V srpnu si Pařížané vybírají dovolenou, většinou téměř všichni najednou a tak, aby si z celkového počtu šesti týdnů dovolené vybrali naráz co nejvíc. Paříž se proto v srpnu vylidní. S překvapením proto můžete zjistit, že ulice, ještě včera přecpané auty, jsou napůl opuštěné a vypadají podobně, jako minulý týden jindy rušný boulevard Saint-Michel.

 

 

Mnohem méně lidí najdeme třeba i v rue Mouffetard, jindy přeplněné nakupujícími lidmi, nebo dokonce na place de la Concorde nebo na náměstí před Operou Garnier. Je mnohem snazší přejít silnici a najít místo k zaparkování.

 

Se začátkem srpna se rázem také zavře velký počet obchodů, kaváren a restaurací a mimo centrum města se vám proto lehce může přihodit to, co se stalo tentokrát mně – v odlehlé čtvrti v 16. obvodu jsem v poledne nenašla žádnou otevřenou restauraci, bistro nebo aspoň pekárnu, abych se mohla naobědvat. Dovolená je prostě svatá a obchodní duch jde stranou.

 

Ti Pařížané, kteří zůstávají ve městě, obsazují už od brzkého rána břehy Seiny, kde se každoročně koná Paris plage, při níž radnice z nábřeží vyžene dopravu, naveze tam tuny písku, rozmístí lehátka, slunečníky, pítka a desítky možností zábavy, a vytvoří iluzi pláže ve městě. Upřímně – nevím, jak moc bych musela upadnout na hlavu, aby mě někdo přinutil obléct si v centru města plavky a lehnout si na lehátko.

 

Další pláž tradičně vznikla také v centru před pařížskou radnicí. Jsou zde nainstalována lehátka a pítka a zřízena různá bez přestání využívaná hřiště i kurty na plážový volejbal (pravda, trochu jsem si připadala jako úchyl, když jsem ty polonahé svalnatce fotila, ale co bych neudělala pro blog). Najdete tady taky mlžnou bránu, pod kterou se můžete ve vedrech osvěžit.

Jen o trochu lepší se mi zdá nápad Paris plage kolem Bassin de la Villette, ohromné vodní nádrže na východě v 19. obvodu, kde i v jiné roční době kotví čluny a iluzi prázdninového městečka doplňují dětská i pétangová hřiště, kavárny se zahrádkami a stinná promenáda na obou březích nádrže.

Zatímco si Pařížané užívají dovolenou mimo město, na jejich místo přijedou tisíce turistů. Přestože je Paříž nejkrásnější na jaře nebo na podzim, nejvíce je navštěvovaná právě v srpnu. Letos je naštěstí počasí milosrdné – na rozdíl od našich tropů je teď v Paříži příjemně, teploty kolem 27 stupňů a v neděli ráno mě dokonce probudilo šumění deště. I přesto bylo minulý týden několik dnů tak teplo, že jsem při svých procházkách Paříží vešla do každého supermarketu, na který jsem narazila, a dlouze jsem tam bloumala kolem chladicích pultů a prohlížela si mraženou zeleninu, jen abych se z toho vedra trochu vzpamatovala.

Nejen Champ de Mars pod Eiffelovkou, ale všechna turistická místa jsou přecpaná

Název tohoto příspěvku je tak trochu inspirovaný starou knížkou, kterou jsem jednou koupila za pár korun při každoročním výprodeji nepotřebných knih francouzské knihovny ve Štěpánské. Ta kniha se jmenuje právě Paris au mois d´août (myslím, že do češtiny nebyla přeložená) a je to takové lehké letní čtení o tom, jak se obyčejný pařížský čtyřicátník, prodavač z obchodního domu La Samaritaine, seznámí s krásnou mladou Angličankou, která se v Paříži pokouší o kariéru modelky, a které namluví, že je malíř. Románek, který mezi nimi vznikne, je ohraničený přesně srpnem – dobou, kdy je Henriho manželka s dětmi na prázdninách u moře.

 

Dílko by asi zapadlo, kdyby podle něj někdy v 60. letech nebyl natočený film, v němž hrál hlavní roli Charles Aznavour. Bohužel žádný úryvek filmu není nikde k dohledání, tak aspoň ústřední píseň.

 

Říkáte, co je to za nesmysl, že každý ví, že Paříž má jen 20. obvodů? To samozřejmě má, ale neznámý street artista (on tedy určitě neznámý není, jen jsem o něm nikde nenašla žádnou informaci) vytvořil i ten 21. V uličkách kolem Rue du Faubourg Saint-Antoine jsem na zdi našla tyto tabulky s názvy fiktivních ulic.

I další tabulky si hrají s jazykem, například dole je foneticky přepsáno „I love street“.

(Mimochodem, omlouvám se za kvalitu obou fotek, přesně tady mi došla baterka ve foťáku a už jsem to fotila jen mobilem).

Věřím tomu, že se v ulicích Paříže dají najít ještě další zajímavé tabulky s podobnými bláznivými nápisy. Pokud byste na ně narazili, budu ráda, když se o ně podělíte 🙂

Čtvrť Sainte-Marguerite, Rue de Candie

Zelené litinové pítko je jedním ze symbolů Paříže. Určitě jste si jich při svých procházkách po městě všimli a pravděpodobně jste také využili možnosti napít se z nich. Kde se ale tyto fontánky vzaly?

O jejich vznik a rozmístění v Paříži se postaral v 70. letech 19. století anglický sběratel umění a filantrop Sir Richard Wallace, který prosazoval myšlenku, že i chudí lidé mají právo na čistou pitnou vodu. Původní Wallacův návrh fontánky přepracoval sochař Charles-August Lebourg, který z nich vytvořil skutečné umělecké dílo. Walace jich nechal vyrobit několik desítek a ve spolupráci s pařížskou radnicí je rozmístil po městě, většinou na nárožích ulic, náměstích a v parcích, aby k nim byl dobrý přístup a aby byly viditelné z dálky.
Dnes jich ve městě zůstalo zachováno padesát šest. Téměř všechny mají původní tmavě zelenou barvu, v poslední době byly však některé přebarveny, takže při troše štěstí můžete narazit i na fontánu červenou, růžovou nebo žlutou.

 

.

 

 

Kromě modelu se čtyřmi karyatidami byl vytvořen i model se čtyřmi sloupky, dále malé sloupkové pítko (to můžeme občas ještě vidět v parcích) a dokonce i nástěnné pítko, které údajně dnes zůstalo zachováno jen jedno jediné.

 

 

 

 

 

Pítka byla ve své době součástí městského mobiliáře, vytvořeného ve stejném stylu, k němuž patří další vybavení jako kiosky, reklamní sloupy, informační panely a podobně. Ty se v této secesní podboě vyrábějí dodnes a dodnes je ve městě můžeme vidět.