Momentální nápad mě jednou přiměl vystoupit na poslední chvíli z vlaku, kterým jsem mířila někam úplně jinam, a na tři hodiny se zdržet v Garches na jižním předměstí Paříže, lépe řečeno na poloviční cestě mezi Paříží a Versailles. Plánovala jsem to už poměrně dlouho kvůli jednomu jedinému baráku, který tady stojí. Je to Villa Stein, jejímž autorem není nikdo jiný, než Le Corbusier. Na přednáškách z historie moderní architektury nás totiž učili, že právě tato vila je společně s Villou Savoye v Poissy tím nejvýznamnějším, co tento švýcarsko-francouzský architekt v okolí Paříže zanechal.

Villu Stein navrhl Le Corbusier pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie. Vila svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.

V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit. Přesto jsem doufala, že se mi to nějakým způsobem přece jen podaří. Bohužel jsem si vybrala špatnou chvíli a blíž než na kraj příjezdové cesty (vila nemá plot ani bránu, jen prostě leží daleko od silnice) jsem se nedostala, pak už mě hnali pryč a nenechali si to vysvětlit.

Zbývající čas, než mi zase pojede navazující vlak, jsem využila k prohlídce městečka, které je kouzelně upravené, čisté a zřejmě i bohaté. Jeho centrem je náměstí kolem kostela svatého Ludvíka, založeného v druhé polovině 13. století. Městečko má spoustu zajímavé architektury. Kromě místní radnice, sídlící v zámečku z doby Napoleona III., jsou to především soukromé vily z 19. století s cihlovými nebo keramickými fasádami, vyřezávanými vraty, hrázděním a dalšími dřevěnými prvky na fasádě, kulatými věžičkami a tepanými balkóny. Nechybí ale ani několik funkcionalistických vil.

Městečko leží na kopci nad rozlehlým historickým parkem Saint-Cloud, který je odtud z vyvýšených míst dobře vidět. Může být také cílem zajímavé procházky – stačí dojet vlakem L z Gare Saint-Lazare do stanice Garches-Marnes La Coquette, přejít trať a dálnici a jste v parku. Když se budete držet směrem doleva, dostanete se až do míst bývalého zámku Saint-Cloud a poté dojdete až k metru – můžete si vybrat buď linku 10 Boulogne Saint Cloud nebo linku 9 Pont de Sévres. Tu doporučuji spíš, kromě toho, že uvidíte i manufakturu v Sevres (s muzeem porcelánu), tak je tam na rozdíl od druhé možnosti jednodušší přístup na most přes Seinu.

Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet

Když jsem vycházela z Muzea panství Marly-le-Roi, které jsme tady viděli minule, zeptala jsem se jedné z kustodek, jak daleko odtud leží akvadukt. Vyděšeně se na mě podívala a řekla: „To já nevím, to už není v Marly, ale v Louveciennes“. Vtipné je, že ta vzdálenost je přesně 210 metrů a je to hned za kruhovým objezdem u hlavní brány do zámeckého parku, jehož prostředkem prochází hranice mezi oběma obcemi. Nechce se mi věřit, že by to ta slečna nevěděla a nikdy neviděla.

Akvadukt byl postaven v 17. století za vlády Ludvíka XIV. jako součástí hydraulického systému určeného k zásobování vody do zahrad ve Versailles a v zámku Marly. Voda k němu byly přiváděna svahem ze Seiny, kde ji čerpal monumentální stroj Machine de Marly za pomoci systému čtrnácti vodních kol.

Stavbu akvaduktu řídil Jules Hardouin-Mansard, který byl architektem samotného zámku v Marly. Akvadukt se skládá ze třiceti šesti oblouků, je dlouhý 643 metrů a jeho šířka kolísá od dvou do čtyř a půl metru. Výška je různá podle zvlnění terénu a to od deseti do dvaceti metrů.

Po celé jeho délce vede cesta, kterou se můžeme dostat od východní věže k západní. Obě věže sloužily k přečerpávání přivedené vody. Pod spodní částí akvaduktu poblíž východní věže je pod jeho oblouky vměstnán místní hřbitov.

Od akvaduktu se po rue Général Leclerc dostaneme do centra staré části Louveciennes s radnicí, kostelem a náměstíčkem se starými obchody. I tady, stejně jako v Marly-le-Roi, je všechno jako z cukru, krásně upravené, čisté a uklizené.

Kousek od náměstí leží jeden z bývalých louvecienneských zámků. Dnes je rozdělen na byty a je soukromý. Není to však jediný zámek v tomto městě – kolem dalších ještě půjdeme později, až začneme sestupovat k Seině.

Jeden z několika místních zámků však neuvidíme. Stojí u vodního rezervoáru poblíž zámeckého parku a je to spíš kuriozita, o které se píše jako o nejdražším domě na světě. Není historický, nechal si ho nově postavit uprostřed starého parku franko-libanonský obchodník, který se inspiroval zámkem ve Versailles, se vší okázalou nádherou, zlatem a mramorem. Dnes je tento novodobý zámek údajně v saudskoarabských rukou – nedá se k němu sice ani přiblížit, ale prohlédnout si ho můžete TADY.

Ve své severovýchodní části je Louveciennes rozděleno železniční tratí, za kterou se dostaneme podchodem po rue de la Paix a rue des Voisins a poté vystoupáme o něco výše na křižovatku s rue de la Machine. Po levé straně leží další místní zámek, Château de Voisins. Pochází z let 1650 až 1675, ale jeho dnešní podoba je ze začátku 19. století. Ani ten není běžně přístupný, pod názvem Campus slouží bance BNP Parisbas, která ho používá jako svoje vzdělávací centrum a současně ho pronajímá pro různé společenské události. Jeho součástí je i zámeček Bellevue, který leží na konci parku až na okraji svahu nad Seinou.

