Jako vztyčený prst se nad severní částí 17. obvodu tyčí zvonice kostela Sainte-Odile, nejvyšší z věží pařížských kostelů, jejíž dominantní siluetu z panoramatu této části města vytlačil až nedaleký nový Justiční palác. I přes svou památkovou ochranu je tento kostel, aspoň pro mě, dalším aspirantem na titul nejošklivější pařížské stavby. Pro jeho odlišnost a podivnost však stojí za to se na něj a do něj podívat.
Kostel byl postaven mezi lety 1935 až 1946 na základě iniciativy tehdejšího pařížského arcibiskupa Verdiera, který na jeho stavbu vypsal mezi farníky sbírku, kterou také sám podpořil z jím založeného fondu na výstavbu a údržbu katolických kostelů. Farnost Sainte-Odile byla ke kostelu ustavena až v roce 1953. V roce 1938 stavbu navštívil i kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII.
Sedmdesát dva metrů dlouhá stavba z armovaného betonu byla navržena v neobyzantském slohu, kombinovaném ve výzdobě s art-déco. Má tři zvenčí téměř neviditelné kupole, které odkazují na Svatou Trojici. Na sedmdesát dva metrů vysoké věži, která se ke svému vrcholku lehce zužuje, je kromě kříže posazen i mosazný kohout. Ve zvonici je umístěna zvonkohra, složená z dvaceti šesti zvonů, které byly odlity v roce 1939 těsně před vyhlášením války. Nebyly však hned osazeny, a protože během války musely být téměř všechny pařížské zvony odevzdány k roztavení a použití na výrobu děl, byly v tichosti převezeny do Chartres a tam zakopány. Na zvonici se tak dostaly až po skončení války.
To, co podle mě kostelu nejvíc ubírá na vzhledu, je nejen věž, připomínající tovární komín a průčelí v podobě bunkru, ale také nepěkná barva, způsobená pravděpodobně roky neodstraněnou špínou. Podle popisu by totiž fasáda měla být z růžových pálených cihel, vyrobených v Alsasku a podobných těm, které byly použity na fasádě katedrály ve Štrasburku.
Na portálu je v mandorle nad vstupními dveřmi zobrazena Panna Marie, která uvádí svatou Odile do nebe a představuje ji svému synovi. Celou scénu lemuje chór andělů.
Pokud jste čekali, že interiér bude méně ponurý, tak… je to skoro ještě horší. V tmavě hnědé temnotě není výzdoba skoro vidět a kromě malých oken po obvodu všech tří kupolí, které propouštějí trochu světla, zde září jen tři pestrá vitrážová okna, která představují scény ze života svaté Odile, archanděla Michaela a archanděla Rafaela.
Asi se nenajde nikdo, kdo by neznal pohnutý osud Anny Frankové a jejího deníku. V jedné ze zahrad v centru Paříže, ukryté ve vnitrobloku jen kousek od Centre Pompidou, si můžeme připomenout příběh jejích posledních let prožitých v úkrytu zadního traktu jednoho amsterdamského domu. Najdeme zde totiž kaštan, který byl vypěstován z výhonku stromu, na který se Anna ze svého úkrytu tajně dívala a který pro ni představoval jediné spojení s přírodou. Několikrát se o něm zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“).
Když v roce 2007 pařížská radnice otvírala nový veřejný park, který zřídila ze zahrady paláce Aignon, ve kterém se nachází Muzeum židovského umění a historie, pojmenovala ho právě po Anně Frankové. Tehdejší starosta Bertrand Delanoë ve spolupráci s ředitelem amsterdamského Domu Anny Frankové zde při této příležitosti vysadil výpěstek z odnože původního kaštanu.
Tři roky na to sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který vysadili na místo původního stromu.
Kaštan v listopadu 2022
Kaštan najdete po levé straně u vchodu do parku naproti domku správce. Dřív byl chráněný plůtkem, ale v posledních letech jeho kmen zesílil natolik, že zapadl do výsadby a není už třeba ho nijak zvlášť chránit.
Do dnešního cíle si musíme zajet až na východní konec Paříže do čtvrti Bel-Air poblíž Porte de Vincennes, kde na širokém prostranství ulice Cours de Vincennes proti sobě leží konečné dvou větví tramvajové linky T3a a T3b. Přímo naproti té první, která odtud míří až k Pont de Garigliano v 15. obvodu, najdeme úzkou uličku se schody, ve které nás z dálky vítá červená kočka.
Kočka odkazuje na píseň Le soleil et la lune slavného zpěváka předválečné i poválečné doby Charlese Treneta, který v této krátké uličce, která se jmenuje Passage de la Voûte, žil v roce 1930. Plastiku vytvořili žáci a profesoři průmyslovky v Chennevières-sur-Marne v rámci své praxe v dílnách.
Passage de la Voûte nás přivede do rue de la Voûte s hezkou pekárnou na rohu. Ulice, která procházela bývalou obcí Saint-Mandé už v první polovině 18. století a tedy dávno před tím, než ji připojili k Paříži, sice už dávno ztratila svůj starý půvab a je plná nevzhledných paneláků, nastavěných v 70. a 80. letech, ale ve své horní části poblíž boulevardu Soult, kde je ulice překlenuta tratí bývalé železnice Petite Ceinture, zůstala ještě zachována její podoba se starými typickými domy a dvěma malebnými bočními slepými uličkami.
První uličkou, odbočující z rue de la Voûte, je impasse Canart, dlouhá osmdesát metrů a široká jen tři metry. Byla vytvořena kolem roku 1890 a nese jméno bývalého majitele pozemků. Jako ve všech podobných zapomenutých úzkých pařížských uličkách, i tady najdeme dlažbu z kočičích hlav, záplavu zeleně v truhlících a květináčích, barevné dveře, tepané mříže a pestré okenice. Slepá ulička končí zdí s fantaskní malbou, pohrávající si se slovní hříčkou canart x canard.
