Jako každý rok, i letos se malí i velcí tlačí u výloh obchodního domu Galeries Lafayette, které jsou tradičně bohatě vyzdobeny animovanými okénky s dekoracemi, které jsou sice reklamou na firmy, které tuto vánoční výzdobu zaplatily, ale jejichž úkolem je v této roční době hlavně navodit vánoční atmosféru (a přilákat zákazníky dovnitř, samozřejmě). Letos je výzdoba ještě bohatší než obvykle, protože obchodní dům slaví 130 let své existence a oslavu pojal opravdu velkoryse.
Kromě výloh je nejzásadnějším prvkem výzdoby obří vánoční stromek pod secesní kupolí. Jako každý rok, ani ten letošní není tak úplně tradiční. Je růžový, plastový, třpytivý a bliká na něm dvacet tisíc světel. Prohlédnout si ho můžete nejen z přízemí mezi pulty luxusních parfumerií, ale také z galerií v jednotlivých patrech nebo ze skleněné visuté lávky, která pod kupolí ční v posledním patře. A když už budete nahoře, nezapomeňte na terasu s nádherným výhledem na centrum města.
Výlohy i vánoční stromeček navrhuje každý rok pro Galeries Lafayette některý z módních návrhářů. Letos padla volba na švýcarského designéra Kevina Germaniera, známého svým odvážným a pestrým stylem. Má rád jasné barvy a třpytivé materiály a zároveň používá překvapivé, často futuristické prvky a hru světla. Výlohy jsou proto proměnlivou pohádkovou přehlídkou, ze které až přecházejí oči. Pokud jedete do Paříže na svátky s dětmi, je to skvělá příležitost, jak je zabavit a pobavit.
Na Galeries Lafayette navazuje na stejném bulváru další velký obchodní dům, Le Printemps, který se svými výlohami taky nenechá zahanbit. I tady se slaví – obchodní dům má sto let a k výročí připojil i oslavu padesáti let, co ho zdobí tyto pohyblivé vánoční obrazy ve vitrínách.
Už jste viděli palmový háj v centru Paříže? Najdete ho na mostě Louis-Philippe, který spojuje ostrov Ile Saint-Louis se čtvrtí Marais hned za pařížskou radnicí a za katedrálou Notre-Dame. Palmy na mostě sice zůstaly po olympiádě, během které zdobily město, nebyly ale pořízeny přímo pro ni. Radnice si je jen vypůjčila z jiné události, pro kterou slouží už od roku 2002, a to z pařížské pláže, která se každoročně v srpnu koná na březích Seiny v samém centru města. Stromy obvykle přezimují před pařížskou radnicí, ale protože tam teď probíhají práce na rekonstrukci, bylo rozhodnuto, že v letošní zimě zůstanou na mostě.
Není nutné se o ně bát, určitě tady nezmrznou. Jde o druh Trachycarpus, který je jedním z nejodolnějších druhů palem vůbec. Pochází z Asie (tyto prý konkrétně z Číny) a ve vlhké a chladné Paříži se jim daří lépe, než kdyby je někdo vysadil na Riviéře. Koneckonců, rostou dobře i u nás.
… si můžete v těchto dnech připadat v Jardin des Plantes, v pařížské botanické zahradě. Pokud jedete před Vánoci do Paříže s dětmi, zkuste je sem vzít. Jako každoročně v posledních letech, i letos se tady zabydlela světelná show s obrovskými zvířecími figurami, kterými jsou letos dinosauři, brontosauři, stegosauři a další a další -sauři, a také ohromné pestré ryby a jiné mořské potvory. Je to plastové, barevné, pestré, kýčovité a nevkusné, ale děti i část dospělých to milují. Vánoce jsou tak jako tak mírný kýč, tak proč se nepokochat i tímto.
Podobné čínské zvěřince z umělé hmoty jsou v posledních letech v módě, koneckonců, máme ho i v pražské zoologické zahradě. Stejně jako všude jinde, i ten pařížský se rozsvěcuje až po soumraku. Taky si za to připlatíte – zatímco přes den se na figury můžete podívat zadarmo, od 18 hodin zaplatíte vstupné.
