Most Simone de Beauvoir

hf1 komentář
Od knihovny Françoise Mitterranda se od roku 2006 můžeme dostat na druhou stranu řeky po novém, třicátém sedmém mostě přes Seinu. Je to vlastně jen lávka, vyhrazená pouze pro pěší a cyklisty, která spojuje 12. a 13. obvod. Je dlouhá 304 metrů a vede z plochy, na níž stojí knihovna, přímo do parku Bercy na druhé straně. Jediné pilíře, které ji nesou, stojí na každém břehu, bez dalších opěr ve vodě. Její prohnutý tvar, složený z několika úrovní, byl navržen rakouským architektem Dietmarem Feichtingerem, který se na tento typ mostů specializuje. Chodci tak mohou volně procházet z jednoho patra mostu do druhého.

 

 
 
Z náplavky na každé straně řeky vede přímo na most prosklený výtah

 

 

Most nabízí neobvyklé výhledy. Tady se díváme proti proudu řeky na stranu odvrácenou od centra, kde široká náplavka slouží jako promenáda a zakotvené lodi jako restaurace a kavárny.

 

Při pohledu na druhou stranu vidíme zajímavý most Pont de Bercy, v němž jezdí metro. Ta dlouhá budova s nohama ve vodě za ním je ministerstvo financí.

 

 

Vedle mostu také leží zajímavý plovoucí bazén, pojmenovaný po americké tanečnici Josephine Bakerové. Bazén byl otevřený v červenci 2006, ale hned téhož roku vyhořel (to je tedy nehoda, kterou si u bazénu těžko dokážu představit). Následně se v roce 2007 málem potopil po chybě při údržbě. Několik dalších měsíců byl zavřený a po všech opravách slouží znovu od července 2008. Zaplavat si v něm můžete jak v zimě, tak i v létě, kdy se střední prosklené panely posunou a střecha se otevře.

 

Jak se tam dostat: Metro Bibliothèque François Mitterrand nebo Quai de la Gare ve 13. obvodu nebo Bercy ve 12. obvodu

Knihovna Françoise Mitterranda

hfkomentáře 3
Bývalý socialistický prezident François Mitterrand (byl ve funkci dvě funkční období, od roku 1981 do roku 1995, což je francouzský rekord!) trpěl tak trochu velikášstvím a záleželo mu na tom, aby po něm zůstalo něco hmatatelného. To on prosadil pyramidu na nádvoří Louvru, postavení hranatého Velkého oblouku v La Défense, dokončil přestavbu nádraží Orsay na muzeum, nechal postavit Operu Bastille, Park La Villette a Institut arabského světa. Jeho jméno nese také supermoderní knihovna, postavená na břehu Seiny na východním předměstí Paříže, která byla slavnostně otevřena 30. března 1995. Navrhl ji architekt Dominique Perrault (zajímavostí je, že předsedou komise, která projekt vybrala, byl I. P. Pei, autor pyramidy v Louvru).

Knihovna se skládá ze čtyř moderních prosklených věží ve tvaru otevřených knih, vysokých 79 metrů, stojících v rozích dřevěné platformy. Každá z věží má svoje jméno: Věž časů, Věž zákonů, Věž čísel a Věž písemnictví. Každá z věží má 7 pater kanceláří a 11 pater knihovny.

Dovnitř se dostanete bez problému i jako turisté. U vchodu sice musíte podstoupit prohlídku na nezbytném rentgenu, ale nikdo se na nic neptá. Do výpůjčních prostor už je ovšem vstup jen s placenou průkazkou.

Dvě velké haly, východní a západní, které se nacházejí pod kratší stranou pomyslného obdélníku, na jehož půdorysu knihovna stojí, jsou spojeny chodbami

Výhled z chodby do atria, v němž roste hustý les. Vzrostlé stromy sem byly při stavbě převezeny z departementu Eure z místa, kde byly původně určeny k pokácení kvůli povrchové těžbě, a zasazeny. Kupodivu se ujaly a rostou. Do atria se bohužel nesmí.

