Paříž pro pokročilé

Pařížská Komuna, povstání pařížských občanů, kteří bojovali proti rozhodnutí republikánské vlády vzdát se pruské okupaci a proti podpisu Versailleského míru, se na jaře roku 1871 chýlila ke konci. Vládní vojsko poráželo jeden ostrov odporu ve městě za druhým a na konci krvavého květnového týdne, který přinesl vysoký počet obětí, se posledních 147 komunardů stáhlo na hřbitov Père-Lachaise, kde se opevnili a po čtyři dny zde vládním jednotkám vzdorovali. 28. května 1871 byli po těžkých bojích mezi hrobkami poraženi, postříleni u zdi v jihovýchodní části hřbitova a pohřbeni do hromadného hrobu. Jejich boj se stal symbolem boje za svobodu a ideály. Tento symbol byl bohužel později často zneužíván komunistickou propagandou (Karel Marx tvrdil, že Komuna představovala jediný francouzský příklad diktatury proletariátu).

Na místě, kde komunardi zemřeli, byla na zeď umístěna pamětní deska (i když zeď, kterou dnes vidíme, není už ta původní), která tuto smutnou událost francouzských dějin připomíná. Každý rok se 1. května u zdi koná pamětní shromáždění, vedené francouzskou komunistickou stranou a odbory, a to nejen jako připomínka boje komunardů, ale i boje proti nacismu.

V blízkosti zdi jsou umístěny také památníky válečným obětem, které zahynuly během 2. světové války v koncentračních táborech.

V blízkosti zdi jsou pohřbeni i někteří představitelé francouzské levice. Jeden z hrobů mě docela pobavil. Nese jméno Georges Marchais, na které si pamětníci z 80. let určitě vzpomenou, byl generálním tajemníkem francouzské KS a spolu se svým italským kolegou Enricem Berlinguerem sloužil často pro naše soudruhy jako ideologická zástěrka. Honosná žulová deska hrobu nám nakonec prozradí, že ač hrob má v Paříži, „odpočívá na hřbitově v Champigny sur Marne“.

Říkáte co je to za nesmysl, že Eifelovka přece žádný komín nemá? Že byste si ho museli všimnout? To je pravda, Eiffelovku všichni známe, obdivovali jsme ji z Champs de Mars, seděli jsme v parku pod ní, všichni jsme na ni vystoupali, buď výtahem nebo pěšky po schodech, postáli jsme nahoře, rozhlíželi se, fotili vyhlídku i sebe, ale komín?

 

 

 

 

 

 

 

A přece tam je. Už 125 let se skrývá v malém parčíku, v létě v hustém listí téměř neviditelný, jen pár metrů od vchodu do východního pilíře. Elegantní komín z červených cihel tam stojí už od roku 1887 a byl postaven čistě z účelových důvodů jako součást strojovny, umístěné pod jižním pilířem. V počátcích věže sloužil k výrobě energie k pohánění výtahu i ke spalování odpadu. I poté, co přestal sloužit pro potřeby věže, byl zachován jako součást kulturního dědictví Paříže.

 

 

 

Tato část parku v současné době prochází rekonstrukcí a je obehnána plechovou ohradou a plotem a ke komínu se nedá přiblížit, proto se i fotit dá jen přes plot a z dálky.

 

 

 

Jen pro úplnost, komín stojí v tzv. Allée Refuzniks, aleji, pojmenované po sovětských Židech, kteří byli v době studené války (a především po tzv. Šestidenní válce na Středním východě v roce 1967) násilím zadržováni v SSSR i přesto, že se odtud chtěli vystěhovat do Izraele.

Tuto roztomilou slepou uličku, odbočující z rue de Passy v 16. obvodu, jsem už jednou fotila, ale fotky jsem pak omylem vymazala a proto mi nezbylo, než si to zopakovat. V uličce není nic památkově pozoruhodného – kromě přesně toho francouzského ducha, šarmu a malebnosti, které mě spolehlivě dokáží vždycky nadchnout.

