Paříž, to nejsou jen staleté památky, frivolní zábava, cinkot příborů a světla jeviště. I Francouzi mají svoje traumata, se kterými se mnohdy ještě zcela nevyrovnali. Jedním z nich je i deportace židovských obyvatel během 2. světové války. To, že při ní byli velkou mírou aktivní samotní francouzští četníci, policie i obyčejní udavači (koneckonců, taky to dobře známe), si přiznali vlastně až slovy prezidenta Chiraca v roce 1995.
My už jsme tady viděli nejen výstavu o deportovaných židovských dětech (TADY), ale také pomník obětem ze zimního velodromu (TADY). Určitě jste si i sami všimli na zdech především 4. obvodu (čtvrti s tradičním židovských osídlením) pamětních desek s výčtem počtu obětí jednotlivých domů nebo škol. Tyto smutné události připomíná kromě jiných i Památník obětem deportace, na který se podíváme dnes.
Památník, připomínající deportace v letech 1941 – 1944, leží přímo za Notre Dame na východní špičce Île de la Cité (zjednodušeně, když se podíváte na horní úvodní fotku blogu, za tou vysokou nábřežní zdí se dvěma okénky nad hladinou Seiny). Dostanete se k němu přes malý parčík, kde uvidíte zčernalou betonovou zeď s téměř nečitelným nápisem Francouzští mučedníci deportace 1945
Úzké, příkré a nepravidelné schodiště nás mezi hrubými betonovými zdmi, do jejichž omítky byl přidán štěrk z různých francouzských regionů, zavede dolů, na malé trojúhelníkové betonové prostranství se symbolickou mříží, ze kterého se uzounkým vchodem vstupuje do krypty
Uvnitř krypty je umístěný hrob neznámého deportovaného, jehož ostatky sem byly přeneseny při otevření památníku 10. dubna 1962 z koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku, jediného koncentračního tábora, který dnes leží na území Francie. Od tohoto hrobu je výhled do dlouhé chodby, lemované dvěmi sty tisíci zlatých skleněných tyčinek, symbolizujících oběti deportací
Po obou stranách středové rotundy jsou umístěna dvě krátká boční křídla, na jejichž zdech jsou uvedeny názvy koncentračních táborů, do kterých deportovaní mířili – a také citáty z děl, jejichž autory je Paul Éluard, Louis Aragon, Robert Desnos, Antoine de Saint-Exupéry, Vercors, Jean-Augustin Maydieu a Jean-Paul Sartre
Spisovatel Robert Desnos zemřel na tyfus 8. června 1945 v Terezíně. Dojemné svědectví z jeho posledních dnů najdete TADY.
Trojúhelníkové schránky, vestavěné do zdi, skrývají zem i popel obětí z jednotlivých koncentračních táborů
Památník byl slavnostně otevřen generálem de Gaullem 12. dubna 1962 a od roku 2007 je zapsán jako národní památka. 26. dubna 1975, při příležitosti 30. výročí osvobození koncentračních táborů, tady manželka prezidenta Giscard D´Estainga vysadila růžové keře, zvlášť vyšlechtěné pro tuto příležitost. Součástí památníku je i dokumentační středisko s mnoha listinami, fotografiemi a publikacemi, které je však otevřené jen na požádání.
Mémorial des Martyrs de la Déportation
Square de l´Île de la Cité
Otevřeno denně kromě pondělí, vždy dopoledne od 10 do 12 hod, odpoledne v létě od 14 do 19 hod a v zimě od 14 do 17 hod
Malé náměstíčko v srdci Montparnassu zdálky trochu připomíná, jak asi tato část města vypadala, než se sem v 60. a 70. letech minulého století vydali z řetězu utržení developeři, zaslepení touhou proslavit se monumentální výstavbou, kteří nechali srovnat se zemí většinu staré čtvrti kolem nádraží Montparnasse a nasázeli sem vysoké skleněné a betonové kostky. Ospalé náměstíčko, obklopené starými domy, připomíná spíše venkov a přinutí nás chvíli si sednout ve stínu stromů a rozhlédnout se.
