Paříž pro pokročilé

Kromě hlavní pařížské radnice Hôtel de Ville, která zastřešuje celé město jako u nás magistrát, má svoji radnici i každý obvod. Některé jsem tady ukazovala už v minulosti (např. 9. obvod, 18. obvod nebo 20. obvod) a do další se podíváme právě dnes.

Radnici 5. arrondissementu najdeme přímo naproti Panthénu, na rohu ulic rue Soufflot a rue Cloitaire. Při jejím navrhování v roce 1846 se architekti Jean-Baptiste Guenepin a Jacques Hittorff inspirovali o téměř sto let starší budovou právnické fakulty Sorbonny, která stojí na stejném náměstí v opačném rohu. Obě budovy tak tvoří navzájem svůj zrcadlově obrácený obraz.

Neoklasicistní budova byla dokončena v roce 1849, ale už v roce 1921 se pátý pařížský obvod pustil do její rekonstrukce a dostavby, protože původní budova byla příliš malá. Právě z té doby pocházejí interiéry ve stylu art-déco, které uvidíme dole na fotografiích.

Pod čestným schodištěm je umístěno dílo sochaře Jeana Gautherina s názvem Ztracený ráj. Na stěnách nad ním jsou nástěnné malby, znázorňující nejznámější místa 5. obvodu – například tady je to Lucemburská zahrada.

Většinu prvního patra zabírají dva velké sály, které jsou od sebe odděleny jen matnými skleněnými dveřmi, a to Svatební a Slavnostní sál – Salle des Mariages a Salle des Fêtes. Nahoře a dole jsou pohledy do Slavnostního sálu.

Svatební sál s bustou francouzské Marianny z bílého mramoru od sochaře Andrého Vermara.

Ve vedlejším sále, ve kterém zasedá městská rada, najdeme v čele další Mariannu, tentokrát černou. Zatímco okna obou slavnostních sálů vedou do úzké rue Clotaire, zasedačka a kanceláře představitelů městského obvodu mají výhled přímo na place du Panthéon.

Kancelář starostky 5. obvodu. Momentálně je jí Florence Berthout.

Pohled na Panthéon z okna kanceláře starostky.

Na malý dvůr radnice se otvírají prostory, kde sídlí různé sociální odbory a kde se vydává i materiální pomoc pro bezdomovce. Proto můžete často vidět u bočního vchodu z rue Cloitaire frontu.

Dnes je budova kompletně věnována jen radnici 5. obvodu, ale od roku 1932 v jejím posledním patře sídlila i knihovna Marguerite Durand, než ji v roce 1989 přestěhovali do 13. obvodu nedaleko čínské čtvrti Olympiades.

Nevím přesně, jaká je situace teď v covidové době, ale obvykle jsou radnice pro občany běžně přístupné. Pravda, asi neuvidíte kancelář starostky, ale veřejné prostory lze většinou procházet bez problému. Jak mi jednou na jedné radnici řekli, je to místo pro všechny občany a všichni tam mají přístup.

5. obvod, 21 place du Panthéon

Po celé Paříži jsou rozesety malé roztomilé uličky, kde to často vypadá, jako by se zastavil čas. Většinou je na mapě najdeme pod názvem „impasse“, což je obvykle slepá ulička, která nemusí nutně sloužit jen k bydlení, protože v ní leží (nebo dříve ležely) i dílny, ateliéry nebo skladiště, nebo „cité“ – ta nemusí být nutně slepá, ale domy v ní byly určeny ke stejnému účelu a většinou byly postaveny ve stejnou dobu a ve stejném stylu. Nejhonosnější z malých uliček je „villa“, což na rozdíl od našeho pojetí není velký dům, ale právě ulička s krásnými domy. A právě do jedné z těchto „vil“ se dnes podíváme.

