Když se řekne Bois de Vincennes, představíme si rozlehlý park na východě města s jezerem Daumesnil, ve kterém najdeme i zoologickou zahradu, Parc Floral, Jardin de l´Agronomie tropicale a sousední jezero Lac des Minimes, nebo školní zahradu École du Breuil. To ovšem ani zdaleka není všechno. Přímo naproti posledně jmenované leží další z perel této oblasti – arboretum s více než dvanácti stovkami stromů nejrůznějších druhů, ať už listnatými, jako jsou například lípy, javory, duby a kaštany, nebo jehličnatými, které jsou tu zastoupeny jak těmi pro Evropu typickými jako jsou borovice, smrky nebo jedle, ale také například cizokrajnějšími cedry, cypřiši nebo sekvojemi.
Arboretum je součástí pařížské botanické zahrady, která spravuje celkem tři zahrady – kromě arboreta je to ještě park Bagatelle na okraji Boulogneského lesa a zahrada Serres d’Auteuil. První vysazování stromů zde bylo zahájeno v roce 1939, ale po vypuknutí války bylo pozastaveno, aby mohly být pozemky využity pro pěstování zeleniny pro obyvatelstvo. K obnovení výsadby proto došlo až po roce 1946.
Park má nepravidelný obdélníkový půdorys, rozdělený hlavními cestami do čtyřmi oddílů. Cesty se kříží uprostřed terénu pod velkou, několik desítek metrů vysokou sekvojí. Celý pozemek je protkán dalšími užšími cestičkami, které provedou návštěvníky mezi jednotlivými částmi, věnovanými vždy jednomu druhu stromů. Z dubového lesa tak přejdete kolem kaštanového háje mezi javory a lípy a podél jasanů se dostanete k potůčku, lemovanému vrbami, abyste opět skončili pod centrální sekvojí, obklopenou koniferami.
Obří sekvoj uprostřed „kruháku“ v centru zahrady
Na procházku z centra Paříže je to sice trochu daleko, ale pokud byste se rozjeli na vincenneský hrad nebo některou z jiných zajímavostí ve Vincennes a jeho parku, určitě si nenechte příjemnou procházku v arboretu ujít.
Arboretum de Paris, 12. obvod, hlavní vstup z Route de la Pyramide
Vstup do zahrady je zcela zdarma. Otevřeno každý den v týdnu, v zimě od 9:30 do 18:30 (od 1. října do 30. března) a v létě od 9:30 do 20:00.
Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc Floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky (ale kolem nádraží to není moc pěkné).
Třináctý obvod nemá moc velkých parků. S výjimkou menších zahrad, rozházených sem tam mezi domy, je jednou z největších zelených ploch park Square René Le Gall ve čtvrti Gobelins nedaleko place d´Italie, pojmenovaný po 2. světové válce na počest městského radního ze 13. obvodu, zastřeleného Němci ve věku 43 let. Park leží stranou od hlavních ulic a je proto tak trochu skrytý před turisty.
Park je rozdělený do tří částí – ta první je upravená podle tradice francouzských zahrad jako růžová zahrada se záhony s rozkvetlými růžemi, které se pnou po kovových konstrukcích altánků. V jejím středu se tyčí obelisk.
Ve střední části parku nás čekají dlouhé cestičky mezi hustým podrostem, nad kterým se rozkládají koruny věkovitých stromy nejrůznějších druhů – kromě kaštanů, platanů, jasanů nebo cedrů zde rostou i některé ovocné stromy. Zadní a nejužší část je věnována dětem; kromě běžného vybavení hřišť s pískovišti a houpačkami jsou tu umístěny i pingpongové stoly.
Nevšední pítko u jedné z cestiček, vedoucích k dětskému hřišti
Park byl vytvořen ve 30. letech minulého století na místě bývalého ostrova, který ležel mezi dvěma rameny řeky Bièvre, která tudy tehdy protékala směrem k pátému obvodu, aby se nakonec vlila do Seiny. Říčka byla na přelomu 19. a 20. století svedena do podzemí a zatrubněna, jednak proto, že dělila čtvrť na dvě části, ale především proto, že byla zdrojem zápachu, bláta a špíny. Na jejich březích stály nejen budovy manufaktury na gobelíny, ale o něco dál, na hranici 13. a 5. obvodu, i četné koželužny a barvírny, které využívaly její vodu při činění kůži a odpad ze svého provozu sváděly do řeky. Po celé čtvrti proto dnes můžete v místech, kudy řeka tekla, včetně parku, najít v dlažbě malé mosazné destičky s nápisem, které řeku připomínají. Kromě toho na ni odkazuje i malý potůček v zadní části zahrady v blízkosti dětského hřiště.
Údolí kolem Bièvre bylo v minulosti i přes nevábný pach místo plné života, který se zde točil především kolem tančíren a hospod. Leželo totiž až za tehdejšími hradbami, takže se zde na víno a další alkohol nevztahovalo městské clo. Ostrov uprostřed řeky sloužil jako místo zábavy pro dělníky z okolí, zvlášť poté, co si zde vlámští přistěhovalci, kteří přišli původně pracovat do gobelínové manufaktury, začali otvírat pivnice a vařit svoje vlastní pivo.
Jednou z atrakcí, kterými byl ostrov proslulý, byli kejklíři, kteří předváděli cvičené opice. Nechávali je prý po ostrově volně potulovat do té míry, že po nich byl nakonec ostrov pojmenován jako Opičí ostrov – Ile des Singes.
Výzdoba části opěrných zdí je vytvořena ve stylu grotty z oblázkových mozaik s maskami a zvířaty. Je dílem sochaře Garniera, který se inspiroval italskými renesančními zahradami a barokním uměním.
Square René Le Gall doplňuje mozaiku čtvrti, kterou tento blog už poměrně hustě mapuje. Těsně k jeho severní části přiléhá už zmíněná Manufacture des Gobelins, která dala jméno celé čtvrti, a také Národní mobiliář se svým bohatým depozitářem. Mezi oběma velkými areály je ještě více severněji vklíněn Château de la Reine Blanche. Východní strana parku je lemována starou rue de Croulebarbe, kde můžete vyzkoušet baskickou kuchyni v restauraci Cabaret de madame Grégoire. Nad jižní stranou se tyčí první pařížský mrakodrap a když za ním přejdete boulevard Auguste Blanqui s nadzemní částí metra linky 6, dostanete se do kouzelné čtvrti Butte aux Cailles s jejími uličkami, kavárnami, bistry a pouličním uměním.
Muzeum sochaře Antoina Bourdella i se zahradou, plnou jeho soch, jsme tady už viděli před více než deseti lety, a to dokonce několikrát. A protože je to pořád jedno z mých nejoblíbenějších muzeí a kdykoliv jdu kolem, tak se v něm zastavím, podíváme se, co se v muzeu proměnilo po jeho loňském rozšíření a úpravě sbírek a exponátů.
Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929) byl spolupracovníkem a přítelem Augusta Rodina a následně učitelem Alberta Giacomettiho. Od roku 1885 až do své smrti v roce 1921 pracoval na Montparnassu v malé uličce Impasse du Maine, dnes pojmenované jeho jménem. Stejně jako Rodin, i on se dožil úspěchu a uznání. Na sklonku svého života si proto přál, aby bylo celé jeho dílo uspořádáno v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly skutečně proměněny v muzeum. To bylo otevřeno v roce 1949 a v 60. letech k němu byly dostavěny další budovy.
Muzeum je dnes komplexem původních i novějších staveb, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil. I přes masivní bourání a stavební proměny v okolí tady ještě pořád najdeme původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.