Uprostřed parčíku stojí bronzový Chaïm Soutine (1893 – 1943), ruský malíř, který žil a tvořil celý svůj život ve Francii, který po svém příchodu do Paříže v roce 1913 bydlel na několika místech v okolí tohoto náměstí a i po smrti je stále nedaleko – na blízkém hřbitově Montparnasse. Pomník vytvořil v roce 1963 litevský rodák Arbit Blatas (1909-1999), malíř a sochař, který bydlel jen pár kroků za rohem v rue de la Gaîté.
Pokud byste se nechali zlákat vesnickým šarmem tohoto koutu Paříže, nesmíte moc zvedat hlavu…
… abyste neutrpěli šok. Nepřítel, tedy ty betonovo-skleněné obludy, číhá doslova na dohled.
Znechucení nad betonovou džunglí spraví okamžitě první otevřená brána do úzké uličky, ústící na starý dvorek (majitelé domů by už mohli vědět, že já vlezu úplně všude, a zařídit se podle toho).
Tak nějak si představuji, že to tady všude kolem mohlo dřív vypadat. Mimochodem, z té kabeláže na zdech by u nás asi ranila mrtvice každého odborníka.
Montparnasse, square Gaston Baty
Nenechte se zmást tím, že vás internetová mapa na Seznamu sice navede správně, ale potom ukáže, že se náměstí jmenuje place Joséphine Baker. Je to omyl, to leží za rohem při boulevardu Edgar Quinet.
Jak se tam dostat: metro Edgar Quinet (linka 6) nebo Montparnasse-Bienvenüe (linky 4, 6, 12, 13)
Ze Champs Elysées, které jsme tady viděli minule, se velkým skokem přesuneme na sever města, do mých milovaných starých uliček, kde můžeme ještě dýchat atmosféru lidové Paříže. Tentokrát to bude část čtvrti Épinettes, kde se podíváme do několika malých úzkých průchodů a pasáží, kterých je v těchto místech plno.
Čtvrť Épinettes nebyla ještě na začátku 19. století ničím jiným, než vinicemi a zemědělskou půdou. Ostatně údajně i její název pochází z francouzského názvu odrůdy révy rulandského bílého, ve francouzštině l´épinette blanche, které se tady pěstovalo, nebo snad prý podle ostružiní, které tady rostlo (trn = l´épine). Po stavbě nových pařížských hradeb v roce 1840 doplatila čtvrť na svoji polohu, ocitla se totiž přesně u nich a její část spadala do země nikoho, která byla před hradbami vytvořená. K jejímu rozvoji došlo proto až na konci 19. století společně s rozmachem průmyslu – ze zemědělské čtvrti se rázem stala průmyslová a byly zde velkou rychlostí vystavěny jak činžáky hausmannova typu, tak i malé dělnické kolonie.
Další změny potom čekaly čtvrť v 70. a 80. letech minulého století, kdy byly ty nejchudší a nejzanedbanější části nahrazeny novou výstavbou – která ji, jak už to tak bývá, připravila o malebnost a autentičnost. Na to, co z ní zbylo, se dnes podíváme.
Na cestu se vydáme z rue Pouchet (kde bydlel během svého pobytu v Paříži Jan Zrzavý), ze které zahneme do krátké uličky passage Pouchet s vysokými ploty maličkých předzahrádek a unifikovanými domečky bývalé dělnické kolonie.
Z této uličky odbočuje kouzelná impasse Deligny, kterou jsme v celé kráse viděli už TADY
O trochu větší domy najdeme na kolmé rue des Épinettes, z které odbočuje také úzký vchod do uličky CIté Joyeux, k mému velkému smutku skryté za vysokou mříží. Ale aspoň se přes ni dalo nahlédnout dovnitř.
