V roce 1814, když skončila Francouzská revoluce a byla znovu nastolena monarchie, se král Ludvík XVIII. rozhodl, že očistí a oživí památku královské rodiny. Nechal převézt ostatky svého bratra Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty, popravených revolucionáři v roce 1793, do baziliky v Saint-Denis. Na místě hřbitova Madeleine, na kterém byli v době Teroru ukládáni popravení a na kterém byly pohřbeny i ostatky bývalého krále a královny, nechal postavit Kapli smíření. Základní kámen byl položen 21. ledna 1815, ve výroční den smrti Ludvíka XVI. Kaple byla dokončena v roce 1826, za vlády krále Karla X.
Už od konce doby Restaurace (1830) vyvolávala existence kaple značné rozpory, protože byla brána jako pozůstatek starého režimu. Několikrát jí hrozil zánik (především v době Komuny v roce 1871), ale žádný pokus o zničení nebyl dotažen do konce. Od roku 1914 je zapsána na seznamu historických památek.
Pod nádvořím byly pohřbeny ostatky, nalezené ve společném hrobě, který býval právě na tomto místě. Symbolické náhrobní kameny, které lemují dvůr, jsou vzpomínkou na vojáky švýcarské gardy, kteří byli zabiti při zatčení krále v Tuileriích 10. srpna 1792.
Na horní části každého symbolického náhrobního kamene jsou umístěny okřídlené přesýpací hodiny jako symbol prchavosti času, zatímco symbolika kamenné dekorace (vlčí máky, cypřišové a dubové větve ve věncích a girlandách) údajně říká, že oběti patřily ke všem společenským třídám.
Kapli postavil architekt Pierre Fontaine v neoklasickém stylu se stopami římské antiky, středověku a renesance. Kopule je prosvětlená horními okny. Kromě jednoduchého oltáře jsou v kapli umístěny jen sochy krále a královny a bronzové pozlacené svícny,
Vzor na podlaze z barevného mramoru evokuje tvar kopule
Sochu klečící Marie-Antoinetty z bílého mramoru vytvořil sochař Jean-Pierre Cortot. Na soklu sochy je do mramoru vyrytý poslední dopis Marie-Antoinetty, který napsala sestře krále Elisabeth. Tuto sochu, stejně jako sochu Ludvíka XVI., stojící na druhé straně kaple, věnovala kapli jejich nejstarší dcera v roce 1835 po pádu Bourbonů, kdy uctívání popravené dvojice přestalo být povinností národa a zůstalo pouze soukromou záležitostí.
Basreliéf v tympanonu nad vstupem představuje přenesení ostatků královské dvojice do Saint-Denis. Autorem všech basreliéfů v kapli je Francois-Antoine Gérard.
Po schodišti se dá sejít do podzemní krypty
Zlacený vrcholek mříže v kryptě
V kryptě najdeme jen oltář z černého mramoru ve tvaru antické hrobky, údajně postavený přesně na místě, kde bylo nalezeno a odkud bylo exhumováno tělo krále.
La Chapelle expiatoire
Čtvrť Madeleine, 29 rue Pasquier – Square Louis XVI
Těsně vedle Place de Catalogne leží další náměstí, pocházející z ateliéru architekta Riccarda Bofilla, podle mě podařenější a nápaditější. Na rozdíl od vedlejšího rušného Place de Catalogne sem nesmějí auta a střed náměstí je celý vyplněný parčíkem. Několikrát jsem se tady už zastavila, sedla si na lavičku a pozorovala odrazy oblohy, mraků a slunce na skleněných stěnách budov, postavených do kruhu. Proměny světel a odrazů jsou někdy fantastické.
Východ z náměstí směrem k Rue Vercingetorix je zakončen dvěma dórskými sloupy. Bohužel ten autojeřáb mezi nimi stál tak dlouho, že už jsem nemohla s focením déle čekat, bála jsem se, že kvůli soumraku by toho o pár minut později už nebylo moc vidět.
Tip: Hned v sousedství je ještě jedno další kulaté náměstí Riccarda Bofilla, Place de l´Amphithéatre. To už jsem před setměním vyfotografovat nestačila, tak snad někdy příště. Je postaveno v podobném stylu jako Place de Seoul, jen místo skla je použito více kamene.
