Nedělní výlet nás ani přes dnešní dušičkové datum nezavede na žádný hřbitov, ale vydáme se do Versailles na místo, které jsem si letos doslova zamilovala. Když se odchýlíte od turistických tras, vedoucích rovnou k zámku, najdete ve městě spoustu zajímavostí. Místní tržnice je jednou z nejmalebnějších.
Versailleské tržiště je jedno z vůbec nejstarších ve Francii. Založil ho před více než 300 lety Ludvík XIV. v tehdy nově vznikající čtvrti Notre-Dame. Je umístěné na rušné křižovatce, kterou na všech čtyřech stranách lemují nízké kryté haly tržnice. Ty dnešní pocházejí z roku 1841, kdy nahradily původní pavilony. Střed náměstí je doslova zaplaven stánky, ve kterých trhovci, kteří se sem sjíždějí z daleka, prodávají především zeleninu, ovoce, ale také sýry, uzeniny nebo pečivo.
Ceny v kryté tržnici jsou vyšší než v Paříži, především u sýrů, ryb a masa. U venkovních stánků s ovocem a zeleninou se vám naopak stane, zvlášť před polednem, kdy se prodavači snaží všechno co nejrychleji vyprodat, že při pohledu na cenovku nevěříte svým očím. Já jsem nevěděla co dřív, ale ani bedničku fíků za pět euro, tři kila meruněk za dvě padesát nebo tři žluté melouny celkem za dvě eura jsem sebou prostě nepobrala.
Uprostřed každé ze čtyř částí náměstí stojí podivná budka se zobrazením ludvíkovského rytíře. Jsou to vchody do podzemního parkoviště, které leží pod náměstím.
Haly kryté tržnice měly dříve specifické zaměření – jak vidíme z nápisů nad vchody, jedna z nich byla věnovaná rybám, druhá masu, třetí moučným výrobkům a čtvrtá bylinám. Dnes najdeme v každém pavilonu od něčeho trochu.
Oči mi přecházely hlavně u stánků s různými lahůdkami, olivami, artyčoky a saláty z mořských plodů nebo zeleniny. A taky u pultů s libanonskými pistáciovými a mandlovými sladkostmi nebo u výrobce čokoládových pralinek. A u sušeného ovoce. A u oříšků. A… a všude.
Nechybí samozřejmě ani květiny nebo pekárna na rohu náměstí, u které bych dokázala strávit jen díváním půl dne (a co teprve jezením!)
To ovšem není všechno. Náměstí je lemováno v druhé řadě za halami tržnice souvislou řadou kaváren, restaurací a bister. Nedivte se prázdným stolům, na oběd bylo ještě brzy. Kromě toho byl srpen, kdy jsou všichni Francouzi na dovolené a nebylo tu moc lidí (ve srovnání s tím, co jsem tady viděla o měsíc později).
Od řady domů s kavárnami se větví úzké uličky s průchody a dvorky, plné obchodů se starožitnostmi. Určitě si je spolu někdy příště projdeme.
Marché Notre-Dame Versailles, křižovatka ulic rue du Maréchal Foch a rue de la Paroisse Krytá tržnice je otevřená denně kromě pondělí, venkovní trh v úterý, v pátek a v neděli dopoledne
Jak se tam dostat najdete TADY. Dole na mapě je tržnice umístěná u bílé tečky s adresou 1 Rue du Maréchal Foch. Jak vidíte, je to jen kousek od zámku a ta malá zacházka se určitě vyplatí.
Dnes se ještě vrátíme do Elysejského paláce, sídla francouzského prezidenta, kde jsme minule viděli přízemí a zahradu. Tentokrát se podíváme do prvního patra, kde má prezident republiky kancelář.
Slavnostní schodiště pochází ze začátku 19. století, kdy byl majitelem paláce Joaquim Murat, švagr Napoleona III. Zajímavé je, že rekonstrukci paláce tehdy prováděli dva architekti, z nichž jeden, Barthélemy Vignon, je také autorem návrhu kostela Sainte Madeleine. Schodiště má nezvyklé zábradlí, složené z pozlacených listů, a při Dnech evropského dědictví bylo přikryté neestetickou plexisklovou zábranou, která bránila nejen osahávání, ale bohužel také jakémukoliv slušnému vyfocení.
Stejný problém s plexisklovou klecí byl i se sousoším, které stojí na odpočivadle schodiště. Jmenuje se La Défense, Obrana, a jejím autorem je Auguste Rodin. Je to malý model sousoší, které Rodin navrhl do soutěže na památník hrdinné obrany Paříže proti pruské okupaci v letech 1870 – 71. Jeho návrh se ale porotě zdál příliš revolucionářský a byl zamítnut. Soutěž nakonec vyhrál Louis-Ernest Barrias, jehož socha byla umístěná v obci Courbevoie v ose Vítězného oblouku, kde ji dnes najdete utopenou mezi moderními věžáky čtvrti, která podle ní dostala jméno.
