Dnes se vypravíme opět daleko z centra, tentokrát na východ města do čtvrti Charonne, kde jsme už v minulosti víckrát viděli nejrůznější průchody a úzké uličky. Ulička, do které se podíváme dnes, se jmenuje Impasse Rolleboise a najdeme v ní typické pařížské lucerny, zdi popnuté zelení, roztomilé malé domečky a na konci zvláštní dům s anglickou vlajkou.
Všimněte si, prosím, po pravé straně bílého panáčka Jérôma Mesnagera, o kterém jsme tady už taky víckrát mluvili, a patníků, které chránívaly zdi domů před koly vozů. Ještě se k nim na konci tohoto příspěvku vrátíme.
Nedávno se mi dostala do ruky objemná fotografická kniha s názvem Paris retraversée (možná bych to trochu nepřesně přeložila Paříží křížem krážem). V ní fotograf Jean Mounicq publikuje fotografie některých míst, která fotil na přelomu 70. a 80 let, některá i dříve a vícekrát, takže fotografie dosvědčují, jak se jednotlivá místa měnila. Překvapilo mě, jak ještě v 80. letech některá místa vypadala zanedbaně, kdybych neznala datum pořízení fotografie, tipovala bych to spíš třeba na 50. léta. Stejně tak je zarážející, kolik takových míst bylo za posledních dvacet až třicet let zbouráno nebo k nepoznání přestavěno.
V knize jsem našla i fotografii této slepé uličky z března roku 1979. To, co je na ní vidět, se naštěstí od současnosti tolik neliší, snad kromě dlažby a nových kanálových poklopů.
Podobné staré fotografie, přefotografované z knihy, jsem přidala i ke svému staršímu příspěvku o dřevěných domech Eden Bio, které byly postavené na místě dřívějších dvou úzkých uliček přímo naproti Impasse Rolleboise. Najdete je TADY.
Pokud byste si knihu chtěli prohlédnout, najdete ji v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské.
V dolní části avenue des Champs-Elysées, téměř před bránou zahrady Elysejského paláce, stojí uprostřed trávníku bez povšimnutí pomník, postavený jedné z nejznámějších postav francouzského odboje. Jean Moulin (1899 – 1943), prefekt departmánu Eure et Loire v Chartres, začal ihned po vypuknutí 2. světové války pracovat v odboji, později v roce 1941 musel opustit Francii a spolupracoval v londýnském exilu s Charlesem de Gaullem. Vrací se do Francie, zakládá Národní radu odboje, jejímž se stává předsedou, koordinuje odboj a funguje jako spojka s londýnským exilem. V červnu 1943 je zatčen, vyslýchán a mučen. Zemřel 8. července 1943 na nádraží v Metz, ve vlaku, který ho odvážel do Německa, kde měl být dále vyslýchán. Jeho tělo sice nebylo identifikováno, ale jeho fiktivní hrob – kenotaf – se nachází v Panthéonu.
Pomník vytvořil sochař Georges Jeanclos, vlastním jménem Jeankelowitsch, v roce 1984, kterému byla zakázka přidělena pravděpodobně z iniciativy prezidenta Mitterranda, který byl jeho přítelem.
Pět sloupů, rozmístěných v polokruhu, představuje „Slzy“, „Šepot odporu“, „Tiché uvěznění“, „Smrt“ a „Znovuzrození“.
Stejný sochař je autorem fontány v parčíku na Square Viviani v blízkosti chrámu Notre-Dame,viz TADY.
Čtvrť Champs-Elysées, Jardin de Champs Elysées
Jak se tam dostat: metro Champs Elysées-Clémenceau (linka 1 a 13)
Nedávno jsem viděla na nějakých francouzských internetových stránkách výsledky testu, kde zkoumali, jak Pařížané znají svoje město. Na otázku, jestli vědí, kde leží place Pablo Picasso, nedokázal nikdo odpovědět. Všichni totiž znají toto náměstí, křižovatku boulevardu Montparnasse s boulevardem Raspail, jako Carrefour Vavin, křižovatka Vavin, podle názvu nedaleké stanice metra.