Pokud místo večerního placeného představení zvolíte jednoduchou prohlídku za denního světla, můžete využít i další atrakce. Děti zde najdou typický pařížský kolotoč, na kterém se ovšem místo na konících svezou na dinosaurech, nebo stánek s občerstvením. Tím však zajímavosti ještě nekončí. Hned při hlavním vstupu od nábřeží leží i malá zoologická zahrada nebo na opačném konci Velká galerie evoluce s celou řadou vycpaných zvířat. Zajímavé jsou také historické skleníky s tisícovkami exotických a tropických rostlin a pro opravdové nadšence i Mineralogické muzeum.
No a pokud byste se chtěli jen tak procházet v části zahrady, kam tato atrakce nedosáhla, můžete zkusit hledat hejno zelených papoušků, kteří se v zahradě v posledních letech úspěšně množí a které najdete lehce podle hlasitého skřehotání, nebo se zastavit u posledních kvetoucích růží, které přežily i sněžení a mírný mrazík z minulého týdne.
Vlevo vzadu za plastovým jínanem dvojlaločným je vidět budova Velké galerie evoluce
Jardin des Plantes, 5. obvod, place Valhubert nebo rue Geoffroy-Saint-Hillaire
Zahrada je otevřena denně od 8 do 17,30 hod (v této roční době, v létě je otevřena déle), vstup zdarma
Expozice Jurassique en voie d’illumination trvá do 19. ledna 2025
Otevřena je od středy do neděle, od 18 do 22 hodin (24. prosince je zavřeno), vstup na večerní představení jen od vchodu z place Valhubert
Vstupné: dospělí 18 eur, děti od 3 do 12 let 15 eur, do 3 let zdarma. Vstupenky se kupují výhradně přes internet.
Expozici je možné vidět bez světelných efektů i během dne v rámci návštěvy zahrady.
15. dubna 2019 jsme všichni sledovali prakticky v přímém přenosu, jak katedrálu Notre-Dame-de-Paris zachvátil požár, při kterém několik hodin hořely její starobylé zdi a historický krov, a jak se nakonec zřítila věžička z 19. století, navržená architektem Viollet-le-Ducem. Všichni jsme v šoku nad těmi hrůznými záběry přemýšleli, jestli a jak se podaří napravit škody a kdy bude možné katedrálu znovu navštívit.
Dnes je ten den blízko. Díky práci architektů a zručnosti stovek řemeslníků bude katedrála Notre-Dame znovu otevřena už za necelé dva týdny. Práce v interiéru jsou téměř dokončeny, ale venkovní lešení na katedrále ještě nějaký čas zůstane, než budou kompletně dokončeny i restaurátorské práce na exteriéru.
Chrámová vrata se poprvé otevřou 7. prosince 2024, kdy proběhne oficiální inaugurace, jejíž součástí bude předání Notre-Dame z rukou státu, který katedrálu vlastní, jejímu správci, jímž je katolická církev. Při liturgickém obřadu bude slouženo Te Deum, Magnificat a nakonec nešpory. Při této příležitosti budou také znovu zprovozněny zrestaurované varhany.
Bohoslužba, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup, se uskuteční 7. prosince pozdě odpoledne za přítomnosti prezidenta republiky, který společně s pařížskou diecézí na tuto událost pozval velký počet hlav států a vlád. Přítomni budou také mecenáši, kteří se o restaurování zasloužili, zástupci všech pařížských farností, členové katedrální kapituly a pařížské duchovenstvo.
Po bohoslužbě bude od 21 hodin následovat umělecký pořad, který připravila francouzská televize a který bude vysílán do celého světa. Předpokládám proto a doufám, že aspoň část ho bude k vidění i v naší televizi.
Symbolicky 8. prosince, a tedy na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, je na 10.30 hodin naplánována zahajovací mše se svěcením oltáře, kterou bude sloužit pařížský arcibiskup a které se zúčastní opět prezident republiky. Veřejnost bude moci mši sledovat na obřích obrazovkách před katedrálou.
