Paříž pro pokročilé

Církevní budovy, ať už současné nebo minulé, neberou v Latinské čtvrti konce, proto se i dnes podíváme do jednoho z bývalých církevních areálů – do opatství, zasvěceného patronce Paříže svaté Geneviève, které se rozkládalo na kopci nad Latinskou čtvrtí. Místo mnichů zde však dnes můžeme potkat studenty – klášterní budovy se totiž v průběhu staletí proměnily na jedno z nejprestižnějších pařížských lyceí – Lycée Henri IV.

Rozloha původního augustiniánského opatství zahrnovala nejen celé náměstí s dnešním Panthéonem a kostelem Saint-Étienne du Mont, ale jeho zahrady se táhly na jih až k rue de l´Estrapade. Jeho pozoruhodná historie, která spadá až do začátku 6. století, je současně i historií vzniku Paříže jako hlavního města dynastie Merovejců. Král Clovis se tehdy rozhodl, že na neobývaném kopci, kde se do té doby nacházelo jen několik pozůstatků staveb z dřívější vlády Římanů, vybuduje baziliku, zasvěcenou apoštolům Petru a Pavlovi. Ještě před jejím dokončením však zemřel a byl v ní proto pohřben jako její zakladatel. Stejně tak v ní bylo později pohřbeno mnoho dalších členů jeho rodiny a především svatá Geneviève, která za svého života baziliku často navštěvovala. Později bylo její jméno přidáno k názvu svatostánku, aby v 13. století zcela vytlačilo apoštoly a zůstalo v názvu baziliky jako jediné.

Kvůli svému nechráněnému umístění těsně u hradeb města (mimochodem, jejich pozůstatky jsou vidět ve stejné ulici jen kousek pod lyceem) bylo opatství v průběhu staletí nesčetněkrát napadeno, vyrabováno a vypáleno, takže ostatky svaté Geneviève musely být mnohokrát ukrývány mimo baziliku nebo dokonce i mimo město. Přesto bylo i s bazilikou vždy znovu obnoveno a dostavěno. Jednotlivé části areálu proto spadaly do různých století. Budovy, které se zachovaly a ve kterých dnes působí lyceum, pocházejí převážně z doby Ludvíka XIV.

Definitivní soumrak opatství přišel až po Francouzské revoluci, kdy ho revolucionáři zrušili, budovy částečně pobořili a nechali roztavit cennou zlatou schránku s ostatky světice, které pak demonstrativně spálili a popel vhodili do Seiny (ostatky, dnes uchovávané ve schránce v kostele Saint-Étienne du Mont, jsou části těla světice, které se podařilo zachránit, protože v té době už byly relikviemi v jiných kostelech). Nově budovaný kostel svaté Geneviève, jehož stavba byla v opatství započata ještě před revolucí v roce 1764, byl revolucionáři proměněn na „Panthéon velkých osobností“. Bohatá a cenná knihovna opatství unikla zničení a po znárodnění byla v roce 1851 umístěna do nové budovy v sousedství Panthéonu pod názvem Bibliothèque Sainte-Geneviève.

Na začátku 19. století pak byla stará bazilika zbořena, aby na jejím místě mohla být proražena dnešní rue Clovis. Z baziliky zůstala jen čtyřhranná zvonice, dnes nazývaná Tour Clovis, která se dodnes tyčí nad lyceem.

Historie dnešního lycea se začala psát právě po Francouzské revoluci, kdy byla v doposud zachovalých budovách opatství založena škola s názvem Centrální škola Panthéonu, kterou o několik let později přejmenovali na Napoleonovo lyceum, které se stalo prvním lyceem nové republiky. Svoje dnešní pojmenování po králi Jindřichu IV. získalo lyceum v době Restaurace, tj. v první polovině 19. století, ale později se opět vrátilo k Napoleonovi. V roce 1870 dostalo jméno básníka a dramatika Pierra Corneille, aby nakonec vláda v roce 1873 rozhodla, že lyceum ponese definitivně jméno Jindřicha IV., s odůvodněním, že jde o „jediného Bourbona uznávaného republikány“.

Lyceum v sobě zahrnuje jak collège, tedy druhý stupeň základní školy, tak i lycée, tj. střední školu, a v tomto případě navíc i prestižní classes prépas – přípravné třídy, které připravují maturanty další dva roky na vstup na vysoké „grandes écoles“.