Téměř naproti, u čísla 35 rue de la Voûte, pak leží impasse Vassou s téměř totožnou historií jako předchozí ulička, která jen potvrzuje to, že i v těch nejzapadlejších pařížských koutech je pořád co objevovat.
Jedno z nejkrásnější a mých nejoblíbenějších pařížských muzeí představuje aktuálně pohled na život na Montmartru na začátku 20. století, kdy se zde centrem uměleckého života staly ateliéry Bateau-Lavoir, kam v roce 1901 přijel ze Španělska dvacetiletý podsaditý mladík. Jmenoval se Pablo Picasso a brzy se zde stal vůdčí osobností. Výstava a celá historie Bateau-Lavoir však není představována z pohledu slavného malíře, ale jeho první známé pařížské milenky Fernandy Olivier.
Fernande žila mezi umělci v Bateau-Lavoir už před Picassovým příchodem. Na Montmartre přišla jako devatenáctiletá po útěku od manžela, který ji týral. Díky své kráse se živila pózováním pro malíře a v Bateau Lavoir žila se španělským malířem Suynerem. Po seznámení s Picassem v roce 1904 se k němu nastěhovala a prošla s ním několik krušných let bídy, než se začal prosazovat. Ve svém růžovém období a v začátcích kubismu ji často maloval, takže nám její tehdejší podoba zůstala zachována. Ještě stihla jeho první úspěchy a v roce 1912 se s ním přestěhovala do velkého bytu s ateliérem na boulevardu de Clichy, ale hned poté ji Picasso opustil kvůli Evě Gouel. Fernande po rozchodu začala pracovat, nejdříve v malé galerii na Pigalle, později recitovala verše v kabaretu Lapin Agile a dokonce vyučovala francouzštinu, ale i nadále zůstala v prostředí umělců na Montmartru. Později sepsala dvě knihy pamětí na život se slavným umělcem. Ta první z nich, Picasso a jeho přátelé, vyšla v roce 1933, ale ve vydání druhé, která vycházela z jejích deníků, jí Picasso zabránil a raději jí platil každý rok milion franků až do její smrti v roce 1966, jen aby ho nekompromitovala svými vzpomínkami na jeho chudé a divoké začátky a na to, že byl vášnivým konzumentem opia. Rukopis tak vyšel pod názvem Intimní vzpomínky až v roce 1988, dvacet dva let po Fernandině a patnáct let po Picassově smrti.
Kromě fotografií Fernandy a Picassa, ale také řady jejich přátel, např. Apollinaira, Gertrudy Steinové, Georgese Braquea, Maxe Jacoba nebo Celníka Rousseaua, je zde vystavena i řada dokumentů, včetně Fernandiných deníků, které návštěvníky seznamují s jejím životem s Picassem, ale také před ním a po něm. Picassových děl je tu jen málo – dvě plastiky a několik menších maleb, kreseb a grafik. K vidění jsou tu však díla umělců, kterým Fernanda pózovala a se kterými se přátelila. Můžeme ji zde vidět na obrazech Keese van Dongena, Ramóna Pichota, Joaquíma Suynera nebo Ricarda Canalse.
Kromě toho vystavuje muzeum i obrazy, které namalovala sama Fernanda (a nejsou vůbec špatné).
Pablo Picasso v roce 1904 a Fernande Olivier v roce 1907
Vlevo Picasso a Fernande před Bateau Lavoir kolem roku 1905, vpravo pohled na Bateu Lavoir ve 40. letech
Pablo Picasso, přípravná studie k obrazu Slečny z Avignonu s Fernandinou podobou, 1907
Vlevo socha Česající se žena z roku 1906, ke které Picassovi stála Fernanda, a vpravo Fragmentace Fernandiny postavy z roku 1910
Fernande na dvou obrazech Keese van Dongena z roku 1907
Vlevo Fernanda na plátně Joaquíma Suynera (1904), vpravo talíř s Fernandinou podobou do Maurice Vlamincka, 1907-1909
Fernande Olivier, Tři panny, 1935
Dvě Fernandina zátiší ze 30. let
Úryvek z Fernandina deníku je uveden vedle jejího autoportrétu, který namalovala v roce 1935
Fernande kolem roku 1950, kdy natočila filmový rozhovor, který je na výstavě promítán (fotka je z filmu)
Výstava je podle mě mimořádně povedená, protože ukazuje umělecký život na Montmartru a události, o kterých jsme už mnohokrát četli jinde, z dalšího pohledu, než je ten předpokládaný. Je zajímavá už jen proto, že neakcentuje Picassa, jak by se dalo čekat, ale přináší především svědectví o jeho milence a modelce, která zde nevystupuje jen z fyzického hlediska jako „belle Fernande“, ale také jako žena se svým zajímavým vnitřním životem a uměleckým nadáním.
Vstup na výstavu
V montmartreském muzeu nesmíme ovšem zapomenout ani na ostatní prostory. V budově, v níž se koná výstava, můžeme navštívit i ateliér další výrazné ženské postavy uměleckého Montmartru Suzanne Valadon, a v hlavní budově, stojící uprostřed zahrady, najdeme svědectví o Montmatru samotném. Stupňovitá zahrada pak na třech úrovních nabízí pohledy na okolí, na proslavenou montmartreskou vinici a na celou severní část Paříže.
Pokud vás tato část francouzské a vlastně i světové umělecké historie zajímá, a pokud jste v Paříži nebo se tam ještě teď v zimě chystáte, myslím, že to musíte vidět.