Nás bude ovšem nejvíc zajímat velký zámek, který leží po pravé straně hned na rohu rue de la Machine. Patřil slavné Madame du Barry, poslední favoritce Ludvíka XV., která po Francouzské revoluci neunikla pomstě revolucionářů a v roce 1793 skončila pod gilotinou.

Když Ludvík XIV. budoval svoji Machine de Marly, nechal současně postavit na vrcholku kopce, ke kterému vedlo vodní potrubí, velký dům, kterému se začalo přezdívat Pavillon des Eaux, protože sloužil k ubytování jednoho z tvůrců projektu čerpacího zařízení Arnolda de Ville. Ten zde žil až do své smrti v roce 1722.

Ve stejném roce se ve Francii vlády ujímá Ludvík XV., proslulý – kromě jiného – také velkým počtem milenek. Té poslední, o více než třicet let mladší Jeanne Bécu, známé jako komtesa du Barry, daroval v roce 1769 opuštěný dům v Louveciennes. Komtese se však dům zdál málo reprezentativní, proto ho nechala rozšířil a znovu dekorovat královským architektem Ange-Jacquesem Gabrielem, který zde vybudoval nové křídlo a z domu vytvořil zámek v královském stylu. Madame du Barry však toužila i po výhledu do údolí na Seinu, nechala proto o něco později postavit na hraně svahu i hudební pavilon.

Komtesa byla pro svůj nízký původ i status královské milenky u dvora nenáviděná, takže už den po smrti Ludvíka XV. 10. května 1774 ji nový král Ludvík XVI. vyhnal z Versailles do exilu v Louveciennes. Zde žila až do svého zatčení v září 1793, kdy byla pro podezření z krádeže šperků a také a hlavně kvůli svým cestám do Anglie a nařčení ze spolupráce s kontrarevolucí zatčena a uvězněna. Do Louveciennes se už nikdy nevrátila. O dva měsíce později skončila pod gilotinou na dnešní place de la Concorde.

Zámek je dnes v soukromých rukou. Jeho majitelé výjimečně otvírají pro veřejnost zahrady a ještě mnohem výjimečněji i zámek. Loni se prohlídky konaly jeden jediný den v roce, na letošní rok jsem zatím žádnou možnost rezervace nenašla. Zámek proto můžeme vidět jen z ulice a to dost špatně.

Zeď zámku a zámeckého parku vede po celé délce rue de la Machine. Název ulice připomíná Machine de Marly – k té se tady totiž už čím dál víc blížíme. Ulice je lemovaná po obou stranách stromořadím a vypadá i dnes úplně stejně jako na obrazu Alfreda Sisleyho z roku 1873, jehož kopie je tady na informační tabuli vystavena.

Na konci ulice, kde se rovina láme do svahu nad Seinou, silnice končí a cesta dál pokračuje prudce se svažujícím dlážděným chodníkem. Někde po pravé straně za vysokou zdí stojí hudební pavilon Madame du Barry, ale zvenčí není přes stromy nic vidět.

Přiznám se, že ten sestup po svahu dolů vypadal v opuštěném večeru dost strašidelně a chvíli jsem váhala, jestli to nemám vzdát, zvlášť když jsem v dálce viděla podivné zříceniny a z levé strany se mezi keři neslo tlumené hučení vodního potrubí, které tady vede těsně vedle vydlážděné stezky. Nakonec jsem to riskla a nebylo to tak vůbec strašné, jak to shora vypadalo.

I tady, uprostřed zarostlého svahu, najdeme důkaz, že Alfred Sisley maloval i na tomto místě, které podle jeho svědectví tehdy zdaleka nevypadalo tak neutěšeně. Nevím sice, jestli je tato zřícenina pozůstatkem domu, který na svém obrazu zachytil, ale podle umístění bych tomu věřila.

Sestup svahem, zakončený schodištěm, nás nakonec přivede až na nábřeží řeky do míst, kde stávala Machine de Marly. Celou dobu chůze s kopce jsme po pravé straně měli les, který dříve patřil k zámku Madame du Barry. Její pozemky končily až dole u řeky a byly uzavřeny branou, která stále stojí na svém místě, i když dnes vede k bytovému komplexu, který za ní těsně pod kopcem vyrostl. Někde uprostřed kopce jsme také z Louveciennes přešli do Bougivalu.

Hned vedle stojí starý dům z 19. století s pamětní deskou – připomíná, že právě tady, v domě svého bratra, žila a v roce 1956 zemřela Jeanne Bourgeois, která pod jménem Mistinguett patřila k hvězdám revue v Moulin Rouge a v Casino de Paris a před 2. světovou válkou byla ve Francii jednou z nejslavnějších zpěvaček.

Přímo naproti teče Seina a už z dálky vidíme pozůstatek Machine de Marly. I tady na nábřeží stojí informační tabule s obrazy malířů, kteří zde malovali – nechybí samozřejmě Alfred Sisley, ale také Maurice de Vlaminck, který žil v nedalekém Malmaison.

Z nábřeží se dá přes most přejít na ostrov Ile de la Loge, který tak trochu připomíná Císařskou louku v Praze – jdete po břehu ostrova těsně podél řeky a po straně míjíte loděnice, různá hřiště, včetně fotbalového, paintballového nebo tenisových kurtů. Z ostrova nevede most na druhý břeh řeky a musíte se pak vrátit zpět na nábřeží, odkud jste vyšli. Tam ještě stojí za návštěvu typická francouzská restaurace Le Coq de Bougival s krásným interiérem, která svým zařízením připomíná doby, kdy sem, do Bougivalu, jezdívali malovat impresionisté.

