Výstavy letošního léta

Můj každoroční přehled výstav a jiných kulturních akcí letos přichází později než obvykle, nicméně i tak se může hodit těm, kdo se do Paříže teprve chystají v příštích týdnech. Samozřejmě není kompletní, různých akcí, výstav a přehlídek umění je v Paříži tolik, že se ani nedají všechny postihnout. Podrobnější seznam najdete třeba TADY.

Začala bych v jednom z nejznámějších pařížských muzeí, Musée d´Orsay, které kromě svých stálých sbírek představuje pravidelně i krátkodobé tematické výstavy. Momentálně se tam konají dvě a jsou vrcholně zajímavé.

Manet / Degas

Musée d´Orsay do 23. července 2023

Oba malířští velikáni byli přibližně stejně staří a pocházeli z podobných společenských poměrů – díky bohaté rodině se mohli v klidu věnovat své tvorbě, studiu a cestování, protože nezáviseli na prodeji svých děl. Setkávali se tak v podobných prostředích, která každý po svém zobrazovali ve svých dílech. Kurátoři je spojili do jedné výstavy, aby ukázali to, co měli oba umělci společného, i to, v čem se lišili a rozcházeli. V každém sále tak najdeme jejich díla bok po boku podle tematického zaměření – ať už to jsou jejich počáteční kopie děl starých mistrů, portréty osob z vyšší společnosti, výjevy z pařížských hospod, kaváren a tančíren, akty, prostředí dostihů nebo mořské pobřeží. Funguje to a výstava určitě stojí za návštěvu.

Jediný problém jsou davy lidí – doporučuji proto zvolit čtvrteční prodlouženou otvírací dobu od 18 do 21.45 hod (navíc za snížené vstupné 12 eur, které platí do všech prostor muzea). Po 18 hod jsou sice sály pořád narvané k prasknutí, ale když se nejdřív půjdete podívat jinam (třeba na impresionisty v posledním patře muzea) a vrátíte se až kolem 20 hodiny, můžete si výstavu už vychutnat v klidu.

Édouard Manet, Dostihy v Bouloňském lese, 1872
Edgar Degas, Dostihy, 1876
Edouard Manet, Číšnice, 1878
Edgar Degas, V kavárně (nebo také Absint), 1875

K vidění je zde i slavná Manetova Olympia

Pastely

Musée d´Orsay, do 2. července 2023

Hned ve vedlejším oddělení Musée d´Orsay najdeme další zajímavou výstavu – zhruba stovku pastelů umělců 19. století z doby „od Milleta po Redona“, jak avizuje samo muzeum, včetně (opět) Degase, Maneta, Augusta Renoira, Gustava Caillebotta, Mary Cassatt, Berthe Morisot nebo Pieta Mondriana a dalších umělců, kteří se pastelu věnovali. Nechybí slavné Degasovy pastely baletek nebo temné náboženské výjevy a portréty Odilona Redona.

Berthe Morisot, Portrét Edmy Morisot, 1871
Édouard Manet, Portrét Madame Zolové, 1789
Auguste Renoir, Portrét sedící mladé tmavovlasé dívky, 1879
Gustave Caillebotte, Plavec, 1877
Edgar Degas, Tanečnice, 1884

Degas v černé a bílé

Bibliothèque National Richelieu, do 3. září 2023

Potřetí Edgar Degas, tentokrát v krásných prostorách Národní knihovny, která ze svých sbírek vybrala jeho černobílá díla, a to jak kresby tužkou nebo uhlem, tak hlavně různé grafické techniky, které Degas mistrně ovládal.

Jediným „barevným“ dílem na výstavě je Baletní zkouška na scéně, kterou Degas namaloval v převážně šedých odstínech a kterou přihlásil na výstavu impresionistů v roce 1874, kde způsobila mezi ostatními divoce barevnými impresionistickými obrazy rozruch.

Léon Monet

Musée du Luxembourg, do 16. července 2023

Přestože výstava nese jméno staršího bratra slavného Clauda Moneta, žádný jeho obraz na výstavě neuvidíte. Léon Monet totiž nebyl malířem, ale chemikem a obchodníkem s barvami, který stál u počátků zavádění syntetických barev na palety malířů. Nedá se prý sice prokázat, aspoň zatím, že by Claude Monet používal anilinové barvy, které jeho bratr prodával, ale dosavadní analýzy obrazů malířů té doby ukazují, že většina z nich už syntetické barvy používala. Na výstavě uvidíme sice dokumentaci, která se vztahuje k chemické a obchodní kariéře Léona Moneta, ale hlavně a především spoustu pláten jeho bratra Clauda, pocházejících převážně z období, kdy oba žili v Normandii, včetně pláten z Étretatu nebo série obrazů katedrály z Rouenu, a také některých dalších malířů té doby, kteří se s bratry Monetovými přátelili..

Claude Monet, Portrét Léona Moneta, 1874.
Jde o jediný portrét Léona, který Claude namaloval, a který se navíc nelíbil ani Renoirovi, ani Sisleymu, takže ho Léon pod jejich vlivem nejdříve odmítl a poté, co ho přijal, ho po celý svůj život skrýval.

Claude Monet, Rozkvetlá zahrada v Sainte-Adresse, 1866

Musée de Luxemburg

Ramses a zlato faraónů

Grand Halle de la Villette, do 6. září 2023

Na svém celosvětovém turné tato mezinárodní výstava doputovala i do Paříže, kde představí Ramsese II., „faraona faraonů“, jako symbol velkoleposti starověkého Egypta, jeho život a rodinu a celkově dobu před 13. stoletím před naším letopočtem. Jsou zde vystaveny předměty z egyptských sbírek, z nichž drtivá většina je vyrobena ze zlata, jako sarkofágy, mumie, šperky, královské masky, amulety nebo sochy.

Osobní svědectví nemám, ještě jsem výstavu neviděla, ale určitě si ji nenechám ujít. Kdo se do září do Paříže nedostane, může se podívat na video z inaugurace.

Basquiat / Warhol – Á quatre mains

Fondation Louis Vuitton, do 28. srpna 2023

Nadace Louis Vuitton na své nové výstavě představuje dílo amerického street artisty Jeana-Michela Basquiata a zdůrazňuje jeho bohatou spolupráci s Andym Warholem. Od roku 1984 do roku 1985 Jean-Michel Basquiat (1960-1988) a Andy Warhol (1928-1987) společně vytvořili asi sto šedesát pláten. Kromě obou extravagantních umělců jsou na výstavě představeny i další osobnosti umělecké scénu centra New Yorku 80. let.

