Paříž pro pokročilé

Dnes se ještě zdržíme u kostela Saint-Jean-Baptiste de Belleville, který jsme tady viděli minule. Pokud hledáte autentická místa staré Paříže i s pravými Pařížany a přistěhovalci z různých koutů světa, nechoďte na Montmartre nebo Montparnasse, tam už z běžného každodenního života najdete velice málo. Spíš se projděte právě tady v Belleville a v dalších okrajových čtvrtích města. Právě tam najdete ještě malé lidové hospůdky se stoly, pokrytými voskovaným plátnem, pouliční kavárničky s obyčejnými umakartovými stolky a židlemi typu každý pes jiná ves, ateliéry a dílny plné umění i harampádí a kolorit malých starých domků, stojící tak trochu nakřivo, ale vyzařujících ošuntělou krásu. Samozřejmě narazíte také na nově zrekonstruované domy a lofty, do kterých se stěhují takzvaní „bobos“ – mladí a zbohatlí pseudointelektuálové, kteří tyto čtvrti dostávají do módy, ale těch si nemusíme všímat, ti naši výpravu za starou Paříží zatím nijak neohrožují.

 

Naši procházku začneme pohledem na kostel, ve kterém jsme byli minule, z rue du Jourdain

Před kostelem

Rue de Belleville je hlavní tepnou této čtvrti, dřívější vesnice Belleville, která byla připojená k Paříži v roce 1860. Vesnice se prý původně jmenovala Bellevue, „Krásná vyhlídka“, podle toho, že leží na druhém nejvyšším vrcholku v Paříži, a dnešní název „Krásné město“ prý vznikl jeho zkomolením. Ulice dnes tvoří také hranici mezi 19. a 20. obvodem. Najdeme na ní ještě malé staré domky, ale také už novější výstavbu ze začátku 20. století i z asanace v 70. a 80. letech.

Pokud narazíte na otevřený vchod domu, nezapomeňte vklouznout dovnitř. Budete možná překvapeni starým malebným dvorkem s nízkými domečky s pidizahrádkami, dřevěnými točitými schodišti a všudepřítomným vesnickým kouzlem.

My dnes projdeme jen malý kousek ulice kolem kostela a někdy příště se sem vrátíme, abychom prozkoumali i její další část, která spadá prudce dolů směrem k centru.

Na rohu bočních uliček najdeme také některé příklady street artu – jejich autorem je tady umělec, který si říká Fred Le Chevalier, zatímco dole vidíme žirafu známého malíře s přezdívkou Mosko.

Z rue de Belleville odbočíme do rue de la Vilette, která vede k východnímu cípu parku Buttes Chaumont. Procházka touto uličkou nám bude trvat dlouho – je totiž plná malých krámků s výlohami plnými nejroztodivnějšího zboží.

 

Mezi domy můžeme zahlédnout komín bývalé továrničky, na vrcholku ozvláštněný bílým mužíčkem Jerôma Mesnagera. Továrnička je právě jedním z těch příkladů zrekonstruovaných loftů – při pozornějším pohledu vidíme, že horní prosklená ateliérová část je kolem komínu dostavěna a že do komína vedou dokonce dveře.

Samozřejmě nesmí chybět ani dvorek, tak typický pro tuto část města. Jmenuje se Villa de l´Adour a bohužel ji před zvědavci střeží kovová brána. Tak aspoň jeden rychlý pohled přes mříže.

Za chvíli dojdeme do rue des Solitaires, další z prastarých bellevilleských ulic, která je zanesena už na starém plánu z roku 1730. Tvoří ji z jedné strany částečně staré nízké domky – a také tyto krásné domy, s barevnými okenicemi a replikou antické sošky ve výklenku v prvním patře, postavené kolem roku 1910.

