Minulý týden jsem jela do Paříže s předsevzetím, že obětuji půl dne času a aspoň částečně projdu a prozkoumám 20. obvod, který jsem do té doby ještě neznala. Věděla jsem, že je to zajímavá čtvrť s mnoha autentickými místy, a skutečně jsem tam našla Paříž ještě nezničenou turistickým ruchem, kde se lidé na ulici zdraví, kde spolu v bistru u skleničky sedí místní a kde si nehrají na žádné turistické atrakce. Tyto čtvrti byly připojeny k „velké Paříži“ až mezi posledními, a dodnes si mnohde zachovaly svůj vesnický ráz. Spoustu jsem toho nafotila a postupně vám to tady budu ukazovat, začnu však s jednou zajímavostí, která sice nepatří do dávné historie této bývalé vesničky Ménilmontant, ale je pro ni významná. Je to Place Edith Piaf, na které sice stojí moderní domy, ale najdeme tady i bronzovou sochu této velké zpěvačky. Vytvořila ji sochařka Lisbeth Delisle a byla tady umístěná 11. října 2003, při příležitosti 40. výročí úmrtí Edith Piaf. Proč právě tady? Jen pár desítek metrů odtud, v nemocnici Tenon, se totiž Edith Piaf v roce 1915 narodila (a nikoliv na schodech v rue Belleville, jak říká legenda).
Nechám stranou diplomacii a řeknu to na rovinu. Socha se mi nelíbí. Nechápu, proč má tak strašně neforemné a hrbolaté tělo. Hlava a ruce mi naopak nevadí.
To jsou prostě Francouzi. I tu ztracenou šálu musí mít barevně sladěnou s nápisem…
Možná se vám stalo, že jste při svých večerních toulkách Paříží zašli i na rozhraní 1. a 2. obvodu, kde leží sídla významných bank a společností, a že jste byli, stejně jako já, překvapeni tím, jak jsou tato místa večer vylidněná. Přesto je tady spousta historických a uměleckých památek, které rozhodně stojí za prohlédnutí.
Okrouhlé náměstí Place des Victoires, sousedící s Francouzskou národní bankou, leží v těchto místech na průsečíku šesti dalších ulic. Jeho historie sahá až do roku 1686, kdy ho na základě královského výnosu vytvořil architekt Jules Hardouin-Mansart (kterému, mimochodem, vděčíme za slovo „mansarda“). Je jedním ze čtyř pařížských „královských náměstí“, společně s Place des Vosges, Place de la Concorde a Place Vendome, které se vyznačují tím, že byly postaveny na základě královského rozhodnutí a byla na nich umístěna socha krále. To ovšem už dnes neplatí u všech, sochy byly většinou zničeny za Francouzské revoluce a pouze některé z nich byly nahrazeny.
Pohled na náměstí z rue Croix-des-Petits-Champs
Pod podloubím domů na náměstí se skrývají drahé obchody a restaurace. Fotografie byly pořízena kolem půl osmé večer v létě, kdy jen kousek odtud po ulicích proudily davy lidí a stály kolony aut. Tady bylo téměř pusto.
Dnes stojí uprostřed náměstí jezdecká socha Ludvíka XIV. Pochází z roku 1828 a jejím autorem je Francois Joseph Bosio. Na jejím místě však předtím stála jiná socha tohoto krále, vytvořená současně se vznikem náměstí.
Tato socha, vytvořená sochařem Martinem Desjardinem však byla v době Francouzské revoluce stržena a roztavena, jako ostatně všechny sochy věnované členům královské rodiny. Na jejím místě postavili revolucionáři v roce 1792 dřevěnou pyramidu, na které byla uvedena jména padlých občanů. Už v roce 1810 byla však nahrazena sochou generála Desaixe, která zde také dlouho nevydržela, generál byl totiž zobrazen zcela nahý, proto musel pryč.
Ohromný kostel sv. Pavla a sv. Ludvíka v Marais byl postaven v první polovině 17. století (základní kámen položil Ludvík XIII. v roce 1627) pro jezuitský řád, jehož kolej – v níž dnes sídlí lyceum – se nacházela v těsné blízkosti. První mši v něm sloužil za přítomnosti krále kardinál Richelieu v roce 1641. Z architektonického hlediska je to jeden z nejzajímavějších kostelů v Paříži. Jsou v něm umístěna četná umělecká díla, další byla bohužel zničena během Francouzské revoluce, která se tudy prohnala (kostel leží jen pár desítek metrů od místa, kde stávala Bastila), a během níž zmizela také srdce Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV., která byla umístěna v kostele ve stříbrných urnách.
