Když půjdete po pravé straně Champs Elysées dolů, ve spodní nezastavěné části na vás najednou mezi stromy vykoukne ohromná ruka s kyticí tulipánů. Plastika vyvolala v roce 2019, kdy sem byla instalována, poměrně dost vášní, protože ne všem se líbilo, že toto provokativní dílo bude umístěno zrovna na nejslavnější pařížské třídě.
Plastiku vytvořil slavný americký sochař Jeff Koons, který ji Paříži daroval na znamení podpory, kterou americký lid tímto darem vyjádřil francouzským občanům po teroristických atentátech v letech 2015 – 2016. Iniciátorkou celé akce byla tehdejší americká velvyslankyně v Paříži.
Plastika není žádný drobeček. Tyčí se mezi stromy do výšky 12,63 metru, váží bez soklu 33 tun a je vyrobena z bronzu, nerezové oceli a polychromovaného hliníku. Její umístění mezi place de la Concorde a Petit Palais bylo výsledkem dohody mezi umělcem a pařížskou radnicí.
Stejně jako na starém blogu, i tady budu příležitostně představovat pařížské výstavy, nebo alespoň ty z mého pohledu nejzajímavější. Poté, co se po lockdownu otevřela muzea a výstavní sály, se i letos v létě jede jako dřív v zaběhnutých kolejích a podle předem dlouho plánovaného programu, takže se o kulturní vyžití rozhodně nemusíte bát. Stačí si jen rozmyslet, co vás nejvíc zajímá. Bohužel právě v pondělí 19.7. skončily dvě výstavy, které se mi moc líbily a které bych vám s chutí doporučila, a to Paul Signac v Musée Jacqumart-André a René Magritte v Musée de l´Orangerie, přesto však zůstává spousta dalších, na které se můžete těšit.
Bourse de commerce – Collection Pinault
Hitem současného pařížského kulturního života je nově otevřený výstavní prostor v bývalé Obchodní burze, která leží na konci parku naproti stanici metra Les Halles. Burza už před lety dosloužila svému účelu a od roku 2006 podstoupila důkladnou rekonstrukci, během níž byla přeměněna na výstavní prostory, ve kterých můžete obdivovat sbírku moderního umění, kterou v průběhu padesáti let shromáždil podnikatel François Pinault. Sbírka se skládá z deseti tisíc děl od čtyř stovek umělců a bude postupně představována prostřednictvím jednotlivých výstavních programů a událostí. Úvodní výstava zaujme především monumentálními instalacemi švýcarského výtvarníka Urse Fischera s názvem Všechno musí zmizet – a skutečně, všechna díla časem zmizí. Jsou totiž z vosku a hoří na nich svíce, které všechny objekty pomalu rozpouštějí. Další menší kolekce jiných výtvarníků jsou potom rozesety po všech dalších prostorách objektu, který – mimochodem – stojí za prohlídku už sám o sobě. K samotné budově i Pinaultově sbírce se ještě vrátím v některém z dalších samostatných článků.
Ač se to nezdá, i centrální socha a její sokl jsou z vosku
Bourse du Commerce, 2 rue de Viarmes, 75001 Paris, www TADY, Facebook TADY
Musée Carnavalet a výstava Revoir Paris – Henri Cartier-Bresson
Další skutečnou událostí letošního léta je znovuotevření muzea Carnavalet po několikaleté renovaci a restaurování celých prostor. Kromě stálých sbírek, které se věnují historii Paříže od prehistorie až k dnešku, se v muzeu pravidelně konají krátkodobé výstavy. Ta současná představuje jednoho z nejvýznamnějších francouzských fotografů, kterým je Henri Cartier-Bresson se svými fotografiemi z pařížských ulic. Připomínám, že vstup do muzea je sice zdarma, ale je nutná rezervace předem, zatímco na výstavu je nutné koupit vstupenku.
O Musée Carnavalet jsem sice už psala v minulosti, ale i k němu a k jeho znovuotevření se určitě ještě vrátím v samostatném příspěvku.
Alfons Mucha v Musée Carnavalet. Návrh obchodu pro klenotníka Fouqueta.
Z výstavy Henri Cartier-Bressona v Musée Carnavalet
Do 31. října 2021, Musée Carnavalet, 23 rue de Sévigné, 75003 Paris, www TADY, Facebook TADY
Napoleon – Grand Halle de la Villette
Daleko od centra Paříže se v prostorách bývalých městských jatek v 19. obvodu koná monumentální výstava u příležitosti dvousetletého výročí Napoleonovy smrti. Jsou zde představeny připomínky jeho životních osudů, všechny jeho vojenské výpravy, bitvy, vítězství a porážky, vzestupy i pády. Jde o celou řadu exponátů, ať už jde o různé vojenské předměty, nábytek, oděvy, nádobí, obrazy a další výtvarná díla, které pocházejí z nejrůznějších kolekcí a muzeí, od zámku ve Versailles, přes Vojenské muzeum v Invalidovně, Louvre, zámky v Malmaison a Fontainebleau a další.
