Krytá tržnice ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés vznikla už ve středověku a byla první krytou tržnicí v Paříži. Na rozdíl od jednoduchých tržnic v lidovějších čtvrtích je tato, stojící nedaleko boulevardu Saint-Germain uprostřed mondénní a intelektuální části Paříže, luxusnější, dražší a více šik. Jedna její polovina zůstala zachována jako tržnice s potravinami, i když trochu příliš klinicky čistá a aseptická, zatímco ta druhá byla přeměněna na luxusní nákupní centrum s obchody s módou, obuví, módními doplňky a také restauracemi a kavárnami. V létě je příjemné dát si kávu venku pod arkádami, ale stejně tak půvabné jsou i malé restaurace uvnitř.
Před Vánoci byla část arkád kolem místního květinářství doslova obestavěná vánočními jedličkami
Já vím, že ta vánoční výzdoba už je trochu passé, ale vypadalo to fakt hezky
Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, 14 rue Lobineau nebo Rue Clément
Otevřeno denně kromě neděle od 10 do 19,30 hod
Jak se tam dostat: Metro Mabillon nebo Ódeon nebo Saint-Germain-des-Prés
V Paříži mám ráda nejen nejrůznější tržiště, ale také populární pouliční trhy se starožitnostmi a veteší všeho druhu. Pořádá je prakticky každá čtvrť většinou o víkendu a můžete na nich najít úplně všechno – od cenného historického nábytku, přes stříbrné příbory, nádobí, knihy, vycpané ptáky až po čínské cetky. Prodávající i kupující se na ně většinou sjíždějí zdaleka. Já jsem narazila naposledy na rozsáhlé „brocante“, pouliční vetešnictví, v dolní části Rue Mouffetard v 5. obvodu. A rozhodně se bylo na co dívat, jak na vystavované zboží, tak na lidi, kteří ho prodávali a kupovali.
Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929), spolupracovník a přítel Augusta Rodina a učitel Alberta Giacomettiho, pracoval od roku 1885 až do své smrti v malé uličce Impasse du Maine (která dnes nese jeho jméno) na Montparnassu. Stejně jako Rodin i on zažil úspěch a uznání, na sklonku svého života si proto přál, aby jeho celé dílo bylo uspořádané v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly proměněny v muzeum, které bylo otevřeno v roce 1949. Postupně bylo rozšiřováno a byly k němu přistavovány další budovy, v nichž je shromážděno jeho dílo. Bylo tak vytvořeno jedno z nejkrásnějších muzeí v Paříži. Je to komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil, najdeme v nich proto částečně ještě původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.
Už z ulice jsou vidět červené arkády, které rámují malou zahradu, postavené v roce 1951 z cihel z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Pod nimi i v zahradě jsou vystaveny některé plastiky.
Tento pohled do zahrady je viditelný i z ulice
Pod arkádami je vstup do velké haly, ve které jsou vystaveny ohromné Bourdellovy sochy, většinou v nadživotní velikosti, a malé sádrové modely. Tento sál byl postaven až v roce 1961 a ještě rozšířen v roce 1992.
Známá Bourdellova socha Herakles lučištník
Ve výstavním sále si v porovnání s lidskou postavou vzadu uvědomíme, jak ohromná jeho díla jsou
Další částí muzea je zadní zahrada a spleť dvorků, na kterých jsou vystaveny Bourdellovy bronzové sochy, a do kterých vedou původní ateliéry, ve kterých i s některými přáteli pracoval. Pokud jsem v přední části muzea byla nadšená, tady jsem už úplně zešílela. Dvůr má přesně to, co mám na takových místech v Paříži ráda – uměleckou atmosféru, historickou hodnotu i správně ošuntělou poezii.
Pohled do Bourdellova ateliéru. Jsou zde vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu k vidění i krátkodobé tématické výstavy. Až do 11. března 2012 tady můžete vidět výstavu Bourdellových kreseb (nepište mi, že neumím číst, já vím, že na plakátu je 29. ledna, ale výstava byla prodloužená).
Pokud byste se vypravili do 20. obvodu na náměstí pojmenované po Edith Piaf (viz můj článek TADY), nezapomeňte se zastavit v malém rohovém baru, který dělá čest pověsti pařížských kaváren. Malinký lokál, miniaturní stolečky, typická pařížská atmosféra, zdi plné fotografií Edith Piaf, velice příznivé ceny a hlavně neskutečně příjemní majitelé. Scházejí se tady na kávu, na skleničku nebo lehký oběd především místní, ale i ke mně, dvojnásobné cizince (ani místní, ani Francouzka) se chovali úplně stejně srdečně a pozorně. Myslím, že Edith by se tady taky líbilo. Kavárna má jedinou vadu, že leží daleko od centra, ale i přesto se sem určitě budu vracet a návštěvu doporučuji všemi deseti.