Ateliér Suzanne Valadon
První, horní zahrada, se rozkládá přímo před muzeem. Je v ní malá kavárna se stolečky, rozmístěnými kolem malého bazénku s lekníny. Některé věci v téměř opuštěné kavárně jsem však vidět nemusela. 🙂
Dole výhledy ze zahrady na zvonici Sacré-Coeur a montmartrský vodojem (vlevo) a na okolní domy (vpravo).
Vstup do hlavní budovy s expozicí o Montmartru je umístěný v druhé, prostřední zahradě
Altánek v druhé zahradě i s reprodukcí obrazu, na kterém ho zvěčnila Suzanne Valadon
Výhled ze zahrady na montmartrský vinohrad. Za ním je na křižovatce rue Sant-Vincent a rue des Saules vidět oranžová zeď kabaretu Lapin Agile a naproti němu za kamennou zdí hřbitov Saint-Vincent
Pokud byste si chtěli o době, které se výstava týká, něco přečíst, tak Fernandiny vzpomínky vyšly i v češtině jako Picasso a jeho přátelé. Poměrně zajímavá je i kniha Madame Picasso od Anne Girardové, která je fiktivním životopisem Evy Gouel a dotýká se i doby, kdy Picasso přebíhal mezi Fernandou a Evou.
Roky jsem tuto návštěvu plánovala a roky mě od ní všichni odrazovali s tím, že je to nebezpečné. Ten nevšední architektonický komplex, jehož název zní jako zaklínadlo z pohádky, má totiž špatnou pověst, tak špatnou, že se tam lidé bojí jezdit.
Projekt, situovaný na východ od Paříže v městě Noisy-le-Grand v oblasti Marne-La Vallée, vznikl na začátku 80. let, kdy místní radnice rozhodla, že místo administrativního komplexu, který měl i se zcela novou čtvrtí Mont d´Est tvořit protiváhu La Défense na opačném okraji města, zde raději postaví bytový komplex. Návrhem byl pověřen katalánský architekt Ricardo Bofill, jehož extravagantní styl se v té době v Paříži už zabydlel (o stavbách, které tam vytvořil, jsem psala článek přesně před rokem, kdy slavný architekt zemřel).
Pohled do amfiteátru
Vznikl tak projekt, protkaný odkazy na antiku a složený ze tří budov, které se rozkládají kolem společného náměstí. Největší částí je mohutná osmnáctipatrová budova, nazvaná Palacio, se 441 byty. Druhou částí je devítipatrová teatrálně pojatá stavba se 130 byty, která lemuje půlkruhově vnitřní dvůr ve tvaru antického divadla, a tou třetí a nejmenší je opět antikou inspirovaný hranatý oblouk s dvaceti byty na deseti podlažích. Přízemím prochází vnitřní ulice, zatímco horní patra jsou obsluhována řadou vnějších chodníků, které umožňují přístup k bytům ve dvou úrovních. Budovy jsou přerušovány monumentálními otvory, které otevírají pohled na zbytek města. Bofill zdůrazňuje snový charakter místa a převrací formy tím, že jim přisuzuje nové funkce – v antikou inspirovaných sloupech jsou umístěna schodiště nebo slouží jako předsazená okna a místo laviček slouží schody.
Jsou zde přítomny všechny charakteristické prvky stylu, který Ricardo Bofill použil ve svých francouzských návrzích: prefabrikované betonové panely, jejichž vzhled připomíná spíše kámen, které zde hrají konstrukční i estetickou roli, klasické tvary, monumentalita a složitost objemů. Na rozdíl od jiných pařížských staveb je zde však méně skleněných ploch.
Celý komplex, který svojí zadní stranou přiléhá k nákupním centru Arcades, je částečně uzavřený a svým hlavním vstupem, tvořeným úzkou štěrbinou, se obrací do méně živé části města. Vstupuje se jím přímo do prostoru divadelně pojaté architektury, který plní funkci veřejného prostranství.
Vnější strana komplexu s úzkým vysokým vstupem
Celkový pohled na komplex od vstupního průchodu. Za zády mám prosklenou půlkruhovou stavbu, před sebou amfiteátr, přes který se prochází k oblouku, obklopenému mohutnou hradbou Palacia.
Hranatý oblouk uprostřed plochy amfiteátru
Plasticita betonu umožnila vytvoření různých textur a barev. Najdeme zde proto celou řadu prvků, vycházejících jak z antické, tak i z moderní architektury – pilastry, frontony, římsy, sloupy, ale také převisy, rampy, jednotná betonová zábradlí a dělicí panely. K odlití zhruba dvou tisíc různých fasádních prvků bylo použito čtyřicet speciálně vytvořených forem.
Pohled na amfiteátr, který byl kolem poledne úplně prázdný. Kromě dvou francouzských fotografů, dvou japonských blogerek, které se tu navzájem dlouho fotily, paní, která si sem přišla číst a černošského správce, který chodil kolem dokola s mohutnou lahví saponátu a leštil všechny skleněné vstupní dveře, tudy procházely jen skupinky dětí s aktovkami a sem tam někdo z obyvatel. Pod vlivem toho, co jsem předtím slyšela a četla, jsem si sice nejdřív hlídala ústupové cesty (a že jich tady moc není), ale neměla jsem při tom ani ten nejmenší pocit ohrožení.
Ta špatná pověst, kterou Abraxas a tím i celé město Noisy-le-Grand mají, vznikla prakticky hned po postavení komplexu především kvůli hustotě a skladbě obyvatel této zcela nově vytvořené naddimenzované čtvrti. V podivných zákoutích anonymního komplexu začalo rychle bujet násilí, drogy, prostituce a zločin. To s sebou neslo nejen zanedbávání veřejného prostoru, špínu a divoké skládky, ale také chátrání a ničení. Odrazilo se to nakonec na celém městečku, jehož malé historické jádro s několika křivolakými uličkami, starou radnicí a kostelem ztratilo klid, bezpečí a také svou pověst.
