Kolem křižovatky La Fourche, kde jsme předminule viděli Cour Saint-Pierre, leží další úzké uličky a průchody. Dnes se podíváme do další z nich, do úzké a pitoreskní průchozí uličky s názvem Passage Saint-Michel, plné zajímavostí.
Hned při vstupu do uličky nás zaujme vysoká úzká červená zvonice kostela sv. Michala. Jeho stavba byla sice zahájena v roce 1913, ale během 1. světové války se zastavila a dokončena byla až roku 1934, přestože byl kostel už od roku 1925 používán. Stojí na místě, kde už předtím stával provizorní kostelík z roku 1858.
Vlevo Panna Marie, vpravo francouzský svatý Saint-Vincent de Paul
Kostel má dvě fasády umístěné kolmo k sobě, přesně podle dispozice uličky, ve které leží. Monumentální zvonice s bočním vchodem vede do uličky Passage Saint-Michel, zatímco tento hlavní vchod je orientován do rue Saint-Jean. Upřímně řečeno, ten postranní vchod se mi líbí víc.
Vedle hlavního vchodu můžeme vidět sochu archanděla Michala, která byla původně umístěná na špičce zvonice, před několika lety ale hrozilo její zřícení a musela být proto snesena dolů a nahrazena.
Čtvrť Epinettes, 12 bis rue Saint-Jean a Passage Saint-Michel
Koncertní sál Olympia je nejstarší music-hall v Paříži, jehož historie sahá až do roku 1888, kdy byla na dvoře jednoho z domů v blízkosti kostela sv. Madeleine postavená dřevěná horská dráha, o pár let později zavřená z příkazu pařížského prefekta, který se obával požáru. Majitel atrakce Joseph Oller, kterému v té době patřil také kabaret Moulin Rouge, nechal proto na stejném místě postavit velký sál pro 2000 lidí, kde v roce 1893 začal předvádět různá vystoupení tanečníků, artistů, hadích mužů a podobně. Po 1. světové válce, během níž byl sál uzavřený, se nový majitel začal orientovat spíš na vystoupení zpěváků, později na divadelní a filmová představení.
Nejslavnější éra Olympie ale začíná po rekonstrukci sálu po 2. světové válce – v roce 1954 byl do jejího čela jmenovaný Bruno Coquatrix, který se později stal jejím majitelem, který tady pořádal koncerty všech slavných francouzských zpěváků. Zpívala zde Edith Piaf, Brel, Brassens, Aznavour, Barbara, Dalida, Ferré, Montand a mnoho dalších, včetně největších světových hvězd, počínaje Frankem Sinatrou a Marlène Dietrich, přes Beatles a Rolling Stones až po Iggyho Popa nebo Lennyho Kravitze.
Po velké rekonstrukci v roce 1997, kdy byl starý sál zbourán a na jeho místě byla postavena jeho modernější kopie, přičemž zůstal zachován stejný uliční portál, pokračuje sál ve staré tradici. Jsou v něm pořádány koncerty francouzských i zahraničních zpěváků a skupin i vystoupení různých bavičů a herců.
Uvnitř v Olympii jsem bohužel ještě nebyla, skoro pokaždé, když jedu do Paříže, se sice dívám na program, ale nikdy mě tam nic neuchvátí – většinu zpěváků neznám a obvykle ani ti, jejichž jména znám, mě moc nezajímají. Vloni v létě jsem zjistila, že bude na podzim v Olympii vystupovat Charles Aznavour, jenže lístky už byly beznadějně vyprodané. To mě hodně mrzelo, za něho bych byla ochotná dát i tu vysokou částku za vstupenku. Bohužel je dost možné, že podobná příležitost se už opakovat nebude – Aznavourovi je 88 let a kdoví, jestli bude ještě vystupovat.
Psaní o Olympii jsem pořád odkládala na dobu, až se tam konečně dostanu a až se mi podaří udělat nějaké fotky uvnitř. Nedávno jsem už byla hodně blízko, při plánování své březnové cesty do Paříže jsem totiž zjistila, že zrovna v té době bude v Olympii hostovat můj oblíbený italský zpěvák Lucio Dalla. Byla to příležitost se do Olympie vydat, navíc na internetu byly ještě volné vstupenky, napsala jsem proto své pařížské kamarádce, jestli půjde na koncert se mnou. Když jsem si tentýž den, 1. března večer, pustila počítač, odpověď od kamarádky tam sice ještě nebyla, ale na italském Yahoo na mě jako první vyskočila nejnovější zpráva – tentýž den ráno zemřel Lucio Dalla na infarkt během svého turné ve Švýcarsku. Bylo mu 59 let.
