To betonové monstrum, rozkročené pod Montmartrem na roku boulevardu Rochechouart a rue des Martyrs, jste určitě všichni už viděli. Nedá se přehlédnout. Kde se ale tady na křižovatce mezi historickými stavbami vzalo? Co a kdy se tady stalo, že se pro tuto stavbu uvolnil tak velký pozemek? Pro odpověď si musíme zajít až do sedmdesátých let devatenáctého století.

Na místě dnešní stavby kdysi stával jeden z nejslavnějších cirkusů Francie – Cirkus Médrano, ve kterém se setkávala akrobacie s uměním, klauni s malíři a Pařížané se zázrakem. Historie cirkusu začíná v roce 1873, kdy zde belgický jezdec a podnikatel Ferdinand Beert, známý pod přezdívkou Fernando, po letech kočování se šapitó položil základy pro pevný cirkusový stánek, který nazval Cirque Fernando.

Cirkus se otevřel o dva roky později a stal se okamžitě dominantou Montmartru – nejen jako místo zábavy, ale i jako kulturní fenomén. Nebyl jen populární atrakcí pro široké publikum – stal se také inspirací mnoha výtvarníků. V hledišti sedávali se svými skicáky umělci jako Henri de Toulouse-Lautrec, Edgar Degas, Pierre-Auguste Renoir a později také Pablo Picasso, Fernand Léger a další, kteří zde zachycovali kouzlo pohybu, dramatu a emocí v manéži.

V roce 1897 přebírá cirkus do rukou slavný klaun Germain Médrano, který se stává jeho novým majitelem. Pod jeho vedením cirkus nejen mění název, ale také získává novou energii a přitažlivost. Po jeho smrti v roce 1912 přebírá řízení jeho rodina, později především jeho syn Jérôme Médrano, který cirkus rozšiřuje jak z hlediska stavebního, tak i personálu a programu. V meziválečném období zažívá Cirkus Médrano své největší období slávy. Vystupovali zde legendární klauni a artisti a v hledišti se dál mísili umělci, intelektuálové a pařížská bohéma.

Od třicátých let dvacátého století však začíná tlak ze strany konkurenčního Cirkusu Bouglione, který měl své stálé sídlo ve slavném Cirque d’Hiver. Rodina Bouglione byla podnikatelsky silnější a v 50. letech využila majetkové spory kolem Médrana k tomu, aby získala budovu i značku pod svou kontrolu. Jérôme Médrano sice svedl o budoucnost cirkusu právní bitvy, ale Bouglione postupně převzali nad budovou i samotným cirkusem správu a v roce 1963 se jim podařilo původní vedení rodiny Médrano zcela vytlačit.

Současně se však pod vlivem nových kulturních příležitostí ve městě a s tím souvisejícího úbytku diváků přestalo dařit i cirkusu Bouglione a po několika neúspěšných pokusech o zachování provozu byla jeho představení ukončena. Zchátralá cirkusová budova byla zbourána v roce 1973, v letech pompidouovského stavebního rozmachu, kdy hrál hlavní roli zisk a stavební spekulace, na které doplatilo i mnoho dalších cenných pařížských budov. Stalo se tak jen pár týdnů před tím, než by budova cirkusu dovršila sta let a mohla by být prohlášena za kulturní památku, což by ji pravděpodobně zachránilo.

Se zánikem cirkusu Médrano zmizel i kus pařížské kulturní historie. Na jejím místě dnes stojí naddimenzovaná betonová stavba, která po svém dokončení dostala název „Le Bouglione“. Cirkusovou minulost zde připomíná už jen velká malba s cirkusovou tématikou na zdi podél rue des Martyrs a od roku 2023 i pamětní deska v hale budovy.

Značka „Cirque Médrano“ z francouzské cirkusové scény ale nakonec úplně nezmizela. V roce 1987 ji oživil francouzský podnikatel Raoul Gibault, který poskládal nový soubor, který dnes působí jako putovní cirkus a pod názvem „Cirque Médrano“ cestuje po celé Francii a Evropě. Ačkoliv už nemá žádnou přímou spojitost s původním pařížským Médranem, nese alespoň jméno, které připomíná jeho slavnou minulost.