Před deseti lety byla situace v Abraxas tak neudržitelná, že radnice plánovala jeho kompletní zbourání a jen díky přímluvám samotného Bofilla a jiných veřejných osobností se nakonec uvolila, že to přece jen ještě zkusí a zahájila postupnou rekonstrukci.
Této části se oficiálně říká Zahrada, ale věřte, že kromě několika sotva živořících stromů tady není nic, co by zahradu připomínalo
Schodiště odnikud nikam, vedoucí prostředkem Palacia. Slouží evidentně jen jako teatrální architektonický prvek. Na druhé straně vás zavede zase dolů, do ošklivé uličky, která komplex odděluje od nákupního centra. To je ta bílá stavba, kterou je vidět uprostřed v průzoru.
Přízemí Palacia je rozdělené vnitřními uličkami. Jsou členěny zídkami a pilastry, které slouží jako veřejné osvětlení. Na rozích bloků budov najdeme podivné antické altánky, jejichž funkci jsem nepochopila (kdo by proboha vysedával v těchto odpudivých prostorách v altánku, byť – jak se zdá – zrenovovaném?). Z uliček pak vedou řady úzkých dveří k jednotlivým schodištím a výtahům. Právě tady je nejlíp vidět, jak je vše opotřebované a zanedbané. Navíc jsou ty temné prostory tak nevlídné a neutěšené, že poté, co tam na mě slovně zaútočil nějaký týpek, který vypadal, že má něco v žíle a že toho není zrovna málo, jsem raději některá divná zákoutí už dál ani nezkoumala.
Přízemí Palacia, vzadu je vidět parking nákupního centra Arcades
Pokud vás zajímá moderní architektura, ale po mém článku byste váhali, jestli stojí za to se do Noisy-le-Grand vypravit, tak podle mě ano. Je dobré to vidět na vlastní oči, i když mě tam napadala nejčastěji dvě slova: zvláštní a divné. Ale spíš divné.
No a kdybyste se v Noisy opravdu ocitli, tak si najděte i Arènes de Picasso, to je další podivný projekt, který leží kousek od vstupu do nákupního centra Arcades. Někdy se na něj tady taky podíváme.
Jak se tam dostat: Zdá se to jednoduché. Nejbližší stanicí je RER A Noisy-le-Grand – Mont d´Est. Jenže je v tom háček – abyste se dostali do komplexu Abraxas, musíte projít nákupním centrem Arcades, sestoupit do přízemí a tam projít napříč parkingem na druhý konec, což vás přivede do toho nevábného podzemí Palacia. Není to zrovna triumfální příchod. Parkingu se dá sice vyhnout tím, že celé nákupní centrum i Abraxas obejdete zvenku, ale to taky není moc hezká cesta.
Vřele proto doporučuji vystoupit raději o stanici dříve v Bry-sur-Marne (a eventuálně si tam prohlédnout Dioráma Louise Daguerra) a do Noisy-le-Grand se vypravit autobusem číslo 120, který zastavuje přímo před hlavním vstupem do Abraxasu (stanice Lycée International).
Naopak nazpátek do Paříže je to pak jednodušší a klidně můžete jet z Noisy – už budete zorientovaní a do garáží nákupního centra vás to přivede samo. Když jsem to zvládla já, klaustrofobik, dokáže to každý.
Dioráma je iluzivní malovaná scéna, která se díky své třírozměrnosti snaží vyvolat dojem skutečnosti. Většinou jde o malbu, kombinovanou s reálnými nebo kašírovanými předměty. Takové malé dioráma máme nebo jsme v dětství měli doma všichni ve formě papírového betlému, kde byly před malovaným pozadím rozmístěny hliněné nebo papírové figurky. O trochu větší dioramata pak můžeme vidět i v Praze – na Výstavišti je to Maroldova Bitva u Lipan nebo v bludišti na Petříně Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě.
Vynálezcem tohoto typu iluzivní malby byl Louis Daguerre, původně malíř a divadelní dekoratér. Při svých pokusech s iluzivní malbou a optickými vlastnostmi světla se od dioramat dostal k práci na heliografii, následně k vynálezu daguerrotypie a o něco později i fotografie.
Jedno z jeho původních zachovalých dioramat najdeme nedaleko Paříže v malém kostelíku Saint-Gervais Saint-Protais v městečku Bry-sur-Marne.
Louis Daguerre, který v Bry-sur-Marne žil od roku 1840, se díky svému přátelství se starostou a místním farářem podílel na výzdobě tehdy rekonstruovaného kostela, kde byl pověřen vytvořením jednoho ze svých dioramat. Ve výklenku za oltářem, který byl ke kostelu kvůli jeho práci přistavěn, tak vytvořil iluzivní malbu gotické katedrály, která v divácích vyvolává pocit, že stísněný prostor kostelíku pokračuje lodí mnohem většího církevního prostoru. Přes pět metrů široké a šest metrů vysoké plátno je zasazeno do okolních stěn, pomalovaných Daguerrem ve stejném stylu tak, aby napomáhaly iluzi.
Daguerrovo dílo bylo odhaleno po šesti měsících prací 19. června 1842, v den svátku obou svatých, kterým je kostel zasvěcen. Nezvyklý obraz přitahoval davy diváků a proslavil obec široko daleko. Díky tomu byl Daguerre v následujícím roce zvolen do městské rady, kde zasedal až do své smrti v roce 1851. Je pohřben na místním hřbitově.
Dnešní podoba dioramatu vychází z jeho renovace před deseti lety. V průběhu 19. a 20. století byl totiž kostel několikrát vymalován, a to včetně stěn kolem Daguerrovy malby, kde na původním kašírovaném mramoru našli restaurátoři sedm vrstev novějších přemaleb. V souladu s původním stavem byla také vytvořena nová drapérie kolem malby. Kvůli stavebním zásahům ze začátku 20. století se však nepodařilo obnovit kulaté okénko nad dioramatem, které ho nasvěcovalo přirozeným světlem.
