Když slyším název náměstí Châtelet, udělá se mi skoro až špatně. Ne snad proto, že se dříve jednalo o vězení, ale spíš proto, že si vzpomenu na stejnojmennou stanici metra, největší na světě, kterou denně projde až půl miliónu lidí. Valící se davy, několik křížících se linek, dlouhatánské chodby s pojízdnými chodníky, pochybní umělci a do toho všeho moje klaustrofobie ve stísněných podzemních prostorách. Pokud jen trochu můžu, raději vždy vystoupím o stanici dřív, abych se tomu podzemnímu bludišti vyhnula.
Náměstí, rozkládající se na povrchu, je sice taky rušné, ale už ne tak nesmyslně předimenzované. Bylo vytvořeno z Napoleonova rozkazu v letech 1806 – 7 na místě vykřičené čtvrti s pevností a později vězením Grand Châtelet, zbořeného v roce 1804. V jeho středu vytvořil architekt Nicolas Bralle kašnu Palmier. V roce 1851, při prodloužení Rue Rivoli, bylo náměstí dále rozšířeno, fontána byla postavena na sokl a nad ní byl vztyčen sloup se zlatou sochou, představující alegorii vítězství, vytvořenou sochařem Bosiem.
V roce 1856 pověřil baron Haussmann architekta Daviouda, aby na náměstí Châtelet postavil dvě symetrické protilehlé budovy, které by sloužily jako divadlo.
Pohled na náměstí z mostu Pont au Change
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
Kašna Palmier
Napravo z pohledu od řeky stojí divadlo, ve kterém dlouhé roky hrála slavná herečka Sarah Bernhardt, pro kterou tvořil plakáty Alfons Mucha. Divadlo neslo její jméno, později však bylo – kdo ví proč – přejmenováno na Théâtre de la Ville, Městské divadlo. V druhém patře divadla však dodnes existuje šatna herečky, zařízená jejím původním nábytkem i osobními předměty. Jinak jméno slavné herečky připomíná už jen rohová kavárna na náměstí.
Protější divadlo na náměstí, Théâtre du Châtelet, se věnuje převážně hudebním a tanečním představením a koncertům
Place du Châtelet, Čtvrť Saint- Merri
Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles (pokud na to máte nervy :-))
Umělecká Paříž začátku 20. století se nerovná jen Montmartre, naopak, v té době začali umělci Montmartre opouštět, protože se pro ně stával příliš známý, příliš vykřičený, příliš zabydlený a příliš drahý. Útočiště nacházeli ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se žilo ještě jako na venkově a kde mohli tvořit v levných ateliérech. Vznikaly tak chudé, ale živé shluky domků a ateliérů, z nichž po masové předválečné výstavbě v této části města jen výjimečně některé přežily dodnes.
Jednou z výjimek je i takzvaný Úl. Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher a nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard. Tam nechal polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za levné peníze pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli. Žil tady Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Fernand Léger nebo Japonec Foujita, ze sochařů Archipenko, Zadkine nebo Czaky.
Vlevo Rue Danzig, vpravo Passage Danzig. Právě tady Úl stojí. Do bistra v čele řady domů údajně chodívali všichni umělci, kteří tady bydleli.
Hlavní vchod do Úlu. Bohužel není přístupný veřejnosti.
Budovy (protože celý Úl se kromě okrouhlé budovy skládá ještě z dalších přilehlých dřevěných budov) nejsou sice v moc dobrém stavu, ale jsou dodnes obydlené, slouží umělcům a protože jsou památkově chráněné, určitě ještě nějakou dobu vydrží.
Přímo naproti Úlu stojí tento barevný domeček. Majitelé mají kocoura…
Stanice metra Passy je jednou z mých nejoblíbenějších a všeobecně asi i nejkrásnějších a nejromantičtějších. Metro je v této části nadzemní a přijíždí sem z levého břehu přes patrový most Bir Hakeim. Už ve vagonu metra se vám naskytne tento pohled.
Stanice leží přímo na schodech, které překonávají převýšení mezi nábřežím Seiny a výše položenými ulicemi. Nad východem ze stanice jsou v dálce vidět koleje na mostě.
Schody vedoucí směrem k mé oblíbené Rue de Passy, kam chodím nejčastěji nakupovat
Metro s vyhlídkou
Nad stanicí metra leží malé náměstí Square Alboni s parčíkem. V čísle 12 bydlela v roce 1940 česká hudební skladatelka Vítězslava Kaprálová, která se v Paříži provdala za Jiřího Muchu a o dva měsíce později zemřela v Montpellier na jihu Francie. Bylo jí 25 let. Celý tento dojemný příběh a mnoho dalších zajímavých informací o životě české komunity v předválečné a válečné Paříži najdete v Muchově knize Podivné lásky.