Třídílné průčelí s korintskými sloupy připomíná italské kostely a také průčelí nedaleko stojícího kostela Sv. Gervais – Sv. Protais
Impozantní kopule, vysoká 55 metrů, byla první těchto rozměrů v Paříži. Ve výšce je vidět slunce jako znak Ludvíka XIV.
Nebudu vás dlouho unavovat informacemi o skleněné pyramidě, stojící na nádvoří Louvru. Všichni ji známe a všichni jsme ji viděli a najdeme ji ve všech, i těch nejútlejších průvodcích. Stojí na Napoleonově dvoře v Louvru a navrhl ji čínsko-americký architekt Ieoh Ming Pei. Pyramidu, sloužící jako vstup do muzea v Louvru, slavnostně otevřel prezident Francois Mitterrand 30. března 1989.
Přestože bylo proti moderní skleněné pyramidě v určitých kruzích po jejím postavení velmi protestováno, myšlenka stavby pyramidy na nádvoří Louvru vznikla už v době Francouzské revoluce a byla projednávána znovu ještě v roce 1809. Těžko říct, jestli architekt z těchto původních nápadů vycházel, nebo jestli jeho projekt vznikl v této formě pouhou náhodou.
Kovová konstrukce nese skleněné lichoběžníky a trojúhelníky. Svého času různí „záhadologové“ tvrdili, že počet skleněných výplní odpovídá satanovu číslu 666, a odvozovali z toho nejrůznější spiklenecké teorie. Stejný údaj uvádí i Dan Brown v Šifře mistra Leonarda. Později bylo prokázáno, že skleněných tabulek je více (některé prameny uvádějí 673, některé 689).
Pozdní letní večer na nádvoří Louvru. Kde jsou všichni ti turisté, kteří tady ještě před několika hodinami stáli ve frontě?
Velká pyramida není na nádvoří jediná – kolem ní jsou umístěny další tři menší a nedaleko najdeme i obrácenou pyramidu, známou také ze Šifry mistra Leonarda
Neházejte mince do bazénků vedle pyramidy. To, abyste se sem vrátili, stejně dokážete ovlivnit jenom sami – a vaše peníze ještě tentýž večer vysbírají přičinliví mladíci, kteří sem přicházejí vyzbrojeni holínkami, kteří bazény důkladně vyberou.
Jak se tam dostat: Metro Palais Royal – Musée du Louvre
Zelené litinové pítko je jedním ze symbolů Paříže. Určitě jste si jich při svých procházkách po městě všimli a pravděpodobně jste také využili možnosti napít se z nich. Kde se ale tyto fontánky vzaly?
O jejich vznik a rozmístění v Paříži se postaral v 70. letech 19. století anglický sběratel umění a filantrop Sir Richard Wallace, který prosazoval myšlenku, že i chudí lidé mají právo na čistou pitnou vodu. Původní Wallacův návrh fontánky přepracoval sochař Charles-August Lebourg, který z nich vytvořil skutečné umělecké dílo. Walace jich nechal vyrobit několik desítek a ve spolupráci s pařížskou radnicí je rozmístil po městě, většinou na nárožích ulic, náměstích a v parcích, aby k nim byl dobrý přístup a aby byly viditelné z dálky. Dnes jich ve městě zůstalo zachováno padesát šest. Téměř všechny mají původní tmavě zelenou barvu, v poslední době byly však některé přebarveny, takže při troše štěstí můžete narazit i na fontánu červenou, růžovou nebo žlutou.
.
Kromě modelu se čtyřmi karyatidami byl vytvořen i model se čtyřmi sloupky, dále malé sloupkové pítko (to můžeme občas ještě vidět v parcích) a dokonce i nástěnné pítko, které údajně dnes zůstalo zachováno jen jedno jediné.
Pítka byla ve své době součástí městského mobiliáře, vytvořeného ve stejném stylu, k němuž patří další vybavení jako kiosky, reklamní sloupy, informační panely a podobně. Ty se v této secesní podboě vyrábějí dodnes a dodnes je ve městě můžeme vidět.
Jen pár kroků od Place Rodin, o kterém jsme tady četli minule, leží neoklasicistní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Je poměrně mladý, má však zajímavou historii. Původně se jednalo o kapli kláštera Milosrdných bratří z rue Varenne, která byla po vyhnání bratří v roce 1881 kámen po kameni přenesena do Passy a znovu sestavena v blízkosti kláštera Nanebevzetí Panny Marie. Až v roce 1928 byla kaple zasvěcena Panně Marii a v roce 1952 byla přestavěna do dnešní podoby – původní loď byla prodloužena druhou, kostel má tedy teď dvě proti sobě ležící lodi s oltářem uprostřed a také dvě fasády a dva vstupy.