Další z malebných uliček, které mě v Paříži tak přitahují. Není to vlastně nic víc než štěrbina mezi dvěmi bloky vysokých činžáků nedaleko Place de Clichy, zahrazená kovovou mříží. V roce 1990 měla dokonce zmizet z mapy a zdejší domy a ateliéry umělců měly být zbourány. Místní obyvatelé se ale nedali, vytvořili sdružení za záchranu uličky a skutečně se jim podařilo bourání zabránit. Spolupráce se jim tak zalíbila, že od té doby pořádají každoročně, většinou na začátku června, festival hudby a umění, kdy tichá a klidná ulička ožije desítkami umělců, kteří zde vystavují svoje díla nebo zpívají. Já jsem ji v zimním dopoledni zastihla prázdnou a ospalou, ale na letošní festival se půjdu podívat.
Čtvrť Épinettes, Cour Saint-Pierre (mezi č. 47 a 49 na Avenue de Clichy)
Kostel sv. Germaina, farní kostel staré vesnice Charonne, kterou jsme tady viděli minule, má dlouhou a pohnutou historii. Podle pověsti v roce 430 potkal svatý Germain ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost postavili obyvatelé vesnice malou oratoř, na jejímž místě byl později v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi. Zbytky kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě kopií kostela Saint-Germain-des-Prés, ležícího v 6. obvodu na boulevardu Saint-Germain. Bohužel kostel je v současné době uzavřený, probíhají v něm práce, jejichž cílem je jeho stabilizace – kostel totiž leží na jílovité půdě a v průběhu století se postupně sesouval. Znovu otevřený by měl být – snad – v létě letošního roku.
Zvonice kostela pochází ze 13. století. Pod normálními hodinami na ní najdeme i sluneční.
Kostel je jedním ze tří v Paříži, u kterého zůstal farní hřbitov. Poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb, byly téměř všechny kostelní hřbitovy v Paříži zrušeny.
Na hřbitově není pohřbeno příliš mnoho významných osob, snad kromě manželky a synů spisovatele André Malrauxe. V jednom z nejstarších hrobů z roku 1793 je tady pohřben Robespierrův tajemník, malíř a básník Begue, řečený Magloire (jenže to jsem zjistila až dodatečně, takže jsem tento hrob samozřejmě nenašla – protože nehledala).
Krásný vstup do jedné z mála vysokých hrobek. Většina ostatních hrobů je tady nízkých a prostých.
Žádný příbuzný. Jen mě zaujalo to jméno, taky jsem ho s jednoduchým V za svobodna nosila.
Dnešní čtvrť Charonne ve 20. obvodu byla samostatnou vesnicí až do roku 1860, kdy byla připojena k Paříži. Z Place de la Bastille do ní vedla silnice, dnešní Rue de Charonne, probíhající přes celý 11. obvod. Dnes tato ulice u hřbitova Père-Lachaise mění jméno na Rue de Bagnolet a vede přímo ke starému kostelu Sv. Germaina z 11. století, který vévodí náměstí, které bývalo hlavním prostorem staré vesnice Charonne. Před připojením k Paříži měla vesnice 800 obyvatel. Svoje letní domy si tady stavěli bohatí Pařížané, kteří zde také hledali kojné pro svoje děti.
V okolí vesnice se rozkládaly rozsáhlé vinohrady, víno zde bylo proto až dvakrát levnější než jinde a prodávalo se v takzvaných guinguettes – hospodách s tancem a zábavou. Těch tady bylo tehdy více než 100 (na 800 obyvatel!). Po připojení k Paříži však byla vesnice rychle industrializována – byly zde postaveny malé továrny, především na zpracování dřeva a výrobu nábytku, a mnoho mužů začalo dojíždět za prací do velkých továren v Paříži.
Od kostela sbíhá dolů Rue Saint-Blaise, lemovaná nízkými domy a starými pouličními lucernami. Bohužel v 60. a 70. letech byla v celé čtvrti provedena asanace celých bloků starých a hygienicky nevyhovujících domů a starých továren, z nichž některé byly nahrazeny ošklivými vysokými paneláky a jiné zase jen o něco méně ošklivými moderními činžáky. To vše samozřejmě pozměnilo charakter staré vesnice, ale i přesto zde ještě najdeme místa, která dýchají romantikou chudé zemědělské vesnice.