Zatímco collège zde funguje jako běžná spádová škola, přístupná ovšem výhradně pro děti z obvodu, lycée je přísně výběrové, a to nejen na základě obtížných přijímacích zkoušek, ale i předchozích studijních výsledků a jiných zásluh. Pro přípravné třídy platí tytéž obtížné předpoklady, jen vynásobeno asi tak tisícem. Přestože se zde vyučují všechna zaměření, na která se třídy ve francouzských lyceích na poslední dva roky před maturitou dělí, tj. přírodovědné, ekonomické a literární, je toto lyceum proslulé především pro úspěchy svých humanitně, a to hlavně literárně, zaměřených studentů.

Lycée a collège jsou od sebe odděleny nejen funkcí a významem, ale i stavebně. Zatímco lycée má vstup z rue Clovis (foto vlevo), collège sídlí v samostatné budově, která stojí v rue Clotilde v místech bývalé klášterní zahrady. Nad vchodem je napsáno „Petit lycée Henri IV“ (foto vpravo).

Mezi absolventy najdeme tolik slavných jmen ze všech oborů, že nevím, koho jmenovat dřív. Když vezmeme ty nejslavnější, tak třeba Guy de Maupassant, Prosper Merimée, Alfred de Musset, Jean-Paul Sartre, Michel Foucault nebo také Emmanuel Macron. Profesory jsou zde opravdové špičky ve svých oborech – v 50. letech zde vyučoval například i budoucí prezident Georges Pompidou.

Nejstarší části lycea jsou zapsány na seznamu památek. Kromě Clovisovy věže je to i bývalý refektář, později přeměněný na kapli, a část knihovny se schodištěm.

Tour Clovis, viditelná i z ulice, má sice základy ze začátku 13. století z doby krále Philippa-Augusta, ale její první a druhé patro pochází ze 14. století a vrcholek z 15. století.

Kaple byla vytvořena na začátku 19. století ve starém klášterním refektáři. Není zde proto žádné původní vybavení, jen několik přenesených historických soch svatých, varhany z roku 1845 a novější oltář. V kapli je dvakrát týdně pořádána mše, pro studenty však není povinná.

Jednotlivé části školy jsou propojeny centrální rotundou, která stojí v křížení budov. Její páteří je schodiště ze 17. století se sochou Panny Marie s dítětem, které vede ke knihovně. Ta se rozkládá od horní části rotundy do čtyř stran. Zatímco jedno z křídel pochází ze 17. století, ostatní tři byla vybudována až v 19. století.

Druhý z refektářů slouží jako učebna a studovna (nahoře). Je to také jedna z mála velkých a hlavně světlých společných prostor. Na fotkách dole pak jsou vidět opravdu temné místnosti v přízemí, které slouží jako „salles de permanence“. Do češtiny se to rozumně přeložit nedá, protože to naše školství nezná. Jsou to místnosti, vyhrazené pro hodiny, kdy buď odpadne výuka nebo je v rozvrhu volná hodina. V takovém případě žáci nezůstávají ve třídě, ale jdou povinně do „permanence“, eventuálně do knihovny.

Musím se přiznat, že ačkoliv miluji historické stavby, ve spojení s představou o škole na mě všechny ty malé temné prostory s minimem denního světla působily až tísnivě.

Další kulturní památkou v areálu lycea jsou i vykopávky kaple Milosrdenství ze 13. století, včetně několika náhrobních kamenů ze 17. století, které byly během nedávných restaurátorských prací nalezeny pod podlahou novějších budov z 19. století, které stojí podél studentského dvora. Počítá se proto s dalším archeologickým průzkumem.

Lyceum má kromě dvou bývalých klášterních nádvoří i další velký dvůr – protože bez dvora se žádná francouzská škola neobejde. Kromě toho, že zde žáci povinně tráví velké přestávky (zatímco o těch malých popadnou všechny své věci, včetně kabátu – protože šatny zde neexistují – a stěhují se vždy do jiné třídy), slouží dvůr hlavně k ranním nástupům. Děti ráno při příchodu totiž nechodí rovnou do třídy, ale čekají seřazeny na dvoře, kde má každá třída na zemi vyznačený svůj chlíveček, až si je úderem půl deváté vyzvedne profesor, který je učí první hodinu, a odvede je do třídy.

Ten, kdo přijde pozdě, má problém, protože do třídy sám nesmí, musí nejdřív do zvláštní kanceláře, nazývané Vie scolaire, která hlídá kromě jiného i docházku. Když nepřijde do doby, než je hotová ranní prezence, z Vie scolaire volají okamžitě rodičům.