Vstupní prostory nás přivedou do malé zahrady, lemované arkádami z červených cihel. Tato část není původní, byla vytvořena v roce 1951. Cihly pocházejí z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Jak pod podloubím, tak přímo v zahradě najdeme spoustu Bourdellových bronzových plastik, odlitých podle sádrových modelů. Expozici v zahradě vévodí kůň z pomníku generála Alvéara, obklopený čtyřmi postavami, představujícími Svobodu, Sílu, Vítězství a Výmluvnost.
Pod arkádami leží vstup do velkého sálu, ve kterém jsou vystaveny modely Bourdellových soch, většinou v nadživotní velikosti. Tento sál byl postaven až v roce 1961 k příležitosti stého výročí od sochařova narození, a ještě rozšířen v roce 1992.
Výhled ze zahrady ukazuje, že jsme v těsné blízkosti montparnasského mrakodrapu
Velký sál omračuje světlem a bělostí vystavených exponátů. Byl pojat jako „moderní chrám“ a zvýrazňuje jeden ze zdrojů Bourdellovy inspirace – starověké Řecko, jeho hrdiny a jeho bohy. Najdeme tady jeho možná nejznámější plastiku Hérakla lučištníka z roku 1909 (nahoře), ale také Hlavu Apollóna, sochu Penelopé, Sapfó nebo Umírajícího Kentaura. Na některé z nich v bronzové podobě můžeme narazit i při procházkách po Paříži.
Na stěnách je upevněna řada vlysů a reliéfů, na které se sochař také specializoval, a které zdobí různé veřejné budovy – například Théâtre des Champs-Elysées nebo Muzeum moderního umění.
Původní část ateliérů začíná za malým průchodem do zadní zahrady. Odtud se také vstupuje do jednotlivých ateliérů. Celý komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů zpočátku využívalo několik dalších umělců. Bourdelle zde nejdřív tvořil jen v jednom z ateliérů, ale s tím, jak stoupala jeho sláva a počet zakázek, rozšiřoval svoji činnost i do dalších prostor.
Srdcem areálu je Bourdellův sochařský ateliér, ve kterém pracoval od poloviny 80. let 19. století. Ateliér byl zrekonstruován do původní podoby, včetně odkrytí a sanování historických omítek a výmalby. Jsou v něm vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení.
Kromě sochařského ateliéru je v areálu zachována i jeho malířská dílna, dnes uspořádaná podle původních fotografií. Bourdelle mezi nábytkem od vetešníků vystavoval své nejnovější výtvory jak sochařské, tak i malířské, které takto nabízel sběratelům umění a zákazníkům. Současně zde prezentoval i svoji osobní sbírku obrazů a starožitných keramických artefaktů.
Na ateliéry navazuje zadní zahrada, zarostlá kapradím, bílými hortenziemi a růžemi. Podél klikaté cestičky stojí další Bourdellovy sochy; některé z nich jsme už viděli jako modely ve velkém sále, jiné pak stojí i pod vstupními arkádami.
Bronzový model jezdeckého pomníku generála Alvéara, tady v miniaturním provedení, zatímco na konci zahrady stojí jeho skutečné nadživotní provedení
Před ateliérem stojí vysoká a štíhlá socha Francie, kterou můžeme v mnohem větším měřítku vidět na terase Muzea moderního umění, kam byla instalována v roce 1948. Sádrový model je umístěný ve velkém sále.
Nejnovější část muzea, otevřená po rekonstrukci, je umístěna v jednom ze zadních ateliérů. Jsou v ní vystavena chronologicky některá drobnější díla v kontextu s Bourdellovými současníky i následníky (Auguste Rodin nebo Jean Arp), a dále bohatá sbírka Bourdelleových kreseb a fotografií, které jsou svědkem procesu jeho vývoje. Archivní dokumenty a fotografie jsou také prezentovány na obrazovkách, umístěných podél sálů.
Při znovuotevření po rekonstrukci byla v muzeu také otevřena kavárna, umístěná v jednom z ateliérových prostorů s vysokými prosklenými stěnami z roku 1878, který sochař také využíval. Kavárna je pojmenována Rhodia, po jeho dceři. Zařízení je prosté a domácké – architekti tak chtěli připomenout, že jsou tyto prostory součástí historie rodiny, vzhledem k tomu, že zde Rhodia bydlela po své svatbě s malířem Michelem Dufetem v roce 1947. Úpravu bytu nechal provést Dufet ve stylu art-déco. Využil zde také své odborné znalosti v oblasti vybavení lodí a soukromou část v mezipatře skryl za velkou dřevěnou přepážku s proraženým průzorem. Jasně žlutá barva stěn byla také jeho volbou.
Pohled na arkády s ochozem, který dnes slouží nejen jako výstavní prostory, ale také jako terasa kavárny
Muzeum není jedním z hitů turistických průvodců, dost možná ho v nich ani nenajdete. Přesto stojí za návštěvu a jsem si jistá, že nebudete zklamáni, zvlášť, pokud si prohlídku naplánujete na všední den a vyhnete se tak hordám návštěvníků.
Musée Bourdelle, 15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle
Otevřeno: úterý až neděle 10 – 18 hod
Vstupné: zdarma do stálých sbírek, platí se jen v případě krátkodobých výstav nebo jednorázových akcí
Dnes ještě zůstaneme na tak zvané pláni Monceau, kde v okolí stejnojmenného parku leží spousta významných budov a také mnoho konzulátů a ambasád. Do jedné z nich, ve které sídlí litevský velvyslanec, jsem měla možnost se podívat během posledních Dnů evropského dědictví. Ty jsou pro mě vždycky příležitostí, jak se podívat i tam, kam se běžně člověk jen tak nedostane. A jako vždy mě tady zajímala především architektura a duch místa, ať už v interiéru nebo zvenčí.
Malý palác na bulváru de Courcelles, ve kterém litevské velvyslanectví sídlí, byl v 19. století prvním pařížským sídlem skladatele Ernesta Chaussona, jeho manželky a jejich tří dětí. Dům v té době vyzdobili malíři Maurice Denis a Odilon Redon. V jeho pracovně také visel velký portrét rodiny Chaussonů, který namaloval jeho přítel Eugène Carrière. Budova se stala velvyslanectvím v roce 1999.
Během návštěvy byly zpřístupněny přízemní reprezentační salóny, kde byla vystavena díla některých litevských umělců a také výrobky, typické pro tuto zemi. Nesměly chybět především šperky z jantaru a v malé zahradě, která k paláci přiléhá, ochutnávka litevských nápojů a sladkostí.
Nahoře pohledy na zahradní fasádu domu, dole vlevo vstupní prostory a vpravo pohled na malé a úzké zadní křídlo domu, přistavěné k hlavní budově. Je postaveno v úplně jiném stylu, než zbytek paláce a připomíná spíše některé jiné stavby z okolí, jako například minule popsaný Maison de l´Europe. V tomto přílepku údajně bydlí řidič ambasády.
Upřímně řečeno, nevím, jestli se dá ambasáda navštívit i jindy, než při Dnech evropského dědictví. Každopádně jsou podobné akce vždycky dobrou příležitostí podívat se na interiéry domů a paláců, z nichž obvykle známe jen uliční fasádu a zavřené dveře.
Nevelký hôtel de Haviland, stojící v blízkosti parku Monceau, se před několika lety stal sídlem Evropského domu, který se sem v roce 2017 přestěhoval z Marais. Je místem setkání pro všechny, kteří cítí potřebu diskutovat o evropských projektech a problémech, a současně místo otevřené pro veřejnost, které nabízí personalizované informační služby a zkoumá kulturní rozměr evropského projektu, reprezentaci hranic, demokratické a participativní, vzdělávací, ekonomické a sociální otázky Evropy.
