Souběžně s výstavbou Pamětní zahrady 13. listopadu 2015 za pařížskou radnicí probíhaly práce i na ploše před radnicí. Hlavní město tak pokračovalo dál ve své zelené transformaci. V rámci této iniciativy se náměstí před radnicí, kterému dlouho dominoval beton a žulové pláty, proměnil ve skutečný „městský les“, jak tomu sama radnice říká. Na více než 2500 metrech čtverečních veřejného prostoru zde byly vysázeny desítky stromů a tisíce rostlin, které mají přispět k boji proti městským tepelným ostrovům, ke zlepšení kvality života a k podpoře biodiverzity ve městě.
Práce začaly v říjnu 2024. Nejdříve bylo nutno přeložit a zrekonstruovat inženýrské sítě a kanalizaci. Teprve potom mohl být vytvořen náčrt budoucích záhonů a zapuštěny obrovské květináče. Výsadba byla zahájena začátkem ledna 2025.
Stávající fontány před radnicí byly zachovány v původní podobě a integrovány do nového designu. Vzhledem k tomu, že pod plochou vede podchod metra a nacházejí se tam také podzemní garáže, nemohly být všechny rostliny sázeny přímo do země. Nicméně i přes složité podloží byla aspoň jedna jejich část, hlavně padesátka odolných stromů jako duby, habry a akáty, vysazena volně, zatímco jiné rostliny zůstaly v kontejnerech nebo květinářích, zakamuflovaných zvýšenou plochou záhonů.
Po dokončení prací tak vznikly dvě oddělené zalesněné plochy po obou stranách radnice. Centrální prostor náměstí – zhruba 1000 metrů čtverečních naproti hlavnímu vstupu do radnice – zůstává otevřený jako historické místo pro veřejná shromáždění a různé akce jako festivaly, prezentace nebo demonstrace.
Momentálně na této ploše najdete nově otevřený vánoční trh. Bohužel tam teď nejsem a nemám fotky, ale z toho, co se dá vidět na internetu, jde o jeden z nejkrásnějších pařížských vánočních trhů vůbec.
Nový zelený projekt představuje snahu radnice o ozelenění co největší části Paříže tak, aby vznikly příjemnější prostory pro obyvatele i návštěvníky. Cílem je také větší zklidnění centra, snížení rizika klimatických změn a snížení přehřívání centra. Zdá se, že by to mohlo fungovat – nový lesík je povedený a i v listopadu se něm procházela a posedávala na lavičkách spousta lidí.
Na malém náměstí před kostelem Saint-Gervais Saint-Protais, hned za zadním traktem pařížské radnice, byla nedávno vybudována pamětní zahrada, která připomíná oběti atentátů z 13. listopadu 2015. Šest velkých žulových bloků, vztyčených jako pocta obětem, představuje šest lokalit s osmi místy v Paříži, kde k útokům došlo. Na kamenných blocích jsou vyryty názvy těchto lokalit – Le Bataclan, Le Carillon/Le Petit Cambodge, La Belle Équipe, Le Comptoir Voltaire, La Bonne Bière/Le Casa Nostra a Stade de France – společně se jmény všech obětí, které se toho večera vyšly pobavit do města a už se nikdy nevrátily domů.
Z nevzhledného a šedivého náměstí se tak stalo dojemné místo paměti se stopami bolestné historie, které mezi pamětními bloky žuly, zelenými keři a vysokým jilmem uctívá památku nevinných obětí teroristického útoku.
Z rue Vieille du Temple vybíhá v její první polovině poblíž rue de Rivoli uzounká slepá ulička, vroubená starými obchody, kavárnami a restauracemi. Je plná zeleně a přitáhne pohled kolemjdoucího turisty od prvního okamžiku.
Slovo „trésor“ – poklad – v názvu uličky pochází od skutečného pokladu, který byl nalezený při bourání paláce – šlo o velký hrnec, zakopaný v zahradě, který byl naplněný mincemi z doby Karla V. a Jana II.