Bohužel při mé návštěvě nefungovalo osvětlení, které malbu nasvěcuje dnes a vyzdvihuje tak její přednosti (běžně je zhasnuto a rozsvítíte si sami vypínačem, který najdete po levé straně u vstupu do kostela). Proto pozornost přitahovaly spíš bočním sluncem osvícené vitráže z 19. století, znázorňující některé svaté.
Kostel Saint-Gervais Saint-Protais sice vznikl už ve 13. století, ale po dlouhá staletí šlo jen o malou kapli pánů z Bry, kteří zde byli pohřbíváni. Jeho dnešní podoba pochází z přestavby v 18. století a z dalších úprav v 19. století, kdy vzniklo i dioráma. Od roku 1913 jsou kostel i dioráma památkově chráněné.
Hned naproti kostelu s Daguerrovou malbou najdeme velký, zdí ohrazený park s názvem Villa Daguerre. Jde o bývalou Daguerrovu vilu, kterou koupil po svém příchodu do města v roce 1840 a kde se svojí rodinou žil a kde zemřel. V hlavní vile, která v uzavřeném areálu stála, si zařídil rodinné bydlení, zatímco v budově, stojící u vchodu do parku a sloužící jako stáje a stodola, si v prvním patře zařídil ateliér a fotografickou laboratoř s temnou komorou, kde prováděl své fotografické pokusy. Nechal také kompletně upravit zahradu a z dvacet metrů vysokého holubníku si vytvořil vyhlídkovou věž.
Po jeho smrti jeho žena vilu prodala jeptiškám řádu svaté Klotildy, které v ní zřídily hospic pro přestárlé sestry. Při bojích v roce 1870 byly domy vypáleny, později je však obnovila a dostavěla nadace, do jejíchž rukou se dostaly a která v nich provozovala nejdříve hospic a později sirotčinec až do roku 2010. Od té doby je celé bývalé Daguerrovo vlastnictví v rukou obce, která sice zpřístupnila park, ale vila je prozatím uzavřená.
Daguerrova vila
Budova z roku 1926, postavená v areálu nadací a sloužící dlouhá léta jako součást hospice a sirotčince
Vstupní brána z ulice. Tady stávala budova s Daguerrovým ateliérem, která kompletně shořela v roce 1870.
Součástí parku je i tento novější dům ve spodní části, ve kterém funguje umělecká škola. Vlevo vzadu vidíme věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.
Park přiléhá k náměstí, které – jak jinak – nese také Daguerrovo jméno. Hned za ním najdete nájezd na most přes Marnu s hezkým výhledem na oba břehy se zakotvenými loděmi. Pokud byste po silnici, navazující na most, jeli stále rovně, dostali byste se po necelých čtyřech kilometrech k nejvýchodnějšímu cípu parku Bois de Vincennes.
Uprostřed place Daguerre stojí pomník s bystou slavného vynálezce. Přímo na náměstí je také zastávka autobusu 120, kterým jsem se odtud vydala na další místo v okolí, které jsem už dlouho chtěla vidět, a kam jsem kvůli jeho pověsti do té doby neměla odvahu zajet. Spolu se tam podíváme hned příště.
Église Saint-Gervais Saint-Protais, Bry-sur-Marne, 1 rue du Four
Jak se tam dostat: RER A, zastávka Bry-sur-Marne.
Od nádraží vede avenue Georges Clemenceau, která vás přivede kolem místního zámku ze 17. století (patří církevní kongregaci, která v něm provozuje školu, ale okolní park s oranžerií je přístupný) do Grande rue Charles de Gaulle, která je hlavní ulicí starého jádra městečka. Na jejím konci uvidíte po pravé straně místní radnici a naproti věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.
Pokud byste se chtěli podívat na Daguerrův hrob, tak hřbitov leží hned při cestě z nádraží na opačné straně kolejí. Já jsem o tom, že je tam Daguerre pohřbený, nejdříve nevěděla, takže jsem tam nešla.
Vstup do Villy Daguerre najdete buď po schodech z rue Daguerre nebo branou z čísla 4 rue du 136ème de Ligne
Johnny Hallyday, vlastním jménem Jean-Philippe Smet, který byl ve Francii jedním z nejznámějších a nejmilovanějších zpěváků, zemřel v roce 2017. O čtyři roky později, 14. září 2021, byl před Accor Arénou v Bercy, kde mnohokrát koncertoval, odhalen jeho pomník. Ten vyvolal kvůli svému vzhledu spoustu diskusí nespokojených Pařížanů – nevypadá totiž vůbec jako pomník. Nejde o sochu, jak čekali fanoušci, ale o šest metrů vysoký sloup, ze kterého se po bližším pohledu vyklube hmatník kytary, na kterém je umístěn modrý Harley Davidson, přesně takový, na jakém zpěvák jezdil, jak je vidět i dole ve videu z koncertu.
Pomník vytvořil sochař Bertrand Lavier, který ve svých dílech často na sebe vrší různé nesourodé předměty. V této plastice tak zkombinoval dvě životní vášně Johnnyho Hallydaye – kytaru a motorku.
Při příležitosti odhalení plastiky bylo prostranství před Arénou přejmenováno na Esplanade Johnny Hallyday.
Esplanade Johnny Hallyday, 12. obvod, přímo u metra 6 a 14 Bercy
Součástí Francouzské národní knihovny je i rozsáhlá kolekce předmětů, jejichž velká část se sem dostala z královských sbírek současně s knihami a rukopisy už na začátku 18. století. První expozice byly zpřístupněny už v roce 1741, kdy se v sídle knihovny otevřelo první skutečné muzeum, které prezentovalo veřejnosti dvakrát týdně sbírky z královského kabinetu.
