Stanice metra Porte Dauphine za svůj název vděčí stejnojmenné městské bráně, která byla postavena v místech bývalé bažantnice nedalekého zámečku Muette, kde často pobývala Marie Antoinetta. Jako manželce korunního prince a následníka trůnu, budoucího Ludvíka XVI., nesoucího titul „Dauphin de France“, za kterého ji provdali ve čtrnácti letech, jí totiž náležel stejný titul „Dauphine“, který se časem díky její přítomnosti stal i názvem celého okolí.

I když královskou rodinu smetl čas, krásnou Rakušanku dodnes připomíná jeden z významných dopravních uzlů na západě Paříže, jehož součástí je i konečná linky metra 2. To má v těchto místech hned několik vstupů, ale jen jeden z nich je historicky významný. Je zvýrazněn malou secesní stavbou, která je dílem Hectora Guimarda, architekta podivuhodných secesních návrhů, který byl v roce 1899 pověřen, aby vytvořil jednotný mobiliář pařížského metra.

.

Hectora Guimarda, který byl ve svých začátcích silně ovlivněn belgickým architektem secese Victorem Hortou, si společnost, provozující metro, nevybrala náhodou. Ve svých třiatřiceti letech měl za sebou už celou řadu úspěšných návrhů nábytku a zařízení, ale také činžovních i rodinných domů. Při své práci se inspiroval především přírodou, jak flórou, tak i faunou. Fascinovaly ho stonky a listy rostlin nebo nohy a křídla hmyzu. Používal rozmáchlé linie a křivky, které kontrastovaly s klasickou architekturou, a realizoval je nenapodobitelným způsobem z ocelových a litinových konstrukcí, které měly tvořit určitý protiklad k přímým liniím jednotných Haussmannových bloků domů.

Při navrhování pro metro se rozhodl pro jednoduché, sériově vyráběné materiály – kámen pro základy, litinu pro konstrukce, emailové panely z lávového kamene a skleněné zastřešení. Vytvořil několik typů vstupů do metra – od jednoduchého schodiště přes částečně zakrytý vstup až po kiosek ve tvaru edikuly. Ten vyžadoval nejvíce prostoru a byl proto určen na místa, kde by nejen nepřekážel provozu, ale kde by také vynikl. To je právě případ vstupu u Porte Dauphine, který zde zůstal jako jeden ze dvou posledních modelů svého typu v Paříži (tím druhým je vstup na place des Abbesses na Montmartru, ale ten není na svém původním místě, byl sem přenesen ze stanice Hôtel de Ville).

Vzhled této stavbičky si vysloužil přezdívku vážka, protože údajně připomíná jejich křídla. Vstup má šikmý baldachýn, opírající se o polokruhovou konstrukci. Střecha, spočívající na třech nosných stěnách, je tvořena skleněnými lamelami, namontovanými na rámu z litinových podpěr. Emailová tabule s nápisem Metropolitain je jediná původní zachovaná v Paříži, všechny ostatní byly buď zrenovované nebo nově vyrobené. Vstup byl zrestaurován v roce 1999 při příležitosti oslav stého výročí zahájení provozu pařížského metra.

Guimardovy práce byly už krátce po své realizaci silně kritizovány tehdejší společností, která mu vyčítala německý vliv a používání vojensky zelené barvy. Navíc po začátku 20. století secese velmi rychle vyšla z módy. Guimard kritice podlehl a svoji spolupráci s metrem v roce 1902 ukončil. Stačil do té doby vytvořit 164 vstupů, z nichž však některé byly odstraněny a zničeny ještě před první světovou válkou, další pak ve 30. letech a jiné postupně v následujících desetiletích. Ještě v roce 1969, těsně před tím, než se secese vrátila do módy, byla zbořena nádherná stanice metra na place de la Bastille (vidíte ji společně s dalšími již neexistujícími stanicemi dole v galerii). Do dnešních dnů se tak zachovalo jen 87 vstupů různých typů. Všechny jsou od roku 1978 památkově chráněny a v roce 2000 byl dokonce v Guimardově stylu postaven zcela nový vstup do metra Châtelet v rue des Halles.