Ulička vznikla na konci 19. století na místě paláce Hôtel del l´Effiat – Le Peletier. Dům se dvorem a zahradou, pocházející ze středověku, prošel během století mnoha úpravami a často měnil majitele, až se z něj v 19. století stal nájemní dům s padesáti nájemníky a několika obchody a dílnami. Poslední majitel, kterým byla tzv. pozemková společnost (dnes bychom řekli developerská), ho v roce 1882 nechal zbourat, rozparceloval rozlehlý pozemek a s ohledem na jeho velikost nechal vystavět tuto uličku s osmi domy na každé straně (aby se tam vešlo víc domů a tím i víc plochy, na které se dalo vydělat, samozřejmě).
Basreliéfy z fasády původního paláce jsou dnes umístěny v Louvru, jeho fotografie těsně před zbouráním najdeme zase v Musée Carnavalet nebo v Historické knihovně.
Uličku uzavírá mohutná zeď se zabudovanou starou fontánou, která místu dodává na malebnosti. Když se pozorně podíváte na fotografii, uvidíte ve výšce ve zdi zakrytý otvor – tam si před časem nájemník domu za zdí z ničeho nic proboural okno, které navíc opatřil mřížemi, které silně připomínaly vězeňské okénko (přesvědčit se o tom můžete TADY). Pod tlakem úřadů a hlavně památkářů ho musel zakrýt, ale k zazdění ho zatím nikdo ještě nedokázal přinutit.
Dvířky po pravé straně fontány se dá údajně projít přes dvory do kolmé rue des Écouffes. Píšu údajně, protože jsem ještě neměla příležitost to prozkoumat – ani jednou jsem ta dvířka ještě nenašla otevřená.
V rue du Trésor sice leží několik bister a kaváren, ze kterých stojí za zdůraznění hlavně Les Philosophes hned na rohu uličky, ale přesto vás chci upozornit ještě na další dvě. Hned za rohem v rue Vieille du Temple leží naproti sobě dva autentické podniky, které pamatují Paříž dávných let. Ta se zelenými výlohami se jmenuje Au petit fer à cheval. Důvod názvu je jasný na první pohled – je to kvůli jeho barovému pultu ve tvaru podkovy. Historické bistro má kromě starého zinkového baru i další zachovalé původní vybavení – mozaikovou podlahu, barové židle, potažené červenou koženkou, secesní lustr, nádražní hodiny ve výšce nad pultem, telefon z 50. let a baterii lahví s nejrůznějším alkoholem. Podnik pro sotva dvacet lidí nabízí jednoduchou a typickou francouzskou kuchyni, od cibulačky až po konfitovanou kachnu.
Naproti tomu La belle Hortense na opačné straně ulice se pyšní názvem „cave – bar littéraire“, který přesně vystihuje její zaměření. Zatímco v přední části u barového pultu můžete ochutnávat vína z místní nabídky, v zadní části se ocitnete mezi regály s knihami. Kromě toho zde můžete často objevit i komorní výstavy, nejčastěji fotografií.
Bistro Au petit fér à cheval
Vinárna La belle Hortense s výstavou americko-francouzského fotografa Petera Turnleyho, kterému v těchto dnech vychází kniha fotografií, která shrnuje jeho padesátiletý pobyt v tomto městě. 31 rue Vieille du Temple.
Přímo naproti Centre Pompidou a jen pár desítek metrů od pasáže, pojmenované po slavném dramatikovi, kterou jsme tady viděli minule, leží úzká stísněná ulička rue de Venise, která je svědkem staré parcelace centra a která nám ukazuje, jak okolí vypadalo před asanací středověké čtvrti Beaubourg, ke které došlo ve 30. letech 20. století. Na jejím místě vyrostlo nejen Centre Pompidou, ale také vedlejší moderní čtvrť Quartier de l´Horloge. Na rohu rue de Venise najdeme poslední kašnu, která byla součástí rozsáhlé sítě zásobování vodou celé této historické čtvrti.
Kašna pochází ze 13. století (i když basreliéf nad ústím vody byl vytvořen až v roce 1733) a údajně ji opěvoval i François Villon. Voda byla do kašny přiváděna akvaduktem z Belleville, který po své cestě do centra přibíral všechny okolní prameny. Kašna byla původně umístěna na jiném místě, v jedné ze zbořených uliček v místech, kde nyní stojí Centre Pompidou, odkud byla demontována před asanací v roce 1937 a na své současné místo byla přemístěna po rekonstrukci v roce 1970. Dnes už z ní však voda neteče a plní jen úkol němého svědka dávných časů.