I tento Rodinův návrh se nakonec dočkal realizace – od roku 1920 stojí ve Verdunu.
Když vystoupáme po schodišti, dostaneme se rovnou do několika prezidentských předpokojů, kde sedí sekretáři a sekretářky. Hned v tom prvním, kde sedí tzv. dveřník, visí na stěně ohromné portéty tří bývalých prezidentů – de Gaulla, Pompidoua a Mitterranda. Pamětníci poznají, že dole je právě François Mitterrand (nechápu, proč mu tak divně usekli nožičky).
V předpokojích se moc fotit nedalo, tolik tam bylo lidí. Nakonec stejně všechny zajímala jen jedna věc, a to kancelář prezidenta republiky. Tady je ve své zlatě starožitné nádheře.
Menší porady se svými pracovníky vede prezident přímo ve své kanceláři u tohoto stolu. Pokud se jedná o větší jednání, koná se ve vedlejším zeleném salonu.
Z prvního patra jsme kromě prezidentské kanceláře a předpokojů už nic víc neviděli. Celé východní křídlo paláce zabírá soukromý byt prezidenta, v ostatních prostorách jsou jeho kanceláře.
Z oken předpokojů, které leží na severní straně paláce, je hezký výhled na čestný dvůr. Tam jsme se nakonec dostali po bočním schodišti, přes další, už méně zajímavé malé přízemní salonky k hlavnímu vchodu a potom rovnou na dvůr.
Hlavní průčelí paláce s nízkým schodištěm u vstupu, které všichni známe z televize, jak na něm prezident vítá návštěvy. Všichni bez výjimky se na něm fotili.
Ná nádvoří byla vystavena auta z prezidentského vozového parku, včetně tohoto legendárního krasavce – Citroënu DS, kterému se podle jeho zkratky říkalo la Déesse – Bohyně.
Poslední novinka v prezidentské sbírce, elektromobil Citroën Zoe
Hlavní vchod do paláce leží na rue du Faubourg St. Honoré a přesně tudy jsme po skončení prohlídky vyšli ven.
Na stránkách Elysejského paláce si TADY můžete prohlédnout celý palác na videu.
Zahrada paláce je zpřístupněná pro návštěvníky vždy poslední neděli v měsíci, a to v říjnu až březnu od 12 do 17 hod a v dubnu až září do 13 do 19 hod, pokud to ovšem dovolí bezpečnostní situace. Vstup branou ze Champs Elysées.
Palais de l´Elysée
8. obvod, 55-57 rue du Faubourg-Saint-Honoré, zahradní brána Grille du coq v avenue Gabriel v pravé dolní části Champs Elysée
Elysejský palác, ve kterém sídlí prezident republiky, bývá pro veřejnost otevřený většinou jednou v roce při Dnech evropského dědictví, výjimečně i při některé jiné příležitosti. Vždycky před ním stojí dlouhatánská fronta. Letos v září jsem využila toho, že jsem zrovna při takové příležitosti byla v Paříži, a do té fronty jsem se postavila. Nejdřív to nevypadalo tak strašně, velký kus fronty jsme urazili pomalou chůzí, takže jsme si dělali naděje, že tak to bude po celou dobu, a že za chvíli budeme uvnitř. Než jsme se ovšem dostali na dohled k tomuto vodotrysku, uběhla ještě spousta času, během kterého jsem střídavě cedila přes zuby: „Kašlu na to, jdu pryč“ a „Když už jsem tady, tak to ještě vydržím“.
Do prezidentského paláce se na prohlídku vstupovalo branou do zahrady v dolní části Champs Elysées. Tam jste mohli ráno při příchodu vidět něco takového:
Fronta, která začínala až skoro u place de la Concorde, zdánlivě končila u té bílé stříšky v dálce, jenže když jsme k ní došli, fronta se zúžila, stočila zpět, vytvořila kličku a teprve pak jsme měli štěstí a došli jsme k první ze dvou bezpečnostních prohlídek. Teprve potom, když už mi bylo všecko jedno a v postupujícím davu jsem netoužila po ničem jiném, než po židli a kávě, jsme se dostali do zahrady. Jo a ve frontě nejvíc předbíhali Japonci a Rusové.
Palác postavil v letech 1718 – 1722 architekt Armand-Claude Mollet pro hraběte z Evreux. Po smrti hraběte palác koupila markýza Pompadour. Ta ho sice odkázala svému milenci Ludvíkovi XV., ale po výměně několika dalších vlastníků se palác dostal do královského vlastnictví až v roce 1812 za Ludvíka XVIII. O třicet šest let později, 12. prosince 1848, vydalo Národní shromáždění dekret, kterým se palác stal sídlem prvního prezidenta republiky Louise-Napoléona Bonaparta (Napoleona III.). Další podrobné informace o historii paláce najdete třeba TADY.