 

 

Čtvrť Passy, Impasse des Carrières

Jak se tam dostat: Metro Passy

 

Hned vedle tržnice Marché des Enfants Rouges, o které jsme mluvili minule, najdeme jednu z pařížských specialit, takzvanou „společnou zahradu“, které se v posledních letech v Paříži velmi rozmáhají. Většinou se jedná o projekt několika sousedů v jedné čtvrti, kteří se svolením a podporou místní radnice zvelebí kousek půdy, na které vytvoří zahrádku s malinkými záhonky, o které se společně starají. Bývají to vypiplané čisťounké zahrádky, v nichž se členové scházejí k různý oslavám, piknikům a jiným společným akcím. Většinou také spolupracují se školami nebo školkami a předvádějí dětem, jak vypadá a roste zelenina, bylinky a květiny.

 

 

Zeleninová ptačí zahrádka ve 3. obvodu, která existuje teprve od roku 2003, je jedna z nejmalebnějších, které jsem viděla, a nutno přiznat, že i nejmenších. Má pouhých 120 m2 a záhonky jsou v podstatě představovány jen velkými dřevěnými bedničkami se zeminou, ve kterých roste drobná zelenina a bylinky. Ohradní zeď je obrostlá popínavými keři a květinami a našlo se zde místo i na roztomilou kůlnu na nářadí a dva kulaté stoly. Při poslední návštěvě jsem měla štěstí, že jsem v zahrádce zastihla zahradnici, která mě nejen pozvala dál, ale dovolila mi i fotografovat. Bohužel jsem nemohla vyfotit celkový pohled na zahrádku, protože přímo uprostřed ní u velkého kulatého stolu seděla skupina lidí, kteří si sem přinesli pravděpodobně jídlo z vedlejšího tržiště a při jídle se tady bavili. Sice si mě nevšímali, ale raději jsem na ně objektivem nemířila.

 

 

 

 

 

Těsně vedle zahrádky je ještě jeden prostor, nalepený na vysokou a mohutnou zeď rue de Beauce. Jde o dětské hřiště, brankou propojené se zahradou. Hřiště je tak miniaturní, že ho jedna maminka se dvěma dětmi úplně zaplnila a mně nezbylo, než vyfotit jediné volné zákoutí.

 

Čtvrť Temple, vstup z rue de Beauce nebo přes Marché des Enfants Rouges

Otevřeno veřejnosti jen v přítomnosti zahradníka nebo jednoho ze členů, především v sobotu a neděli od 11 do 13 hod

 

Jak se tam dostat: Metro Filles du Calvaires nebo St-Sébastien Froissart

Nejstarší tržnice v Paříži byla vytvořená už v roce 1615 dvěma komisaři Ludvíka XIII., aby zásobovala čtvrť Marais, která vznikla v 16. století. Její zvláštní název byl odvozený od sirotčince, založeného Markétou Navarrskou v roce 1534, který ležel v její blízkosti, a jehož chovanci nosili červené oblečení jako znamení křesťanské charity.

 

Tržnice byla zrekonstruována a znovu otevřena v roce 2000 a stala se centrem čtvrti. Je tady možné nakoupit čerstvé ryby, maso, zeleninu a ovoce, sýry, pečivo, květiny a další sortiment, často ve farmářské nebo bio kvalitě, kvůli kterému sem jezdí nakupující i z dálky. Největším lákadlem jsou tady ale stánky s jídlem. Najdete tu nejen francouzskou kuchyni, ale i kreolskou, italskou, řeckou, vietnamskou, čínskou nebo arabskou (a možná ještě další, kterých jsem si nevšimla). Jídlo nebo polotovary si můžete odnést sebou, ale můžete si ho také sníst u jednoho ze stolů, které jsou umístěny pod slunečníky na dvou úzkých dvorcích podél tržnice. Bývá tady pořád plno, ale protože tady jedí přes poledne zaměstnanci z okolních kanceláří a obchodů, místa se rychle uvolňují. Jídlo je čerstvé, dobré a levné a kdykoliv jsem kolem poledne ve 3. obvodu, zajdu sem.

 

 

 

 

 

 

Le Marché des Enfants Rouges

Čtvrť Temple, 39 nebo 41 rue de Bretagne nebo 33 bis rue Charlot

 

 

Otvírací doba:

úterý, středa, čtvrtek: od 8.30 do 13 hod a od 16 do 19,30 hod

pátek a sobota: od 8.30 do 13 hod a od 16 do 20,00 hod

neděle: od 8,30 do 14 hod

 

Jak se tam dostat: metro Filles du Calvaires nebo St. Sébastien Froissart

 

Z centra města se dnes znovu vypravíme na procházku do 20. obvodu do okolí rue des Vignoles. Ještě nám tam zůstala k prozkoumání spousta zajímavých míst, jejichž půvab si nemůžeme nechat ujít. Tím prvním, na které se podíváme dnes, bude možná ta nejkrásnější ulice, která z rue des Vignoles vybíhá – slepá ulička Impasse de Poule, Kuřecí ulička. Svůj název ovšem nedostala podle drůbeže, ale podle jména jednoho z obyvatel v dávné minulosti.

