Název Muzeum romantického života zní hrozně a chápu, že se především někteří pánové mohou dokonce osypat, když ho uslyší. Možná lepší překlad by byl Muzeum romantismu, ve smyslu uměleckého hnutí, v jehož době dům vznikl. Ani tak jsem ovšem v minulosti neměla podle názvu v toto muzeum moc velkou důvěru a i když jsem později podle fotografií věděla, jak vypadá a co v něm hledat, s jeho návštěvou jsem nijak nepospíchala. Samozřejmě to byla chyba. Když jsem se tam konečně při své poslední cestě podívala, byla jsem nadšená atmosférou. Ani ne tak muzeem a exponáty, i když jsou zajímavé, ale především samotným domem a jeho zahradou. Zkrátka romantika každým coulem, přesně podle názvu.
Najdeme ho jen kousek od Cité Pigalle, kde jsme si minule prohlíželi dům, ve kterém kdysi bydleli bratři van Goghové. Na konci úzké aleje vedoucí mezi domy z rue Chaptal se dostaneme na dlážděný dvůr před malebný jednoposchoďový domek, který opravdu splňuje všechny požadavky na to, jak by romantika v Paříži měla vypadat. Dům s monetovsky světle zelenými okenicemi a tepaným zábradlím je celý ponořený do zeleně a malá zahrada se starým skleníkem, ve kterém je dnes umístěná kavárna, je přímo oázou pro oči i duši.
Dům si v tehdy módním italském stylu nechal v roce 1830 postavit holandský malíř Ary Scheffer (1795-1858), který tady žil a tvořil. Dům zůstal ve vlastnictví rodiny Schefferů až do roku 1983, kdy byl převeden na město a stalo se z něj muzeum. V přední části podél aleje, vedoucí k domu, jsou umístěny dva ateliéry, kde pracoval Ary Scheffer a jeho bratr Henri, a kde se v době Červencové monarchie (1830 – 1846) scházela politická a intelektuální elita – Delacroix, Rossini, Thiers, Dickens, Liszt, Berlioz – a také George Sandová a její milenec Fryderik Chopin.
Právě George Sandové, vlastním jménem Aurore Dupinové, je věnována expozice, umístěná v přízemí domku (i když tady nikdy nebydlela). Najdeme tady především její obsáhlou sbírku šperků, kterou zdědila po své babičce, její nábytek, obrazy, některé další dekorační předměty – a také odlitek její i Chopinovy ruky. V prvním patře domku je potom umístěná expozice, spojená s Ary Schefferem – především jeho obrazy a některé bytové zařízení a vybavení.
Salón George Sandové, ve kterém je vystavený obsah její šperkovnice
Portrét George Sandové…
… a její pramen vlasů v briliantovém medailónu
Odlitek Chopinovy ruky
V prvním patře jsou vystaveny obrazy Aryho Schaeffera a některých jeho přátel, stejně jako malířské pokusy George Sandové
Takto dům vypadal v roce 1865 na obraze A. J. Lamma, který v domě také najdete
Pohled z 1. patra do zahrady
Rokokový skleník, ve kterém je dnes umístěná kavárna
Přestože zahrádka a dvorek nejsou velké, najdeme tady spoustu malebných míst a pohledů. A já už dnes vím, že až budu příště pod Montmartrem hledat kavárnu, rozhodně nepůjdu do žádného turistického podniku na bulváru Clichy, ale kousek si zajdu a tu kávu si dám tady (kavárna je otevřená od konce dubna do poloviny října).
Dnes se vydáme na krátkou procházku v blízkosti Montmartru. Začneme ji na place Pigalle, odkud vyrazíme dolů k centru města po rue Pigalle. A aby se to nepletlo, po krátké chůzi uvidíme po pravé straně úzkou uličku Cité Pigalle.
Rue Pigalle s výhledem na Sacré Coeur
Ulička Cité Pigalle je sice krátká, ale pár malebných míst tady přesto objevíme
My se zastavíme na konci uličky u vysokého domu po pravé straně. Dům je sice schovaný za hustým křovím…
… ale i tak vidíme krásné vstupní dveře.
V prvním patře vedle okna, obklopeného zelení, je pověšená pamětní deska. Co nám říká?