Na dvoře čekají děti ráno za každého počasí, i v dešti a mrazu. Francouzi jsou na to zvyklí, dělá to se to tak odjakživa, ale české rodiče to dost vytáčí, stejně jako to, že se děti nepřezouvají a ve špinavých, často zablácených nebo promočených botách, se ve škole paří celý den – a to celý den doslova, protože výuka trvá od rána často až do pěti nebo i do šesti večer.

Když se od francouzského školství, kam jsem původně nehodlala zabrousit, vrátím zase zpátky k fascinující historii Lycée Henri IV, musím ještě připomenout, že jediná možnost, jak se podívat dovnitř, jsou Dny evropského dědictví – a že nejbližší příležitost bude hned 16. a 17. září.

Lycée Henri IV, 5. obvod, 6 rue Clovis

V rozlehlém paláci Villeroy v rue de Varenne, hned vedle Hôtel de Castries, který jsme tady viděli nedávno, sídlí Francouzské ministerstvo zemědělství a výživy. Má dvě části – ta větší z roku z roku 1881, která má několik křídel, tvoří dlouhé průčelí směrem do ulice. Tady sídlí většina kanceláří. Do dvora pak vedou arkády a za nimi najdeme samotný palác Villeroy, který je sídlem ministra a slouží spíše k reprezentačním účelům.

Historie paláce, který nechal postavit pro Charlotte Desmares, herečku Commédie française (a svoji milenku), švýcarský bankéř Hogger, začíná v roce 1724. Už o dva roky později však bankéř krachuje, odjíždí z Paříže a jeho věřitelé palác pronajímají – nejdříve ambasádě Holandska a pak Anglie. V roce 1735 je palác prodán a začíná dlouhá šňůra majitelů, kteří se zde střídají jeden za druhým. Až ten poslední, vévoda z Villeroy, nechal budovu přestavět a zůstal zde až do své smrti v roce 1766. Poté se stal vlastníkem hrabě Tessé, první podkoní královny Marie Leszczynské, manželky Ludvíka XV., který plánoval, že tady vytvoří královské stáje. Projekt se však protahoval a než ho stačili uskutečnit, přišla Francouzská revoluce, palác byl zkonfiskován a poté přidělen vojenským zdravotnickým službám. V roce 1881 se stal sídlem nově ustaveného ministerstva zdravotnictví – a tak to také zůstalo až dodnes.

Schodiště a výtah a vpravo pohled na zadní stranu novější uliční části s arkádami

Salón Sully v prvním patře je zde největší a možná i nejkrásnější místností. Slouží jako kancelář a zasedací sál ministra a jeho spolupracovníků. Vyřezávaný kazetový strop pochází z let 1885-1887, zatímco fresky na stěnách, znázorňující Oslavu obchodu a zemědělství, byly vytvořeny v letech 1898 a 1901. Dvě sochy ve výklencích nad krbem jsou alegoriemi zemědělství a obchodu.

Zahrada není velká, tvoří ji prakticky jen trávník s několika záhony a třemi úly v zadní části. Uprostřed trávníku stojí kopie sochy Únos Persefony Plutem od sochaře Sucheleta. Originál, vytvořený v době Ludvíka XIV., najdete v zámeckém parku ve Versailles.

Jako většina podobných sídel, ani toto ministerstvo není běžně přístupné. Navštívit ho můžete jen během Dnů evropského dědictví – ty další budou hned příští víkend 17. a 18. září.

Hôtel de Villeroy, 7. obvod, 78 rue de Varenne

Nedaleko place de la Bastille vznikla po roce 1989 na bývalých železničních pozemcích, od roku 1969 opuštěných a zanedbávaných po zrušení nádraží Paris Bastille (na jehož místě dnes stojí budova moderní Opery Bastille), zelená promenáda, nazvaná Coulée verte. Sleduje původní trasu bývalé železnice do Vincennes, vedoucí na vysokých obloucích nad zemí podél avenue Daumesnil. Její součástí se stal i prostor po bývalém nádraží Reuilly, kde architekti navrhli park. Se svými více než patnácti tisíci metry čtverečními je to třetí největší park v tomto obvodu.

Převážná většina parku je tvořena velkým okrouhlým trávníkem, nad kterým se klene pěší lávka, zavěšená na ocelových lanech, postavená v roce 1992, která je pojmenovaná po feministické spisovatelce z doby Pařížské komuny, která psala pod pseudonymem André Leo.