Pohled do jedné z bočních ulic
Na malém náměstí Place des Grès, které protíná Rue Saint-Blaise, stojí moderní fontána se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř. Náměstí „hraje“ taky v klipu čím dál víc oblíbené zpěvačky Zaz:
Náměstí před kostelem bývalo dřív hlavním vesnickým náměstím
Jen kousek od kostela najdeme tyto dva staré domy se zvláštním schodištěm. Toho podivného zvýšení některých starých domů v Rue Bagnolet, včetně kostela Saint-Germain, si všimneme na více místech. Ulice, která dříve vedla do příkrého kopce, byla totiž v roce 1848 uměle snížena kvůli pouliční dopravě téměř o tři čtvrtě metru.
Le Bon Marché v 7. obvodu je nejstarším pařížským obchodním domem. Jeho vlastníkem je od roku 1984 skupina LVMH (Louis Vuitton Moët Hennessy), světová jednička luxusu, která i tento obchodní dům přestavěla na chrám luxusního zboží. Na rozdíl od své konkurence, hlavně Galeries Lafayette a Au Printemps, se nezaměřuje tak výrazně na turisty, nebývají v něm proto takové davy vuittonochtivých Japonek a nakupuje se v něm proto relativně ve větším klidu. Tedy, nakupuje… pokud se člověk včas probere z mdlob po pohledu na cenovky, samozřejmě. Jsou tady zastoupené ty nejluxusnější světové značky a podle toho vypadají i ceny.
Le Bon Marché byl založený v roce 1838, nejdříve jako malý obchod se čtyřmi odděleními a dvanácti zaměstnanci, postupně ho ale jeho tehdejší majitelé, manželé Boucicatovi, rozšiřovali a zvětšovali. Budova, kterou známe dnes, byla postavená až v letech 1870-1887 a na jejím projektu se podílel i Gustav Eiffel.
Pohled do interiéru ze zajímavým eskalátorem
Oddělení dárků připomínalo před vánoci nejen uměleckou galerii, ale i prostředí z pohádky tisíce a jedné noci
Sympatické je to, že přímo v prodejních prostorách obchoďáku jsou vystavována umělecká díla
Detail secesního schodiště u kavárny
Tip: Za návštěvu stojí i La Grande Épicerie – oddělení potravin s malým bufetem (s poměrně dostupnými cenami – velký sendvič se svatojakubskými mušlemi jsem tu pořídila za cenu kolem 10 Euro), které je umístěno přes ulici v samostatné budově na rohu Rue de Sèvres a rue du Bac. A taky tady prodávají (drahé) macarons od Pierre Hermé, mňam mňam.
Čtvrť Saint-Thomas-D´Acquin, 24 rue de Sèvres (na rohu rue de Babylone a rue du Bac)
To takhle jdete večer po rušné Rue Raymond Losserand ve 14. obvodu a najednou vás vtáhne dovnitř postranní ulička, pojmenovaná po slavné bitvě antického Řecka, která i potmě vypadá malebně. Je to jedna z nejkrásnějších venkovských uliček Paříže, pitoreskní a magická. Určitě se sem ještě vrátím, za denního světla a nejraději na jaře, až všechna ta zeleň, které je tady plno, pokvete.
Rue Raymond Losserand je jednou z těch pařížských ulic, kde najdete nejen spoustu restaurací a kaváren, ale i nepřeberné množství nejroztodivnějších obchůdků. Je tady také jedna pekárna vedle druhé – možná proto, že tato oblast byla tradičně místem, kde stávaly mlýny. Z těch se tady dnes nezachovalo už vůbec nic, kromě několika místních názvů – najdete tady například ulici U zeleného mlýna, U panenského mlýna i U králičího mlýna.
Přesně u této boulangerie odbočuje Rue des Thermopyles
Ve své druhé části směrem k Rue Didot je ulice víceméně prázdná, malé domky tady už podlehly času a místo teď čeká na využití. Jen doufám, že tady nepostaví paneláky jako jinde v okolí.
Tip: Pokud byste se sem dostali, nenechte si ujít rovnoběžnou a ještě užší uličku Cité Bauer, především bizarní portál domu číslo 19.