Další části tohoto koutu potom přesně vypovídají o demolicích a nové výstavbě – uličky sice mají pořád stejné názvy, místo malebných domečků tady ale stojí nevzhledné činžáky ze 70. a 80. let, na které je škoda plýtvat pixely. Dokonce ani vietnamská křesťanská misie, která stojí ve Villa des Épinettes, není nijak architektonicky zajímavá. Když už jsme už toho Vietnamu, dočetla jsem se, že ve 20. letech minulého století, předtím, než se vydal budovat ve své zemi socialismus, žil v této čtvrti během svého pařížského pobytu i Ho-Či-Min.
O kousek dál v passage Flourens zůstala řada cihlových dělnických domků se zajímavými detaily, hned za rohem najdeme ale opět osmdesátkové betonové zdi uliček villa Saint-Ange a passage Saint-Ange
Ty nás přivedou až k průchodu na boulevard Saint-Ouen, který je plný malých obchodů, bister, kaváren a pekáren
Z bulváru můžeme ještě nakouknout do částečně zachované uličky impasse Milord – a potom sejdeme k malé a zanedbané budově bývalého vlakového nádraží, dnes opuštěného stejně jako celý malý železniční okruh, tzv. la Petite ceinture.
Dnes tady naše cesta bude končit, ale někdy jindy právě odtud vyrazíme na prohlídku vedlejší čtvrti Moskova, která patří už do 18. obvodu.
Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen nebo Guy Moquet (linka 13)
Dnes se podíváme na jednu památku nepamátku, kterou najdeme na Montmartru v blízkosti stanice metra Abbesses. Památku proto, že toto místo má bohatou a zajímavou historii, nepamátku proto, že nic z toho, o čem si dnes budeme povídat, už nemůžeme vidět. Nicméně pod přísnými vysokými zdmi kaple blízkého lycea z roku 1887, tak vysokými, že se v úzké ulici ani nemohou vejít do objektivu, můžeme navštívit kryptu, připomínající mučednickou smrt sv. Denise.
Než vejdeme těmito otevřenými dveřmi dál, musíme se ale ze všeho nejdřív vrátit velký kus zpátky do historie, tak daleko, až budeme mít pocit, že se spíš než o skutečné události jedná o pouhou pověst.
O tom, zda dnešní jméno Montmartru pochází z názvu Mons Mercurii, Merkurova vrchu, Mons Mars, Martova vrchu nebo Mont des Martyrs, Kopce mučedníků, se vedou spory, které už zřejmě nikdy nikdo správně neobjasní. Ta poslední možnost vychází z toho, že právě na tomto místě našli někdy mezi roky 250 a 272 svoji mučednickou smrt sv. Denis, sv. Rustique a sv. Eleuthère (o tom, jak sv. Denis popadl svoji uťatou, po prašné zemi se kutálející hlavu, a vyrazil s ní na několikakilometrový pochod na sever, kde definitivně padl a kde mu byla vystavená bazilika, která se stala pohřebištěm francouzských králů, jsme už četli TADY). Na místě stětí tří mučedníků vyrostla v roce 475 kaple, která se stala cílem mnoha poutníků, jejichž počet narůstal s tím, jak se kult sv. Denise šířil. Malá kaple už nestačila a proto byla na jejím místě ve 13. století postavena nová, větší, schopná pojmout přílivy poutníků, přicházejících často z velké dálky.
V té době už v horní části kopce stálo velké opatství ženského řádu benediktinek, založené v roce 1133 královnou Adélou Savojskou, manželkou krále Ludvíka VI., které kapli mučedníků spravovalo. Opatství vlastnilo v podstatě celý vrchol kopce a jejich klášteru s kostelem sv. Petra se říkalo „horní opatství“, zatímco kapli s dalšími budovami „dolní opatství“. V roce 1611 probíhaly v dolním opatství opravy po velkém požáru a při té příležitosti bylo objeveno dlouhé schodiště, vedoucí do hluboké zapomenuté krypty z doby merovejských králů, údajně pravého místa, kde byli popraveni a pohřbeni tři mučedníci. To ovšem vyvolalo další příliv poutníků (kryptu tehdy údajně navštívila i královna Marie Medicejská, druhá manželka Jindřicha IV.) a další rozšíření „dolního opatství“.