„V tomto domě žil Theo Van Gogh. Jeho bratr Vincent Van Gogh, 1853 – 1890, tady pobýval během měsíců, předcházejících jeho smrti.“
Čtvrť Saint-George, Cité Pigalle
Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 2 nebo 12) nebo St.George (linka 12)
Jen pár dnů po smrti Václava Havla rozhodla začátkem ledna 2012 radnice 18. obvodu na popud pařížského starosty Bertranda Delanoë, že nová knihovna v právě budovaném studentském a sportovním areálu ve čtvrti La Chapelle ponese Havlovo jméno. Jeho jménem bude také pojmenováno náměstí, které v tomto areálu vznikne.
La Chapelle není zrovna čtvrť, kam by se hrnuli turisté, naopak, vyhýbá se jí i většina Pařížanů. Úzký pruh zástavby, vmáčknutý na severu města mezi dvě mohutná kolejiště nádraží Gare du Nord a Gare de l´Est, je všechno, jen ne bezpečný a malebný kout Paříže. Od vybudování nového tříhektarového centra si radnice slibuje – kromě jiného – právě i zpříjemnění prostředí a zlepšení infrastruktury. Na dávno opuštěných pozemcích železnice je tady z bývalého železničního překladiště budována ekologická a plně energeticky soběstačná čtvrť (propagační materiály se hemží výrazy jako trvale udržitelný rozvoj a biodiverzita), jejíž součástí bude studentský hostel, střední škola, vysoká škola, krytý sportovní areál, divadelní sál, obchodní a kancelářské budovy – a právě knihovna s třiceti tisíci svazky.
Podrobné informace o projektu s fotografiemi, vizualizacemi, plánky a popisy ve francouzštině najdete TADY.
V této bývalé hale železničního překladiště vzniká budoucí hostel, který bude uvnitř obklopený zimní zahradou na ploše 2500 m2. Šikmé díly střechy budou pokryty fotovoltaickými panely, které budou vyrábět elektřinu a ohřívat vodu pro celý areál.
Právě v této krajní části haly (ta hnědá vlevo) vznikne Havlova knihovna
Obchodní a kancelářská budova je už skoro dokončená…
… stejně jako budoucí sportovní areál.
V budově bývalého železničního zasilatelství bude umístěná střední škola pro 600 žáků
Část areálu je stále ještě obehnána starou kamennou zdí, na které jsem našla tento příklad street-artu. Až bude areál dokončený, zmizí dílo i se zdí.
Čtvrť La Chapelle, rue Pajol
Jak se tam dostat: Metro La Chapelle (linka 2) nebo Max Dormoy (linka 12)
Francie si letos připomíná jedno neblahé výročí, vztahující se k 2. světové válce. V červenci to bylo 70. let, kdy došlo k největšímu zátahu na židovské obyvatelstvo, o kterém se ve Francii dlouho mlčelo – nikomu se příliš nechtělo do konstatování, že deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Poprvé o tom veřejně promluvil prezident Chirac až v roce 1995.
I když k zatýkání židovských obyvatel docházelo už od roku 1941, ten největší a nejznámější zátah na Židy, většinou uprchlíky z jiných zemí, proběhl v noci ze 16. na 17. července 1942 a je připomínán jako la Rafle du Vel d´Hiv, Razie z krytého velodromu. Zpráva se sice díky některým spřáteleným četníkům předem vynesla ven, takže někteří židovští muži uprchli a schovali se, nikdo ovšem nepočítal s tím, že se tentokrát zátah nebude týkat jen mužů, jako vždy předtím, ale že budou sebrány ženy a dokonce i děti. Někteří ze zadržených, které pařížští četníci sebrali, byli ihned odvezeni do sběrného tábora v Drancy na severu města, zatímco ostatní byli sváženi autobusy na krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převezeni do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů.
Jen během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.
Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Jedná se o oblast, kterou vidíme na fotografii, u dnešního náměstí place des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver u stanice metra Bir Hakeim.
Na zdi budovy, která stojí na místě bývalého velodromu, byla umístěná pamětní deska. Další pamětní desku najdeme přímo i ve stanici metra Bir-Hakeim.