Uznejte, že toho chlapíka s kytarou pod fotkami slavné zpěvačky jsem si nemohla nechat ujít
Tip: V sobotu dopoledne se v kavárně hraje buď jazz nebo lidové písně s harmonikou. Na náměstí se v té době koná trh.
Dnes to bude něco pro dámy. Pokud rády nakupujete boty a rády chodíte v balerínách, přesně pro vás v Paříži existují obchody Repetto. Obchod je zaměřen především na baletní piškoty, ale prodává i baleríny pro nebaletky. Dnes už ikonické baleríny jsou krásné, měkké a kvalitní a jsou spojené s mnoha slavnými jmény, především s Brigitte Bardot, která je nosila ve filmu A bůh stvořil ženu. Obchodů firmy Repetto je v Paříži více, ale nejznámější a nejkrásnější je ten v blízkosti Opery Garnier. Vždycky tam najdete nádherné výlohy. Takhle vypadaly před Vánoci.
Repetto
Čtvrť Opera, 22 Rue de la Paix Pokud máte rádi/y balet, můžete se potěšit na stránkách firmy TADY
Před třemi lety přibyla mezi pozoruhodnosti Paříže Bernardinská kolej – stará cisterciánská kolej pařížské univerzity. Po dlouholetém chátrání byla v roce 2008 otevřena po rozsáhlé rekonstrukci a od té doby slouží jako místo pro různé kulturní a společenské akce, výstavy, koncerty, různá setkání a pro teologické vzdělávání.
Historie koleje je stejně dlouhá jako bouřlivá. Byla založena na začátku 13. století, kdy abbé Clairvaux rozhodl o vytvoření koleje cisterciáckého (nebo taky bernardinského) řádu. Původní budovy ovšem brzy nestačily a proto byly zakoupeny pozemky v tehdy bažinaté a zanedbané části města, kde byla v roce 1253 na základech z dubových pilotů postavena nová kolej, skládající se z velké čtyřposchoďové budovy, v níž byly nejen přednáškové sály, ale také ložnice a refektáře. Kolem roku 1338 byla z podnětu papeže Benedikta XII. (který patřil k tomuto řádu) postavena sakristie a zahájena stavba kostela, který ovšem nebyl nikdy dokončen.
Po Francouzské revoluci byla roce 1790 kolej zkonfiskována revolucionáři, mniši byli vyhnáni a do kostela byli převezeni vězni z blízkého vězení Tournelle, které bylo určeno k demolici. Většina z nich však byla zabita o dva roky později při takzvaném masakru vězňů, kdy se revolucionáři obávali spiknutí vězňů v pařížských věznicích a pro jistotu je všechny pozabíjeli. Budovy koleje byly poté prodány státu, který v nich zřídil postupně skladiště soli, školu a hasičskou zbrojnici. Nedokončený kostel se stal zdrojem kamene pro výstavbu domů v okolí a byl definitivně srovnán se zemí v polovině 19. století v době přestavby města baronem Haussmannem, který budoval blízký boulevard Saint-Germain. Budovy koleje poté dál sloužily jako kasárna policie i hasičů.
V roce 2001 byla kolej odkoupena pařížskou diocézí a v roce 2004 byla zahájena rekonstrukce, která trvala čtyři roky a při které byly v podzemí objeveny románské klenby, které se v průběhu století propadly do bažinaté půdy. 12. září 2008 zde přednesl projev papež Benedikt XVI., který byl na oficiální návštěvě Francie.
A jak vypadá kolej dnes? Představte si nádherné rozsáhlé gotické prostory s vysokými klenbami, dokonale zrekonstruované a nasvícené. Konec konců, pojďte se podívat na fotografie.
Hlavní sál, který býval refektářem koleje. Najdete tady malou kavárnu, bistro a knihkupectví.
Měla jsem štěstí, že v době mé návštěvy probíhala zkouška na nějaký večerní koncert. Sice nevím, kdo zpíval, ale nikdo mi nebránil nejen ve fotografování, ale ani v tom, abych si na chvíli sedla a pozorovala zkoušku.
Ve staré sakristii se konají výstavy současného umění. V době mé návštěvy probíhala výstava americké umělkyně Judith Scott, která se specializovala na plastiky z textilních vláken.