A jak to vlastně bylo se starou čtvrtí Beabourg? Ta byla v 19. století velmi hustě osídlena. Obyvatelé žili namačkaní v malých a špinavých obydlích a úzké křivolaké středověké uličky, jejichž prostředkem tekly splašky, jim poskytovaly jen málo vzduchu a světla. Šířily se zde pravidelně epidemie a dařilo se tady zločinu a prostituci. Když na konci 19. století padlo rozhodnutí, že bude historické centrum města asanováno, byla právě tato část vytipována jako první na řadě pod označením „Nezdravý blok č. 1“. Demolice se však stále odkládala, nejen proto, že původní plány narušila první světová válka, ale i proto, že pro vystěhované lidi bylo nutno najít nové ubytování. Nakonec byla zahájena až ve 30. letech 20. století.
Na místě těchto historických uliček dnes stojí Centre Pompidou
Následujících třicet let však toto místo přímo v srdci metropole, nacházející se v historické části mezi katedrálou Notre-Dame, středověkou věží bývalého kostela svatého Jakuba a soukromými sídly v čtvrti Marais, zůstávalo nezastavěné a sloužilo jako parkoviště pro uživatele nedaleké tržnice Les Halles. Jako by si město najednou nevědělo rady, co si má s tímto prostorem počít. Až v 60. letech 20. století, sto let po prvních Haussmannových přestavbách, rozhodl tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou o vytvoření národního centra umění a kultury, kterým si chtěl tak trochu postavit pomník. Pro umístění budoucí budovy bylo vybráno ladem ležící volné místo po bývalém „nezdravém bloku“, jehož poloha v srdci města z něj dělala ideální místo pro projekt, který měl mít významný dopad nejen na město, ale i na celou Francii.
Dnes můžeme děkovat osvícenosti politiků 60. let, hlavně tehdejšímu ministru kultury (a spisovateli) André Malrauxovi, který prosadil, že další „nezdravé bloky“, kterých bylo napříč Marais připraveno celkem sedmnáct, už nebudou asanovány, a že budou, i přes jejich tehdejší zubožený stav, zachráněny a zrenovovány.
Paříž je plná skvělých pekáren. Většinou vás žádná z nich nezklame ani kvalitou, ani šířkou sortimentu, a to od nových moderních, které se lesknou sklem a chromem, přes zavedené velké prostory s čajovnou nebo obyčejné napůl vesnické krámky na předměstích, až po původní místa s historickou výzdobou a vybavením, která jsou zapsána na seznamu památek. Mezi ty poslední patří i pekárna v samém centru města, která byla založena už v roce 1860 a dodnes vás láká dovnitř svým rohovým portálem, obloženým panely s venkovskými motivy, malovanými na skle.
Najdete ji
Název pekárny odkazuje na slavný versailleský zámek a svou výzdobou a dekoracemi se s ním snaží držet krok. Interiér je obložen velkými zrcadly, lemovanými umělecky zpracovanými štukovými rámy. Ty rámují také další skleněné panely s pestrými starobylými malbami a zlacenými lištami, které ladí s mosaznými prvky regálů a pultů. Nad tím vším se klene překrásný malovaný strop, který je dílem slavného dekoratéra 19. století Charlese Anselma. Ze stropu pak visí jako ve skutečném zámku třpytící se křišťálové lustry, .
A to jsme ještě nemluvili o tom hlavním, kvůli čemu je pekárna tak vyhledávaná – o jejím sortimentu. Křupavé bagety, kulaté pecny chleba, croissanty a čokoládové rolky, quiche a hotové sendviče a nejrůznější druhy dalšího slaného i sladkého pečiva, včetně dokonale zpracovaných dortíků, jsou dílem Christiana Vabreta, který už v roce 1986 vyhrál titul nejlepšího pekaře Francie. Není divu, že i jeho bageta byla v minulosti vyhlášená jako nejlepší v Paříži.