Taky jsem ještě neviděla, ale do sídla nadace se pravděpodobně vydám, a to nejen kvůli oběma umělcům, ale také kvůli podařené budově Franka Gehryho, kterou mám moc ráda.

Surrealisme au féminin?

Musée de Montmartre, do 10. září 2023

Na poslední z výstav, kterou jsem také zatím neviděla, ale o které vám chci přesto říct, vás pošlu do svého oblíbeného Muséee de Montmartre, kde se koná přehlídka ženského surrealismu v podání asi padesáti malířek, sochařek i fotografek. Samozřejmě nechybí ani Toyen.

Éternel Mucha

Grand Palais Immersif, do 5. listopadu 2023

V nových výstavních prostorách v zadní části Opery Bastille představuje Paříž Alfonse Muchu především z pohledu jeho plakátů pro herečku Sarah Bernhardt, ale také Slovanské epopeje. Jeho skutečná díla zde nenajdete, jen audiovizuální program, který z nich vychází. Můžete se zde ve velkém prostoru mezi stěnami ze surového betonu natáhnout na připravené matrace a v temnotě na sebe nechat působit Muchův rukopis, který z jeho plakátů a pláten tak dobře známe a který na vás útočí ze všech stran. O patro výš pak narazíme na další projekci, při níž jsou postavy na jeho plakátech doslova rozpohybovány, a kde najdeme ze stropu zavěšené reprodukce jeho děl.

Nerada to říkám, ale výstava mi vůbec nepřipadá povedená. Šla jsem na ni, i když tento druh audiovizuálního umění nemám ráda, ale je to „náš“ Mucha, tak jsem to považovala za povinnost. Je mi to moc líto, ale obě projekce jsou nudné a nezáživné a nepřinášejí nic nového a zajímavého, a to ani pro ty, kdo Muchovo dílo neznají, natož pro nás. Stejný dojem z výstavy mi potvrdilo několik přátel, ať už Češi nebo Francouzi, se kterými jsme se shodli na tom, že to za to nestojí, navíc při tom nehorázném vstupném.

Rétrospective Elliot Erwitt

Musée Maillol, do 15. srpna 2023

Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani výstavy fotografií, kterých je v současné době v Paříži také několik, které stojí za návštěvu. Kdybych vám z nich měla doporučit jednu jedinou, byl by to mistr pouliční fotografie, čtyřiadevadesátiletý rusko-francouzsko-americký fotograf Elliott Erwitt, který svými snímky nejen dokumentoval politické a umělecké dění druhé poloviny 20. století, ale svými pouličními fotografiemi ukazoval skrytou, tajemnou, romantickou a z jeho pohledu často i komickou stránku měst, a to od Paříže až po Kalifornii. Když půjdete kolem Musée Maillol, určitě se zajděte podívat, opravdu to stojí za to.

Hommage à Bruno Barbey

Institut de la France, do 2. července 2023

Poctu bývalému prezidentu Agentury Magnum, švýcarskému fotografovi Brunovi Barbeyovi, jsem objevila náhodou v pravém křídle Francouzského institutu (těsně vedle průchodu do rue de Seine). Představuje jeho cyklus s názvem „Italové“, který Barbey nafotografoval v 60. letech minulého století v různých italských městech, převážně na jihu země. Fotky skvěle dokumentují italskou mentalitu a život a máte nad nimi pocit, že jste se ocitli v některém neorealistickém filmu.


Prvomájové konvalinky

Dnes můžete vidět po celé Paříži (a celé Francii), jak lidé kupují konvalinky, které se v tento den prodávají snad na každém rohu u stánků, ať už komerčních nebo dobročinných, ve všech květinářstvích a dokonce i v supermarketech. Někdo si je kupuje pro sebe, ale většinou je lidé darují příbuzným a přátelům, aby jim přinesly štěstí. Kde se ve Francii vzal takový zvyk a pověra, když v jiných zemích nic takového neexistuje?

Konvalinky představovaly talisman pro štěstí už pro staré Římany i Kelty ve starověku, ale dnešní francouzský zvyk má kořeny v době renesance. Král Karel IX. dostal 1. května 1560 jako dárek pro štěstí tři snítky konvalinek a údajně se mu to tak zalíbilo, že je v následujících letech sám začal rozdávat dámám u dvora. Po Francouzské revoluci byla konvalinka nahrazena revoluční červenou planou růží a na její návrat bylo nutné si počkat až do konce 19. století, kdy se její móda vrátila jako symbol jara a štěstí. K rozšíření starého zvyku přispěl však nejvíc maršál Petain v roce 1941, když ji spojil se Svátkem práce a sociálním smírem a odmítl revoluční červenou růži jako symbol komunismu.

V poválečné době se symbolu konvalinek ujal Christian Dior, který je začal rozdávat na svých módních přehlídkách jak zákaznicím, tak i svým manekýnkám. Po něm to začali ihned opakovat i další módní návrháři a konvalinka se tak stala výrazem luxusu a módy. Postupně se však její symbolika navrátila k původnímu výrazu – představuje oslavu jara, lásky, přátelství a talisman pro štěstí. Aby však darovaná kytička opravdu přinesla obdarovanému štěstí, musí být složena ze tří snítek, nichž každá musí mít třináct zvonečků, jinak to neplatí.

Le Corbusierova pařížská moderna

Dnešní článek se měl původně objevit v knížce Paříž pro pokročilé, ale nakonec se do ní už nevešel. Dlouho čekal na svou příležitost; mezitím pomohl několika lidem v jejich pátrání po „Korbíkových“ stopách v Paříži a dnes přišla chvíle pro jeho doplněnou verzi i tady na blogu. Třeba se vám bude hodit, až už nebudete vědět, kam ještě v Paříži a okolí zajít.

Villa Savoye

Dům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný půdorys s místnostmi, členěnými nenosnými příčkami, pásová okna, volné průčelí a plochá střecha, nejraději se zahradou. To je pět bodů moderní architektury podle jednoho z nejslavnějších architektů první poloviny 20. století, mimořádné osobnosti, která se zapsala do historie funkcionalismu, ale i moderního purismu jako osvobození architektury od detailu, nebo také brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.