Po historické vsuvce se vrátíme do zahrady paláce, kterou tvoří ohromný centrální trávník, lemovaný stromy a záhony, v nichž jsou rozmístěny nejrůznější umělecké artefakty. Do všech zákoutí zahrady nás ovšem nepustili a museli jsme pochodovat jen po vyhrazené (a ohrazené) cestě.
Existenci ohromných pláten, rozmístěných v zahradě i v jednotlivých místnostech paláce, jsem – upřímně řečeno – moc nepochopila. Ze všeho nejvíc mi připomínaly kýče.
První místností paláce, do které jsme se – stále ještě v sevřeném davu – dostali, byl slavnostní sál v levém zahradním křídle paláce. Slouží ke státním recepcím a tiskovým konferencím. Je rozdělen řadami sloupů a jeho součástí je i malé jeviště. V sále byly postaveny řady prostřených stolů, na kterých byly vystaveny cenné prezidentské jídelní soupravy, skleničky, svícny a ubrusy, i s popisem jejich výrobců a datem vzniku.
Z talíře s dekorem od Chagalla se nejí, ten se jen vystavuje
Strop slavnostního sálu s freskami, štuky a zlacením
Ze slavnostního sálu se přechází do zimní zahrady se skleněnou střechou, ve které visí staré tapiserie z dílny rodiny Gobelinů
V zimním zahradě bylo vystaveno stříbrné a měděné nádobí, které se používá při prezidentských recepcích. Připadalo mi milé, že lidem ukazují opravdu vše.
Za zimní zahradou leží velký salón Napoleona III., s bohatou zlacenou štukovou výzdobou na stropě
Následovala řada malých salonů, některé z nich bez zařízení. V tom prvním, Muratově salonu, bylo vystaveno vyznamenání Řádu Čestné legie. Prezident republiky je automaticky velmistrem tohoto řádu, ale o tom budeme mluvit ještě v nějakém dalším článku, ve kterém vám ukážu jejich sídlo.
Tady zasedá s prezidentem ministerská rada
Salon Pompadour
Přes zahradní terasu nás trasa hnala zpět do zahrady, tentokrát do její menší části u pravého křídla. Tím jsme se znovu vrátili dovnitř paláce.
V pravém křídle leží několik dalších salonků, například tento moderní Salon Paulin, který nechal vytvořit v roce 1972 prezident Georges Pompidou. U zdi mezi okny stojí police se pštrosy, která je dílem porcelánky v Sèvres.
Soška ze Stříbrného salonku, který nechala zařídit Caroline Murat, manželka jednoho z majitelů paláce na začátku 18. století. Joaquim Murat byl švagrem Napoleona III. a v paláci provedl značné úpravy (za jeho časů vznikl například slavnostní sál, který jsme viděli hned na začátku).
Knihovna
Kapradinový salon
Kartografický salon se starými glóbusy
Z pravého křídla jsme se přes salonky dostali až do vstupní haly. Po červeném koberci na schodišti se zlaceným zábradlím se dostaneme do prvního patra, kde leží kancelář prezidenta republiky. Na tuto část paláce se podíváme příště.
Na stránkách Elysejského paláce si TADY můžete prohlédnout celý palác na videu.
Zahrada paláce je zpřístupněná pro návštěvníky vždy poslední neděli v měsíci, a to v říjnu až březnu od 12 do 17 hod a v dubnu až září do 13 do 19 hod, pokud to ovšem dovolí bezpečnostní situace. Vstup branou ze Champs Elysées.
Palais de l´Elysée
8. obvod, 55-57 rue du Faubourg-Saint-Honoré, zahradní brána Grille du coq v avenue Gabriel v pravé dolní části Champs Elysée
Na dnešní nedělní procházku se vydáme až na jih Paříže, kudy vede zvláštní promenáda, vybudovaná v místech bývalé železniční trati. Ta byla postavená pod názvem Petite Ceinture, Malá okružní dráha, v polovině 19. století. Obkružuje Paříž po celém jejím obvodu. Nejdříve sloužila k přepravě zboží a později i cestujících, s postupným budováním metra však její význam pro dopravu lidí upadal a v roce 1934 byl tento druh přepravy cestujících zrušen. Zboží však bylo kolem Paříže po železnici přepravováno na některých úsecích až do 90. let 20. století.
Trať zůstala dodnes zachována. Na některým místech je sevřená ve vysokých kaňonech, kam je vstup zakázán (ale ze kterých se na internetu dají najít krásné urbexové fotky), jinde vede po mostech a viaduktech. Některé části bývalé trati jsou dnes využity. Viděli jsme tady už zvláštní zahrádkářskou kolonii v 18. obvodu, dnes se podíváme na další zpřístupněný úsek.