Villa Malakoff je jednou z mála výjimek v 16. obvodu, která není soukromá a zavřená za mříží, možná i proto, že v ní sídlí školka. Na rozdíl od východních předměstí, kde se do většiny těchto malebných koutů bez problému dostanete, to totiž v nóbl čtvrtích na západě města – a zvlášť v šestnáctce – neplatí. Kromě mříže tam často narazíte i na vrátného a domovnici, kteří vás okamžitě vyprovodí ven i v případě, že přece jen najdete otevřenou bránu a vkročíte dovnitř.

Ulička je dlouhá jen něco málo přes třicet metrů a široká přesně tak, že se tady vyhnou dvě auta. Vznikla na přelomu 19. a 20. století a svůj název dostala podle avenue Malakoff, ze které vybíhala. To už ovšem dávno neplatí, avenue Malakoff byla v roce 1936 přejmenována podle Raymonda Poincarého, který byl v letech 1912-1920 francouzským prezidentem a který zemřel v roce 1934. Uličce však původní název zůstal.

Kde se vlastně vzal ten divný název Malakoff, který nám dnes už připomíná ze všeho nejvíc jen stejnojmenný dort? Jeho původ nemá s cukrářstvím nic společného. U vršku Malakoff (rusky Malachov) poblíž Sevastopolu se v září roku 1855 odehrála jedna z posledních bitev Krymské války. Války, která vypukla poté, co ruská armáda pod záminkou ochrany křesťanů v Osmanské říši (ale ve skutečnosti šlo o přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor) zabrala tak zvaná Dunajská knížectví (a tedy Moldávii a rumunské Valašsko), která byla otomanskými vazaly. Evropské země v čele s Francií se sice pokoušely spor urovnat, ale osmanský sultán vyhlásil Rusku válku a požádal Francii, Velkou Británii a Sardinii (která byla tehdy ještě samostatným královstvím) o pomoc. Moc se jim do toho sice nechtělo, ale nakonec se přidali, protože představa, že Rusko může blokovat Bospor i Dardanely a tím ovládnout mezinárodní obchod, byla silnější. Výsledkem byla porážka Ruska, která byla v roce 1856 stvrzena Pařížskou mírovou smlouvou.

Po historickém okénku jen připomenu, že avenue Raymond Poicaré vybíhá z Trocadéra a že do uličky je to tedy od vyhlídky na Eiffelovku jen co by kamenem dohodil.

Villa Malakoff, 32 avenue Raymond Poincaré

Jeden z prvních článků po obnovení tohoto blogu se týkal nově zrenovovaného a na jaře loňského roku čerstvě otevřeného paláce Hôtel de la Marine, který v minulosti sloužil jako sídlo královského mobiliáře – instituce, která spravovala, střežila a udržovala sbírky nábytku, zbraní a veškerého dalšího vybavení královských paláců. Po Francouzské revoluci byla značná část kolekcí poztrácena, rozkradena nebo zničena a samotná instituce přišla o sídlo, kde se po svém přestěhování z Versailles usídlilo francouzské námořnictvo. Instituce, která by spravovala státní mobiliář, však byla potřebná i nadále, takže i ve ztížených podmínkách fungovala dál. Později byl národní mobiliář sloučen s národní manufakturou, která prováděla veškeré opravy a renovace státního majetku, ale až v roce 1937 dostala instituce své nové a důstojné sídlo. Stala se jím jedna z prvních kompletně betonových budov, kterou navrhl slavný architekt Auguste Perret. A přesně do ní se dnes podíváme. Vidíte, už nám k tomu natáhli červený koberec.

Není to jen tak ledajaký koberec – pořídili ho v roce 2004 při příležitosti návštěvy anglické královny a dodnes ho vytahují při příležitosti některých státních návštěv. Mezitím je uschován právě v této budově.

Národní mobiliář dnes slouží nejen jako úschovna a skladiště zařízení a vybavení státních budov a jako opravna státního majetku, ale současně i jako manufaktura, kde jsou vytvářeny nové části zařízení, a to jak pro francouzský stát, tak i na zakázku pro jiné instituce, občas i zahraniční. To se týká především ručně tkaných koberců, nebo replik historického nábytku.