Z hlediska tohoto blogu nás ovšem bude zajímat především budova z 19. století, která jako by svojí architekturou z oka vypadla nedalekému sídlu Cité de l´économie, spadajícímu pod Banque de France. Stejný neorenesanční a neogotický styl, stejná fasáda, vyskládaná do nakoso položených čtverců z cihel červené a černé barvy s lemováním z bílého kamene a dokonce i stejný typ okapů, vytvářejících na fasádě zlato-černou kroucenou obrubu. Není divu, obě stavby navrhl stejný architekt – Jules Février, který je autorem ještě několika dalších domů v této oblasti Paříže.
Architekt Février dům postavil pro bohatého výrobce porcelánu Havilanda, který byl sice amerického původu, ale celý svůj život strávil ve Francii. Jeho otec založil v roce 1864 porcelánku ve městě Limoges, kterou syn později převzal a rodina ji provozovala až do jejího úpadku v roce 1931. Dům v Paříži sloužil nejen jako jeho sídlo, ale také jako místo pro jeho bohatou sbírku umění.
Dům patřil rodině Haviland až do 2. světové války, po ní v něm sídlila korejská ambasáda a ještě později městská konzervatoř Clauda Debussyho. Z původního vybavení proto nezůstalo vůbec nic – jen velkolepé dřevěné schodiště a některé řemeslné prvky, jako dřevěné ostění, kliky a zámky na dveřích s monogramem H, nebo kličky na oknech.
Pracovna ředitele
Společenské prostory jsou v podstatě prázdné a když odhlédneme od výhledu na avenue de Villiers nebo na opačnou stranu do zarostlé zahrady, i nezajímavé. Zaplňují se podle jednotlivých akcí a aktivit, ať už samotného Evropského domu, nebo v případech, kdy organizace svoje prostory pronajímá pro veřejné i soukromé akce.
Dům se dá navštívit v rámci některých konferencí nebo setkání, ale nejspolehlivější jsou dny otevřených dveří nebo klasické zářijové Dny evropského dědictví.
Něco málo přes sto kilometrů jihovýchodně od Paříže leží na řece Yonne malé městečko Sens. Má necelých třicet tisíc obyvatel a dnes by málokdo věřil, jak významnou roli hrálo v minulosti. Přesto jeho historie sahá až do galské doby, a podle některých pramenů ještě dál, až před začátek našeho letopočtu, kdy se zde při svých taženích prý zastavil i Julius César. Jeho význam vyplýval ze zeměpisné polohy v oblasti mezi Seinou a Loirou, kudy vedly hlavní kupecké cesty mezi severem a jihem.
Během galské doby se město jmenovalo Agedincum. Jeho obyvatelům se říkalo Senones, z čehož se později vyvinul dnešní název města. Senonci byli v té době v Galii jedni z nejmocnějších – to oni vtrhli v roce 390 do Itálie a zmocnili se Říma. Přestože bylo později město Sens dobyto, díky své poloze i nadále zůstalo významným centrem.
Od počátků křesťanství zaujímá Sens významné místo především v církevní správě. V 5. století spadala pod jurisdikci tamějšího arcibiskupství i biskupství v Chartres, Auxerre, Orléans, Troyes a hlavně biskupství pařížské. V 6. století k nim pak přibyla i nově vytvořená biskupství v Meaux a Nevers. Duchovní i světskou moc v celé této oblasti vykonával už od doby Merovejců a Karolinců arcibiskup, hrabě ze Sens. Na konci 9. století mezi jeho pravomoci náležela i korunovace panovníků, diplomatické styky mezi papežem a franskou monarchií a svolávání synodů.
Stopy arcibiskupů ze Sens lze lehce vystopovat i v hlavním městě – při svých pobytech v Paříži totiž pobývali v paláci, který zůstal jako jedna z mála středověkých památek dodnes zachován, a který dnes slouží jako knihovna Forney.
V 11. století ztratil arcibiskup ze Sens svoje výsadní postavení, které přešlo na arcibiskupa z Lyonu. Město pak bylo připojeno ke královskému panství za vlády Roberta Pobožného v roce 1015. Během stoleté války i následných bojů mezi katolíky a huguenoty patřilo Sens vždy ke královské straně.
Po dlouhém konfliktu s pařížským biskupstvím ztratilo Sens svoji převahu na začátku 17. století, když bylo pařížské biskupství bulou Universi Orbis z roku 1622 povýšeno na arcibiskupství. Sens přišlo o svůj vliv na hlavní město a nastal jeho pomalý ústup ze slávy.
.
Po dlouhé církevní nadvládě zůstaly ve městě zachovány významné památky. Kromě samotného arcibiskupského paláce je to především katedrála Saint-Étienne, která je považována za první gotickou katedrálu. Její architekt, nazývaný dnes mistr ze Sens, který ji v roce 1130 začal budovat na základech původní románské katedrály, použil na svou dobu revoluční koncept první křížové klenby. Navzdory následným postupným přestavbám si katedrála i se svou dvacet čtyři a půl metru vysokou věží zachovala svoji středověkou architektonickou čistotu a jednotu.
V katedrále najdeme celou řadu vitráží, pocházejících z různých dob od 12. do 19. století. Nejstarší z nich se svým námětem a kvalitou vyrovnají i těm v Chartres nebo Troyes. Vitráže v transeptu, zejména dvě obrovské růžice, tvoří výjimečný soubor, který byl vytvořen v letech 1500-1530, tedy na samém konci středověku. Pozoruhodné jsou i kamenické prvky, které místy připomínají krajky. V rámci prohlídky katedrály je možné navštívit i její klenotnici, která patří k nejbohatším v Evropě.
Vlevo vitráž s popisem života svatého Eutropia z roku 1530, vpravo kaple Panny Marie, jedné ze tří původních zachovalých středověkých kaplí z 12. století, se sochou Panny Marie s dítětem ze 14. století.
Socha, pocházející z domu, ve kterém žil v Sens Thomas Becket. Ten přišel do Francie kolem roku 1164, když musel uprchnout z Anglie po sporu s Jindřichem II. Až do svého návratu do Cantenburry, kde byl zavražděn, působil v Sens a žil v nedalekém Pontigny v cisterciáckém opatství .
Vlevo jedna z růžic, pojednávající téma Nebeské hudby, s celou řadu andělů, hrajících na středověké hudební nástroje. Vpravo ještě komplikovanější téma, popisující konec života Thomase Becketa od jeho odchodu ze Sens až po jeho zavraždění horlivými barony anglického krále. Nejen tyto dvě, ale i všechny ostatní vitráže jsou úžasné, jen se na dálku a ve výšce prostým pohledem nedají obsáhnout a rozeznat všechny podrobnosti, natož je vyfotit tak, jak by si zasloužily. Příště si asi vezmu dalekohled.
Další z původních středověkých kaplí, zasvěcená sv. Saviniovi, prvnímu biskupovi ze Sens, s monumentální sochou, představující jeho mučednictví
Pokud vyjdeme z katedrály bočním vchodem, ocitneme se na nádvoří arcibiskupského paláce. Ten je tvořen čtyřmi křídly, pocházejícími z různých dob. Nejstarší částí je gotický Synodální palác, kde arcibiskupové vykonávali svoji světskou soudní moc a kde ve sklepních celách byli drženi zločinci, čekající na soud. Druhé křídlo ve stylu Jindřicha II. pochází z druhé poloviny 16. století. Sloužilo jako kanceláře arcibiskupství a zajišťovalo pro arcibiskupa volný průchod k jeho soukromé kapli v katedrále (dnes je v ní uložen poklad katedrály). Třetí křídlo, z počátku 16. století, bylo postaveno ve stylu Františka I. a nacházela se v něm soukromá rezidence arcibiskupa. Čtvrté křídlo bylo vytvořeno pozdějšími dostavbami z roku 1759 z původních stájí a obydlí kočí. Ve všech křídlech dnes sídlí Muzeum města Sens, které kromě církevního pokladu katedrály nabízí galsko-římské vykopávky a sbírku z donace, obsahující významné malby z doby mezi 15. – 19. stoletím, např. Brueghela, Boudina nebo Watteaua, a sochy, včetně dvou bronzů od Rodina. Jeden ze sálů je také věnován Napoleonovi a můžeme v něm vidět kromě jiného i některé jeho osobní předměty jak z Francie, tak i ze Svaté Heleny.