Kdesi jsem četla, že teprve po postavení prosklených světlých věží si někdo uvědomil, že knihy nesnášejí sluneční světlo a že až dodatečně byly do oken nainstalovány tyto nevzhledné béžové zábrany. Zdá se mi neuvěřitelné, že by na to nikdo nepomyslel dřív.

Bibliothèque François-Mitterrand

Čtvrť Tolbiac, Quai François-Mauriac
Otevřeno úterý-sobota 10 – 20 h, neděle 12-19 h, v pondělí zavřeno

Jak se tam dostat: Metro Bibliothèque François-Mitterrand nebo Quai de la Gare

Fontána Stravinski

hfkomentáře 4
Barevná fontána, ležící mezi kostelem Saint-Merri (o kterém jsme si říkali minule) a moderním Centrem Pompidou, která byla vytvořena v roce 1983, nese jméno ruského hudebního skladatele Igora Stravinského. Plastiky, které se v ní otáčejí, hrají a chrlí vodu (je ovšem otázkou štěstí, když je v plném provozu, často v ní není voda, nebo ji nechrlí, nebo se neotáčí, nebo aspoň nehraje), jsou inspirovány Stravinského díly Svěcení jara a Pták Ohnivák. Ty černé vytvořil švýcarský sochař Jean Tinguely, barevné francouzská sochařka a herečka Niki de Saint-Phalle.

 

 
 

 
 
 
 
 
Čtvrť Beaubourg, Place Stravinski
 
Jak se tam dostat: Metro Hotel de Ville

 

Kostel Saint-Merri

hf1 komentář
Na počest jistého abbého Médérica, který zemřel v 7. století a který byl později kanonizován pod jménem svatý Merri, byla kolem roku 1000 v místech jeho smrti postavena jednoduchá kaple, přestavěná v letech 1500 – 1550 ve stylu vrcholné gotiky. Ostatky svatého jsou údajně uchovávány v kryptě kostela dodnes. Farnost bývala jedna z nejbohatších v Paříži a kostel jedním z nejkrásnějších, možná proto byl během francouzské revoluce vybrakován a přeměněn na továrnu na ledek (stejně jako nejstarší kostel v Paříži Saint-Germain des Pres). Katolické církvi byl kostel navrácen v roce 1803.
Kostel je dnes centrem uměleckého života čtvrti, pravidelně každou sobotu a neděli odpoledne nebo večer jsou v něm pořádány koncerty, často se vstupem zdarma, jsou v něm také pravidelně organizovány výstavy současného umění. Kromě toho se farnost velmi aktivně stará o přistěhovalce a nezaměstnané a je v úzkém kontaktu s asociací věřících homosexuálů David a Jonáš.

 

 

Boční fasáda kostela vede k fontáně Stravinského

 

Čelní vchod do kostela z Rue St-Martin. I tady najdeme moderní umění.

 

Často se stává, že je hlavní vchod zavřen. V tom případě se vstupuje tímto bočním vchodem z Rue de la Verrerie.

 

Pohled do hlavní lodi kostela

 

Vitráže za oltářem pocházejí většinou ze 16. století

 

Přes okno je dobře vidět, že kostel leží v těstné blízkosti moderního Centra Pompidou. Tato jednoduchá okna pocházejí z roku 1753, kdy nahradila barevné vitráže, aby bylo v kostele lépe vidět na čtení.

 

Toto moderní dílo, instalované v kostele, se jmenuje Kristovo ponížení a vytvořil ho holandský sochař Pierre de Grauw

 

V malé boční kapli vedle vchodu se po čtyři dny na začátku června konala zvláštní a zajímavá událost. Několik budhistických mnichů tam vytvářelo mandalu z jemného barevného písku a přitom informovalo návštěvníky o budhistických tradicích. Překvapivě sympatická věc v katolickém kostele.