Tady tlouklo srdce starého Montparnassu, místo, kde se ve 20. letech minulého století setkávali umělci a kde bujel divoký umělecký život té doby. Kromě Picassa, jehož jméno křižovatka nese a který se sem přestěhoval z Montmartru kolem roku 1912, tady žil Modigliani, Matisse, Apollinaire, Juan Gris, Celník Rousseau, Antoine Bourdelle, Fernand Léger, Ossip Zadkine, Moïse Kisling, Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ezra Pound, Marcel Duchamp, Diego Rivera, Alberto Giacometti, André Breton, Salvador Dali, Jean-Paul Sartre, Henry Miller, Django Reinhardt, Joan Miró, na konci svého života i Edgar Degas a mnoho dalších.
Modigliani, Picasso a Salmon na křižovatce Vavin v srpnu 1916, foto Jean Cocteau
Zlatý věk této oblasti přišel později s příchodem dalších Američanů a Angličanů – kromě Gertrudy Steinové, která byla tehdy v pařížských kruzích už dobře známá, se v blízkosti slavné křižovatky a v jejich kavárnách a restauracích usadil Ernest Hemigway, Peggy Guggenheim, D. H. Lawrence, James Joyce, William Faulkner a další a další. A jen jako perlička – v té době tady nechyběli ani Lenin s Trockým a další ruští revolucionáři. Dnes tady bují místo uvolněné a kreativní atmosféry zlatého věku bohémy jen pekelná doprava.
Hemingway (vlevo) s přáteli v pařížské kavárně
Křižovatku hlídá od roku 1938 ohromný bronzový Balzac, ukrytý v záhonku na rohu boulevardu Raspail, jehož autorem je August Rodin a kterého jsme už viděli v jeho muzeu TADY.
Kolem křižovatky stále leží kavárny, v nichž se dříve umělci setkávali a kde trávili celé dny i noci. Dnes už to samozřejmě nejsou ta levná, hlučná a přeplněná místa, kam chodili malíři, spisovatelé, zpěváci a modelky diskutovat, pít levný alkohol a ohřívat se, když v jejich nuzných bytech nebylo topení. Dnes jsou to drahé a snobské podniky, žijící ze své pověsti – ale přesto dodnes přitahují spoustu turistů i Pařížanů. Jedním z těch nejznáměších je Le Dôme, dnes luxusní rybí restaurace s michelinskou hvězdičkou.
Le Dôme dnes…
… a včera
Jen o pár domů dál leží další z těch nejslavnějších – La Coupole, jejíž zdi byly dříve téměř vytapetovány kresbami, které tady malíři nechávali, když neměli na útratu. Sedával tady také Jean Cocteau i Louis Aragon s Elsou Triolet, Man Ray i čokoládová tanečnice Joséphine Baker, později Jean-Paul Sartre se Simône de Beauvoir e suitou svých obdivovatelů. Dnes? Dnes je to sterilní luxusní restaurace, jejíž přízemní budova byla nastavena skleněnou přístavbou a jejíž interiér i s malovanými sloupy je sice památkově chráněný, ale jejíž kouzlo je nenávratně pryč.
Stejný osud měla i kavárna La Rotonde přímo naproti přes křižovatku, i tady dnes turisté marně hledají zašlou slávu divokých meziválečných let
Jednou z ulic, které také ústí do křižovatky Vavin, je rue de la Grande Chaumière, místo, kde žili umělci už před vypuknutím zlatého věku na blízké křižovatce, a to díky dvěma výtvarným akademiím, které tady tehdy existovaly.
Jedna z nich, Académie de la Grande Chaumière, funguje dodnes, zatímco ta druhá, Académie Colarossi, která nás zajímá víc, zanikla už ve 30. letech. Proč nás zajímá víc? Najdeme v ní české stopy, stejně jako v celé této ulici.