Já jsem v muzeu nebyla, bohužel jsem přijela v pondělí, kdy je zavřeno, takže nepotvrdím, jestli sbírky stojí za to, ale myslím, že už samotná stavba by si prohlídku zasloužila.
Součástí arcibiskupského paláce je oranžerie, do které se vstupuje ze zahrady a ve které dnes bývají pořádány krátkodobé výstavy
K arcibiskupskému paláci patří také zahrada, kterou si určitě nenechte ujít – je z ní krásný a neobvyklý pohled na chór katedrály i zadní fasády arcibiskupského paláce.
Katedrála se svým průčelím otvírá přímo na hlavní náměstí, které je z velké části lemováno historickými hrázděnými domy. Kromě katedrály a arcibiskupského paláce je ve městě ještě spousta zajímavostí, které město prezentuje prohlídkovou trasou, značenou v dlažbě mosaznými šipkami s portrétem galského vojevůdce Brennuse, toho, který v roce 390 táhl se svými vojsky na Řím. Okruh je dlouhý asi dva kilometry a provádí návštěvníky kolem všech památných domů, včetně neorenesanční radnice ze začátku 20. století.
Na opačném konci náměstí, přímo naproti katedrále, stojí historická tržnice z 19. století, zrenovovaná v roce 2015. V pondělí byla bohužel skoro prázdná, ale o to víc aspoň vynikla její výjimečná struktura a architektura.
Pohled od zadního vchodu do tržnice směrem ke katedrále. Uličky kolem tržnice jsou plné kaváren a restaurací.
I kdybyste neměli čas nebo náladu na celý prohlídkový okruh městem, doporučuji projít si aspoň hlavní rue de la République, kolem níž jsou soustředěny nejen ty nejlepší obchody, ale hlavně nejstarší budovy. Nejcennějším domem je tu tzv. Abrahamův dům s hrázděním, který pochází z roku 1540. Postavil ho místní koželuh a vyřezávaný sloup, který nese roh domu pod úzkou arkádou, zobrazuje starozákonního Jišaje, otce krále Davida.
Dalším domem, který stojí za zhlédnutí, je stavba ze 16. století v rue Jean Coussin. Kromě pozoruhodné hrázděné fasády má i hezké točité schodiště a roztomilý dvorek – ten je vidět z rovnoběžné rue Jossey. Dům slouží k příležitostným výstavám, takže pokud budete chytřejší než já a přijedete jindy, než v pondělí, můžete si ho prohlédnout i uvnitř.
Při procházce městem pak objevíte další stavby, uličky, dvory, proluky a průchody, které vám potvrdí, že se do tohoto malého burgundského městečka rozhodně vyplatí podívat. Mimochodem – jsme v Burgundsku – a to víno tady si opravdu svoji pověst zaslouží.
Od nádraží se do centra dostanete asi za deset minut přes mosty, klenoucí se přes dvě ramena řeky Yonne
Jak se tam dostat: vlakem z nádraží Paris Bercy, cesta trvá asi hodinu
Pod kamenným podloubím place des Vosges se skrývá další z ikonických pařížských kaváren. Je součástí malého stejnojmenného řetězce, skládajícího se ze tří provozoven – další Carette najdeme na Trocadéru a třetí na Montmartru. Každá z nich je jiná a přesto mají něco společného – všechny tři leží na turistickém místě, všechny mají nekonečný výběr skvělých zákusků, kterému vévodí pověstný millefeuille, jejich zmrzlina patří k nejlepším v Paříži a na jejich horkou čokoládu se šlehačkou se stojí fronty.
Vše začalo v roce 1927, kdy si Madeleine a Jean Carettovi otevřeli cukrárnu na place du Trocadéro. Do luxusního interiéru, kterému vévodil portrét Madeleine Carettové, se okamžitě začali hrnout Pařížané. Maison Carette získává popularitu a slávu, která vydržela po dlouhá desetiletí. Díky tomu se majitelé později rozhodli, že otevřou další pobočku na place des Vosges ve čtvrti Marais. V roce 2016 k oběma slavným provozovnám přibyl i malý comptoir v rohu place du Tertre, přímo v tom nejturističtějším centru Montmartru. Ten však není pravou kavárnou a dorty nebo zmrzlinu si tady můžete koupit jen s sebou.
My se dnes podíváme do pobočky v Marais, která i přes ruch, který panuje pod podloubím, nabízí status pravé pařížské instituce se staromilskou atmosférou inspirovanou dávnými časy. Pečlivě udržovaný interiér navrhl slavný módní návrhář Hubert de Givenchy, díky němuž vás majestátní zrcadla, zdobené lustry, zlacené lišty a mramorové desky kulatých stolků přenesou do Paříže třicátých let 20. století.
Přestože byla Carette zpočátku koncipována jako luxusní boulangerie-patisserie, během téměř sta let existence se její koncept rozšířil. Hosté si tady mohou vychutnat gastronomický zážitek nejen ve formě sladkého pečiva, dortíků a makronek, kterými je Carette proslavena, ale pozadu nezůstává ani nabídka slaných jídel – můžete se zde proto zastavit nejen na snídani nebo svačinu, ale i na malý oběd nebo na nedělní brunch. Občas tady narazíte na frontu (v pobočce na Trocadéru téměř pravidelně, v Marais je situace o trochu lepší), ale stojí za to vydržet. Aspoň jednou si tu slavnou hustou čokoládu s kopcem šlehačky, kterou vám přinesou ve stříbrné mističce na vysoké nožce, dát musíte.
Stejně jako u nás, i ve Francii se lékárníci povinně sdružují v profesní komoře, která upravuje jejich činnost a hájí jejich zájmy. Ústředí francouzského Ordre national des pharmaciens sídlí ve dvou sousedících historických palácích v těsném sousedství parku Monceau, které jsou natolik pozoruhodné, že stojí za to se na ně podívat trochu blíž.
Průčelí maurského pavilonu v domě číslo 4. Za proskleným vstupem se nacházejí historické sbírky.
Sídlo farmaceutů zaujímá čísla 6 a 4 na avenue Ruysdaël. Obě stavby představují harmonickou eklektickou směsici neogotiky a dalších stylů, kterými se stavebníci často inspirovali v 19. století. Pocházejí z konce Druhého císařství, kdy na konci 60. let 19. století bankéř Pereire (pamatujete? mluvili jsme o jeho rozmachu TADY) při svém urbanistickém přetváření tehdejší planiny Monceau nechal postavit, kromě jiného, i soukromá sídla pro bohatou pařížskou smetánku. Kromě těch nejprestižnějších, mezi které patřil palác bankéře de Camondo nebo Hôtel Cernuschi, které dnes slouží jako muzea, tehdy vznikly i oba domy, o kterých bude dnes řeč.
Soukromé sídlo v čísle 6 bylo postaveno v roce 1867 jako měšťanský obytný dům ve stylu neogotiky. Interiér domu sestával z přízemí s několika přijímacími salony ve stylu Ludvíka XV. a se zimní zahradou, a ze dvou pater, do kterých vedlo zdobené novogotické kamenné schodiště a které bylo vyhrazeno pro byty majitelů, zatímco druhé patro obývalo služebnictvo.