 

 
Kostel Saint-Merri
Čtvrť Saint-Merri, Rue Saint-Martin nebo Rue de la Verrerie 76
Informace o koncertech: http://www.accueilmusical.fr/

 

Jak se tam dostat: Metro Hotel de Ville

Svědectví

hfkomentáře 4
Přiznám se, že jsem měla slabost pro Pavla Tigrida. Jím vydávaný časopis Svědectví jsem četla už v dobách, kdy mě podobnou zakázanou literaturou zásoboval „můj pramen“, a když po roce 89 přijel do Prahy z Paříže charismatický a noblesní starý pán, který se brzy stal ministrem kultury, byl jedním z mála politiků, kterým jsem věřila a které jsem obdivovala. Mimochodem, jeho knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu bych naordinovala do škol místo učebnice českého dějepisu.

Proto není divu, že už nějakou dobu na mém seznamu míst v Paříži, které chci vidět, figuroval dům, kde Pavel Tigrid Svědectví vydával. Došlo na něj nakonec až nedávno.

Dům leží v tiché ulici naproti francouzské státní bance

Malá tabulka na zdi vedle dveří je na první pohled nenápadná

„Tady, v této budově, se nacházela redakce SVĚDECTVÍ, opozičního časopisu, jehož zakladatelem a šéfredaktorem byl PAVEL TIGRID (1917 Praha – 2003 Héricy), význačná postava československého exilu“.
Když jsem do tohoto článku hledala Tigridovu fotografii, narazila jsem na jednu zajímavost, která se sem taky hodí. TADY, na stránkách Čs. rozhlasu, je reportáž i s fotografiemi z odhalení desky v roce 2007 za přítomnosti paní Tigridové, Václava Havla, pařížského starosty Bertranda Delanoëa a dalších politiků. Bohužel jen v angličtině, českou verzi jsem tam nikde nenašla.

1. obvod, 30 Rue de la Croix des Petits Champs

Jak se tam dostat: Metro Louvre-Rivoli nebo Palais Royal

Giverny – Monetova zahrada

hfkomentářů 22
Claude Monet se přistěhoval do Giverny v roce 1883 a žil zde až do své smrti v roce 1926. Dům, který tady koupil, tehdy obklopovala zelinářská zahrada. Monet ji zrušil, vykácel jehličnany, které v ní rostly, a navrhl barevnou zahradu, plnou květin, které sám osobně vybíral a sázel. Zahradě věnoval veškerý čas a jak sám říkal, i peníze.
Druhá část zahrady vznikla až v roce 1893, když Monet přikoupil sousední pozemek za silnicí a železnicí, kterým protékal malý potok. Nechal tady vyhloubit jezírko a vytvořil zahradu, inspirovanou japonským stylem, který obdivoval.
Claude Monet uprostřed své zahrady

 

Při mé cestě do Giverny sice pršelo, ale zahrada je nádherná i v dešti. Je menší, než jsem si představovala, a rozhodně nedopřeje žádné meditativní posezení na lavičce a pozorování krásy okolí – laviček je totiž málo, návštěvníků hodně. Cestičky jsou úzké a ne na všechny se může vstupovat, takže občas jdete po cestě husím pochodem za japonskou výpravou nebo za řvoucími francouzskými školáky a při fotografování hledáte jen těžko správný úhel, abyste nezabrali široká záda německého turisty nebo umělé řasy ruských slečen. Nedokážu si představit, jak to na zahradě vypadá za slunečného počasí, protože i v dešti byla přeplněná. Přesto to byl nezapomenutelný zážitek.

V tomto domě Claude Monet s celou svojí rozvětvenou rodinou bydlel

 

 

Monet maloval nejdříve v malém ateliéru přímo v domě. Když mu tam jeho dílo začalo přerůstat přes hlavu, postavil si hned vedle tento ateliér.