Postupem času byly tyto sbírky doplňovány, jednak po Francouzské revoluci, kdy sem bylo umístěno velké množství předmětů z rušených církevních objektů, jednak v dalších dvou stoletích, kdy už byly sbírky doplňovány cíleně s ohledem na jejich zaměření. Muzeum, které dnes návštěvníkům zpřístupňuje více než devět set předmětů, proto pokrývá velké časové období od antiky až do 20. století.
Návštěvníci se do muzea dostanou po zcela novém schodišti, vedoucím do prvního patra. Jednotlivé sbírky jsou rozmístěny v několika prostorách, uspořádaných hvězdicově kolem centrálního vestibulu nad schodištěm.
Po rekonstrukci knihovny bylo nově uspořádáno i muzeum. Jeho prostory dnes představují mimořádný architektonický celek, který dodává muzeu dodatečný význam. Jednotlivé části budov dostaly svoji další funkci – například antické sbírky, skládající se z nádob a plastik z doby před našim letopočtem, ale také ze stříbrných předmětů a mincí z doby pozdní antiky mezi 4.-6. stoletím našeho letopočtu, našly svoje místo společně s kolekcí medailí a mincí v řadě salonů, začínajících tak zvaným sloupovým sálem a končících salonem Ludvíka XV. Na ně pak navazuje expozice oddělení divadelních věd, zaměřená v současné době na představení Dona Juana.
Antické sbírky jsou ve vitrínách uspořádány nejen chronologicky, ale také podle jednotlivých témat každodenního života antických lidí, jako bylo náboženství a víra, rodina, sport nebo smrt.
Nejkrásnější částí muzea je tři sta metrů dlouhá Mazarinova galerie. Sál vznikl ve 40. letech 17. století a už tehdy v něm byly umístěny nejkrásnější předměty ze sbírek obrazů, soch a nábytku slavného kardinála. Dnes ukazuje chronologický a tematický přehled kulturní historie Francie od středověku do současnosti, počínaje historickým pokladem ze Sainte-Chapelle a z opatství Saint-Denis, přes cenné církevní předměty z kostelů, zrušených a často i zbořených po Francouzské revoluci, umělecké předměty, knihy a listiny z doby novověku, až po moderní umělecká díla minulého století.
Vlevo zlaté desky z Evangeliáře, zdobené drahými kameny, představující Ukřižování. Pocházejí z doby kolem roku 984 a jsou mistrovským dílem zlatníka z doby Ludvíka Svatého. Desky byly v 19. století odděleny od rukopisu ze stejné doby, objednaného arcibiskupem z Trevíru.
Vpravo mosazná geocentrická armilární sféra, která sloužila k určování postavení hvězd na obloze, z doby kolem roku 1700.
Dole glóbus z roku 1693, který je jedním z nejstarších exponátů kabinetu map a plánů. Ve sbírkách knihovny je už od roku 1875.
Závěr Mazarinovy galerie představuje umělecká díla z 19. a 20. století, která mají spojitost s historií Paříže. Najdeme tu, kromě jiného, ty nejslavnější plakáty Henri Toulouse-Lautreca a Théophila Steinleina, propagující proslulé kabarety na Montmartru, ale také obrazy Roberta Delaunaye a jiných moderních malířů.
Díky spletitosti jednotlivých prostor muzea se dostaneme prakticky do všech koutů prvního patra. Za jedněmi ze skleněných dveří vestibulu se nám tak otevře i pohled z výšky do Oválného sálu s jeho nádherným proskleným stropem, jinde zas narazíme na zadní schodiště s krásným točitým schodištěm, nebo na salony či studovny a čítárny specializovaných oddělení, kam sice nemáme přístup, ale můžeme si je aspoň prohlížet přes skleněné dveře.
Kromě muzea nabízí knihovna dvakrát ročně i krátkodobé výstavy. Tématem té současné je Molière. Najdeme tady kromě několika jeho vyobrazení, ať už ve formě sochy nebo obrazů, i dokumenty, spojené s jeho hrami, a dále návrhy kostýmů i kostýmy ze skutečných her, návrhy a modely scén, programy a fotografie z představení a plakáty.
Tato výstava o Molièrovi trvá bohužel jen do 15. ledna, téma té další se mi zatím nikde nepodařilo najít.
Musée de la Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu
2. obvod, 5 rue Vivienne
Otevřeno: denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod
Historie Francouzské národní knihovny sahá až do poloviny 14. století, kdy její základy, skládající se z necelé tisícovky rukopisů, položil v Louvru král Karel V. Jeho následníci kontinuitu knihovny udrželi a rozšiřovali, i když ji často stěhovali z paláce do paláce a dokonce i na svá sídla mimo Paříž. Knihovna tak vystřídala několik pařížských paláců a klášterů a po zámku v Amboise nebo Blois zakotvila v roce 1666 definitivně nedaleko Louvru a bývalého Královského paláce (který byl původně sídlem kardinála Richelieua), kde pro ni byl vytvořen prostor ve dvou budovách – Hôtelu de Nevers z roku 1646 a Hôtelu Tubeuf z roku 1635 (ten byl jednu dobu také sídlem kardinála Mazarina), kde sídlí dodnes.
Pod ochranou Ludvíka XIV. a jeho ministra Colberta došlo k velkému rozšiřování a doplňování knihovny a na konci 17. století byla už jako instituce, pevně ukotvená v království, otevřena pro veřejnost.
Po Francouzské revoluci se z královské knihovny stala národní a v roce 1868 bylo její historické sídlo v bloku mezi rue Richelieu a rue Vivienne doplněno o novou stavbu, navrženou architektem Henri Labroustem.