Kilometr a půl železniční trati v 15. obvodu, která dříve propojovala továrnu Citroën v místech dnešního parku André Citroën, dílny metra ve Vaugirard a jatka, která ležela tam, kde je dnes park Georges Brassens, byl zpřístupněný jako promenáda v roce 2013. Tato část trati přestala fungovat v roce 1979 a protože byla od té doby nevyužívaná, vytvořily se tady spontánně vzácné kolonie hmyzu, ptactva i rostlin. Dnes kvůli tomu sice tuto část trati můžeme navštívit, nesmíme ale opustit vytvořenou cestu a brouzdat v trávě a po železničních náspech.Na vyvýšenou trať se dostaneme po schodištích i výtahy, vybudovanými v místech, kde trať kříží velké ulice této části města. Trať je dobře značená, najdeme tady nejen plánky, ale také tabulky s popisem rostlin, které tady rostou, a živočichů, kteří tady žijí.
Pokud se rozhodnete tuto část města navštívit, doporučuji, abyste se na trať vydali u metra Balard. Tady ve výšce nad střechami domů začíná její zpřístupněný úsek.
Z výšky můžeme sledovat život v ulicích pod námi – tady například vidíme průhledem věž u výstaviště u Porte de Versailles, dole jeden z hezkých art-déco domů, na které máme odtud ten nejlepší výhled.
Cestou mineme také jedno z nádraží, opuštěné ve stavu, jak odtud odešel poslední pasažér
Myšpulín! (Nebo skoro…)
Po kilometru a půl nás cesta přivede k prvnímu železničnímu tunelu. Když jsem ho uviděla za zatáčkou, chtěla jsem se kvůli své klaustrofobii otočit a potupně se vrátit k nějakému východu (v životě bych do tunelu nevstoupila). Naštěstí jsem si včas všimla, že je tunel zahrazený plotem, cesta u něj končí, a že se odtud můžeme dostat buď výtahem přímo u tunelu nebo po kovové lávce ve svahu (která trochu připomíná tu, která vede v Praze z Jeleního příkopu do Chotkovy ulice).
Schody nás přivedou do rue Olivier de Serres přímo před starou mateřskou školku. Po její levé straně cesta pokračuje dál, tentokrát už po povrchu. Školka je připravená k rekonstrukci, předpokládám, že během ní bude asi od cesty oddělená, teď se však můžete procházet v opuštěném a trochu strašidelném areálu a fotit si stará dětská hřiště i street art, který tady vznikl, nebo malebné cihlové zdi, porostlé břečťanem.
Na druhé straně arerálu nás cesta přivede k základní škole se zajímavým moderním dílem nad lávkou, která přemosťuje cestu. Na jejím konci projdeme malým parčíkem, vyjdeme branou na ulici a dostaneme se k parku Georges Brassens.
U parku můžeme jen z výšky mostu sledovat další část trati, na kterou se už nesmí
Ještě, než ukončíme procházku, vrátíme se do rue Olivier de Serres. Hned za rohem totiž leží malebná ulička rue Pierre Mille, kterou stojí za to si projít.
Za dalším rohem potom narazíme v rue de la Saida na bytový komplex Nadace Lebaudy ze začátku 20. století. Podobných komplexů postavila nadace, která funguje dodnes, v Paříži více. Já na tomto komplexu obdivuji pokaždé krásná schodiště.
A ještě za dalším rohem leží další zajímavost této části čtvrti – a moje srdeční záležitost. V passage Danzig najdeme zelení porostlou kovanou bránu, za kterou se nachází jeden z památkově chráněných starých ateliérů s názvem La Ruche – Úl. Podrobněji už jsem o něm psala před několika lety TADY. Na začátku 20. století tady žili malíři, především cizinci, kteří do Paříže přišli hledat uměleckou slávu. Žil a pracoval tady Chagall, Soutine, Zadkine, ale taky Légér nebo Foujita. A taky můj milovaný Modigliani, jehož podobiznu někdo vytvořil na zdi ateliéru jako street art.
Pokud se po procházce rozhodnete odpočinout v parku Georges Brassens, můžete se inspirovat TADY.
Oranžerie ve Versaillských zahradách leží stranou hlavních tras, ze kterých na ni není vidět, a proto k ní spousta turistů, hlavně těch, kteří mají na zámecké zahrady půl dne v poklusu, ani nedojde. Přiznám se, že já jsem ji do nedávna znala také jen z výšky z terasy a teprve při své poslední cestě do Versailles jsem si ji prohlédla důkladně. Sice v dešti, ale za to jsem ji měla jen sama pro sebe.
Budovy oranžerie, zasunuté do zvýšené terasy zámku, vytvořil jeden z nejlepších architektů 17. století – Jules Hardouin-Mansart v letech 1684 – 1686 na místě původní malé oranžerie, která měla formu loveckého zámečku a kterou postavil architekt Le Vau. Oranžerie je tvořena klenutým centrálním pavilonem, dlouhým sto padesát metrů, a dvěma menšími bočními galeriemi, umístěnými pod schody, které do této části zahrad vedou z terasy zámku. V takto vytvořených třech stranách čtverce leží tři hektary velká zahrada, která zůstala dodnes v podobě, v jaké ji navrhl slavný zahradní architekt Ludvíka XIV. André Le Nôtre. Čtyři sousoší, která tehdy stála v parteru oranžerie, jsou dnes umístěná v Louvru.