Když na sklonku života maloval cyklus leknínů pro pařížskou Oranžerii, ohromná plátna se mu do starého ateliéru nevešla, proto si speciálně pro tento účel nechal postavil nový a prostornější. Dnes je v něm prodejna suvenýrů.

Monetův dům, jehož zařízení si včetně nábytku a všech detailů sám navrhl, je přístupný veřejnosti, ale fotit se tam nesmí a pečlivě to kontrolují. Interiér si ale můžete prohlédnout TADY. Na této fotografii vidíte alespoň výhled přímo z Monetovy ložnice.

 
Tento pohled najdeme na mnoha Monetových obrazech

 

První část zahrady kolem domu, které se říká Normandská vinice, je plná barevných záhonů a květiny jsou v každé sezóně pečlivě plánovány, aby jich stále kvetlo co nejvíce. Při mé návštěvě byla doba máků.

 

 

V druhé části zahrady, která více připomíná volnou krajinu, leží jezírko s lekníny. V hustém dešti to ovšem nebylo tak úplně ono.

 

Slavný japonský most také najdeme na mnoha Monetových obrazech. Maloval ho celkem 45x. Já jsem se ho aspoň snažila vyfotit, pokud možno bez lidí, ale opravdu to nešlo. Díky hustému porostu tam totiž pršelo ze všeho nejmíň a pořád se tam někdo schovával. Vistárie, kterými je most obrostlý, jsou ještě původní, sázel je sám malíř.

 

Monet často maloval most i lekníny z loďky. Zřejmě to nebude ta původní, ale i tak vypadá, že tady čeká jen na něho.

 
Tip 1: Kdybych jela do Giverny podruhé, určitě bych si nechala víc času na prohlídku celého městečka, zvlášť v hezkém počasí. Je tam spousta krásně zrekonstruovaných starých domů, některé z nich dokonce ze středověku. Stejně tak bych si ráda prohlédla Vernon, město, kde se přestupuje z vlaku na autobus. To, co bylo vidět z autobusu, vůbec nevypadalo špatně.

 

Tip 2: Malujete? Zapomeňte na to, že byste si mohli v zahradě namalovat nějaký Monetův motiv. S malířským nářadím vás tam totiž vůbec nepustí, o možnost malování se musí složitě žádat, jde to jen formou stáží a není to žádná levná záležitost. Zatím je ale pořád ještě možné si tam jen tak tiše v koutku kreslit.

Giverny, 84 Rue Claude Monet
http://giverny.org/gardens/jardins.htm

Vstupné: dospělí 8 Eur, studenti 5 Eur, děti 7-12 let 5 Eur, do 7 let zdarma
Otevřeno: od 1. dubna do 1. listopadu, denně 9,30 – 18 hod

 

Jak se tam dostat: z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.

Giverny

hfkomentářů 7
Dnes vás pozvu na výlet za město. Není to daleko, jen hodina pohodlné cesty vlakem a autobusem, která je rozhodně vyvážená tím, co na konci najdete. Do Giverny se totiž jezdí za Claudem Monetem. Dům, kde tento zakladatel impresionismu žil a pracoval posledních čtyřicet let svého života, je přístupný veřejnosti i se zahradou, kterou založil a kterou tolikrát maloval.
Na výlet do Giverny jsem se chystala už dlouho, jen jsem čekala, až budu v Paříži ve vhodnou dobu – v červnu nebo červenci, kdy kvetou lekníny, které Monet ve svých malbách proslavil. Moje poslední červnová cesta se nesla ve znamení deště, proto jsme nejdříve výlet, plánovaný na pondělí, odložili, protože předpověď hlásila déšť, a přesunuli ji na úterý, kdy mělo svítit slunce. Samozřejmě, v pondělí v Paříži nebylo po dešti ani památky, v úterý ráno bylo sice zataženo, ale na cestu jsme vyrazili. A hádejte, jaké počasí jsme měli? Správně, jen co vlak vyjel z Paříže, bezútěšně se rozpršelo. A tak to zůstalo celý den, s krátkou výjimkou asi deseti minut, kdy v Giverny přestalo pršet a na chvíli dokonce i vyšlo váhavé slunce. A jak bylo v Paříži hned poté, co jsme se k večeru vrátili? Teplo a sluníčko, samozřejmě.

