Když jsem tady začátkem července psala svůj příspěvek o muzeu Carnavalet, zjistila jsem, že vlastně nemám žádnou fotku ohromné bronzové sochy Ludvíka XIV., která stojí hned na vstupním nádvoří. Při své další cestě, stejně jako téměř při všech ostatních, jsem se do muzea opět vydala a Ludvíka jsem vyfotila a dnes se na něj spolu podíváme.
Sochu, vysokou dva a půl metru a s podstavcem téměř čtyři metry, vytvořil sochař Antoine Coysevox v roce 1689. Sem do muzea byla přemístěná až v roce 1890, předtím stála na nádvoří Hôtel de Ville, pařížské radnice, kde nahradila mramorovou sochu z roku 1687, která znázorňovala Ludvíka XIV. vítězícího na Frondou (povstáním šlechty proti králi, tehdy devítiletému, po níž následovala občanská válka v letech 1648 – 1653). Králi se tato válečná socha nelíbila, údajně řekl, že „na něco takového už není doba“, představitelé města tedy objednali novou, mírově laděnou sochu, kde je pěší král znázorněn v oblečení římského císaře.
Socha je zajímavá také tím, že je jednou z mála soch krále, která unikla zničení v době Francouzské revoluce i roztavení v dalších válečných konfliktech.
V dřívějších článcích jsem psala nejen o muzeu Carnavalet, ale také o jeho nádherné zahradě (viz TADY). Fotky byly z jara a my se teď ještě podíváme, jak nádherná je tato zahrada na vnitřním nádvoří v létě.
O tom, jak jsem v červenci hledala na hřbitově Batignolles v 17. obvodu hrob Toyen, jak o něm zaměstnanci nenašli nikde žádnou zmínku a jak jsem marně prošla dvě oddělení a těch třicet ostatních jsem v poledním vedru vzdala, jsem už psala TADY. Několik z vás se mi ozvalo, že jste také hledali a také marně. Měla jsem tak trochu v plánu kontaktovat českou ambasádu v Paříži a poptat se, jestli by oni neměli nějakou stopu, ale dřív, než jsem to stihla udělat, mi došel mail od jednoho francouzského návštěvníka těchto stránek, znalce českého surrealismu, který byl vytrvalejší a hrob nedávno našel. Jak jsem se obávala, je zanedbaný a opuštěný a my se na něj spolu teď podíváme.
Hrob má číslo 31 a najdete ho v 2. oddělení, 2. řada
Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, se narodila v Praze 21. září 1902. Vystudovala dekorativní malbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a společně s Jindřichem Štyrským, se kterým se seznámila ve svých dvaceti letech, se stali členy Devětsilu. Společně také odjeli do Paříže, kde žili v letech 1925 – 1934. Po návratu do Československa se stali jedněmi ze zakladatelů Skupiny surrealistů v ČSR, společně s Karlem Teigem, Vincencem Makovským, Bohuslavem Broukem, Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem Seifertem. Seifert je také autorem jejího pseudonymu, o jehož původu a významu se dodnes vedou spory.
Jindřich Štyrský zemřel v roce 1942 a i když Toyen po válce mohla opět vystavovat a tvořit, v předtuše komunistické budoucnosti opouští Prahu definitivně v roce 1947 a odjíždí do Paříže s básníkem Jindřichem Heislerem, se kterým žije až do jeho smrti v roce 1953. V Paříži pokračuje ve své tvorbě a přátelí se s francouzskými surrealisty, především s básníky André Bretonem, Paulem Eluardem a Benjaminem Péretem. Toyen zemřela 9. listopadu 1980. Podrobný životopis najdete na Wikipedii TADY.
Toyen s André Bretonem a Benjaminem Péretem v roce 1956 (foto Wikimedia)
Minule jsme si prohlíželi obchody v rue de Grenelle a dnes se ve stejné ulici ještě zdržíme. Stojí tady totiž největší pařížská nástěnná fontána, která zabírá průčelí dvou domů. Byla vytvořená v roce 1739 – 1745 k zásobování čtvrti vodou a také jako památník Ludvíka XV.