V domě číslo 13 měl v prvním patře nad tehdejší mlékárnou svůj první chudý ateliér Alfons Mucha (dnes je zde místo mlékárny madame Charlotte jakýsi Institut de cryothérapie), který na tuto akademii nejdříve chodil a později na ní i vyučoval. Podle knihy Kankán se svatozáří od Jiřího Muchy sem za jeho otcem docházeli František Kupka, František Bílek, Luděk Marold a další čeští umělci. Někteří z nich na akademii také studovali.
Mucha se později z čísla třináct přestěhoval naproti do pokoje v domě číslo 12 (který později přenechal spisovateli Strindbergovi) a ještě později do čísla 8, kde tehdy bydlel také Paul Gauguin, se kterým se tehdy přátelil.
Slavní umělci tehdejší doby jsou už dávno pryč, dnes na akademii studují další nadějní malíři a sochaři, ale v ulici zůstalo ještě pár pozůstatků dřívější umělecké atmosféry, například obchod s výtvarnými potřebami…
.. nebo hotel U akademií, který vyzdobil bílými panáčky street artista Jerôme Mesnager…
Najdeme tady také obyčejný malý krámek s kovovou galanterií….
… malou restauraci, určitě už ne tak levnou jako kdysi…
…nebo ateliéry s krásnými prosklenými okny.
No a nebyla bych to ani já, abych se i tady hned nerozhlížela po nějakých dvorcích. Našla jsem je hned za rohem v rue Notre Dame des Champs č. 76 a 78.
Dnes se podíváme jen kousek východně za Paříž, kam nás ještě doveze metro, na pevnost, která stojí na svém místě už od 14. století. Byla postavena na místě, kde už předtím ve 12. a 13. století za krále Filipa Augusta stával lovecký zámek Kapetovců. Král Ludvík Svatý, který zde zahájil stavbu Svaté kaple podle vzoru té pařížské na ostrově Cité, právě odtud odjel na svoji poslední křížovou výpravu, ze které se už nevrátil. Až do konce středověku byl zámek dále zvelebován a rozšiřován. Král Filip IV. z Valois ho nechal obehnat silnými hradbami a postavit donjon, obytnou věž, v níž se francouzští králové mohli cítit bezpečně.
Největší rozmach zažil zámek za krále Karla V., který se tady v roce 1338 narodil a později si z něj udělal svoje hlavní sídlo i sídlo své vlády. Práce na stavbě zámku pokračovaly i v dalších stoletích, každý z králů nechal zrekonstruovat nebo přistavět další části. Tou nejrozsáhlejší přístavbou, dílem královského architekta Louise Le Vau, byly dva paláce v jižní části areálu, Pavillon du Roi a Pavillon de la Reine, postavené v polovině 17. století pro Ludvíka XIV. Když se král později rozhodl, že přesídlí s celým dvorem z Louvru do Versailles, na Vincennes už mu nezbýval čas, ale přestavba zámku byla i přesto dokončená, včetně monumentální jižní brány a úprav zámeckého parku, které provedl významný zahradní architekt Le Nôtre, autor téměř všech královských palácových zahrad té doby.
Poté, co po roce 1670 králové Vincennes definitivně opustili, se z pevnosti stalo vězení, kde byl vězněn například i markýz de Sade, Denis Diderot nebo hrabě Mirabeau.
V první polovině 18. století v zámku fungovala manufaktura na porcelán, která později přesídlila do města Sèvres.
V roce 1796 byl v zámku zřízen arzenál zbraní. V té době byly zbořeny některé historické budovy, jako například zbytky původního loveckého zámku z doby Ludvíka Svatého, a byly postaveny nové vojenské budovy, které v areálu existují dodnes.