Do 19. prosince 2021, La Grande Halle de la Villette, 211 Avenue Jean Jaurès, 75019 Paris 19, www TADY
Edition Limitée (Vollard, Petiet et l’estampe de maîtres) – Petit Palais
Ambroise Vollard byl významných obchodníkem umění, který pomáhal celé řadě umělců své doby. Současná výstava v Petit Palais, která se točí kolem této osobnosti, připomíná jeho sbírku tisků a známek, ale také díla, která mu za jeho život prošla rukama, nebo která zařadil do své sbírky, ať už jde o díla Pabla Picassa, Marca Chagalla, Aristida Maillola, Odilona Redona a dalších.
Do 29. srpna 2021, Avenue Winston Churchill 75008 Paris, www TADY, Facebook TADY
Grand Jeu – Master Collection de Henri Cartier-Bresson – Národní knihovna BNF
Kromě Musée Carnavalet můžeme letos v létě vidět fotografie Henri Cartier-Bressona i v Národní knihovně. Na rozdíl od chronologického pořadí první výstavy, byla tato uspořádána tak, že mistrovská kolekce 385 fotografií, které autor ještě za svého života vybral ze svého díla, byla předložena pěti osobnostem kulturní scény (sběratel François Pinault, fotografka Annie Leibovitz, režisér Wim Wenders, spisovatel Javier Cercas a ředitelka oddělení fotografie Národní knihovny Sylvie Aubenas), které z ní podle svého uvážení a vkusu vybraly fotografie, které se jim nejvíce líbily. Výstava je proto rozdělená do pěti bloků, sestavených podle výběru těchto osobností.
Do 22. srpna 2021, BnF – Site François Mitterrand, Quai François Mauriac, 75013 Paris 13, www TADY, Facebook TADY
Picasso – Rodin, une exposition, deux lieux – Musée Rodin + Musée National Picasso
V obou muzeích, věnovaných dvěma velikánům francouzské kultury, probíhá souběžně společná výstava, na které jsou díla obou umělců stavěna do konfrontace a souladu zároveň, a jsou tak objevovány jejich rozdíly i podobnosti. V Rodinově muzeu najdete hlavně plastiky, zatímco Picassovo muzeum je věnováno odhalování podrobností tvorby obou umělců.
Do 2. ledna 2022, Musée Picasso, 5, rue de Thorigny, 75003 Paris 3, www TADY, Musée Rodin, 77 rue de Varenne, 75007 Paris, www TADY
Chagall, Modigliani, Soutine – Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme
Výstava v Muzeu židovského umění a historie mapuje léta 1904 – 1914, kdy do Paříže přicházeli z jiných evropských měst a především z tehdejšího Ruska umělci, kteří později vytvořili uměleckou skupinu École de Paris, jejímiž členy bylo i několik výtvarníků židovského původu, kteří sice neměli společný výtvarný styl a historii, ale často sdíleli stejné ideály a stejný osud, a kteří se podíleli na proměně francouzské kulturní scény.
Do 31. října 2021, Musée d’Art et d’Histoire du Judaïsme, 71 rue du Temple 75003 Paris, www TADY
Připomínám, že od 21. července 2021 platí ve Francii povinnost pro všechny osoby nad 18 let při vstupu do všech výstavních i jiných kulturních prostor předkládat Covid Pass a doklad totožnosti. Od srpna to bude platit i restauracích, kavárnách, nákupních centrech, nemocnicích, v letadlech, vlacích a dálkových autobusech. Samozřejmostí je všude rouška.
Vstupenky je nutno vždy zarezervovat předem on-line (a to i v případě, kdy jde o muzeum se vstupem zdarma) na konkrétní den a hodinu. Veškeré podrobnosti a odkazy na stránky, kde se vstupenky kupují, najdete na výše uvedených internetových stránkách jednotlivých výstavních míst.
Stejně jako ostatní města, i Paříž své covidové lockdowny prožívala s těžkostmi. Děti sice chodily do školy téměř celou dobu, ale jinak byla omezení možná ještě přísnější než u nás, ať už si vezmeme večerní zákaz vycházení (v nejtěžším období museli být Pařížané doma od osmi večer), povolený pohyb jen v určitém okruhu od místa bydliště (opět v nejhorším období směli nejdále jeden kilometr), úplné zavření restaurací a kaváren a obchodů, povinné potvrzení zaměstnavatele pro cestu do práce nebo otravné vyplňování prohlášení při sebemenším opuštění bydliště.