Jedinou nevýhodou pekárny je malý prostor, takže v ní chybí posezení. To je však vyřešeno hned ve vedlejší čajovně, která k pekárně patří a která má v létě své stolky roztažené po celém chodníku až před vchod do pekárny. Jmenuje se Marie Antoinette a je zařízena ve stylu této nešťastné královny, jejíž bysta se dívá do ulice přes výlohu, to aby byla iluze o Versailles dokonalá.
Vedlejší čajovna, která je součástí pekárny
Au petit Versailles du Marais, 4. obvod, 27 rue François Miron
Už jste viděli palmový háj v centru Paříže? Najdete ho na mostě Louis-Philippe, který spojuje ostrov Ile Saint-Louis se čtvrtí Marais hned za pařížskou radnicí a za katedrálou Notre-Dame. Palmy na mostě sice zůstaly po olympiádě, během které zdobily město, nebyly ale pořízeny přímo pro ni. Radnice si je jen vypůjčila z jiné události, pro kterou slouží už od roku 2002, a to z pařížské pláže, která se každoročně v srpnu koná na březích Seiny v samém centru města. Stromy obvykle přezimují před pařížskou radnicí, ale protože tam teď probíhají práce na rekonstrukci, bylo rozhodnuto, že v letošní zimě zůstanou na mostě.
Není nutné se o ně bát, určitě tady nezmrznou. Jde o druh Trachycarpus, který je jedním z nejodolnějších druhů palem vůbec. Pochází z Asie (tyto prý konkrétně z Číny) a ve vlhké a chladné Paříži se jim daří lépe, než kdyby je někdo vysadil na Riviéře. Koneckonců, rostou dobře i u nás.
Polská knihovna v Paříži, založená v roce 1838, představuje důležitou kulturní instituci, která uchovává exponáty a připomínky polské literatury a historie. Najdete ji v sídle Polské historické a literární společnosti, založené v roce 1866 a uznané již v témže roce císařem Napoleonem III. jako veřejně prospěšná. Společnost podporuje studium polské historie, literatury a umění, ale jejím cílem je také dialog mezi francouzskou a polskou kulturou a obecněji mezi kulturou zemí střední a východní Evropy na jedné straně a Západem na straně druhé.
Mezi její členy patřily postupně mnohé významné polské a francouzské osobnosti jako generál Jean-Marie de La Fayette, francouzský politik a historik Charles de Montalembert, hudební skladatel Frédéric Chopin, básník a spisovatel Adam Mickiewicz, spisovatel a básník Czesław Milosz, francouzský spisovatel André Gide nebo také Marie Sklodowska-Curie.
Průčelí sídla Polské knihovny a Polské historické a literární společnost
Prostory Polské historické a literární společnosti nabízí kromě knihovny i čtyři samostatné muzejní celky: Muzeum Adama Mickiewicze, Salon Frédérica Chopina, Muzeum Boleslase Biegase, a sbírku uměleckých předmětů, zahrnující umělecká díla z 19. a 20. století. Základním fondem jsou odkazy z vlastnictví polských emigrantů, které obsahují nejen literární sbírky, ale také archiválie, nejrůznější umělecká díla, fotografie i mapy. Jména hlavních mecenášů, kteří se zasloužili o založení a činnost Polské knihovny, jsou vyryta na pamětních deskách, umístěných v budově pod zobrazením jagellonského orla, který je symbolem knihovny.
Kromě toho pořádá knihovna krátkodobé tematické výstavy, věnované důležitým mezníkům polských dějin nebo významným osobnostem polské kultury a historie.
Prvním muzeem, umístěným v knihovně, bylo muzeum polského národního spisovatele a básníka Adama Mickiewicze, představitele polského národního romantismu. Muzeum, které bylo otevřeno 3. května 1903, zde vytvořil jeho nejstarší syn Władysław. Najdeme v něm, kromě jiného, i mnoho portrétů polské emigrace, většinou v podobě akvarelů, litografií, plastik nebo medailí. Mnohé z nich vytvořil francouzský sochař David d´Angers, kterého pojilo s Adamem Mickiewiczem dlouholeté přátelství. Je také autorem spisovatelovy busty, kterou vytvořil v roce 1835. Adam Mickiewicz se narodil v roce 1798, tři roky po pádu polského státu, a zemřel při plnění vlastenecké mise během krymské války v roce 1855. Po své emigraci do Francie vyučoval na Collège de France a snažil se i v cizině svými spisy a výzvami podporovat svobodu národů. V Paříži prožil skoro polovinu života.