Jen o kousek dál, na nábřeží nad přístavištěm Port de Grenelle, je v malém parčíku od roku 1994 umístěný další památník – sousoší, vytvořeném polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Nakloněná plocha pomníku, na které jsou umístěny jednotlivé sochy trpících Židů, připomíná plochu velodromu.
Když jsem se před časem zajímala o celou dokumentaci, týkající se této události, narazila jsem na fotografii, která mě překvapila. Společně s generálním tajemníkem Francouzské policie René Bousquetem, ředitelem pro židovskou otázku německé Bezpečnostní služby (SD) Dannekerem a šéfem německé policie ve Francii Obergem, je na ní i čtvrtý, zde bezejmenný muž. My ovšem Reinharda Heydricha poznáme hned.
Heydrich přijel do Paříže 6. května 1942, aby z Himmlerova pověření uvedl Oberga do funkce. Společně potom všichni diskutovali o podrobnostech plánovaného zátahu. Není divu, jako ředitel protektorátní policie (RSHA) byl Heydrich jedním z autorů plánů na „konečné řešení židovské otázky“, jejichž koordinace byla projednána v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee, které Heydrich předsedal, a sem do Paříže přijel zřejmě zkontrolovat jejich provádění. Nikdo ze zúčastněných tehdy netušil, že za tři týdny už bude mít úplně jiné starosti …
Čtvrť Grenelle, quai de Grenelle (ve vyvýšeném parčíku u Seiny)
Dnes vás pozvu na kávu na místo, o kterém jsem si nejdříve myslela, že ve skutečnosti neexistuje. Poprvé jsem totiž kavárnu Le Pure Café viděla v americkém filmu Před soumrakem (Before sunset) a protože vypadala jako dokonalá dekorace, nejdřív mě ani nenapadlo po ní pátrat na internetu. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ji opravdu objevila. Leží samozřejmě jinde, než by měla podle filmu (ve kterém do ní oba hlavní hrdinové dojdou volnou chůzí z knihkupectví Shakespeare and Co., což je ve skutečnosti sem, do 11. obvodu, docela kus cesty), ani okolí není nijak zvlášť malebné, ale příjemné prostředí a milá obsluha (a vzpomínka na hezký film) to určitě vyváží.
Pokud jste film neviděli, je to taková příjemná holčičí hra o vztazích. Setkávají se v něm dva mladí lidé, Francouzka a Američan, kteří se seznámili a prožili spolu jedinou noc ve Vídni devět let předtím (to všechno je k vidění v předcházejícím filmu Před úsvitem). Tenkrát si nevyměnili kontakty, ale domluvili se, že se ve Vídni znovu sejdou za půl roku. On tam byl, ona ne, a tak se jeden druhému ztratili. Z něj se stal slavný spisovatel, ožení se, má syna, a když přijede do Paříže prezentovat svoji novou knihu, ona se o tom dočte a přijde na tiskovou konferenci. No a my ve filmu sledujeme, co z jejich dávného vztahu zbylo – a nechybí ani otázka na konci, jak to vlastně celé ještě může dopadnout. Ve filmu hraje krásná a chytrá Julie Delpy a roztomilý Ethan Hawke – a samozřejmě nádherná Paříž.
Na přiloženém traileru je vidět kavárna jak zvenku, tak i zevnitř.
Právě tady, v zadní části kavárny, se scéna natáčela
Dnes se podíváme jen kousek za město, na konečnou metra linky 10, která nás zaveze na předměstí Boulogne-Billancourt. Stačí dvacet minut jízdy a dostaneme se do nádherného pohádkového parku, který se rozkládá na břehu Seiny kolem muzea, založeného Albertem Kahnem, bankéřem, který na začátku 20. století vytvořil několik nadací na podporu mezinárodní spolupráce a porozumění mezi národy. Ze svého majetku financoval nejen vytvoření tohoto parku, ale především vytvoření rozsáhlého archívu stereoskopických a autochromatických fotografií a černobílých němých filmů, dokumentujících společenský, politický a ekonomický život, kulturu, zvyky, náboženství a odívání nejrůznějších zemí a národů. Ty tvoří základ sbírek muzea a bývají pravidelně vystavovány na tématických dočasných výstavách.