9. obvod, 63 boulevard de Rochechouart

Jen kousek pod Montmartrem se v rušné rue des Martyrs skrývá za kovanou bránou krátká soukromá ulička, tvořená dvěma řadami historických domů. Má tvar do L a její kratší křídlo vede do rue Victor Massé.

Ulička vznikla kolem poloviny 19. století na místě paláce, který patřil Chrétienu-Guillaumovi de Malesherbes (1721-1794), advokátu Ludvíka XVI., který byl, kromě jiného, také ochráncem a zastáncem Diderota a velkým podporovatelem vzniku jeho Encyklopedie. Ani jeho neminul osud těch, kdo před Francouzskou revolucí pracovali pro panovníka. Stejně jako král, kterého obhajoval dokonce i před revolučním tribunálem, nakonec i on zemřel na popravišti – jen o rok později. Jeho dům byl během revoluce zabaven radnicí Montmartru a následně zbořen.

Ulička, která o několik desetiletí později vznikla na takto uvolněném jeden a půl hektarovém pozemku, dostala poté jeho jméno. Vznešené a malebné domy sem, do nově vznikající módní intelektuální čtvrti, pojmenované Nouvelle Athènes, přilákaly nejen šlechtice a bohaté měšťany, ale také některé umělce, především herce a malíře. I dnes jsou v domech stále převážně soukromé byty, ale jsou tu umístěny i různé kanceláře a agentury.

Asi nejkrásnějším domem je tu pitoreskní stavba číslo 9. Je sice zrovna právě teď pod lešením kvůli rekonstrukci, ale nejkrásnější část fasády je už zrestaurovaná a můžeme si ji prohlédnout v plně obnovené kráse.

Dům si nechal postavit v roce 1856 malíř Pierre-Jules Jollivet (1794-1871), který se zabýval především zobrazováním historických témat. Jako velký propagátor tehdy nově objevené smaltované malby na lávových tabulích vytvořil na fasádě svého domu touto technikou sérii kopií slavných uměleckých děl minulosti, včetně Michelangelova nebo Raffaelova. Stejný způsob malby pak použil i na svém nejkrásnějším a nejznámějším díle v Paříži – výzdobě portika kostela Saint-Vincent de Paul, kde vytvořil velké polychromované panely ze smaltovaného lávového kamene, představující výjevy ze Starého a Nového zákona.

Zvláštní historii má také tento dům číslo 12. Od roku 1936 v něm sídlilo ústředí Francouzské sekce Socialistické internacionály, přejmenované v roce 1969 na Francouzskou socialistickou stranu (šlo vlastně o obnovu této strany, protože existovala už na začátku století, ale v roce 1911 zanikla). Ačkoliv se socialisté z tohoto sídla v roce 1971 odstěhovali, v roce 1979 z něj načerno vysílalo jejich pirátské rádio, což vedlo ke skandálu, v němž byli obviněni dva tehdejší nejvyšší představitelé socialistů François Mitterrand a Laurent Fabius. To bylo ovšem ještě předtím, než se ten první stal prezidentem republiky a ten druhý jeho ministrem pro státní rozpočet.

Dům má dodnes socialistický nádech – sídlí v něm Nadace Jeana Jaurèse, jejímž cílem je propagace dělnického a socialistického hnutí. Ostatně, Jean Jaurès byl v roce 1905 zakladatelem právě té původní socialistické strany.

Číslo 16 (nahoře vlevo) je po pečlivé rekonstrukci, ale nahoře nás překvapí nadstavba v úplně jiném stylu.

Nárožní dům s názvem Villa Clara byl postaven v roce 1857 pro architekta Jacquese Amoudru. Na jeho růžové fasádě vynikají bílé medailonové profily. Rohová rotunda a novogotická strážní věž, přilepená k boku stavby, jsou kuriózní směsicí stylů, ztělesňujících architektonický eklektismus.