Součástí Národního mobiliáře je i manufaktura na gobelíny les Gobelins (která dala tomuto druhu koberců jméno), ležící jen pár stovek metrů od mobiliáře, manufaktura na tapiserie v Beauvais, manufaktura na vlasové koberce La Savonnerie a krajkárny v Alençonu a v Puy-en-Velay.

Rozlehlé sály, kde je uschován nábytek, který momentálně neslouží v žádné státní instituci, připomínají místy filmový fundus. Pozoruhodné je, že to není jen skladiště, ale současně i dočasné úložiště – například pokud se v nějaké státní instituci pořádá kongres a potřebují více židlí, jednoduše si je vypůjčí z Národního mobiliáře a potom je tam vrátí. To platí třeba i pro státní vlajky – při příležitosti státního svátku nebo když má přijet nějaká zahraniční delegace, z Elysejského paláce nebo z předsednictva vlády si pošlou pro vlajky a prapory a pak je zase vrátí zpět.

Nejobletovanějším předmětem, který byl v Národním mobiliáři umístěn v době, kdy jsem ho navštívila, byl koberec z katedrály Notre Dame, pocházející z roku 1830. Odvezli ho sem hned po požáru, ke kterému došlo 15. dubna 2019, při kterém naštěstí nebyl poškozen – byl v té chvíli zrovna srolován a uložen v bytelné dřevěné bedně. Nebyl proto poškozen ohněm, ale promáčela ho voda při hašení ohně. Odborníci v Národním mobiliáři ho vysušili, vyčistili, desinsektovali a desinfikovali a v současné době je restaurován. Poté bude uložen v Louvru do doby, než se bude moci vrátit na své místo v chóru katedrály.

O patro níž najdeme sklad historických hodin a lustrů. Součástí je i tady dílna na jejich opravy a na výrobu nových kousků.

Budova Národního mobiliáře leží v těsné blízkosti parku Square Le Gall a sama je také obklopená vzrostlými stromy, mezi kterými nechybí libanonské cedry. Z oken horního patra je krásný výhled na historickou čtvrť Gobelins a v dálce na obzoru můžeme zahlédnout i kupoli Panthéonu.

Mobilier national, 13. obvod, 1 rue Berbier du Mets

Návštěva samotného mobiliáře je možná jen při Dnech evropského dědictví, dají se ale běžně navštívit jednotlivé manufaktury.

Katolický institut nebo taky Katolická univerzita, familiárně nazývaná La Catho, je jednou ze soukromých vysokých škol v Paříži. Hlásí se k odkazu původní slavné teologické fakulty na Sorbonně. Kromě tří nábožensky orientovaných fakult (teologie, náboženské vědy a kanonické právo) je zde i fakulta filosofická, fakulta společenských věd a ekonomie a pedagogická fakulta.

Institut byl založen v roce 1875, kdy se stal jeho sídlem bývalý karmelitánský klášter. Karmelitský řád je dodnes jeho určitou součástí – pod institut totiž spadá i seminář, v němž se mladí karmelitáni z různých diecézí připravují na svoji kněžskou dráhu. Ostatně i kostel, se kterým institut sousedí, je zasvěcen patronu řádu karmelitánů sv. Josefovi.

Stavba nové budovy, na kterou se dnes podíváme, byla zahájena v letech 1894-1896, ale po odluce církve a státu v roce 1905 budovy přešly na stát, od kterého je institut odkoupil zpět až v roce 1927. Teprve poté byla zahájena druhá etapa výstavby, a to v převažujícím anglo-normandském stavebním slohu. Vznikl tak komplex budov, který jako by do Paříže svým stylem ani nepatřil. No jen se na to podívejte.

Původní hlavní vchod z rue d’Assas. Dnes se dovnitř vstupuje branou v novějším křídle, orientovanou do rue de Vaugirard.

Vnitřní nádvoří, tvořené ze dvou stran těmito původními budovami a ze dvou novější přístavbou

Édouard Branly, lékař, ale především fyzik a vynálezce bezdrátové telegrafie, se v roce 1876 stal na Katolickém institutu profesorem. Proto zde jeho jméno najdeme na místní laboratoři.