Švýcarský rodák Charles-Édouard Jeanneret přijel do Paříže ve svých třiceti letech, když už měl za sebou celou řadu realizovaných zakázek. Přezdívku Le Corbusier přijal v roce 1920 a zanechal nám pod ní v Paříži i v jejím blízkém okolí celou řadu architektonických skvostů. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny.

Villa Savoye, vnitřní terasa v prvním patře

Jeho možná nejvýznamnějším a nejvíce ceněným dílem v pařížské oblasti je Villa Savoye z let 1928 – 1931 v Poissy, asi půl hodiny od Paříže. Le Corbusier zde uplatnil všech svých pět architektonických principů a dům je dnes považován za malý klenot. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být postižen jedním jediným pohledem, ale nabízí to, čemu Le Corbusier říkal architektonická promenáda. Užaslý návštěvník při ní prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, vykrouženým elegantními oblouky, které vede do vyšších pater. Souběžně s ním na druhé straně domu stoupá i šikmá rampa, která končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vystavěno závětří a kde na rampu navazuje okno jako průhled do přírody. Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, v nichž jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život.

Villa Savoye, interér v prvním patře, propojený s terasou

Villa Savoye, rampa na střešní terasu

Villa Savoye – vnitřní schodiště a venkovní přístupová rampa na střechu

Podobným způsobem jsou řešeny i další dvě vily, postavené v první polovině 20. let minulého století v rezidenčním bohatém 16. obvodu, kde na konci krátké slepé uličky rue du Docteur Blanche stojí dům Maison La Roche, který Le Corbusier postavil pro sběratele umění Raoula Alberta la Roche. Stejně jako Villa Savoye má i tento dům všech pět typických architektonických bodů a kromě toho členitý interiér, kterému v obývacím pokoji dominuje zakřivená rampa, vedoucí do prvního patra. Tam se dům dělí na část veřejnou, kde měl sběratel vystaveny své sbírky a kde přijímal přátele, a na část soukromou.

Vedle kolmo stojící Maison Jeanneret byl původně určen pro Le Corbusierova bratra Alberta. Architekt v něm poprvé použil svůj koncept „obráceného půdorysu“, kdy jsou společenské prostory umístěny v horním patře, zatímco ty soukromé nebo obslužné v přízemí a prvním patře. Dnes v domě sídlí Le Corbusierova nadace, která oba domy provozuje a ten první zpřístupňuje pro veřejnost.

Vlevo Maison La Roche, vpravo Maison Jeanneret

Maison La Roche – hlavní obytný prostor s rampou, vedoucí do prvního patra

Maison La Roche

Mezi piloty Villy La Roche a výhled na Villu Jeanneret

Na jihu 15. obvodu u parku Montsouris navrhl Le Corbusier v roce 1922 drobnou vilu pro svého přítele, malíře Amedea Ozenfanta. Vila se pyšní venkovním točitým schodištěm a zcela proskleným druhým patrem, kde měl malíř ateliér. Vila je dnes soukromá a bohužel nepřístupná, stejně jako další z domů, postavený v letech 1925 -1928 pro malíře a sochaře Antonina Plainexe. Dům se obrací béžovou fasádou do širokého boulevardu Masséna a jen z druhé strany ulice lze zahlédnout, že je na střeše umístěn ateliér. Setkávali se v něm umělci, sdružení v hnutí Abstraction-Création, zaměřeném na abstraktní malbu, jehož nejznámějšími členy byl Piet Mondrian nebo Jean Arp, ale také František Kupka.

Vlevo Maison Ozenfant, vpravo Maison Plainex

Kromě domů pro své přátele nebo klienty postavil Le Corbusier v Paříži v roce 1931 činžovní dům s nájemními byty a se svým vlastním bytem v posledním patře. Stojí v 16. obvodu přímo naproti známému fotbalovému stadionu Parc des Princes a tenisovému areálu Roland Garros. Na první pohled se liší od předchozích realizací. Jeho fasáda je vodorovně členěna pásovými okny a místo bílých zdí má pruhy, vyzděné ze skleněných cihel. Uvnitř zůstalo mnohé vybavení a nábytek, které si Le Corbusier sám navrhl.

Maison Le Corbusier – pohled do hlavního obytného prostoru

Maison Le Corbusier – ateliér

Maison Le Corbusier – schody na střešní terasu

Když se milovník moderní architektury vydá z města směrem k jihu, narazí při jeho hranici na Mezinárodní univerzitní městečko, jehož stavba započala v roce 1925. Je to ohromující rozlehlý prostor, v němž jsou v zeleni rozhozeny budovy kolejí pro studenty z různých zemí. Právě zde můžeme také najít stopy Le Corbusierovy práce. Je jednak autorem domu švýcarské nadace z roku 1930, který vytvořil jako kvádr na pilotech s jednou částí vztyčenou k obloze, a také se podílel na stavbě brazilského pavilonu, při jehož tvorbě s ním v roce 1959 spolupracoval brazilský architekt Lucio Costa.

Cité Universitaire – Fondation Suisse

Cité Universitaire – Fondation Suisse

Cité Universitaire – Maison du Brésil

Maison du Brésil – vstupní hala

Poslední Le Corbusierova pozoruhodná pařížská stavba vyrostla v roce 1933 v tehdy odlehlém 13. obvodu za kolejištěm, vedoucím k nádraží Gare d´Austerlitz. Na parcele neobvyklého protáhlého tvaru zde byla navržena pro Armádu spásy budova s názvem Cité de Refuge, která z dálky svítí jasnou červenou, modrou a žlutou barvou, které autor na svých stavbách rád používal, a která se se svými pěti sty lůžky a dalšími sociálními službami stala útočištěm pro potřebné. Dnes se kolem ní rozkládá místo dřívějšího nevábného koutu, plného skladišť, železničních kolejí, malých závodů a továren, chladíren a mlýnů, moderní dynamická čtvrť s mnoha avantgardními stavbami. V takovém prostoru Le Corbusierova realizace trochu ztrácí svoji nezvyklou modernitu, současně se sem však dokonale hodí.