Kromě dávných historických osobností, které v této uličce žily, stojí za připomenutí i osobnosti nedávných dob. V čísle 3 v minulosti působila malá porodnice, ve které se narodili dva slavní zpěváci, respektive zpěvák a zpěvačka, oba nedávno zesnulí. Toho prvního, který dostal při narození jméno Jean-Philippe Smet, jsme znali pod jménem Johnny Hallyday, zatímco ta druhá, neméně slavná, se jmenovala Françoise Hardy. A pro pořádek – narodil se tady také malíř Bernard Buffet.

Jak už jsem psala nahoře, ulička je uzavřená mříží, ale jako vždy v takových případech stačí jen chvíli počkat, než bude někdo vcházet či vycházet. A pokud by se vám nechtělo čekat, můžete si přímo na rohu Cité Malesherbes a rue des Martyrs aspoň prohlédnout překrásné květinářství.

9. obvod, Cité Malesherbes (vchod 59 rue des Martyrs nebo 22 rue Victor Massé)

Některé stanice pařížského metra, zvlášť ty nejstarší, jsou dekorovány tématicky buď podle svého názvu, nebo podle místa, na kterém leží. Často se dá velmi lehce odhadnout, proč má stanice zrovna takový název, ale jindy je to záhada až do okamžiku, než po důvodu začnete pátrat. Přesně to se mi stalo se stanicí, která leží v 9. obvodu na lince 7.

Jmenuje se Cadet a vyniká jedinečným dekorem, kdy jsou stěny nástupiště obloženy modrými, bílými a červenými dlaždicemi a zdobí je bílé hvězdy v modrém poli. Na přijíždějící a odjíždějící vlaky pak dohlíží u ústí tunelu jezdec na koni. Automaticky jsem si podle barev trikolory i názvu stanice myslela, že jde o připomínku Napoleonova vojska, ovšem až když jsem si chtěla svoji domněnku potvrdit, zjistila jsem, jak jsem se spletla.

Výzdoba stanice je totiž poctou Spojených států a barvami a hvězdami odkazuje na jejich vlajku. To proto, že stanice leží na rue La Fayette, pojmenované po generálu de La Fayette, hrdinovi americké války za nezávislost, pohřbeném v Paříži na hřbitově Picpus. Jezdec na koni je pak zobrazením kavaleristy z války za nezávislost.

Proč se ale stanice jmenuje zrovna Cadet? Nemá to nic společného ani s generálem La Fayettem, ani s Amerikou. Je pojmenovaná po kolmé rue Cadet, která tento název dostala už v 17. století. Tehdy byla tato oblast v blízkosti rue de Rochechouart neblaze proslulá hromadami odpadků a hnoje, které se zde pravidelně vršily, dokud dva bratři Cadetové, majitelé nedaleké rozsáhlé zelinářské zahrady, nedostali originální a efektivní plán. Rozhodli se, že by mohli tento odpad ve své zahradě zužitkovat jako hnojivo pro zúrodnění půdy ve svém zahradnictví. Své produkty pak prodávali do nejlepších restaurací v hlavním městě i na dvůr, čímž si zajistili určitou proslulost – tak velkou, že při pozdější urbanizaci této oblasti jedna z nových ulic, která vznikla z cesty, křižující jejich bývalé pozemky, dostala jejich jméno. Bylo proto přirozené, že přilehlá stanice metra, otevřená v roce 1910, toto historické jméno také zdědila.

.

Ze všech pařížských ulic jsou jedněmi z nejzajímavějších ty pěší, kde se zboží z obchodů roztahuje až na chodník a láká kolemjdoucí. Mezi moje nejoblíbenější patří rue Daguerre se svým napůl starosvětským nádechem, rue Cler v noblesní čtvrti mezi Champs de Mars a Invalidovnou, turistická rue Montorgueil nebo rue des Martyrs, pozvolně stoupající od kostela Notre-Dame-de-Lorette až na Montmartre. Existuje jich však mnohem víc, skrytých v okrajových částech města. Jednu z nich jsem ve čtvrti, kam skoro nikdy nechodím, objevila až loni na podzim.