Lávka je dlouhá osmdesát metrů a vede po ní trasa zelené promenády, která tady park protíná a míří dále až k Porte de Vincennes. Kolem trávníku jsou pak rozmístěna tematická zákoutí, ať už je to dětské hřiště, jeskyně, hřiště na pétanque, květinové záhony nebo prostory pro cvičení.

Čtyři sochy, umístěné kolem trávníku, které pocházejí od sochařů z přelomu 19. a 20. století, nebyly vytvořeny záměrně pro park, ale autor jeho koncepce, architekt Colboc, si je pečlivě vybral v depozitáři pařížských parků. Nahoře vidíme jednu z nich, Ženský akt od ruského sochaře Naouma Aronsona, dole je potom Amazonka Georgese Chauvela.

Poblíž parku stojí radnice 12. obvodu, jejíž věž se tyčí za stromy.

Betonové sluneční hodiny na malém plácku při vstupu do parku od rue Jacques Hillairet. Na opačné straně parku, při rue Daumesnil, stojí nízký kiosek s pitnou vodou. Zvláštností je, že zde kromě obyčejné vody teče zdarma i perlivá voda.

Park leží nedaleko Cour d´Alsace-Lorraine, který jsme tady viděli nedávno (a taky nedaleko další pitoreskní uličky Impasse Mousset, která tady bude někdy příště).

Jardin de Reuilly – Paul Pernin, 12. obvod, oficiální adresa 15 rue Albinoni, ale vstupy jsou na více místech po obvodu parku.

V Paříži se často stává, že místa, která člověk obdivuje pro jejich historickou cenu a krásu, v sobě skrývají pozůstatky ještě starší historie. Přesvědčíte se o tom i na tomto malebném dvoře v rue de Sévigné, do kterého vás přivedou dokořán otevřená vrata.

Na první pohled tady zaujme vínově červená dřevěná budova, která okamžitě vzbudí zvědavost. Kde se tady něco takového mohlo vzít?

Abychom se dobrali původu, musíme se vrátit zpět nejen v historii, ale také zcela prozaicky i na ulici. V sousedství domu se dvorem najdeme po levé straně dvě velké historické budovy ze 17. století, které dnes slouží jako sídlo hasičů.

Ačkoliv dnes má stavba dvě čísla popisná, původně šlo o jednu jedinou budovu – palác, postavený na místě dřívější stodoly nedalekého převorství svaté Kateřiny, který se podle svého majitele jmenoval Hôtel Bouthillier de Chavigny. K paláci přiléhala velká zahrada s oranžerií, od ulice oddělená arkádami. Po Francouzské revoluci byla zahrada zrušena a vedle oranžerie byly vybudovány stáje. Před ně pak v době Druhého císařství (tj. kolem poloviny 19. století) přistavěli dřevěnou budovu, inspirovanou údajně snad švýcarskými nebo také možná savojskými chatami, podle kterých se jí říkalo chalet. A právě na ni se teď díváme.

Podle dostupných pramenů existuje několik možností, proč zrovna švýcarská nebo savojská chata – jedním z důvodů byla tehdejší móda, kterou zavedla císařovna Eugenie tím, že nechala takovou chatu postavit v Bouloňském lesíku. Druhým možným vysvětlením je, že ve dvoře sídlila pobočka savojské firmy, vyrábějící těstoviny, která si nechala postavit sídlo podle svých lidových tradic. Která z verzí je skutečná, se dnes už neví – mně se líbí víc ta první.

Po nedávné rekonstrukci slouží chalet pod názvem Atelier 13 jako veřejně pronajímatelný prostor pro různé společenské, kulturní nebo obchodní akce. Jak to vypadá uvnitř, můžete vidět TADY.

Na dvoře volně leží několik kamenných útvarů a úlomků jako pozůstatky předchozích zbořených budov.

Dvůr je v pracovní době stále otevřený a můžete si ho kdykoliv prohlédnout.

4. obvod, 13 rue de Sévigné

Kostel svaté Jenovéfy, francouzsky Geneviève, je druhým polským kostelem v Paříži, který tady na blogu vidíte, po kostele Nanebevzetí Panny Marie v rue de Rivoli. Na rozdíl od něj však neleží v centru města, ale daleko na periferii ve čtvrti Auteuil.

Kostel z konce druhé poloviny 19. století byl svěřen polské komunitě v roce 1897 a je současně sídlem polské katolické misie a také polské školky.

Novorománský kostel z tmavých cihel s malou zvonicí nad štítem, bílými šambránami a rohovým lemováním stojí na malém dvorku ve tvaru písmene L, který od ulice dělí mřížová brána; ta je však stále otevřená, stejně jako samotný kostel. Kromě kostela stojí ve dvoře i nízký domek, kde sídlí farní úřad.