Cité de Refuge – Armée du Salut

Cité de Refuge – schodiště v hale

Cité de Refuge – vstup

Za další z významných staveb musíme do městečka Garches na jižním předměstí Paříže. Villa Stein, kterou zde Le Corbusier navrhl pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie, svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.

V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit.

Villa Stein, Garches

Le Corbusier zanechal stopy i na dalším pařížském předměstí, v Boulogne-Billancourt. Z několika jeho staveb je zde nejpřístupnější Villa Cook z roku 1927 na rue Denfert-Rochereau. Navštívit se nedá, ale můžeme si ji pohodlně prohlížet aspoň přes plot, u kterého stojí informační panel, na rozdíl od jeho nedaleké Villy Lipchitz-Miestchaninoff v uličce Allée des Pins, která je soukromá a téměř neprodyšně uzavřená.

Villa Cook

Poslední snadno přístupné Le Corbusierovo dílo, které si připomeneme, je jedna z jeho unifikovaných obytných buněk, které navrhoval do rezidenčních projektů, jako je třeba Cité Radieuse v Marseille. Prefabrikovaný modul je vystaven v Cité de l´Architecture, úžasném muzeu, věnovaném historii francouzské architektury a ležícím na Trocadéru.

Z popsaných objektů jsou přístupné pro veřejnost jen dva – Maison Le Corbusier a Maison La Roche. Jiné, hlavně ty, které slouží pro veřejné účely, jako studentské domy v Cité Universitaire nebo Cité de Refuge Armády spásy, jsou sice pro veřejnost nepřístupné, ale dovnitř se dostanete a můžete si prohlédnout aspoň vstupní halu. U jiných se musíme spokojit jen s exteriérem – no a k některým se nedostaneme vůbec. Přesto si myslím, že pro ty, kteří si oblíbili moderní architekturu, je pařížská kolekce Le Corbusierových děl poučná a zajímavá – představuje totiž základní prameny, ze kterých čerpali později architekti i v jiných zemích. Navíc je jejich umístění v rámci Paříže vždy zvoleno tak, že stavby neruší a po téměř stu letech plně zapadají do okolí.

Vždy ve mně však zatrne, když si představím, že by byl Le Corbusier dostal volnou ruku a uskutečnil v historickém centru svůj šílený projekt Plan Voisin z let 1922-1925, při kterém měla být zbořena celá oblast, ohraničená na jihu Seinou, na západě rue du Louvre, na severu Gare de l´Est a na východě place de la République, kde měla vzniknout moderní čtvrť pro sedm set tisíc lidí, s osmnácti mrakodrapy s půdorysem ve tvaru kříže, stojící na obrovských betonových deskách, pod kterými mělo být umístěno mraveniště veřejné i soukromé dopravy. Le Corbusier na projektu pracoval s největšími výrobci automobilů – Renault, Voisin a Citroën, protože podle něj mělo město patřit hlavně automobilům. Jen si tu hrůzu přestavte.

Le Corbusierův Plan Voisin, kvůli kterému mělo padnout téměř celé Le Marais a okolí. Vpravo dole Seina s ostrovem Île de la Cité. Crédit: Fondation Le Corbusier

Villa Savoye, Poissy, 82 rue de Villiers

Maison La Roche – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche

Maison Jeanneret – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche

Maison Ozenfant, 14. obvod, 53 avenue Reille

Maison Plainex, 13. obvod, 24bis-26bis boulevard Masséna

Maison Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli

Fondation Suisse, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan

Maison du Brésil, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan

Cité de Refuge – Armée du Salut, 13. obvod, 12 rue Cantagruel

Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet

Villa Cook, Boulogne-Billancourt, 6 rue Denfert-Rocherau

Villa Lipchitz-Miestchaninoff, Boulogne-Billancourt, 7 allée des Pins

Cité de l´Architecture et du Patrimoine, 16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 Novembre

Pro zjednodušení orientace uvádím eventuální pařížskou trasu mezi jednotlivými objekty tak, aby se dala stihnout za jeden den (osobně několikrát vyzkoušeno, opravdu to jde) a jak mi připadá ideální kvůli dopravní návaznosti:

Z centra metrem 9 do stanice Jasmin, pak pěšky k Maison La Roche + Maison Jeanneret, poté opět pěšky k Maison Le Corbusier. Pak z nedaleké křižovatky Porte Molitor autobusem 88 do zastávky Parc Montsouris, poblíž najdete Maison Ozenfant. Odtud je to jen kousek k hlavnímu vchodu do Cité Universitaire – obě Le Corbusierovy stavby leží vedle sebe asi pět minut chůze nalevo od vchodu směrem k avenue Pierre de Coubertin. Tam je také umístěn boční vchod do areálu, kterým vyjdete na boulevard Kellerman a na nedaleké zastávce Stade Charléty si počkáte na tramvaj T3a. Pojedete až do zastávky Porte d´Ivry a po levé straně boulevardu Masséna půjdete tak dlouho, dokud nenarazíte na Maison Plainex. O kousek dál na křižovatce s rue de Patay podejdete viadukt a dojdete k Cité de Refuge-Armée de Salut.

Trasa vás přivede do blízkosti Národní knihovny François Mitterrand, můžete ji proto zakončit procházkou nejen kolem knihovny, ale také po okolní čtvrti, plné moderní architektury, kterou na křižovatce boulevard du Général Jean Simon a avenue de France zakončuje zbrusu nový dvouvěžák Les Tours Duo od Jeana Nouvela.

Méďové ze čtvrti Gobelins

Určitě jste je už viděli, ty obrovské plyšové medvědy, kteří v houfech posedávají po pařížských kavárnách. Pohled na ně obveseluje a rozsvěcuje všední dny a baví kolemjdoucí. Kde se však všichni ti méďové, francouzsky les nounours, vlastně vzali?

Všechno to začalo v malém knihkupectví Canon de la Presse přímo u stanice metra Les Gobelins v říjnu 2018. Jeho majitel nakoupil obří plyšáky a společně s několika přáteli z okolních obchodů a kaváren je pro radost svých zákazníků rozmístili za své výlohy, do oken, na židličky kaváren a na veřejné lavičky. Jeden z nich vyšplhal dokonce i na sloupek s označením metra přímo před knihkupectvím.

