Na dvoře jednoho nenápadného domu v 7. obvodu, přímo naproti zadní části obchodního domu Le Bon Marché, se skrývá kaple se zajímavým příběhem. Údajně právě tady se jeptišce Cathérine Labouré v roce 1830 dvakrát zjevila Panna Marie, podruhé s malým glóbem v ruce a obkroužená kruhem ve tvaru medaile. Podle ní se později začaly razit skutečné zlaté medaile, které je v kapli možné dodnes si koupit. Cathérine Labouré byla kanonizována 27. července 1947 a její tělo je pochováno v kapli, která se mezitím stala poutním místem.
Vstup do kaple je přes obyčejný dvorek, vyzdobený sochami nejrůznějších svatých a votivními destičkami
Najdeme tady sochu i francouzského světce sv. Vincenta z Pauly. Jeho srdce je uchováváno v této kapli, zatímco tělo je pohřbeno v jiném kostele, vzdáleném odtud jen pár stovek metrů.
Nesmí chybět ani socha Johanky z Arku
Socha Panny Marie je umístěná nad oltářem přesně na místě údajného zjevení. Po pravé straně straně oltáře je další socha Panny Marie, tentokrát s glóbem v ruce. Na tomto místě se údajně zjevila podruhé a Cathérine Labouré je pod touto sochou pohřbená. Bohužel jsem nemohla udělat žádné detailní fotografie, v kapli zrovna probíhala mše – překvapivě v polštině.
Takhle vypadá medaile, kterou v kostele prodávají. Foto Wikipedia
V Muzeu Guimet, které vystavuje sbírky asijského umění, jsou k vidění rozsáhlé kolekce umění a památek z asijských zemí od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.
Přiznám se, že jsem muzeum ještě neprošla, na to přijde až při některé další cestě, zatím jsem navštívila jen jednu jeho část, takzvaný Budhistický pantheon. Jsou v něm vystaveny sbírky zakladatele muzea Emila Guimeta, spojené s budhistickým náboženstvím, které shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876.
Najdeme tady především nesčíslné množství zobrazení Budhy. Tyto sbírky nejsou vystaveny v hlavní budově, ale ve vedlejším paláci hôtel d’Heidelbach. Tato část muzea byla otevřená v roce 1991 a její součástí je i malá japonská zenová zahrada na nádvoří. A právě ta mě sem přivedla.
Měla jsem štěstí, že v jarním dopoledni všedního dne jsem tady byla úplně sama – jen s japonským zahradníkem, který právě prováděl údržbu.
Čajový pavilon, kde bývají předváděny čajové obřady
Le Panthéon bouddhique
19, avenue d’Iéna
Otevřeno denně kromě úterý od 9.45 do 17.45 hod
Vstupné zdarma v době, kdy nejsou pořádány krátkodobé výstavy (přesto je ale nutné si vyžádat volnou vstupenku), jinak zde platí vstupenka na krátkodobou výstavu
Dnes zůstaneme ještě jednou na hřbitově Père Lachaise. V jeho zadní části, téměř až u východu směrem k place Gambetta, stojí památník československým občanům, kteří padli za Francii v 1. světové válce. Po 2. světové válce byla k památníku přidána pamětní deska jako připomínka Čechoslováků, kteří ve Francii bojovali za svobodu v letech 1939 – 1945.
V jeho sousedství potom najdeme i další podobné pomníky jiných zemí.
Pařížská Komuna, povstání pařížských občanů, kteří bojovali proti rozhodnutí republikánské vlády vzdát se pruské okupaci a proti podpisu Versailleského míru, se na jaře roku 1871 chýlila ke konci. Vládní vojsko poráželo jeden ostrov odporu ve městě za druhým a na konci krvavého květnového týdne, který přinesl vysoký počet obětí, se posledních 147 komunardů stáhlo na hřbitov Père-Lachaise, kde se opevnili a po čtyři dny zde vládním jednotkám vzdorovali. 28. května 1871 byli po těžkých bojích mezi hrobkami poraženi, postříleni u zdi v jihovýchodní části hřbitova a pohřbeni do hromadného hrobu. Jejich boj se stal symbolem boje za svobodu a ideály. Tento symbol byl bohužel později často zneužíván komunistickou propagandou (Karel Marx tvrdil, že Komuna představovala jediný francouzský příklad diktatury proletariátu).