A ještě plánek dnešní trasy:

Městečko Marly-le-Roi, ležící na kopci mezi meandrem Seiny a zámkem ve Versailles, je výchozím bodem procházky, během které uvidíme kousek historie královské rodiny v období po roce 1682, kdy Ludvík XIV. přestěhoval královský dvůr z Louvru do Versailles. Členové královské rodiny a významné šlechtické rody a ostatní dvořané tehdy zaplavili okolní krajinu a začali zde skupovat a přestavovat zámky, statky i celá města a budovat svoje sídla tak, aby posílili svoji prestiž blízkostí královského zámku. Sám Ludvík XIV. si v okolí Versailles nechal postavit několik dalších loveckých zámečků, letních sídel a zámků pro kratochvíli. Jedním z nich bylo i panství v Marly, po jehož stopách se dnes vydáme.

Městečko Marly původně patřilo šlechtickému rodu Montmorency, od kterého ho Ludvík XIV. odkoupil v roce 1676, aby si zde nechal postavil malý lovecký zámek, kam by se z Versailles mohl uchylovat za zábavou a odpočinkem. Stavbou byl pověřen slavný a osvědčený architekt Jules Hardouin-Mansart. Zámek byl obklopen parkem a rozlehlou zahradou s mnoha vodními plochami a vodotrysky, kterou navrhl další slavný Ludvíkův architekt André Le-Nôtre.

Do půdorysu nevelké budovy se vešla jen čtyři apartmá, soustředěná kolem centrálního kruhového sálu. Jedno z apartmá patřilo králi, druhé jeho milence (a po smrti královny i tajné manželce) Madame de Maintenon, třetí královu bratru Philippovi Orleánskému a čtvrté Philippově manželce. Hostům pak bylo vyhrazeno dvanáct malých pavilonů, které lemovaly centrální vodní plochu. Vzhledem k tomu, že byl zámek oproti Versailles mnohem menší, platilo pravidlo, že na něm nesmí být více než sto hostů najednou. Mezi členy královského dvora proto vládla nesmírná rivalita a současně doprošování se o to, kdo z nich bude ten šťastný a bude moci Ludvíka doprovázet na tak prestižní místo.

Jako mnoho dalších královských sídel, i Marly bylo ihned po Francouzské revoluci v roce 1789 vypleněno a částečně pobořeno. Už nikdy se z toho nevzpamatovalo a po chabých pokusech na začátku 19. století o záchranu novým majitelem, který si zde zřídil přádelnu, která následně zkrachovala, byl zámek v roce 1811 zbořen a materiál rozprodán.

Od roku 1936 začala obnova parku, který byl více než sto let opuštěn. Z bývalého zámku se podařilo zachránit několik fragmentů architektury, dvě tři původní vedlejší budovy a především bohatou sochařskou výzdobu, jejíž originály, alespoň ty, které nebyly zničeny, byly po Francouzské revoluci odvezeny do Paříže, v čele s dvojicí koní z carrarského mramoru, kterou vytvořil sochař Guillaume Coustou a která zdobila spodní část parku v místech, kde bylo napajedlo pro koně. Tyto sochy koní byly v Paříži nejdříve umístěny na place de la Concorde a dnes jsou v Louvru.

Na konci roku 2003 bylo celé panství zapsáno jako historická památka. Do června 2009 bylo spravováno prezidentskou kanceláří, přičemž jedna z původních zachovalých budov v parku sloužila jako letní sídlo prezidenta republiky. Dnes panství spadá pod versailleský zámek.

Zatímco ze zámku nezbylo téměř nic, městečko si svoji krásu uchovalo, jak můžeme vidět poté, co vystoupíme z vlaku na malém roztomilém nádraží. Alejí se vydáme nahoru do kopce a už cestou můžeme obdivovat staré vily podél silnice i v bočních uličkách. Rue Alexandre Dumas nás přivede až do historického jádra, těsně pod kostel Saint-Vigor, kde se kříží s Grande rue, hlavní ulicí starého města. Trochu to tam připomíná Provence, trochu líné lázeňské městečko v Normandii a určitě se vám tam bude líbit.

Za jedněmi do široka otevřenými vraty v Grande rue najdeme malý parčík, pojmenovaný po Aristidu Maillolovi. Slavný sochař, který má sice své muzeum v Paříži, ale dlouhá léta žil a pracoval v Marly, má však s tímto parčíkem společné jen jméno – jeho bývalý dům a ateliér se nachází na opačném konci města, v sousedství staré městské prádelny. V jeho domě dnes žije čtyřiadevadesátiletý Hugues Aufray, jeden z nejslavnějších francouzských zpěváků minulé generace, jehož nejznámější píseň budou všichni pamětníci znát (a možná ho těsně před revolucí i viděli zpívat v Lucerně).

V nejvyšším bodě městečka stojí kostel Saint-Vigor a Saint-Etienne. Nechal ho postavit Ludvík XIV. v roce 1688 na místě původního kostelíku z 11. století. Architekt Hardouin-Mansart se při jeho návrhu inspiroval svým předchozím dílem, kostelem Panny Marie ve Versailles.

Nedaleko kostela se pak nachází jeden z bočních vchodů do zámeckého parku. Podoba parku pochází z rekonstrukce a revitalizace celého areálu v 80. letech minulého století.

Cesta parkem nás povede kolem domu, kterému se říká Pavillon de Marly a který pochází z konce 18. století. V roce 1879 se stal letním sídlem tehdejšího prezidenta republiky Mac Mahona, který sem prý často jezdil, stejně jako následující prezidenti, včetně generála de Gaulla ve 40. letech minulého století. Dům se dá údajně navštívit, ale při mé návštěvě byl zavřený, tak snad budete mít víc štěstí.

Po chvilce chůze se pak dostaneme přímo doprostřed parku, do míst, kde stával zámek. Celá plocha je osázena kopiemi soch, které v parku a v jeho vodních nádržích stávaly. Obrysy bývalého zámku jsou na zemi vyznačené zvýšenými obrubníky.