Vstupní bráně v mohutných hradbách nechybí ani padací most, kterým se do zámku vstupuje přes hluboký příkop
Na levé straně dnešního rozlehlého nádvoří stával dříve lovecký zámeček, jak potvrdily vykopávky v 80. letech minulého století. To je dobře vidět na plánku z roku 1654, kde je tento zámek zvýrazněn světle modrou barvou, Svatá kaple červenou a donjon tmavě modrou. Vstupní brána, kterou jsme vešli, je uprostřed pravé části hradeb.
Za bývalými vojenskými budovami, dnešním provozním zázemím zámku, jsou vidět staré původní hradby ze 14. století
Sainte-Chapelle, Svatá kaple, ve slohu pozdní gotiky. Její stavba trvala téměř dvě stě let. Dokončena byla až v roce 1552 za krále Jindřicha II. Na rozdíl od svého předobrazu v centru města nemá dvě patra, ale pouze jedno, je stejně vysoká, ale delší a širší. Původně v ní měla být uchovávána část relikvií, především Kristovy trnové koruny, ty však nakonec skončily všechny v Sainte-Chapelle na ostrově Cité.
Barevné vitráže pocházejí z let 1555-1556, bílá okna v lodi byla naopak vytvořena až po 2. světové válce. Některá z nich byla poškozena při bouřce v roce 1999 a jsou tedy zcela nová.
Kaple je samozřejmě zcela prázdná, z její výzdoby se nedochovalo vůbec nic. Dvířky v přední části se můžeme dostat na kůr, odkud máme nejen výhled do celé stavby, ale také na zdobený strop a rozetové okno nad vstupem. To znázorňuje motiv krále Slunce – Ludvíka XIV.
Zdobený svorník klenby
V levé zadní části kaple můžeme projít do královské oratoře, v níž je nyní hrobka vévody d´Enghien, který byl v roce 1804 ve Vincennes souzen Napoleonovým soudem za údajné spiknutí s Agličany proti Francii, a popraven v hradním příkopu.
V kapli je vystavený původní zvon ze zvonice kaple z doby Karla V.
V kapli jsou také vystaveny makety celého areálu. Tato nám ukazuje situaci kolem roku 1650, ještě před stavbou dvou jižních křídel, ke které došlo na konci 17. století. Odpovídá tedy plánku nahoře.
Přímo proti kapli leží takzvaný donjon, pevnost, obklopená příkopem a hradbami s padacím mostem, ve kterém se nacházela samotná královská rezidence. Zatímco v přízemí věže a tedy pod úrovní terénu byly sklady potravin a vody, místnosti krále se nacházely v 1. a 2. patře, ve vyšších patrech – dnes, bohužel, zřídkakdy přístupných – potom bydlelo služebnictvo.
Věž má jednoduchý půdorys čtverce s kamennými, přes tři metry silnými zdmi. V každém patře se nachází jedna centrální místnost s klenbou, nesenou sloupem, ve třech rozích jsou potom umístěny menší místnosti a ve čtvrtém točité schodiště.
V době, kdy donjon sloužil jako vězení, byly prý okenní výklenky zazděny a každý z nich sloužil jako samostatná cela
Přestože v 16. století králové přebývali většinou v Louvru, tady v donjonu ve Vincennes se často skrývali v době náboženských válek. V roce 1574 tady ve druhém patře zemřel král Karel IX., neblahý strůjce svatobartolomějské noci, při níž byli v Paříži povražděni hugenoti (i když se má spíše za to, že to byl nápad jeho matky Kateřiny Medicejské). Po vraždě Jindřicha IV. Navarrského v roce 1610 se tady skrývala i Marie Medicejská se svým synem, budoucím králem Ludvíkem XIII., který zde strávil velkou část svého dětství a mládí.
Z doby, kdy věž sloužila jako vězení, se na zdech zachovaly vyryté nápisy a obrázky, které zde zanechali vězni. Někteří z nich svoje dílo dotáhli do dokonalosti, jako v té cele dole, v níž byl vězněn Napoleonův zpovědník Monseigneur Boulogne. Údajně byl ve stejné cele vězněn i Mirabeau.