 

Hlavní silnice v Giverny. Všechny domy jsou tu krásně upravené, plné květin a dekorací. Zahrady svou úpravou připomínají tu Monetovu. Celé městečko žije z Monetovy památky, dnešní obyvatelé už dávno zapomněli, jak jejich předci protestovali proti budování Monetovy zahrady, především jezírka s lekníny, protože se báli, že jim ty podivné rostliny toho cizího přistěhovalého malíře otráví vodu v potoce, který z jezírka vytéká.

 

Dům z konce 19. století za Moneta sloužil jako krámek s potravinami a kavárna

 

Starý hotel Baudy býval centrem malířského života v dobách, kdy se sem za Monetem stahovali jeho přátelé

 

Na Monetovi a turistech se v Giverny přiživuje spousta malířů i rádobymalířů. Galerií je podél silnice, vedoucí městem, nepočítaně. V této aspoň neprodávali nepodařené kýčovité kopie Monetových obrazů.

 

Ve městečku najdeme spoustu malebných zákoutí

 

 

Na opačném konci městečka, než je Monetův dům, leží malý kostelík

 

Za ním do kopce šplhá místní hřbitov. Ten úplně první pomník na něm patří památce britských letců. Poznáte ho podle části letecké vrtule, která je na něm umístěna.

 

 

Jen o kousek výš leží hrob s bílým křížem, kvůli kterému sem váží cestu většina lidí. Právě tady, uprostřed ostatních členů své rodiny, leží Claude Monet.

 

 

A Monetova zahrada? Do té se podíváme hned příště.

Jak se tam dostat: z nádraží Saint-Lazare (v metru stačí při výstupu sledovat směr Grandes Lignes, vyjdete přímo na perónu, po levé ruce budete mít jízdenkovou pokladnu, jízdenka tam a zpět stojí 25,60 Eur) vlakem do Vernonu (směr Rouen, trvá to asi 45 min). Před nádražím ve Vernonu je stanice autobusu, který navazuje přesně na příjezd vlaku z Paříže (odjíždí cca 15 min po příjezdu vlaku). Do Giverny je to odtud 7 km, cesta tam a zpět stojí 4 Eur.
 

Medailony Arago

hfNapsat komentář
„Pokračoval na jih, dokud nenašel to, co hledal: slavný královský oblouk – třpytící se horu leštěného černého mramoru. Přišel blíž a pozorně se podíval pod nohy. Během několika vteřin spatřil to, o čem věděl, že tady v Rue Richelieu je – několik bronzových medailonů, zapuštěných v dokonalé přímce do země. Každá destička měla dvanáct centimetrů v průměru a byla v ní vyryta dvě písmena – N a S.
Nord. Sud.
Sever. Jih.

 

 
Otočil se na jih a očima protáhl přímku naznačenou destičkami. Pak tímto směrem vyrazil a neustále sledoval chodník, po kterém kráčel. Když se dostal na roh Comédie Française, našel další medailon. Ano!
Před mnoha lety se Langdon dozvěděl, že pařížské ulice jsou ozdobeny celkem 135 bronzovými značkami, zapuštěnými do chodníků, náměstí a ulic – přesně ve směru severojižní osy. Jednou tuto pomyslnou čáru sledoval od Sacré Coeur na jih přes Seinu a konečně ke staré pařížské astronomické observatoři. Tam také přišel na význam této posvátné cesty, kterou absolvoval.
Původní nultý poledník.
Dávná pařížská Rose-line, Růžová linie.“
Dan Brown, Šifra Mistra Leonarda