Svůj název dostala fontána podle sochařské výzdoby, kterou vytvořil sochař Edmé Bouchardon. Dekorace představují čtyři roční období, která jsou znázorněna čtyřmi alegorickými sochami ve výklenku a čtyřmi basreliéfy s putti. Uprostřed je umístěná alegorická socha města Paříže se sochami, znázorňujícími řeky Seinu a Marnu, nad nimi je ve výklenku, lemovaném čtyřmi sloupy a ukončeném trojúhelníkovým frontonem, umístěná černá deska se zlatým písmem s oslavným věnováním Ludvíku XV.
Podíváme se teď podrobněji na jednotlivé Bouchardonovy sochy a basreliéfy, představující činnosti, konané v tom kterém ročním období.
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Na fontáně samozřejmě nesmí chybět ani znak Paříže
Voda vytéká z fontány ústy čtyř bronzových mascaronů, umístěných v její dolní části
A nezapomeňte, hned vedle fontány se nachází Musée Maillol, ve kterém je umístěná sbírka soch sochaře Aristida Maillola a významná sbírka moderního umění 20. století (mezi jinými Matisse, Bonnard, Dufy, Celník Rousseau a další).
Dnes si dáme krátkou procházku v mondénním 6. obvodu. Vydáme se z place Saint-Sulpice směrem k západu, po rue du Vieux-Colombier, uličkou plnou luxusních obchodů s oblečením, obuví a módními doplňky.
Ulice nás zavede až na bývalou křižovatku carrefour Croix Rouge, od roku 2006 place Michel Debré, kde najdeme moderní, pět metrů vysokou bronzovou sochu s názvem Kentaurus.
Ulice jsou vylidněné, nikde ani živáčka, je neděle ráno kolem deváté. Všichni ještě spí (kromě té poloviny běžce zcela vlevo).
Autorem sochy je sochař César Baldaccini (1921-1998), podepisující se pouze svým křestním jménem, který ji vytvořil v roce 1985 na základě státní zakázky původně pro place 18 juin před montparnasským věžákem. Socha se ale zadavatelům zdála příliš odvážná na tak frekventované místo, proto ji nakonec umístili na tomto méně viditelném náměstí. Obličej sochy je údajně sochařovým autoportrétem. Posuďte sami:
Zajímavostí je, že César je i autorem trofeje slavné filmové ceny, která je od roku 1978 každoročně ve Francii udělovaná a která je po tomto slavném sochaři pojmenována. Vypadá takto:
Na předávání takové ceny je nutné se náležitě obléct a obout. Tady to není nic těžkého, náměstí je průsečíkem ulic a uliček, plných luxusní módy. Najdeme tady ty nejznámější a nejdražší francouzské i jiné světové značky. My se odtud vydáme po rue Grenelle, kde nás čeká cíl, o kterém budeme mluvit v příštím příspěvku.
Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, place Michel Debré
Jak se tam dostat: metro Saint-Sulpice (linka 4) nebo Sèvre-Babylon (linka 10 a 12)
Pozdně gotický kostel uprostřed staré Latinské čtvrti pochází ze začátku 15. století, kdy byl přestavěn předcházející kostel, který velikostí už nestačil své farnosti, tvořené především studenty z Latinské čtvrti. Jeho definitivní stavba trvala až do 17. století. Po Velké francouzské revoluci v něm bylo zřízeno skladiště střelného prachu, kostel však nebyl poškozen a byl znovu vysvěcen v roce 1803.
Je zasvěcený sv. Severýnovi Pařížskému, poustevníkovi, který na tomto místě prý přebýval v malé oratoři už v 6. století.
Gotický portál kostela pochází z 13. století a je lemován na každé straně šesti sloupy a květinovým dekorem. V tympanonu ze začátku 19. století je zobrazená Panna Marie s Ježíškem a dvěma anděly.
