Dnes vás pozvu na prohlídku do uměleckých ateliérů, které pro mě v Paříži také objevila Irena. Nečekejte žádné románové ateliéry v posledním patře ošuntělého činžáku, dřevěné schody a vysoké prosklené stropy, protože v alternativním devatenáctém obvodu se umělci usadili pod oblouky viaduktu železniční trati. Ty jsou z obou stran uzavřeny a slouží nejen jako ateliéry, ale i jako prostory pro výstavy a koncerty, které tady umělecká asociace Modrá kráva pořádá už od svého založení v roce 1996.
Podél viaduktu se táhne plotem ohrazený pruh, ve kterém si umělci zařídili zahrádky. Kromě vzrostlých stromků v nich najdeme samozřejmě i spoustu uměleckých děl i obyčejného haraburdí – od soch, vysokých barevných totemů z dřevěných palet, starého nábytku, květin až po těžko identifikovatelné předměty z nejrůznějších materiálů. Nechybí ani nápisy na zdech a streetart. Tak dlouho jsme kolem okouněly a fotily, až nás pozvali dovnitř.
Některé věci se mi tady vyloženě líbily, především tento Don Quijote (předpokládám, že to má být on), a také tato malá soška dole.
O kus dál se ulice, bohužel, zužuje a ateliéry už nemají tu malebnou zahrádku. I tak mi to ale připadá jako dobrý nápad pro využití podobných prostor. Pokud vím, viadukt v Karlíně slouží místy jako garáže nebo sklady a podobné využití by mu taky dost slušelo.
Na žádném koncertě ani výstavě jsem tam zatím ještě nebyla (ovšem co není, může být příště), ale na Youtube se dají najít záběry, které tu atmosféru aspoň trochu přibližují.
Díky své pařížské kamarádce Ireně jsem lépe poznala především 19. a 20. obvod, které jsou možná těmi nejautentičtějšími a turisty nezkaženými čtvrťmi. Při mé poslední cestě mi připravila procházku po místech, která už jsem částečně znala, ale taky dva alternativně umělecké objevy, na které bych sama nikdy nepřišla. Dnes vám ukážu jeden a příště ten druhý.
Začaly jsme v parku Buttes-Chaumont, který v tom teplém zimním odpoledni vypadal jako by už každou chvíli muselo přijít jaro
Rosa Bonheur je jednou z několika restaurací, které v parku najdeme. Je údajně pojata jako typická guinguette, lidová tančírna, kterých tady na východě města bývala v 19. století spousta. Nemám ověřeno, připadá mi to spíš jako trochu nóbl lokál, ale příležitostně vyzkouším a dám vědět.
Všimněte si toho harmonikáře vpravo. Hrál na cestičce, po které chodilo jen málo lidí, takže jeho šance na výdělek byly mizivé, to mu všem v hraní vůbec nebránilo. Běžci, kteří se tudy proháněli, se ani neobtěžovali zastavit. Mimochodem, ti běžci. Pořád mě fascinuje, kolik jich v pařížských parcích je, bez ohledu na denní dobu nebo roční období.
Když vyběhli i zpod viaduktu, vedoucího nad nepoužívanou železniční tratí, která na východě města vede kus pod zemí a tady, těsně u parku, se na chvíli objevuje na povrchu, aby se opět zanořila a objevila znovu až u hřbitova Père Lachaise, bylo to i na mě moc. No šli byste běhat na takové místo?
O kousek výš směrem k parku La Villette, kde trať ještě vede nad zemí na obloucích viaduktu, schovaných na novou zdí, leží první cíl naší cesty. Zeď je totiž v délce několika desítek metrů pokryta graffiti, které tuto poměrně šedivou ulici rozjasňují. Jejich autorem je umělec, který si říká Da Cruz.
Indické krasavice a indičtí sloni na zdi se přesně hodili ke skupince, která vedle nich čekala na autobusové zastávce…
Umělci se tady rozmáchli tak doširoka, že zahrnuli i poštovní schránku
Ulici doplňují i okna na protější straně, která jako by spadla s palety Mondrianovi
Naše cesta potom vedla přes most nad kanálem l´Ourcq až k parku La Villette, podél jeho kraje zpět do starých uliček, kde jsme obdivovaly staré dvorky a chodby s malovanými dlaždicemi a přes krásnou romantickou čtvrť La Mouzaïa, kde jsem opět neodolala a fotila ji, přestože odtud mám už stovky fotek, kterými se pro blog pořád nedokážu prokousat.