Guimardův vstup do metra u Porte Dauphine není tak úplně na očích. Najdete ho trochu skrytý mezi stromy uprostřed zeleného pruhu avenue Foch, na dohled od Vítězného oblouku, který leží na konci této sto dvacet metrů široké třídy, tvořící ten nejširší paprsek hvězdice Étoile. Na opačném konci třídy, přímo na náměstí Porte Dauphine, pak leží bývalé nádraží z roku 1854, které obsluhovalo dnes již zrušenou železnici Petite Ceinture a které dnes slouží pro RER C.

Od nádraží se po boulevardu Lannes můžete dostat k výše zmíněnému zámečku Muette, ten je však pro veřejnost nepřístupný, protože slouží jako sídlo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jen kousek za ním leží na okraji parku Ranelagh oblíbené Musée Marmottan se spoustou Monetových pláten. Cestou po boulevardu Lannes se můžete po levé straně pokochat rezidenčními domy s cenami, které se dotýkají hvězd (zatímco na pravé straně kromě jedné z budov pařížské univerzity, několika hřišť a brutalistní ruské ambasády není nic dalšího). Za povšimnutí zde stojí pamětní deska na domě číslo 67, která připomíná, že tady v přízemním bytě žila posledních deset let svého života zpěvačka Édith Piaf.

Není to tak dlouho, co jsme tady viděli palác Aumont v Marais jako sídlo správního soudu. Dnes se přesuneme za roh, jen o kousek dál. Respektive výš, konkrétně o jeden stupeň výš. Zatím co správní soud v paláci Aumont je soudem prvního stupně, v historickém paláci Beauvais se u Cour administrative d´appel, správního odvolacího soudu, odehrává druhý stupeň správního řízení. Do jeho jurisdikce patří rozsudky, vynesené nejen pařížským správním soudem a správními soudy v Melunu a Montreuil, ale také na pro nás exotických zámořských územích Nová Kaledonie a Francouzská Polynésie.

Hôtel de Beauvais pochází z doby kolem poloviny 17. století, byl však postaven na základech předchozího gotického domu z počátku 13. století, ze kterého dodnes zůstaly v podzemí gotické základy a sklepy. Palác navrhl královský architekt Le Pautre pro Catherine Bellier, manželku Pierra de Beauvais, jehož jméno stavba nese dodnes. Catherine byla první komornou královny Anny Rakouské – ta si ji údajně vybrala proto, že byla mimořádně ošklivá a královna tak chtěla zabránit tomu, aby jí komornou nesváděl manžel Ludvík XIII. Podle některých historických drbů Catherine připravila o panictví tehdy čtrnáctiletého následníka Ludvíka XIV., a to na přímý příkaz královny. Díky tomu si pak Catherine udržela i v dalších letech přímý přístup ke králi a bývala první, kdo k němu směl ráno po probuzení, ještě dříve než členové královské rodiny a vybraní dvořané. Není proto divu, že byl její dům postaven s veškerou pompou a parádou a že ho Anna Rakouská a další členové královské rodiny mnohokrát poctili svou návštěvou. Právě z jeho balkonu sledovala 26. srpna 1660 královna matka společně s kardinálem Mazarinem příjezd Ludvíka XIV. do Paříže po jeho svatbě s Marie-Thérèse Rakouskou.

Od začátku 17. století pak palác několikrát změnil majitele. Na přelomu roku 1763 a 1764 zde jako host bavorského velvyslance, který měl palác v pronájmu, pobýval se svým otcem Wolfgang Amadeus Mozart během svého prvního pařížského turné, když mu bylo sedm let.