Rozvolnění sice přineslo náznak normálního života, ale pro ty, kdo jsou spojení s turistickým průmyslem, je to pořád velký problém. Francie povolila vstup turistů až od 9. června a i po tomto termínu přichází oživení velmi pomalu. Turistická místa, a to i ta neznámější, jsou prostě prázdná, takže se vám v některých dnech a časech klidně může stát, že budete na nádvoří Louvru nebo na Trocaderu skoro sami, maximálně s neúnavnými prodavači suvenýrů. Pokud se ovšem do Paříže v létě chystáte, je to jedinečná možnost, jak si tato místa projít bez tlačenice v davu, bez front a čekání.
O co jsou prázdnější turistické cíle, o to jsou plnější běžná místa, kam chodí Pařížané. V restauracích a kavárnách je doslova narváno a o nějakých rozestupech si můžete nechat zdát. Už při loňském rozvolnění dostaly restaurace a kavárny výjimku a mohly si zdarma rozšířit terasy nejen na ještě větší kus chodníku, ale pokud jsou před nimi parkovací místa, smějí zabrat i ta, právě proto, aby mezi stolky vznikly větší rozestupy, v praxi to ovšem často vypadá tak, že se jen zvýšil počet stolků a hustota zůstala. Velmi často jsou stolky na silnici obehnány ošklivými bariérami z prken nebo rovnou z palet a ke kávě metr od hlavy sviští auta, což – jak se zdá – návštěvníkům vůbec nevadí.
Lockdowny umožnily pařížské radnici pokračovat ve větším klidu v pracích na rekonstrukcích některých velkých náměstí a jejich většímu zpřístupnění chodcům a cyklistům a znepříjemnění života řidičům automobilů. Postupně se tak po place de la République zmenšily jízdní pruhy a rozšířily chodníky i na place d´Italie, place de la Nation nebo place de la Bastille (kde bylo z pěší zóny vybudováno nové schodiště vedoucí přímo do přístavu). Byly zřízeny nové cyklostezky, často ohraničené ošklivými betonovými bloky nebo řadami žlutých baliset a už tak hustá cyklodoprava se ještě více zahustila s tím, jak lidé raději jezdí do práce na kole, místo aby riskovali nákazu v nacpaném metru. Pařížská radnice navíc vyhradila loni v létě pro potřebu cyklistů a koloběžkářů některé páteřní komunikace a zakázala do nich vjezd automobilů s výjimkou obsluhy. Ačkoliv ne všichni z toho byli nadšení, nápad se ujal a některé z těchto ulic tak zůstanou pro automobily uzavřené napořád. Nejmarkantnější je to asi v rue de Rivoli, ose vedoucí na pravém břehu rovnoběžně se Seinou od Bastille až po Concorde, kde stávaly celý den kolony aut, a kam teď motoristé vůbec nesmí. V ranní a večerní špičce si zde můžete připadat skoro jako na trase Tour de France.
Co doporučit, pokud se i letos do Paříže chystáte? Především zjistit si, co aktuálně platí při cestě tam i zpět, pokud jde o testy a vstupní formuláře. Doporučuji stránky Ministerstva vnitra, tam jsou vždy stoprocentně platné informace. Pro vstup do Francie jsou zase nejlepší stránky francouzské ambasády v Praze nebo české ambasády v Paříži. Na všech těchto stránkách je rubrika se všemi koronavirovými cestovními informacemi. Ty se mohou měnit tak často, že je nutné se ujistit opravdu i pár dnů před odjezdem, jaká je momentální situace. Proto sem ani nebudu psát současný stav, protože za týden může být všechno zase jinak.
Letecká doprava sice s velkými výkyvy a častým rušením spojů fungovala po celou dobu lockdownu, ale teprve až teď je spolehlivější. ČSA provozuje prozatím jednu linku denně tam i zpět, Air France dvě, začal už létat i Vueling a jezdit Flixbus.
V případě, že byste si v Paříži potřebovali před cestou nechat udělat test, ať už PCR nebo antigen, žádejte vždy ten s evropským certifikátem s QR kódem (je dvoujazyčný francouzsko-anglický a vypadá stejně jako ten český). Bohužel od 9. července musí cizinci za test platit (do té doby byl pro všechny zadarmo). Antigen vám udělají téměř v každé lékárně i bez objednání a cena se pohybuje kolem 25 euro. Na PCR test je nutné se předem objednat (ať už do laboratoře nebo do některé z lékáren) přes portál doctolib.fr a cena se pohybuje kolem 45 euro. Vstupní formulář při cestě do Francie vám dají vyplnit v letadle, při návratu do ČR musíte vyplnit on-line příjezdový formulář.
Pro návštěvu muzeí a výstav je nyní všude povinná rezervace. Bez ní vás v Louvru ani nepustí pod pyramidu a ve většině muzeí nemají ani otevřenou pokladnu. Je to trochu otrava, muset předem plánovat den a hodinu a vstupenku kupovat přes internet, ale vzhledem k nízké návštěvnosti se vám téměř vždy podaří udělat rezervaci i tentýž den nebo dokonce i těsně před návštěvou.