Na opěrné zdi, která celý prostor kolem bývalého zámku ukončuje západním směrem, jsou vystaveny kopie historických plánů zámeckého areálu. Vede odtud široká cesta, která bývala hlavním přístupem do zámku, kterým přijížděly kočáry. Zámek stojí pod svahem, proto je cesta zahloubená a poměrně prudce se svažuje. Stoupání nás přivede k hlavní bráně parku, přímo do prostoru, kde bývalo seřadiště královského vojska.

Ještě než celý areál opustíme, zastavíme se těsně před branou u nízkého domku s trojúhelníkovým štítem. Ten dříve sloužil pro potřeby akvaduktu, který sem přiváděl vodu z údolí za pomoci Machine de Marly, o které jsem psala minule. Právě tady, kousek od brány zámku, akvadukt končil. O něco výš nad branou ležely tři vodní rezervoáry, do kterých byla přiváděna voda z akvaduktu. Jeden z nich byste našli dodnes v areálu parku sotva pár minut chůze z tohoto místa, druhý je pak naproti za silnicí (dostat se až k nim ale nedá, jsou funkční a proto dobře chráněné). Třetí nádrž ležela trochu stranou směrem k Versailles, poblíž vojenské pevnosti z konce 19. století s děsivým názvem Pekelná díra, a dnes je zasypaná.

V domku dnes sídlí Musée du Domaine de Marly-le-Roi, ve kterém jsou vystaveny sbírky, týkající se historie bývalého panství Marly. Muzeum bylo na tomto místě otevřeno v roce 1982, ale základy sbírek existují už od roku 1930, kdy byla založena archeologická, historická a umělecká společnost Le vieux Marly, která začala shromažďovat předměty, připomínající slavnou historii města. Od roku 1934 je vystavovala na různých místech, až nakonec díky spojení s vedlejším městem Louveciennes a za podpory radnic obou měst získalo muzeum tuto stavbu.

Exponáty muzea by se daly rozdělit zhruba do tří skupin. Jednak je to vše, co se týká panství Marly, to znamená spousta zobrazení a maket zámku a parku z různých časových období, několik pozůstatků fasády a dalších stavebních prvků, zachráněných ze zbořeniště, a pár předmětů, které prokazatelně pocházejí ze zámku. Do druhé skupiny patří exponáty, které připomínají královskou rodinu, především období Ludvíka XIV. Najdeme tady nejen portréty členů královské rodiny, ale také dokumenty, předměty a další důkazy o tom, jak tehdy vypadal život u dvora.

Třetí část prezentuje Machine de Marly a její vznik a fungování – několik velkých maket a modelů samotného stroje, některé součásti původního vodního potrubí a spoustu vyobrazení samotného stroje, celého průběhu vodovodu, plánky, mapy a kresby.

Kdybyste se mě zeptali, jestli stojí za to utratit těch pár euro vstupného, tak za mě ano – muzeum je hezky vybavené a pro milovníky historie zajímavé. Je otevřeno od středy do neděle od 14 do 18 hod.

Památky na královskou rodinu jsou umístěny v podzemních sálech. Dominuje jim portrét Ludvíka XIV. od Hyacinta Rigauda z roku 1730, kolem kterého jsou rozmístěny portréty dalších členů rodiny. V ostatních místnostech pak najdeme různé kusy nábytku, nádobí, zbraně a další předměty z doby Ludvíka XIV., které však většinou pocházejí z jiných sídel krále a členů jeho rodiny.

Za branou zámku, tzv. Grille Royale, končí město Marly-le-Roi a začíná Louveciennes. Tam budeme pokračovat dál, ale protože je to ještě dlouhá cesta, tak až příště.

A nakonec plánek s vyznačením dnešní trasy:

Jak se tam dostat: vlakem L z Gare Saint-Lazare (nebo také z La Défense) do Marly-le-Roi

Kromě Paříže mě nesmírně baví i její okolí a všechna ta malebná městečka s kostely a katedrálami, zámky a historickými centry. Nejraději jezdím směrem na západ, kde se Seina kroutí mezi kopci a kde krajina mezi Malmaison a Saint-Germain-en-Laye a poté k jihu až do Versailles pamatuje nejen dobu Ludvíka XIV., který ze sídla ve Versailles vyjížděl do svých okolních letohrádků a loveckých zámečků, ale také dobu impresionistů, kteří zdejší krajinu mnohokrát zvěčnili na svých obrazech.

Dnes bych tady chtěla ukázat jednu z částí této oblasti, která je mou srdeční záležitostí. Mám zde popis trasy na polodenní, ale raději celodenní výlet, pokud to nechcete brát úprkem, jenže nejdřív musím začít od konce – u místa, kde tato procházka skončí a kterému se říká Machine de Marly. Narazili byste na něj snadno, pokud byste jeli po silnici z Paříže směrem k Saint-Germain-en-Laye. Silnice zde vede přes obec Bougival těsně vedle Seiny, nad kterou se tyčí kopec, na jehož vrcholku leží městečka Louveciennes a Marly-le-Roi. Ze silnice je vidět podivná okrouhlá stavba, stojící uprostřed řeky, která sice vypadá jako zapomenutý pilíř mostu, jenže jsou v ní okna a je zastřešená. Jde o jeden z posledních pozůstatků složitého čerpacího zařízení, vybudovaného v 17. století, jehož úkolem bylo vést vodu ze Seiny nahoru na kopec k zámku Marly a poté dál až do Versailles.