Na místě, kde komunardi zemřeli, byla na zeď umístěna pamětní deska (i když zeď, kterou dnes vidíme, není už ta původní), která tuto smutnou událost francouzských dějin připomíná. Každý rok se 1. května u zdi koná pamětní shromáždění, vedené francouzskou komunistickou stranou a odbory, a to nejen jako připomínka boje komunardů, ale i boje proti nacismu.
V blízkosti zdi jsou umístěny také památníky válečným obětem, které zahynuly během 2. světové války v koncentračních táborech.
V blízkosti zdi jsou pohřbeni i někteří představitelé francouzské levice. Jeden z hrobů mě docela pobavil. Nese jméno Georges Marchais, na které si pamětníci z 80. let určitě vzpomenou, byl generálním tajemníkem francouzské KS a spolu se svým italským kolegou Enricem Berlinguerem sloužil často pro naše soudruhy jako ideologická zástěrka. Honosná žulová deska hrobu nám nakonec prozradí, že ač hrob má v Paříži, „odpočívá na hřbitově v Champigny sur Marne“.
Říkáte co je to za nesmysl, že Eifelovka přece žádný komín nemá? Že byste si ho museli všimnout? To je pravda, Eiffelovku všichni známe, obdivovali jsme ji z Champs de Mars, seděli jsme v parku pod ní, všichni jsme na ni vystoupali, buď výtahem nebo pěšky po schodech, postáli jsme nahoře, rozhlíželi se, fotili vyhlídku i sebe, ale komín?
A přece tam je. Už 125 let se skrývá v malém parčíku, v létě v hustém listí téměř neviditelný, jen pár metrů od vchodu do východního pilíře. Elegantní komín z červených cihel tam stojí už od roku 1887 a byl postaven čistě z účelových důvodů jako součást strojovny, umístěné pod jižním pilířem. V počátcích věže sloužil k výrobě energie k pohánění výtahu i ke spalování odpadu. I poté, co přestal sloužit pro potřeby věže, byl zachován jako součást kulturního dědictví Paříže.
Tato část parku v současné době prochází rekonstrukcí a je obehnána plechovou ohradou a plotem a ke komínu se nedá přiblížit, proto se i fotit dá jen přes plot a z dálky.
Jen pro úplnost, komín stojí v tzv. Allée Refuzniks, aleji, pojmenované po sovětských Židech, kteří byli v době studené války (a především po tzv. Šestidenní válce na Středním východě v roce 1967) násilím zadržováni v SSSR i přesto, že se odtud chtěli vystěhovat do Izraele.
Tuto roztomilou slepou uličku, odbočující z rue de Passy v 16. obvodu, jsem už jednou fotila, ale fotky jsem pak omylem vymazala a proto mi nezbylo, než si to zopakovat. V uličce není nic památkově pozoruhodného – kromě přesně toho francouzského ducha, šarmu a malebnosti, které mě spolehlivě dokáží vždycky nadchnout.
Hned vedle tržnice Marché des Enfants Rouges, o které jsme mluvili minule, najdeme jednu z pařížských specialit, takzvanou „společnou zahradu“, které se v posledních letech v Paříži velmi rozmáhají. Většinou se jedná o projekt několika sousedů v jedné čtvrti, kteří se svolením a podporou místní radnice zvelebí kousek půdy, na které vytvoří zahrádku s malinkými záhonky, o které se společně starají. Bývají to vypiplané čisťounké zahrádky, v nichž se členové scházejí k různý oslavám, piknikům a jiným společným akcím. Většinou také spolupracují se školami nebo školkami a předvádějí dětem, jak vypadá a roste zelenina, bylinky a květiny.