Dům číslo 4 byl postaven před rokem 1875 v dosti střídmém novogotickém slohu, s typickou pařížskou fasádou z červených cihel a bílého kamene, zdobenou plasticky renesanční římsou oddělující přízemí od patra. V roce 1879 dům získal Gaston Menier, mladší syn slavného majitele čokoládoven v Noisiel nedaleko Paříže, který se zde usadil po své svatbě. Z úprav, které nechal po koupi provést, pochází nejen poslední patro v byzantsko-benátském stylu, ale také dvorní přístavba pavilonu v normandsko-maurském stylu, který byl pro jejich rodinu charakteristický (a který byl použit už předtím nejen na budovách čokoládovny, ale i na dalších stavbách, které nechal jeho otec vystavět v Noisiel, jak můžete vidět v článku, na který vede výše uvedený odkaz). V tomto pavilonu se nacházela kočárovna pro pět vozů, stáj a v horních patrech obslužné místnosti, ale především divadelní sál a galerie propojená ve druhém patře s hlavní budovou. Velké dřevěné schodiště vedoucí do vyšších pater bylo zdobeno mozaikami z barevného benátského skla.
Dnes je v maurském pavilonu umístěna stálá výstava historie lékárenství. Tyto specializované sbírky se zaměřují na dějiny zdravovědy a především lékárenství a léků od počátků až po současnost. Tvoří je celá řada významných dokumentů, starověká i současná díla, tisky, grafiky a knihy. Doplňují je pak artefakty z pařížských historických lékáren.
Nahoře a dole jsou vidět některé exponáty, rozmístěné kolem historické táry a regálů s policemi a zásuvkami s popisy, které sloužily k uchovávání jak hotových léků, tak i surovin pro jejich výrobu. Na dózách si pak můžeme dlouze číst seznamy rostlinných, živočišných nebo minerálních surovin, od těch nejbizarnějších, jako byly třeba račí oči, dračí krev nebo kořen mandragory, přes rostliny a plody, jako pro nás už zcela běžné kakao, až po jedovaté byliny, jako je třeba rulík zlomocný. Jiné dózy pak nesou nápisy, prozrazující, že se v nich skladovaly některé prvky a sloučeniny, které se ve farmaceutickém a chemickém průmyslu používají dodnes – namátkou třeba manganistany.
V dalších policích pak najdeme nejen další a další nádoby, dózy a tyglíky se záhadnými nápisy, ale také celou řadu starých knih a lékopisů, včetně kuriozity, jako je Československý lékopis z roku 1954.
Kromě výstavky v přízemí není v domě číslo 4 nic dalšího pro veřejnost zpřístupněno. Do samotného sídla komory ve vyšších patrech – ano, těch byzantsko-benátských – se běžný návštěvník nedostane, smí se jen podívat na benátské schodiště z vyřezávaného dubu, obloženého pestrou benátskou mozaikou a zrcadly.
Expozice pak pokračují i druhé části sídla, v domě číslo 6, jehož salony a zimní zahrada se otvírají přímo do parku Monceau. Kromě dokumentů a knih je i zde vystavena nejen řada dóz s latinskými názvy a podivným obsahem, ale také lékárenské náčiní, nářadí, nádobí a pomůcky, včetně několika exemplářů starých přístrojů na výrobu pilulek a kapslí a celé řady lékárenských vah.
Kromě stálých sbírek zde bývají i krátkodobé tematické výstavy, ale za prohlídku stojí i samotné prostory, kde je každý ze salonů jinak dekorován – například jeden je obložen vyřezávaným tmavým táflováním, další má látkové tapety a stěny toho posledního jsou vykládané mramorem několika barev.
Přímo ze salónu pak vede kamenné schodiště do malé a trochu zanedbané zahrady, kde za nízkým živým plotem už začíná veřejná část parku Monceau.
Nahoře vidíte oba sousedící domy, které jsou sice z ulice oddělené, ale v zadních traktech jsou propojeny společným dvorem. Hlavní vstup do sídla Lékárenské komory je umístěn v čísle 4.
S návštěvou je to trochu složitější – nejjistější je vypravit se sem během zářijových Dnů evropského dědictví (jen doporučuji předem se zaregistrovat přes oficiální stránky, vzhledem k výjimečnosti místa zde bez registrace bývají dlouhé fronty a ne na všechny čekající se dostane). Pro skupiny je také možné domluvit si prohlídku emailem, ovšem na stránkách už mají, bohužel, napsáno, že na rok 2024 jsou všechny termíny obsazeny.
Ordre national des pharmaciens, 8. obvod, 4 avenue Ruysdaël
V sousedství kostela Saint-Germain-des-Prés najdeme nenápadný, tichý a malebný parčík, založený už v roce 1901. Přestože jeho název připomíná pařížského radního a poslance Laurenta Prachea ze začátku 20. století, najdeme v něm především připomínku básníka Guillauma Apollinaira. Právě jemu je věnována bysta, která stojí uprostřed parku.
Guillaume Apollinaire, vlastním jménem Wilhelm Albert Wladimir Alexandre Apollinaire de Kostrowitzky, byl synem polské šlechtičny a švýcarsko-italského aristokrata. Narodil se 26. srpna 1880 v Římě a žil v Paříži, kde se stal jedním z nejznámějších a nejaktivnějších členů umělecké komunity na Montparnassu. Byl jedním ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Zemřel v Paříži na španělskou chřipku v pouhých 38 letech.
Busta s názvem Poezie, která je Apollinairovi věnována, není ovšem jeho podobou. Znázorňuje bývalou Picassovu přítelkyni, surrealistickou fotografku a malířku Doru Maar (která dřív bývala i Apollinairovou družkou). S Pablem Picassem žila v letech 1936-1943 v jeho ateliéru v nedaleké rue des Grands Augustins, kde byla svědkem tvorby jeho plátna Guernica, jehož vznik fotograficky dokumentovala. Když ji Picasso opustil kvůli Françoise Gillotové, skončila v psychiatrické léčebně a následky si nesla po celý zbytek života až do své smrti v roce 1997. O vztahu s Picassem napsala otevřenou a upřímnou knihu Moi, Dora Maar (vyšla ve slovenštině pod názvem Ja, Dora Maar, do češtiny přeložená nebyla).
Pablo Picasso bystu vytvořil a daroval Paříži v roce 1959 na počest svého dávného přítele Apollinaira. Šedesátikilová plastika byla umístěna sem do parčíku, ležícího v blízkosti bývalého Apollinairova bydliště na boulevardu Saint-Germain 202.
V noci z 30. na 31. března roku 1999 někdo bustu ukradl. Podrobné pátrání v celé Paříži sice nevedlo ani k nalezení plastiky, ani k odhalení zloděje, ale v květnu téhož roku ji našli obyvatelé malého městečka Osny v příkopu za městem. Když ji přinesli na radnici, nikdo nepoznal, o jaké dílo se jedná a kdo je autorem, proto ji vystavili na schodišti radnice. Tam až téměř po dvou letech jeden z návštěvníků Picassovo dílo poznal a busta se tak mohla vrátit na své původní místo.
V parku se jen tak volně povalují kusy gotického zdiva, kameny, oblouky a chrliče. Pocházejí z kaple Panny Marie z roku 1255, která kdysi stávala v blízkosti kostela v místech dnešní rue de l´Abbaye. Po zboření kaple v 18. století byly některé ze zbylých architektonických prvků použity na stavbě soukromého domu, odkud byly na začátku 20. století přeneseny do tohoto parku. Další část zůstala v základech dalšího z domů hned naproti parku a je vidět ve vstupní hale, není však přístupná. Zato si můžete v jedné z apsid sousedícího kostela Saint-Germain-des-Prés prohlédnout aspoň zachovalou vitráž, která také pochází z této kaple.