V zahradě s centrálním bazénem s vodotryskem a ornamentálními trávníky jsou v létě vystaveny cizokrajné stromy v ohromných dřevěných nádobách. Jde především o citrusy, ale také o granátovníky, palmy, vavříny a myrty. Je jich tady celkem přes tisíc a některé z nich jsou staré víc než 200 let.
Oranžerie je od ostatních prostor zahrady oddělená ozdobnou mříží, která, jak je vidět, už něco pamatuje. Rozhodně by si zasloužila stejnou rekonstrukci, jako mříže na zámeckém nádvoří.
Podél oranžerie se zvedají dvě schodiště, každé z nich se sto schody, rozdělenými do tří částí (no ano, nedalo mi to a přepočítala jsem je)
O uspořádání zahrady oranžerie a krajkových vzorech jednotlivých částí se můžeme nejlépe přesvědčit leteckým pohledem na mapu – tuto jsem si vypůjčila z Googlu
Z horní části schodiště máme hezký výhled na dvě staré čtvrti města Versailles – čtvrť Saint-Louis s věží katedrály sv. Ludvíka a čtvrť Vieux Versailles s původní Ludvíkovou míčovnou. Když budete mít ve Versailles víc času, určitě se sem vypravte, obě historické čtvrti jsou malebné a na turistu tady nenarazíte. Já jsem si je prošla letos dvakrát a někdy příště se tady podíváme na to, co všechno jsem v nich našla.
Podrobné údaje o tom, jak se do Versailles dostat, najdete TADY.
Nejdivnější fotka, kterou jsem při své poslední cestě do Paříže vyfotila, je asi tato. Není nijak upravovaná, ten sépiový nádech jí dalo zapadající slunce, které prosvítalo přes těžké tmavé mraky, ze kterých hustě pršelo. V dávno promočených botách a pod deštníkem, který nezabránil tomu, abych nebyla promočená od hlavy až k patě, jsem bloudila mezi loužemi místy, kde jindy proudí davy turistů. Teď tady nebyl nikdo.
Místo, kde jsme, poznáme až tehdy, když přijdeme na kraj terasy, odkud se nám otevře nezvyklý pohled do versailleských zahrad. Nezvyklý proto, že v celé zahradě není vůbec nikdo. Všechny turisty odtud vyhnala průtrž mračen, která se strhla hodinu před tím. Mě zastihla ve městě. Původně jsem neměla vůbec v úmyslu do zahrad jít, jela jsem do Versailles kvůli úplně něčemu jinému, ale když po hodinovém čekání v kavárně na to, až přestane pršet, vysvitlo slunce, přece jen jsem se rozhodla, že využiju toho, že jsem tak blízko a podívám se na to, jak v parku znovu vandalové posprejovali jedno z děl Anishe Kappoura, to kontroverzní, o kterém jsme TADY taky mluvili (na fotce je to z dálky trochu vidět, ale nakonec jsem tam kvůli dešti nedošla). Chtěla jsem se také podívat do oranžerie, kterou jsem do té doby viděla vždy jen ze zámecké terasy.
Celá tato moje výprava do zámeckého parku začala divně. Byla jsem předtím ve městě v blízkosti jednoho z bočních vchodů, právě toho, který vede k oranžerii. Ten byl ale zavřený a tak jsem musela obejít půl zámku až k hlavnímu vchodu. Bylo před šestou a před vchodem do levého křídla, kde jsou pokladny, už nikdo nestál.
Využila jsem toho, abych si tam odskočila, jenže když jsem vyšla z toalety, u pokladen bylo zhasnuto, nikde nikdo a prosklené dveře byly zamčené. Zkusmo jsem v tom tichu zavolala, jestli tam někdo není, ale nikdo se mi neozval. Přes sklo dveří jsem pod schody viděla nějaké lidi, zamávala jsem na ně, oni se usmáli, taky mi zamávali, otočili se a odešli.
Pořád ještě mi připadalo vtipné, že jsem zamčená v prázdném křídle versailleského zámku, pořád ještě jsem měla náladu si to tam fotit, ale už jsem začala přemýšlet, kterému ze svých pařížských přátel zavolám, aby se pokusili někoho zburcovat. Nakonec jsem v dálce slyšela rachot, tak jsem se prázdnými chodbami a sály vydala po směru zvuku.
Uklízečku, kterou jsem našla, jsem k smrti vyděsila (ale netroufla jsem si ji fotit). Vtipné bylo, že mluvila jen portugalsky. Nakonec jsme si porozuměly, jenže klíče, ty prý ona nemá, má je jen kolegyně, která je o pár sálů dál. Ta mi vynadala, co tam dělám („co asi, zamkli jste mě tady“), ano, klíče má, ale včera jí nefungovaly a musela volat ochranku, tak uvidíme. Stejně jako včera, nefungovaly ani dnes. Přes vchod, odkud přišly ony, mě prý pustit nemůžou. Po dalších dlouhých minutách vytelefonovala šéfa ochranky, který přišel za půl hodiny s těmi správnými klíči.