To, co sem na periferii města láká návštěvníky především, je ale nádherná čtyřhektarová zahrada. Je členěna do několika částí, které vznikaly postupně, jak Kahn přikupoval okolní pozemky, a každá z nich je vytvořená v jiném stylu – najdeme tu nejen francouzskou zahradu, ale i anglickou, vogézský hluboký les s roklemi i japonskou zahradu. Albert Kahn Japonsko několikrát navštívil a na svém pozemku vytvořil nejen zahradu podle japonského stylu, ale i několik typických japonských domků s posuvnými stěnami.
Japonská vesnička
Japonská vesnička
Anglický park
Typická anglická „cottage“ v anglickém parku
Zlatý les – jeho název je jasný především na podzim, kdy se listnaté stromy zbarví do zlatava
Modrému lesu daly jméno smrky a cedry
Na úpatí modrého lesa najdeme i uměle vytvořený mokřad, v němž v tuto dobu kvetou lekníny a stulíky
Na kraji mokřadu leží rozlehlá louka s několika starými stavbami, ve kterých jsou některé technické prostory muzea. Kolem cesty jsou umístěny panely, na kterých najdeme část současné krátkodobé výstavy fotografií z Mongolska, pocházejících z Kahnovy sbírky. Zbývající část je potom vystavena uvnitř v muzeu.
Ve střední části leží ovocná a růžová zahrada. Jejich centrem je bílá konstrukce skleníku s tropickými rostlinami.
Z francouzské zahrady stačí jen projít bambusovým houštím a dostaneme se do poslední části – současné japonské zahrady. Je plná japonských zahradních kamenných a dřevěných prvků i bonsají a v jejím středu jí dominuje červený japonský most.
Musée et jardin Albert Kahn Boulogne – Billancourt, 10-14 rue du Port
V minulém příspěvku jsme si připomněli místo, kde zemřel a kde je pochován básník André Chénier (30.10.1762 – 25.7.1793), a dnes se podíváme na místo, kde před svým zatčením bydlel. Dům, který má svůj název Pointe Trigano napsaný na tabulce v průčelí, najdeme v blízkosti Porte Saint-Denis, tam, kde začíná čtvrť Sentier, plná maličkých obchodů s oblečením, které často slouží jen jako velkoobchodní vzorkovny, a současně taky podivných polotajných dílen a dílniček na výrobu oblečení.
Vysoký úzký dům, u kterého se od rue de Cléry odděluje rue de Beauregard, má díky svému zvláštnímu tvaru i zvláštní vnitřní dispozici – jsou v něm jen čtyři místnosti, v každém patře jedna (zato ale budou hodně světlé, protože dům má okna i z bočních stran). V přízemí býval obchod, dnes zavřený, a v suterénu kuchyně.
Básník André Chénier, jehož pobyt v tomto domě připomíná pamětní deska, byl zatčen 7. března 1794 za údajné „přechovávání dokumentů španělského velvyslance“, ve skutečnosti ale pro svůj odpor proti jakobínům. Byl odvezen do věznice Saint-Lazare a popraven 25. července 1794 (neboli podle revolučního kalendáře 7. thermidoru roku II). Spolu s ním zemřel i básník Jean Antoine Roucher a baron von Trenck, bratranec „našeho“ brněnského barona Trencka.
Jen kousek za tímto domem najdeme nejkratší ulici v Paříži. Jmenuje se rue des Degrés, Schodová ulice, a spojuje rue de Cléry a rue de Beauregard. Nevedou do ní žádná okna ani dveře a je tvořena – jak napovídá název – jen schodištěm dlouhým (nebo krátkým?) pět a tři čtvrtě metru. Čtrnáct strmých schodů, širokých 3,30 metru, dalo název uličce už v roce 1650.
Čtvrť Bonne-Nouvelle, rue de Cléry a rue des Degrés
Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St. Denis (linky 8 a 9)
Dnes vás pozvu do východní části Paříže na místo, které má tak pohnutou a zajímavou historii, že stojí za to si sem ke vzdálenému náměstí place de la Nation zajet.