 

Rue des Solitaires spojuje s rue de Belleville ulička s názvem Cité du Palais-Royal de Belleville – jenže je z obou stran uzavřená, zahrazená vysokou bránou a jen díky tomu, že nikdo není dokonalý a že v bráně zůstala škvíra, se můžeme podívat alespoň z dálky a potají, jak to uvnitř vypadá.

 

Právě jsme se ocitli za zadní části kostela v rue Fessart, odkud se vrátíme přesně tam, odkud jsme vyrazili – do rue du Jourdain, kde nám taky ještě zbývá pár zajímavých krámků a kaváren k prozkoumání – a také krásné příklady street artu na budově školy, jejichž autorem je opět Mosko, v kombinaci s jiným umělcem, jehož jméno jsem zatím ještě neodhalila. Ale co není, to teprve může být.

Belleville, kolem kostela Saint-Jean-Baptiste de Belleville

A – kostel

Asi jste si všimli, že příliš nevyhledávám notoricky známá turistická místa a že z davů turistů nejsem nijak nadšená (jako kdybych byla něco jiného, než taky zvědavý turista :)). Při svých toulkách po Paříži se spíš soustředím na méně známá místa, kde se zatím ještě žije normálně. V několika posledních letech jsem prošla křížem krážem velkou část okrajových čtvrtí, ale jednu z nich, 19. obvod, jsem znala jen velmi málo. Minule jsem tento dluh začala napravovat a tak se dnes spolu podíváme na dominantu této čtvrti – kostel sv. Jana Křtitele z Belleville.

 

Jeden z prvních novogotických kostelů v Paříži byl postavený v letech 1854 – 1859. Autorem návrhu kostela byl architekt Jean-Baptiste-Antoine Lassus, jeden z nejznámějších architektů tohoto stylu – kostel byl jeho posledním dílem a je proto považován také za nejpropracovanější a nejpovedenější.

V tympánu hlavního vchodu je znázorněný uprostřed Kristus, nad ním potom archanděl Gabriel, který zvěstuje Zachariášovi zrození syna Jana, Marie s Alžbětou, Zrození Jana, Janovo kázání, Křest Krista, Janova kritika Heróda, Janovo stětí a předání jeho hlavy Heródově vnučce Heródiadě. Za povšimnutí stojí i kování na všech vstupních dveřích do kostela, pochází z dílny slavného uměleckého kováře Boulangera, který vytvořil kování při rekonstrukcích nejvýznamnějších francouzských památek, například na hlavním vchodu do Notre-Dame nebo na bazilice Saint-Denis.

Také nad pravým bočním vchodem jsou znázorněny výjevy ze života sv. Jana Křtitele, společně s Kristem

Kostel je dlouhý 68 metrů, široký 25 metrů a má jednu hlavní a dvě boční lodi a osm kaplí. Pod hlavní oltář byly při rekonstrukci v roce 2008 uloženy relikvie sv. Jean-Marie Vianney, faráře z Ars.

V kostele zaujmou především vitrážová okna, která představují výjevy ze Starého zákona

 

 

Belleville, 139 rue de Belleville

Jak se tam dostat: metro Jourdan (linka 11)

Jen dvě stě metrů od brány sv. Denise (nebo Diviše), kterou jsme tady viděli minule, stojí další brána, která byla v minulosti součástí pařížských hranic a která tehdy uzavírala ulici sv. Martina. Byla postavená v roce 1674 na příkaz Ludvíka XIV. architektem Pierrem Bulletem, žákem architekta Blondela, autora brány sv. Denise. Brána je vysoká 18 metrů, je postavená z opracovaného vápence s bosáží a atika je mramorová.

I na této bráně výzdoba oslavuje vojenská vítězství Ludvíka XIV. v jeho bitvách na Rýnu a v Holandsku

Kolem brány je vytvořeno malé půvabné náměstíčko, na které ústí z boční strany boulevard Saint-Denis a boulevard Saint-Martin, které jsou sídlem několika divadel

Tím nejvýznamnějším z nich je pravděpodobně Théâtre de la Renaissance, ve kterém hrála slavná Sarah Bernhardt.