Zařízení bylo postaveno na přání Ludvíka XIV., který po přestěhování dvora do Versailles začal budovat a zvelebovat zahrady s fontánami a vodními nádržemi. Brzy však zjistil, že pro svoje plány nemá dost vody. Na radu svého ministra Colberta proto pozval v roce 1678 belgické odborníky Arnolda de Ville a Rennequina Sualema, kteří navrhli obrovskou čerpací stanici na nábřeží v Bougival, ležícího deset kilometrů severně od Versailles. Vymysleli, že se bude voda ze Seiny přivádět za pomoci čerpadel po strmém svahu nahoru k akvaduktu, vybudovanému na kopci u Louveciennes. Pak měla procházet přes několik rezervoárů, odkud měla být rozváděna do fontán a napajedel ve Versailles, ale také v Ludvíkově letním zámečku v Marly.

Po třech letech příprav byla v roce 1681 zahájena na břehu Seiny stavba gigantického čerpacího zařízení, která si vyžádala obrovskou částku, která by se dnes v přepočtu na eura dala vyčíslit na dvacet pět milionů. Řeka byla přitom rozdělena do dvou ramen: jedno z nich sloužilo pro vodní dopravu, zatímco to druhé zásobovalo čerpací stroj, složený ze čtrnácti vodních kol, každé o průměru deset metrů, která hnala vodu přes dvě stě padesát sacích a tlakových čerpadel sestavou potrubí nahoru do kopce s převýšením sto šedesát metrů, kde procházela dvěma čerpacími stanicemi, umístěnými na začátku a na konci akvaduktu v Louveciennes. Následně byla svedena do tří ohromných nádrží, odkud ji síť potrubí rozváděla na místa určení.

Brzy se však ukázalo, že je provoz stroje příliš nákladný a málo výkonný a že vyžaduje neustálou údržbu. Problém tvořil také nadměrný hluk, k velké nelibosti sousedů, kteří si prý u dvora často stěžovali na „pekelný rámus“. Ludvík XIV. se proto brzy začal zabývat myšlenkou na jiné řešení zásobování zámku vodou, a to svedením toku řeky Eure.

Stroj byl následně v roce 1817 zastaven a postupně nahrazován řadou dalších modernějších řešení, včetně artézské studně, parního nebo hydraulického stroje a poté stavby malé elektrárny. Definitivně byl odstraněn v roce 1968 při přestavbě tohoto ramene Seiny. Neznamená to však, že bylo zničeno úplně celé zařízení. Přečerpávací stanice pod kopcem, potrubí a rezervoáry jsou v provozu dodnes. Čerpají z řeky kolem pěti a půl tisíce kubíků vody za hodinu a zásobují více než dvacet obcí v celém okolí. Kromě toho zůstalo zachováno několik dalších pozůstatků, které jsou dnes už historickými památkami.

Co nám tedy dnes z tohoto megalomanského projektu zbylo? Kromě pamětní cedule na břehu řeky a několika tabulek s reprodukcemi obrazů Alfreda Sisleyho, který stroj zobrazil na konci 19. století, toho moc není. Domeček, který vidíme stát v korytě Seiny, a dvě budovy za ním na protějším břehu nejsou překvapivě pozůstatkem původního stroje, ale náhradního řešení pomocí parních čerpadel, které vymyslel inženýr Dufrayer v roce 1859. Ostatní budovy byly strženy v roce 1963.

U silnice pod kopcem stojí malý domeček z dvacátých let 19. století, který na první pohled vypadá spíš jako kaple. Je to však budova, ve které byl v 19. století umístěný parní stroj. Dnes slouží pro obsluhu zařízení a jako přečerpávací stanice a právě za ním začíná potrubí, které vede vodu vzhůru do kopce.

Mohutná kamenná základna, na kterém stávala kola původních čerpadel, zůstala u břehu řeky i nadále. Dnes zde tvoří malý bastion, na kterém je založen parčík, ze kterého je dobře vidět stavidlo těsně u břehu, kterým lze regulovat podzemní průtok vody k dnešním čerpadlům. Z tohoto bastionu pak můžeme vstoupit na most, který vede na ostrov Île de la Loge uprostřed řeky. Z bočního pohledu pak vidíme, že nejde o jen tak obyčejný most, ale o malou přehradu, která umožňuje zahradit tok tohoto ramene řeky a zvýšit tak objem čerpané vody.

Budovy, které stojí u silnice kolem začátku vodního potrubí, patřily dřív všechny k zařízení. Nejdůležitější z nich je pro nás tato část, která nedávno prošla rekonstrukcí, při níž byla odstraněna původní, napůl zřícená brána a otevřen průchod ke schodům, vedoucím do svahu. Právě tudy se budeme vracet z procházky po celé horní části kopce, kterou sem dám hned příště.

Jak se tam dostat: autobusem 258 z La Défense do Malmaison, tam přestup na autobus 259, výstup stanice La Machine, nebo RER A do Saint-Germain-en-Laye a odtud autobusem 259, stanice La Machine

Roky jsem tuto návštěvu plánovala a roky mě od ní všichni odrazovali s tím, že je to nebezpečné. Ten nevšední architektonický komplex, jehož název zní jako zaklínadlo z pohádky, má totiž špatnou pověst, tak špatnou, že se tam lidé bojí jezdit.

Projekt, situovaný na východ od Paříže v městě Noisy-le-Grand v oblasti Marne-La Vallée, vznikl na začátku 80. let, kdy místní radnice rozhodla, že místo administrativního komplexu, který měl i se zcela novou čtvrtí Mont d´Est tvořit protiváhu La Défense na opačném okraji města, zde raději postaví bytový komplex. Návrhem byl pověřen katalánský architekt Ricardo Bofill, jehož extravagantní styl se v té době v Paříži už zabydlel (o stavbách, které tam vytvořil, jsem psala článek přesně před rokem, kdy slavný architekt zemřel).