Doprava funguje jako vždycky. Ano, stejně jako vždycky je metro ve špičce tak narvané, že o nějakých odstupech si můžete nechat jen zdát. Raději jezděte jindy, nebo si pro jistotu najděte ubytování přímo v centru, kde nebudete muset moc jezdit MHD. Kavárny a restaurace jsou všechny otevřené a přeplněné, stejně jako obchody. Všude jsou k dispozici antibakteriální gely a lidé je opravdu dobrovolně používají. U každého vstupu do metra a dokonce i u každé autobusové zastávky jsou funkční a plné stojany, stejně jako u vstupu do obchodů. Před lepšími obchody stojí zaměstnanec, který vám přípravek rovnou nastříká na ruce. Roušky jsou povinné v uzavřených prostorách jako u nás (stačí ovšem jen chirurgické).
Netroufám si nikomu radit, jestli má letos do Paříže jet nebo cestu odložit na jindy, nicméně si myslím, že s respektem ke všem opatřením a opatrností se dá pobyt v Paříži užít stejně jako kdykoliv dřív.
Už je to víc než dva roky, kdy se na původním blogu Paříž pro pokročilé objevil poslední článek. Nemám tušení, kolik původních čtenářů mi ještě zůstalo a koho může tento nový pohrobek zajímat, ale to všechno ukáže čas. Povzbudilo mě, že dokonce ještě po dvou letech nepřítomnosti mi letos v květnu několik věrných čtenářů připomnělo, že už je to dva roky a co s tím hodlám dělat. I proto jsem zpět.
Pauza byla původně způsobená problémy s platformou blog.cz, která před více než dvěma lety postupně tak zhoršovala svoji činnost a služby, až to před rokem zabalila úplně a všechny blogy, které na ní byly vytvořeny, smazala. Na poslední chvíli jsem loni v létě ještě využila nabídnuté skutečně cenné a nezištné pomoci Martina z bloguVeruce, který mi celý objemný blog stáhl a zálohoval. Vzepjala jsem se dokonce i ke koupi domény, ale to bylo také vše – od té doby blog čekal na své nové zveřejnění. Chuť a sílu se mu dál věnovat mi ubraly i dlouhé koronavirové měsíce a s tím spojená omezení cestování, kdy jsme si mohli o cestě do Paříže jen nechat zdát, nakonec jsem se však rozhodla, že pokračování bude. K tomu, abych k článkům z původního blogu přidávala další, mám pořád materiálu dost a chuť psát se mi také postupně vrátila.
Zatím jsem ovšem neměla čas na upravení starých článků. Mnoho informací už není aktuální, převodem blogu se někde rozhodilo nastavení textů a jinde zase zmizely fotografie, takže jsem dlouho váhala, co s tím. Nakonec jsem zvolila variantu, kdy budu opravy provádět postupně u již zveřejněného blogu, protože kdybych dál čekala, až dám celý blog do pořádku, nemuselo by to vyjít nakonec nikdy. Omlouvám se proto za částečný nepořádek v textech i fotkách, vím o tom a snažím se dělat, co mohu, bohužel v převedených textech se dají dělat opravy jen omezeně a zmizelé fotografie nejdou znovu vložit, přestože některé z nich mám ještě k dispozici. .
Vítám tedy vás, kdo jste mi zůstali z minulosti, i vás, kteří jste si na můj blog našli nově cestu. Snad i dnes, kdy se říká, že jsou blogy mrtvé a nikdo je už nečte, se vám tady bude líbit.
O pařížské mincovně jsem psala už jednou TADY, při příležitosti výstavy, kterou jsem navštívila před dvěma lety. Tehdy byla pro veřejnost otevřená jen hlavní budova, zatímco zadní trakty a nádvoří byly v rekonstrukci. Ta byla dokončena na podzim loňského roku a celý areál byl zpřístupněn. K vidění je tady toho hodně – ať už jde o výstavní prostory v hlavní budově (otevřené jen v době konání krátkodobých výstav), stálé expozice mincí a mincovnictví, dílny se zařízením na výrobu mincí, nebo pět nádvoří, která celý komplex dotvářejí.
Tím hlavním je čestné nádvoří, na kterém najdeme vystavenou barevnou sochu Nana-Maison od francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle. Maison znamená dům a vzhledem k tomu, že je socha dutá a v zadní straně má vchod, dá se interpretovat jako domeček.