Oblast nad nádražím Montparnasse byla kompletně přestavěná v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Nejdříve zbourali rozsáhlou oblast starých domů, dílen a ateliérů, při čemž byla nenávratně ztracena místa, na kterých tvořilo mnoho francouzských i světových umělců. Byl zbourán ateliér, kde tvořil Celník Rousseau, ateliér Paula Gauguina, ateliér Brancusiho (i když jeho kopie byla vytvořená vedle Centre Pompidou, viz můj článek TADY) a další a další ubohé domky a ateliéry více či méně úspěšných umělců.
Na místě starých domů potom začaly vyrůstat nové. Nejdříve to byly ohyzdné věžáky, které dnes lemují nádraží Montparnasse, postupem času se pak tato móda architektury ze 70. let zmírnila a novější části této oblasti už mají aspoň trochu lidské dimenze.
V té době vyrostlo i Katalánské náměstí, Place Catalogne, které navrhl slavný barcelonský architekt Riccardo Bofill. Náměstí je tvořeno dvěma neoklasickými domy, postavenými do polokruhu a členěnými vysokými sloupy, ve kterých bylo postaveno 574 bytů, z toho 400 pro sociálně slabé.
Musím se přiznat, že můj první dojem z náměstí před několika lety byl tísnivý – měla jsem pocit, že tam na mě všechno padá a architektura mi připadala taková – stalinská. Jak se líbí vám?
Oba domy byly potom doplněny dalšími dvěma budovami ve stejném stylu, které navrhl architekt Maurice Norarina (nahoře vpravo). Celý soubor domů, tvořící náměstí, byl dokončen v roce 1986.
Uprostřed náměstí měl být nejdříve postaven obelisk, plán byl později změněn a byla zvolena fontána, kterou navrhl Shamaï Haver – nakloněná kruhová plocha, po které volně stéká voda. Vypadá to poměrně zajímavě – bohužel tak nízko u země hrozí, že si toho člověk vůbec nevšimne.
Vysokým průchodem se sloupy se potom dostaneme k Rue Vercingetorix a takzvané Zelené promenádě, parku, který vede podél železničních kolejí na místě, kudy měla původně vést městská magistrála.
Kdyby na vás té moderny bylo příliš, existují jistoty, které jsou v Paříži vidět téměř na každém kroku. Přímo z náměstí se totiž nabízí tento pohled.
Často na takových místech přemýšlím o tom, jak by to tam vypadalo, kdyby místo asanace a zastavění novými domy byly zachovány a zrekonstruovány ty staré. Jestli modernizace nějakého prostoru a získání zdravějšího a hodnotnějšího bydlení ospravedlní vymazání jedné části historické epochy. To mě napadá nejen v Paříži, ale samozřejmě i v Praze a jiných městech, kde řádila Mrštíkova bestia triumphans.
Na druhou stranu by rekonstrukcí starého Montparnassu s jeho křivými domky, ateliéry, hospodami a bary pravděpodobně vznikl podobný skanzen pro turisty, jako dnes vidíme na Montmartru. Moje staromilské srdce by to ale pravděpodobně přivítalo víc.
Dnes ještě jednou a opravdu už naposledy zůstaneme poblíž Place Edith Piaf. Minule jsme se prošli kouzelnou starou čtvrtí La Campagne a Paris, dnes sejdeme po jednom ze schodišť a popojdeme jen o kousek dál. V úzké uličce se starými domky si tady můžeme prohlédnout elegantní a štíhlý kamenný kostel. Byl postavený v roce 1936 v tehdy chudé dělnické čtvrti, kde předtím žádný kostel ještě nestál. Bohužel to je jeden z mála pařížských kostelů, který jsem našla zamčený, takže jsem neviděla ani údajně hezké varhany, ani vnitřní výzdobu. Otevřená byla jen malinká kaple po levé straně od vchodu, ale ta vypadá tak trochu jako čekárna u zubaře. Třeba budete mít víc štěstí.
Místo prohlídky interiéru vás tedy pozvu na procházku okolím. Zajímavostí je tady dost a dost.
Přímo naproti kostelu vede úzká slepá ulička Square Chauré s hezkými domky…
…a za kostelem potom další ulička Villa Étienne Marey.
Z ní je hezky vidět věž kostela. Uličky v okolí kostela byly postaveny ve dvacátých až třicátých letech 20. století pro střední třídu obyvatel.