10. obvod, křižovatka boulevardu Saint-Denis, boulevardu Saint-Martin, rue Saint-Martin a rue du Faubourg Saint-Martin

Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St.Denis (linky 4, 8 a 9)

Od brány sv. Denise, kterou jsme viděli minule, k bráně sv. Martina, ke které se vydáme příště, to není ani dvě stě metrů po širokém boulevardu St. Denise. My si to ale trochu zkomplikujeme a vydáme se oklikou přes nedalekou Passage du Prado.

 

Jde o nejstarší pařížskou pasáž, vytvořenou už v roce 1785 pod názvem Passage du Bois de Boulogne podle stejnojmenného tanečního lokálu. Pasáž nebyla krytá, skleněné střechy se dočkala až v roce 1925 a o pět let později dostala dnešní název, připomínající slavnou madridskou galerii.

Až do loňského roku byla pasáž jednou z nejopuštěnějších, nejodpudivějších a nejnebezpečnějších v Paříži. Po loňské rekonstrukci, kdy byla vytvořená nová podlaha, opraveno zastřešení a osvětlení a nosníky konstrukce střechy dostaly veselý barevný nátěr, se do ní vrací život – dlouho zavřené krámky znovu ožívají. Zajímavé je, že jsou v nich otvírána především kadeřnictví, holičství, malé kosmetické salóny a úpravny nehtů, to vše v režii indické a pakistánské komunity, která v těchto končinách žije a která ovládá i blízkou Passage Brady.

 

Pasáž se lomí do pravého úhlu a v místě ohybu je krytá hezkou skleněnou kopulí

Passage du Prado

10. obvod, 12 rue du Faubourg St.Denis a 18-20 boulevard St.Denis

 

Jak se tam dostat: metro Strasbourg-St.Denis (linky 4, 8 a 9)

 

Na hranici 2. a 10. obvodu, kde se boulevard Saint-Denis kříží s rue Saint-Denis, starou pařížskou ulicí, kterou kráčívali francouzští králové do baziliky Saint-Denis, stojí od roku 1672 vítězný oblouk, oslavující Ludvíka XIV. Jeho autorem je architekt Francois Blondel, který zde vytvořil reprezentativní dílo své doby. Je to už třetí brána, nesoucí jméno sv. Denise – ta první, ze 13. století, stávala blíže k centru, zatímco ta druhá již stála na dnešním místě na širokém bastionu ze 16. století a byla součástí hradeb, postavených králem Karlem V. Po jejich zboření byly v jejich místech vytvořeny široké bulváry a postaven tento vítězný oblouk, inspirovaný Titovým obloukem v Římě.

Brána je vysoká a široká 25 metrů a 5 metrů hluboká

Výzdobu brány provedl z pověření Ludvíka XIV. sochař Michel Anguier, který na ní vytvořil po stranách obelisky se sedícími postavami, znázorňujícími Spojené provincie nizozemské, a s motivy vojenských trofejí, a v horní části královo vítězství na Rýnu a vstup do Maastrichtu. V horní části je zlacený latinský nápis Ludovico Magno – Ludvík Veliký.

10. obvod, křižovatka boulevardu Saint-Denis, boulevardu Bonne-Nouvelle, rue Saint-Denis a rue du Faubourg Saint-Denis

Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St.Denis (linky 4, 8 a 9)

O historii posledních dvou mlýnů na Montmartru, které jsou známé pod názvem le Moulin de la Galette, jsme si už jednou říkali TADY. Historie je to stará, bohatá, barvitá, plná montmartreského šarmu, o to nostalgičtější je pohled na místo bývalé zábavy. Budova, ve které se všechny ty divoké tancovačky a setkání malířů odehrávaly, už nestojí a místo ní jsou v přísně uzavřeném a střeženém areálu luxusní rezidence, které brání ve vstupu nejen k hornímu mlýnu – Moulin Blute-Fin z roku 1622, ale i k obelisku (la Mire du Nord), který označuje severní konec pařížského poledníku a který dnes stojí v soukromé zahradě těsně vedle mlýna. Dolní mlýn, le Moulin Radet, který pochází z roku 1717, je přeměněn na drahou restauraci, která přitahuje především turisty. Přes to všechno je toto místo plné magie a určitě si zaslouží návštěvu a procházku v okolí.