V době teroru Francouzské revoluce byly jeptišky v roce 1792 vyhnány, jejich představené skončily pod gilotinou, veškeré budovy byly srovnány se zemí a pozemky rozprodány k výstavbě. Tyto události znamenaly konec nejen pro „horní opatrství“, ale i pro kapli mučedníků s kryptou a veškeré budovy „dolního opatství“.
Když pominulo revoluční šílenství a francouzský národ se přestal na svět dívat přes potoky krve, byla na místě bývalé kaple mučedníků postavená malá oratoř (1854), nahrazená v letech 1886-1887 malou podzemní kryptou, která všechny tyto události připomíná. Právě do ní teď vstoupíme.
Krypta je v podstatě jen malým podzemním prostorem s jednoduchým kamenným oltářem, vyrobeným údajně z kamene, který se našel při vykopávkách a pocházejícím z původní rozbořené krypty. Z ní také pravděpodobně pochází i basreliéf, který je vystavený v zadní části dnešní krypty.
Basreliéf je datovaný do roku 1253 a je na něm zobrazen okamžik popravy sv. Denise
Objevení krypty sv. Denise na rytině, která je vystavená v dnešní kryptě
To, co bylo řečeno výše, není ovšem celý důvod toho, proč je krypta dnes připomínána. V době, kdy byla kaple v dolním opatství cílem mnoha poutníků, se udála další významná událost. Pozdě večer 15. srpna 1534 zabušilo na bránu horního opatství sedm černovlasých mužů, vedených španělsky hovořícím mladíkem s pronikavým pohledem. Matku představenou, která polekaně přiběhla otevřít, požádali o půjčení klíče od krypty sv. Denise. V ní pobyli celou noc a když druhý den ráno vraceli klíč, sdělili důvod návštěvy i svoje jména. Ten zarostlý mladík, který skupinku vedl, se jmenoval Ignác z Loyoly a společně s Františkem Xaverským a dalšími čtyřmi druhy v kryptě složil do rukou Petra Fabera, jediného z nich, který byl knězem, řeholní slib cudnosti a chudoby a předsevzetí pouti do Jeruzaléma. Té noci bylo takto v kryptě založeno Tovaryšstvo Ježíšovo, o šest let později uznané i oficiálně. Celou událost nám připomíná rozměrné plátno, které je v kryptě vystaveno.
Olej namaloval v 2. polovině 19. století montmartreský malíř Henri Patrice Dillon
Kryptu dnes spravuje jezuitská asociace, která zde pořádá kromě tradičních mší ve výročí sv. Ignáce (31. července) a sv. Denise (9. října) i koncerty a divadelní představení.
Crypte du martyrium de Saint-Denis
Montmartre, 11 rue Yvonne Le Tac
Otevřeno každý pátek a vždy první sobotu a neděli v měsíci od 15 do 18 hod
Úzká venkovská ulička na vrcholku Montmartru leží sice v těsné blízkosti všech turistických tras na kopci, ale většinou je příjemně prázdná. Turisté do ní moc nezacházejí, pravděpodobně proto, že na rozdíl od okolních ulic tady nenajdou žádné obchody s turistickými cetkami – a pouhé venkovské kouzlo starého Montmartru je netáhne. Tím líp pro nás, kteří si dokážeme vychutnat půvab starých dlažebních kostek, ošuntělých zdí, oprýskaných dveří a slepých oken, vedoucích kdovíkam.