Nádvoří je na svoji dobu nezvykle orientované kolmo k nábřeží (byl to první palác s touto orientací), odkud nabízí perspektivu pohledu na novoklasicistní budovy, navržené v roce 1773. Nádvoří má tvar podkovy, v zaoblené části je mezi čtyřmi dórskými sloupy umístěný vchod do bývalé razírny mincí. Ve výklencích mezi sloupy jsou umístěny bysty čtyř francouzských králů – Jindřicha II., Ludvíka XIII., Ludvíka IV. a Ludvíka V. Na frontonu jsou umístěny plastiky alegorií Mincovní poctivosti a Hojnosti bohatství, společně s královským znakem. Zajímavé je to, že budovy nejsou původní, byly postaveny jako repliky poté, co byla mincovna vypálená komunardy v roce 1871.
Hlavní budova s dlouhou fasádou směrem k řece sloužila dřív pro administrativní účely a bydlení, později bylo v části prostor vybudováno muzeum mincí. Po rekonstrukci je tato část věnována výhradně výstavám a společenským akcím, v druhé polovině potom sídlí luxusní tříhvězdičková resturace Guy Savoy.
Ve dvorních křídlech byly umístěny razicí dílny a slévárny cenných kovů. Ty byly při rekonstrukci zrenovovány (skutečná mincovna, ve které stát razí peníze, byla přestěhována už v 70. letech minulého století do Pessac u Bordeaux) a i se zařízením si je dnes můžeme prohlédnout. Současně tady bylo vytvořeno nové stálé muzeum mincí a medailí.
Upřímně řečeno, nedokážu říct, jak moc je mincovní muzeum a dílny pro běžného návštěvníka zajímavé, nebyla jsem tam zatím, minule jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli tam vůbec chci jít, ale někdy na ně nakonec taky dojde.
Kolem nádvoří obíhá chodba, ze které se vchází do jednotlivých místností. Chodby jsou přístupné a můžete v nich podle libosti bloudit. Stejně tak vás nechají nakouknout i do vestibulu hlavní budovy – to v případě, že se v ní nekoná žádná výstava, jako je tomu právě teď. Pokud se zde koná výstava, máte k dobru k prohlídce ještě celé první patro (to můžete vidět v tom odkazu hned v prvním řádku).
Mezi budovami jsou volně zpřístupněna další čtyři malá nádvoří. Na jednom z nich je vystaveno další současné umělecké dílo, které z tepaného železa ve tvaru čajové konvičky vytvořila portugalsko-francouzská umělkyně Joana Vasconcelos. I tady se jedná o určitý domeček nebo altánek – konvička má dvířka, uvnitř sedátka a můžete tak okolní dvůr pozorovat i z této nezvyklé perspektivy.
V rohu tohoto nádvoří stojí sluneční hodiny z roku 1777, které současně vyměřují i pařížský poledník. To je trochu překvapivé, protože ten oficiálně probíhá o pár desítek metrů dál, až za Francouzskou akademií.
Další z dvorů, který dřív sloužíval k ubytování stráží, které Mincovnu hlídaly. Dnes jsou tady kanceláře.
Ze dvora, kterému se přezdívá „Zlatý“, se dřív vstupovalo do dílen a slévárny zlata. Dnes jsou tu vstupy jak do muzea s mincemi a medailemi, tak do dílen. Kromě toho tady najdete i malý obchůdek s pamětními medailemi a mincemi. V současné době tady prodávají limitovanou sérii eurových mincí s Mickey Mousem.
Z nádvoří s čajovou konvičkou se dostaneme také do muzejní kavárny
Krátká boční strana Mincovny s pohledem na nábřeží. Hned vedle Mincovny ústí nejstarší pařížský most pont Neuf.
Každou neděli v 17 hodin se koná komentovaná prohlídka všech prostor. Pokud ji zkombinujete i s muzeem a krátkodobou výstavou, stojí 16 eur.
Vstupné jen do muzea (tj. mince+dílny) je 10 eur, pokud k tomu přidáte i krátkodobou výstavu, tak 14 eur.
Kdo by se chtěl do Mincovny podívat aspoň virtuálně, tak dvory a hlavní budovu najde TADY a TADY.
La Monnaie de Paris
6. obvod, 11 quai Conti
otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve středu do 21 hod https://www.monnaiedeparis.fr/fr
K fungování blogu jsem minule zapomněla dodat, že přidávání nových příspěvků je z velké části omezeno také špatným fungováním celého systému blog.cz, se kterým to jde v posledních měsících s kopce. Největší problém je s nahráváním fotek a protože se od srpna loňského roku správci nepodařilo chybu opravit, došla mi definitivně trpělivost. Blog přesunu jinam, jen na to musím najít dostatek času. Do té doby budou nějaké nové články ještě i tady, ale pokud byste chtěli sledovat nové fotografie Paříže, nezapomeňte na facebookový účet Mon Paris, nebo nově i můj Instagram, kde najdete fotky nejen z Paříže, ale i z Prahy a jiných míst. Oba účty jsou veřejné, takže mě můžete sledovat i bez vlastního účtu na obou sociálních sítích, a můžete mi přes ně i psát.