Jak se tam dostat: pro cestu v našich stopách metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis), ale i Laumière nebo Ourcq (linka 5)
Dnes se ještě vrátíme do Tuilerijské zahrady (vlastně se tam budeme vracet ještě víckrát, protože různých fotek odtud mám ještě spoustu) do blízkosti Jeu de Paume, kterou jsme tady viděli nedávno. Hned vedle, na ochozu nad place de la Concorde, už z dálky vidíme šest velkých žulových balvanů, na které se teď podíváme zblízka.
Na kamenech jsou umístěny bronzové ruce – dílo s anglickým názvem The Welcoming hands. Představují vítající, otevřené, propletené a přátelsky natažené ruce.
Dílo vytvořila francouzsko-americká sochařka Louise Bourgeois v roce 1996, od roku 2000 jsou umístěny tady v Tuileriích.
Louise Bourgeois se narodila v Paříži v roce 1911 a s výtvarným uměním přišla do styku už v dětství, kdy pomáhala rodičům, kteří byli restaurátory starých tapiserií. Po maturitě začala nejdříve studovat matematiku a až poté umění. Jedním z jejich profesorů byl například Fernand Léger. V roce 1937 se provdala za amerického historika umění Roberta Goldwatera, se kterým se přestěhovala do New Yorku, kde měla svoji první výstavu v roce 1945. V Americe prožila celý život, stala se naturalizovanou Američankou a zemřela v New Yorku v roce 2010.
Le Jardin des Tuileries
1. obvod, place de la Concorde
Východní část 2. obvodu je protkaná pasážemi, pocházejícími z 19. století, z nichž některé si dodnes zachovaly svoji krásu. Dnes se podíváme na passage du Grand-Cerf, která byla vybudovaná ve 20. letech 19. století a jejíž název „pasáž u Velkého jelena“ vznikl podle vývěsního štítu, který visel na domě, na jehož místě byla pasáž postavená. Pasáž v této průmyslové a chudé čtvrti tenkrát sloužila jako sídlo drobných řemeslných a průmyslových dílen, které byly umístěné v prvním a druhém poschodí, třetí patro bylo určeno k bydlení. Časem začala upadat a svoji dnešní krásu získala až po rekonstrukci v roce 1990.
Vchod z rue Saint-Denis
Sto dvacet metrů dlouhá pasáž, která na jedné straně navazuje na pasáž Bourg-l´Abbé, kterou jsme tady už viděli dříve, je díky svému dvanáct metrů vysokému skleněnému zastřešení nejvyšší a nejsvětlejší v Paříži.
Je lemovaná po celé délce stejnými dřevěnými výkladci, za kterými najdeme obchody s dekoračními předměty, starožitnostmi, šperky, květinami, uměním a kosmetikou, je tady také galerie a restaurace.
Vchod z rue Dussoubs
Le Passage du Grand-Cerf 2. obvod, vchod z 145 rue Saint-Denis a 8 rue Dussoubs
Už několik týdnů je tady den co den nejčtenější stránkou článek o pádu Bastily. Pochopila bych to, kdyby byl červenec, nebo kdyby to bylo jeden nebo dva dny za sebou, to bych si řekla, že někde ve škole dostali na toto téma referát, ale tak dlouho a o Vánocích a po nich? Je to záhada, která mi připomněla, že mám ještě fotky skutečného modelu Bastily tak, jak je vystavená v Muzeu Carnavalet.
I přes to, že si o Francouzské revoluci myslím svoje a moc nechápu to francouzské nadšení nad řezničinou, kterou pád Bastily a následná vláda lůzy rozpoutaly (a vcelku mě těší, že její vůdci nakonec skončili stejně, jako tisíce jejich obětí před nimi), je fascinující prohlížet si památky na toto krvavé období.
Francouzské revoluci je věnováno druhé patro v paláci Le Peletier de Saint Fargeau, jedné ze dvou budov, ve kterých je muzeum umístěno. Najdeme tady nejen obrazy, které představují revoluční události, ale také různé zbraně, nádobí, nářadí, makety a revoluční symboly. Tím největším je určitě Bastila.