O 15. obvodu se často říká, že je sice největší v Paříži, ale také nejnudnější – že tam není nic zajímavého a že tam vůbec nemá cenu chodit. Není to tak úplně pravda a já vám dnes chci ukázat, že i patnáctka dokáže pořádně překvapit. Dokonce jsem s ní při přípravě tohoto příspěvku měla problém, že jsem nejdřív nevěděla, kterou trasu raději zvolit – mám tam oblíbených několik částí a byla bych je chtěla všechny ukázat. Nakonec jsem zvolila trasu, kterou by asi málokdo čekal. Vede většinou po obvodu arrondissementu a má v sobě zakomponovaná překvapivá místa.
Patnáctka se rozkládá jihozápadně od centra a její hranice vede od Champs de Mars k montparnasskému mrakodrapu, odkud kopíruje železniční trať až k okraji Paříže. Je složená ze čtyř čtvrtí – Necker v blízkosti Montparnassu, Saint-Lambert o něco jižněji, Grenelle nedaleko Eiffelovky a Javel hned pod ním. Obě dvě poslední čtvrti jsou lemovány Seinou, která zde, na západní straně obvodu, tvoří jeho hranici. Vlastně ne tak úplně – hranice vede prostředkem řeky a protíná podélně úzký ostrov Ile-aux-Cygnes, jehož severní část začíná pod mostem Bir Hakeim nedaleko Eiffelovky.
Ostrov je vlastně jen uměle navršenou přehradou, vytvořenou v roce 1825 uprostřed Seiny jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak osm set padesát metrů dlouhý a jedenáct metrů široký prostor, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na řeku a obě strany břehu.
První, čeho si všimnete na severním cípu ostrova, je jezdecká socha, umístěná proti proudu řeky čelem k Eiffelovce. Pod názvem Znovuzrozená Francie oslavuje francouzskou účast v květnu a červnu 1942 v bitvě u strategického místa Bir Hakeim v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, než dorazila britská armáda. Autorem sochy je dánský sochař Holger Wedenkinch. A právě od ní vyrazíme na dnešní pochod.
Most, který se původně jmenoval Passerelle de Passy, nese svůj dnešní název Bir Hakeim od roku 1945. Pro pro svou fotogeničnost je jedním z nejznámějších pařížských mostů. Byl postaven v roce 1902, kdy nahradil předchozí kovovou lávku z roku 1878. Spojuje břehy 7. a 16. obvodu, takže technicky nemá s patnáctkou, která nás dnes zajímá, nic společného – kromě ostrova Île-aux-Cygnes, jehož konec na most ústí.
Díky řadě ocelových sloupů, mezi nimiž visí typické lucerny, známé například i ze zahrady Palais Royal, je most nejen oblíbeným místem fotografů, ale i filmařů. Mezi nejznámější filmy, ve kterých jste ho mohli vidět, je například Strach nad městem s Belmondem, který pobíhá po střeše vozu metra, když přejíždí přes most, nebo také ikonický film Poslední tango v Paříži s Marlonem Brando a Marií Schneider. Konec konců, na mostě se zrovna natáčelo, i když jsem po něm šla posledně, a to nemluvím o zástupech fotografů svateb, hlavně čínských a arabských, kteří se zde střídají doslova od rozednění až do večera.
Na ostrov Ile-aux-Cygnes vede z mostu široké schodiště, na které navazuje chodník, který se táhne po celé délce ostrovní nudle. Mohli bychom se na dnešní procházce vydat rovnou po ní, ale zvolíme delší a méně malebnou cestu od nadzemní stanice metra Bir Hakeim po břehu Seiny. Chci vám tam nejdřív ukázat jeden méně známý pomník.
Procházka po Ile-aux-Cygnes je jednou z nejhezčích v Paříži. Vlevo je 15. obvod, vpravo 16.
Nadzemní stanice metra Bir Hakeim
Nadzemní stanice metra Bir Hakeim
Okolí stanice metra v sobě nese kus tíživé pařížské historie, na kterou na začátku loňského prosince navázal další odporný čin, kdy právě tady napadl muslimský terorista několik turistů a dva z nich zabil. Jen proto, že byli Židé. Hodně o tom psaly noviny i u nás, aniž by však připomněly ten největší paradox. Stalo se to totiž na místě, které je už historicky poznamenáno genocidou.
Na tomto místě u metra stával krytý velodrom, kam byli v noci ze 16. na 17. července 1942 svezeni židovští obyvatelé Paříže, kteří byli zatčeni během nacistické razie. Část zadržených byla ihned převezena do sběrného tábora v Drancy severně od města. Další pak byli odvezeni autobusy na zdejší krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převáženi do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno celkem 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.
Z události, která je ve Francii známá jako Rafle du Vel d´Hiv, zůstalo Francouzům trauma, které částečně napravil až prezident Chirac v roce 1995, kdy poprvé veřejně promluvil o tom, že tyto deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Stalo se tak při příležitosti odhalení pomníku, který tuto událost připomíná.
Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Na jedné z nich je také umístěna pamětní deska. Další připomínkou je památník, stojící v parčíku square des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver přímo na břehu Seiny. Sousoší, složené z několika postav internovaných Židů, bylo vytvořeno v roce 1994 polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Je umístěné na nakloněné ploše, připomínající dráhu velodromu.
Z konce parčíku za pomníkem je výhled na poměrně divoký výjezd vlaku RER, který doposud projížděl podél Seiny pod Eiffelovkou skrytý v nábřežní zdi. Jedna jeho větev se tady stáčí doprava na most přes Seinu, zatímco druhá běží dál po nábřeží směrem do Versailles. Shora je vpravo vidět poklidná cesta po náplavce kolem Port de Grenelle, vlevo se pak tyčí děsivé věžáky, postavené v 70. a 80. letech v rámci developerského projektu nazvaného Front de Seine. Nikdy předtím jsem tam tudy pěšky nešla – až do loňského léta.
Vlastně jsem tam skoro nic ani nevyfotila – byla jsem totiž šokovaná nejen tím, jak ošklivé jsou ty baráky zblízka, ale i tím, v jak špatném a zanedbaném stavu jsou. Jediná věc, která tady stojí za povšimnutí, je parčík uprostřed věžáků, nesoucí jméno hudebního skladatele Bély Bartóka – je ovšem tak miniaturní, že googlu ani nestál za to, nabarvit ho ve svých mapách na zeleno. V jeho středu stojí Křišťálová fontána, která dřív sloužila jako opravdová kašna s pitnou vodou. Dnes je stejně, jako celé okolí, také zanedbaná. Za parčíkem nás pak nábřeží přivede až k nákupnímu centru Beaugrenelle.
Parc Béla Bartók
Občas se mě někdo zeptá na radu na nějaké velké nákupní centrum. Obvykle každého posílám na place d´Italie nebo do La Défense, ale teď je ta chvíle, kdy můžu poradit fundovaněji. Po nábřeží jsme totiž právě došli k nákupnímu centru Beaugrenelle, zasazenému do křižovatky nábřeží s mostem Grenelle. Není z původní zástavby, bylo postaveno nově a otevřeno až v roce 2013. Na jeho místě totiž stálo původně jiné nákupní centrum – to však bylo na konci 70. let vybudováno tak špatně, že ho na přelomu tisíciletí museli zbourat.
Nákupní centrum má dvě části, propojené skleněnou lávkou. V jedné části mají svoji pobočku Galeries Lafayette, ta druhá je klasicky složená z malých obchodů. Baví mě tam hlavně záplava světla, která se sem hrne fotogenickou prosklenou modro-zelenou střechou, která se pravidelně objevuje na instagramu snad všech pařížských blogerů.