Zatímco první třetina lodi pochází z původního kostela z 13. století, zbytek byl přistavěn v 15. století. Dobře to vidíme podle dvou typů sloupů, ty kulaté s hlavicemi s květinovým dekorem pocházejí z původního kostela (na fotce vidíme jeden na každé straně), zatímco ty žebrové byly vytvořeny v 15. století, stejně jako celá horní galerie.
Les sloupů v kněžišti, včetně nádherného středového zatočeného sloupu, pochází z 15. století
Vitrážová okna byla vytvořená většinou v 19. století. Znázorňují život Krista a apoštolů. Některé z oken v první a tedy starší třetině kostela mají zachovány vitráže ze 14. století, zatímco abstraktní vitráže v presbytáři jsou současné, poválečné.
Freska s Ježíšovým rodokmenem v jedné z bočních kaplí pochází z roku 1858
Varhany, umístěné ve skříni z roku 1745, jsou současné
Po pravé straně vedle vchodu do kostela můžeme vidět arkádový dvůr (bohužel jen přes plot, málokdy bývá přístupný). Uprostřed prostranství bývala společná pohřební šachta, do které byli pohřbíváni chudí lidé. V době, kdy byl kostel založen, si svůj hrob mohli dovolit jen ti nejbohatší, kteří byli pohřbíváni právě pod arkádami.
Čtvrť Sorbonne, Rue des Prêtres Saint-Séverin
Jak se tam dostat: metro Saint-Michel (linka 4), RER B a C
Knihy Umberta Eca nejsou zrovna tou nejlehčí četbou, ale uznejte, že ta poslední musí nadchnout na první pohled, když začíná takto:
“ Chodec, jenž by onoho šedivého březnového rána roku 1897 na vlastní nebezpečí přešel z jednoho konce na druhou place Maubert, neboli Maub, jak tomuto náměstí říkala galerka (ve středověku centrum univerzitního života, křižované davy studentů mířících na artistickou fakultu ve Vicus Stramineus aneb rue de Fouarre, a později místo, kde se konaly popravy apoštolů svobodného myšlení, jako byl Étienne Dolet), dorazil by do jedněch z nemnoha končin, jež nepostihly demolice barona Haussmanna. Ocitl by se v propletenci páchnoucích uliček, rozdělených na dvě poloviny proudem říčky Bievre, unikající v těchto místech z útrob metropole, kam byla už drahný čas vyhoštěna, aby se – horečná, chrotící a plná všelijaké havěti – vrhla do blízké Seiny. Z place Maubert, nyní poničené bulvárem Saint-Germain, dosud vybíhala pavučina uliček jako rue Maitre-Albert, rue Saint-Séverin, rue Galande, rue de la Bûcherie, rue Saint-Julien-le-Pauvre, rue de la Huchette, uliček, po nichž byly rozesety špinavé hostince, zpravidla v rukou příslovečně chamtivých Auvergnanů, požadujících jeden frank za první noc a čtyřicet centimů za ostatní (a k tomu dvacet sou navrch, pokud jste chtěli také prostěradlo).“
Umberto Eco, Pražský hřbitov
A my se teď podle velkého spisovatele podíváme, co z kouzla starých špinavých uliček zbylo. V části, přiléhající k place Saint-Michel, bují turistický ruch a leckteří romantici si naivně myslí, že tady našli tu pravou starou Paříž. Domy jsou otlučené a maskované rádoby pařížskými dekoracemi, chamtiví Auvergnané byli nahrazení stejně chamtivými Turky, Araby, Řeky a Číňany, kteří nevědí, co chtít za pochybnou kvalitu, kterou nevrle nabízejí, v každé skulině vás lákají vystavené suvenýrové cetky a nadháněči restaurací vám vstupují do cesty. Pravý Pařížan by tady ze strachu ze salmonely nesnědl ani sousto. Uličky blíž k place Maubert jsou prázdnější a autentičtější a právě tam naše dnešní procházka bude začínat. Když se budeme rozhlížet očima Umberta Eca, trochu té romantiky tady ještě najdeme.