Znovuotevření pak bude od 8. do 15. prosince pokračovat tzv. oktávou: každý den proběhne slavnostní bohoslužba se zvláštním tématem. I když bude katedrála pro veřejnost otevřená už od večera 8. prosince, během tohoto prvniho týdne budou platit časová omezení vstupu podle konaných obřadů, a proto bude otevřeno pouze následovně: v neděli 8. prosince od 17.30 do 22.00 hodin, od pondělí 9. prosince do pátku 13. prosince od 15.30 do 22.00 hodin, sobota 14. prosince a neděle 15. prosince od 15.30 do 20.00 hodin.
Od 16. prosince se Notre-Dame opět otevře volně všem věřícím a návštěvníkům od 7.45 do 19 hodin. Mše se budou konat ve všední dny v 8, 12 a 18 hodin, v sobotu v 8.30, 12 a 18 hodin, v neděli a ve svátky v 8.30, 10, 11.30 a 18 hodin. I přes nedávné diskuze o možném zpoplatnění bylo nakonec rozhodnuto, že vstup zůstane i nadále zdarma.
Otevíraci doba platí zatím ovšem jen pro jednotlivce a rodiny. Skupiny poutníků budou v katedrále přijímány až od 1. února 2025 po předchozí registraci (už je údajně zaregistrováno čtyřicet tisíc poutniků), a kulturní a školní skupiny s průvodcem až od 9. června 2025.
Vzhledem k tomu, že se ročně očekává 15 milionů návštěvníků, připravuje správa katedrály internetový systém rezervací na časové úseky. Jednotliví návštěvníci si budou moci zarezervovat časový slot dva dny předem, den předem nebo v den samotný. Rezervační systém bude spuštěn kolem 1. prosince 2024 na oficiálních stránkách katedrály .
Možnost přijít na prohlídku bez rezervace zůstane sice zachována, bude ale potřeba se připravit na dlouhé čekání ve frontě.
V těchto dnech je také nově ke stažení mobilní aplikace (IOS i Android) s informacemi ve francouzštině, angličtině a španělštině o prohlídkových trasách pro různé skupiny návštěvníků.
Nejvýznamnější výstavou letošního podzimu je bezpochyby připomínka stého výročí založení surrealistického hnutí, která se pod jednoduchým názvem Surrealismus koná v Centre Pompidou. Je koncipována nejen jako odkaz na Surrealistický manifest jako klíčový dokument, kterým André Breton v roce 1924 položil základy a stanovil principy a metody surrealistického hnutí, ale především jako přehlídka výtvarných umělců, kteří pracovali v souladu s jeho myšlenkami.
Vstup na výstavu může sice udivit, má však své opodstatnění. Reprodukuje vstupní bránu slavného montmartreského Pekelného kabaretu (Cabaret d´Enfer), který v době Belle Époque sousedil s podobným lokálem s názvem Nebeský kabaret (Cabaret du Ciel). Oba dva podniky, dnes už dávno neexistující, měly stejného majitele a stejný nezapomenutelný vstup. Pekelný kabaret byl oblíbeným místem surrealistické skupiny umělců, nejen pro svoji výstřednost, ale pravděpodobně také proto, že se nacházel v přízemí domu číslo 34 na boulevardu de Clichy, ve kterém měl jen o patro výš svůj ateliér původce surrealismu André Breton, takže to tam neměli daleko.
Na výstavě jsou k vidění mistrovská díla hlavních surrealistických malířských velikánů, jako jsou Salvador Dalí, Max Ernst, René Magritte, Joan Miró, Giorgio De Chirico nebo Victor Brauner, ale také sochaři jako Alberto Giacometti nebo Jean Arp a hlavní představitelé fotografického surrealismu jako Man Ray a Dora Maar. Doplňují je také díla dalších, méně známých umělců, kteří k surrealismu přispěli svými jedinečnými vizemi.
Z české umělecké scény je zde zastoupena především Toyen, která byla klíčovou osobností surrealistického hnutí nejen u nás, ale i ve Francii, kde žila a tvořila. Dále zde figuruje několik děl jejího blízkého spolupracovníka Jindřicha Štyrského, jehož umělecký odkaz je pevně spjat s českým surrealismem. Jedním plátnem je zastoupen i Josef Šíma.