 

 

Knihy Dana Browna jsou plné fikcí, občas se v nich ale nějaká skutečnost objeví. Například bronzové medailony v Paříži opravdu najdete, přestože i tady si Brown pohrál s realitou – linie neprochází přes Sacré Coeur a v Rue Richelieu není medailonů „několik“, ale jeden jediný. I v dalších odstavcích knihy se Brown dopouští dalších nepřesností v umístění medailonů, které byly při pozdější filmové adaptaci knihy kvůli zachování děje skutečně umístěny i tam, kde o nich mluví Brown – hlavně do blízkosti převrácené pyramidy, kudy normálně linie nevede.

Medailon u vchodu do Královského paláce na Place Colette

 

Medailony nasázel do pařížské dlažby holandský umělec Jan Dibbets v roce 1994 a vytvořil tak dílo s názvem Pocta Aragovi. Francouzský vědec a politik François Arago žil v letech 1876 – 1853 a zabýval se mnoha vědními obory – od matematiky a ekonomie až po astronomii a fyziku. Poslední roky svého života strávil jako poslanec francouzského parlamentu se silně republikánským zaměřením a prosadil například zákon o zrušení otroctví ve francouzských zámořských koloniích.

 

François Arago

 

Kolik medailonů z původních 135 podél linie dnes skutečně zbylo, se přesně neví. Na některých místech byly zničeny, jinde ukradeny a někde zakryty novou vozovkou nebo chodníkem. Najdeme je ovšem i na těch nejméně očekávaných místech – třeba uvnitř Louvru, jak v křídle Richelieu (v sále francouzského sochařství a před eskalátorem), tak i v křídle Denon (sál římských památek, na chodbě a u eskalátoru).

Linie, kterou medailony sledují, vede ze severu od Porte Montmartre, až na jih do Univerzitního města, a vyznačuje pařížský poledník, který byl definován už v roce 1667 a platil až do roku 1884, kdy byl oficiálně uznán Greenwichský poledník (a Angličané se výměnou za to zavázali, že přijmou metrický systém). Francouzi si nicméně i přesto ponechali dva obelisky, které „starý“ poledník vyznačovaly na severu i na jihu města. Obelisk na severu dnes už neuvidíme, údajně stále existuje, ale je skrytý v soukromé zahradě na Montmartru pod Moulin de la Galette, zatímco ten na jihu můžeme najít v parku Montsouris, jen kousek od plotu, oddělujícího park od Boulevardu Jourdan.

Zajímavé je, jak jsou všude, vždy a za všech okolností mazána jména nepohodlných osob. Na tomto sloupu bylo pečlivě odstraněno jméno Napoleona, v době jehož vlády byl obelisk postaven. Zůstal jen prázdný vytesaný obdélník.
 
Pokud byste si chtěli zahrát bojovou hru a hledat medailony po celé devět kilometrů dlouhé trase, podrobné informace ve francouzštině a seznam míst, kde jsou umístěny, najdete TADY. Upřímně řečeno, v místech, kde vím, že by mohly být, chodím také se sklopenou hlavou a vrhám se k zemi, když se něco zableskne…