Podloubí, ze kterého se vstupuje do staré části institutu. Dovnitř jsme se, bohužel, podívat nemohli.

Institut byl zpřístupněn při příležitosti Dnů otevřených zahrad, který se koná každý rok v září (většinou to vychází na týden po Dnech evropského dědictví, takže se obě příležitosti dají dobře zkombinovat). Cílem byla tedy rozlehlá zahrada, která k institutu patří. Je plná drobných náboženských staveb a památek.

Kostel sv. Josefa byl při této příležitosti zavřený, a vlastně si ani nevzpomínám, že bych bránu, vedoucí k jeho vstupu, někdy viděla otevřenou. Stejně tak zůstala pro návštěvníky tabu rajská zahrada s ambitem, patřící k semináři a těsně sousedící s kostelem (je to hezky vidět na Google mapách).

V Katolickém institutu se nachází také Muzeum Bible a Svaté země, ve kterém jsou představeny různé předměty, dokumentující život ve Svaté zemi, které se do Francie dostaly během křížových výprav. V současné době je zavřeno kvůli rekonstrukci, ale do budoucna je dobré to vědět, a to nejen kvůli exponátům, ale také kvůli možnosti podívat se dovnitř budovy.

Institut catholique de Paris, 6. obvod, 74 rue de Vaugirard

Park v 11. obvodu nedaleko hlavního vchodu hřbitova Père-Lachaise je jako desítky jiných parků v Paříži. Nechybí tu vzrostlé stromy, keře, záhony s květinami, fontána, zelené lavičky podél vybetonovaných cestiček, hřiště na pétanque a trochu ošuntělá dětská hřiště. Na pařížský park je tu však dost nezvyklá hlavní brána.

Právě ta neobvyklá brána nás bude zajímat. Na první pohled je vidět, že obě kamenné budky, dnes překryté společnou střechou, už něco pamatují a že určitě nevznikly současně se založením parku v roce 1977. Ve skutečnosti pocházejí z 30. let 19. století, kdy byly postaveny jako vchod do věznice, která stávala až do svého zboření v roce 1977 právě na místě dnešního parku.

Vidíte tytéž budky, které tady sloužily jako vrátnice?

O stavbě nové věznice na pozemcích bývalého kláštera Špitálního řádu sv. Josefa, rozprášeného za francouzské revoluce, rozhodl v roce 1826 král Charles X. Od samého počátku byla stavba koncipovaná jako věznice pro mladistvé delikventy od sedmi (!) do dvaceti let (dospělost tehdy začínala až jednadvacátým rokem). Vězení ve tvaru šestiúhelníku mělo ohromné nárožní věže a vysoké zdi a uvnitř bylo rozděleno na sektory, které bylo možno kontrolovat z jednoho místa v centrální rotundě.

Věznice zahájila činnost v roce 1830, kdy se dostal k vládě král Louis-Philippe I., který zjistil kromě jiného, že je všech dvanáct pařížských věznic beznadějně přeplněno. Nařídil proto stavbu další budovy hned naproti této nové věznice pro mladistvé, které se říkalo Petite Roquette. Vznikla tak i Grande Roquette, kde byli po jejím otevření v roce 1836 shromažďováni těžcí zločinci, kteří čekali buď na převoz do žaláře na Ile de Ré nebo do vyhnanství ve francouzských koloniích Guayana nebo Nová Kaledonie, anebo rovnou na gilotinu. Ta však byla v roce 1832 přemístěna z tehdejšího náměstí place de Grève (dnešní place de l’Hôtel de Ville) na opačný konec Paříže do míst, kde dnes stojí stanice metra Saint-Jacques ve 14. obvodu, což bylo pro převoz odsouzených z Grande Roquette trochu z ruky. V roce 1851 proto gilotinu přemístili před Grande Roquette, a to na ulici přímo před hlavní vchod, aby se veřejných poprav mohlo účastnit co nejvíc diváků (pokud vám vrtá hlavou, jestli gilotina stála na ulici trvale, tak i já jsem se nad tím pozastavila a zjistila jsem, že ne, že ji přiváželi a instalovali jen na popravy, jinak byla uschována ve skladišti za rohem v rue de la Folie-Regnault).