Tato maketa slavné pevnosti, kterou zhotovila z majoliky manufaktura Ollivier, sloužila jako žárová kamna
Druhý model Bastily má zajímavou minulost. Nechal ho zhotovit podnikatel, který byl pověřený demolicí a odklizením trosek Bastily, a protože to byl podnikavý podnikatel, využíval různé materiály ze zbořeniště na výrobu nejrůznějších suvenýrů. Z kamenných bloků nechal také vytvořit velké množství malých maket Bastily, které daroval všem ministrům, Ludvíku XVI. (ještě než se ho revolucionáři rozhodli připravit o hlavu), všem 83 francouzským departmánům a také zahraničním politikům, jako byl třeba George Washington.
Dobytí Bastily namaloval, kromě mnoha jiných, i Jean-Baptiste Lallemand. Na obraze vidíme kromě pevnosti i část hradeb Karla V., postavených ve 14. století. V době vlády Ludvíka XIII., kterého silně ovlivňoval kardinál Richelieu, se z pevnosti stala královská věznice a symbol královské moci.
Malíř Hubert Robert namaloval Bastilu několik dní po začátku její demolice. Plátno vystavil na Salónu v roce 1789 a později ho daroval markýzi La Fayette, který se v den útoku na Bastilu postavil do čela Národní gardy a den poté vydal příkaz k její demolici.
Musée Carnavalet
4. obvod, 23 rue de Sévigné
www. carnavalet.paris.fr
Otevřeno dnně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Dnes vás zavedu do uličky ve čtvrti Marais, kterou pravděpodobně nezná ani většina Pařížanů, dokonce ani těch, kteří bydlí v její blízkosti. Není v ní nic, co by vás přinutilo se zastavit a vstoupit pod nízký oblouk, který do ní vede z rue Vieille du Temple. Na svém začátku je navíc polepená plakáty a počmáraná tagy, zdi jsou oprýskané a špinavé. Pekárna, která stávala na jejím rohu a dávala místu starobylý a domácký vzhled, byla před časem zrušená, což je sice škoda, protože luxusní kosmetika, která ji nahradila, je jen další globalizovaný, studený a zbytečný krám, ale obyvatelé domu na konci uličky jsou šťastní, protože s pekárnou zmizely i krysy, které se tu promenádovaly ve dne v noci, protože boční východ pekárny, vedoucí do uličky, býval plný starého pečiva, které je sem přitahovalo zdaleka.
A přesto má tato tři metry široká a necelých čtyřicet metrů dlouhá ulička svůj půvab, především díky velkým kočičím hlavám, kterými je vydlážděná, díky starým a na stranu nachýleným zdem a především díky starému paláci, který stojí na jejím konci a jehož dvůr je, bohužel, chráněný mříží. Ulička je soukromá a její uživatelé si nedávno odhlasovali, že ji zavřou na mříž i z ulice, takže tato procházka v ní možná byla také moje poslední.
Ulička byly pojmenovaná po majiteli paláce, který stojí na jejím konci a ve kterém žil markýz d´Argenson, který byl v letech 1718 – 1720 ministrem spravedlnosti (tehdy této funkci říkali strážce pečeti) Ludvíka XV.
Dům pochází ze 17. století, ale v 19. století byl přestavěný a zvýšený. Uvnitř je krásné dřevěné schodiště z doby Ludvíka XIII. (které přede mnou prozatím zůstalo utajené vinou mříží, ale snad to jednou dokážu). V 19. století byl na levé straně nádvoří vestavěn hrázděný dům, který se sem sice moc nehodí a který měl být podle nějakého plánu zbořený, ale díky svému půvabu nakonec zůstává.
Pohled od domu do ulice
Dobře víte, že mě street art baví a že snesu hodně, ale ta hrůza, co jsme viděli na kraji uličky, mi vadí. Zato mě vyloženě pobavily tyto ťápoty.
4. obvod, impasse de l´Hôtel d´Argenson, 20 rue Vieille du Temple
Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 a 11)
Budova Míčovny stojí v Tuilerijské zahradě na vyvýšeném prostranství, připomínajícím podkovu, u zdi, která zahradu odděluje od place de la Concorde a rue de Rivoli, jako protiváha Oranžerie na opačné straně tohoto prostranství.
Byla postavená v roce 1861 v době vlády Napoleona III., ale už od roku 1909 byly prostory zařízeny jako výstavní a byla zde vystavována díla zahraničních umělců. Během druhé světové války tady byla shromažďována zkonfiskovaná díla židovských umělců a také další umění, ukradené nacisty, které zde čekalo na odvoz do Německa.