Z terasy věže na úrovni prvniho patra je krásný výhled na arkády a novější přístavby z poloviny 17. století. Jižní branou je potom možné projít do parku Vincennes – ale to už by bylo na jiné, také dlouhé povídání, protože na jeho 995 hektarech můžeme najít spoustu zajímavostí.
Vincennes, Avenue de Paris
Otevřeno:
od 21. května do 22. září od 10 do 18 hod, Sainte-Chapelle od 10 do 12 hod a od 14 do 17.30 hod
od 23. září do 20. května od 11 do 17 hod, Sainte-Chapelle od 11 do 12 hod a od 15 do 16 hod
Vstupné 8,50 euro, do 18 let zdarma
Jak se tam dostat: Metro Château de Vincennes (linka 1)
Růžový domeček na severním svahu Montmartru nám dnes ukazuje, jak tato vesnice za hradbami mohla kdysi vypadat. Rue l´Abreuvoire, na jejímž horním konci dům stojí, vedla dolů na křižovatku s rue Girardon k napajedlu (po němž ostatně dostala jméno), které zásobovalo místní obyvatele vodou a kam vodili večer pít koně a dobytek.
V roce 1902 v domě při své první cestě do Paříže krátce bydlel Pablo Picasso. Dnes je v domečku, který vypadá mezi okolními banálními činžáky ze začátku 20. století jako divadelní dekorace, kavárna a restaurace.
Takto vypadal růžový dům kolem roku 1890
Dům proslavil malíř Maurice Utrillo, neznámý a na alkoholu závislý syn modelky a malířky Suzanne Valadon, který ho namaloval kolem roku 1910. Obraz od něj koupil za pár franků spisovatel Octave Mirbeau. Při prodeji Mirbeauovy pozůstalosti v roce 1919 byl obraz prodán za na tehdejší dobu vysokou cenu 1000 franků, což vzbudilo o malíře velký zájem. Byla mu okamžitě uspořádána výstava, ceny jeho obrazů začaly strmě růst a malíř se během krátké doby stal velmi slavným.
Maurice Utrillo dům maloval ještě mnohokrát v různých obdobích svého života. Mezi jeho díly můžeme najít i následující obrazy, které tento rohový domek zobrazují.
Dnes je to přesně 57 let, kdy Maurice Utrillo zemřel v gaskoňských lázních Dax, kde byl se svojí ženou na léčení. Je pohřben na hřbitově Saint-Vincent na Montmartru, jen pár desítek metrů od růžového domu, který proslavil a který ho proslavil.
Montmartre, 2 rue de l´Abreuvoir
Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
Dnes vás pozvu na návštěvu muzea, jehož název by se dal přeložit také jako Uměleckoprůmyslové muzeum, a které je podle mě jedním z nejkrásnějších v Paříži. Je důkazem toho, že Francouzi mají při vytváření muzeí nekonečnou invenci a inspiraci. Technické exponáty, které by při jiné prezentaci a v jiných prostorách působily možná nudně, jsou tady rozmístěny tak, že některé sály prostě berou dech. A to mě technika vůbec nezajímá a čekala jsem, že pro mě muzeum bude pěkná nuda. Nebyla.
Muzeum je součástí Národní konzervatoře pro umění a řemesla (Conservatoire National des Art et Métiers), založené už v roce 1794 jako škola pro techniky a inženýry, která od roku 1798 sídlí v bývalém královském převorství Saint-Martin-des-Champs (sv. Martina v polích). Muzeum bylo založeno jako výukové a jsou v něm shromážděny různé přístroje, stroje, modely, technické plány a nákresy od 18. století do dnešních dob. Celkem obsahuje asi 80 tisíc položek, z nichž je vystavená pouze zhruba jedna dvacetina.
Kromě budov bývalého převorství zabírá muzeum i dávno odsvěcený kostel Saint-Martin-des-Champs. Jak uvidíme níže, právě tam se nachází srdce sbírek.