 

 

Člověk si tady připadá jako v některé z vesniček na francouzské Riviéře – vysoké zdi úzké uličky jsou prozářeny bleděmodrými okenicemi, růžová omítka střídá bílou a světle šedivou a hlavně tady najdeme záplavu zeleně, která se pne a šplhá po zdech doslova z každého koutku. Jen podotýkám, že fotografie jsou z poloviny prosince a i přesto byla ulička takto zelená a rozkvetlá.

 

 

 

Čtvrť Charonne, rue des Vignoles

 

Jak se tam dostat: metro Buzenval (zelená linka 9)

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak se tam dostat: metro a RER Saint-Michel

Chcete vstoupit rovnýma nohama do poezie? Na mostě Mirabeau se vám to podaří.

 

 

 

Most Mirabeau – Guillaume Apollinaire – překlad Jiří Žáček

 

Město Paříž

 

Lehce působící dvoubarevný kovový most Mirabeau, proslavený Apollinairovými verši, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin, byl postavený v letech 1893 – 1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert, představujícími Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.

Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.

 

 

Duch obchodu

 

Detail sochy Duch obchodu

 

Navigace, v pozadí Hojnost

Most nabízí zajímavé výhledy. Směrem k severovýchodu je to například tento.

Z mostu je také zajímavý pohled na Ile des Cygnes, Ostrov labutí, v jehož čele stojí kopie sochy Svobody

Most sousedí těsně s částí nábřeží, nazývanou le Front de Seine, na kterém byly postaveny v sedmdesátých letech 20. století vysoké věžáky

Apollinairova báseň byla mnohokrát zhudebněná a nazpívalo ji několik slavných francouzských zpěváků. Vybrala jsem verzi, kterou zpívá Serge Reggiani, ale na Youtube najdete i verze, kde zpívá Leo Ferré, Marc Lavoine, Yvette Giraud a další
.

 

Pont Mirabeau

15. a 16 obvod

Jak se tam dostat: RER C Javel – André Citroen

 

Barokní katolický kostel sv. Alžběty Uherské a Panny Marie Milosrdné byl postaven v roce 1646 jako kaple kláštera sester Třetího řádu sv. Františka a až později se stal farním kostelem čtvrti Temple. Z pozdějších rekonstrukcí v 19. století je vyzdobený mnoha obrazy, sochami a především nádhernými freskami z poloviny 19. století a vitrážemi z roku 1830.

 

 

Na průčelí kostela, členěného pilíři, jsou umístěny sochy, pocházející z doby Druhého císařství (po roce 1852). V horní části vedle hodin je to sv. Alžběta Uherská a sv. František z Assisi, v přízemí sv. Ludvík a Napoleonova manželka Eugenie. Ve štítu nad vchodem je basreliéf Piety.

Pohled do hlavní lodi

 

 

Na fresce v kopuli je zobrazená sv. Alžběta Uherská. Pokud si v kostele všimneme symbolů Řádu maltézských rytířů (např. na bočních stěnách před oltářem), není to náhoda, kostel je i klášterním kostelem tohoto řádu.

 

 

Před velikonocemi jsou sochy zahaleny fialovými rouchy

 

Za oltářem je umístěno sto vyřezávaných dubových basreliéfů z let 1623 – 1627, pocházejících z opatství Saint-Waast v Arrasu a představujících scény ze Starého a Nového zákona. Sem do kostela byly umístěny až v 19. století.

Fresky v kostele prošly rekonstrukcí při příležitosti 800. výročí narození sv. Alžběty v roce 2007 a teď září jasnými barvami

Vitráže byly vytvořeny v roce 1830

 

 

 

Varhany z let 1852 – 1853

Église Sainte-Elisabeth de Hongrie

Čtvrť Temple, 195 Rue du Temple

 

Jak se tam dostat: metro République nebo Temple