Západní průčelí je neseno dvěma korintskými sloupy, uprostřed nichž je umístěna polychromovaná plastika Panny Marie s anděly
Pohled do lodi kostela. Za povšimnutí stojí krásně vyzdobená kupole.
Na sochy Augusta Rodina se chodí samozřejmě do jeho muzea v paláci Biron v blízkosti Invalidovny, některé však můžeme vidět i v ulicích Paříže. Nejznámější z nich je pravděpodobně ohromný Balzac, který na nás shlíží z výšky na křižovatce Vavin na Boulevardu de Montparnasse, dnes vám ale ukážu jinou jeho sochu, na kterou jsem náhodou narazila.
Na malém a jinak nijak zajímavém náměstí v 16. obvodu, které nese Rodinovo jméno, stojí jeho socha Bronzový věk, kterou se Rodin proslavil ve svých 37 letech. Vytvořil ji v roce 1877 v Bruselu podle belgického vojáka Augusta Feyeta, mnohokrát ji vystavoval pod různými jinými názvy, kromě jiného i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Socha tak dokonale vyjadřovala fyzický vzhled člověka, že byl Rodin dokonce nařčen z toho, že ji nevymodeloval, ale pouze odlil podle živého člověka.
Socha na náměstí je pouze jedním z mnoha odlitků. Další z nich můžete vidět například v Musée d´Orsay, v Rodinově muzeu a v dalších muzeích v Berlíně, Budapešti, Londýně, Sankt Peterburgu a ve Philadephii.
Uprostřed 5. obvodu se v blízkosti botanické zahrady tyčí do výšky třiceti tří metrů minaret Velké pařížské mešity. Z něho svolává muezzin pětkrát denně muslimské věřící v modlitbám. Rozlehlý areál největší mešity ve Francii je možné navštívit a prohlídka rozhodně stojí za to.
Mešita zde, na místě bývalé nemocnice Pitié, stojí od roku 1926 a její stavba byla vyvrcholením myšlenky o vytvoření muslimského centra v Paříži, o které bylo jednáno v souvislosti s kolonizací už od dvacátých let 19. století. Definitivní rozhodnutí o stavbě bylo přijato až po ukončení 1. světové války, jako pocta 70 tisícům muslimských vojáků, kteří v ní padli za Francii. Hispánsko-maurská stavba byla financována francouzskou vládou. Byla inspirována významnou starou marockou mešitou ve Fezu a veškeré práce na dekoracích, především mozaiky, byly vytvořeny z tradičních materiálů arabskými umělci a řemeslníky ze zemí severní Afriky.
Celý areál je velmi rozsáhlý a kromě modlitebny v něm najdeme vnitřní dvůr, patio, madrasu (arabskou školu), knihovnu, konferenční sál, hammam (arabské lázně), restauraci, kavárnu a obchody se suvenýry. Ne všechna místa jsou ovšem přístupná a samozřejmě je zde nutné respektovat arabské zvyklosti (žádné kraťasy, tílka a minisukně).
Pohled na minaret, který je bohatě zdobený majolikovými motivy a je inspirován minaretem mešity Zitouna v Tunisu
Krásně upravené zelení zarostlé patio s fontánami
Podloubí, které obklopuje patio, je vyzdobeno nádhernými mozaikami
Knihovna
Pohled do vnitřního dvora, z něhož se vstupuje do modlitebny
Vnitřní dvůr
Pohled z vnitřního dvora do patia
Prostory jsou vyzdobeny arabskými verši, napsanými na zdech. Bohužel vám je nepřeložím, přestože mám za sebou dva roky studia arabštiny – jenže je to tak dávno, že už nic neumím.
Pohled na areál od botanické zahrady
La Grande Mosquée de Paris
Čtvrť Jardin des Plantes, 6 Rue Georges Desplas Otevřeno denně kromě pátku
Jak se tam dostat: Metro Place Monge nebo Censier Daubenton
Při bourání posledních hradeb, obepínajících město, před nimiž vedla ještě vojenská zóna, vyhrazená pro eventuelní obranu města, která nebyla ničím než rozsáhlým, dvě stě metrů širokým území nikoho, zabydleným skutečnými slumy, bylo rozhodnuto, že toto území zůstane kolem Paříže jako zelený prstenec. Při pohledu na mapu Paříže tuto snahu vidíme dodnes – s malými výjimkami kolem ní zůstal zachován prostor, vyplněný parky, hřišti a stadióny.Za ním se potom vine okružní magistrála – le péripherique
V jižní části tohoto prstence najdeme i jeden ze zajímavých projektů té doby, čtyřicetihektarové mezinárodní univerzitní městečko. To bylo vybudováno díky podpoře a štědrému daru, který poskytl mecenáš Emil Deutsch de la Meurthe. První budovy tady vyrostly v roce 1920 a stavba pokračovala až do šedesátých let dvacátého století. Městečko je pojato jako prostor, v němž má každý stát svoji budovu, kterou si zde postavil, a v níž žijí studenti, kteří z něj přišli (my tam samozřejmě žádnou budovu nemáme, naši studenti žijí rozstrkáni na různých kolejích). Některé stavby jsou banální, stavěné narychlo, jiné jsou pozoruhodnými architektonickými díly.