Zeleninová ptačí zahrádka ve 3. obvodu, která existuje teprve od roku 2003, je jedna z nejmalebnějších, které jsem viděla, a nutno přiznat, že i nejmenších. Má pouhých 120 m2 a záhonky jsou v podstatě představovány jen velkými dřevěnými bedničkami se zeminou, ve kterých roste drobná zelenina a bylinky. Ohradní zeď je obrostlá popínavými keři a květinami a našlo se zde místo i na roztomilou kůlnu na nářadí a dva kulaté stoly. Při poslední návštěvě jsem měla štěstí, že jsem v zahrádce zastihla zahradnici, která mě nejen pozvala dál, ale dovolila mi i fotografovat. Bohužel jsem nemohla vyfotit celkový pohled na zahrádku, protože přímo uprostřed ní u velkého kulatého stolu seděla skupina lidí, kteří si sem přinesli pravděpodobně jídlo z vedlejšího tržiště a při jídle se tady bavili. Sice si mě nevšímali, ale raději jsem na ně objektivem nemířila.
Těsně vedle zahrádky je ještě jeden prostor, nalepený na vysokou a mohutnou zeď rue de Beauce. Jde o dětské hřiště, brankou propojené se zahradou. Hřiště je tak miniaturní, že ho jedna maminka se dvěma dětmi úplně zaplnila a mně nezbylo, než vyfotit jediné volné zákoutí.
Le potager des oiseaux
Čtvrť Temple, vstup z rue de Beauce nebo přes Marché des Enfants Rouges
Otevřeno veřejnosti jen v přítomnosti zahradníka nebo jednoho ze členů, především v sobotu a neděli od 11 do 13 hod
Jak se tam dostat: Metro Filles du Calvaires nebo St-Sébastien Froissart
Nejstarší tržnice v Paříži byla vytvořená už v roce 1615 dvěma komisaři Ludvíka XIII., aby zásobovala čtvrť Marais, která vznikla v 16. století. Její zvláštní název byl odvozený od sirotčince, založeného Markétou Navarrskou v roce 1534, který ležel v její blízkosti, a jehož chovanci nosili červené oblečení jako znamení křesťanské charity.
Tržnice byla zrekonstruována a znovu otevřena v roce 2000 a stala se centrem čtvrti. Je tady možné nakoupit čerstvé ryby, maso, zeleninu a ovoce, sýry, pečivo, květiny a další sortiment, často ve farmářské nebo bio kvalitě, kvůli kterému sem jezdí nakupující i z dálky. Největším lákadlem jsou tady ale stánky s jídlem. Najdete tu nejen francouzskou kuchyni, ale i kreolskou, italskou, řeckou, vietnamskou, čínskou nebo arabskou (a možná ještě další, kterých jsem si nevšimla). Jídlo nebo polotovary si můžete odnést sebou, ale můžete si ho také sníst u jednoho ze stolů, které jsou umístěny pod slunečníky na dvou úzkých dvorcích podél tržnice. Bývá tady pořád plno, ale protože tady jedí přes poledne zaměstnanci z okolních kanceláří a obchodů, místa se rychle uvolňují. Jídlo je čerstvé, dobré a levné a kdykoliv jsem kolem poledne ve 3. obvodu, zajdu sem.
Le Marché des Enfants Rouges
Čtvrť Temple, 39 nebo 41 rue de Bretagne nebo 33 bis rue Charlot
Otvírací doba:
úterý, středa, čtvrtek: od 8.30 do 13 hod a od 16 do 19,30 hod
pátek a sobota: od 8.30 do 13 hod a od 16 do 20,00 hod
neděle: od 8,30 do 14 hod
Jak se tam dostat: metro Filles du Calvaires nebo St. Sébastien Froissart
Krásnou bránu muzea Galliera nemůže přehlédnout nikdo, kdo jede po pravém břehu z Trocadera k place d´Alma. Jemné kovové krajkoví, za kterým prosvítá bílý palác muzea, inspirovaný italskou a francouzskou renesancí, přitahuje pozornost už z dálky.