Lidem se méďové hned zalíbili a ti se proto začali hromadně množit. Nejdřív ve své původní čtvrti – na jaře roku 2019 už na avenue des Gobelins prakticky neexistovala výloha, za kterou by necivěl medvěd, nebo kavárna, kde by se na vás netlačil plyšák z vedlejší židle. Současně je adoptovali i v jiných čtvrtích. Postupně se rozšířili po celé Paříži a hned nato začali nekontrolovaně emigrovat i do dalších zemí. Dnes je najdete v mnoha evropských městech, i když málokdo už ví, kde a proč se narodili.

V době covidových karantén měli nounours neplánovaný, ale důležitý úkol – pařížští restauratéři a kavárníci vymezovali povinný odstup mezi sedícími hosty tak, že na některé židle prostě rozesadili plyšáky.

No a před dvěma lety nechybělo moc, aby mě jednoho večera dvě z těch potvor málem sejmuly na přechodu na boulevardu Saint-Germain.

Paříž na Instagramu

Během Vánoc máme většinou o trochu víc času na odpočinek a sjíždění internetu, tak si i tady dáme pár instagramových profilů, které se věnují Paříži. Sleduji je nejen kvůli fotografiím, ale také kvůli novinkám, které se na nich dají dočíst.

https://www.instagram.com/theparisienne/

Nathalie, která vystupuje na instagramu pod názvem The Parisienne, uvádím jako první nejen proto, že je to moje kamarádka, ale hlavně proto, že mi její instagramový účet připadá zajímavě vedený. Na účtu zveřejňuje hezké, téměř pohlednicové fotografie, co mě však baví víc, jsou její stories, kdy vás po veselém: „Bonjour tout le monde!“ provede naživo po různých částech Paříže (nebo některých městeček v Provence, kam často jezdí), po zajímavých buticích, obchodních domech nebo dílnách řemeslníků, kteří se věnují módním artiklům. Nathalie se na tyto řemeslné produkty specializuje a o svých návštěvách v pařížských dílnách napsala před pár lety i průvodce. Svoje instagramové procházky a exkurze komentuje tak čistou a krásnou francouzštinou, že může sloužit i k procvičování poslechu jazyka.

https://www.instagram.com/pariszigzag/

Paris zig zag existuje už roky jako blog, který je pro mě zdrojem spousty zajímavých tipů na procházky a návštěvy neobvyklých míst v Paříži. Jejich výtah společně s krásnými fotkami najdete i na tomto instagramovém účtu.

https://www.instagram.com/la_vie_au_cimetiere/

I když by se mohlo zdát, že „La vie au cimetière“, neboli „Život na hřbitově“, je pořádně morbidní účet, není to tak. Z klávesnice správce hřbitova Père Lachaise se zde dozvíte všechny podrobnosti o zvířecích obyvatelích tohoto obrovského hřbitova, ať už jde o kočky, papoušky, lasičky, havrany nebo dokonce lišky. To vše je zarámováno zajímavou hřbitovní architekturou a spoustou příběhů, které se na Père Lachaise odehrávají.

https://www.instagram.com/david_fossa/

Pařížský Latinoameričan David Fossa patří do party, která si oblíbila šplhání po střechách. Čím výš a neobvykleji, tím líp. Občas mám závrať jen při pohledu na jeho fotky, ale je to zároveň jedna z mála možností, jak vidět Paříž a její památky z výšky a z různých nezvyklých úhlů.

https://www.instagram.com/pariznamiru/

Petru z instagramového a facebookového účtu Paříž na míru jsem poznala díky tomuto blogu. Před několika lety mě kontaktovala a od té doby spolu podnikáme průzkumy pařížských kaváren a restaurací. Petra žije v Paříži už víc než deset let a živí se jako průvodkyně turistů. Má město a jeho tajemství v malíčku a připraví vám prohlídku tak, jak ji nevyčtete nikde v žádném tištěném průvodci. Zkrátka na míru a v češtině.

https://www.instagram.com/sprievodcaparizom/

Stejně jako Petra, i Slovenka Vierka žije v Paříži už dlouho a je průvodkyní turistů. Neznám ji sice osobně, ale její instagram sleduji už delší dobu a obdivuji její podrobné znalosti památek. No a navíc se ani u ní nemusíte trápit francouzštinou, ale dostanete její instagram a také eventuální prohlídku pěkně ve slovenštině. Konec konců, můžete sledovat i druhý Vierčin profil na adrese https://instagram.com/imagedeparis_guide.

https://www.instagram.com/bertrandbernager/

Bertranda se vyplatí sledovat už jen kvůli jeho fotkám. I přes svůj nízký věk je profesionálním fotografem, ambasadorem značky Sony, a na jeho fotografiích je to opravdu znát.

https://www.instagram.com/raphaelmetivet/

Taky Raphael je profík, který vám na svých fotkách a videích ukáže Paříž převážně z výšky (ale nejen to). Na jeho záběrech můžete pozorovat nejen různé památky a známé budovy, ale někdy tam také najdete pohledy do oken, často až příliš podrobné, přes které můžete pozorovat zajímavé pařížské interiéry.

https://www.instagram.com/seemyparis/

Výběr nejkrásnějších a nejzajímavějších fotografií Paříže, publikovaných na instagramu a vybraných týmem spolupracovníků. To vše s anglickým komentářem pro ty, kdo neholdují francouzštině, ale přesto Paříž milují.

https://www.instagram.com/paris.la.douce/

Paris la douce, neboli Sladká Paříž, vychází už roky jako blog s informacemi o kulturních, společenských, kulinářských, uměleckých a cestovatelských událostech v Paříži. Instagramový účet je výtahem z těchto informací, které jsou doprovázeny krásnými fotografiemi.

https://www.instagram.com/hipparis/

Další z účtů o událostech v Paříži, který by se vyplatil sledovat jen kvůli fotografiím. Najdete zde však mnohem víc o životě ve vašem oblíbeném městě, a to vše v angličtině.

https://www.instagram.com/cbuiron/

Na Christophově účtu si můžete prohlédnout nejen nádherné fotky zajímavých interiérů i exteriérů pařížských památek, ale dozvíte se i o neobvyklých místech, kam stojí za to zajít, abyste získali fotku známých míst z trochu jiného úhlu. Občas uvádí i nastavení fotoaparátu, což může usnadnit vaše focení.