Tato sto metrů dlouhá ulička je nejstarší na Montmartru, pamatuje už víc než devět století. Ve středověku byla jen úzkou udusanou hlinitou stezkou, která tvořila hranici mezi panstvím Montmartre a Saint-Denis. Od 16. století se jmenovala rue Notre-Dame a teprve až od roku 1867 nese jméno jednoho z mučedníků, kteří zemřeli společně se sv. Denisem. V 18. století, v době přestavby Paříže baronem Hausmannem, měla být asanována a rozšířena až na dvanáct metrů, k tomu ale naštěstí nikdy nedošlo.
Zajímavé je také to, že se v roce 1973 stala první pěší zónou v Paříži.
Na svém západním konci je tato jednoduchá rustikální ulička lemovaná dvěma tradičními montmartreskými restauracemi – Consulat a Auberge de la Bonne Franquette (vlevo). V ní se scházívali umělci jako Toulouse-Lautrec, Renoir, Monet, Degas, později Picasso, Utrillo a další a právě tady, na její stinné zahradě, namaloval Vincent van Gogh svůj obraz La Guinguette.
Obchod s potřebami pro výtvarníky pořád ještě připomíná slavnou uměleckou tradici Montmartru z dob před tím, než se z něj stal Disneyland
Jedním ze dvou výstavních pavilonů, které zbyly po Všeobecné výstavě v roce 1900 na nábřeží v blízkosti dolní části Champs Elysées, je takzvaný Malý palác (stejně jako jeho větší soused Grand Palais). Dnes jeho nádherné secesní prostory slouží jako Muzeum výtvarného umění města Paříže i jako výstavní prostory pro krátkodobé výstavy.
Dílo architekta Charlese Giraulta se skládá ze čtyř křídel, otevřených do kruhové vnitřní zahrady, lemované podloubím. Na první pohled už z dálky zaujme bohatě zdobený zlacený portál.
Palác prošel velkou rekonstrukcí v roce 2005 a jeho krásně prosvětlené výstavní prostory tak dnes kromě samotných exponátů nabízejí i pohled na zrekonstruované mozaiky, nástěnné malby, vitráže a nádherně tepané kovové doplňky.
Zatímco v přízemí najdeme převážně malířství a sochařství ze 17. až začátku 20. století, v suterénu si můžeme prohlédnout i umění z doby renesance, antiky a středověku. Tady vidíme pohled na díla z 18. století.
Milovníci impresionismu se dočkají až v zadní části přízemí. Samozřejmě tady nesmí chybět Claude Monet…
… Paul Cézanne…
… Paul Gauguin…
.. a zcela nezvykle také nikoliv obraz, ale plastika Augusta Renoira, který vytvořil portrét svého syna Clauda, řečeného Coco. Ano, to je ten malý zrzavý chlapeček, který na Renoirových obrazech vypadá s dlouhými vlásky jako holčička.
V zadní části potom také najdeme schodiště s nádherným tepaným zábradlím, kterým sestupujeme do suterénních prostor.
Pod schodištěm jsou vystaveny sochy, jejichž autorem je Jean-Baptiste Carpeaux
Taky vás zaujal pohled té starší dámy, která se úkosem dívá na mladou a krásnou dívku?
Ve vitrínách dalších suterénních sálů najdeme také antické vázy a další exponáty
V jedné z posledních zadních místností jsou vystaveny šperky, které byly zhotoveny podle návrhů Alfonse Muchy pro klenotníka Fouqueta.
Nezapomeňte se podívat do zahrady, je krásná a fresky na stropě kolonády si určitě zaslouží pozornost
A pokud se posadíte v kavárně muzea, můžete pozorovat přes umělé jezírko zadní stranu vstupního pavilonu s ohromným znakem Paříže na střeše
V pravém křídle přízemí a ve střední části suterénu se konají krátkodobé výstavy – seznam těch, které probíhají v současnédobě, najdete TADY.