V posledních deseti letech prošla knihovna postupnou kompletní renovací a modernizací, která si v závěrečných etapách vyžádala několikaleté uzavření celého areálu. Ke znovuotevření zrekonstruovaných prostor došlo letos v září.
Hlavním jádrem a také symbolem Národní knihovny Richelieu je klasicistní Oválný sál z konce 19. století se svým proskleným stropem a třemi patry ochozů po celém svém obvodu. Sál má impozantní výšku osmnáct metrů a rozměry 43 x 32 metrů.
Po rekonstrukci bylo rozhodnuto, že se sál zcela otevře veřejnosti, která má do něj nyní volný přístup i bez zápisu a průkazky. Je to skvělé řešení, které i nám dává možnost sál si prohlédnout, vyfotit si ho, sáhnout si do regálu pro knihu a posadit se v křesle nebo ke stolku se zelenou lampou.
Ve volně přístupných policích jsou umístěny především knihy o historii, jazyku, literatuře nebo umění, včetně monografií známých malířů, sochařů nebo fotografů, určené k prezenčnímu čtení. O jiné knihy, které jsou umístěny ve výšce na galeriích (kam není dovolen vstup) nebo v depozitáři, je nutno požádat.
Pohled přes skleněné dveře z Oválného sálu do vstupních prostor Čestného salonu
Zcela novým prvkem, vzešlým z rekonstrukce, je kovové schodiště, vložené do předsálí před Oválným sálem. Nahradilo původní schodiště, které však nepocházelo z doby vzniku knihovny, ale bylo vytvořeno později. Údajně svým vzhledem působilo těžce a odrazovalo návštěvníky od vstupu do prvního patra, kde se nachází některé menší čítárny a muzeum knihovny. Nové schodiště vyvolalo mnoho kontroverzí a diskusí, ale nakonec se ho týmu mladých architektů podařilo prosadit a realizovat. Pro srovnání dole najdete téměř stejný pohled na staré schodiště z roku 2016 a na to současné.
V roce 2016 stála na horní podestě po pravé straně schodiště socha sedícího Voltaira, kterou vytvořil Jean-Antoine Houdon v roce 1781. Šlo o sádrový originál, podle nějž byla později vytvořena mramorová kopie, která je dnes umístěná v Comédie Française. Houdon sochu posadil na sokl, do něhož vložil schránku s Voltairových srdcem (zatímco tělo je po několikeré exhumaci definitivně uloženo v Panthéonu). Umístění sochy nad schodištěm bylo v roce 2016 provizorní a po rekonstrukci našel Voltaire svoje místo v Čestném salonu knihovny – přesně na tom místě měl totiž sochař Houdon v letech 1777-1800 svůj ateliér.
Pohled na schodiště z prvního patra
Kromě hlavního sálu má knihovna několik dalších menších čítáren. Ty patří k jednotlivým specializovaným oddělením, jako je kabinet mincí a medailí, map a plánů, tisků a fotografií, oddělení divadelních věd, rukopisů a hudby. Do těchto tematických čítáren, umístěných v jiných prostorách, není volný vstup a je nutné se nejdřív do knihovny zapsat. Do některých čítáren se však dá aspoň nahlédnout zvenčí přes skleněné dveře.
Čítárna oddělení rukopisů a hudby
Pod areál Národní knihovny spadá i Knihovna Národní školy pro pomocné vědy historické a Knihovna Národního ústavu dějin umění. Ta má také svoji monumentální čítárnu, tak zvaný Salle Labrouste, který najdete v přízemí jen za rohem od Oválného sálu. Jeho pozoruhodný strop má devět prosklených kupolí, jejichž uspořádání bylo navrženo tak, aby světlo přicházelo do sálu rovnoměrně a nevrhalo stíny, a je ve výšce přes deset metrů nesen šestnácti štíhlými litinovými sloupy
Salle Labrouste vznikl při reorganizaci Národní knihovny v letech 1861-1868 na místě jednoho z vnitřních dvorů. Za dvěma monumentálními karyatidami v zadní části sálu se nachází vchod do centrálního depozitáře knih.
Salle Labrouste není volně přístupný, ale na požádání vás pustí aspoň za vstupní dveře, kde je pro návštěvníky vytvořen prostor k prohlídce. Vchod do sálu Labrouste najdete v labyrintu knihovny jednoduše podle monumentálního lustru, který visí ze stropu v jeho předsálí. Přímo naproti je pak umístěný východ na čestný dvůr, vedoucí do rue Richelieu.
Další novinkou, kterou přinesla rekonstrukce, je kavárna v přízemí hned vedle Oválného sálu, která je pobočkou známého pekařství Rose Bakery. Skvělé je, že má svoji venkovní terasu v přilehlé zahradě u vstupu z rue Vivienne.
Zahrada u hlavního vstupu z rue Vivienne byla nově vytvořena při rekonstrukci na místě dřívějšího dvora, který dříve patřil k paláci Tubeuf, na který se v tomto pohledu díváme. Zahradu s fontánou zde navrhl už architekt Labrouste, během desetiletí však byla čím dál zpustlejší a v posledních letech před rekonstrukcí na ní stály jen stavební buňky.
Knihovna se podle mého mínění zařadila mezi ta tajná neturistická místa, která si každý pokročilý návštěvník města nesmí nechat ujít. Díky otevření Oválného sálu není se vstupem žádný problém a poté, co projdete u vstupní brány bezpečnostní kontrolou, vás už nikdo nikde nezastaví a na nic se neptá (platí to však jen pro přízemí, protože u schodiště do prvního patra kontrolují průkazky nebo vstupenky na výstavu). Doporučuji však vydat se tam ve všední den a nejraději dopoledne, jinak můžete narazit, hlavně o víkendu, na dost dlouhou frontu u vstupu a na omezenou kapacitu sálu.