Dnes se podíváme na jedno místo uprostřed rušné obchodní čtvrti, jen pár desítek metrů od luxusního obchodního domu Bon Marché. Už jsme zvyklí, že nás v Paříži čekají překvapení na každém rohu, ale přesto nás asi trochu překvapí, že tady ve vnitrobloku za průchodem kolem obchodů nepěkného domu ze 70. let minulého století objevíme vysokou loď novogotického kostela, který svítí nedávno renovovaným interiérem.
Kostel byl postaven v roce 1855 a jak napovídá už jeho zasvěcení, spravují ho pařížští jezuité. Je ostatně součástí jezuitské teologické a filosofické fakulty, která sídlí hned ve vedlejším vchodu.
Novogotická klenba je podpírána dvěma řadami pilířů, oddělujících po každé straně řadu bočních kaplí, které lemují kolem dokola ústřední prostor. Ty jsou zasvěceny jednotlivým zakladatelům jezuitského řádu, v čele se sv. Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Xaverským. Kostel má dvě řady oken, přičemž ta nižší je slepá a až teprve horní řada s vitrážemi přináší do prostoru světlo.
Boční kaple i jejich oltáře jsou bohatě zdobené. Tady nahoře vidíme kapli sv. Ignáce.
Nenápadný vchod do kostela mezi obchodem s oblečením a s botami. Na přítomnost svatostánku upozorňuje jen kovový kříž a nenápadný nápis.
Vchod do kostela připomíná spíš dveře do nákupního centra. Nenechte se zmýlit, hned za nimi se otevírá celá ta novogotická krása.
Moderní nádvoří jezuitské univerzity, nazývané podle svého umístění Centre Sèvres. I ta je zcela skrytá ve vnitrobloku.
Jak jsem jenom mohla minule zapomenout! K článku o procházce v okolí kostela Saint-Sulpice jsem měla připravené ještě další fotografie, které mi nakonec z textu nechtěně vypadly. Je na nich zvláštní skulptura, kterou mnozí z vás určitě už viděli nedaleko rue du Four na nároží přímo naproti kostelu Saint-Germain-des-Prés.
Z chodníku se tady zvedá dlažba a přechází do železných desek, které vytvářejí umělou přehradu. Takovou, jako vytváří na jaře tající ledové kry v řekách, když ucpou koryto. Přesně tak se také dílo jmenuje – Ledová zácpa. Jeho autorem je kanadský sochař Charles Daudelin. Dílo Paříži darovala quebecká vláda v roce 1984 (a nechala ho zrestaurovat v roce 2011 při příležitosti oslav 50. výročí od otevření quebeckého zastoupení v Paříži).
Od této zvláštní instalace se skrytou fontánou je to jen pár kroků přes křižovatku k jednomu z nejstarších kostelů v Paříži Saint-Germain-des-Prés, kde najdete zajímavý původní interiér. V jedné z bočních kaplí po pravé straně je pohřbena jedna z nejvýraznějších osobností francouzské filosofie a vědy René Descartes.
No a koho nezajímají ani umělecká díla, ani kostely, toho určitě zaujmou protější kavárny Deux Magots a Café de Flore, které mají ve své historii taky spoustu zajímavých okamžiků. Obě už jsme tady taky viděli podrobně.
6. obvod, křížovatka boulevardu Saint-Germain a rue de Rennes
Prostor mezi náměstím Saint-Germain des-Prés a divadlem Odéon patří mezi nejstarší a také nejhezčí čtvrti v Paříži. V jejím středu, přesně na poloviční cestě mezi oběma vytyčenými památkami, leží rozlehlé náměstí s mohutným kostelem Saint-Sulpice. Kolem náměstí leží spousta zajímavostí, kolem nichž se dnes projdeme a na některé se spolu podíváme.
Metro nás přiveze do stanice Saint-Sulpice, přímo u kavárny s nevynalézavým názvem Café du Métro. Úzkou ulicí rue du Colombier už vidíme jednu z věží kostela Saint-Sulpice, my se ale nejdřív vydáme dolů po rue de Rennes, kde zahneme do rue du Four. Bývala centrem bohémského života této čtvrti, konec konců o ní zpívá v jedné své písni i Juliette Gréco, a i dnes je plná obchodů, spěchajících lidí a hřmotící dopravy. Přivede nás mezi tři staré úzké uličky kolem rue des Cannettes a rue Princesse, napůl pěší zóny s kavárnami, bistry a restauracemi. Večer, zvlášť v létě, tady není mezi všemi těmi postávajícími lidmi k hnutí, teď v zimě le to lepší; projdeme bez problému a v klidu si můžeme vybrat, kam půjdeme na oběd. Ještě než z tohoto okolí odejdeme, mám jeden tip pro dámy – na rohu rue du Four a rue Bonaparte leží lékárna, kde v nekonečném bludišti regálů seženete lékařskou kosmetiku, na kterou si jen vzpomenete, a to za leckdy poloviční ceny než u nás. Já si sem už roky chodím pro svoji značku Vichy, ale mají tady opravdu všechno.