Od roku 1947 byla v muzeu vystavena plátna impresionistů, která byla přemístěna do Musée d´Orsay po jeho otevření v roce 1986. Od té doby slouží prostory k výstavám moderního umění a v poslední době především fotografií.
Hru, které byla tato budova zasvěcena po svém postavení, hrají lidé už po staletí. Zpočátku ji hráli holýma rukama (odtud taky název hry, „jeu de paume“ znamená doslova „hra dlaní“), později s koženými rukavicemi a až následně raketami. Vyvinuly se z ní v podstatě všechny dnešní raketové sportů, z nichž ten nejrozšířenější je tenis, který také přejal (nesmyslný a zatím ničím nevysvětlený) způsob tehdejšího počítání výsledků.
Pohled do jedné z pařížských míčoven v roce 1602. Foto Wikipedia.
Alej podél míčovny vede ke schodům, kterými se schází do zahrady. Na rozdíl od protější strany zde tato vyvýšená část nepokračuje podél celé zahrady až k Louvru.
Na trávníku vedle Míčovny stojí jedno z mnoha uměleckých děl, které jsou po zahradě rozestavěny. Na rozdíl od většiny ostatních vás toto dílo ve své barevnosti přitáhne už z dálky. Autorem je Jean Dubuffet (1901 – 1985) a socha, vytvořená v roce 1973, představuje Krasavce v kostýmu (Le Bel costumé, nevím jak to přeložit líp). Měří čtyři metry a je vytvořený z epoxydové pryskyřice.
Když budete nahoře na této terase, nezapomeňte se podívat z výšky na place de la Concorde. Výhledy jsou odtud úžasné na všechny strany.
Otevřeno v úterý do 11 do 21 hod, středa – neděle od 11 do 19 hod
Do pondělí 10. února 2014 mimořádně zavřeno. Vstupné 8,50 eur, snížené 5,50 eur, pro studenty a mládež do 26 let zdarma poslední úterý v měsíci od 17 do 21 hod
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Dnes je Den památky obětí holokaustu a proto bych vám ráda ukázala památník, který nepatří mezi nejčastější cíle turistů, přestože leží v samém centru města ve čtvrti Marais, která byla a dosud je největší židovskou čtvrtí v Paříži. Právě odtud bylo nacisty, s horlivou spoluprací francouzské vichystické policie, odvezeno do koncentračních táborů nejvíc francouzských Židů, především během velkého zátahu ze 16. na 17. července 1942, o kterém jsem psala už TADY.
Památník je tvořen malým betonovým kvádrem s čelní deskou s židovskou hvězdou a francouzskými a hebrejskými nápisy. Všechny ostatní prostory jsou umístěné v podzemí. Účelem muzea, které bylo otevřené v roce 2005, je připomínka židovské historie v době 2. světové války a holokaustu.
Na bronzovém válci, který má evokovat komíny koncentračních táborů, jsou vyryta jména hlavních taborů a také varšavského ghetta
Na zdi nádvoří je umístěno sedm basreliéfů maďarského sochaře Arbise Blatase, které představují události z persekuce Židů
Na kamenných deskách, přivezených z Jeruzaléma, jsou vyryta jména 76 tisíc Židů, z toho 11 tisíc dětí, deportovaných v letech 1942 – 1944 převážně do Osvětimi-Birkenau, Majdanku a Sobiboru. Ze všech deportovaných se vrátilo jen 2500 lidí.
Ústředním místem památníku je podzemní krypta, která je symbolickou hrobkou šesti milionů umučených Židů, kteří nemají hrob. Je v ní uložený popel, pocházející z koncentračních táborů, a také z varšavského ghetta. V kryptě bývají krátkodobé a velmi působivé výstavy – vzpomínám si na jednu, při které zde byly vystaveny kusy zdí ze sběrného tábora v Drancy u Paříže (odkud Židé odjížděli do Osvětimi) s původními vyrytými nápisy a vzkazy. Jindy zde byly například předměty, nalezené v koncentračních táborech, nebo části dokumentace.
Na zdi naproti schodišti, kterými se sestupuje do krypty, je umístěná část původního baráku z internačního tábora Beaune-la-Rolande
V ostatních částech muzea se nesmí fotografovat. Je tu k vidění třeba policejní kartotéka Židů nebo v nejnižším patře mnoho fotografií a dokumentace, vztahující se k deportacím. Nejpůsobivější je místnost, doslova celá vytapetovaná fotografiemi dětí, včetně malých miminek, u některých i s uvedením jména a věku.
