Jen pár kroků od luxusního náměstí place Vendôme leží další velké náměstí, o kterém tištěné průvodce mlčí. Jmenuje se place du Marché Saint-Honoré a ii když se samozřejmě slávě a významu place Vendôme rovnat nemůže, historicky zajímavé je bezpochyby také. Dnes náměstí dominuje ohromná skleněná stavba kancelářského a nákupního centra, které nahradilo dřívější tržnici z druhé poloviny 19. století. Vidět je už z dálky a na první pohled šokuje i z blízkých ulic svojí ohromnou skleněnou hmotou.
Na místě dnešního náměstí stával od roku 1615 klášter sv. Jakuba, založený Marií Medicejskou pro řád dominikánů, nazývaných právě podle sv. Jakuba „jakobíni“. Za Velké francouzské revoluce byl tento klášter stejně jako mnoho dalších zrušen a v jeho velké knihovně se usídlil takzvaný Klub jakobínů, revoluční politický spolek, založený v roce 1789, jehož cílem byla přeměna konstituční monarchie na republiku pod Robespierrovým vedením. Po všech revolučních peripetiích v době Teroru Jakobíni klášter opustili po zrušení klubu v den Robespierrovy popravy 27. července 1894.
V roce 1807 byl klášter zbořen a na jeho místě vzniklo náměstí, na kterém se už od roku 1820 konaly trhy. V roce 1864 byly na náměstí postaveny čtyři pavilóny tržnice a fontána. Pavilóny zde stály až do roku 1955, kdy byly zbořeny.
Takto náměstí vyfotografoval v roce 1945 slavný francouzský fotograf Robert Doisneau
V roce 1997 byla na náměstí postavena skleněná budova, kterou navrhl slavný katalánský architekt Ricardo Bofill. Centrální průchod budovou ve svém názvu připomíná historii tohoto místa – nazývá se Passage des Jacobins a je lemovaný obchody.
Ve skleněném plášti budovy se odrážejí staré domy kolem náměstí, ze kterého se dnes stala pěší zóna, plná restaurací a kaváren
Čtvrť Place Vendôme, Place du Marché Saint-Honoré
Jak se tam dostat: metro Tuileries (linka 1) nebo Pyramides (linka 7 a 14)
Mojí „domovskou čtvrtí“ v Paříži je 14. obvod. Ne že bych tam někdy skutečně bydlela, ale už to tak vychází, že si při svých cestách většinou najdu ubytování někde v okolí Montparnassu, v blízkosti své oblíbené rue Daguerre (pokud ne přímo v ní). Taky tento obvod znám možná ze všech nejvíc, i když je pořádně rozlehlý.
Ani při poslední cestě jsem neudělala výjimku a zase jsem se do 14. obvodu vrátila. A tuto uličku jsem objevila hned za rohem. Nic významného se tu nestalo, nikdo známý tady nežil (nebo o tom nevím), ani tady nestojí žádná důležitá stavba, jen se mi tady prostě líbilo.
Čtvrť Plaisance, passage de la Tour de Vanves
Jak se tam dostat: metro Gaîté nebo Pernety (linka 13)
Je zvláštní, že přímo pod věžemi Notre-Dame najdeme v i plné turistické sezóně místa, kde nikoho nepotkáte. Turisté, kteří se tísní u vchodu do katedrály nebo stojí v dlouhé frontě na výstup na její zvonici, chodí jen po tradičních vyšlapaných cestách a netuší, že za rohem mohou narazit na zajímavosti, o kterých se v tištěných průvodcích nepíše. Uličky vedle katedrály pamatují mnoho století a i když domy v nich většinou už nejsou původní, přesto stojí za prozkoumání.