Na místě u bývalých městských hradeb se před Francouzskou revolucí rozkládala ohromná zahrada kláštera sv. Augustýna, který byl během revoluce zrušen a budovy i s pozemky byly znárodněny. V roce 1794 byla zahrada vybrána jako tajné pohřebiště obětí, které byly popravovány gilotinou na blízkém place du Trône Renversé (dnešní place de la Nation). Od 13. června až do 27. července 1794, kdy byl popraven sám Maximilien de Roberspierre, hlavní organizátor těchto hrůz, se každou noc z náměstí do zahrady bývalého kláštera vydávaly vozy s těly obětí. Do dvou hlubokých jam tady byli pochováváni muži a ženy, popravení pod často smyšlenými a zanedbatelnými záminkami (například stařičká, ochrnutá, hluchá a slepá abatyše Luise de Montmorency-Laval z benediktýnského kláštera na Montmartru byla obviněná z toho, že „hluše a slepě“ osnovala komplot proti revoluci). Svůj život tady ukončili příslušníci té nejvýznamnější pařížské aristokracie a kléru, například vikomt Beauharnais, první manžel císařovny Josefíny, nebo babička, matka a sestra manželky generála de La Fayette, ale i básníci André Chénier a Jean Antoine Roucher. Celkem tady bylo popraveno 1306 osob ve věku od 16 do 85 let. Místo jejich posledního odpočinku bylo objeveno jen díky odvaze jedné dámy, která potají v noci sledovala vůz s ostatky svého popraveného otce a bratra.
Krátce po ukončení doby Teroru se ty nejvýznačnější šlechtické rodiny potají dohodly a společně odkoupily nejen pozemek tajného hřbitova, ale i okolní části čtvrti, kde byl vytvořen hřbitov s pietním místem, na němž jsou od té doby pohřbíváni potomci popravených. V areálu působí Kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Panny Marie. Soukromý hřbitov s kaplí a zbytky původního kláštera je zpřístupněn veřejnosti.
Vstupní nádvoří areálu s kaplí, studnou a budovami z doby Ludvíka XIII., které jsou jedinými pozůstatky bývalého kláštera sv. Augustýna
V kapli Notre Dame de la Paix de Picpus jsou po obou stranách oltáře umístěny mramorové desky s vyrytými jmény všech obětí
Za kaplí začíná rozlehlé pietní místo – nejdříve trávník obklopený růžemi…
…a v druhé části pietního a meditačního místa alej vysokých stromů a prostor, uprostřed kterého stojí socha sv. Michaela.
Vstup na hřbitov najdeme až v zadní části. Od jeho založení na začátku 18. století jsou tady umístěny pamětní desky některých popravených a jsou zde pohřbíváni výhradně jejich potomci. Proto je četba nápisů na hrobech současně přehledem jmen těch nejvýznačnějších francouzských šlechtických rodů.
Na hřbitově najdeme vzpomínku i na ty, kteří by sem patřili, ale hrob zde nemají, protože zemřeli v koncentračních táborech 2. světové války
Někteří členové šlechty jsou zde pohřbíváni dodnes, poslední pohřeb se tady uskutečnil v únoru letošního roku a jak je vidět, rodina si připravila prostor možná i na další dvě století dopředu.
V zadním rohu hřbitova najdeme hrob generála La Fayette, kterému se čest být pohřben na tomto místě dostala právě proto, že zde skončily ostatky předků jeho ženy. Generálovi, který se stal hrdinou americké války za nezávislost, vlaje na hrobě americká vlajka, která je údajně jedinou americkou vlajkou na světě, která není nikdy stahována, je jen pravidelně měněna vždy 4. července při příležitosti oslav amerického Dne nezávislosti, kdy se tady koná velký ceremoniál za účasti amerického velvyslance a nejvýznamnější politiků. Ceremoniál není bohužel veřejný, o možnost účasti je nutno žádat americké velvyslanectví v Paříži.
Ze hřbitova vede modrá zamčená branka, za kterou se teprve nachází pietní místo s vyznačením dvou jam, do kterých byly vhazovány ostatky popravených.
Pamětní desky slavných básníků
V těsné blízkosti hřbitova je umístěná brána bývalé klášterní kaple, v níž si tehdejší hrobníci zřídili kancelář, a kde se pořizovaly soupisy oblečení, z něhož byli popravení svlékáni. Vedle bývalé kaple byly v roce 1929 objeveny základy třetí pohřební jámy, která byla prázdná.