Na rohu této uličky stojí zajímavý moderní dům, který sem, mezi domky o šedesát let starší, dokonale zapadá, přestože byl postavený až v roce 1995. Je vytvořený z betonu, skla a patinovaných měděných plechů a malá zahrada je plná vzrostlých stromů.
Další zajímavost v okolí. Původně jsem tato vrata dílny fotila jen kvůli grafitti, až doma jsem si všimla figurek na římse, které vypadají jako ze starých stěračů.
Pokud byste se trmáceli do 20. obvodu, abyste si podle mého návodu prohlédli Place Edith Piaf (TADY) nebo navštívili bar na stejnojmenném náměstí (TADY), nezapomeňte se rozhlédnout i po blízkém okolí. Doslova jen pár desítek metrů nad náměstím s barem leží La Campagne a Paris, zajímavá a malebná čtvrť s domečky jako pro panenky, každý z nich jinak upravený a jinak zajímavý, s malinkou zahrádkou plnou zeleně. Nejdřív ze všeho je ovšem nutné vyšplhat do výšky, přístup je sem většinou jen po schodech.
Tato čtvrť s dnes jistě luxusním bydlením vznikla na začátku 20. století jako domky pro dělníky a drobné řemeslníky, kteří vytvořili družstvo a postavili si slušné bydlení v této tehdy rychle se rozvíjející dělnické čtvrti se špatnými hygienickými podmínkami. Protože k dispozici byl jen tento terén poddolovaný sádrovcovými lomy, nesměla tu (řekla bych naštěstí) vyrůst žádná vysoká zástavba, ale právě jen nízké jednopatrové domky.
La Campagne a Paris
Čtvrť Saint-Fargeau, ulice Jules Siegfried, Paul Strauss, Georges Perec, Camille Bombois a Irenée Blanc
Anglofonní knihkupectví Shakespeare and Company, jehož výlohy najdete přes řeku přímo naproti Notre Dame, je notoricky známé a má bohatou a zajímavou historii. Ta sahá až do roku 1919, kdy si Američanka Sylvia Beach otevřela malé knihkupectví v 8. obvodu v rue Dupuytren a později v rue Odéon. Její knihkupectví se ihned stalo centrem anglo-americké kultury v Paříži. Chodila k ní téměř celá takzvaná „ztracená generace“, která tehdy v Paříži žila – Hemingway, Ezra Pound, F. Scott Fitzgerald, Gertruda Steinová i James Joyce. Právě toho Sylvia Beach podporovala nejvíc a na vlastní náklady vydala i jeho Odyssea, který ji málem přivedl na mizinu poté, co byla kniha zakázána jak v Angli tak i v Americe. Knihkupectví bylo násilně zavřeno v roce 1941 po německé okupaci Paříže, údajně proto, že Sylvia Beach odmítla prodat knihu německému důstojníkovi. Obchod blízko Odéonu už nikdy nebyl znovu otevřen.
V roce 1951 otevřel Američan George Whitman další anglofonní knihkupectví, a to na místě, kde ho známe dnes. Tehdy se jmenovalo Mistral a název Shakespeare and Company dostalo až v roce 1962 po smrti Sylvie Beach. I toto knihkupectví se stalo brzy centrem další generace Američanů v Paříži – chodívala sem tzv. beat generation – Allen Ginzberg, Gregory Corso, William Borroughs, ale také Henri MiIller a Richard Wright. Někteří z nich v knihkupectví i přespávali na pověstných divanech v prvním patře, umístěných mezi regály s knihami, stejně jako mnoho dalších mladých lidí, které zde George Whitman nechával bydlet jen za pomoc v obchodě. Tento zvyk ostatně v obchodě existuje dodnes a pokud po schodech vystoupáte do prvního patra, uvidíte nejen tyto proslulé divany, ale i bývalý Whitmanům byt, o který se obchod rozšířil. V různých zákoutích tady posedávají mladé, vážně a intelektuálně se tvářící dívky a intelektuálně zadumaní mladí muži, kteří tady čtou nebo píší pravděpodobně v naději, že se jednou také literárně proslaví.
George Whitman zemřel loni před vánoci, 14. prosince 2011, ve věku 98 let. Obchod však už od roku 2001 vede jeho dcera Sylvia, která tady organizuje spoustu různých akcí, koncertů, četby autorů z jejich děl, výstavy a dalších prezentace.