Pozdně gotický kostel, ležící na malém náměstí, které tvoří na svém dolním konci Rue Mouffetard, byl postaven na místě staré oratoře ve 12. století, ale v následujících stoletích, především v 15., byl mnohokrát přestavován a dostavován. Současný stav, jak ho vidíme dnes, spadá do roku 1655.
Kostel byl vypleněn v roce 1561 poté, co jeho katoličtí kněží zvoněním zvonů schválně rušili bohoslužbu protestantů, probíhající v blízkém „templu patriarchů“ – protestantském kostele. Ti si to nenechali líbit, sehnali souvěrce a asi dva tisíce jich katolický kostel napadlo a vyplenilo. Na oplátku byl den na to protestantský kostel vypálen a už nikdy nebyl obnoven.
Sloupy v kostele byly změněny z gotických na antické dórské až v roce 1784. Tehdy byla také vytvořena kaple Panny Marie, která zabrala místo původního hřbitova vedle kostela, ze kterého dnes nezbylo nic, kromě zazděného vchodu, který můžeme vidět z přilehlé Rue Daubenton.
Boční vchod do kostela vede přes malý romantický dvorek
Johanka z Arku, nebo také Panna orleánská, hrdinka stoleté války, která vedla francouzská vojska do boje proti Angličanům a která byla ve svých devatenácti letech roce 1430 upálena v Rouenu za kacířství a čarodějnictví, aby ji tatáž církev, která ji poslala na hranici, později rehabilitovala, blahoslavila a nakonec v roce 1920 svatořečila, má v Paříži nesčetné množství soch, jak na veřejných prostranstvích, tak v kostelích a muzeích. Socha, která nás zajímá dnes, stojí na place des Pyramides, malém čtvercovém náměstí, vtisknutém do křižovatky Rue de Rivoli a Rue des Pyramides přímo naproti Tuilerijské zahradě.
Bronzovou pozlacenou jezdeckou sochu vytvořil sochař Emmanuel Frémiet v roce 1872. Odlita byla v roce 1874, její tvůrce ji ale nepovažoval za povedenou, nechal proto odlít další (která byla umístěna v Nancy), a nakonec ještě třetí, která v roce 1899 nahradila původní originál.
Když byl v roce 1780 zrušený Hřbitov neviňátek v centru města, začalo se se zakládáním nových hřbitovů za městskými hradbami – na severu to byl hřbitov na Montmartru, na jihu Montparnasse a na východě takzvaný Východní hřbitov. Ten byl vybudovaný v roce 1804 podle návrhu architekta Brongniarta, autora pařížské burzy, na bývalých pozemcích jezuitů, ke kterým patřil i otec La Chaise, zpovědník Ludvíka XIV., jehož jméno později hřbitov dostal. V prvních deseti letech zůstával hřbitov víceméně prázdný a Pařížané své mrtvé stále pohřbívali jinde – změnilo se to až potom, co sem byly přeneseny ostatky Héloise a Abelarda, hrdinské milostné dvojice z 12. století, a také Molièra a La Fontaina. Pohřbívání na tomto místě se poté stalo takovou módou, že už v roce 1830 zde bylo 33 tisíc hrobů a jeho plocha musela být rozšířena. Pohřbených bylo ovšem mnohem víc než počet hrobek, v té době bylo ještě zvykem pohřbívání do hromadných hrobů (až 80% mrtvých) a jen ti nejbohatší a nejvýznamnější byli pohřbíváni samostatně. Jejich rodiny si také mohly dovolit nákladnou výzdobu hrobu, proto se hřbitov postupem času stal skutečnou uměleckou galerií, především ve své nejstarší části, kde hrobky vypadají jako malé domy a jsou bohatě zdobeny plastikami, vitrážemi a kamenickými díly.
Dnes má hřbitov 44 hektarů a jeho důkladná prohlídka zabere nejméně jeden celý den. Mnohé z 69 tisíc hrobů (a dalších míst v kolumbáriu) patří významným osobnostem francouzského i zahraničního veřejného života a kultury. Leží tady Felix Faure, jeden z francouzských prezidentů a spousta francouzských válečných hrdinů, maršálů a generálů ze všech historických období, i hrdina maďarské revoluce v roce 1956 Imre Nagy a někteří státníci ze zemí třetího světa, které tady smrt zastihla během jejich exilu. Z hudebního světa jsou tu pohřbeni Bizet, Bellini, Rossini, Chopin, Maria Callas i Edith Piaf, z malířů Daumier, Delacroix, Seurat, Pissaro i Modigliani, ze spisovatelů Balzac, Beaumarchais, Proust, Apollinaire i Oscar Wilde, z herců Sarah Bernhardt, český rodák mim Jean-Gaspard Debureau i manželská herecká dvojice Yves Montand a Simône Signoret.