https://www.instagram.com/everydayparisian/

Rebecca je Američanka, fotografka, která miluje Paříž a často tam jezdí. Na jejím instagramu tak můžete vidět skvělé fotky, viděné zas trochu jinýma očima.

https://www.instagram.com/alexandrine_ar/

I přes pofrancouzštělé jméno Alexandrine je tato slečna Ruska, píšící anglicky. Baví mě její fotky a videa z nejrůznějších koutů Paříže, společně s tipy na obchody, výlety nebo kavárny a restaurace.

https://www.instagram.com/cedricgrolet/

Profil Cedrica Groleta se bude líbit těm, kdo milují francouzské dortíky. Jeden z nejlepších a nejluxusnějších pařížských cukrářů na svůj instagram vkládá nejen fotky svých mistrovských dortů, ale občas i videa z jejich přípravy. Kdyby vás přepadla chuť na jeho umělecká díla, jeho dvě cukrárny najdete v rue Castiglione a na avenue de l Opéra.

Prohlédnout si uvedené odkazy můžou i ti, kteří nemají instagramový účet nebo chytrý telefon – na odkaz se dá kliknout i z počítače a otevře se vám stránka s příspěvky. Pokud kliknete na kulatou fotografii vedle

názvu účtu, otevřou se vám tak zvané stories – aktuální fotografie nebo videa, které na rozdíl od příspěvků zmizí za dvacet čtyři hodin. Výběr ze stories, který chtějí uchovat, mají blogeři uložený pod různými názvy pod úvodním textem – stačí kliknout na kolečko nad názvem.

Paříž za časů korony

Stejně jako ostatní města, i Paříž své covidové lockdowny prožívala s těžkostmi. Děti sice chodily do školy téměř celou dobu, ale jinak byla omezení možná ještě přísnější než u nás, ať už si vezmeme večerní zákaz vycházení (v nejtěžším období museli být Pařížané doma od osmi večer), povolený pohyb jen v určitém okruhu od místa bydliště (opět v nejhorším období směli nejdále jeden kilometr), úplné zavření restaurací a kaváren a obchodů, povinné potvrzení zaměstnavatele pro cestu do práce nebo otravné vyplňování prohlášení při sebemenším opuštění bydliště.

Rozvolnění sice přineslo náznak normálního života, ale pro ty, kdo jsou spojení s turistickým průmyslem, je to pořád velký problém. Francie povolila vstup turistů až od 9. června a i po tomto termínu přichází oživení velmi pomalu. Turistická místa, a to i ta neznámější, jsou prostě prázdná, takže se vám v některých dnech a časech klidně může stát, že budete na nádvoří Louvru nebo na Trocaderu skoro sami, maximálně s neúnavnými prodavači suvenýrů. Pokud se ovšem do Paříže v létě chystáte, je to jedinečná možnost, jak si tato místa projít bez tlačenice v davu, bez front a čekání.

O co jsou prázdnější turistické cíle, o to jsou plnější běžná místa, kam chodí Pařížané. V restauracích a kavárnách je doslova narváno a o nějakých rozestupech si můžete nechat zdát. Už při loňském rozvolnění dostaly restaurace a kavárny výjimku a mohly si zdarma rozšířit terasy nejen na ještě větší kus chodníku, ale pokud jsou před nimi parkovací místa, smějí zabrat i ta, právě proto, aby mezi stolky vznikly větší rozestupy, v praxi to ovšem často vypadá tak, že se jen zvýšil počet stolků a hustota zůstala. Velmi často jsou stolky na silnici obehnány ošklivými bariérami z prken nebo rovnou z palet a ke kávě metr od hlavy sviští auta, což – jak se zdá – návštěvníkům vůbec nevadí.

Lockdowny umožnily pařížské radnici pokračovat ve větším klidu v pracích na rekonstrukcích některých velkých náměstí a jejich většímu zpřístupnění chodcům a cyklistům a znepříjemnění života řidičům automobilů. Postupně se tak po place de la République zmenšily jízdní pruhy a rozšířily chodníky i na place d´Italie, place de la Nation nebo place de la Bastille (kde bylo z pěší zóny vybudováno nové schodiště vedoucí přímo do přístavu). Byly zřízeny nové cyklostezky, často ohraničené ošklivými betonovými bloky nebo řadami žlutých baliset a už tak hustá cyklodoprava se ještě více zahustila s tím, jak lidé raději jezdí do práce na kole, místo aby riskovali nákazu v nacpaném metru. Pařížská radnice navíc vyhradila loni v létě pro potřebu cyklistů a koloběžkářů některé páteřní komunikace a zakázala do nich vjezd automobilů s výjimkou obsluhy. Ačkoliv ne všichni z toho byli nadšení, nápad se ujal a některé z těchto ulic tak zůstanou pro automobily uzavřené napořád. Nejmarkantnější je to asi v rue de Rivoli, ose vedoucí na pravém břehu rovnoběžně se Seinou od Bastille až po Concorde, kde stávaly celý den kolony aut, a kam teď motoristé vůbec nesmí. V ranní a večerní špičce si zde můžete připadat skoro jako na trase Tour de France.

Co doporučit, pokud se i letos do Paříže chystáte? Především zjistit si, co aktuálně platí při cestě tam i zpět, pokud jde o testy a vstupní formuláře. Doporučuji stránky Ministerstva vnitra, tam jsou vždy stoprocentně platné informace. Pro vstup do Francie jsou zase nejlepší stránky francouzské ambasády v Praze nebo české ambasády v Paříži. Na všech těchto stránkách je rubrika se všemi koronavirovými cestovními informacemi. Ty se mohou měnit tak často, že je nutné se ujistit opravdu i pár dnů před odjezdem, jaká je momentální situace. Proto sem ani nebudu psát současný stav, protože za týden může být všechno zase jinak.

Letecká doprava sice s velkými výkyvy a častým rušením spojů fungovala po celou dobu lockdownu, ale teprve až teď je spolehlivější. ČSA provozuje prozatím jednu linku denně tam i zpět, Air France dvě, začal už létat i Vueling a jezdit Flixbus.