Vzadu na zdi vlevo Jindřích Štyrský, vpravo Toyen
Vlevo Toyen, vpravo Josef Šíma
Salvador Dalí
Vlevo Max Ernst, vpravo Giorgio De Chirico
Vlevo René Magritte, vpravo Victor Brauner
Vlevo Pablo Picasso, vpravo René Magritte
Plastiky Jeana Arpa
O tom, že Francouzi berou oslavu vzniku surrealismu opravdu vážně, svědčí i to, že se k poctě připojilo padesát významných uměleckých galerií v celém městě, z nichž některé věnují své nové expozice klasikům surrealismu, zatímco jiné i současným tvůrcům, kteří na surrealistické tradice navazují a oživují je v kontextu dnešní doby. Některé z těchto výstav už jsou otevřené, jiné, jak vidíte dole, se na otevření teprve připravují.
Centre Pompidou, do 13. ledna 2025
Další událostí podzimní výstavní sezóny je znovuotevření Musée Jacquemart André po roční rekonstrukci, které přináší přehlídku mistrovských děl z římské Gallerie Borghese. K vidění jsou tu díla velkých italských umělců 16. a 17. století, jako je Raffael, Tizian, Veronese, Caravaggio, Bernini a další, ale také někteří severští umělci, jako například Peter Paul Rubens. Výstavu jsem zatím ještě neviděla, ale nepochybuji, že stojí zato. Konec konců, téměř každá stanice metra vám ji teď v Paříži připomíná.
Musée Jacquemart André, 8. obvod, 158 Bd Haussmann, do 5. ledna 2025
Hned na začátku října se otevře v Musée d´Orsay výstava, která se stane určitě dalším hlavním tahákem podzimní sezóny. Představí sedmdesát figurálních maleb Gustava Caillebotta a dále jeho pastely, kresby, fotografie a archivní dokumenty. Caillebotte ve svém realistickém přístupu zachycoval mužské postavy kolem sebe a ve svém bezprostřední okolí, od městských dělníků, chodců na ulici, až po veslaře nebo sportovce, včetně scén každodenního života. Výstava se koná při příležitosti 130. výročí Caillebottovy smrti a odkazu jeho sbírky impresionistických obrazů státu. Musée d’Orsay při této příležitosti představí všechna díla z jeho pozůstalosti společně v jednom ze sálů stálé expozice.
Musée d´Orsay, od 6. října do 19. ledna 2025
Musée Picasso připravuje na 15. října otevření výstavy amerického abstraktního Jacksona Pollocka. Expozice bude zaměřena podrobně na jeho začátky od jeho prvních výtvorů až po díla z roku 1947, vytvořená jím vynalezeným stylem „drippingu“, kdy vytvářel abstraktní malbu kapkami barvy, které nechal stékat na plátno ve vysokých pastózních vrstvách. Na výstavě bude představeno více než sto děl, zapůjčených z těch nejvýznamnějších institucí, jako je pařížské Muzeum moderního umění, Centre Pompidou, londýnská Tate Gallery nebo Metropolitní muzeum v New Yorku.
Musée Picasso, 3. obvod, 5 rue de Thorigny, od 15. října do 19. ledna 2025
Poslední místo, na které vás pozvu, bude Petit Palais, který stojí za prohlídku sám o sobě i pro své stálé sbírky. Až do 19. listopadu se v něm koná výstava, inspirovaná olympiádou, na které jsou soustředěna díla, která představují tělo v pohybu. Souběžně s tím se zde už od 1. října bude konat také výstava švédského malíře Bruna Liljeforse na téma divoké severské přírody.
Olympijský oheň v Paříži definitivně zhasl, ale stříbřitá koule se zatím stále vznáší na hladině bazénku uprostřed Tuilerijske zahrady. Konečně se k ní dá přiblížit na dohled bez složitých a beznadějně obsazených registrací. Až mě překvapilo, jak málo lidí toho dnes využilo. Ale možná to bylo jen kvůli chladnému a deštivému počasí, které do Paříže vtrhlo.