Konec krásných časů pak nastal s Francouzskou revolucí, kdy byl palác zabaven a přeměněn na stanici dostavníků. Od té doby už jen upadal a chátral, i přes několik pokusů o jeho záchranu. Nakonec ho po 2. světové válce, poté, co se jeho poslední vlastník nevrátil v Osvětimi, odkoupil stát a zřídil v něm byty. Celkové rekonstrukce se stavba dočkala až kolem roku 2000; od roku 2004 v ní pak sídlí správní odvolací soud.

Palác není nijak velký. Rozkládá se na nepravidelném půdorysu kolem malého polooválného dvora, tak malého, že se na něm prý dříve nemohly otáčet kočáry a musel být zřízen výjezd do zadní ulice. Jak je vidět nahoře na první fotografii, v čele dvora je v přízemí pět velkých dveří, za nimiž v minulosti bývaly stáje. Nad každými dveřmi je velký maskaron a nad ním kulaté okno. Po celém obvodu dvora se na úrovni prvního podlaží táhne pás se zvířecími hlavami, kde se střídá pravidelně hlava lva, jako symbol krále, a hlava berana, který odkazuje na podobu jména majitelky (Bellier) s francouzským výrazem pro berana – bélier.

Nejstarší a nejcennější součástí paláce je gotické podzemí. Část sklepů přímo pod dvorem vyklidila od sutin, opravila a částečně zrestaurovala kolem roku 1970 společnost Paris historique, (která tuto náročnou práci provádí v posledních desetiletích i přímo ve svém sídle ve stejné ulici jen o blok dál). Tyto sklepy jsou přístupné v rámci prohlídkového okruhu, na rozdíl od druhé části, která je propojena se zadní částí paláce směrem do rue Jouy, a většího podzemního sálu, ve kterém se údajně nachází oltář jako pozůstatek některých z předcházejících církevních majitelů či nájemců. Na podzemí pak navazuje historické točité kamenné schodiště.

Druhé a hlavní čestné schodiště v paláci je neseno mohutnými korintskými sloupy a zdobeno kamennými a štukovými reliéfy. Schodiště vede ke kancelářím a především k jednacím sálům, ty ovšem nejsou nijak historicky zajímavé, stejně jako jsme viděli i v sídle správního soudu.

Hôtel de Beauvais je sice běžně nepřístupný, ale v pracovní době, kdy jsou vrata většinou otevřena, se dá vstoupit aspoň na dvůr. Prohlídku interiéru můžete absolvovat buď ve Dnech evropského dědictví, nebo s některou agenturou, například s už nahoře zmíněnou asociací Paris historique nebo jinou agenturou či průvodcem, například TADY nebo TADY, pokud si vychytáte termíny.

Hôtel de Beauvais, 4. obvod, 68 rue François Miron

Před osmi lety jsem zde popisovala krátkou procházku v jedné z částí 12. obvodu v blízkosti place de la Nation, kde jsem se zastavila v komplexu dvorků, nazývaných Cour de l´Industrie. Tehdy byl celý areál, který jen o fous unikl zničení a který sloužil jako dílny řemeslníků a ateliéry umělců, ještě v původním, tak trochu zanedbaném stavu, a v jedné jeho části začínala rekonstrukce, která ho měla modernizovat. Dnes se podíváme, jak to dopadlo a jak to tam vypadá dnes.

Jde o jeden z posledních zachovalých průmyslových dvorů 19. století, jakých v této čtvrti tehdy bylo mnoho. Vznikl kolem roku 1850, kdy zde byly postupně vybudovány dílny pro řemeslníky, v nichž se vystřídalo mnoho generací, které pracovaly převážně ve výrobě nábytku (tesaři, truhláři, pozlacovači, lakýrníci a podobně).
V 70. letech 20. století dílny, z velké části opuštěné po přechodu nábytkářské výroby z řemeslné na průmyslovou, převzali umělci, kteří si zde zařídili ateliéry. Vznikla tak stmelená komunita, sjednocená od roku 1991 v asociaci, které se podařilo tento kout uchránit před spekulanty s nemovitostmi. V roce 2003 koupila celý areál, který měl sice velké kouzlo a půvab, ale byl ve všech ohledech ve špatném stavu, pařížská radnice, která zde uplatnila svůj rozsáhlý program renovace a rehabilitace a celý prostor, skládající se z osmi budov na třech nádvořích o celkové ploše 6 000 m2, nechala poměrně citlivě zrenovovat a zrestaurovat (když pominu hroznou moderní stavbu, naštěstí nevelkou, která byla přistavěna zvenčí na chodníku před vstupem do dvora). Staré dílny a ateliéry, které jsou dnes zapsány na seznamu historických památek, tak dál slouží umělcům. I to jedno české jméno na seznamu nájemníků tam zůstalo dodnes na svém místě.