Knihovna nabízí kromě vstupu do nahoře popsaných prostor i krátkodobé výstavy a muzeum. Tam se podíváme příště.
Bibliothèque Nationale de France, site Richelieu
2. obvod, 5 rue Vivienne nebo 58 rue de Richelieu
Vstup zdarma
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, v úterý do 20 hod
Historická pošta v těsném sousedství Les Halles sice není žádná známá památka, ale svoje místo si tady na blogu zaslouží – jednak je natolik mohutná, že na ni jako pokročilí Pařížané dřív nebo později v centru narazíte, a navíc se díky své dlouhé otvírací době může v případě potřeby hodit, a to i turistům. No a hlavně je to krásná budova, která po nedávno dokončené rekonstrukci získala i zajímavý moderní šmrnc. Pokud jde o její běžně používaný název, ten neznamená, že by patřila k Louvru, jen prostě stojí v rue du Louvre.
Stavba s trojúhelníkovým půdorysem, která zabírá celý blok, je vertikálně členěná přisazenými hranatými polosloupy a je po téměř celém svém obvodu lemovaná podloubím, chráněným černými mřížemi. Vznikla v druhé polovině 19. století v době transformace historického jádra města. Historie pošty však sahá na tomto místě ještě hlouběji, až do roku 1757, kdy král Ludvík XV. zakoupil v v rue Jean-Jacques Rousseau (tehdy nazývané rue Plâtrière) klasický palác, nazývaný hôtel d’Armenonville, aby v něm nechal zřídit poštovní správu. Ta sloužila více než sto let a když její kapacita přestala stačit, bylo nutné ve čtvrti, z velké části určené k asanaci, vybudovat nový poštovní úřad.
Došlo tak k demolici nejen staré pošty, ale i několika bloků starých domů, na jejichž místě byla v červenci 1886 otevřena nová velká a na svou dobu moderní pošta, tvořená komplexem budov, propojeným vnitřními dvory a centrální třídírnou, kterou kryla industriální ocelová klenba nesená sloupy, kterou její architekt Julien Guadet navrhl v duchu Eiffelových konstrukcí (pošta vznikala ve stejné době jako Eiffelova věž). Pošta měla sice klasickou haussmannovskou fasádu, ale uvnitř se skrývaly moderní poštovní technologie a prosklená střecha, která umožňovala přístup denního světla, stejně jako inovativní vytápění, spalující koňské exkrementy (poštovní vozy byly tehdy taženy koňmi a topiva bylo tedy dost a dost).
Historická fasáda na křižovatce rue du Louvre a rue Étienne Marcel
Pošta dosloužila v roce 2015, kdy bylo rozhodnuto o její kompletní rekonstrukci a přestavbě. Pamatuji si na tu spoustu článků na všech francouzských webech, zabývajících se památkami a architekturou, které se děsily toho, co z přestavby vznikne – podle návrhu to měla být víceúčelová budova, jejíž součástí se měl kromě poštovního úřadu stát i pětihvězdičkový hotel, restaurace, sociální byty, jesle, obchody a dokonce policejní komisařství. Největší strach měli všichni z toho, že zmizí cenná kovová konstrukce se sloupy, která nebyla památkově chráněná. Taky si vzpomínám, jak jsem o něco později na místě bývalé pošty dlouhou dobu vídala za ohradou jen do výšky trčící zdi bez střechy a s kompletně vykuchanými vnitřnostmi (možná to mám i někde vyfocené, ale zatím jsem to nedohledala), a nic dobrého jsem od přestavby nečekala.
Nakonec jsme po dokončení nové stavby a jejím otevření začátkem tohoto roku všichni zjistili, že to nedopadlo tak špatně. Za původní klasickou fasádou se kromě kusu zachovalé historické části nachází i moderní stavby a je zde všechno, co sliboval návrh. Jen namísto kryté haly s třídírnou pošty vzniklo otevřené atrium, do kterého se dá volně vcházet ze všech ulic, do nichž je stavba orientována – do rue du Louvre, rue Étienne Marcel a rue Jean-Jacques Rousseau. Samotná pošta zde zabírá mnohem méně prostoru než dřív a je tvořena vestavěnou skleněnou buňkou, vloženou pod historický strop, do níž se vchází hlavním vchodem z podloubí pod ohromnými hodinami z rue du Louvre. Namísto původních přepážek jsou tu jen automatizované kiosky, u nichž se zákazníci obsluhují sami. Původní otvírací doba 7/7 a 24/24 byla zkrácena a pošta sice funguje každý den v týdnu, ale jen od 8 hodin do půlnoci.
Vnitřní průčelí nové pošty. Před ním leží směrem do ulice ještě historické podloubí.
Přes veškeré obavy byla nakonec kovová konstrukce se sloupy zachována, a to ve volném prostoru atria, částečně zastavěného moderní budovou s byty a kancelářemi. Na fotce dole je vidět, jak pod touto konstrukcí vypadala stará třídírna pošty.
V jižní části prostor byl na rohu rue du Louvre a vnitřního dvora Cour Gutenberg vybudován pětihvězdičkový hotel s názvem Madame Rêve s kavárnou v přízemí a s restaurací a barem na částečně kryté střešní terase, o kterou byla budova nadstavěna. Všechny prostory jsou k prohlédnutí TADY – vypadá to všechno moc hezky, jen se člověk nesmí dívat na ceník hotelových pokojů.
Pohled do atria z Cour Gutenberg, který je i s hotelovou kavárnou na obou fotkách dole
Cour Gutenberg, který poštu odděluje od telefonní centrály Central téléphonique Gutenberg, která s poštou sousedí od konce 19. století
Vnitřní atrium je volně přístupné ze všech vchodů a díky němu se tak dá zkrátit i cesta z jedné přilehlé ulice do druhé.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.