Uvidíme, jak dlouho ještě koule v zahradě zůstane. Údajně by se všechna olympijská sportoviště a zařízení měla zlikvidovat do konce listopadu, ale kdo ví, třeba převáží hlasy, kteté volají po trvalém zachování koule na stejném místé.
Zhasnutím ohně pověřili při závěrečném ceremoniálu Léona Marchanda, dvaadvacetiletého francouzkého plavce, který na olympiádě získal čtyři zlaté a jednu bronzovou medaili, a který asistoval už při jeho zapalování.
Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.
Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.
Manet / Degas
Musée d´Orsay do 23. července 2023
Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.
Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.
Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875
K vidění je zde i slavná Manetova Olympia
Pastely
Musée d´Orsay, do 2. července 2023
Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.
Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884
Degas v černé a bílé
Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023
Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.
Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.
Léon Monet
Musée du Luxembourg, do 16. července 2023
Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..
Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874. Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.
Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866
Musée de Luxemburg
Ramses a zlato faraónů
Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023
Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.
Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.
Basquiat / Warhol – Á quatre mains
Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023
Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.
Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.
Surrealisme au féminin?
Musée de Montmartre, do 10. září 2023
Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.
Éternel Mucha
Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023
V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.
Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.
Rétrospective Elliot Erwitt
Musée Maillol, do 15. srpna 2023
Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.
Hommage à Bruno Barbey
Institut de la France, do 2. července 2023
Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.
Dnes můžete vidět po celé Paříži (a celé Francii), jak lidé kupují konvalinky, které se v tento den prodávají snad na každém rohu u stánků, ať už komerčních nebo dobročinných, ve všech květinářstvích a dokonce i v supermarketech. Někdo si je kupuje pro sebe, ale většinou je lidé darují příbuzným a přátelům, aby jim přinesly štěstí. Kde se ve Francii vzal takový zvyk a pověra, když v jiných zemích nic takového neexistuje?
Konvalinky představovaly talisman pro štěstí už pro staré Římany i Kelty ve starověku, ale dnešní francouzský zvyk má kořeny v době renesance. Král Karel IX. dostal 1. května 1560 jako dárek pro štěstí tři snítky konvalinek a údajně se mu to tak zalíbilo, že je v následujících letech sám začal rozdávat dámám u dvora. Po Francouzské revoluci byla konvalinka nahrazena revoluční červenou planou růží a na její návrat bylo nutné si počkat až do konce 19. století, kdy se její móda vrátila jako symbol jara a štěstí. K rozšíření starého zvyku přispěl však nejvíc maršál Petain v roce 1941, když ji spojil se Svátkem práce a sociálním smírem a odmítl revoluční červenou růži jako symbol komunismu.
V poválečné době se symbolu konvalinek ujal Christian Dior, který je začal rozdávat na svých módních přehlídkách jak zákaznicím, tak i svým manekýnkám. Po něm to začali ihned opakovat i další módní návrháři a konvalinka se tak stala výrazem luxusu a módy. Postupně se však její symbolika navrátila k původnímu výrazu – představuje oslavu jara, lásky, přátelství a talisman pro štěstí. Aby však darovaná kytička opravdu přinesla obdarovanému štěstí, musí být složena ze tří snítek, nichž každá musí mít třináct zvonečků, jinak to neplatí.
Pozoruhodný umělecký život se dá v Paříži pozorovat nejen v galeriích a muzeích, ale občas i přímo mezi samotnými umělci. Někteří z nich totiž otvírají své ateliéry jednou ročně pro veřejnost. Je to příležitost, jak se seznámit s jejich prací, ale také jak objevit jejich ateliéry, umístěné většinou na malebných zapadlých dvorcích, v běžně nepřístupných pasážích a průchodech nebo zadních traktech měšťanských domů a činžáků. Téměř vždy je to vzrušující výprava do neznámého světa.
Umělci se obvykle sdružují neformálně v rámci své čtvrti, často v těch lidovějších a tedy levnějších obvodech, jako je třeba 20., 19. nebo 14. (není to však pravidlo, zrovna minulý týden své ateliéry otevřeli i umělci z bohatého 6. obvodu), proto se Dny otevřených ateliérů většinou mění na poznávací výpravy jednotlivými čtvrtěmi, zapadlými periferiemi a polovičním venkovem.