Rue Cadet se v turistických mapách a průvodcích téměř neobjevuje – možná proto, že je příliš vzdálená od obvyklých a oblíbených cílů turistických skupin.

Tato malá enkláva autentického pařížského života leží v rušném koutě devátého obvodu s mnoha kancelářskými a obytnými budovami a je oázou obchodů s kvalitním jídlem a slunných kavárenských teras. Jste tu opravdu uprostřed města. Pěšky se snadno dostanete na Montmartre, na prstenec velkých bulvárů i k řetězci krytých pasáží, který vás přivede až do samotného centra.

Rue Cadet vznikla za vlády Karla IX., kdy dva zahradničtí mistři Jacques a Jean Cadetovi dostali skvělý nápad přeměnit tehdejší smetiště na zahradu, ve které začali pěstovat ovoce a zeleninu na prodej. Z pěšiny mezi záhony se později stala cesta a po rozparcelování a zastavění zahrad i regulérní ulice, která v 18. století dostala název podle svých zakladatelů.

V druhé polovině 19. století se v okolí usídlovali Židé z východní Evropy, prchající před perzekucemi, a o něco později i Arméni. Stopy obou národů zde najdete dodnes.

Dolni konec rue Cadet ústí na rušnou křižovatku rue de Montmartre a rue de Provence. Přímo naproti uvidíte krásný zeleno-zlatý portál známého potravinářského obchodu À la mère de famille. Ještě více vlevo v rue Richier se otvírá vchod do první z krytých pasáží – Passage Verdeau.

Zhruba uprostřed rue Cadet uvidíte mezi výlohami obchodů vchod do dvora – je to nově vytvořený veřejný parčík s lavičkami a několika vyvýšenými záhony.

Přímo naproti parčíku pak stojí jediná moderní budova v ulici. Sídlí v ní jedna z největších francouzských zednářskych lóži a také Muzeum zednářství. Jak to tam vypadá, to uvidíme hned příště.

Ještě nedávno visel na průčelí Opery Garnier, které se momentálně restauruje, bigboard s fotbalistou, který zakrýval lešení. Od minulého týdne je tu k vidění fotografie původního průčelí, v jehož středu je vyhloubena obrovská jeskyně. Dílo vytvořil známý umělec Jean René, který tvoří pod šifrou JR. Jeho práce jsou obvykle ohromnými krátkodobými instalacemi, jako tomu bylo v roce 2015 v případě Panthéonu, kde jeho fotografie lidských obličejů zakrývaly lešení kupole a přelévaly se až do interiéru, nebo v případě pyramidy na nádvoří v Louvru, kterou v roce 2016 nechal opticky zmizet, nebo v případě obřích útesů na Trocadéru v roce 2020.

Současná instalace obřího trompe-l’œil na průčelí Opery je podle umělce alegorií na filosofický mýtus Platónova podobenství o jeskyni, ale také narážkou na romantické kódy architektury 19. století, na scénické dekory Berliozových a Wagnerových oper a na paralelu mezi uměním a přírodou. Umělec zároveň odkazuje k původu baletu a opery, které se zrodily podle něj v jeskyních, aby „oslavily božstva archaického Řecka“. No a nakonec toto tajemné skalnaté prostředí připomíná legendy, které budovu Opery obklopují od samého počátku, jako je ta o jejím podzemním jezeře, zpopularizovaném románem Fantom opery od Gastona Lerouxe.

Dílo nese název „Návrat do jeskyně – 1. dějství-Vchod do jeskyně“. Název napovídá, že po prvním dějství, a tedy první instalaci, která trvá jen do 25. září, bude následovat v listopadu ještě druhé dějství a nová instalace. Ta se bude jmenovat V jeskyni.

Instalace je doprovázena představením, a to tuto sobou 16.9. a neděli 17.9., vždy ve 21.15 hod. Dílo JR je totiž současně i filmovým plátnem, na které budou promítány úryvky baletních představení souboru divadla. Podobně tomu bylo už i minulý víkend, bohužel jsem však nenašla žádný záznam, tak aspoň pozvánku na akci od samotného JR.