Muzeum nechala postavit v letech 1878 – 1894 vévodkyně Maria Ferrari de Galliera, aby měla kam umístit a kde vystavovat svoje sbírky umění. Současně je odkazem chtěla věnovat francouzskému státu. Kuriózním omylem notáře ovšem došlo k tomu, že sbírky byly přepsány na stát, zatímco muzeum na město Paříž a protože takto napsaný odkazem už nebylo možné změnit, město se stalo vlastníkem muzea, pro které nemělo náplň. Postupně zde byly vystavovány různé sbírky umění, až v sedmdesátých letech 20. století padlo rozhodnutí umístit sem sbírky kostýmů, oděvů a módních doplňků, které se do té doby tísnily v Muzeu Carnavalet.
Muzeum Galliera čítá víc než 100 00 různých předmětů z oblasti módy a přes 50 000 různých dokumentů, tisků a fotografií. Nabízí tak přehled módy a scénických kostýmů od konce 18. století. Tyto předměty bohužel není možné vystavovat trvale, protože jim škodí denní světlo a vzdušná vlhkost, jsou zde proto organizovány krátkodobé. vždy jen několikaměsíční výstavy. Navíc je v současné době muzeum zcela zavřené až do jara 2013 kvůli rekonstrukcí.
Park kolem muzea však zůstal pro veřejnost otevřený, je proto možné si ho prohlédnout a posedět v něm.
Průčelí, vedoucí směrem k avenue du Président Wilson, je členěno třemi mohutnými oblouky s pilíři a sochami. V obloucích jsou umístěny obří módní fotografie.
Před palácem stojí tzv. Dubnová fontána, představující nahou bohyni, kterou vytvořil Pierre Roche v roce 1906
Průchod nad monumentální schodištěm vede k hlavnímu vstupu z avenue Pierre 1er de Serbie
Pod podloubím je umístěna mramorová socha Ochrana a budoucnost od Honoré Picarda
Detail sochy Bacchovo dětství od Jeana-Josepha Pérrauda
Na terase u sochy Boha Pana s tygrem (autorem je Justin Becquet) je možné odpočívat nebo si číst…
…opalovat se…
… fotografovat módní fotky…
… nebo jen tak spát.
10, avenue Pierre 1er de Serbie nebo Square Brignole Galliera
Jak se tam dostat: metro Iena nebo Alma-Marceau (zelená linka 9)
Z centra města se dnes znovu vypravíme na procházku do 20. obvodu do okolí rue des Vignoles. Ještě nám tam zůstala k prozkoumání spousta zajímavých míst, jejichž půvab si nemůžeme nechat ujít. Tím prvním, na které se podíváme dnes, bude možná ta nejkrásnější ulice, která z rue des Vignoles vybíhá – slepá ulička Impasse de Poule, Kuřecí ulička. Svůj název ovšem nedostala podle drůbeže, ale podle jména jednoho z obyvatel v dávné minulosti.
Člověk si tady připadá jako v některé z vesniček na francouzské Riviéře – vysoké zdi úzké uličky jsou prozářeny bleděmodrými okenicemi, růžová omítka střídá bílou a světle šedivou a hlavně tady najdeme záplavu zeleně, která se pne a šplhá po zdech doslova z každého koutku. Jen podotýkám, že fotografie jsou z poloviny prosince a i přesto byla ulička takto zelená a rozkvetlá.
Čtvrť Charonne, rue des Vignoles
Jak se tam dostat: metro Buzenval (zelená linka 9)
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.