V minulosti jsem sice pár takových prohlídek už absolvovala, ale ateliéry ve čtvrti, kam vás vezmu dnes, jsem před dvěma týdny viděla poprvé. Pořádalo je sdružení umělců ze čtvrti Père-Lachaise, která je jednou ze čtyř čtvrtí 20. obvodu, ale účastnili se i umělci z vedlejší čtvrti Charonne. Je to jedna z mých nejoblíbenějších částí Paříže, prošla jsem ji mnohokrát křížem krážem, a přesto mě tentokrát, kdy se mi otevřely i normálně zavřené domy a dvorky, znovu a znovu překvapovala, zvlášť když jsem předem netušila, co v nich najdu. Ulice, kterými jsem i tentokrát chodila, si můžete připomenout v mých dvou starých článcích TADY a TADY.
Umělci pojali tuto akci různými způsoby. Někdo měl svá díla vzorně pověšená na zdi i s cenovkami, jiný se tím neobtěžoval, opřel obrazy o zem nebo rozestavěl po nábytku, nechal mezi nimi návštěvníky procházet a nevšímal si jich. Na dalším dvorku jsem našla improvizovanou galerii a přímo do ateliéru se nesmělo. Jinde jsem v zanedbané zahradě bývalé továrničky, přeměněné na ateliér, narazila už v pět odpoledne na docela slušně rozjetý mejdan, na kterém se nedalo ani poznat, kdo je návštěva a kdo místní, a hned ve vedlejší ulici nás postarší paní malířka zvala až do svého načančaného obýváku. No a někde majitel v klidu pracoval a bylo mu úplně jedno, kdo mu leze pomalu až do kuchyně.
Za to sobotní odpoledne jsem stihla asi deset ateliérů. Ne všude mi připadalo vhodné fotit, někde si to majitel výslovně nepřál, jinde jsem zase fotit zapomněla. Dnešní galerie nebude ani tak o konkrétních umělcích a jejich dílech, vlastně jsem je ani moc nefotila, ale spíše jen o objevování ateliérů a zákoutí, procházka a náladový průřez toho, co vše se dá za jedno odpoledne vidět, projít a prožít.
Většina navštívených míst leží v uličkách, které přiléhají k jihovýchodní zdi hřbitova Père-Lachaise, nebo podél rue Saint-Blaise a rue des Vignoles.
Jedno z nejkrásnějších nově objevených míst, navíc tam, kde bych ho vůbec nečekala. Do ulice totiž vede jen průčelí moderní budovy. V její velké zahradě, sousedící s veřejným parkem nazývaným Jardin naturel, který představuje kousek syrové přírody v srdci rušné čtvrti, je v nízké cihlové budově několik ateliérů, včetně tohoto sochařského
Slepá ulička, kde tento ateliér leží, končí u vysoké kamenné zdi s bočním vchodem na hřbitov Père-Lachaise.
Další dvorek o uličku dál. I tady to byla nesmírná krása.
Ve stejné uličce – vchod, dvorek, labyrint chodeb v zadním traktu a potom rozlehlá přístavba, působící spíš jako divadelní sál než jako ateliér. Bohužel temný tak, že skoro nešel fotit
A tady jen dvorek, přeměněný na výstavní sál
Nejkrásnější z ateliérů, který jsem tentokrát viděla, leží přímo v rušné rue de Bagnolet. Musíte se ovšem proplést přes přední dvorky a zahrady, než najdete vzadu starou dřevěnou stavbu s velkými okny, celou ponořenou do zeleně. Krásu umocňovalo nízké světlo pozdního odpoledne.Ateliér byl vyfocený v plné kráse i na jednom z plakátů k této akci, proto se tady dveře netrhly.
Ateliér vpravo není v zeleni skoro vidět.
Přiznám se, že k večeru už jsem po odpočinku a aperitivu na place de la Réunion zapomněla fotit. Z mé oblíbené rue de Vignoles mám proto jen tyto fotky dole. Ateliér je sice umístěný v přízemí jedné z nových staveb, které nahradily před pár lety zbořenou kolmou uličku, ale přesto působil malebně a byl plný obrazů očí. Jen části lidské tváře, mezi obočím a nosem. V tom množství to vypadlo dost děsivě.