Dvůr je otevřen a volně přístupný v pracovní dny a v pracovní době.

Cour de l´Industrie, 12. obvod, 37 bis rue de Montreuil

Jedním z mých oblíbených míst, kde se pokaždé ráda zastavím, je Bibliothèque historique de la ville de Paris v Marais. Poznáte ji jednoznačně podle hranatého arkýře, který vyčnívá z nároží na křižovatce rue de Francs Bourgeois a rue Pavée. Knihovna zde sídlí teprve od roku 1969, kdy ji sem přemístili z protějšího Musée Carnavalet, její historie je však mnohem delší.

První historická knihovna byla v Paříži založená v roce 1763. Nejdříve sídlila v rue Saint-Antoine a později byla přemístěná do sídla pařížské radnice. To se jí ovšem stalo osudným, protože vyhořela společně s radnicí při velkém požáru, založeném 24. května 1871 v době bojů pařížské Komuny, a všechny její knižní sbírky, listiny a dokumenty byly při tom zničeny.

Knihovna byla později obnovena díky odkazu knihovníka Julese Cousina, který městu věnoval svoje osobní sbírky. Dnes je v ní uchováváno přes tři sta tisíc tištěných knih a víc než dva miliony dalších dokumentů nejrůznějšího druhu, které se týkají historie Paříže a kraje Île de France. 

Nad vstupem na nádvoří najdeme ve frontonu nápis Hôtel Lamoignon, připomínající Guillauma 1. de Lamoignon, který ho vlastnil v 17. století a který se v roce 1657 stal prvním předsedou pařížského parlamentu. Palác je však ještě o zhruba sto let starší, byl postaven kolem roku 1560. V roce 1584 ho zakoupila vévodkyně z Angoulêmu, známá jako Diane de France, nemanželská, ale legitimizovaná nejstarší dcera krále Jindřicha II.

Palác, který je dnes jedním z nejstarších v Marais, zůstal ve vlastnictví Lamoignonů až do roku 1750 a poté vystřídal několik dalších majitelů. V 19. století byl rozdělen na byty. V jednom z nich žil letech 1867 až 1876 spisovatel Alphonse Daudet, který z něj udělal centrum pařížského literárního světa té doby (chodíval sem údajně Turgeněv, Flaubert a Edmond de Goncourt). Posledním majitelem byl na přelomu 19. a 20. století výrobce zařízení pro destilaci alkoholu. V roce 1928 palác odkoupila pařížská radnice, které ho v průběhu následujících čtyřiceti let nechala postupně zrestaurovat.

Portál pochází z roku 1718. Dvě nahé děti kolem nápisu ve štítu, z nichž jedno drží v ruce zrcadlo a druhé hada, symbolizují pravdu a obezřetnost, vlastnosti, které si rod Lamoignonů přičítal.

Na nádvoří za vstupní branou vidíme na okolních stavbách několik rozdílných typů fasád, odlišujících se podle doby vzniku. Nejstarší je ta přímo naproti portálu, za níž se skrývá čítárna a studovna. Na vrcholku nárožního pavilonu je umístěný znak s loveckými symboly, který odkazuje na bohyni lovu a tím i na Diane de France, která nese její jméno.