Kromě těchto volně přístupných prostor jsou v areálu další sály – velké a malé auditorium v horním patře, staré prostory ze 13. století nad sakristií a gotické sklepy v podzemí. Jsou ovšem přístupné pouze v rámci organizovaných prohlídek.
Collège des Bernardins 5. obvod, 20 rue de Poissy www.collegedesbernardins.fr Otevřeno od pondělí do soboty 10 – 18 hod, v neděli a o svátcích 14 – 18 hod
Vstup do hlavního sálu a sakristie (včetně výstav) kdykoliv během otvírací doby zdarma, stejně jako venkovní okruh (zahrada se základy hradební zdi a kostela).
Ostatní prostory pouze v rámci prohlídky a to následovně:
pondělí a středa v 11 a v 16 hod, pátek a sobota v 16 hod, neděle v 15 a 16 hod
Vstupné 5 Eur, snížené 3 Eur, do 12 let zdarma
Jak se tam dostat: Metro Cardinal Lemoine nebo Maubert-Mutualité nebo Jussieu
Minule jsme se dostali skoro až na Place de Clichy, kde jsme viděli pomník Charlese Fouriera s názvem Čtvrté jablko. Dnes toho využijeme a trochu se kolem tohoto hlučného náměstí rozhlédneme. Kromě širokých a rušných ulic, které se tady setkávají, najdeme v okolí i úzké uličky s jedinečnou atmosférou. Jedna z nich je i Passage de Clichy, ulička, vedoucí téměř od místa, kde stojí Čtvrté jablko, mezi domy a přes dvorky a průjezdy až na Avenue de Clichy.
Co jim z těch LP asi tak vyroste? Gramodeskovník?
Na rozdíl od Passage Clichy, která prochází kolem vysokých domů v těsné blízkosti náměstí, druhá ulička, do které vás pozvu, je spíše vesnická, přestože leží doslova jen o pár metrů dál. Jmenuje se Impasse des Deux Nèthes a člověk si v ní připadá jako někde na jihu.
Stará úzká ulička s historickou dlažbou přišla o svoji pravou část po vybourání celého jednoho bloku domů, místo kterého byl zřízen malý parčík. Zůstaly tady jen domy na levé straně.
Provence? Paříž!
Čtvrť Grandes-Carrières, Passage Clichy, Impasse des Deux Nèthes
Před rokem byl na Boulevardu Clichy pod Montmartrem instalován nový pomník. Možná jste ho viděli, obrovské ocelové jablko na barevném podstavci se nedá jen tak přehlédnout.
Pomník je věnován filosofu Charlesi Fourierovi (1772 – 1837), jednomu z představitelů utopického socialismu, který se kdysi podivoval nad tím, že jablko je v Paříži stokrát dražší než v místě, kde bylo vypěstováno, a napadal obchodníky za nekalou činnost a francouzský ekonomický systém za špatné fungování.
Pomník vytvořil sochař Franck Scurti a postavil ho na podstavec, kde stávala až do druhé světové války původní Fourierova socha, kterou nechali nacisté v roce 1942 roztavit pro potřeby Říše, jako ostatně mnoho dalších pomníků a soch z neželezných kovů, které sloužily k výrobě děl.
Původní bronzovou sochu vytvořil v roce 1899 Emil Derré
A proč čtvrté jablko? Tím prvním bylo podle Fouriera Paridovo jablko, druhým bylo biblické jablko pokušení a třetím to Newtonovo. Na čtvrté místo za ně zařadil Fourier to svoje „předražené“.
Jak je vidět, jablko je tak trochu spíše zeměkoulí
Čtvrť Grandes-Carrières, Boulevard Clichy
Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy nebo Blanche
Stanice Arts et Métiers na lince 11 se vymyká běžnému standardu ostatních stanic. Místo obvyklých keramických obkladaček jsou stěny pokryté měděnými pláty (to by bylo něco pro naše sběrače barevných kovů!) s výrazným nýtováním. Nad kolejištěm visí obří ozubená kola a podél nástupišť najdeme v malých kulatých okénkách jak pro kapitána Nema makety některých významných technických staveb. Stanici navrhl v roce 1994 belgický designér François Schuiten při příležitosti dvoustého výročí Uměleckoprůmyslového muzea (Conservatoire national des arts et métiers), které stojí na povrchu hned nad stanicí.
Tip: Ve stanici někde na přestupu mezi linkami 3 a 11 údajně pořád ještě fungují staré dřevěné pojízdné schody. Já jsem si jich sice nevšimla, ale třeba budete mít větší štěstí.