Na dnešní výpravu se můžeme vydat z náměstí place Jean XXIII za katedrálou, které jsme TADY viděli už minule
Zahneme do rue Chanoinesse, Kanovnické ulice, kde stávalo třiatřicet domů kanovníků z Notre-Dame a která bývala hlavní cestou kláštera, který se tady vedle katedrály rozkládal v dobách Karlovců (kolem 7. století). Dnes ho tady připomíná už jen název ulice, oddělující tento kout ostrova od katedrály – rue du Cloître, Klášterní ulice. Na tomto konci rue Chanoinesse nás mezi šedými stavbami možná upoutá červená budova státní školy pro vzdělávání soudců. Budova má střízlivé a seriózní určení a pověst, na rozdíl od protějšího domu (na fotce úplně vlevo), na jehož místě stával dům, kde podle pověsti bydlel v roce 1387 takzvaný krvavý holič. Ten se spolčil se svým sousedem paštičkářem, který vyráběl masem plněné pečivo. Společně chytali nebohé pocestné, kteří poté končili ve sklepě paštičkáře, kde byli zpracováváni v jeho výrobně. (Zkrátka takový středověký Sweeney Todd). Ještě máte chuť na oběd?
Raději se vydáme úzkou středověkou rue Chantres, kterou projdeme až na nábřeží na quai des Fleurs. Oproti ostatnímu terénu jsme tady poměrně nízko, je to tím, že se tady nábřeží dříve svažovalo k přístavišti Port Saint-Landry a základy domů byly proto stavěny velmi nízko.
Na rohu ulice des Ursins nás může zaujmout dům, jehož středověké, místy obnažené zdivo, okna, dveře, vitráže, tepané mříže a klenby nám mohou připomínat středověk. Chyba, dům byl postavený v roce 1958, ale na jeho stavbu byly použity stavební prvky z původní stavby, která bývala součástí kláštera Notre Dame, i z dalších mimopařížských středověkých domů, všechno tak trochu ve stylu „každý pes jiná ves“.
Dům měl svého času v pronájmu excentrický milionář Aga Khan.
Na rohové zdi domu nám zelená tabulka ukazuje, kam až vystoupala voda při velké povodni v roce 1910
Přímo naproti se po pár schodech můžeme dostat na nábřeží quai des Fleurs, my se ale raději podíváme do malého parčíku, vklíněného mezi ulici a nábřežní zeď, s kamennou fontánou se dvěma lvími hlavami, chrlícími vodu
Odtud se vydáme ulicí rue des Ursins, kde i další domy v sobě mají zakomponovány středověké prvky – i když ráz ulice je trochu narušený budovou policie, která prostupuje celým blokem a ústí úděsným vjezdem do garáží v rue Chanoinesse.
Ve stejné ulici sídlí i pařížský kněžský seminář se sochou Panny Marie s Ježíškem na fasádě
Nejstarší a nejmalebnější část najdeme kolem Rue Colombe, kde téměř těsně u nábřeží stojí staré domy, ve kterých kypí životem malé hospůdky
V těchto místech stávala brána, která uzavírala klášter od nábřeží
Před domem číslo 6 v rue de la Colombe je dlažbou vyznačeno umístění prvních městských galsko-římských hradeb z doby, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutèce. Byly postaveny na konci 3. století a jejich úkolem bylo chránit město před nájezdy barbarů.
Po rue de la Colombe jsme se dostali na druhý konec rue Chanoinesse, kde narazíme na další staré domy s malebně upravenými restauracemi. Tento dům s číslem 26 v rue Chanoinesse stojí na místě dřívějšího průchodu, vedoucího do domu číslo 19 v rue des Ursins, a jeho dvorek s původní dlažbou je dodnes vydlážděný náhrobními kameny s nápisy, vyrytými gotickým písmem, pocházejícími údajně ze zrušeným kostelů z ostrova Cité. Také tady prý stojí sloupy z dávno zrušeného kláštera v rue Saint-Jacques. Fotky vám bohužel ukázat nemůžu, i když jsem už několikrát před domem číhala, až někdo vyjde a pustí mě dovnitř, zatím bylo moje čekání, bohužel, bezvýsledné.
Vedlejší dům, obrostlý bujnou zelení a na jaře ověšený stovkami fialových květů vistárie, pochází z roku 1512 a býval dříve kanovnickým domem. Restaurace má uvnitř několik romantických salónků a za nakouknutí stojí i správně omšelý dvůr. Většinou bývá otevřený, takže nám nic nebrání do něj nakouknout.