Tato zeď u vstupu do restaurace, dnes s nevkusnou rádoby stylovou malbou montmartreského motivu, bývala dřív zarostlá břečťanem – a podle mě to vypadalo mnohem líp

Mnohem víc, než vstup do restaurace na horní fotce, mě přitahuje tento vchod, trochu skrytý za úzkou brankou vedle restaurace. Kdyby byl otevřený, dostali bychom se tudy pravděpodobně až do zahrady k obelisku i na soukromou terasu horního mlýna.

Ano, myslím, že tady bych ráda bydlela – s okny na jih a s výhledem na celou Paříž

V přízemí domu je celá řada galerií nejrůznějších uměleckých úrovní

Moulin Blute-Fin můžeme obdivovat jen z dálky, vchod z ulice pod ním zůstává už mnoho let zavřený

Místo toho si můžeme sednout v restauraci přes ulici přímo naproti (nezaručuji ovšem, že je tourist free), dát si skleničku vína a pozorovat mlýn z dálky. Konec konců, restaurace se jmenuje podobně jako dnešní článek – Kolem mlýna.

Moulin de la Galette

Montmartre, 83 rue Lepic

 

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt nebo Abbesses (linka 12)

 

Dnes se vydáme od Seiny po rue Saint-Jacques, jedné z nejstarších pařížských ulic, která v těchto místech vedla římským městem pod názvem Via Superior už před našim letopočtem. Později vystřídala různé názvy, ten dnešní pochází pravděpodobně ze skutečnosti, že se po ní směrem k jihu vydávali poutníci na pouť do Santiago de Compostela, kde je pohřben jeden z apoštolů – sv. Jakub starší.

My ovšem až do Santiaga nepůjdeme, naše kroky se zastaví v ulici před číslem 27. Je to úplně běžný starý dům, jakých je v této ulici spousta. To, co nás na něm zajímá, uvidíme na boční, trochu předsazené zdi.

Zvláštní sluneční hodiny jsou dílem Salvadora Dalího, který je vytvořil pro tento dům, ve kterém měli v 60. letech minulého století obchod jeho přátelé. Betonové hodiny tvoří hlava ženy ve tvaru svatojakubské mušle (jsme přece ve Svatojakubské ulici!), s mandlovýma očima a s obočím, ze kterého šlehají plameny, představující údajně ohnivé sluneční paprsky. Vlasy ženy jsou staženy v týle a jejich konce se vlní na ramenou – trochu připomínají Dalího zakroucený knír. Hodiny jsou obráceny směrem k západu a údajně nejsou příliš přesné.

Hodiny byly slavnostně odhaleny 15. listopadu 1966 jako „první událost XXI. století“. Odhalil je z plošiny výtahu sám mistr za zvuků dechovky z Akademie krásných umění.
Červená barva, stékající po hodinách, není Dalího záměrem – to se jen nějaký idiot snažil zviditelnit. Jak je vidět při podrobném pohledu, z fasády nad hodinami je už barva většinou odstraněná, na hodiny budou zřejmě muset přijít odborníci.

A jen tak pro zábavu jsem našla scénu z filmu Půlnoc v Paříži, kde se hlavní hrdina setkává právě s Dalím, kterého hraje skvělý a můj oblíbený Adrien Brody.