Trojlodní stavba má prostor členěný sloupy s korintskými hlavicemi. V obloucích mezi nimi jsou zobrazeni evangelisté a proroci. Nástěnné malby nad oltářem znázorňují scény ze života Panny Marie, ty postranní pak ze života svaté Geneviève a svatého Josefa. Malby pocházejí z roku 1940.

V záplavě zeleně stojí u jižní zdi kostela pod novorománskou edikulou socha Panny Marie a o kousek vedle jako alegorie pastýřka s beránkem.

Vstup do dvora s vývěskou, plnou polsky psaných inzerátů a vzkazů, dole pak fara.

Église Sainte-Geneviève, 16. obvod, 18 rue Claude Lorrain

V enklávě fakult různých vysokých škol mezi Lucemburskou zahradou a Port Royal je asi tou největší Faculté de pharmacie. Budova v klasicistním stylu pochází z let 1877-1882, kdy byla postavena přímo pro potřeby fakulty. Kromě učeben, aul a laboratoří pro praktická cvičení tady najdeme i slavnostní zasedací sál, muzeum historie farmacie a vlastní botanickou zahradu. Fakultu je možné navštívit během Dnů evropského dědictví, kdy vám nabídnou tři okruhy – historický, knihovnu s prohlídkou historické vstupní haly a prohlídku zahrady. Já jsem si před pár lety vybrala ten první.

Přestože se oficiálně založení fakulty datuje až do porevolučních let, konkrétně do roku 1803, kdy nahradila předchozí École gratuite de pharmacie a ještě dřívější Collège de pharmacie z let 1777-1792, vztahuje svůj původ už k druhé polovině 16. století. Tehdy založil apotekář Nicolas Houël při sirotčinci Enfants rouges v Marais školní instituci, kde předával sirotkům své znalosti, s cílem nejen zajistit pomoc nemocným, ale zároveň naučit tyto opuštěné děti nějakému řemeslu, které by jim zajistilo do budoucna živobytí. Když v roce 1587 zemřel, měla už jeho apotekářská škola velkou vážnost a nové sídlo v Latinské čtvrti poblíž botanické zahrady Jardin des Plantes, kterou využívala ke své výuce. Právě na Houëlovu činnost navázali všichni další pokračovatelé a na jeho výuce později stavěla i Collège de pharmacie jako jeho pokračovatel a dnes i přímý předchůdce moderní fakulty.

Centrem historie fakulty je slavnostní sál, Salle des Actes, který připomíná spíše kapli – a také se mu kvůli jeho kráse nadneseně přezdívá „Sixtinská kaple farmacie“. Část jeho vybavení a zařízení, včetně krbu a velkého obrazu Simona Voueta nad ním z roku 1640, sem bylo přeneseno z původního sídla Collège de pharmacie. V sále se konají ty nejslavnostnější události, jako jsou obhajoby doktorských prací, zasedání vedení fakulty nebo akademického výboru. V sále visí portréty devadesáti osobností, které se zasloužily o historii a rozvoj farmacie, ať už jde o bývalé představitele fakulty a předcházejících institucí, nebo zasloužilé apotekáře a farmaceuty. Čestné místo tady, samozřejmě, patří Nicolasi Houëlovi.

Muzeum, které je součástí školy, sice vlastní celou řadu cenných historických dokumentů a vzorků dřívějších i nových léčiv, ale nejoblíbenější je ta jeho část, kde se ve vitrínách prezentuje sbírka historických nádob, hrnců, tyglíků, kelímků a sklenic, které sloužily k uchovávání bylin, jedů, mastí, léků a surovin k jejich výrobě. Muzeum sídlí ve svých prostorách už od roku 1882 a některé jeho exponáty pocházejí z 18. století.

Na fakultě vyučoval i Henri Moissan, který za svůj objev fluoru obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu za chemii. V muzeu ji můžete vidět společně s přístrojem, se kterým pracoval. Mezi další slavné přednášející patřili i objevitelé chininu Joseph Pelletier a Joseph-Bienaimé Caventou.

Fakultní botanická zahrada byla založena hned poté, co se škola do těchto prostor přestěhovala. Její původní rozloha osmi tisíc metrů je dnes poloviční, protože část zahrady ustoupila v 60. letech minulého století stavbě nového křídla. Zahrada sice není volně přístupná, ale je dobře vidět přes plot a bránu z rue d´Assas.