Právě na tomto místě stával dům, kde údajně kdysi žil kanovník Fulbert, který měl krásnou neteř Heloïse a který požádal svého mladšího kolegu Pierra Abélarda, aby se ujal její výchovy. Tak vznikl jeden z nejznámějších francouzských milostných příběhů z 11. století o lásce mezi oběma mladými lidmi, kteří spolu nejdříve uprchli, narodil se jim syn Astrolabe, poté se sice vrátili do Paříže (dům, kde spolu údajně žili, stál nedaleko odtud na dnešním nábřeží quai des Fleurs), ale společnost a církev je rozdělily a oba dožili odděleně v klášteře. Jejich osud se spojil až na hřbitově Père Lachaise, kam byly roku 1817 do společného hrobu přeneseny jejich ostatky.
V domech v této uličce a v jejím okolí, které stávaly na místě těch současných, žilo mnoho postav z francouzské historie a literatury (za všechny například dramatik Jean Racine), jejichž jména nám většinou nic neříkají a kteří jsou tu připomínáni na pamětních deskách. A pak jsou tu jiné domy, kde sice pamětní deska chybí, ale kde žil někdo, jehož jméno známe.
V tomto domě s číslem 16 v rue Chanoinesse bydlel po své emigraci do Francie v roce 1948 až do své smrti v roce 1974 spisovatel Jan Čep.
Z malého parčíku za chrámem Notre Dame, který nese jméno papeže Jana XXIII., který vykonával svůj pontifikát pouhých pět let od roku 1958 do roku 1963, je krásný výhled na zadní část Notre Dame se sakristií a presbytářem.
Na tomto místě kdysi stával episkopální palác, který byl vydrancovaný a zapálený 14.února 1831. O šest let později byl půlhektarový pozemek převedený na město s povinností zkrášlit ho – a právě tehdy byl vytvořený tento park.
Uprostřed prostranství se tyčí novogotická fontána se sochou Panny Marie a různými alegorickými sochami. V květinovém záhonu okolo jsou umístěné tabulky s názvy botanických zahrad, se kterými ta pařížská spolupracuje.
Uprostřed prostranství, vysypaného pískem, stojí altánek a kolem jsou rozmístěné nekonečné řady laviček. Do parčíku prý chodívala malířka Toyen, která ve svém stáří bydlela nedaleko – a údajně si tady do písku neustále něco kreslila klacíkem.
Kostel vlastně není zas tak úchvatný, aby bez něho turista nemohl žít, ale pokud budete ve čtvrti Batignolles, za návštěvu stojí. Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících.
Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.
Kostel má tvar řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný tvojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů, který nemá zvonici.
Oltář a socha Panny Marie nad ním pocházejí z doby kolem roku 1840
Kostel stojí na malém náměstí s pěší zónou, stíněnou vysokými stromy, pod kterými najdeme obchůdky a kavárny, stejně jako v celém širším okolí.
V nedaleké uličce Cité Lemercier bydlel ve svých pařížských začátcích v levném hotelu v čísle 15 zpěvák Jacques Brel. Údajně k hotelu tak přilnul, že pokoj platil i nadále, i když se proslavil a odstěhoval. Hotel bohužel už neexistuje, byl při pozdější rekonstrukci zbořený, stejně jako další staré domy v uličce, které byly nahrazeny novou stavbou. Ulička je soukromá a já jsem ji, bohužel, našla neprodyšně uzavřenou – ale třeba budete mít víc štěstí.
Hned za kostelem leží Square des Batignolles – park založený v polovině letech 19. století podle plánů barona Haussmanna. Najdete v něm kromě potůčku i rybníček s červenými a zlatými rybkami a spoustou kachen, vodopád a umělou jeskyni.
Jedna z cest v parku nese jméno zpěvačky a skladatelky Barbary, vlastním jménem Monique Serf, která u nás nebyla, bohužel, skoro vůbec známá ani v době své největší slávy v 60. a 70. letech, ale ve Francii je pro svůj skvělý hlas dodnes jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších interpretek. Její písničky mají zajímavé texty a působí většinou melancholicky a smutně. Jedna z těch veselejších písní se jmenuje Ma plus belle histoire d´amour – Můj nejhezčí milostný příběh. Naopak ta další písnička, kterou tady uvádím, je jedna z jejích nejsmutnějších. Jmenuje se Nantes a pokud vám bude připadat povědomá, není to náhoda. Na svém posledním CD ji nahrála Hana Hegerová.