Vznikl tak projekt, protkaný odkazy na antiku a složený ze tří budov, které se rozkládají kolem společného náměstí. Největší částí je mohutná osmnáctipatrová budova, nazvaná Palacio, se 441 byty. Druhou částí je devítipatrová teatrálně pojatá stavba se 130 byty, která lemuje půlkruhově vnitřní dvůr ve tvaru antického divadla, a tou třetí a nejmenší je opět antikou inspirovaný hranatý oblouk s dvaceti byty na deseti podlažích. Přízemím prochází vnitřní ulice, zatímco horní patra jsou obsluhována řadou vnějších chodníků, které umožňují přístup k bytům ve dvou úrovních. Budovy jsou přerušovány monumentálními otvory, které otevírají pohled na zbytek města. Bofill zdůrazňuje snový charakter místa a převrací formy tím, že jim přisuzuje nové funkce – v antikou inspirovaných sloupech jsou umístěna schodiště nebo slouží jako předsazená okna a místo laviček slouží schody.

Jsou zde přítomny všechny charakteristické prvky stylu, který Ricardo Bofill použil ve svých francouzských návrzích: prefabrikované betonové panely, jejichž vzhled připomíná spíše kámen, které zde hrají konstrukční i estetickou roli, klasické tvary, monumentalita a složitost objemů. Na rozdíl od jiných pařížských staveb je zde však méně skleněných ploch.

Celý komplex, který svojí zadní stranou přiléhá k nákupním centru Arcades, je částečně uzavřený a svým hlavním vstupem, tvořeným úzkou štěrbinou, se obrací do méně živé části města. Vstupuje se jím přímo do prostoru divadelně pojaté architektury, který plní funkci veřejného prostranství.

Plasticita betonu umožnila vytvoření různých textur a barev. Najdeme zde proto celou řadu prvků, vycházejících jak z antické, tak i z moderní architektury – pilastry, frontony, římsy, sloupy, ale také převisy, rampy, jednotná betonová zábradlí a dělicí panely. K odlití zhruba dvou tisíc různých fasádních prvků bylo použito čtyřicet speciálně vytvořených forem.

Pohled na amfiteátr, který byl kolem poledne úplně prázdný. Kromě dvou francouzských fotografů, dvou japonských blogerek, které se tu navzájem dlouho fotily, paní, která si sem přišla číst a černošského správce, který chodil kolem dokola s mohutnou lahví saponátu a leštil všechny skleněné vstupní dveře, tudy procházely jen skupinky dětí s aktovkami a sem tam někdo z obyvatel. Pod vlivem toho, co jsem předtím slyšela a četla, jsem si sice nejdřív hlídala ústupové cesty (a že jich tady moc není), ale neměla jsem při tom ani ten nejmenší pocit ohrožení.

Ta špatná pověst, kterou Abraxas a tím i celé město Noisy-le-Grand mají, vznikla prakticky hned po postavení komplexu především kvůli hustotě a skladbě obyvatel této zcela nově vytvořené naddimenzované čtvrti. V podivných zákoutích anonymního komplexu začalo rychle bujet násilí, drogy, prostituce a zločin. To s sebou neslo nejen zanedbávání veřejného prostoru, špínu a divoké skládky, ale také chátrání a ničení. Odrazilo se to nakonec na celém městečku, jehož malé historické jádro s několika křivolakými uličkami, starou radnicí a kostelem ztratilo klid, bezpečí a také svou pověst.

Před deseti lety byla situace v Abraxas tak neudržitelná, že radnice plánovala jeho kompletní zbourání a jen díky přímluvám samotného Bofilla a jiných veřejných osobností se nakonec uvolila, že to přece jen ještě zkusí a zahájila postupnou rekonstrukci.

Přízemí Palacia je rozdělené vnitřními uličkami. Jsou členěny zídkami a pilastry, které slouží jako veřejné osvětlení. Na rozích bloků budov najdeme podivné antické altánky, jejichž funkci jsem nepochopila (kdo by proboha vysedával v těchto odpudivých prostorách v altánku, byť – jak se zdá – zrenovovaném?). Z uliček pak vedou řady úzkých dveří k jednotlivým schodištím a výtahům. Právě tady je nejlíp vidět, jak je vše opotřebované a zanedbané. Navíc jsou ty temné prostory tak nevlídné a neutěšené, že poté, co tam na mě slovně zaútočil nějaký týpek, který vypadal, že má něco v žíle a že toho není zrovna málo, jsem raději některá divná zákoutí už dál ani nezkoumala.

Pokud vás zajímá moderní architektura, ale po mém článku byste váhali, jestli stojí za to se do Noisy-le-Grand vypravit, tak podle mě ano. Je dobré to vidět na vlastní oči, i když mě tam napadala nejčastěji dvě slova: zvláštní a divné. Ale spíš divné.

No a kdybyste se v Noisy opravdu ocitli, tak si najděte i Arènes de Picasso, to je další podivný projekt, který leží kousek od vstupu do nákupního centra Arcades. Někdy se na něj tady taky podíváme.

Jak se tam dostat: Zdá se to jednoduché. Nejbližší stanicí je RER A Noisy-le-Grand – Mont d´Est. Jenže je v tom háček – abyste se dostali do komplexu Abraxas, musíte projít nákupním centrem Arcades, sestoupit do přízemí a tam projít napříč parkingem na druhý konec, což vás přivede do toho nevábného podzemí Palacia. Není to zrovna triumfální příchod. Parkingu se dá sice vyhnout tím, že celé nákupní centrum i Abraxas obejdete zvenku, ale to taky není moc hezká cesta.

Vřele proto doporučuji vystoupit raději o stanici dříve v Bry-sur-Marne (a eventuálně si tam prohlédnout Dioráma Louise Daguerra) a do Noisy-le-Grand se vypravit autobusem číslo 120, který zastavuje přímo před hlavním vstupem do Abraxasu (stanice Lycée International).

Naopak nazpátek do Paříže je to pak jednodušší a klidně můžete jet z Noisy – už budete zorientovaní a do garáží nákupního centra vás to přivede samo. Když jsem to zvládla já, klaustrofobik, dokáže to každý.