O čtvrti La Chapelle jsem se TADY krátce zmínila už ve svém článku o studentském a sportovním komplexu, který se zde staví na místě bývalého železničního překladiště, v jehož areálu bude umístěná i knihovna, která ponese jméno Václava Havla. Čtvrť leží na severu města, mezi kolejišti, vedoucími k oběma velkým nádražím – Gare du Nord a Gare de l´Est. Kvůli své poloze je v podstatě odříznutá od města – tudy se prostě neprojíždí a kromě místních obyvatel sem jede jen ten, kdo tady bydlí nebo tady má něco na práci (a čumilové jako já). Patří mezi problematické chudé čtvrti se silným zastoupení imigrantů (podle posledních údajů až 30%) a až 25% rodin zde žije pod hranicí chudoby v nevyhovujících bytech. Je asi zbytečné říkat, že je tady občas dost nebezpečno, večer a sama bych sem určitě nejela.
Takové podobné výhledy má každodenně většina obyvatel – pokud ne přímo z okna domova, tak z dopravních prostředků cestou do práce nebo do školy.
Čtvrť La Chapelle (a tedy Kaple) dostala jméno už kolem 5. století, kdy do malé kaple v těchto místech údajně sv. Geneviève dopravila rakev s ostatky sv. Denise. Čtvrti, do které začaly v následujícím století proudit davy poutníků, se začalo říkal Chapelle Sainte-Geneviève. Kolem kaple také vedla cesta ze severu Evropy do Santiago de Compostella, takže o poutníky zde nebyla nouze. V roce 629 byly ovšem ostatky sv. Denise přemístěny do opatství Saint-Denis a náboženská sláva tohoto místa trochu utichla. Kaple sv. Denise zde zůstala stát i v dalších stoletích, střídavě vypalovaná, dostavovaná a přestavovaná a můžeme ji tady najít dodnes.
Dnešní raně gotická podoba kaple pochází z roku 1204. Je připomínána nejen kvůli sv. Denisovi, ale především kvůli události, ke která zde údajně došlo 7. září 1429, v předvečer útoku francouzských vojsk krále Karla VII. Francouzského, po jehož boku stála Johanka z Arku, na Paříž, obsazenou Angličany. Právě tady, před branami Paříže, se vojska zastavila a Johanka se zde v kapli u oltáře Panny Marie dlouho modlila za vítězství. Útok na město se ovšem nevydařil, Johanka byla zraněná a přestože chtěla pokračovat v boji, král jí nařídil, aby se odjela vyléčit do opatství sv. Denise.
Dovnitř do kaple se podíváme někdy jindy, přestože jsem tam jela schválně už dvakrát, pokaždé jsem ji našla zavřenou. Snad se to jednou podaří.
Dnes nám tady pobyt Johanky připomíná její socha ze začátku 20. století (autorem je Felix Charpentier) a pamětní deska na zdi
Pokud se dostanete ke kapli, možná vás překvapí vedlejší budova, která ji obklopuje jako kamenná hradba. Nejde o nic zvlášť historického, ta přísně se tvářící budova je také kaple, zasvěcená právě Johance z Arku. Stavba byla zahájená v roce 1930, dokončená však byla až v roce 1964.
Zadní strana kostela vede na malé náměstí place de Torcy, kde najdeme místní tržnici a na přilehlé pěší zóně v rue de l´Olive spoustu obchodů a restaurací (hlavně etnických, během několika minut jsem tady měla pocit, že jsem udělala cestu kolem světa). V těchto místech má čtvrť určitý půvab a na rozdíl od uliček těsně za viaduktem metra u boulevardu de la Chapelle, kde člověk narazí na opravdu hodně podivné typy lidí, jsem se tady ani nebála fotit.
Čtvrť La Chapelle, obě kaple se nacházejí na rue de la Chapelle
Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)
V samém centru Paříže najdeme spoustu krásných domů, ale jen některé z nich mají prvky, které se vymykají té pařížské haussmannově stejnosti – jako například tento rohový dům hned v sousedství Forum Les Halles.