V uličkách najdete kromě klasické francouzské kuchyně i několik bretonských crêperií, italské pizzerie a zmrzlinárny, ale také různé exotické lokály. Já tady mám oblíbenou palačinkárnu La crêpe rit du clown, ale chybu tady neuděláte nikde, ať zajdete kamkoliv. Nejsou to žádné turistické pasti, sem chodí opravdu hlavně Pařížané.
Uličky nás přivedou ke kryté tržnici Saint-Germain, která vznikla už ve středověku a byla první krytou tržnicí v Paříži. Na rozdíl od jednoduchých tržnic v lidovějších čtvrtích je tato, stojící nedaleko boulevardu Saint-Germain uprostřed mondénní části Paříže, luxusnější, dražší a více šik. Po právě dokončené rekonstrukci se ještě více proměnila – i když už předtím sloužila ke svému původnímu účelu jen napůl a z druhé poloviny z ní bylo nákupní centrum, teď se její využití změnilo ještě víc. Velkou část plochy zabralo oddělení potravin nejmenovaného velkého anglického obchodního domu a další části hostí drahé nepotravinářské obchody.
Roh tržnice a hezký nově zrekonstruovaný dům v jejím sousedství
Pod podloubím tržnice
K původnímu účelu tržnice dnes slouží už jen malá část, přesto ale stojí za to sem zajít
V ulicích, které tržnici lemují, najdeme spoustu zajímavostí. Mě tady zaujal starý dům v rue Mabillon, oddělený od ulice plůtkem, za kterým je vidět suterénní kavárna. Jde o staré sídlo cechu tesařů, v němž dnes sídlí muzeum řemeslných cechů (Musée du compagnonnage) a knihkupectví. Zatím jsem ho ještě neviděla a hned si ho připisuji na dlouhý seznam věcí, které mě v Paříži ještě čekají.
V uličkách kolem tržnice najdeme další zajímavé obchůdky, hlavně s luxusními potravinami a drahými sladkostmi. Svůj obchod tady má i Pierre Hermé se svými makronkami,najdete tady i nepřekonatelnou čokoládovou pěnu Chapon a obchody s čokoládovými pralinkami. A taky spoustu dalších kaváren.
Kavárny lemují hlavně place Saint-Sulpice, rozlehlé náměstí, na kterém při troše štěstí můžete někdy najít bleší trh, jindy zase vánoční nebo velikonoční trh, různé výstavy s uměním pod širým nebem, a nebo také, jako se to podařilo tentokrát mně, úplně prázdnou plochu, na které hrají kluci fotbal. Jen tak totiž vynikne fontána před kostelem. Mimochodem, v těch ateliérových oknech napravo nahoře bydlí podle Jana Šmída herečka Cathérine Deneuve. Pokaždé, když jdu kolem domu, pečlivě se dívám, jestli ji náhodou před dveřmi nepotkám (ne, nepotkala).
Tak zvaná Kašna čtyř biskupů, byla vytvořena v roce 1844 architektem Viscontim.Ve čtyřech výklencích, vedoucích do světových stran, sedí pod kamenným baldachýnem biskupové Bossuet, Fénelon, Massillon a Fléchier, které dole pod proudy vody hlídají čtyři kamenní lvi.
Ať chceme nebo nechceme, kostel je natolik dominantní, že nás nakonec vtáhne dovnitř. Já ho moc ráda nemám, zvlášť ne v zimě, když se setmí a je v něm šero, ale jsou zde dvě zajímavé věci, které mě tam nakonec vždycky přivedou.
Hned první kapli vpravo vymaloval Eugène Delacroix, který tady v letech v letech 1849 – 1861 znázornil na stěnách a na stropu biblické výjevy Jakubova zápasu s andělem, Heliodora vyhnaného z kostela a Svatého Michaela zabíjejícího kopím draka. Už jsem o nich na blogu několikrát psala, ale pro jejich půvab stojí za to se k nim vracet. Navíc před pár lety proběhly restaurační práce, které teď z maleb září a přitahují tak diváky.