Nechci se vás dotknout, pánové, ale kdo z vás tohle má.
Na terase zámku jsem si znovu prohlédla obě Kappourova zrcadla a namířila si to do levé části terasy směrem k oranžerii. Po lijáku byly pískové cestičky plné louží, ale obloha byla jasná a pár turistů, kteří stejně jako já uvěřili, že se počasí umoudřilo a že už bude hezky, pokračovalo v prohlídce.
Jak je vidět při pohledu z terasy do parku, přelidněno tam zrovna nebylo. Nikdo nebyl ani v oranžerii. Tam mě taky zastihl druhý liják. Obloha najednou zčernala a to, co přišlo, mě promočilo až na kůži, ještě než jsem vyběhla schody zpátky na terasu a schovala se ve výklenku zámeckých dveří.
No a pak v té mokré samotě už bylo úplně jedno, kudy chodím, protože zmoklejší už jsem být nemohla. Tehdy jsem taky vyfotila tu měsíční krajinu.
Při odchodu ze zámku pořád ještě lilo, po dlažbě nádvoří se valily potoky vody, ale protože i přes mraky pořád svítilo to podivné žluté slunce, nad městem se klenula duha. Už večer jsem sice měla rýmu, ale vzpomínám na to moc ráda.
Na dnešní nedělní procházku vás pozvu do vzdáleného 19. obvodu, na půvabné místo na vrcholku malého kopce, které bylo, stejně jako vedlejší park Buttes-Chaumont, vytvořeno na zbytcích sádrovcových lomů, které tady, na severovýchodě města, ležely ještě v 19. století. Po ukončení jejich provozu byl kopec upravený a byl na něm vytvořený zábavní park. V roce 1918 ho nahradil stadion klubu Olympique Paris, na kterém se kromě fotbalu hrálo i ve Francii tak populární ragby. Po zbourání stadionu v roce 1926 bylo na nově vzniklých parcelách na vrcholku kopce vytvořeno pět ulic s malými malebnými domky, mezi kterými později vyrostly další, už vyšší domy,
Tato malá čtvrť je přístupná jen po jedné silnici, která ji spojuje s boulevardem Mathurin Moreau, a po dvou dlouhých schodištích. Viděli jsme ji tady už jednou v zimě, teď se podíváme, jak vypadá v letním ránu.
Uličky, které vedou západním směrem, se stýkají u vyhlídky, pod kterou leží ve svahu jedna z pařížských sdílených zahrad. Za mřížovým plotem vyhlídky se před námi otevře pohled na Montmartre. Už jen kvůli němu stojí za to sem vyšplhat.
Pohled z nezvyklého úhlu přes šedivé střechy s červenými komíny. Myslím, že se mi nikdy neomrzí.
Jak se tam dostat: metro Colonel Fabien (linka 2) nebo Buttes Chaumont (linka 7bis)
Muzeum, do kterého se podíváme dnes, nenajdete pravděpodobně v žádném tištěném průvodci. Bylo otevřeno teprve v dubnu 2014 a objevila jsem ho v podstatě náhodou – zapadlou uličku, ve které se nachází, jsem měla už několik let poznamenanou v mapě jako malebné místo, kam sice stojí za to nakouknout, ale ne jet tam kvůli ní schválně. Když jsem letos v červenci vystoupila z metra Vaugirard, u které ulička leží, vydala jsem se do ní a objevila tam v krásném funkcionalistickém domě nové muzeum.
Ze všeho nejdřív je asi nutné začít budovou. Ta je totiž sama o sobě výstavním kouskem.
Dům postavil v roce 1932 architekt Robert Mallet-Stevens (jeho domy jsme už viděli TADY) pro sklářského mistra Louise Barrilleta, který se svými vitrážemi a mozaikami spoluvytvářel návrhy domů těch nejlepších architektů té doby. Byl také členem Unie moderních umělců, kterou založil právě Mallet-Stevens, a jejímž členem byl například i Le Corbusier. Toto uskupení se snažilo o celkový přístup k architektuře, kde byl architektem navrhován nejen dům, ale i jeho zařízení a vybavení. V tomto duchu byl vytvořen i tento dům, který zůstal ve vlastnictví rodiny Barrillet až do 60. let minulého století. Další vlastník ho nechal zchátrat a až v roce 1999, kdy ho koupil Yvon Poullain, velký obdivovatel staveb Mallet-Stevense a moderního umění, se dům dočkal rekonstrukce. Poullainova rodina i po jeho smrti pokračuje v jeho plánech a podílela se na vytvoření nového muea. To dostalo název Musée Mendjisky – École de Paris a je věnováno modernímu umění tzv. dvou Pařížských škol – umění první poloviny 20. století.