Autor má pravdu, že place Maubert po proražení bulváru Saint-Germain trochu ztratila svoje kouzlo. Na ohromné ploše křižovatky dnes není žádná známka dřívější romantiky, byť trochu divoké. Poslední záchvěvy najdeme v tomto koutku, přiléhajícímu k uličkám, do kterých se teď vydáme.
Kromě toho, že je nároží place Maubert a rue Maître-Albert hezky barevně fotogenické, najdeme na něm ještě jednu zajímavou věc – ve spodní části rohové zdi je skleněnou deskou chráněný do kamene vyrytý nápis z roku 1711, který informuje o tom, kam dosahovaly záplavy, které se až sem rozlily z koryta Seiny.
„Kdyby se pak řečený chodec vydal ulicí, která se bude později jmenovat rue Sauton, ale tehdy se ještě jmenovala rue d´Amboise, narazil by zhruba v její polovině – mezi bordelem vydávajícím se za pivnici a tavernou, kde se spolu s mizerným vínem podával oběd za dva sou (což i tehdy bylo hodně levné, ale studenti z nedaleké Sorbonny si stejně nic dražšího dovolit nemohli) – na slepou uličku, které se kdysi říkalo impasse Maubert, ale někdy před rokem 1865 ji překřtili na cul-de-sac d´Amboise. Před lety tam býval tapis-franc (v řeči galerky krčma, putyka poslední kategorie, vedená zpravidla bývalým trestancem a navštěvovaná kriminálníky, které právě propustili z galejí) a zůstala smutně proslulá i později, protože v 18. století si tu zřídily laboratoř tři vyhlášené travičky. Jednoho dne je našli udušené výpary smrtonosných substancí, jež destilovaly na svých ohništích „. Umberto Eco, Pražský hřbitov
„Na konci té uličky se nacházela zcela nenápadná výloha vetešnického krámu, jež vybledlý štít velebil jako Brocantage de qualité – výloha, skrze niž nebylo moc vidět, neboť její skla pokrývala hustá vrstva prachu. Skla ovšem sama o sobě odkrývala z vystaveného zboží a vnitřních prostor velmi málo, neboť každé z nich bylo čtvercem dvacetkrát dvacet centimetrů, zasazeným do dřevěné kostry. Vedle výlohy by chodec spatřil věčně zamčené dveře a vedle šňůry od zvonku štítek s informací, že majitel je dočasně nepřítomen.“
Umberto Eco, Pražský hřbitov
Teď už dveře zavřené nejsou. Literární hrdina Simonini je dávno po své literární smrti a jeho literární byt nad krámkem obývá někdo jiný. Kdo ví, jestli se sklepem pořád ještě dá sestoupit do spleti podzemních stok (určitě nedá, já vím).
Pohled na tuto budovu v rue de la Bucherie hned za rohem nás také, stejně jako kniha, zavede do historie. Právě tady sídlila už od roku 1369 stará fakulta medicíny; budova s kopulí, kryjící prostor, prostupující přes dvě patra, pochází ovšem až z roku 1745 a pro výuku medicíny sloužila pouze do roku 1775.
Když se otevřou dveře starých domů, to teprve ožívám při pohledu na dvorky s rozličnými vestavbami a přístavbami
Uprostřed staré čtvrti stojí kostel Saint-Julien le Pauvre. Dovnitř se podíváme někdy jindy.
Ulička vedle kostela
Domy přímo naproti kostelu
Ústí rue Galande nás přivedlo až k široké rue Saint-Jacques, kdysi hlavní tepně Latinské čtvrti. Za ní se tyčí hradba zadní strany kostela Saint-Séverin, do kterého se podíváme příště.
Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10) nebo Saint-Michel (linka 4), RER B a C
Uprostřed čtvrti Sentier, ve které sídlí mnoho drobných i větších výrobců, překupníků a velkoobchodníků konfekce, galanterie, obuvi a kožené galanterie, včetně různých tajných a poloilegálních multietnických textilních dílniček, najdeme několik ulic a náměstí, které evokují starý Egypt. Připomíná se tady Káhira, Nil, Alexandrie i Abukir, místa, kde probíhala v letech 1798 – 1801 Napoleonova egyptská kampaň nebo kde svedl vítězné bitvy. Egyptské hlavní město tady má dokonce tři zastoupení – najdeme tady rue du Caire, place du Caire – a také passage du Caire, do které se podíváme dnes.