Pro ty, kteří morbidně milují hřbitovy stejně jako já, je toto místo jedinečnou příležitostí objevovat místa posledního odpočinku svých více či méně oblíbených historických postav.
Naposledy jsem hřbitov navštívila loni před vánoci vlastně náhodou – původně jsem tam ani jít nechtěla, byla jsem tam už mockrát a teď jsem mířila jinam, ale na poslední chvíli jsem u něj vystoupila z metra a rozhodla se, že hřbitovem jen projdu na náměstí Gambetta a cestou vyfotím pro dceru hrob Jima Morrissona, zpěváka skupiny The Doors, kterou zrovna v poslední době poslouchá. Nějak jsem ovšem nabrala špatný směr, zamotala jsem se v úzkých dlouhých uličkách a nejen že jsem Jima nenašla, ale úplně regulérně jsem se ztratila. Poučení: už nikdy si nebudu myslet, že bych se tady mohla vyznat bez plánku a pokorně si ho sebou vždycky vezmu.
Hřbitovní kaple
Kromě nekonečného zástupů slavných jmen na hřbitově najdeme i celou galerii soch od známých i méně známých umělců
Další exemplář do mé sbírky bizarních náhrobků
Victor Noir, novinář, zabitý v roce 1870 ve svých 21 letech v souboji jedním z bratranců Napoleona III., má do zlatova oblýskanou bradu. Že by nějaká pověrčivost pro štěstí?
Hrob Oscara Wilda se od mé poslední návštěvy změnil. Dřív býval od země až po hlavu anděla celý pokrytý rudými otisky rtěnky, které tam nechávaly – kdoví proč – návštěvnice nejrůznějších národností. Teď je pomník vyčištěný a až do výše lidské hlavy ho před dalším podobným vandalstvím chrání sklo.
Tato ulička, ze které je jen pár kroků k hrobu Edith Piaf, byla při mé návštěvě celá lemovaná ohromnými věnci. Nepatřily slavné zpěvačce, byly na nich čínské nápisy a týkaly se černého čínského hrobu, který je vidět na fotce úplně vlevo.
Tady leží Edith Piaf. Kromě Edith, jejího otce a jejího posledního manžela je tady pohřbená i malá Editina dcerka Marcelle
Při svém bloudění jsem náhodou objevila i hroby dvou známých zpěváků. Ten první, Gilbert Bécaud, byl velmi populární i u nás a v první polovině 80. let dvakrát koncertoval v Lucerně. Mimochodem, na obou koncertech jsem byla a byl to nezapomenutelný zážitek.
Druhý zpěvák, jehž hrob jsem náhodou našla, je u nás méně známý Henri Salvador, jazzový interpret antilského původu
Tip 1: U všech vchodů najdete tabuli s vyznačením hrobů známých osobností. Tištěný plánek si také můžete vyžádat v některém z domečků správců, které stojí u všech vchodů na hřbitov.
Tip 2: Skvělý interaktivní plán hřbitova (ve francouzštině a angličtině) se zobrazením těch nejslavnějších hrobů najdete TADY. Ještě podrobnější seznam pohřbených slavných osobností, bohužel jen ve francouzštině, je uvedený na stránkách radnice 20. obvodu TADY.
Le cimetière du Père-Lachaise
hlavní vchod z Boulevard de Ménilmontant, další dva postranní vchody z téhož bulváru, jeden vchod od Place Gambetta (avenue du Père-Lachaise) a jeden od Rue de la Réunion
Otevřeno:
v zimním období po-pá 8 – 17, 30 hod, so 8,30 – 17,30 hod, ne a svátky 9 – 17,30 hod
v letním období po-pá 8 – 18 hod, so 8,30 – 18 hod, ne a svátky 9 – 18 hod
Jak se tam dostat: Metro Père-Lachaise nebo Philippe Auguste
Boční vchod do kostela vede přes malý romantický dvorek
Hřbitovní kaple
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.