Další ateliér v poměrně nové budově kousek od kostela Saint-Germain-de-Charonne, kde by ho člověk vůbec nečekal, a přesto díky zeleni a rozlehlému dvoru působil víc než přitažlivě.
Pokud jsem vás navnadila na to, že pochod mezi uměleckými ateliéry může být zábavný, a pokud jste nebo budete v Paříži příští víkend, tj. 11. a 12. června, mám pro vás hned i tip na další podobnou akci. Pořádají ji umělci, sdružení ve skupině Lézarts de la Bièvre, kteří působí v 5. a 13. obvodu (a tedy ve čtvrtích, kudy dřív protékala dnes už zakrytá a zatrubněná říčka Bièvre). Na jejich stránkách najdete nejen další informace, ale také podrobnou mapku, co a kde se tam dá navštívit. Před pár lety jsem to tam také absolvovala a šla bych hned znovu. Nejvíc asi doporučuji trasu ve čtvrti Butte aux Cailles. Určitě se vám to bude líbit.
Přestože je fotek nově zabaleného Vítězného oblouku plný instagram i facebook, neodpustím si aspoň krátký článek. Jde totiž o událost, na kterou, aspoň podle komentářů pod články na francouzském internetu, má velká část francouzské veřejnosti negativní názor, ale všichni se tam stejně hned vypravili, aby ho viděli na vlastní oči.
Projekt připravil francouzsko-bulgarský umělec Christo Javacheff se svojí francouzskou ženou Jeanne-Claude ještě před tím, než Jeanne-Claude v roce 2009 zemřela, ale realizace se kvůli náročnosti začala připravovat až o deset let později. Christo mezitím prováděl složité přípravy a výpočty, a to jak pokud jde o materiály, tak o samotný Vítězný oblouk. Nechal si dokonce postavit jeho maketu v měřítku 1:2 (ano, tak obrovskou) a na ní si realizaci vyzkoušel, především s ohledem na působení větru.
Kvůli coroně však bylo uskutečnění odloženo a Christo, který zemřel v květnu 2020, se ho nakonec nedožil. Projekt dokončil jeho synovec Vladimír, který s ním od roku 2009 spolupracoval.
Projekt byl po dvou měsících přípravných prací inaugurován v sobotu 18. září a zůstane na místě do 3. října. Po celou dobu bude z okolního náměstí place de l’Étoile sveden provoz, aby se lidé mohli k oblouku přiblížit, prohlédnout si ho a osahat.
Svými barvami má projekt připomínat francouzskou trikolóru, ale také zinkové pařížské střechy. Na jeho přípravě a zabalení do 25 000 m2 stříbřitě modravé plachty, pokryté aluminiovým nátěrem a převázané třemi kilometry červené šňůry, pracovalo tisíc lidí, od projektantů, kteří připravovali kovové konstrukce, chránící sochařské prvky na oblouku, až po padesát horolezců, kteří v posledních dnech rozvinuli osm metrů široké role látky, vážící dohromady přes tunu, a připevnili je na oblouk podle projektu. Časové náročnosti a množství lidí odpovídají i náklady ve výši 14 milionů euro, které byly uhrazeny výhradně samofinancováním z Nadace Christa a Jeanne-Claude. Francouze tak celá věc nestála ani euro.
Christo Javacheff emigroval do Francie z Bulharska ve svých třiadvaceti letech v roce 1958 a poté, co zde vystudoval akademii, se živil nejdříve příležitostnými výtvarnými pracemi. Se stejně starou Jeanne-Claude pak spolupracovali na všech projektech, ať už to bylo podobné zabalení pařížského mostu Pont Neuf v roce 1985, berlínského Reichstagu v roce 1995, nebo podobné projekty v USA. O Vítězném oblouku údajně uvažovali už v 60. letech, ale tehdy to vypadalo spíš jako utopie. O to větší škoda je, že se této realizace ani jeden z nich nedožil.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.