Seiny, nad kterou se tyčí kopec, na jehož vrcholku leží městečka Louveciennes a Marly-le-Roi. Ze silnice je vidět podivná okrouhlá stavba, stojící uprostřed řeky, která sice vypadá jako zapomenutý pilíř mostu, jenže jsou v ní okna a je zastřešená. Jde o jeden z posledních pozůstatků složitého čerpacího zařízení, vybudovaného v 17. století, jehož úkolem bylo vést vodu ze Seiny nahoru na kopec k zámku Marly a poté dál až do Versailles.

Zařízení bylo postaveno na přání Ludvíka XIV., který po přestěhování dvora do Versailles začal budovat a zvelebovat zahrady s fontánami a vodními nádržemi. Brzy však zjistil, že pro svoje plány nemá dost vody. Na radu svého ministra Colberta proto pozval v roce 1678 belgické odborníky Arnolda de Ville a Rennequina Sualema, kteří navrhli obrovskou čerpací stanici na nábřeží v Bougival, ležícího deset kilometrů severně od Versailles. Vymysleli, že se bude voda ze Seiny přivádět za pomoci čerpadel po strmém svahu nahoru k akvaduktu, vybudovanému na kopci u Louveciennes. Pak měla procházet přes několik rezervoárů, odkud měla být rozváděna do fontán a napajedel ve Versailles, ale také v Ludvíkově letním zámečku v Marly.

Po třech letech příprav byla v roce 1681 zahájena na břehu Seiny stavba gigantického čerpacího zařízení, která si vyžádala obrovskou částku, která by se dnes v přepočtu na eura dala vyčíslit na dvacet pět milionů. Řeka byla přitom rozdělena do dvou ramen: jedno z nich sloužilo pro vodní dopravu, zatímco to druhé zásobovalo čerpací stroj, složený ze čtrnácti vodních kol, každé o průměru deset metrů, která hnala vodu přes dvě stě padesát sacích a tlakových čerpadel sestavou potrubí nahoru do kopce s převýšením sto šedesát metrů, kde procházela dvěma čerpacími stanicemi, umístěnými na začátku a na konci akvaduktu v Louveciennes. Následně byla svedena do tří ohromných nádrží, odkud ji síť potrubí rozváděla na místa určení.

Brzy se však ukázalo, že je provoz stroje příliš nákladný a málo výkonný a že vyžaduje neustálou údržbu. Problém tvořil také nadměrný hluk, k velké nelibosti sousedů, kteří si prý u dvora často stěžovali na „pekelný rámus“. Ludvík XIV. se proto brzy začal zabývat myšlenkou na jiné řešení zásobování zámku vodou, a to svedením toku řeky Eure.

Stroj byl následně v roce 1817 zastaven a postupně nahrazován řadou dalších modernějších řešení, včetně artézské studně, parního nebo hydraulického stroje a poté stavby malé elektrárny. Definitivně byl odstraněn v roce 1968 při přestavbě tohoto ramene Seiny. Neznamená to však, že bylo zničeno úplně celé zařízení. Přečerpávací stanice pod kopcem, potrubí a rezervoáry jsou v provozu dodnes. Čerpají z řeky kolem pěti a půl tisíce kubíků vody za hodinu a zásobují více než dvacet obcí v celém okolí. Kromě toho zůstalo zachováno několik dalších pozůstatků, které jsou dnes už historickými památkami.

Co nám tedy dnes z tohoto megalomanského projektu zbylo? Kromě pamětní cedule na břehu řeky a několika tabulek s reprodukcemi obrazů Alfreda Sisleyho, který stroj zobrazil na konci 19. století, toho moc není. Domeček, který vidíme stát v korytě Seiny, a dvě budovy za ním na protějším břehu nejsou překvapivě pozůstatkem původního stroje, ale náhradního řešení pomocí parních čerpadel, které vymyslel inženýr Dufrayer v roce 1859. Ostatní budovy byly strženy v roce 1963.

U silnice pod kopcem stojí malý domeček z dvacátých let 19. století, který na první pohled vypadá spíš jako kaple. Je to však budova, ve které byl v 19. století umístěný parní stroj. Dnes slouží pro obsluhu zařízení a jako přečerpávací stanice a právě za ním začíná potrubí, které vede vodu vzhůru do kopce.

Mohutná kamenná základna, na kterém stávala kola původních čerpadel, zůstala u břehu řeky i nadále. Dnes zde tvoří malý bastion, na kterém je založen parčík, ze kterého je dobře vidět stavidlo těsně u břehu, kterým lze regulovat podzemní průtok vody k dnešním čerpadlům. Z tohoto bastionu pak můžeme vstoupit na most, který vede na ostrov Île de la Loge uprostřed řeky. Z bočního pohledu pak vidíme, že nejde o jen tak obyčejný most, ale o malou přehradu, která umožňuje zahradit tok tohoto ramene řeky a zvýšit tak objem čerpané vody.

Budovy, které stojí u silnice kolem začátku vodního potrubí, patřily dřív všechny k zařízení. Nejdůležitější z nich je pro nás tato část, která nedávno prošla rekonstrukcí, při níž byla odstraněna původní, napůl zřícená brána a otevřen průchod ke schodům, vedoucím do svahu. Právě tudy se budeme vracet z procházky po celé horní části kopce, kterou sem dám hned příště.

Jak se tam dostat: autobusem 258 z La Défense do Malmaison, tam přestup na autobus 259, výstup stanice La Machine, nebo RER A do Saint-Germain-en-Laye a odtud autobusem 259, stanice La Machine