Informace o Pařížské škole jsou k nalezení TADY, ale v češtině i v angličtině je tam toho žalostně málo, stojí za to otevřít si Wiki ve francouzštině hlavně kvůli jménům členů. Nešlo o školu v pravém smyslu, ale jsou tak označováni umělci, především ti zahraniční a často židovští, kteří do Paříže přišli na začátku 20. století. První Pařížská škola zahrnovala pestrou paletu umělců často z východní a střední Evropy – Rusy (Chagall, Soutine, Krémègne, Chapiro, Lipschitz), Poláky (Kisling, Mendjisky), Rumuny (Brancusi) i Maďary, od nás uvádí seznam Františka Kupku a Otakara Kubína. Samozřejmě, že se seznam vztahuje i na mnoho Francouzů (jen namátkou Utrillo, Derain, de Vlaminck, Delaunay), Španěly (především Picasso), Italy (Modigliani) a patří sem i Japonec Foujita. Ta druhá, tzv. Nová Pařížská škola, zahrnuje druhou vlnu umělců, také často zahraničních, kteří působili v Paříži po 2. světové válce.
Muzeum spravuje nadace, kterou založil Serge Mendjisky, syn Maurice Mendjiskyho, jednoho z umělců doby Pařížské školy. Muzeum je tedy zaměřeno na tuto výtvarnou epochu. Letos v létě zde byla vystavena díla Alfreda Manessiera, člena Nové Pařížské školy.
Alfred Manessier (1911 – 1993) se věnoval především abstraktní malbě, vitráži a tapiseriím. To vše bylo na jeho výstavě k vidění. Píšu „bylo“, protože výstava sice ještě probíhá, ale končí už 15. října.
Srdcem celé budovy je velký ateliér v druhém patře. Tady jsou vystaveny jedny z Manessierových kostelních vitráží a také tapiserie. Ty najdeme i v suterénu, zatímco ve vyšších patrech jsou k vidění jeho plátna.
Přístav za jasného rána, 1992
Přístav Jersey brzy ráno, 1990
Samozřejmě kromě výstavy stojí za prohlídku i samotný dům. Dům má čtyři patra, na nichž měl původní vlastník Louis Barrillet tři ateliéry a svůj byt. Jako sklář si dům vyzdobil skleněnými vitrážemi.
Barevná vitráž ve 2. patře představuje příběhy Psyché. Na výšku celé fasády běží další pruh černo-bílé vitráže se třemi tématy, vztahujícími se ke třem činnostem, které sklářský ateliér vykonával – vitráže (Chartres), mozaiky (Ravenna) a západní umění (bohyně Athéna). Byl to vlastně vývěsní štít celého ateliéru. Barrillet je také autorem mozaik, zasazených do terrazzových podlah.
Z oken muzea si můžeme prohlédnout také uličku, kvůli které jsem sem původně přišla, a zblízka i sousední domy
Bílá budova v těsné blízkosti muzea je maďarská ambasáda
Kdybyste muzeum hledali, najdete ho v uličce za tímto průchodem. Pokud se dostanete dál z centra do 15. obvodu, určitě se tady zastavte, bude se vám tady líbit. Současná výstava sice končí, ale zcela jistě budou následovat další.
EDIT 2021: Muzeum bylo po pár letech existence zrušeno, protože sena sebe prostě nevydělalo. Článek zde nechávám, protože je alespoň dokladem toho, jak tento krásný art-déco dům vypadá uvnitř.
Musée Mendjisky – École de Paris
15. obvod, 15 Square Vergennes
Otevřeno denně kromě čtvrtka od 11 do 18 hod
Vstupné 8 eur, snížené 6 eur (na tuto výstavu, ale předpokládám, že stejné nebo podobné to bude i u dalších)
Tento víkend jsou oba moje blogy monotématické. Zatímco na tom pražském je k vidění Královská zahrada s letohrádkem Belveder, v Paříži se podíváme do zahrady Královského paláce. Jako v Praze, i tady najdeme fontánu, květinovou zahradu i vzrostlé stromy – jen ta atmosféra je úplně jiná, stejně jako měřítko.
Po celé délce zahrady rostou po obou stranách kaštanové aleje. Jejich barevné listí navozovalo podzimní náladu už před třemi týdny, přestože uprostřed zahrady kolem fontány ještě kvetly růže.
Ve střední části mezi sloupořadím, které odděluje zahradu od nádvoří bývalého Královského paláce, najdeme dvě fontány s mísami, na kterých jsou navršeny ocelové koule. Autorem je Pol Bury, který je vytvořil v roce 1985.
Nádvoří bylo ten den dobře střežené, na náměstí před vstupem se totiž zrovna konala nějaká demonstrace.
Zahrada je ze tří stran lemována podloubím s oblouky, odděleným mřížemi s typickými zlatými hroty, podle nichž se dá zahrada na všech fotkách poznat na první pohled
V podloubí najdeme kolem dokola jeden maličký krámek vedle druhého. Prodává se v nich především umění, starožitnosti, knihy i móda. Samozřejmě nechybí ani restaurace.