Výhled z lávky, spojující obě části centra, na pont de Grenelle a na okrouhlou budovu Maison de la Radio na druhém břehu Seiny
Na mostě pont de Grenelle
Přímo naproti nákupnímu centru nás most pont de Grenelle přivede k jižní špičce Ile-aux-Cygnes (kam jsme mohli ovšem dojít i přímo procházkou hned ze začátku výpravy). Z mostu máme zajímavý celkový výhled na budovy Front de Seine i na Eiffelovku. Hlavně tady však stojí kopie sochy Svobody, na kterou se teď podíváme blíž.
Výhled od sochy Svobody na Front de Seine a Eiffelovku
Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda osvěcující svět.
Kopii sochy Svobody Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Na rozdíl od originálu má pařížská kopie na knize, kterou socha drží v ruce, kromě data americké nezávislosti i datum Francouzské revoluce. Na Ile-aux-Cygnes byla umístěna v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočena až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy. Je vytvořena v měřítku 1:4 a je tedy vysoká 11,5 metru.
Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho. Podle jiných pramenů však stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo jeden ze zednářských symbolů, babylónskou bohyni Ištar, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl členem Velké zednářské lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Bartholdi však žádnou z verzí nikdy nepotvrdil a veškeré dohady jen mlčky přecházel.
Pohled z pont de Grenelle na sochu Svobody a druhou část Front de Seine
Z pont de Grenelle se nám naskytne další výhled nejen na sochu Svobody, ale také na druhou část Front de Seine, která vede od pont de Grenelle až téměř k jižní hranici 15. obvodu. Nejdřív se ale cestou po nábřeží zastavíme u dalšího z mostů, u pont Mirabeau, a u přilehlé stanice RER C s názvem Javel, která nám připomíná, že jsme právě přešli ze čtvrti Grenelle do čtvrti Javel. Ta byla v minulosti známá pro svůj překotný průmyslový rozvoj, a to nejen proto, že na začátku 20. století byla na jejím okraji postavena rozlehlá automobilka Citroën, ale i pro předchozí chemickou výrobu, rozvíjenou už od konce 18. století, kdy produkovala dříve hojně používané a později zakázané jedovaté sloučeniny, jako byla olověná běloba, nahrazené později zinkovou a titanovou bělobou. Nejznámějším výrobkem však byl místní vynález dezinfekčního přípravku na bázi chlóru, prodávaného a dodnes známého jako „Eau de Javel“ (něco jako naše Savo).
Historická stanice RER Javel
Pont Mirabeau
Stanice RER leží na předmostí dalšího ze slavných pařížských mostů, pont Mirabeau. Proslavil ho Apollinaire svými melancholickými verši o Seině, tekoucí pod tímto mostem, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin. Lehce působící dvoubarevný kovový most byl postaven v letech 1893-1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert. Představují Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.
Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.
Apollinarovy verše přímo na zdi mostu
Z mostu se nám naskytne krásný výhled na kus dnešní trasy od mostu Bir Hakeim, přes most Grenelle i sochu Svobody, ale i na Eiffelovku nebo dokonce v dáli vlevo od sochy Svobody na vysokou bílou věž americké katedrály v blízkosti Champs Elysées.
Dál budeme pokračovat stále po levém břehu směrem k parku Citroën. Můžete jít buď přímo po náplavce Port de Javel, ze které se pak do parku dostanete podchodem pod silnicí a bránou těsně před nájezdem na most Pont de Garigliano, nebo po cestě podél silnice u quai de Javel. Je to pár desítek nepříliš pěkných metrů, ale přivede vás rovnou na samý kraj parku.
Čtrnáctihektarový park byl vytvořen na začátku 90. let na místě bývalých závodů automobilky Citroën, které byly po svém uzavření v roce 1975 přestěhovány mimo město. Rozlehlá travnatá plocha je lemovaná po celém obvodu vodním kanálem, v čele parku najdeme kromě zmíněných fontán i dva ohromné skleníky, sloužící jako výstavní prostory, a po stranách parku potom můžeme odpočívat v květinových zahradách a zařízeních pro sport. Uprostřed trávníku trůní meteorologický balón, který někdy můžete vidět, jak se vznáší nad městem. Balón je přístupný veřejnosti a za příznivých povětrnostních podmínek se s ním můžete také proletět, nebo lépe řečeno vznést, protože balón sice vystoupá do výšky, ale zůstává pořád ukotvený na jednom místě. Podrobnosti o letu najdete v mém předchozím článku Nad Paříží v balónu.
Nahoře vidíme pohled z balónu na Seinu a mosty, kolem kterých jsme dnes šli. Za řekou se rozkládá 16. obvod, severněji potom 17. obvod, nad kterým se tyčí stupňovitá budova nového Justičního paláce.
Vlevo dole se za nezajímavými moderními budovami 15. obvodu skrývá Eiffelovka. Kdybychom si fotku přiblížili více, viděli bychom na pozadí Montmartre. Ten je i se svým Sacré Coeur vidět na druhé fotce, v popředí pak i s prosklenou střechou Grand Palais.
Velká část výhledu z balónu – Seina a 16. a 17. obvod vlevo, vpravo pak věžáky projektu Front de Seine a Eiffelovka
Ještě bych vám ráda ukázala, jak oblast, kterou dnes zabírá park, vypadala v průmyslových dobách této čtvrti. Chemická továrna, kterou zde v roce 1777 nechal postavit hrabě Artois, mladší bratr Ludvíka XVI, a která proslula už výše zmíněnými dezinfekčními, čisticími a kosmetickými produkty, musela na začátku 19. století ustoupit dalšímu rozvoji – nejdříve byla přestavěna na výrobu oceli a později včleněna do nové továrny, kterou zde vybudoval André Citroën. Jeho závod se však po svém založení v roce 1915 nezabýval automobily – nejdříve vyráběl dělostřelecké granáty, sloužící francouzské armádě v právě probíhající 1. světové válce. Teprve po ní se André Citroën díky své dřívější zkušenosti s automobily Ford rozhodl pro vytvoření svého vlastního prototypu vozu a pro jeho výrobu. I když po smrti zakladatele továrnu v roce 1935 převzala značka Michelin a později, poté, co Citroën v roce 1975 kvůli nedostatku místa ukončil výrobu ve čtvrti Javel, ji o rok později odkoupil konkurent Peugeot, jméno Citroën přesto z 15. obvodu nezmizelo. Do roku 1982 trvalo vyklízení továrních budov, které poté odkoupil stát. Nechal je zbourat a na takto získaném prostoru vytvořil nejen park, nesoucí název Citroën, ale i obytný a kancelářský projekt a nemocnici.
Manufaktura Javel, kresba neznámého autora z roku 1886
Průčelí závodů Citroën, dole pak celkový pohled na rozlohu továrny
Na prostoru, získaném po Citroënových závodech, byly kromě parku vybudovány i obytné a kancelářské budovy. Tou nejnápadnější je architektonicky zajímavý rozlehlý skleněný komplex, ve kterém sídlí, kromě jiných úřadů, i policejní prefektura (vpravo) nebo Úřad pro atomovou energii (vlevo). Pokud si vzpomínáte na francouzský seriál o komisařce Julie Lescautové, právě tady se natáčela poslední řada seriálu a ve filmu je vidět spousta zajímavých záběrů nejen z exteriéru budovy, ale také ze samotného interiéru komisařství a výhledy z něj.
Každopádně, pokud se do parku vydáte (a ten let balónem za to stojí), nedělejte to o víkendu. Park je přeplněný, trávníky, zvlášť kolem kanálu, jsou zcela obsazené, a v létě není k hnutí ani u fontán, umístěných kolem dvou skleněných pavilonů ve východní části parku.