Jeden ze vchodů této členité kryté pasáže ústí na place du Caire, Káhirské náměstí. Dům se vchodem do pasáže je inspirován Egyptem – na fasádě najdeme hlavy bohyně Hathor, znázorňované s kravskýma ušima, a další egyptské ornamenty. Tři sta šedesát metrů dlouhá pasáž byla postavená v roce 1798.
Na rozdíl od bohatých a mondénních krytých pasáží u velkých bulvárů v západní části 2. obvodu, tato nikdy nebyla a ani dnes není místem, kam by Pařížané chodili na procházku nebo za zábavou. Dříve v ní sídlili tiskaři, kteří byli s rozmachem textilní výroby v okolních ulicích nahrazeni malo- a velkoobchodníky s konfekcí. Najdeme tady i krámky, ve kterých se prodávají figuríny do výkladů, regály, stojany, štendry a další vybavení obchodů.
Milovníky staré Paříže bude možná zajímat, že tyto budovy s pasážemi byly postavené v těsné blízkosti takzvaného Grande Cour des Miracles, Velkého dvora zázraků, jak byl ironicky nazýván komplex dvorů a polorozpadlých budov, přiléhající ke klášteru Filles-Dieu, v nichž žila mezi 16. a 18. stoletím ta nejhorší pařížská spodina – zloději, prostitutky a žebráci. Podobných dvorů bylo tehdy v Paříži celkem dvanáct a jejich název vznikl údajně z toho, že žebráci, kteří na ulici předváděli ta nejhorší postižení, aby vyvolali soucit, se po návratu do svého obydlí jako zázrakem opět uzdravili, chybějící údy jim dorostly, vředy a rány se zahojily a ti, co údajně nemohli chodit, se postavili na nohy. Prostředí Dvora zázraků prý bylo dokonale organizované, obyvatelé mluvili svým vlastním nářečím – argotem, docházelo tady k strašným zločinům a bylo tady tak nebezpečno, že se sem bála jak policie, tak i vojsko. Věrný popis Dvora zázraků můžete ostatně najít v Hugově Chrámu Matky Boží v Paříži. Dvůr zázraků byl srovnán se zemí na základě královského výnosu v roce 1784, na jeho místě bylo vytvořeno tržiště (kde kvůli pověsti nikdo nechtěl prodávat) a později byly plocha zastavěná.
Cour des Miracles na ilustraci autora Gustava Doré z Hugovy knihy Chrám Matky Boží v Paříži.
Dnes se vypravíme opět daleko z centra, tentokrát na východ města do čtvrti Charonne, kde jsme už v minulosti víckrát viděli nejrůznější průchody a úzké uličky. Ulička, do které se podíváme dnes, se jmenuje Impasse Rolleboise a najdeme v ní typické pařížské lucerny, zdi popnuté zelení, roztomilé malé domečky a na konci zvláštní dům s anglickou vlajkou.
Všimněte si, prosím, po pravé straně bílého panáčka Jérôma Mesnagera, o kterém jsme tady už taky víckrát mluvili, a patníků, které chránívaly zdi domů před koly vozů. Ještě se k nim na konci tohoto příspěvku vrátíme.
Nedávno se mi dostala do ruky objemná fotografická kniha s názvem Paris retraversée (možná bych to trochu nepřesně přeložila Paříží křížem krážem). V ní fotograf Jean Mounicq publikuje fotografie některých míst, která fotil na přelomu 70. a 80 let, některá i dříve a vícekrát, takže fotografie dosvědčují, jak se jednotlivá místa měnila. Překvapilo mě, jak ještě v 80. letech některá místa vypadala zanedbaně, kdybych neznala datum pořízení fotografie, tipovala bych to spíš třeba na 50. léta. Stejně tak je zarážející, kolik takových míst bylo za posledních dvacet až třicet let zbouráno nebo k nepoznání přestavěno.