Výstavy v horní části muzea bývají obměňované podle různých výročí. V červnu 2012, při 70. výročí atentátu na Heydricha, zde byly vystaveny různé připomínky tohoto výročí, včetně plakátů k filmům, které byly natočeny na téma operace Antropoid – a to i těch českých. Společně s povstáním ve varšavském ghettu to zde byly tehdy jediné dvě připomínky odporu proti nacistům.
Venkovní zeď muzea vede do úzké pěší uličky, která se jmenuje Allée des Justes, Alej spravedlivých. Na zdi jsou zde uvedena jména Francouzů, kteří se zachovali vůči Židům spravedlivě a pomáhali jim materiálně i morálně, i když tím většinou riskovali své vlastní životy (protože, málo platné, velká část francouzských obyvatel židovskou deportaci mlčky podporovala, část dokonce aktivně udávala a stěhovala se do uvolněných bytů).
Otázka deportace pařížských židů je nezvyklým a dojemným způsobem popisována ve francouzském filmu Klíč k minulosti na osudu desetileté židovské holčičky, která při zátahu schová svého malého bratříčka do skříně a sama i s rodiči skončí ve sběrném táboře. Její další zážitky se proplétají s příběhem americké novinářky, která po více než šedesáti letech začne po osudu rodiny pátrat. Film, ve kterém hraje hlavní roli Kristin Scott-Thomas a ve kterém jsou i záběry z památníku, vysílala ČT Art včera večer a pokud byste na něj někde narazili, mohu ho jen doporučit.
Le Mémorial de la Shoah 4. obvod, 17 rue Geoffroy l´Asnier Otevřeno denně kromě soboty od 10 do 17,30 hod, ve čtvrtek do 19,30 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Pont Marie (linka 7), Saint-Paul nebo Hotel de Ville (linka 1)
V tomto kostele jsme se byli podívat už o vánocích na jesličky, teď si prohlédneme samotnou stavbu a interiér. Kostel v eklektickém slohu, typickém pro 19. století, začali stavět už v roce 1864, vysvěcený byl v roce 1894 pro farnost sv. Františka Xaverského zahraničních misií, která do té doby sídlila v nedaleké rue du Bac.
Sv. František Xaverský, patron zahraničních misií, který sám působil jako misioníář v Indii, v Indonésii a Japonsku, žil v letech 1505 – 1552 a byl jedním z druhů sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu.
Světec je v kostele vymalovaný na tympánu nad kněžištěm, jak představuje Kristu dva Indy a dva Asiaty, které obrátil na křesťanskou víru
Varhany pocházejí z 19. století
Na stropě je vymalováno všech dvanáct apoštolů. To se přesně hodí k obrazu, kvůli kterému jsem se do kostela už po třetí vydala. Visí ve svatební sakristií po pravé straně kostela a i na něm vidime apoštoly i s Kristem. Autorem této Poslední večeře je Jacopo Robusti, nazývaný Tintoretto.
Malíř zachytil okamžik, kdy Kristus, po pravé ruce s Petrem a po levé se spícím Janem, oznamuje svým učedníkům, že ho jeden z nich zradí. Vidíme překvapení, gesta, vztažené ruce, nevěřícné pohledy. Jen jeden z nich, ten kterého vidíme zezadu nejblíž k nám, odvrací pohled. Je to Jidáš a za zády už drží váček s třiceti stříbrnými. Tintoretto namaloval obraz v roce 1559 na objednávku pro benátský kostel San Felice, později byl umístěný v jednom z benátských klášterů, ale na začátku 19. století se jeho stopy ztrácejí a objevující se až v roce 1865 v Paříži. V roce 1905 ho jeho majitelka darovala kostelu. Sakristie bývá často zavřená, ale hned vedle je kancelář, spojená se sakristií dveřmi, kudy vás na požádání pustí dovnitř. Obraz visí poměrně vysoko (asi kvůli krádeži nebo poškození), ale z odstupu je dobře vidět.