Před vchodem do muzea stojí jeden z modelů sochy Svobody, o které jsme už mluvili TADY, díla sochaře Bartholdiho, na jejíž nosné konstrukci spolupracoval i tým francouzských inženýrů, vedených Gustavem Eiffelem.
Interiér kostela. V jeho lodi je zavěšený model Foucaultova kyvadla, kterým jeho tvůrce prokazoval otáčení Země (a jehož originál visí v kopuli Panthénu, vizTADY). Čtenáři Umberta Eca si možná vzpomenou, že právě tady začíná také jeho román Foucaultovo kyvadlo. Na jeho začátku najdete také sugestivní popis muzea.
Po celé jedné straně prostoru bývalého kostela je vybudována ocelovo-skleněná rampa, na které jsou umístěny rozměrné exponáty starých automobilů (a nejen starých, najdete tady taky jednoho Renaulta jako Formuli 1) a různých parních strojů, pod stropem jsou potom zavěšeny první letouny. Na rampu se dá vystoupat a dostat se tak až téměř pod strop kostela – tento pohled z výšky pro mně byl bez pochyby jeden z nejsilnějších dojmů.
Rampa začíná další další sochou Svobody – jde o původní model v měřítku 1:16, který muzeu odkázala manželka sochaře Bartholdiho po jeho smrti v roce 1904
Ve výšce můžeme z rampy zblízka obdivovat i vitrážová okna a další výzdobu bývalého kostela
Kostel není ovšem jediným prostorem muzea, kde najdeme takové nadměrné exponáty. I nad čestným schodištěm na nás čeká první model vrtulníku z roku 1841
Sbírky muzea se člení do sedmi tématických skupin – vědecké přístroje (měřidla, váhy, ale také theodolity a podobné přístroje), materiály, stavebnictví, komunikace, energie, mechanika a doprava. Jsou zde představeny modely nejrůznějších strojů, počínaje ozubeným kolem, přes tkalcovský stav, tiskařské rotačky, turbíny, parní stroje až po lunární vozítko, a celé kompletní dochované vědecké laboratoře slavných francouzských fyziků minulosti.
Každý rok bývá v muzeu instalována i dočasná výstava – v současné době jsou jejím tématem roboti.
Myslím, že při cestě do Paříže s většími dětmi to může být dobrá alternativa na některé deštivé odpoledne. Výstavní prostory bývalého kostela a některé další sály si ostatně můžete virtuálně prohlédnout na stránkách muzea TADY.
Musée des Arts et Métiers
Čtvrť Arts et Métiers, 60 rue Réaumur
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 6,50 Eur, do 26 let zdarma,
první neděli v měsíci a ve čtvrtek od 18 do 21 hod zdarma pro všechny
Jak se tam dostat: metro Arts et Métiers (linka 3) nebo Réaumur-Sébastopol (linka 4)
Zkrátka nemůžu jinak. Na začátku listopadu, pro mě nejmíň stravitelného měsíce v roce (i přesto, že mám v listopadu narozeniny), jsem si místo všech těch seriózních památek, o kterých bych chtěla a mohla psát, našla letně rozjásané fotky zapadlé slepé uličky na severozápadě města, na kterou nemůžu zapomenout a kam se určitě ještě vrátím.
Románský kostel s raně gotickými prvky, stojící na samém vrcholku Montmartru, byl postavený v roce 1147 na místě, kde stával už Martův chrám a ve 3. století skromná kaple sv. Denise. Je posledním pozůstatkem velkého a bohatého královského ženského benediktýnského opatství, založeného manželkou krále Ludvíka VI. Adélou Savojskou (která je v kostele pohřbená). V následujících stoletích sloužil kostel současně jako klášterní i jako farní – a jen díky tomu byl ušetřený v době Francouzské revoluce, kdy bylo zdejší opatství nejen zrušeno a vybrakováno včetně přilehlého hřbitova, ale jeho pozemky a budovy byly rozprodány a rozbořeny. Stará abatyše Marie-Louise de Montmorency Laval, slepá, hluchá a ochrnutá, skončila v roce 1894 pod gilotinou za údajný odpor proti revoluci.