A jen jako perlička – u staré kamenné zdi, která odděluje obě části pietního místa, jsou umístěny úly. Med z Picpusu, údajně ten nejlepší, který je v Paříži produkován, si můžete koupit ve vstupní kanceláři areálu.
Cimetière de Picpus
Čtvrť Picpus, 35 rue de Picpus
otevřeno denně od 14 do 18 hod
vstupné 2 euro
Jak se tam dostat: metro Nation (linky 1, 2, 6 a 9), RER A
Předesílám, že vás dnes zvu na něco, co nemůžete navštívit, alespoň prozatím. Picassovo muzeum je totiž v rekonstrukci a bude otevřeno až v průběhu příštího roku. Potom se určitě podíváme dovnitř, dnes jen pár slov, ke kterým mě inspirovala hlavně knížka, kterou jsem nedávno dočetla. Jde o vzpomínky Picassovy vnučky Mariny, která bez obalu popisuje svého slavného, ale sebestředného, sobeckého a neomaleného dědečka, který psychicky deptal nejen své děti (kterým dával s radostí pociťovat, že nejsou nic než jen Picassovi potomci), a svého vnuka (a Marinina bratra) Pablita dokonce dohnal k sebevraždě (samozřejmě údajně podle Mariny).
Marina popisuje, jak žili v bídě z almužny, kterou jim Picasso občas přidělil. Někdy chodila se svým psychicky křehkým otcem Paulem (který byl Picassovým jediným synem z manželství s ruskou tanečnicí Olgou Chochlovou) a bratrem Pablitem dědečka navštěvovat. Přestože měli vždy návštěvu dlouho předem domluvenou, museli pokaždé čekat venku před vilou, jestli bude Mistr v dobrém rozpoložení a přijme je. Často se stávalo, že jim vzkázal po domovníkovi nebo po své tehdejší družce Jacqueline Roque, že je unavený a nechce je vidět. Popisuje všechna ponížení, která Picasso připravil Olze Chochlové (nikdy se s ní nerozvedl, aby jí nemusel vyplácet podíl na majetku, ale nežil s ní a měl mnoho jiných žen) i jim, popisuje, jak odmítal legitimizovat své další děti z dalších vztahů (s Marie-Thérèse Walter měl dceru Mayu a s Françoise Gilot dceru Palomu a syna Clauda) a odmítal se s nimi stýkat.
Knižka tak trochu zavání vyřizováním účtů, ale hlavně terapií psaním, kterou si Marina zřejmě naordinovala, aby se vyrovnala se svým dětstvím. I tak je ale zajímavá svým pohledem na to, že život s géniem někdy může být nesnesitelný.
Ať už byl Picasso jakýkoliv, nic to nemění na velikosti jeho díla. Díky tomu, že jeho dědicové zaplatili dědickou daň tak, že věnovali státu ohromný soubor jeho děl (která si stát sám z pozůstalosti vybral), máme možnost se s jeho dílem seznámit v pařížském muzeu, které bylo zřízeno právě z této kolekce z dědické daně. A jsem opravdu zvědavá, jak bude muzeum po rekonstrukci vypadat.
Takto najdeme Picassovo muzeum dnes – bez označení, ale také už bez viditelných stop po nějakých pracích na rekonstrukci (ty jsou vidět jen zezadu ze zahrady)
A takto vypadalo v roce 2006
Musée Picasso
Marais, 5 rue de Thorigny
zavřeno do jara 2013
Jak se tam dostat: metro St. Sébastien Froissart nebo Chemin vert
Nedávno se mě jeden můj čtenář ptal, zda se vyplatí koupit Paris Museum Pass, průkazku, kterou se dá předplatit vstupné do některých muzeí v Paříži a jejím okolí. Vstup může být opakovaný a v některých muzeích je přednost bez čekání ve frontě. Průkazka se dá koupit na 2 dny (za 39 Eur), 4 dny (za 54 Eur) nebo 6 dní (za 69 Eur).
Nikdy jsem tuto možnost nevyzkoušela a ani jsem o ní nepřemýšlela, takže si nejsem jistá, že dokážu odpovědět stoprocentně kvalifikovaně, ale protože tato věc možná bude zajímat víc čtenářů, zkusíme se na ni podívat spolu a rozebrat si jednotlivé aspekty.