V knize jsem našla i fotografii této slepé uličky z března roku 1979. To, co je na ní vidět, se naštěstí od současnosti tolik neliší, snad kromě dlažby a nových kanálových poklopů.
Podobné staré fotografie, přefotografované z knihy, jsem přidala i ke svému staršímu příspěvku o dřevěných domech Eden Bio, které byly postavené na místě dřívějších dvou úzkých uliček přímo naproti Impasse Rolleboise. Najdete je TADY.
Pokud byste si knihu chtěli prohlédnout, najdete ji v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské.
V dolní části avenue des Champs-Elysées, téměř před bránou zahrady Elysejského paláce, stojí uprostřed trávníku bez povšimnutí pomník, postavený jedné z nejznámějších postav francouzského odboje. Jean Moulin (1899 – 1943), prefekt departmánu Eure et Loire v Chartres, začal ihned po vypuknutí 2. světové války pracovat v odboji, později v roce 1941 musel opustit Francii a spolupracoval v londýnském exilu s Charlesem de Gaullem. Vrací se do Francie, zakládá Národní radu odboje, jejímž se stává předsedou, koordinuje odboj a funguje jako spojka s londýnským exilem. V červnu 1943 je zatčen, vyslýchán a mučen. Zemřel 8. července 1943 na nádraží v Metz, ve vlaku, který ho odvážel do Německa, kde měl být dále vyslýchán. Jeho tělo sice nebylo identifikováno, ale jeho fiktivní hrob – kenotaf – se nachází v Panthéonu.
Pomník vytvořil sochař Georges Jeanclos, vlastním jménem Jeankelowitsch, v roce 1984, kterému byla zakázka přidělena pravděpodobně z iniciativy prezidenta Mitterranda, který byl jeho přítelem.
Pět sloupů, rozmístěných v polokruhu, představuje „Slzy“, „Šepot odporu“, „Tiché uvěznění“, „Smrt“ a „Znovuzrození“.
Stejný sochař je autorem fontány v parčíku na Square Viviani v blízkosti chrámu Notre-Dame,viz TADY.
Čtvrť Champs-Elysées, Jardin de Champs Elysées
Jak se tam dostat: metro Champs Elysées-Clémenceau (linka 1 a 13)
Nedávno jsem viděla na nějakých francouzských internetových stránkách výsledky testu, kde zkoumali, jak Pařížané znají svoje město. Na otázku, jestli vědí, kde leží place Pablo Picasso, nedokázal nikdo odpovědět. Všichni totiž znají toto náměstí, křižovatku boulevardu Montparnasse s boulevardem Raspail, jako Carrefour Vavin, křižovatka Vavin, podle názvu nedaleké stanice metra.
Tady tlouklo srdce starého Montparnassu, místo, kde se ve 20. letech minulého století setkávali umělci a kde bujel divoký umělecký život té doby. Kromě Picassa, jehož jméno křižovatka nese a který se sem přestěhoval z Montmartru kolem roku 1912, tady žil Modigliani, Matisse, Apollinaire, Juan Gris, Celník Rousseau, Antoine Bourdelle, Fernand Léger, Ossip Zadkine, Moïse Kisling, Marc Chagall, Chaïm Soutine, Ezra Pound, Marcel Duchamp, Diego Rivera, Alberto Giacometti, André Breton, Salvador Dali, Jean-Paul Sartre, Henry Miller, Django Reinhardt, Joan Miró, na konci svého života i Edgar Degas a mnoho dalších.
Modigliani, Picasso a Salmon na křižovatce Vavin v srpnu 1916, foto Jean Cocteau
Zlatý věk této oblasti přišel později s příchodem dalších Američanů a Angličanů – kromě Gertrudy Steinové, která byla tehdy v pařížských kruzích už dobře známá, se v blízkosti slavné křižovatky a v jejich kavárnách a restauracích usadil Ernest Hemigway, Peggy Guggenheim, D. H. Lawrence, James Joyce, William Faulkner a další a další. A jen jako perlička – v té době tady nechyběli ani Lenin s Trockým a další ruští revolucionáři. Dnes tady bují místo uvolněné a kreativní atmosféry zlatého věku bohémy jen pekelná doprava.