Opéra Garnier, 9.obvod, place de l´Opéra

V ulicích pod Montmartrem, ohraničených na jihu rue Saint-Lazare, která spojuje kostely Sainte-Trinité a Notre Dame de Lorette, a na severu boulevardem de Clichy, začala vznikat na začátku 19. století nová čtvrť, jejíž architektura byla ovlivněna tehdejší módou antiky. Svoje sídla si tady začali stavět nejen bohatí podnikatelé, ale žila i docházela sem především celá řada umělců doby romantismu, ať už spisovatelé (z těch nejznámějších Dumas otec, Zola, Gautier nebo bratři Goncourtové, ale také George Sandová), hudebníci (Bizet, Berliotz, Gounod a po určitou dobu i Chopin), i sochaři a malíři (Delacroix, Géricault nebo Vernet). Bujel tady bohatý společenský a umělecký život, jehož součástí byly i slavné herečky z blízkých divadel a kabaretů.

Čtvrť tak rychle získala svoji přezdívku „Nové Athény“, jednak proto, že velká část tehdejších staveb byla postavena v módním neoklasicistním slohu s antickými prvky, ale především proto, že svým intelektuálním životem připomínala antický athénský ruch.

Jedním z uměleckých center se zde tehdy stal uzavřený komplex, složený z několika dvorů, v nichž vyrostly neoklasicistní budovy s luxusními apartmány, který dostal název Square d´Orléans na počest krále Ludvíka-Filipa Orleánského. Žili a scházeli se tady ti nejvýznamnější umělci první poloviny 19. století, doby, kdy tato čtvrť prožívala svůj umělecký rozmach, jako byl Alexandre Dumas otec, hudebníci Liszt, Rossini, Chopin a Berlioz, docházel sem Delacroix, Musset, Victor Hugo, Heinrich Heine nebo také Turgeněv.

Jádrem celého komplexu je prostřední rozlehlý dvůr s kašnou a magnóliemi uprostřed. Je vroubený vysokými bílými domy, postavenými v roce 1829 v anglickém stylu anglickým architektem Edwardem Crésy. V čísle 2, které vidíme na fotografiích dole, bydlel Alexandre Dumas s herečkou Mélanie Serres a jejich dětmi. Zůstal tady sice jen dva roky, přesto se jeho krátký pobyt stal nezapomenutelným – 30. března 1833 tady uspořádal při příležitosti karnevalu ples, který měl překonat ten, který pořádal král v paláci Tuileries. Ples se konal nejen v jeho bytě, ale i v bytech sousedů a zúčastnilo se ho sedm set umělců z celé Paříže. Vypilo se přes pět set lahví šampaňského, tři sta lahví burgundského a tři sta lahví bordeaux a objednanému jídlu vévodily desítky kilogramů lososa a dalších delikates. Dekorace namaloval sám Delacroix.

V čísle 10 bydlel v době svého pařížského pobytu Paganini, jeho připomínka zde však chybí, na rozdíl od dalších slavných obyvatel, kteří zde mají umístěnou pamětní tabulku. Je to především číslo 5, kde bydlela George Sandová se svým synem Mauricem. Ta právě tady prožila svůj bouřlivý vztah s Fréderikem Chopinem, který bydlel v čísle 9.

Z původního bytu George Sandové nezbylo vůbec nic. V prvním patře, kde byl umístěný, jsou dnes kanceláře. Nahoře je vstupní hala jejího domu, která je podobná jako u všech ostatních budov – v souladu s venkovní architekturou je i interiér very british s příkrými úzkými schody, krémovými stěnami, temně zelenými zárubněmi, výtahy a dveřmi a s rudými koberci.

Dnes v domech sídlí kromě šťastných majitelů a nájemníků bytů i různé umělecké agentury, Svaz hudebních skladatelů a autorů, reklamní agentury a další podobné firmy. Díky tomu jsou velká vrata v pracovní dny a v pracovní době neustále otevřená a je možné se bez problému dostat dovnitř.

9. obvod, 80 rue Taitbout