Batignolles, place du Docteur Felix Lobligeois
Jak se tam dostat: metro Brochant nebo La Fourche (obě linka 13) nebo Rome (linka 2)
Kolejiště a nástupiště nádraží Montparnasse jsou překryty tříapůlhektarovým parkem, ze všech stran obklíčeným skleněnými věžáky kancelářských nádražních budov a hotely. I přesto tady vznikl zajímavý prostor jak pro zaměstnance z okolních budov, kteří tady tráví polední pauzu, tak pro cestující, kteří čekají na svoje spojení (a kteří jsou dostatečně odvážní, aby si labyrintem chodeb a schodišť našli nahoru do parku cestu).
Pamatuji si, že když jsem byla na nádraží poprvé v létě 1989, procházelo se v podstatě staveništěm po dřevěných lávkách nad výkopy a po parku tady ještě nebylo ani památky. Byl vytvořený až v roce 1994 a spojuje tak okolní beton a sklo s přírodou.
Park byl původně koncipovaný jako připomínka Atlantiku, k němuž míří vlaky ze zdejšího nádraží, takže zelené plochy vytvářely vlny a mobilář parku připomínal lodní vybavení. Dnes je park hodně zarostlý a mobilář je částečně zničený, ale pořád ještě tady najdeme dětské hřiště, pingpongové stoly, tenisový kurt i přírodní posilovnu.
Uprostřed parku je umístěna dnes nefunkční Fontána ostrova Hesperidek, nesoucí stejně tak nefunkční meteorologickou stanici, které dominuje ohromné otáčivé zrcadlo. Dnes je celý objekt ve špatném stavu, je zahrazen ochranným plotem a čeká na rekonstrukci.
Kolem poledne je v parku vždycky plno
Na konci zahrady u východu směrem k náměstí před nádražím, se za záhony levandule skrývá Muzeum odboje a osvobození Paříže Musée du Géneral Leclerc de Hauteclocque et de la Libération se Paris – Musée Jean Moulin.
Jardin Atlantique v zimě 2008 přes sklo z posledního patra Tour Montparnasse
Montparnasse, vstup po schodištích přímo z nádraží nebo z druhé strany z place des Cinq Martyrs du Lycée Buffon
Jak se tam dostat: metro Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Původní neoklasicistní budova nádraží Montparnasse z roku 1852, jednoho ze šesti nádraží v centru města, byla zbořená v 60. letech minulého století při velké rekonstrukci celé oblasti a nádraží bylo posunuto o 450 metrů směrem po kolejišti dál na jihozápad. Zajímavé je, že železniční vzdálenosti z nádraží se dodnes počítají z původního bodu a jsou tedy o oněch 450 metrů zkresleny.
Původní nádraží stávalo v uliční čáře bulváru Montparnasse, na dnešním náměstí place du 18 juin 1940, dříve place de Rennes, kde dnes najdeme na velkém prostranství jen skutečně šeredné nákupní centrum, kterému dominuje černý mrakodrap Tour Montparnasse.
Neoklasicistní budova nádraží z roku 1852
V říjnu 1895 došlo na nádraží ke kuriózní nehodě, když strojvůdce vlaku, přijíždějícího na nádraží, začal brzdit příliš pozdě – a navíc mu nefungovala ruční brzda, prorazil zarážky na perónu, prolétl přes nástupiště a halu, prorazil čelní stěnu a vypadl až na bulvár před nádraží. Hrůzně vypadající příhoda si vyžádala jen několik zraněných a jedinou oběť, majitelku novinového stánku před nádražím, kterou zabil kus zdiva. Za téměř nepoškozenou lokomotivou byly totiž připojeny nejdříve vagóny s poštou a se zavazadly, takže vagóny s pasažéry se zastavily ještě uvnitř nádraží.
Dnešní nádraží je obklíčeno vysokými skleněnými budovami a jeho kolejiště, nástupiště a haly jsou překryty parkem Jardin Atlantique. Směrem do ulice se tak otvírá jen prosklené průčelí vstupu Porte Océane.