Hemingway (vlevo) s přáteli v pařížské kavárně
Křižovatku hlídá od roku 1938 ohromný bronzový Balzac, ukrytý v záhonku na rohu boulevardu Raspail, jehož autorem je August Rodin a kterého jsme už viděli v jeho muzeu TADY.
Kolem křižovatky stále leží kavárny, v nichž se dříve umělci setkávali a kde trávili celé dny i noci. Dnes už to samozřejmě nejsou ta levná, hlučná a přeplněná místa, kam chodili malíři, spisovatelé, zpěváci a modelky diskutovat, pít levný alkohol a ohřívat se, když v jejich nuzných bytech nebylo topení. Dnes jsou to drahé a snobské podniky, žijící ze své pověsti – ale přesto dodnes přitahují spoustu turistů i Pařížanů. Jedním z těch nejznáměších je Le Dôme, dnes luxusní rybí restaurace s michelinskou hvězdičkou.
Le Dôme dnes…
… a včera
Jen o pár domů dál leží další z těch nejslavnějších – La Coupole, jejíž zdi byly dříve téměř vytapetovány kresbami, které tady malíři nechávali, když neměli na útratu. Sedával tady také Jean Cocteau i Louis Aragon s Elsou Triolet, Man Ray i čokoládová tanečnice Joséphine Baker, později Jean-Paul Sartre se Simône de Beauvoir e suitou svých obdivovatelů. Dnes? Dnes je to sterilní luxusní restaurace, jejíž přízemní budova byla nastavena skleněnou přístavbou a jejíž interiér i s malovanými sloupy je sice památkově chráněný, ale jejíž kouzlo je nenávratně pryč.
Stejný osud měla i kavárna La Rotonde přímo naproti přes křižovatku, i tady dnes turisté marně hledají zašlou slávu divokých meziválečných let
Jednou z ulic, které také ústí do křižovatky Vavin, je rue de la Grande Chaumière, místo, kde žili umělci už před vypuknutím zlatého věku na blízké křižovatce, a to díky dvěma výtvarným akademiím, které tady tehdy existovaly.
Jedna z nich, Académie de la Grande Chaumière, funguje dodnes, zatímco ta druhá, Académie Colarossi, která nás zajímá víc, zanikla už ve 30. letech. Proč nás zajímá víc? Najdeme v ní české stopy, stejně jako v celé této ulici.
V domě číslo 13 měl v prvním patře nad tehdejší mlékárnou svůj první chudý ateliér Alfons Mucha (dnes je zde místo mlékárny madame Charlotte jakýsi Institut de cryothérapie), který na tuto akademii nejdříve chodil a později na ní i vyučoval. Podle knihy Kankán se svatozáří od Jiřího Muchy sem za jeho otcem docházeli František Kupka, František Bílek, Luděk Marold a další čeští umělci. Někteří z nich na akademii také studovali.
Mucha se později z čísla třináct přestěhoval naproti do pokoje v domě číslo 12 (který později přenechal spisovateli Strindbergovi) a ještě později do čísla 8, kde tehdy bydlel také Paul Gauguin, se kterým se tehdy přátelil.
Slavní umělci tehdejší doby jsou už dávno pryč, dnes na akademii studují další nadějní malíři a sochaři, ale v ulici zůstalo ještě pár pozůstatků dřívější umělecké atmosféry, například obchod s výtvarnými potřebami…
.. nebo hotel U akademií, který vyzdobil bílými panáčky street artista Jerôme Mesnager…
Najdeme tady také obyčejný malý krámek s kovovou galanterií….
… malou restauraci, určitě už ne tak levnou jako kdysi…
…nebo ateliéry s krásnými prosklenými okny.
No a nebyla bych to ani já, abych se i tady hned nerozhlížela po nějakých dvorcích. Našla jsem je hned za rohem v rue Notre Dame des Champs č. 76 a 78.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.