Dioráma je iluzivní malovaná scéna, která se díky své třírozměrnosti snaží vyvolat dojem skutečnosti. Většinou jde o malbu, kombinovanou s reálnými nebo kašírovanými předměty. Takové malé dioráma máme nebo jsme v dětství měli doma všichni ve formě papírového betlému, kde byly před malovaným pozadím rozmístěny hliněné nebo papírové figurky. O trochu větší dioramata pak můžeme vidět i v Praze – na Výstavišti je to Maroldova Bitva u Lipan nebo v bludišti na Petříně Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě.

Vynálezcem tohoto typu iluzivní malby byl Louis Daguerre, původně malíř a divadelní dekoratér. Při svých pokusech s iluzivní malbou a optickými vlastnostmi světla se od dioramat dostal k práci na heliografii, následně k vynálezu daguerrotypie a o něco později i fotografie.

Jedno z jeho původních zachovalých dioramat najdeme nedaleko Paříže v malém kostelíku Saint-Gervais Saint-Protais v městečku Bry-sur-Marne.

Louis Daguerre, který v Bry-sur-Marne žil od roku 1840, se díky svému přátelství se starostou a místním farářem podílel na výzdobě tehdy rekonstruovaného kostela, kde byl pověřen vytvořením jednoho ze svých dioramat. Ve výklenku za oltářem, který byl ke kostelu kvůli jeho práci přistavěn, tak vytvořil iluzivní malbu gotické katedrály, která v divácích vyvolává pocit, že stísněný prostor kostelíku pokračuje lodí mnohem většího církevního prostoru. Přes pět metrů široké a šest metrů vysoké plátno je zasazeno do okolních stěn, pomalovaných Daguerrem ve stejném stylu tak, aby napomáhaly iluzi.

Daguerrovo dílo bylo odhaleno po šesti měsících prací 19. června 1842, v den svátku obou svatých, kterým je kostel zasvěcen. Nezvyklý obraz přitahoval davy diváků a proslavil obec široko daleko. Díky tomu byl Daguerre v následujícím roce zvolen do městské rady, kde zasedal až do své smrti v roce 1851. Je pohřben na místním hřbitově.

Dnešní podoba dioramatu vychází z jeho renovace před deseti lety. V průběhu 19. a 20. století byl totiž kostel několikrát vymalován, a to včetně stěn kolem Daguerrovy malby, kde na původním kašírovaném mramoru našli restaurátoři sedm vrstev novějších přemaleb. V souladu s původním stavem byla také vytvořena nová drapérie kolem malby. Kvůli stavebním zásahům ze začátku 20. století se však nepodařilo obnovit kulaté okénko nad dioramatem, které ho nasvěcovalo přirozeným světlem.

Bohužel při mé návštěvě nefungovalo osvětlení, které malbu nasvěcuje dnes a vyzdvihuje tak její přednosti (běžně je zhasnuto a rozsvítíte si sami vypínačem, který najdete po levé straně u vstupu do kostela). Proto pozornost přitahovaly spíš bočním sluncem osvícené vitráže z 19. století, znázorňující některé svaté.

Kostel Saint-Gervais Saint-Protais sice vznikl už ve 13. století, ale po dlouhá staletí šlo jen o malou kapli pánů z Bry, kteří zde byli pohřbíváni. Jeho dnešní podoba pochází z přestavby v 18. století a z dalších úprav v 19. století, kdy vzniklo i dioráma. Od roku 1913 jsou kostel i dioráma památkově chráněné.

Hned naproti kostelu s Daguerrovou malbou najdeme velký, zdí ohrazený park s názvem Villa Daguerre. Jde o bývalou Daguerrovu vilu, kterou koupil po svém příchodu do města v roce 1840 a kde se svojí rodinou žil a kde zemřel. V hlavní vile, která v uzavřeném areálu stála, si zařídil rodinné bydlení, zatímco v budově, stojící u vchodu do parku a sloužící jako stáje a stodola, si v prvním patře zařídil ateliér a fotografickou laboratoř s temnou komorou, kde prováděl své fotografické pokusy. Nechal také kompletně upravit zahradu a z dvacet metrů vysokého holubníku si vytvořil vyhlídkovou věž.

Po jeho smrti jeho žena vilu prodala jeptiškám řádu svaté Klotildy, které v ní zřídily hospic pro přestárlé sestry. Při bojích v roce 1870 byly domy vypáleny, později je však obnovila a dostavěla nadace, do jejíchž rukou se dostaly a která v nich provozovala nejdříve hospic a později sirotčinec až do roku 2010. Od té doby je celé bývalé Daguerrovo vlastnictví v rukou obce, která sice zpřístupnila park, ale vila je prozatím uzavřená.

Park přiléhá k náměstí, které – jak jinak – nese také Daguerrovo jméno. Hned za ním najdete nájezd na most přes Marnu s hezkým výhledem na oba břehy se zakotvenými loděmi. Pokud byste po silnici, navazující na most, jeli stále rovně, dostali byste se po necelých čtyřech kilometrech k nejvýchodnějšímu cípu parku Bois de Vincennes.

Uprostřed place Daguerre stojí pomník s bystou slavného vynálezce. Přímo na náměstí je také zastávka autobusu 120, kterým jsem se odtud vydala na další místo v okolí, které jsem už dlouho chtěla vidět, a kam jsem kvůli jeho pověsti do té doby neměla odvahu zajet. Spolu se tam podíváme hned příště.

Église Saint-Gervais Saint-Protais, Bry-sur-Marne, 1 rue du Four

Jak se tam dostat: RER A, zastávka Bry-sur-Marne.