V případě, že byste si v Paříži potřebovali před cestou nechat udělat test, ať už PCR nebo antigen, žádejte vždy ten s evropským certifikátem s QR kódem (je dvoujazyčný francouzsko-anglický a vypadá stejně jako ten český). Bohužel od 9. července musí cizinci za test platit (do té doby byl pro všechny zadarmo). Antigen vám udělají téměř v každé lékárně i bez objednání a cena se pohybuje kolem 25 euro. Na PCR test je nutné se předem objednat (ať už do laboratoře nebo do některé z lékáren) přes portál doctolib.fr a cena se pohybuje kolem 45 euro. Vstupní formulář při cestě do Francie vám dají vyplnit v letadle, při návratu do ČR musíte vyplnit on-line příjezdový formulář.

Pro návštěvu muzeí a výstav je nyní všude povinná rezervace. Bez ní vás v Louvru ani nepustí pod pyramidu a ve většině muzeí nemají ani otevřenou pokladnu. Je to trochu otrava, muset předem plánovat den a hodinu a vstupenku kupovat přes internet, ale vzhledem k nízké návštěvnosti se vám téměř vždy podaří udělat rezervaci i tentýž den nebo dokonce i těsně před návštěvou.

Doprava funguje jako vždycky. Ano, stejně jako vždycky je metro ve špičce tak narvané, že o nějakých odstupech si můžete nechat jen zdát. Raději jezděte jindy, nebo si pro jistotu najděte ubytování přímo v centru, kde nebudete muset moc jezdit MHD. Kavárny a restaurace jsou všechny otevřené a přeplněné, stejně jako obchody. Všude jsou k dispozici antibakteriální gely a lidé je opravdu dobrovolně používají. U každého vstupu do metra a dokonce i u každé autobusové zastávky jsou funkční a plné stojany, stejně jako u vstupu do obchodů. Před lepšími obchody stojí zaměstnanec, který vám přípravek rovnou nastříká na ruce. Roušky jsou povinné v uzavřených prostorách jako u nás (stačí ovšem jen chirurgické).

Netroufám si nikomu radit, jestli má letos do Paříže jet nebo cestu odložit na jindy, nicméně si myslím, že s respektem ke všem opatřením a opatrností se dá pobyt v Paříži užít stejně jako kdykoliv dřív.

Paříž pro pokročilé znovu ožívá

Už je to víc než dva roky, kdy se na původním blogu Paříž pro pokročilé objevil poslední článek. Nemám tušení, kolik původních čtenářů mi ještě zůstalo a koho může tento nový pohrobek zajímat, ale to všechno ukáže čas. Povzbudilo mě, že dokonce ještě po dvou letech nepřítomnosti mi letos v květnu několik věrných čtenářů připomnělo, že už je to dva roky a co s tím hodlám dělat. I proto jsem zpět.

Pauza byla původně způsobená problémy s platformou blog.cz, která před více než dvěma lety postupně tak zhoršovala svoji činnost a služby, až to před rokem zabalila úplně a všechny blogy, které na ní byly vytvořeny, smazala. Na poslední chvíli jsem loni v létě ještě využila nabídnuté skutečně cenné a nezištné pomoci Martina z blogu Veruce, který mi celý objemný blog stáhl a zálohoval. Vzepjala jsem se dokonce i ke koupi domény, ale to bylo také vše – od té doby blog čekal na své nové zveřejnění. Chuť a sílu se mu dál věnovat mi ubraly i dlouhé koronavirové měsíce a s tím spojená omezení cestování, kdy jsme si mohli o cestě do Paříže jen nechat zdát, nakonec jsem se však rozhodla, že pokračování bude. K tomu, abych k článkům z původního blogu přidávala další, mám pořád materiálu dost a chuť psát se mi také postupně vrátila.

Zatím jsem ovšem neměla čas na upravení starých článků. Mnoho informací už není aktuální, převodem blogu se někde rozhodilo nastavení textů a jinde zase zmizely fotografie, takže jsem dlouho váhala, co s tím. Nakonec jsem zvolila variantu, kdy budu opravy provádět postupně u již zveřejněného blogu, protože kdybych dál čekala, až dám celý blog do pořádku, nemuselo by to vyjít nakonec nikdy. Omlouvám se proto za částečný nepořádek v textech i fotkách, vím o tom a snažím se dělat, co mohu, bohužel v převedených textech se dají dělat opravy jen omezeně a zmizelé fotografie nejdou znovu vložit, přestože některé z nich mám ještě k dispozici. .

Vítám tedy vás, kdo jste mi zůstali z minulosti, i vás, kteří jste si na můj blog našli nově cestu. Snad i dnes, kdy se říká, že jsou blogy mrtvé a nikdo je už nečte, se vám tady bude líbit.

Paříž pro pokročilé knižně

Pro vás všechny, kteří chodíte na tyto stránky pravidelně, ale i pro ty, které sem přivede vyhledávač při přípravě cesty do Paříže, vydává nakladatelství Garamond moji knížku s titulkem, který kopíruje název tohoto blogu. V jeho duchu v ní najdete dvacet pět článků o některých méně známých pařížských památkách a zajímavostech, doplněných fotografiemi.
Knížka má téměř kapesní formát, aby se vešla při procházce Paříží do každé tašky nebo batohu a aby vás mohla při vašich procházkách městem provázet. Snad vám bude užitečná a bude se líbit.
 
 

Paříž pro pokročilé je možné koupit ve většině knihkupectví nebo přímo na stránkách nakladatelství Garamond.

Kdybyste měli zájem zúčastnit se křtu knížky, ráda vás uvítám ve čtvrtek 8. června v 18 hodin v kavárně Francouzského institutu ve Štěpánské 35, Praha 1. Křest bude uvádět Stéphane Poignant, autor roztomilé knížky Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk. Účast, prosím, potvrďte nakladatelství na adresu garamond@e-garamond.cz

Paříž v srpnu / Paris au mois d´août

V srpnu si Pařížané vybírají dovolenou, většinou téměř všichni najednou a tak, aby si z celkového počtu šesti týdnů dovolené vybrali naráz co nejvíc. Paříž se proto v srpnu vylidní. S překvapením proto můžete zjistit, že ulice, ještě včera přecpané auty, jsou napůl opuštěné a vypadají podobně, jako minulý týden jindy rušný boulevard Saint-Michel.

 

 

Mnohem méně lidí najdeme třeba i v rue Mouffetard, jindy přeplněné nakupujícími lidmi, nebo dokonce na place de la Concorde nebo na náměstí před Operou Garnier. Je mnohem snazší přejít silnici a najít místo k zaparkování.
 