Vitráže pocházejí z roku 1953.
I tady si sv. Denis nese v rukou svoji sťatou hlavu
Kovovou branou z dvorku před kostelem se vchází na malý hřbitov Calvaire, ležící u severní zdi, založený v roce 1688. Po zničení za revoluce byl znovu otevřený až v roce 1801, sloužil však jen dalších třicet let, než byl definitivně uzavřený. Hřbitov je veřejně přístupný pouze jeden den v roce, a to 1. listopadu na Den všech svatých, někdy i při Dnech světového dědictví. Teď se můžeme podívat dovnitř aspoň škvírou v bráně.
Église Saint-Pierre de Montmartre
Montmartre, 2 rue du Mont Cenis Otevřeno denně od 8,45 do 18 hod
Na název Bateau Lavoir narazíte ve všech knihách o malířích, působících v Paříži na začátku 20. století. Ateliérem v budově s podivným názvem Prádelní loď prošli téměř všichni, kdo v umění té doby něco znamenali. Přestože dnešní budova na malém náměstí place Emile Goudeau už je jen replikou, protože ta původní vyhořela v roce 1970, i dnes z tohoto místa dýchá historie a určitě stojí za to se tady zastavit.
Náměstí je i dnes jedním z nejklidnějších míst na Montmartru. Hordy turistů se valí jinudy a my si tady můžeme v klidu sednout na lavičku u staré fontány a zavzpomínat, co všechno se tady přihodilo.
Kolem roku 1860 byla na tomto místě postavená malá továrna na piana, která nahradila původní tančírnu, stojící na srázu starého lomu, která musela být stržená kvůli sesuvům půdy. Tovární budova z cihel a dřeva byla v roce 1889 přestavěná na bydlení s originálním řešením – ve dvou patrech, zasunutých do svahu, kde se z náměstí vstupovalo rovnou do druhého patra z kterého se potom tmavými schodišti a chodbami sestupovalo do přízemí, byly kolem centrální chodby vybudovány malé pokojíky, připomínající kajuty na lodi.
Toto zvláštní uspořádání domu vyneslo název Bateau – Loď, ale až teprve malíř Max Jacob vymyslel název Bateau Lavoir – Prádelní loď, možná proto, že budova tak trochu připomínala čluny, které kotvily na Seině, a které sloužily jako prádelny.
Prádelní lodi v centru města u quai de la Monnaie
V dřevěném baráku sice už v roce 1885 pracoval August Renoir, ale teprve až kolem roku 1900 si tyto levné, špinavé a nuzné pokojíky bez topení a s jediným vodovodním kohoutkem na chodbě v přízemí začali pronajímat jako ateliéry umělci, především cizinci, hledající kariéru v Paříži, a to hlavně Španělé a Italové. Levné a chudé ateliéry v Bateau Lavoir se stávaly čím dál známějším útočištěm nejen malířů, ale i spisovatelů a dalších umělců. Jejich sláva narostla ještě více po příchodu Pabla Picassa v roce 1904, který sebou přivedl skupinu svých přátel a který tady podle svých slov prožil nejšťastnější období svého života.
Picasso ve svém ateliéru v Bateau Lavoir
Za osm let, kdy tady měl Pablo Picasso ateliér, se z tohoto nevábného chudinského baráku, plného hlučných obyvatel, stalo skutečné centrum pařížského uměleckého života. Picasso se tehdy hodně přátelil s Georgem Braquem a z jejich přátelství a spolupráce se právě zde zrodil kubismus. Tím prvním obrazem, který tady Picasso v tomto stylu namaloval, byl jeden z jeho dnes nejslavnějších obrazů Slečny z Avignonu.