Od nádraží vede avenue Georges Clemenceau, která vás přivede kolem místního zámku ze 17. století (patří církevní kongregaci, která v něm provozuje školu, ale okolní park s oranžerií je přístupný) do Grande rue Charles de Gaulle, která je hlavní ulicí starého jádra městečka. Na jejím konci uvidíte po pravé straně místní radnici a naproti věž kostela Saint-Gervais Saint-Protais.

Pokud byste se chtěli podívat na Daguerrův hrob, tak hřbitov leží hned při cestě z nádraží na opačné straně kolejí. Já jsem o tom, že je tam Daguerre pohřbený, nejdříve nevěděla, takže jsem tam nešla.

Vstup do Villy Daguerre najdete buď po schodech z rue Daguerre nebo branou z čísla 4 rue du 136ème de Ligne

Rothschildův park leží těsně za hranicí Paříže na samém okraji obce Boulogne-Billancourt, kde je se svými patnácti hektary největším a asi i nejkrásnějším parkem. Nese jméno slavného bankéře, zakladatele dynastie, jejíž jméno se stalo pojmem nejen v bankovních kruzích.

Baron James Mayer de Rothschild zakoupil pozemek s malým zámečkem v roce 1817 za sto tisíc franků, ale až v padesátých letech se rozhodl, že nechá zámeček kompletně přestavět a že zde vytvoří nový park. Ten byl rozdělen na dvě části – přísně upravený francouzskou zahradu a volně rostoucí anglický park s vysokými stromy. Celé panství mělo tehdy rozlohu přes třicet devět hektarů.

Po dokončení prací v parku a na zámku ho baron začal používat k reprezentačním účelům. Scházela se tu tehdy smetánka celého finančního, politického a ekonomického světa. Po jeho smrti v roce 1868 připadlo panství jeho manželce, po níž ho v roce 1886 zdědil nejmladší baronův syn Edmond James de Rothschild. Ten kolem roku 1900 zámek zmodernizoval a zrenovoval a v parku nechal japonským krajinářem vytvořit rozlehlou japonskou zahradu. Po jeho smrti zdědila zámek s parkem v roce 1934 jeho dcera Alexandrine, která z něj však ihned po vypuknutí 2. světové války s celou rodinou uprchla do Švýcarska a poté do Anglie.

Po okupaci Francie Německem se v Rothschildově zámku usadil generální štáb německého námořnictva, který ho před skončením války zcela vyplenil. Jejich dílo zkázy pak dokonala americká armáda. Po skončení války se sice zámek s parkem vrátil do rukou dědičky, ale ta se do něj už nehodlala vrátit.

Zámek s parkem byl v roce 1951 zapsán na seznam památek, ale hned v následujícím roce byla parku amputována velká část, kterou musela dědička povinně prodat státu na stavbu nemocnice Ambroise de Paré. Následně v roce 1965, kdy byl zámek v rukou jediného a posledního dědice rodu Edmonda Adolpha de Rothschilda, přišel další povinný odprodej části parku, tentokrát na výstavbu dálničního přivaděče, který park částečně oddělil od města, a v roce 1979 dalších patnácti hektarů na stavbu rezidenčního bydlení.

V roce 1982 prodala rodina celý zbytek parku se zámkem za symbolický jeden frank městu Boulogne-Billancourt, které ho však obratem prodalo za padesát milionů franků saudskému šejkovi. Následně zámek několikrát změnil majitele, kterými byly hlavně developerské společnosti, a souběžně s tím chátral až do úplného vybydlení. Současným majitelem je také developerská společnost, která v roce 2020 začala zámek rekonstruovat. Podle projektu však není plánováno jeho otevření veřejnosti, ale pronájem soukromým nájemcům.

Díky tomu, že je park zapsán jako krajinná památka, jsou majitelé povinni ho zachovat a nechat zpřístupněný.

Ze zámku toho v současné době moc vidět není, je celý zakrytý lešením. Jak vypadal těsně před rekonstrukcí se můžete podívat TADY.

I přes svých sto dvacet pět let je japonská zahrada stále v dobrém stavu. Zůstaly zachovány typické červené můstky přes říčku, která přivádí vodu do velké vodní nádrže v centrální části. Mezi původními krajinnými prvky, jako jsou uměle vytvořené terénní nerovnosti, obrovské balvany nebo drobné kamenné či dřevěné můstky, najdeme i několik kamenných japonských luceren a soch a v okrajové části japonské zahrady i malý bambusový lesík.

V zadní části parku směrem k silnici, která ho odděluje od dostihového závodiště Longchamp, najdeme hustě zalesněný anglický park s několika cennými dlouhověkými stromy.

Park je sice z Paříže trochu z ruky, ale dá se spojit do hezkého jednodenního výletu s procházkou přes lávku Passerelle de l´Avre a následně návštěvou Musée Paul Belmondo, nebo eventuálně ještě procházkou po moderní architektuře v Boulogne-Billancourt .

Parc Edmond de Rothschild, Boulogne-Billancourt, 3 rue des Victoires

Otevřeno: listopad-únor od 8 do17,30 hod, březen-květen a září-říjen od 8 do 19 hod a červen-srpen od 7 do 21 hod.

Vstup zdarma

Jak se tam dostat: metro 10 zastávka buď Pont de Saint-Cloud nebo Jean-Jaurès, od metra asi kilometr pěšky nebo obecním minibusem s označením „SUBB – Circuit nord“, který staví přímo u vchodu do parku (a u Muzea Paul Belmondo) na zastávce Parc de Boulogne-Edmond-de-Rothschild na křižovatce rue des Victoires, rue de l´Abreuvoir a rue Saint-Denis.

Pokud byste do parku mířili v rámci procházky po lávce Passerelle de l´Avre, najdete malou branku hned po sejití z lávky na kraji pravé strany boulevardu Anatole France. Pokud by byla branka zavřená, je nutné to obejít po nábřeží Quai 4 Septembre a pak první ulicí doleva, která vás přivede přímo k hlavnímu vchodu do parku.