Věznice Grande Roquette neblaze proslula i v době pařížské Komuny, kdy do ní komunardi pozavírali svá rukojmí z řad církevních hodnostářů, královských gardistů nebo prostě jen bohatých občanů. Některé z nich zde poté popravili, jiné v květnu 1871 odvedli do svého posledního štábu v dnešní Ville des Otages v rue Haxo ve čtvrti Belleville, kde je ještě před svou definitivní porážkou stačili postřílet.

Grande Roquette však brzy přestala vyhovovat a proto ji v roce 1899 zavřeli a o rok později zbourali. Na jejím místě postavili nové obytné domy, dnešní čísla 164 až 168 v rue de la Roquette. Petite Roquette však fungovala dál, jen do ní po roce 1935 už nezavírali děti, ale stala se z ní ženská věznice.

A co gilotina? Ta tady zůstala, jen její umístění o kousek posunuli a v roce 1936 po zákazu veřejných poprav přemístili dovnitř ženské věznice, kde měla sloužit k popravám odsouzených žen (ty byly nakonec jen dvě, první v roce 1942, druhá 1943).

Popravy gilotinou byly ve Francii zrušeny definitivně v roce 1977. Kde skončila gilotina z Roquette není úplně jisté, na jejím původním místě však dodnes zůstala připomínka.

Přímo naproti bráně parku na začátku rue de la Croix-Faubin, kde kdysi býval vchod do Grande Roquette, najdeme kromě informačního panelu ve tvaru pádla, stojícího u zdi, i pět kamenných bloků, zalitých v asfaltu silnice a uspořádaných ve tvaru ondřejského kříže. Ty sloužily jako původní základny, na nichž stávala gilotina. Při bourání Grande Roquette je její tehdejší ředitel nabídl k odkoupení Muzeu Carnavalet, to ale odmítlo a proto zůstaly kameny na svém místě – a jsou tu i poté, co se několikrát vyměnil povrch vozovky (když se podíváte pozorně na první fotografii Petite Roquette nahoře, uvidíte dva z nich v popředí v dlažbě silnice). Připomínají nám tak další část pařížské historie, i když tentokrát nepříliš veselé.

Square de la Roquette, 11. obvod, 143 rue de la Roquette

Jak se tam dostat: metro Voltaire – linka 9, nebo Philippe Auguste – linka 2

Ve stínu vysokých věžáků urbanistického projektu Les Olympiades, postaveného v 70. letech, ze kterého se v průběhu času stala největší pařížská čínská čtvrť, se krčí několik úzkých uliček, které tu zůstaly zachovány z doby, kdy v nich žily rodiny dělníků, kteří z velké části pracovali na nedalekém nákladovém nádraží a ve skladech uhlí, které zanikly právě při stavbě tohoto ohromného komplexu moderních budov. Uličky sice oběma svými konci ústí do betonové a skleněné asijské džungle, uvnitř si však zachovaly svůj starobylý půvab.

První z uliček se jmenuje Passage National. Původní název Passage Crevaux byl změněn v roce 1925 podle rue Nationale, které se ulička dotýká jedním svým koncem, a odkazuje údajně na revoluci z roku 1848.

V jednom z nejošklivějších domů, který leží přímo uprostřed uličky, najdeme Čínský křesťanský misionářský kostel. Jednou se sem budu muset vypravit v neděli dopoledne, kdy se koná mše a je tedy možné nahlédnout dovnitř.

13. obvod, ulička leží mezi číslem 25 rue du Château des Rentiers a číslem 20 rue Nationale.

Jak se tam dostat: metro linka 14 – stanice Olympiades, nebo linka 7 – Porte d’Ivry