Ateliéry prošel i Paul Gauguin, Celník Rousseau, Juan Gris, Constantin Brancusi, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Max Jacob, Henri Matisse, Maurice Utrillo, Fernand Léger, Georges Braque, Raoul Dufy nebo André Derain, ale také Guillaume Apollinaire, Alfred Jarry, Jean Cocteau nebo Gertruda Steinová. Většina z nich ateliéry opustila poté, co se proslavila a mohla si dovolit lepší bydlení – a i ti, co toto štěstí neměli okamžitě, odešli ještě před 1. světovou válkou na Montparnasse, který přebral roli uměleckého světa poté, co Montmartre začal být příliš drahý a snobský. Dřevěný barák pod vrcholkem kopce nicméně přežil dalších víc než padesát let, až do osudného 12. května 1970.
Při požáru lehla popelem téměř celá budova, která byla už v roce 1965 zapsána na seznam kulturních památek – zachována zůstala jen čelní zeď a část prosklených ateliérů, vedoucích do rue d´Orchampt. Replika původních ateliérů byla postavena o pět let později.
Pohled na venkovský dvorek domu, těsně přiléhajícího k ateliérům. Dvorek je vidět přes mřížový plot na rohu náměstí a rue d´Orchampt.
Tip: Část ateliérů, postavených ve vnitrobloku, je také dobře vidět z průchodu domu číslo 6 v rue Garreau, bohužel chráněného mříží.
Montmartre, 13 place Emile Goudeau (někdy také uváděné jako pokračování rue Ravignan)
Říkáte, co je to za nesmysl, že každý ví, že Paříž má jen 20. obvodů? To samozřejmě má, ale neznámý street artista (on tedy určitě neznámý není, jen jsem o něm nikde nenašla žádnou informaci) vytvořil i ten 21. V uličkách kolem Rue du Faubourg Saint-Antoine jsem na zdi našla tyto tabulky s názvy fiktivních ulic.
Hned ta první přinutí nezasvěcené k tomu, aby kroutili hlavou. Ten trochu zasvěcenější má před sebou teď složitý úkol vysvětlit, proč zrovna pozpátku zrcadlově obrácené písmo. Je to narážka na jeden ze slangových způsobů pařížského dialektu, takzvaný „verlan“, kterým mluví hlavně mladí lidé, většinou z určité sociální vrstvy, pocházející z chudších předměstí, kteří ve dvou a víceslabičných slovech přehazují slabiky a jednoslabičná slova rovnou čtou obráceně. Tento způsob mluvy údajně pochází z dávných dob, tvrdí se, že například filozof Voltaire si zvolil svůj pseudonym podle jména své obce Airvault, že se tento argot objevuje i ve Villonově Malém testamentu, nebo že už v díle o Tristanovi a Isoldě z 12. století je podle stejného principu vytvořená Tristanova přezdívka Tantris.
Verlan se rozšířil hlavně v 90. letech minulého století, především díky některým zpěvákům, kteří ho začali používat ve svých textech. Některé výrazy jsou dnes už běžnou součástí hovoru – můžete tak slyšet slova jako „tromé“ místo „métro“ , „meuf“ místo „femme“ (žena), „ouf“ místo „fou“ (blázen) nebo třeba „laisse béton“ místo „laisse tomber“ (něco jako vykašli se na to). Koneckonců i samotný výraz „verlan“ je obrácenou fonetickou verzí slova „l´envers“, nebo-li „obráceně“. (Ponechávám stranou fakt, že na té zdi je slovo „verlan“ foneticky zkomoleno a vytváří další slovní hříčku).
I další tabulky si hrají s jazykem, například dole je foneticky přepsáno „I love street“.
(Mimochodem, omlouvám se za kvalitu obou fotek, přesně tady mi došla baterka ve foťáku a už jsem to fotila jen mobilem).
Věřím tomu, že se v ulicích Paříže dají najít ještě další zajímavé tabulky s podobnými bláznivými nápisy. Pokud byste na ně narazili, budu ráda, když se o ně podělíte 🙂
Plánek je převzatý z oficiálních stránek 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.