Kancelářské a hotelové komplexy nad nádražím směrem k place de Catalogne
Nádraží od samého počátku spojovalo Paříž se západním pobřežím, především s Bretaní. Proto se také Bretonci, přijíždějící do Paříže za prací, tradičně usídlovali v jeho okolí a dodnes zde najdeme největší bretaňskou komunitu, díky níž je nádraží obklopeno bretaňskými palačinkárnami a rybími restauracemi.
Dnes odtud vyjíždějí TGV i obyčejné vlaky nejen do Bretaně, ale do celé jihozápadní části Francie a spojují tak Paříž s Atlantikem.
Pokud jste nádražím procházeli letos v létě, mohli jste vidět tento obrázek – v téměř prázdné horní části nádražní haly pod nástěnnou op-artovou freskou Victora Vasarelyho stálo opuštěné piano, na které si mohl kdokoliv zahrát. Byla to součást akce, která se v Paříži odehrávala několik týdnů na přelomu června a července – piana byla takto pro lidi rozmístěna po celé Paříži. Že jich většinu lidé rozbili, to už je jiná věc…
Montparnasse, place Raoul Dautry
Jak se tam dostat: metro Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Zahrada kolem Rodinova muzea je plná soch a květin (a bohužel většinou i lidí) a navíc nabízí tak kouzelné výhledy, že rozhodně stojí za návštěvu i pro ty, kdo sochařství neholdují a muzeum jako takové je neláká. Právě pro ně tady totiž existuje možnost zaplatit si symbolické vstupné 1 euro jen do zahrady.
V přední části zahrady před palácem jsou umístěny některé rozměrné Rodinovy plastiky – především monumentální šestimetrová Brána pekel, kterou Rodin začal tvořit na zakázku v roce 1879 pro Muzeum dekorativního umění – nikdy ji však nedokončil, vystavoval jen jednotlivé figury nebo dveře samotné a dílo bylo odlito z bronzu a zkompletováno až po jeho smrti v roce 1917.
Dílo bylo inspirováno Dantovou Božskou komedií a bylo uměleckou odpovědí na Ghibertiho Bránu nebes ve Florencii, vytvořenou ve 14. století. Rodin na ní umístil figury, ze kterých potom během let vytvořil samostatné monumentální sochy – například Stíny na horním okraji brány nebo Myslitel pod nimi.
Stíny v nadživotní velikosti stojí hned naproti Bráně pekel.
Sousoší Občané z Calais, možná Rodinovo nejslavnější dílo, je inspirováno příhodou ze Stoleté války, kdy se po jedenácti měsících blokády města Calais, obsazeného anglickými vojsky, šest občanů nabídlo jako rukojmí, aby město bylo osvobozeno. Tady jsou znázorněni v okamžiku, kdy se vydávají na smrt (to ještě netušili, že manželku anglického krále Eduarda III., původem Francouzku, dojme jejich čin tak, že si vyprosí jejich osvobození).
Další velmi známou Rodinovou sochou je Myslitel, která představuje Danta a původně se jmenovala Básník.
Ačkoliv se mi Rodinova díla líbí všechna, nejošklivější mi připadá ohromný Balzac
V zadní části zahrady najdeme spoustu drobnějších soch a plastik – ať už v malém anglickém parku, tak i kolem bazénku naproti zahradní terase.
Musée Rodin
79 rue de Varenne
otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.45 hod, ve středu do 20.45 hod
Vstupné do zahrady 1 euro
Vstupné do muzea 9 euro, studenti z EU do 25 let zdarma
Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13) nebo Invalides (linka 13 a 8)
Rodinovo muzeum sídlí ve starém paláci Peyrenc de Moras, známém spíše pod jménem Biron z roku 1732. Ve dvou patrech tohoto klenotu pařížského rokoka jsou umístěná četná díla Augusta Rodina, ale také jeho žačky a milenky Camille Claudel a dalších umělců.