Druhé křídlo, které vidíme na horní fotce v zadní části a které vede do rue des Francs Bourgeois, nechal vybudovat Charles de Valois, synovec Diane de France, který po ní palác zdědil.

Z nádvoří vede široké schodiště na terasu, ze které se vstupuje přímo do knihovny. Úprava nádvoří a vybudování terasy, stejně jako historizující stavby kolem ní, pochází z rekonstrukce ve 20. století, kdy byl také pod terasou vybudován depozitář, kde je uložena část sbírek.

Do samotných prostor knihovny sice potřebujete průkazku, ale do předsálí můžete volně vejít. Konají se v něm pravidelně malé tematické výstavy – ty poslední pojednávaly například o historii pařížských kabaretů nebo o dobových plakátech. Volně jsou také přístupné knihy v regálech podél stěn a v zadní části pak i výběr novin a časopisů, kde si můžete nerušeně číst, jak dlouho budete chtít.

Vstupnímu prostoru dominuje velká mapa v zadní části, která představuje place de la Bastille a její široké okolí. Mapa pochází z roku 1889, kdy byla vytvořena pro pavilon Paříže na Světové výstavě, konané v tomtéž roce. Pokud vás zajímá historie, můžete si tady s listem s vysvětlivkami, který je na místě k dispozici, prohlížet tehdejší ulice, včetně dnes už dávno neexistujících kostelů, klášterů a paláců.

Nejde však o jediný pařížský plán, který je v knihovně vystaven. Ještě starší exemplář, který pochází z roku 1789, je pověšen na konci studovny. Na schodišti mezi prvním a druhým patrem je pak umístěna i kopie tak zvaného Turgotova plánu z roku 1736, který představuje s matematickou přesností každý dům ve městě. Zachycuje ho z jihovýchodního pohledu a byl prvním, který zobrazil město z ptačí perspektivy. Podrobně si ho můžete prohlédnout TADY.

Pohled do studovny přes skleněné dveře. Dál se běžný zvědavý návštěvník nedostane, ledaže by sem přišel při Dnech evropského dědictví, jako jsem to před pár lety udělala i já. V tom případě vás provedou knihovnou a několika dalšími sály a běžně nepřístupnými prostory.

Malovaný trámový strop ve studovně pochází ze 17. století. Zachoval se v dobrém stavu díky tomu, že byl po dlouhý čas zakrytý. Znovu ho objevili až při rekonstrukci v 50. letech 20. století.

Mezi normálně nepřístupné části knihovny patří i ten zvláštní arkýř, který je vidět z ulice. Je to v podstatě původní strážní věž, jedna z mála zachovalých v Paříži. Kamenný čtyřhran s okny, vedoucími do čtyř stran, spočívá na trojitém ozdobném sloupu. Uvnitř je úplně prázdný, ale nabízí zajímavé pohledy na křižovatku přímo pod ním a do obou směrů rue des Francs Bourgeois.

Z oken, vedoucích z historického paláce na nádvoří s terasou, lemovanou nově postavenými budovami, je také vidět nízký pavilon po pravé straně terasy, který na první pohled vypadá, i díky své špičaté střeše a vitrážovému oknu, jako kaple. Byl však vybudován až v 50. letech minulého století a byly do něj uloženy náhrobky Diane de France a Charlese de Valois-Angoulême z první poloviny 17. století, které byly původně umístěny v kostele kláštera des Minimes (tj. řádu Nejmenších bratří sv. Františka) u place des Vosges, zbořeného během Francouzské revoluce. Dovnitř do pavilonu se nedá vstoupit a na sochy je tak vidět jen špatně přes prosklené dveře.

Poslední, co zde ještě musíte vidět, je zahrada, která je přístupná branou z rue des Francs Bourgeois. V loňském roce prošla rekonstrukcí, během níž jsem pořídila i tyto fotky. Do zahrady vede schodiště ze zadní části studovny, ale vstup není běžně otevřený.

Bibliothèque historique de la ville de Paris, 4. obvod, 24 rue Pavée