Na jednom sloupu podloubí najdeme pamětní desku, která připomíná účast československých dobrovolníků ve francouzské armádě v 1. světové válce. O historii této československé kolonie ve Francii si můžete přečíst TADY.
Kdybyste desku hledali, najdete ji po pravé straně hned na kraji (s nádvořím za zády)
V zahradě se až do listopadu koná zajímavá výstava kamenných artefaktů, na kterou se podíváme příště.
1. obvod, place Colette
Jak se tam dostat: metro Palais Royal (linka 1 a 7)
Výstup na kupoli bazliky Sacré-Coeur jsem kvůli dlouhým frontám odkládala tak dlouho, že když jsem nedávno našla dveře do věže dokořán a bez fronty, nemohla jsem tomu ani uvěřit a nejdřív jsem se zeptala, jestli je opravdu ještě otevřeno. Bylo, a prý díky tomu, že málokdo ví, že se v létě kupole zavírá až ve 20 hodim, tam už večer nikdo nebývá.
Na zdolání kupole je nutné být trochu ve formě – vede tam tři sta schodů. Nejdřív si vyšlápneme první úsek po úzkém točitém schodišti jako do jakékoliv jiné věže. V jakékoliv jiné věži ovšem nemají okénka z plastu. Opravdu, zkoumala jsem to podrobně, je to opravdu ta nejsprostší umělotina, která existuje. Nechápu to.
První schodiště nás přivede na střechu baziliky. Po ní vystoupáme ještě o něco výš. Můžete si odtud prohlédnout hřeben střechy nebo z výšky sochu sv. Michaela s drakem, která stojí nad kněžištěm. Také se odtud už začíná rýsovat výhled na město.
Když se dostanete po dalším úzkém točitém schodišti až nahoru, ztratíte dech. Jednak tím výstupem, ale hlavně tou krásou, která se pod vámi rozprostírá. Už jsem v Paříži vylezla na spoustu věží, ale ten počáteční údiv a nadšení se dostaví pokaždé znovu.
Z výšky si můžeme také prohlédnout vedlejší kostel Saint-Pierre i s malým přilehlým hřbitovem, který je otevřený jen jeden den v roce, na Dušičky. Letos byl otevřený i ve Dnech evropského dědictví, měla jsem ho v plánu, ale časově mi to nakonec nevyšlo. Tak třeba někdy jindy.
Z věže je nádherný výhled na všechny strany a tak člověk hned začne hledat ty nejznámější památky. Jedna z nich se na obzoru připomene sama, ty ostatní jsem si vyhledávala a určovala postupně.
Za gotickou věží Saint-Jacques vidíme katedrálu Notre-Dame a vlevo na pozadí vysoké věžáky čínské čtvrti
Tady ční nad střechami obří kolo v Tuilerijských zahradách a za ním, už na druhém břehu řeky, vidíme polovinu Musée d´Orsay
V popředí vpravo vidíme kostel Saint-Eustach, za ním vykukují kulaté věžičky Conciergerie. Za ním v dálce leží Panthéon, kterému právě sundávali lešení z kupole, a vlevo od něj ční ostrá špice kostela Saint-Étienne-du-Mont. Úplně na obzoru, přímo nad jeřábem u Panthéonu, je vidět shluk devíti zvláštních vodojemů ve Villejuif na jižním předměstí Paříže.
Z věže si také můžeme prohlédnout vedlejší zvonici, vysokou 84 metrů. V ní je umístěný největší zvon na světě, devatenáctitunová La Savoyarde s nejhlubším hlasem. Visí až úplně ve špičce a pod ní jsou umístěny další čtyři zvony (dva z nich vidíme na fotce). Poslechnout si je všechny můžete tady:
Zvonice je vyzdobena okřídlenými atributy čtyř evangelistů – z vyhlídky ale vidíme jen Lukášova býka a Markova lva, další dva jsou umístěny z druhé strany. Pod nimi je na každém rohu zvonice socha anděla.
Z dómu sestupujeme dolů stejnou cestou, nejdříve točitými schody, potom přes střechu, kde si ještě můžeme prohlédnout další sochařskou výzdobu, a potom opět po schodech dolů. Já jsem nahoře byla samozřejmě tak nadšená a tak dlouho jsem se dívala do hledáčku foťáku, že jsem si nevšimla, že už tam nikdo jiný není. Nakonec mě odtud hnali už po zavření, takže jsem si tu zpáteční cestu moc neužila – ale ještě jsem si stačila všimnout, že nějací omezenci i tady na mříž, která lemuje schodiště na střeše, pověsili zámeček. Doufejme, že se toho nechytí další slabomyslní.
Vstup na kupoli najdete z vnější strany strany baziliky po levé straně
Otevřeno do května do září od 8,30 do 20 hod, od října do dubna od 9 do 17 hod
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.