Z parku se vydáme jihovýchodním směrem k metru Balard, kde narazíme na trať bývalé železnice Petite Ceinture. I tady je její část zpřístupněna veřejnosti. Trať vede na náspu nad čtvrtí a je to příjemná procházka, při níž můžeme objevovat část patnáctky z výšky, včetně průhledů mezi domy až k výstavišti u Porte de Versailles.
Vstup na Petite Ceinture u metra Balard
Pohled k výstavišti u Porte de Versailles a vlajka na jeho vstupní bráně, která nám ukazuje směr, kudy bychom se k ní dostali
Z Petite Ceinture nás před tunelem vyvede kovová lávka do rue Olivier de Serre, kde cesta pokračuje nad tunelem přes parčík u areálu školky a školy. Poznáte ji podle obrovské nástěnné malby, která vypadá trochu jako od Matisse, ale ve skutečnosti je jejím autorem japonský street artista Aki Kuroda.
Ještě předtím doporučuji na pár minut zabočit do rue Pierre Mille se zbytky staré původní zástavby, která v této části patnáctky zůstala zachována, možná kvůli svému půvabu, i po masivních přestavbách.
Přes parčík se dostaneme do rue de Dantzig, kde zahneme doleva do passage de Dantzig. Tady se zastavíme před vysokou kovanou bránou a budeme doufat, že přes hustý břečťan a psí víno, které bránu kryjí, zahlédneme aspoň kousek vstupních prostor areálu, kterému se od jeho začátku říká La Ruche, a které je jedním ze svědků slavné umělecké historie města.
Vpravo passage de Dantzig se zelení porostlými budovami, patřícími k areálu La Ruche
Když na začátku 20. století začali chudí umělci opouštět Montmartre, protože se pro ně stával příliš drahý, ale také příliš vykřičený, zabydlený a známý, nacházeli útočiště ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se ještě žilo jako na venkově a kde pro svoji práci dokázali najít levné ateliéry. Jejich cílem se stával Montparnasse a čtvrti na jih od něj, kde vznikaly umělecké komunity, obývající chudé, ale živé shluky domků a ateliérů. Po masové poválečné výstavbě v této části města však jen výjimečně některé přežily dodnes. Jednou z výjimek je i ateliér La Ruche, nejdříve zapomenutý v úzké uličce v sousedství městských jatek a až později objevený a doceněný.
Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher. Nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard, kde nechal po rekonstrukci polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za pár franků pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli a pro které byl drahý i mnohem zabydlenější Montparnasse. Po svém příchodu do Paříže tady žil například Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Japonec Foujita, ale také Fernand Léger nebo sochaři Archipenko a Zadkine.
Interiér La Ruche s centrálním schodištěm a s plastikou zakladatele Alfreda Bouchera
Kromě centrální okrouhlé budovy se La Ruche skládá i z několika dalších staveb – jednak je to vysoká budova vedoucí do passage de Dantzig, a také několik nízkých budov v zahradě, obklopených zelení a uměleckými díly svých obyvatel. Ty však z ulice nejsou vidět.
S možností návštěvy je to tady špatné. Já jsem na příležitost čekala několik let, až pak se mi podařilo přihlásit se na komentovanou prohlídku, která se ovšem už nikdy neopakovala. Nefunguje tady ani to, co obvykle zapůsobí – počkat si na některého z obyvatel a požádat o vpuštění. Mezi obyvateli tady totiž panuje nepsaná dohoda, že nikoho cizího, kromě svých vlastních ověřených návštěv, dovnitř pouštět nebudou. Jen zcela výjimečně je možné ateliéry navštívit při Dnech evropského dědictví – například předloni byly otevřené, ale loni už zase ne.
La Ruche sousedí s druhým největším parkem 15. obvodu, parkem Georges Brassens. Na jeho dnešním místě až do roku 1966 fungovala městská jatka. Po jejich uzavření a zbourání zde město na začátku 80. let vytvořilo osmihektarový park, ve kterém jen několik prvků připomíná původní určení. Centrem parku zůstala hodinová věž, která je pozůstatkem pavilonu, ve kterém se dřív konaly dražby dobytka. Dalším historickým prvkem je vstupní brána a sochy zvířat, které dříve stávaly u vchodu.
A proč je vlastně park pojmenovaný po slavném zpěvákovi? Georges Brassens u nás sice není zrovna moc známý (i když některé jeho písničky přeložil a nazpíval Jiří Dědeček), patří však mezi nejvýznamnější poválečné francouzské autory a interprety. Žil v sousedství parku až do své smrti v roce 1981.
Bysta Georgese Brassense v parku. V pozadí jsou vidět přístřešky, ve kterých se dříve konaly koňské dražby a které dnes slouží pro knižní trhy.
Jatka během svého fungování neporážela jen dobytek, ale také koně, jejichž maso bývalo ve Francii oblíbené. Jejich dražby se konaly pod přístřešky ve východní části areálu, které i po zrušení jatek zůstaly zachované. Dnes slouží jako velký antikvariát pod širým nebem, otevřený každou sobotu a neděli od 9 do 18 hodin.
Dnešní procházku tady v parku sice ukončím, ale ještě vám ukážu několik zajímavostí z jeho okolí. Například pokud budete mít hlad a budete si chtít v parku sníst svačinu, doporučuji malou roztomilou pekárnu Max Poilâne v rue Brancion. Za návštěvu stojí také některé z lidových bister ve stejné ulici.
Severovýchodně od parku si pak můžete projít rue Santos Dumont, kde v čísle 42 žil v letech 1966-1981 Georges Brassens, a od které se o pár metrů dál odděluje úzká zelená Villa Santos Dumont s pestrými pohádkovými domečky.
Georges Brassens žil řadovém domku číslo 42 v rue Santos Dumont
Villa Santos Dumont
Na východ od parku pak leží malá enkláva, nazývaná Village de l´Avenir. „Vesnička budoucnosti“ vznikla na konci 19. století jako dělnická kolonie. Dnes už je ovšem tehdejší budoucnost hlubokou minulostí, která s sebou odnesla nízké domky, polorozpadlé dílny a zastaralé obchůdky, které jsem ještě zastihla fungující, když jsem tady byla před zhruba patnácti lety poprvé. Z původní výstavby dnes zůstalo jen málo. Už zde nestojí nízká autodílna s velkým rumpálem, ani řeznictví s názvem „Boucherie Artistique“, ani obchůdek s krajkovou záclonkou ve výloze, dokonce už vám v rue Castagnary neukážu ani model bretaňského majáku, který se na umělé skále tyčil do výšky vedle železniční trati nad obchodem s rybami a který s sebou odnesl čas, aby na jeho místě postavil studentskou rezidenci.
To nejhezčí vám ale pořád ještě můžu ukázat. Musíte kvůli tomu najít krátkou slepou uličku impasse du Labrador, na jejímž konci za polozbořenou zdí a křivou brankou uvidíte miniaturní kouzelný domeček. Je už roky prázdný a když jsem ho viděla loni na podzim naposledy, měl propadlou střechu, provizorně zakrytou modrou fólií, a mně hlava nebere, že něco takového je možné nechat zchátrat. Trochu se bojím, že při některé další návštěvě už bude domek zbořený a poroste zde panelák.
A jak se odtud z okraje města dostat zpět do centra? Nejbližší metro od parku Georges Brassens je stanice 13 Porte de Vanves, ale také odtud můžete odjet tramvají T3a, která lemuje celý jižní okraj města až k Porte de Vincennes. Nejlepší, i když ne zrovna nejkratší, je ovšem autobus 89 z rue des Morillons, který jede kolem Montparnassu k Lucemburské zahradě a k Panthéonu a pak kolem Jardin des Plantes až ke knihovně François Mitterrand.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.