5. obvod, 27 rue Saint-Jacques

Jak se tam dostat: metro Cluny-La Sorbonne nebo Maubert-Mutualité (linka 10)

Hned v sousedství zahrady se skleníky v Auteuil leží další pozoruhodné místo. V anglickém parku podél cestiček, vinoucích se mezi stromy, jsou v zemi zasázeny kameny s kovovými deskami se jmény francouzských básníků a spisovatelů a s úryvky z jejich děl. Prozatím je jich čtyřicet osm.

Park, založený z iniciativy čestného předsedy Společnosti francouzských básníků Pascala Bonettiho a otevřený 15. května 1954, je krásný, leží přímo u metra, tak proč se tam ve slunném odpoledni nevypravit.

 

 

Vstup do zahrady z avenue du Général Sarail

 

Pamětní deska, připomínající inauguraci zahrady

Sem se musím určitě ještě vrátit, až všechny ty růže a další květiny kolem desek pokvetou

Jen málokterý spisovatel nebo básník má v parku rovnou bustu nebo sochu. Jednou z těch výjimek je Victor Hugo.

Ještě větší výjimkou je zde Puškinova bysta. Je tady mezi rodilými Francouzi jediný cizinec, dílo ruského sochaře Jurije Orechova bylo totiž Paříži darováno moskevskou radnicí.

V pravé zadní části zahrady najdete branku, vedoucí do Jardin des Serres d´Auteuil – ke skleníkům, o kterých jsme si říkali minule. Samozřejmě i část této Zahrady básníků je stejně jako skleníky ohrožená projektem rozšíření areálu Roland Garros, připomínám proto petici za její záchranu TADY.

Square des Poètes

16. obvod, avenue du Général Sarail

Otevřeno denně od 10 hod, v zimě do 17 a v létě do 18 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Porte d´Auteuil (linka 10)

Neděste se při pohledu na ty silnice na mapě, které vedou napříč přes zahradu – samozřejmě jsou tady schované pod zemí

Dnes se podíváme na západní okraj Paříže, kde v obklíčení nejrůznějšími sportovišti stojí ve starém šestihektarovém parku nádherné skleníky. Park se skleníky vznikl už v roce 1761 na rozkaz krále Ludvíka XV., další skleníky byly potom dostavěny v roce 1898 a sloužily jako základna pro předpěstování květin pro pařížské parky – až do roku 1968, kdy tato produkce byla přestěhovaná do Rungis a Fresnes a kdy byla třetina zahrady zabraná pro stavbu okružního bulváru. Park potom přešel pod správu pařížské botanické zahrady a je jednou z jejích čtyř částí.

 

Plánek Wikipedia

Jak je vidět na plánku nahoře, zahrada začíná u hlavního vstupu na zvýšeném parteru, z něhož se po schodech sestupuje do francouzské zahrady přímo před hlavním skleníkem. Litinové maskarony, které zdobí terasu, jsou dílem Augusta Rodina.

Nádherné modro-bílé nádoby na rostliny nesou znak a heslo Paříže

Střední část největšího skleníku slouží jako palmárium, v pravé části je vytvořen rovníkový prales a v levé oranžerie. V dalších menších sklenících potom najdeme ucelené sbírky nejrůznějších druhů rostlin – od kaktusů, masožravých rostlin, begónií až po orchideje, bromélie nebo kapradí.

Kromě rostlin tady najdeme i voliéru s drobnými ptáčky

V rovníkovém pralese to už můj foťák nevydýchal a zamlžily se mu čočky. Konec focení a rychle ven.