Tak trochu ve stínu všech památek na Ile de la Cité se před Notre Dame nenápadně krčí nemocnice, která také rozhodně stojí – snad raději ne za hospitalizaci, ale aspoň za nakouknutí (turisty tam údajně nepouštějí, ale stačí nebýt příliš nápadní). Její nádvoří je tak monumentální a působivé, že až bere dech.
Původní Hôtel Dieu stál na druhé straně prostranství před Notre Dame. Nemocnice byla na tomto místě založena už v době krále Clovise II. v roce 651 a to pařížským biskupem Saint-Landry. Tehdy do ní byli přijímáni nejen nemocní, ale i žebráci a poutníci. V průběhu dalších století ji rozšiřovali a podporovali další vládci, a to především králové Philippe-Auguste (12. stol.), Ludvík Svatý (13.stol.) a Jindřich IV. (16. stol.). Až do doby renesance to byla jediná pařížská nemocnice a v posledních desetiletích své existence zcela přestávala stačit náporu nemocných; současně ovšem nebylo možné ji na omezené ploše rozšířit nebo přestavět.
Původní nemocnice vpravo od Notre Dame. Rytina z 19. století, zdroj Wikipedia
Fotografie původní nemocnice pořízená někdy v letech 1865-68. Zdroj Wikipedia
Budovy byly částečně zničeny požárem v roce 1772, ale po opravě sloužily ještě dalších sto let, než bylo z popudu barona Haussmanna rozhodnuto o postavení nové nemocnice na opačné straně prostranství, na kterém byly tehdy zbourány staré domy. Současné budovy, na které se dnes podíváme, a které se rozkládají na ploše 22 000 m2, tedy pocházejí až z let 1866 – 1878.
Nemocnice je v současné době zaměřena na diabetologii, endokrinologii a oftalmologii.
Hlavní vchod z Place du Parvis de Notre Dame
Na konci nádvoří stojí socha slavného francouzského lékaře Guillauma Dupuytrena, který žil na přelomu 18. a 19. století, kterou studenti medicíny převlékají každého půl roku do jiného kostýmu. Na předchozí převleky se můžete podívat TADY.
Tento impozantní pohled ovšem neobsahuje celou nemocnici, ale jen její střední část. Z galerií, které vidíme, vystupuje na obě strany kolmo pět křídel, rovnoběžných s nábřežím.
Už z ulice jsou vidět červené arkády, které rámují malou zahradu, postavené v roce 1951 z cihel z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Pod nimi i v zahradě jsou vystaveny některé plastiky.
Tento pohled do zahrady je viditelný i z ulice
Pod arkádami je vstup do velké haly, ve které jsou vystaveny ohromné Bourdellovy sochy, většinou v nadživotní velikosti, a malé sádrové modely. Tento sál byl postaven až v roce 1961 a ještě rozšířen v roce 1992.
Známá Bourdellova socha Herakles lučištník
Ve výstavním sále si v porovnání s lidskou postavou vzadu uvědomíme, jak ohromná jeho díla jsou
Další částí muzea je zadní zahrada a spleť dvorků, na kterých jsou vystaveny Bourdellovy bronzové sochy, a do kterých vedou původní ateliéry, ve kterých i s některými přáteli pracoval. Pokud jsem v přední části muzea byla nadšená, tady jsem už úplně zešílela. Dvůr má přesně to, co mám na takových místech v Paříži ráda – uměleckou atmosféru, historickou hodnotu i správně ošuntělou poezii.
Pohled do Bourdellova ateliéru. Jsou zde vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu k vidění i krátkodobé tématické výstavy. Až do 11. března 2012 tady můžete vidět výstavu Bourdellových kreseb (nepište mi, že neumím číst, já vím, že na plakátu je 29. ledna, ale výstava byla prodloužená).
Uznejte, že toho chlapíka s kytarou pod fotkami slavné zpěvačky jsem si nemohla nechat ujít
Hlavní sál, který býval refektářem koleje. Najdete tady malou kavárnu, bistro a knihkupectví.
Měla jsem štěstí, že v době mé návštěvy probíhala zkouška na nějaký večerní koncert. Sice nevím, kdo zpíval, ale nikdo mi nebránil nejen ve fotografování, ale ani v tom, abych si na chvíli sedla a pozorovala zkoušku.
Ve staré sakristii se konají výstavy současného umění. V době mé návštěvy probíhala výstava americké umělkyně Judith Scott, která se specializovala na plastiky z textilních vláken.
Co jim z těch LP asi tak vyroste? Gramodeskovník?
Původní nemocnice vpravo od Notre Dame. Rytina z 19. století, zdroj Wikipedia
Fotografie původní nemocnice pořízená někdy v letech 1865-68. Zdroj Wikipedia
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.