Vstup do Univerzitního města
Prvními budovami, postavenými v Univerzitním městě, bylo sídlo Nadace Emila a Louisy Deutsch de la Meurthe. Budovy evokují styl anglických univerzitních campusů a slouží převážně pro francouzské studenty.
Zajímavá budova Japonska, postavená v roce 1927, respektuje japonský styl staveb. Část výzdoby provedl japonský malíř Foujita, žijící tehdy v Paříži.
Švýcarský dům byl postaven podle návrh Le Corbusiera v roce 1933
Brazílie je zastoupena barevným moderním domem z roku 1959, který vznikl ze spolupráce Le Corbusiera a brazilského architekta Lucia Costy (který se podílel také na stavbě nového brazilského hlavního města Brasilia).
Francouzsko-britská kolej
Itálie vsadila na renesanci
Kanada
Argentina (spécialement pour mon amie Elisa de Rosario en Argentine)
Mexico
Portugalsko
Indie
Švédsko
Budova Mezinárodního domu z roku 1926, kterou nechal postavil Rockefeller Junior jako místo pro setkávání studentů. Studenti tam mají k dispozici přednáškové a společenské sály, kino, bazén, restaurace, lékařskou službu a další potřebné zázemí.
Z původní středověké Paříže toho zůstalo málo. Co nezničil baron Haussmann v 19. století, dokonala rozsáhlá asanace na začátku 20. století. Jedny z posledních středověkých domů najdeme na kraji staré čtvrti Marais. Stačí jen odbočit z Rue Rivoli do úzké uličky Rue Cloche Percé, kde už z dálky vidíme typicky středověké sešikmené zdi domů v Rue Francois Miron.
Zúžená spodní část domů nejen chránila chodce před deštěm, ale hlavně napomáhala využívat úzké ulice, ve kterých bylo díky tomu možné projíždět s vozy.
Tyto hrázděné domy byly dlouho považovány za nejstarší ve městě, později však bylo zjištěno, že sice stojí na základech ze 14. století, ale pocházejí až ze 17. století. Jsou to jedny z posledních domů v Paříži, jejichž štít je obrácen do ulice, později se tak domy už nesměly stavět.
Hrázdění bylo opraveno a částečně nahrazeno při rekonstrukci v roce 1969. V době svého vzniku takto dům určitě nevypadal, protože v té době muselo být hrázdění kvůli nebezpečí požáru zakryto sádrovou omítkou.
Další domy podobného typu najdeme hned za rohem, za kostelem Saint-Gervais. V úzké uličce Rue des Barres, kterou kříží Rue du Grenier su l´Eau, dobře vidíme, jak vypadala středověká Paříž.
Na nároží prý bývala z kamene vytesána královská lilie, která byla zničena v době Francouzské revoluce, jako ostatně mnoho dalších připomínek královské rodiny a království
Průhledem ve dveřích jednoho z domů vidíme nejen jeho přízemí, ale i to, co zbylo ze hřbitova, který se dříve rozkládal kolem kostela Saint-Gervais.
Marais, Rue Francois Miron 11 a 13, Rue des Barres
Jak se tam dostat: Metro Hôtel de Ville nebo Saint-Paul
Nechám stranou diplomacii a řeknu to na rovinu. Socha se mi nelíbí. Nechápu, proč má tak strašně neforemné a hrbolaté tělo. Hlava a ruce mi naopak nevadí.
To jsou prostě Francouzi. I tu ztracenou šálu musí mít barevně sladěnou s nápisem…
Pohled na náměstí z rue Croix-des-Petits-Champs
Pod podloubím domů na náměstí se skrývají drahé obchody a restaurace. Fotografie byly pořízena kolem půl osmé večer v létě, kdy jen kousek odtud po ulicích proudily davy lidí a stály kolony aut. Tady bylo téměř pusto.
Neházejte mince do bazénků vedle pyramidy. To, abyste se sem vrátili, stejně dokážete ovlivnit jenom sami – a vaše peníze ještě tentýž večer vysbírají přičinliví mladíci, kteří sem přicházejí vyzbrojeni holínkami, kteří bazény důkladně vyberou.
Východní průčelí
Pohled na minaret, který je bohatě zdobený majolikovými motivy a je inspirován minaretem mešity Zitouna v Tunisu
Krásně upravené zelení zarostlé patio s fontánami
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.