Sainte-Chapelle – Svatá kaple

hfkomentářů 7
Kdybych si měla vybrat jednu jedinou památku, kterou v Paříži navštívím znovu, byla by to Svatá kaple. Zatím mě od opakované návštěvy odrazuje dlouhé čekání. Fronty jsou opravdu dlouhé a čeká se vlastně dvakrát – jednou před vstupem do paláce, a když už si člověk myslí, že to má za sebou, protože je uvnitř, čeká ho druhá fronta před kaplí.
Palác na ostrově Cité, který byl královskou rezidencí a centrem královské moci od 10. do 14. století, se postupem dalších století a poté, co se odtud královský dvůr odstěhoval, stal Justičním palácem. V jeho zdech dnes můžeme navštívit nejzářivější pozůstatek vlády krále Ludvíka IX., po kanonizaci nazývaného Ludvík Svatý, který vládl v letech 1226 – 1270, a který zde nechal vybudovat Svatou kapli.
Stavba byla zahájena v roce 1242 a dokončena za šest let. Účelem stavby bylo především vybudovat důstojné prostředí k uschování relikvií, které Ludvík shromažďoval, především části Kristovy trnové koruny, kterou zakoupil v roce 1239 za částku, která přesáhla náklady na stavbu samotné kaple. Bohužel většina relikvií byla zničena během Francouzské revoluce.
Svatá kaple se skládá ze dvou svatostánků nad sebou – horní kaple s nádhernými vitrážemi, v níž bývaly uschovány relikvie a která byla vyhrazena pouze králi a jeho blízkým, a spodní kaple, která sloužila pro ostatní členy královského dvora.
20110613_154
Svatá kaple, skrytá v komplexu Justičního paláce, není zvenku nijak nápadná

20110613_167
U vstupu nás vítá Panna Marie, patronka kaple

20110613_177
Spodní kaple s nádhernými polychromovanými sloupy a klenbami

20110613_184
Spodní kaple – strop

20110613_182
Spodní kaple – svorník klenby

20110613_170
Spodní kaple – jeden z apoštolů

20110613_188
Horní kaple – vitráže, které představují výjevy ze Starého zákona, jsou nejstarší v Paříži

20110613_212
Horní kaple – boční stěna

20110613_210
Horní kaple – rozeta

20110613_217
Horní kaple – nástěnná malba pod rozetou

Tip: návštěva je nejlepší za slunečného dne, kdy v horní kapli sluneční světlo vrhá přes vitráže barevné stíny na podlahu a dojem je tak ještě umocněn

Sainte Chapelle

Čtvrť Cité, 4 Boulevard du Palais
Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod
Vstupné 8 Eur, vstupenka spojená s vedlejší Conciergerie 11 Eur

Jak se tam dostat: Metro Cité

Rue Crémieux

hf1 komentář
O mé vášni pro malebné skryté dvorky, průchody a pasáže jste se tady už určitě přesvědčili. Většinou je vyhledávám cíleně, podle tipů, které najdu na internetu, v knihách a průvodcích, nebo které dostanu od známých. Někdy na tato pitoreskní místa narazím náhodou a o to víc jsem překvapená a nadšená. To byl i případ Rue Crémieux, kouzelné úzké uličky uprostřed nevzhledné čtvrti v blízkosti Lyonského nádraží, spojující Rue de Bercy a Rue de Lyon. Mezi činžáky ze začátku 20. století a betonovými omšelými domy ze šedesátých let tato starobylá ulička, poslední pozůstatek staré čtvrti na východě Paříže, působí až snově.
Ulička, skládající se z 35 domků, byla postavena celá naráz podle jednotného plánu v roce 1865 jako bydlení pro dělníky a na tehdejší dobu měla spoustu vymožeností, především moderní kuchyň v suterénu a nad ní tři patra k bydlení. Každý z obyvatel si domek dotvořil a vyzdobil podle svého.

Roh Rue de Bercy a Rue Crémieux

Ta malá tabulka vlevo vedle dveří vyznačuje, kam až vystoupala Seina při povodni v roce 1910

Ten člověk nestojí uprostřed ulice náhodou. Vyběhl z toho růžového domu v okamžiku, kdy jsem fotila dům naproti – a pak si mi zarputile stoupal přímo před objektiv, ať jsem ho namířila kamkoliv. Nejdřív jsem dokonce ani nepochopila, co chce. Kdyby řekl rovnou, že mu vadí, že tam fotím, mohl si ušetřit to pobíhání 🙂

Čtvrť Quinze-Vingts, Rue Crémieux

Jak se tam dostat: Metro Gare de Lyon nebo Quai de la Rapée