Fakulta přijímá každý rok přes tisíc studentů, kteří prošli náročnými přijímacími zkouškami. Studium trvá šest let, přičemž od čtvrtého ročníku se studenti už specializují na jedno ze tří zaměření – lékárenské, průmyslové a výzkumné.

Faculté de Pharmacie, 6. obvod, 4 avenue de l’Observatoire

Na východě města, nedaleko place de la Nation, najdeme průchod do velkého starého dvora, zaplněného několika úzkými pestrobarevnými uličkami. Své jméno Cour d´Alsace-Lorraine získal na konci 19. století poté, co přišla Francie ve francouzsko-pruské válce o Alsasko a Lotrinsko.

Přízemí domů jsou tvořena dílnami se starobylými výkladci, nedávno zrenovovanými a obnovenými v celé kráse v původních pestrých barvách. Není to žádná turistická záležitost – opravdu v nich pracují řemeslníci a umělci, i když to na první pohled není vidět – nikde tady nenajdete žádný složený materiál, odpad nebo nepojízdné vraky, maximálně tak květináče, rozložené po zemi, nebo kola a motorky, na kterých lidé přijeli do práce.

Až úplně na konci všech těch unifikovaných barevných domečků se skrývají dva odlišní vetřelci – za mřížovým plotem najdeme na jedné straně starý měšťanský dům a na druhé straně se skrývá za budovou starého skladiště zadní strana moderní školy, která však má vchod z rovnoběžné ulice.

Dvůr Alsace-Lorraine je volně přístupný během dne v pracovní době. Večer a o víkendu je však jeho modrá brána zavřená.

Cour d’Alsace-Lorraine, 12. obvod, 12 rue de Reuilly



Dalším z paláců ve čtvrti Saint-Germain, které jsou dnes sídlem ministerstva, je honosný Hôtel de Castries. Nechal si ho postavit na konci 17. století pán z Nogent, jehož jméno palác nesl až do jeho smrti v roce 1708, kdy ho vdova prodala markýzi de Castries. V rukou této rodiny pak zůstal palác až do konce 19. století.

Dnešní podoba pochází z let 1842-1866, kdy došlo k přestavbě a k rozšíření zahrady. V roce 1946 se palác dostal do vlastnictví státu. V průběhu následujících let v něm pak sídlilo několik různých ministerstev. Od roku 2017 je sídlem ministerstva s předlouhým názvem, který by se dal přeložit jako Ministerstvo pro územní soudržnost a pro vztahy s územními celky. Podle svých internetových stránek se ministerstvo zabývá nejen politikou územní soudržnosti, urbanistikou a pozemkovým rozvojem, ale také politikou bydlení a odstraňováním sociálních nerovností, marginalizace a vyloučení. Tato náplň ministerstvu vynesla v roce 2017 demonstrace ze strany organizací pro přijímání migrantů a také posprejovanou uliční zeď.

„Problémem“ všech těchto nádherných paláců je to, že jsou z ulice prakticky neviditelné. Jejich struktura téměř vždy předpokládá směrem do ulice vysokou zeď s neprodyšně uzavřenými vraty, za kterou leží dvůr a teprve z něj se vchází do samotného paláce. Ten nejhezčí pohled je však vždy až ze zahrady. Chodec, který kráčí po ulici, si proto většinou nedokáže představit, jaká krása se za zdí skrývá.

Čestné schodiště z roku 1851 má tepané zábradlí v rokokovém stylu, jaké najdeme v mnoha dalších budovách ze stejné doby, stejně jako mohutný zavěšený lustr z kovu a skla.

Pracovna ministra v tzv. modrém salónu. Rokokové obložení zdí v bílo-zlatém vzoru, mramorový krb a pozlacená svítidla z ní dělají nejkrásnější místnost v celém paláci.

Ministr má na krbu nejen kohouta v barvách trikolóry jako symbol státu, ale také knihu fotografií slavného fotografa Raymonda Depardona (když mi před časem tento osmdesátiletý pán olajkoval fotku na Instagramu, málem jsem z toho nemohla ani usnout).

Červený salón, který slouží jako zasedací místnost, má sice střízlivější obložení stěn, ale za to cenné rokokové zrcadlo z 18. století se zdobením z plátkového zlata a křišťálové lustry. Salón nabízí výhled do nevelké zahrady s bazénkem a vodotryskem.

Hôtel de Castries, 7. obvod, 72 rue de Varenne

Palác bývá zpřístupněný během Dnů evropského dědictví.