Další z pamětihodností kostela je zlatá rakev s ostatky sv. Madeleine-Sophie Barat, která v roce 1800 založila kongregaci Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Byla kanonizovaná v roce 1925, její ostatky byly však už od roku 1904 uloženy v Belgii a do Paříže byly převezeny až v roce 2009, kdy je umístili do tohoto kostela proto, že leží v těsné blízkosti bývalého sídla kongregace, paláce Biron, ve kterém dnes sídlí Rodinovo muzeum.
Vedlejší kaple je zasvěcená sv. Terezii z Lisieux. Původně jsem si jen prohlížela moderní vitráž z roku 1954, když jsem nečekaně a s velkým překvapením na oltáři uviděla maličkého krajana.
Kopie Pražského Jezulátka je v kostele necelý rok, od února 2013, kdy ho kostelu darovala paní Marie Chatardová, velvyslankyně České republiky v Paříži, v přítomnosti papežského nuncia a otce Anastazia z pražského karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde je uložený originál.
Soška je právě v této kapli proto, že sv. Terezie byla velkou vyznavačkou kultu Jezulátka.
V kapli visí také krásný obraz neznámého benátského mistra z 16. století, který představuje Jidášův polibek
Další zajímavostí kostela jsou dvě sochy, které stojí hned napravo od vchodu v kapli mrtvých, zasvěcené farníkům, padlým v obou válkách. Jedna z nich představuje sv. Johanku z Arku, druhá krále Ludvíka Svatého. Obě jsou ze sádry, malovaný Ludvík v královském plášti s liliemi pochází z 19. a bílá Johanka z 20. století.
V neposlední řadě musím ocenit, že je kostel, jako jeden z mála vůbec, vybavenými přesnými popisky u všech soch, obrazů a dalších děl. To jen abyste si nemysleli, že to všechno vím z vlastní hlavy.
Église Saint-François-Xavier
7. obvod, place du Président Mithouard
Jak se tam dostat: metro Saint- François-Xavier (linka 13)
Malý kopeček na východě Paříže připomíná svými nízkými malebnými domky a rozkvetlými zahrádkami spíš nějaké maloměsto než přelidněnou Paříž. Přesto jsme jen kousek od dlouhých ulic, zaplavenými auty, jejichž hluk sem nahoru naštěstí nedoléhá. Čtvrť vyrostla na jednom z poddolovaných vrcholků bývalých lomů na sádrovec a kámen, z nichž byl v 19. století vytvořený park Buttes-Chaumont. Na tomto kopci tehdy vyrostl zábavní park Folle-Butte. Kolotoče tady ale dlouho nevydržely a už v roce 1918 je nahradil fotbalový stadion klubu Olympique Paris, na kterém se konaly i atletické závody a zápasy v rugby. Ostatně po Bergeyrovi, jednom z hráčů rugby, který zahynul v první světové válce, byl stadion pojmenován. V roce 1926 byl stadion zbourán, plocha kopce byla rozparcelována a byly zde vytvořeny ulice a postaveny domy. Mezi nimi se dnes v ostrém ranním zimním slunci projdeme.
Celá čtvrť stojí jen na vrcholku tohoto sto metrů vysokého kopce, jeho svahy jsou totiž tak prudké, že se na nich stavět nedalo. Jediný přístup pro auta je touto klikatou silnicí, jinak jsou zde jen tři dlouhá a prudká schodiště. Čtvrť je tak dobře schovaná v okolní zástavbě, že o ní často nevědí ani lidé, kteří bydlí v její blízkosti.
Jedno ze schodišť, vedoucí mezi domy avenue Simon Bolivar. Nechtěla bych tudy tahat denně nákupy.
Tento domeček byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?
Z vrcholu pomyslného trojúhelníku, který celá zástavb
a tvoří, je překrásný výhled na Montmartre (až na ten jeřáb, samozřejmě). Za plotem, který obkružuje konec ulice, leží v prudkém svahu jedna z těch kolektivních zahrádek, kterým se v Paříži tak daří a kterou tady obhospodařují obyvatelé kopce.
Možná mi řeknete, že to není nic nového, že něco podobného jste u mě viděli už několikrát, třeba TADY a TADY. To je pravda, podobných skrytých čtvrtí je v Paříži, zvlášť v 19. a 20. obvodu několik – ale za návštěvu stojí, i když jsou si podobné, ne?
La Butte Bergeyre 19. obvod, přístup z avenue Simon Bolivar nebo rue Georges Lardennois
Jak se tam dostat: metro Colonel Fabien (linka 2) nebo Buttes-Chaumont (linka 7bis)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.