Palác Biron sloužil na přelomu 19. a 20. století církevnímu řádu Svatého srdce Ježíšova, který ho zakoupil od poslední šlechtické uživatelky kněžny de Charost v roce 1820. Jeptišky zde zřídily církevní školu pro dívky a budovy zrekonstruovaly, ale v roce 1904, po zrušení řádu, je musely opustit.
Palác poté čekal několik let na prodej a rekonstrukci a mezitím byl pronajímán různým nájemníkům z uměleckého světa – krátce tu bydlel například Jean Cocteau, malíř Henri Matisse, tanečnice Isadora Duncan, sochařka Clara Westhof nebo manželka básníka Reinera Maria Rilkeho. V roce 1908 si zde pronajal čtyři přízemní místnosti, vedoucí na terasu do zahrady, sochař Auguste Rodin. Zřídil si tady ateliér a umístil zde svoji sbírku uměleckých děl. V roce 1911 byl palác zakoupený francouzským státem, který ho hodlal zrekonstruovat a zřídit tady Ministerstvo školství. Všichni dočasní nájemníci se museli vystěhovat, Rodin to však odmítl a navrhl státu, že když ho zde nechá dožít, odkáže mu veškeré své dílo i sbírky, za podmínky, že se z paláce po jeho smrti stane muzeum, které mu bude věnováno. To bylo schváleno v roce 1916 vládou, která po Rodinově smrti v roce 1917 začíná s budováním muzea, které bylo otevřeno v roce 1919.
Pohled ze zahrady
Přízemní místnosti, ve kterých jsou vystavena některá větší Rodinova díla, různé modely, kresby i jeho sbírky děl jiných umělců
Ve vstupní hale najdeme jednu z Rodinových nejznámějších soch – Bronzový věk, který jsme taky už viděli TADY na place Rodin v 16. obvodu
Ve vitríně nechybí ani model jeho slavného Polibku
Přehled Rodinova díla pokračuje i v prvním patře, kde jsou umístěny spíše menší plastiky
Najdeme tady i moji možná nejoblíbenější Rodinovu sochu Katedrála
Ve stejné místnosti je umístěný i model Balzacovy hlavy, který Rodin připravoval k velké soše, která dnes stojí na křižovatce Vavin a jejíž další exemplář máme i v Praze ve Veletržním paláci.
Na zdi visí obrazy z Rodinovy sbírky, jejíž základ tvoří díla Rodinových přátel – tady například obraz Augusta Renoira
Zajímavý je I obraz Edvarda Muncha, který na něm zobrazil Rodinovu sochu Myslitele, kterou můžeme vidět v zahradě. Ta je ostatně stejně zajímavá jako celé muzeum a proto se do ní podíváme hned příště.
Musée Rodin
79 rue de Varenne
otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.45 hod, ve středu do 20.45 hod
Vstupné 9 euro, studenti z EU do 25 let zdarma, vstupné pouze do zahrady 1 euro
Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13) nebo Invalides (linka 13 a 8)
Spojit příjemné s užitečným můžeme na břehu Seiny, kde jsou na náplavce naproti ostrovu Saint-Louis vystaveny moderní sochy pod širým nebem. Do parku, kam je samozřejmě vstup zdarma, můžeme sejít hned za mostem pont de Sully a v hezkém počasí je to krásná procházka.
Naše cesta po nábřeží mezi sochami končí až naproti Jardin des Plantes, kde jsou na Square Tino Rossi vytvořena zákoutí s betonovými náměstíčky, na kterých je v létě navečer pořádně živo – chodí se sem na pikniky, hrají tady muzikanti a povídá se – a taky se tady tančí a to vše od salsy až po skotské tance. Nejznámější je tady ale pravidelná argentinská milonga (není divu, Tino Rossi byl zpěvákem právě argentinského tanga), kde se každý večer od května až do září od soumraku až do půlnoci tančí tango – a dokonce tu někdy pořádají pro zájemce i kurzy. Že je to v teplých letních večerech pořádná romantika, to je jisté, jak je vidět i na videu, které jsem si vypůjčila z youtube.
Čtvrť Jardin des Plantes, Quai Saint Bernard
Jak se tam dostat: nejbližší stanice metra je Sully Morland (linka 7) a pak přes most na druhou stranu
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.