Opakovaný vstup pro mě nemá cenu. Když si koupím vstupenku na 2, 4 nebo i 6 dnů, nepůjdu během několika dnů víckrát za sebou do stejného muzea (leda snad do Louvru, pokud ho chci vidět důkladně, ale v tom případě už nestíhám nic jiného).
Zajímavě zní informace o přednostním vstupu. Když si vzpomenu na hodinovou frontu do Sainte Chapelle, určitě bych tehdy uvítala, kdybych v ní nemusela stát (jenže když si koupíte vstupenku spojenou s Conciergerie a půjdete nejdřív tam – tam takové fronty nebývají – máte pak do Sainte Chapelle přednostní vstup tak jako tak). Problémem je, že přednost neplatí ve všech muzeích. Při mé smůle by byla dlouhá fronta zrovna tam, kde přednost neplatí. Výhoda je to tedy při nejmenším sporná.
A teď otázka ceny. Když vezmeme průměrnou cenu vstupného do muzea 8 Euro (někde 10, někde 5), aby se mi to vyplatilo, musela bych při dvoudenní vstupence navštívit za dva dny 6 muzeí, při čtyřdenní za čtyři dny 7 muzeí a při šestidenní za šest dnů 9 muzeí. Chci jich vůbec tolik vidět? Nedovedu si představit, že bych u té dvoudenní vstupenky měla stihnout 3 muzea denně – zřejmě bych běhala po Paříži s vytřeštěnýma očima, abych to zvládla, žádné muzeum bych si neužila a neviděla pořádně, po dvou dnech by mi splývala a nestihla bych už vůbec nic jiného. A kde mám potom dopolední kafíčko, oběd s kamarádkou a podvečerní apéro, kde mám parky, kde mám courání po předměstích? Kde mám ostatní muzea a výstavy?
Další věc je seznam muzeí, kde Paris Museum Pass platí. Najdete ho TADY. Jsou tam zajímavé objekty, jenže… když půjdu do Louvru, Musée d´Orsay, Centre Pompidou nebo pojedu na zámek ve Vincennes, je to otázka minimálně půl dne a nestíhám nic dalšího a tedy se mi to nevyplatí. Přitom existuje spousta dalších zajímavých muzeí, která na seznamu nejsou a která mě třeba zajímají víc než některé z těch ze seznamu. Zajímá mě třeba Poštovní muzeum (mě ne, i v tom pražském jsem byla jen jednou) nebo Muzeum kanálů (ne, jsem klaustrofobik) nebo Tropické akvárium (ale ano, jen proč zrovna v Paříži), nebo bych tam šla jen proto, že to mám předplaceno v ceně?
Další negativum je, že pokud budu běhat po muzeích, kam jsem si předplatila vstup, nedostanu se nejen do dalších placených muzeí, ale ani do těch, kam je běžně vstup zdarma a kde tedy toto srovnání ztrácí smysl.
Průkazka navíc neplatí pro krátkodobé výstavy, ale jen pro trvalé sbírky. Přesto jsem si původně myslela, že bych si ji při příští cestě do Paříže (zrovna teď, kdy čtete tento článek) pořídila na dva dny a vyzkoušela ji. Po tomto zamyšlení už mám jasno a vím, že to neudělám. Celkový vstup do muzeí, které jsou na seznamu a které chci ještě vidět, mě vyjde na cca 33 Euro. Do těch ostatních musím zaplatit tak jako tak. Když si budu vstupenky kupovat, můžu si rozložit prohlídky na celý týden a nemusím se dva dny honit – a navíc můžu jít třeba do Musée Arts et Métiers na večerní prohlídku, kdy je od 18 hod vstup zdarma.
Jak jsem předpokládala, nedokážu odpovědět jednoznačně, zda se Paris Museum Pass vyplatí, každý si to musí spočítat sám. Pro mě osobně je ale tato otázka vyřešená. Ve světle všeho, co jsem uvedla výše, si muzea samozřejmě neodpustím, ale bez Paris Museum Pass. Platí to samozřejmě ale jen pro mě. Určitě existují nadšenci, kteří ten maratón rádi absolvují a díky Paris Museum Pass ušetří. Máte s tím zkušenosti?
Fotografie převzata ze stránek www.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.