Se začátkem srpna se rázem také zavře velký počet obchodů, kaváren a restaurací a mimo centrum města se vám proto lehce může přihodit to, co se stalo tentokrát mně – v odlehlé čtvrti v 16. obvodu jsem v poledne nenašla žádnou otevřenou restauraci, bistro nebo aspoň pekárnu, abych se mohla naobědvat. Dovolená je prostě svatá a obchodní duch jde stranou.

 

Ti Pařížané, kteří zůstávají ve městě, obsazují už od brzkého rána břehy Seiny, kde se každoročně koná Paris plage, při níž radnice z nábřeží vyžene dopravu, naveze tam tuny písku, rozmístí lehátka, slunečníky, pítka a desítky možností zábavy, a vytvoří iluzi pláže ve městě. Upřímně – nevím, jak moc bych musela upadnout na hlavu, aby mě někdo přinutil obléct si v centru města plavky a lehnout si na lehátko.

 

Další pláž tradičně vznikla také v centru před pařížskou radnicí. Jsou zde nainstalována lehátka a pítka a zřízena různá bez přestání využívaná hřiště i kurty na plážový volejbal (pravda, trochu jsem si připadala jako úchyl, když jsem ty polonahé svalnatce fotila, ale co bych neudělala pro blog). Najdete tady taky mlžnou bránu, pod kterou se můžete ve vedrech osvěžit.

Jen o trochu lepší se mi zdá nápad Paris plage kolem Bassin de la Villette, ohromné vodní nádrže na východě v 19. obvodu, kde i v jiné roční době kotví čluny a iluzi prázdninového městečka doplňují dětská i pétangová hřiště, kavárny se zahrádkami a stinná promenáda na obou březích nádrže.

Zatímco si Pařížané užívají dovolenou mimo město, na jejich místo přijedou tisíce turistů. Přestože je Paříž nejkrásnější na jaře nebo na podzim, nejvíce je navštěvovaná právě v srpnu. Letos je naštěstí počasí milosrdné – na rozdíl od našich tropů je teď v Paříži příjemně, teploty kolem 27 stupňů a v neděli ráno mě dokonce probudilo šumění deště. I přesto bylo minulý týden několik dnů tak teplo, že jsem při svých procházkách Paříží vešla do každého supermarketu, na který jsem narazila, a dlouze jsem tam bloumala kolem chladicích pultů a prohlížela si mraženou zeleninu, jen abych se z toho vedra trochu vzpamatovala.


Nejen Champ de Mars pod Eiffelovkou, ale všechna turistická místa jsou přecpaná

Název tohoto příspěvku je tak trochu inspirovaný starou knížkou, kterou jsem jednou koupila za pár korun při každoročním výprodeji nepotřebných knih francouzské knihovny ve Štěpánské. Ta kniha se jmenuje právě Paris au mois d´août (myslím, že do češtiny nebyla přeložená) a je to takové lehké letní čtení o tom, jak se obyčejný pařížský čtyřicátník, prodavač z obchodního domu La Samaritaine, seznámí s krásnou mladou Angličankou, která se v Paříži pokouší o kariéru modelky, a které namluví, že je malíř. Románek, který mezi nimi vznikne, je ohraničený přesně srpnem – dobou, kdy je Henriho manželka s dětmi na prázdninách u moře.

 
Dílko by asi zapadlo, kdyby podle něj někdy v 60. letech nebyl natočený film, v němž hrál hlavní roli Charles Aznavour. Bohužel žádný úryvek filmu není nikde k dohledání, tak aspoň ústřední píseň.

 

A co vy, chystáte se do Paříže také v srpnu?

21. obvod

Říkáte, co je to za nesmysl, že každý ví, že Paříž má jen 20. obvodů? To samozřejmě má, ale neznámý street artista (on tedy určitě neznámý není, jen jsem o něm nikde nenašla žádnou informaci) vytvořil i ten 21. V uličkách kolem Rue du Faubourg Saint-Antoine jsem na zdi našla tyto tabulky s názvy fiktivních ulic.
Hned ta první přinutí nezasvěcené k tomu, aby kroutili hlavou. Ten trochu zasvěcenější má před sebou teď složitý úkol vysvětlit, proč zrovna pozpátku zrcadlově obrácené písmo. Je to narážka na jeden ze slangových způsobů pařížského dialektu, takzvaný „verlan“, kterým mluví hlavně mladí lidé, většinou z určité sociální vrstvy, pocházející z chudších předměstí, kteří ve dvou a víceslabičných slovech přehazují slabiky a jednoslabičná slova rovnou čtou obráceně. Tento způsob mluvy údajně pochází z dávných dob, tvrdí se, že například filozof Voltaire si zvolil svůj pseudonym podle jména své obce Airvault, že se tento argot objevuje i ve Villonově Malém testamentu, nebo že už v díle o Tristanovi a Isoldě z 12. století je podle stejného principu vytvořená Tristanova přezdívka Tantris.
Verlan se rozšířil hlavně v 90. letech minulého století, především díky některým zpěvákům, kteří ho začali používat ve svých textech. Některé výrazy jsou dnes už běžnou součástí hovoru – můžete tak slyšet slova jako „tromé“ místo „métro“ , „meuf“ místo „femme“ (žena), „ouf“ místo „fou“ (blázen) nebo třeba „laisse béton“ místo „laisse tomber“ (něco jako vykašli se na to). Koneckonců i samotný výraz „verlan“ je obrácenou fonetickou verzí slova „l´envers“, nebo-li „obráceně“. (Ponechávám stranou fakt, že na té zdi je slovo „verlan“ foneticky zkomoleno a vytváří další slovní hříčku).

I další tabulky si hrají s jazykem, například dole je foneticky přepsáno „I love street“.
(Mimochodem, omlouvám se za kvalitu obou fotek, přesně tady mi došla baterka ve foťáku a už jsem to fotila jen mobilem).

Věřím tomu, že se v ulicích Paříže dají najít ještě další zajímavé tabulky s podobnými bláznivými nápisy. Pokud byste na ně narazili, budu ráda, když se o ně podělíte 🙂

Čtvrť Sainte-Marguerite, Rue de Candie