Další zajímavostí, která tady na blogu taky už v minulosti byla, je linie, která znázorňuje pařížský poledník. Prochází napříč kostelem a končí sloupem – astronomickým gnómónem, který tady byl vytvořen v roce 1744 astronomy z pařížské observatoře na základě žádosti místního faráře, který si přál sám přesně určovat dobu jarní rovnodennosti a tedy i velikonoc. Každý den prochází sluneční paprsek čočkou, umístěnou v okně jižního transeptu, a v závislosti na roční době se dotkne mosazné linie v různé vzdálenosti od obelisku. O jarní rovnodennosti dosahuje k mramorové desce, vsazené do podlahy. Jednou to budu muset o velikonocích prozkoumat na vlastní oči. Linii měděného pásku, vsazeného do podlahy tam, kudy probíhá poledník, si určitě pamatujete ze Šifry mistra Leonarda jako „rose line“, kolem níž Dan Brown navršil kromě skutečných faktů i spoustu dalšího tak trochu popleteného balastu.
Gnómón stojí nenápadně v rohu u bočních dveří, trochu ve stínu sochy sv. Petra
Z rohů sloupu vylézají krokodýli. Údajně tak chtěl jejich tvůrce připomenout, že obelisk, jehož tvar gnómón nese, pochází svým původem z Egypta.
Napříč kostelem, průhledem pod neobvykle umístěnou kazatelnou, zahlédneme krásný místní betlém. Pokud máte namířeno do Paříže v příštích dnech, stihnete ho na místě až do 2. února.
Jako poslední stojí za povšimnutí nádoby na svěcenou vodu u hlavního vchodu do kostela. Jsou dvě a jsou vytvořeny z obrovských mušlí, které darovali francouzskému králi Františku I. představitelé Serenissimy – Benátské republiky. Autorem podstavců je sochař Jean-Baptiste Pigalle, který k mořskému motivu mušle přidal další mořské živočichy.
Už třetí rok po sobě se katedrála Notre-Dame de Paris, kde se každý rok střídají různé typy betlémů, může chlubit tím provensálským. Ten letošní pochází z Arles, je vyrobený nově přímo pro tuto příležitost a stejně jako ty předchozí má stovky figurek, které znázorňují nejen biblické postavy, ale především Provensálce při všech jejich typických činnostech.
Bohužel letošní jesličky ukázat nemůžu; po mnoha letech jsem tentokrát obvyklou předvánoční cestu do Paříže vynechala. Fotografie, které vám ukážu, pocházejí sice z letošního roku, ale ze začátku února a jde tedy o loňský betlém. I ten pocházel z Arles a vznikl v rámci Mezinárodní výstavy betlémů. Skládal se ze sto padesáti vypalovaných hliněných figurek „santons“, jak Provensálci říkají těmto typickým místním postavičkám.
Současně s obrázky betléma vám všem přeji hezké, klidné a nerušené vánoční svátky, ať už jste v České republice nebo ve Francii.
Nejstarší basketové hřiště na světě ser překvapivě nachází v Paříži. Pochází z roku 1893 a najdeme ho v areálu YMCA (Young Men’s Christian Association), který si tato asociace nechala postavit v 9. obvodu. Stejně jako v pražské YMCE, i tady najdeme několik rozličných částí – kromě basketového hřiště je tu ubytovna pro mladé, divadlo, bowling, bazén a cyklodráha.
Basketbal, který se začal hrát v roce 1891 na univerzitě ve Springfieldu ve Spojených Státech, kde se ihned lavinově šířil, přišel do Evropy právě s americkou YMCA, která si ve svých sídlech zřizovala tělocvičny. Z těch původních přežila jen ta pařížská.
Areál YMCA navrhl Eiffelův žák architekt Bénard a i přes jeho dnešní sešlost (areálu, ne architekta) se uchoval půvab kovových kostrukcí, vyřezávaných dřevěných prvků, tepaných kovových doplňků a krásná dlažba ve vstupní hale
Basketové hřiště je umístěno v suterénu, dá se do něj však vstoupit i z přízemí, odkud je na hřiště dobrý výhled. V horní části vede kolem dokola malý klopený ovál, který sloužil k rozběhání a zahřátí hráčů. Dolů se dá sejít po točitém kovovém schodišti.
Kromě toho, že je hřiště nejstarší, má také ještě jedno další prvenství – je to možná jediné hřiště na světě, které má uprostřed dva kovové sloupy (pečlivě obtočené molitanem). Kromě toho by dvoumetrovým hráčům mohly překážet i šikmé kovové nosníky, které podpírají galerii. Navíc hřiště nemá ani dnes předepsané standardní rozměry. Možná i proto se tady dnes už basket nehraje, sál je však využíván ke cvičení.
I když je stavba celá sešlá, většina prostor se přece jen dá využívat. S jedinou výjimkou, kterou je bazén. Ten patří bohužel mezi skutečný urbex.
Hřiště je pravidelně přístupné vždy v září ve Dnech evropského dědictví, ale aniž bych vás chtěla navádět, myslím, že se na ně dá podívat i jindy. Vchod leží hned v přízemí naproti hlavnímu vstupu.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.