Pohled přes park na dům s číslem 12
Vítězslava Kaprálová (vpravo) s Jiřím Muchou (vlevo) a dalšími přáteli (vedle Muchy Bohuslav Martinů, vpředu malíř Rudolf Kundera). Fotografie převzatá ze stránek www.muzikus.cz, resp. Památníku Bohuslava Martinů.
Na Rue de l´Estrapade, ležící na dohled od Pathéonu, mě udivuje její název. „L´estrapade“ je druh mučení, které snad ani nemá český název. Zkrátka když člověka za ruce vytáhnou do výšky a pak ho prudce pustí dolů, aby se těsně nad zemí zastavil a ty ruce si vykloubil. Další možností bylo vytažení za ruce, svázané za zády (pamatujete na scénu ve filmu Goyovy přízraky, kde tak mučili Javiera Bardema jako proradného mnicha? To je přesně ono).
Jako název ulice se mi to ale vždycky zdálo poměrně nezvyklé a záhadné
Jako na mnoha jiných místech, i tady najdeme na fasádě „The Invaders“….
Domy v ulici jsou staré a půvabné. Haussmann naštěstí až sem nedošel…
Malý žlutý domeček s předzahrádkou a zeleným mřížovým plotem býval jednou z nejstarších pařížských pražíren kávy
Dům už sice k původnímu účelu neslouží, ale vývěsní štít pražírny tu zůstal
Když jsem si vývěsní štít fotila, dal se se mnou do řeči starý pán, kterého jsem tipovala tak na 75 let, a začal mi o historii domu vyprávět. Na moji poznámku, kolik toho ví, mi řekl: „Vždyť já v téhle čtvrti žiju už 95 let!“. Francouzské číslovky jsou záludné, tak jsem si to pro jistotu nechala zopakovat, ale ano, rozuměla jsem dobře. Dal mi několik zajímavých tipů na pozoruhodnosti v okolí a nakonec mě dorazil odborným komentářem k mému foťáku – a že si stejnou značku taky chce koupit, ale s objektivem s větším rozsahem ohniskové vzdálenosti, protože už se mu dva různé špatně vyměňují („To víte, už nemám tak pohyblivé prsty“). Že byl oblečený jako štramák, neměl hůl ani brýle a křepce odkráčel, to ani nemusím zdůrazňovat. To tedy „chapeau“, jak říkají Francouzi.
To je on, zepředu jsem si fotit netroufla
Jen o pár kroků dál stojí dům, kde žil jeden ze slavných Francouzů…
Ulice ústí na stejnojmenné náměstí s typickou pařížskou fontánkou. Údajně právě tady ve středověku stávalo mučící zařízení a proto ulice i náměstí dostaly tak děsuplné jméno.
Ulice nás zavede rovnou až na moje oblíbené náměstí – Place Contrescarpe.
O Panthéonu, který se tyčí na jednom z malých vrcholků v 5. obvodu, najdete informace v každém i tom sebeútlejším průvodci, takže to tady vezmeme jen zkrátka.
O jeho stavbě rozhodl Ludvík XV. jako výraz poděkování za svoje uzdravení v roce 1744 a v kostele měly být uloženy ostatky sv. Geneviève, patronky Paříže. Stavba, svěřená architektu Soufflotovi, se ale protahovala, a po vypuknutí Francouzské revoluce bylo rozhodnuto, že nebude věnována původním účelům, ale stane se místem, kde budou uloženi „velcí muži Francie“, jako byl Mirabeau, Voltaire, Rousseau a další osobnosti francouzské historie. Jenže další roky přinesly další změny – v rytmu politických převratů se měnïl i účel budovy, ta se stala znovu kostelem, zasvěceným sv. Geneviève, znovu pohřebištěm velikánů, pak opět kostelem a v roce 1885, při příležitosti pohřbu Victora Huga, definitivně místem posledního odpočinku významných osobností. V kryptě najdeme téměř 70 hrobek, kromě výše jmenovaných tu leží například i Zola, Jaurès, Moulin, Malraux, Braille, Pierre Curie, Marie Curie Sklodowska a další.