Jeho keramické obložení v přízemí, které pochází z roku 1940, je sice už trochu oprýskané a opadané, ale krásně ladí se zábradlím balkónů a oken ve vyšších patrech. Když zvedneme hlavu, uvidíme na rohu domu ještě jednu zajímavou věc.
Velký kamenný úl se čtyřmi obřími včelami je na domě umístěný od roku 1920, kdy byl vytvořený jako vývěsní štít obchodu s medem, který se tady, v blízkosti bývalého tržiště, tehdy usídlil. Od roku 1984 je úl i keramické obložení památkově chráněno.
Nechci rýpat, ale nezdá se vám, že ty včely vypadají spíš jako mouchy?
Čtvrť Halles, roh rue Rambuteau a rue Pierre Lescot
Jak se tam dostat: metro Les Halles (linka 4) nebo RER Chatelet Les Halles
V jedné z klidnějších uliček na vrcholku Montmartru, kde tolik nebují turistický ruch, najdeme v příkré rue Cortot muzeum, věnované historii této čtvrti. Bylo zřízeno z iniciativy sdružení „le Vieux Montmartre“, jehož cílem je už od roku 1886 ochrana historie a kultury Montmartru. V muzeu jsou vystaveny připomínky stovky let dlouhé historie Montmartru, počínaje benediktýnským opatstvím, které v minulosti zabíralo velkou plochu kopce, připomínky všech bojů, které se tady o město vedly, pařížské Komuny, ale také vzpomínky na umělecký život, na kabarety, tančírny a na bohému, která tady tvořila a díky níž se tato čtvrť zapsala do historie umění. Najdeme tady nejen umělecká díla, ale také dokumenty, fotografie, vývěsní štíty, plánky, maketu starého Montmartru a spoustu dalších předmětů, vztahujících se k této části města.
Muzeum bylo zřízeno v roce 1960 ve statku ze 16. století, který je dnes nejstarším domem na Montmartru. V 17. století dům patřil herci Rosimondovi, členu Molièrovy divadelní společnosti. V posledních dvou stoletích v něm postupně bydlelo čtrnáct slavných osobností francouzské i světové kultury – žil a tvořil tady August Renoir, Suzanne Valadon se svým synem Mauricem Utrillem, Raoul Dufy, Poulbot a další, u nás možná ne tolik známí umělci.
Dnes si prohlédneme jen vstupní zahradu, dovnitř půjdeme až někdy jindy. Nový správce v současné době budovu rekonstruuje a rozšiřuje sbírky, muzeum ale pro veřejnost stále zůstává otevřené.
Renoirův ateliér se v letech 1875 – 1876 nacházel v zahradě poblíž vchodu – na jeho místě je teď umístěná informační cedule s vyobrazením jeho plátna Tanec v Moulin de la Galette – údajně si motiv v kabaretu jen načrtl a maloval právě zde v zahradě, kam mu tanečníci i další postavy, které jsou na plátně zobrazeny, chodily pózovat. Namaloval zde i další obrazy, jako například Houpačku, Akt v sluneční záři a další. Podle jeho obrazů byly údajně zvoleny i květiny, zasázené v zahradě.
Kromě stálých sbírek bývají v muzeu pořádány i krátkodobé výstavy – ta současná, která trvá do 13. ledna 2013, je věnována historii slavného kabaretu Chat Noir. Jsou na ní vystavována i díla Toulouse-Lautreca.
Do domu se dříve chodilo i přes zahradu ze spodní rue Saint-Vincent. Přístup je zde pořád, jen branka dole nebývá otevřená. Byly zde vytvořeny nové schody, ale ty staré, po nichž chodilo tolik generací obyvatel, zůstaly zachované.
Muzeum v pohledu přes vinohrad, který se pod domem rozkládá
Musée de Montmartre
Montmartre, 12/14 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, v době současné krátkodobé výstavy (do 13. ledna 2013) ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné: 8 euro, děti do 10 let zdarma, 10-17 let 4 euro, 18-25 6 euro
Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.