 

 

Památkově chráněná zahrada je oázou klidu a je neuvěřitelné, že by měla být zničená. V její těsné blízkosti totiž leží tenisový areál Roland Garros, a představitelé Francouzské tenisové federace si usmysleli, že je ho nutné rozšířit – samozřejmě na úkor zahrady. V únoru 2011 schválili projekt, který předpokládá zrušení celé zadní části zahrady (na horním plánku je to ta spodní část), zbourání staré oranžerie, technického zázemí, pěti nových technických skleníků a hlavně devíti stoletých modernizovaných skleníků se sbírkami deseti tisíc vzácných rostlin. Nový tenisový kurt by měl vyrůst těsně v sousedství palmária. Pařížská radnice tento návrh schválila, ale proti projektu, ničícímu chráněnou památku kvůli turnaji, trvajícímu dva týdny v roce, se samozřejmě vzedmula velká vlna odporu, která prozatím přinesla vítězství jeho odpůrcům a rohodnutí bylo 28. února 2013 správním soudem zrušeno. Definitivní vítězství to ovšem není, dají se očekávat odvolání, lobbování, zákulisní intriky a kdoví, co všechno ještě – pokud proto chcete přispět k záchraně zahrady, můžete si přečíst podrobnosti (bohužel jen ve francouzštině) a podepsat petici TADY. Já už jsem to udělala.

Le Jardin des Serres d´Auteuil

16. obvod – 3 avenue de la Porte d´Auteuil nebo 1 avenue Gordon Bennett

Otevřeno denně od 10 hod, v zimě do 17 a v létě do 18 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Porte d´Auteuil (linka 10)

Doporučuji vstup z place de la Porte d´Auteuil, a tedy od metra lehce vlevo přes park Square des Poètes, ze kterého vede při pravé straně do zahrady brána

 

 

Minule jsme došli po rue Falquière až na roh uličky Cité Falquière. Právě tady vzniklo na začátku 20. století jedno z center moderního umění.

Nic tomu sice dnes nenasvědčuje, ulička je na první pohled úplně obyčejná, pamatuje toho ovšem spoustu. Tak třeba do dvoupatrového rohového domě vlevo se v roce 1877 přestěhoval se svojí rodinou Paul Gauguin, v době, kdy ještě pracoval na burze, vydělával velké peníze a umění se věnoval jen po večerech a po nocích. Jeho stopy ostatně lze najít na mnoha místech této čtvrti (a někdy se po nich vydáme).

Bohužel většina ateliérů byla v 60. letech zbouraná a na jejich místě byly postavené činžáky, při levé straně uličky ale po velkých protestech nakonec zůstaly zachovány aspoň dva z nich, ve kterých dodnes pracují umělci, jejichž asociace se snaží o uznání ateliérů jako kulturní památky.

 

Popis toho, jak to tady vypadalo dříve, jsem našla v knize Modigliani, kterou napsal malířův přítel básník André Salmon, který v ní zachytil vyprávění japonského malíře Foujity:

“ Koncem roku 1913 – toho roku jsem Modiglianiho poznal – bydleli Modigliani a Soutine ve stejném domě jako já, v Cité Falquière číslo 14, v oné části rue Vaugirard, která je hned za boulevardem Montparnasse. Vidíte… tohle je rue Falquière… široký vchod a hned proti němu maličký domek, kde byly naše ateliéry. Muselo se přejít po jakémsi můstku jako do pevnosti, protože domek nebyl nijak důkladně postaven. Soutine a Modigliani bydleli dole naproti sobě, Soutine vpravo a Modigliani vlevo. Můj ateliér byl v prvním patře. V té domě Modigliani sochařil, nemaloval, jenom kreslil tužkou.“

Podařilo se mi najít na internetu fotku tohoto domku s ateliéry, pořízenou v roce 1967, těsně před jeho zbouráním – a tedy padesát let poté, co se odtud Modigliani odstěhoval do rue de la Grande Chaumière (kde tři roky poté, vyčerpaný alkoholem, drogami a hlavně v důsledku celoživotní tuberkulózy umírá).

 

 

Fotografie je převzata ze stránek privatepicturesgallery.com

 

A takto namaloval Cité Falquière v letech 1915 – 1916 Chaïm Soutine

 

 

15. obvod, čtvrť Necker, Cité Falquière

Jak se tam dostat: metro Pasteur (linka 6 nebo 12)