Osmdesát tři metrů vysoká budova byla postavena na půdorysu řeckého kříže v neoklasickém slohu s vysokými římskými sloupy v průčelí a ohromnou kopulí
Štít kostela nese nápis „Velkým mužům vděčná vlast“
Tohle je to, co mě na celé stavbě baví nejvíc. Ani ne hrobka Victora Huga nebo zmenšený model budovy, umístěný uvnitř, ale hlavice ohromných korintských sloupů a zdobená horní část vstupu.
Výjevy na reliéfech znázorňují jak církevní tak i laické události, podle toho, jakému účelu byla budova právě věnována při jejich dokončování
Fascinuje mě také Foucaultovo kyvadlo, které je zavěšeno v ohromné kopuli Panthénu a které dokazuje, že se Země otáčí. Nechtějte po mně vysvětlení jak to funguje, fyzika není zrovna moje silná stránka, mnohem lepší informace i názornou animaci najdete na Wikipedii TADY.
Od vchodu Panthéonu si můžeme přiblížit Eifelovku, která nás láká z dálky přes domy
Minule jsme při naší virtuální procházce podél Seiny na východním předměstí prošli Park Bercy a došli jsme až k nákupnímu centru Bercy Village. To leží na konci uličky, lemované starými sklepy na víno, která nese historický název podle vín z oblasti Saint-Émilion. Kamenné sklepy byly zrekonstruovány a přestavěny a vznikla tak příjemná promenáda mezi obchůdky, kavárnami a restauracemi, vedoucí k nákupnímu centru s kinem.
Tak tady to mám hodně ráda. Moc se mi líbí barevné zastínění chodníku. Ve starém dláždění tady zůstaly koleje jako připomínka doby, kdy tudy byly posunovány železniční cisterny s vínem. Na terasách kaváren se dobře sedí, okolí připomíná spíš venkov – a přitom je to jen pár stanic metrem z centra.
Když od knihovny François Mitterrand (viz můj článek TADY) přejdeme přes řeku po lávce Simône de Beauvoir (TADY), dostaneme se přímo k širokému schodišti, po jehož střední části stéká dolů voda jako po vodopádu. Schodiště nás přivede do parku Bercy, který byl vytvořen v letech 1993 – 1997 na místě dřívějších skladů vína, které se sem do Bercy dováželo po Seině loděmi – a později i kamiony – z venkovských vinařských oblastí.
Pod schody uvidíme jako první věc řadu 21 bronzových soch francouzského sochaře berberského původu Rachida Khimouna s názvem Děti světa. Sochy jsou oblečeny do typického oblečení pro ten který národ a vybaveny typickými rekvizitami (ne, české dítě v hnědých řádkových punčocháčích s hokejkou a tenisovou raketou v ruce tam není).
V pozadí vidíme modrou kovovou konstrukci sportovní haly Palais Omnisports. Ta v těchto místech byla postavena jako první v roce 1983 a s ní začala rekonstrukce celé oblasti.
Čtrnáctihektarový park se táhne podél nábřeží, od kterého je oddělen protihlukovou stěnou a stromořadím. Na plánku je vidět celá jeho rozloha.
Jak vidíme i podle plánku, park je rozdělen na tři části. Ta první s názvem Velká prérie, která leží nejblíže sportovní haly, je tvořena rozlehlými trávníky zastíněnými mohutnými stromy, plochami pro hry a skate parkem.
Pokračujeme-li dál, narazíme na zajímavou moderní budovu. Jejím autorem je architekt Frank Gehry (spoluautor pražského Tančícího domu), který ji postavil v roce 1994 pro Americké centrum. To se tady, stranou centra, moc neuchytilo a proto bylo v roce 2005 přeměněno na Francouzskou kinotéku.
Hned za ní začíná střední část parku, pojmenovaná po izraelském předsedovi vlády Jikchaku Rabinovi, zavražděném v roce 1995. Najdeme tady záhony s nejrůznějšími druhy květin, růžovou zahradu, zeleninové zahrádky, naučné zahrady a malou vinici.
Součástí střední části parku je i zahradnický domek, který dříve sloužil jako sídlo výběrčích daně z vína. Koleje před domkem byly zachovány ze starých dob, kdy se tudy posouvaly cisterny plné vína.