Uvnitř knihkupectví je bohužel zakázáno fotit. Alespoň přes výlohu můžete vidět, že stěny jsou opravdu doslova vytapetovány od podlahy až ke stropu tisíci a tisíci nejrůznějších svazků.
Knihkupectví určitě stojí za návštěvu i pro ty, které anglické knihy moc nezajímají. Má totiž tak jedinečnou atmosféru, že alespoň krátké bloudění mezi regály může být zajímavé pro každého.
Prezentace knihkupectví v angličtině s majitelkou Sylvií Whitman. Na Youtube můžete najít spoustu dalších videí.
Tip: Knihkupectví „hrálo“ i v několika amerických filmech, naposledy v Půlnoci v Paříži Woodyho Allena nebo ve filmu Julie and Julia (s Meryl Streep). Interiér obchodu je dobře vidět i na začátku filmu Před soumrakem (Before sunset).
Archeologická krypta pod kamenným příkrovem náměstí před kostelem Notre-Dame skrývá vykopávky, objevené během archeologických prací v letech 1965 až 1972. Můžeme v ní vidět jedinečný přehled více než dva tisíce let starého urbanistického a architektonického vývoje tohoto srdce pařížské historie, kde se překrývají jednotlivé epochy od antiky až po dobu velké přestavby města v druhé polovině 19. století.
Toto místo bylo společně s částí levého břehu centrem galsko-římské Lutécie (jak se tehdy město jmenovalo) už v prvním století před našim letopočtem a během všech dalších století i všech nejvýznamnějších událostí města. V kryptě můžeme vidět základy starého opevnění, nábřeží i domů.
Základy středověkého domu, který byl postavený pravděpodobně současně ze zahájením stavby chrámu kolem roku 1163
Základy sloupu v domě ze 3. století
Středověká studna
Kromě vykopávek mě moc bavil doprovodný program – makety této oblasti v různých historických obdobích, interaktivní plánky a filmy o vývoji této zóny. Protože nás naposledy do krypty zahnalo nečekané silné krupobití (ujišťuji vás, že ledové kuličky na kamenné desce před kostelem fungují jako kuličkové ložisko, a že jsme měli co dělat, abychom se do krypty po schodech vůbec dostali), měli jsme spoustu času, abychom si všechno prohlédli. Viděla jsem tak opravdu podrobně všechny výstavní panely a makety, kterých jsem si při své dřívější návštěvě nevšimla. Pro milovníky historie opravdu stojí za to.
Takhle vypadalo okolí Notre-Dame před velkým požárem v roce 1772
Crypte archéologique
Čtvrť Cité, 7, Parvis Notre-Dame
www. crypte.paris.fr
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Krytá tržnice ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés vznikla už ve středověku a byla první krytou tržnicí v Paříži. Na rozdíl od jednoduchých tržnic v lidovějších čtvrtích je tato, stojící nedaleko boulevardu Saint-Germain uprostřed mondénní a intelektuální části Paříže, luxusnější, dražší a více šik. Jedna její polovina zůstala zachována jako tržnice s potravinami, i když trochu příliš klinicky čistá a aseptická, zatímco ta druhá byla přeměněna na luxusní nákupní centrum s obchody s módou, obuví, módními doplňky a také restauracemi a kavárnami. V létě je příjemné dát si kávu venku pod arkádami, ale stejně tak půvabné jsou i malé restaurace uvnitř.
Před Vánoci byla část arkád kolem místního květinářství doslova obestavěná vánočními jedličkami
Já vím, že ta vánoční výzdoba už je trochu passé, ale vypadalo to fakt hezky
Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, 14 rue Lobineau nebo Rue Clément
Otevřeno denně kromě neděle od 10 do 19,30 hod
Jak se tam dostat: Metro Mabillon nebo Ódeon nebo Saint-Germain-des-Prés
V Paříži mám ráda nejen nejrůznější tržiště, ale také populární pouliční trhy se starožitnostmi a veteší všeho druhu. Pořádá je prakticky každá čtvrť většinou o víkendu a můžete na nich najít úplně všechno – od cenného historického nábytku, přes stříbrné příbory, nádobí, knihy, vycpané ptáky až po čínské cetky. Prodávající i kupující se na ně většinou sjíždějí zdaleka. Já jsem narazila naposledy na rozsáhlé „brocante“, pouliční vetešnictví, v dolní části Rue Mouffetard v 5. obvodu. A rozhodně se bylo na co dívat, jak na vystavované zboží, tak na lidi, kteří ho prodávali a kupovali.
Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929), spolupracovník a přítel Augusta Rodina a učitel Alberta Giacomettiho, pracoval od roku 1885 až do své smrti v malé uličce Impasse du Maine (která dnes nese jeho jméno) na Montparnassu. Stejně jako Rodin i on zažil úspěch a uznání, na sklonku svého života si proto přál, aby jeho celé dílo bylo uspořádané v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly proměněny v muzeum, které bylo otevřeno v roce 1949. Postupně bylo rozšiřováno a byly k němu přistavovány další budovy, v nichž je shromážděno jeho dílo. Bylo tak vytvořeno jedno z nejkrásnějších muzeí v Paříži. Je to komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil, najdeme v nich proto částečně ještě původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.
Už z ulice jsou vidět červené arkády, které rámují malou zahradu, postavené v roce 1951 z cihel z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Pod nimi i v zahradě jsou vystaveny některé plastiky.
Tento pohled do zahrady je viditelný i z ulice
Pod arkádami je vstup do velké haly, ve které jsou vystaveny ohromné Bourdellovy sochy, většinou v nadživotní velikosti, a malé sádrové modely. Tento sál byl postaven až v roce 1961 a ještě rozšířen v roce 1992.
Známá Bourdellova socha Herakles lučištník
Ve výstavním sále si v porovnání s lidskou postavou vzadu uvědomíme, jak ohromná jeho díla jsou
Další částí muzea je zadní zahrada a spleť dvorků, na kterých jsou vystaveny Bourdellovy bronzové sochy, a do kterých vedou původní ateliéry, ve kterých i s některými přáteli pracoval. Pokud jsem v přední části muzea byla nadšená, tady jsem už úplně zešílela. Dvůr má přesně to, co mám na takových místech v Paříži ráda – uměleckou atmosféru, historickou hodnotu i správně ošuntělou poezii.
Pohled do Bourdellova ateliéru. Jsou zde vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu k vidění i krátkodobé tématické výstavy. Až do 11. března 2012 tady můžete vidět výstavu Bourdellových kreseb (nepište mi, že neumím číst, já vím, že na plakátu je 29. ledna, ale výstava byla prodloužená).
Neposadíme se?
Uvnitř knihkupectví je bohužel zakázáno fotit. Alespoň přes výlohu můžete vidět, že stěny jsou opravdu doslova vytapetovány od podlahy až ke stropu tisíci a tisíci nejrůznějších svazků.
Základy středověkého domu, který byl postavený pravděpodobně současně ze zahájením stavby chrámu kolem roku 1163
Základy sloupu v domě ze 3. století
Středověká studna
Už z ulice jsou vidět červené arkády, které rámují malou zahradu, postavené v roce 1951 z cihel z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Pod nimi i v zahradě jsou vystaveny některé plastiky.
Tento pohled do zahrady je viditelný i z ulice
Pod arkádami je vstup do velké haly, ve které jsou vystaveny ohromné Bourdellovy sochy, většinou v nadživotní velikosti, a malé sádrové modely. Tento sál byl postaven až v roce 1961 a ještě rozšířen v roce 1992.
Známá Bourdellova socha Herakles lučištník
Ve výstavním sále si v porovnání s lidskou postavou vzadu uvědomíme, jak ohromná jeho díla jsou
Další částí muzea je zadní zahrada a spleť dvorků, na kterých jsou vystaveny Bourdellovy bronzové sochy, a do kterých vedou původní ateliéry, ve kterých i s některými přáteli pracoval. Pokud jsem v přední části muzea byla nadšená, tady jsem už úplně zešílela. Dvůr má přesně to, co mám na takových místech v Paříži ráda – uměleckou atmosféru, historickou hodnotu i správně ošuntělou poezii.
Pohled do Bourdellova ateliéru. Jsou zde vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu k vidění i krátkodobé tématické výstavy. Až do 11. března 2012 tady můžete vidět výstavu Bourdellových kreseb (nepište mi, že neumím číst, já vím, že na plakátu je 29. ledna, ale výstava byla prodloužená).
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.