Koleje jako připomínku starých časů najdeme i v dalších částech parku, stejně jako původní starou dlažbu
Parkem pokračujeme dál kolem bazénu s arkádami až k lávce nad rue Joseph Kessel, která nás přivede do třetí části parku nazvané Romantická zahrada
Tady na nás čeká zasněný dům s bílými okenicemi (dříve sídlo hlídače skladů), rákosím obrostlé rybníčky s kachnami a lekníny, písečné duny a další malebná zákoutí s korsickými borovicemi i libanonskými cedry
Z romantiky rovnou do symbolu spotřebitelské kultury – nákupního centra Bercy Village. Že to nemusí být jen sklo, beton a tupá architektura, se přesvědčíme hned příště.
Jak se tam dostat: Metro Bercy nebo Cour Saint-Émilion
Pro milovníky secese tady mám další dům Hectora Guimarda, ležící jen pár metrů od Castel Béranger, o kterém jsme mluvili minule. Je to Hôtel Mezzara, který je sice méně honosný než Castel Béranger, ale stejně cenný. Byl postaven v letech 1910 – 11 pro bohatého benátského výrobce textilu a především krajek. Dnes je dům součástí lycea, ležícího hned za rohem.
Čtvrť Auteil, 60 rue la Fontaine
Jak se tam dostat: Metro Michel Ange Auteil nebo Jasmin
Tip: Pokud by vás zajímaly další Guimardovy secesní stavby, v okolí jich najdete ještě mnohem více. Namátkou třeba:
– stanice metra Porte-Dauphine, společně se stanicí Abbesses poslední dvě originální z let 1900-1904, které v Paříži zbyly
– vlastní Guimardův dům s ateliérem, 12 avenue Mozart
– Villa Jassedé, 41 rue Chardon-Lagache
– dům Jassedé, 142 avenue de Versailles
– stará škola Sacré-Coeur, 9 avenue de la Fillière
– rohový obytný dům, 17 rue La Fontaine (se zachovalým secesním interiérem kavárny Café Antoine)
Pokud máte rádi secesní architekturu, budete z tohoto domu pravděpodobně nadšeni. Není to žádný hrad nebo zámek, jak by napovídal jeho název, ale skoro úplně obyčejný činžák. Je dílem hlavního představitele secesního stylu v Paříži, architekta Hectora Guimarda (1867-1942), který vytvořil mimo jiné i známé secesní vstupy do metra a další městský mobiliář. Castel Béranger byl postaven v letech 1895-1897 jako nájemní dům s levnými byty pro dělníky. Skládá se ze tří domů, uspořádaných do tvaru písmene U, s vnitřním dvorem, s celkem 36 byty o malé rozloze. Od roku 1992 je památkově chráněn.
Guimardova fasáda domu zvítězila v soutěži o nejkrásnější fasádu v Paříži v letech 1897-98
Příště se podíváme na další Guimardovy stavby v okolí.
Čtvrť Auteil, 16 Rue la Fontaine
Jak se tam dostat: Metro Michel Ange Auteil nebo Jasmin
Minule jsme se vrátili k parku Georgese Brassense a dnes tam ještě zůstaneme. Jen kousek od něj leží ulička, kde tento slavný zpěvák bydlel v druhé polovině svého života (zatímco část té první strávil v nedaleké Impasse Florimond, jak jsme viděli TADY). Pokud se náhodou dostanete na jih 15. obvodu, nenechte si rue Santos-Dumont ujít. Dělnické domky tady byly postavené ve stejném stylu už na začátku 19. století a dnes tvoří jeden z nejhezčích koutů Paříže, které znám.
Georges Brassens žil tady, v čísle 42
Ulička po chvíli zatáčí doprava, zatímco doleva vede pitoreskní Villa Santos-Dumont. Jsem si jistá, že se vám tam bude líbit.
Kolem malované zdi se dostaneme zpět do Rue Santos-Dumont…
.. kde můžeme obdivovat kouzelné staré domy, které jsou tak… pařížské!
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
Malý žlutý domeček s předzahrádkou a zeleným mřížovým plotem býval jednou z nejstarších pařížských pražíren kávy
Dům už sice k původnímu účelu neslouží, ale vývěsní štít pražírny tu zůstal
Pokračujeme-li dál, narazíme na zajímavou moderní budovu. Jejím autorem je architekt Frank Gehry (spoluautor pražského Tančícího domu), který ji postavil v roce 1994 pro Americké centrum. To se tady, stranou centra, moc neuchytilo a proto bylo v roce 2005 přeměněno na Francouzskou kinotéku.
Ulička po chvíli zatáčí doprava, zatímco doleva vede pitoreskní Villa Santos-Dumont. Jsem si jistá, že se vám tam bude líbit.
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.