V opačném křídle domu je umístěn Chopinův salon. Byl vytvořen z části exponátů Muzea Adama Mickiewicze a ze sbírek Historicko-literární společnosti, které se tohoto slavného polského pianisty a skladatele týkají. Mezi nejvýznamnější předměty patří portréty Chopina a jeho blízkých, jeho knihy, rukopisy, partitury a první vydání jeho děl. Asi nejdojemnějším exponátem je jeho posmrtná masky a odlitek levé ruky. Podoba salonu byla vytvořena v roce 2009 přesně podle akvarelu Teofila Kwiatkowského, který zobrazuje poslední Chopinův byt na Place Vendôme číslo 12.
V roce 1950 získala Historicko-literární společnost sbírku soch, kreseb, maleb, fotografií a dokumentů polského umělce Bolesława Biegase, který je společnosti odkázal ve své závěti s přáním, aby byly vystaveny ve stálé expozici. Byl zde proto vytvořen sál, věnovaný tomuto odkazu, ovšem vzhledem k bohatosti sbírky je prezentována jen její malá část, která nicméně tvoří důležité svědectví o tvorbě umělce a o jeho době. Přiznám se, že jsem o Biegasovi předtím nikdy neslyšela. Jen pro představu, jeho díla mi ze všeho nejvíc připomínají tvorbu Františka Bílka.
Expozice děl Boleslawa Biegase a děl jiných autorů jeho doby, které byly součástí jeho odkazu
Biegasova díla u vstupu do sálu, který je mu věnován
Sídlo Polské knihovny se nachází v centru města v historickém paláci na ostrově Ile Saint-Louis. Dům pochází ze 17. století a je typickou stavbou své doby, s točitým schodištěm, procházejícím středem domu přes všechna čtyři podlaží, se společenskými salony v přízemí a dvěma řadami menších místností v uličním a nádvorním křídle. Za domem leží malý dvorek, na kterém je vystaveno několik sochařských děl.
Návštěva Polské knihovny může být proto nejen vstupem do polské intelektuální atmosféry, ale současně také prohlídkou tohoto historického domu na nábřeží Seiny s vyhlídkou na pont de la Tournelle se sochou svaté Jenovéfy a na protější nábřeží quai de la Tournelle.
Výhled z oken 1. patra na most a nábřeží de la Tournelle. Na protější straně je v prosklené nástavbě rohového domu umístěna jedna z nejluxusnějších pařížských restaurací La Tour d´Argent.
Société Historique et Littéraire Polonaise – Bibliothèque Polonaise de Paris, 4. obvod, 6 Quai d´Orléans
Otevřeno: úterý až pátek od 14 do 18 hod
Vstupné: 7 eur, do 18 let zdarma, studenti a senioři 4 eur
Jste milovníci umění a před cestou do Paříže jste si naplánovali, kolik výstav chcete navštívit, a na místě jste se pak srazili s realitou? Vidět všechno zkrátka nejde, zvlášť když jedete jen na pár dnů a chcete naštívit i co nejvíc památek a muzeí, projít si parky a vyzkoušet pařížské kavárny a bistra. Určité řešení však existuje. Nejdřív jděte tam, co chcete vidět ze všeho nejvíc, a pak, když už ze všech muzeí nemůžete ani chodit, natož je vnímat, zamiřte do Centre Pompidou. V místním knihkupectví totiž najdete katalogy téměř všech aktuálních výstav, které se zrovna ve městě konají (i mnohé z těch nejvýznamnějších, konaných v jiných francouzských i světových městech). V klidu si tak můžete prohlédnout aspoň na papíře to, co už nestíháte.
Toto knihkupectví je skutečným pokladem pro ty, kteří chtějí mít přehled o kulturním dění v Paříži a chtějí si být jistí, že nepropásnou žádnou zajímavou expozici. Kromě desítek katalogů aktuálních výstav, rozložených na velkých stolech hned u vchodu i s informací, o jakou výstavu se jedná, kde se koná a do kdy trvá, se můžete navíc i ponořit do historie a z dalších katalogů některých předchozích významných výstav zjistit, jaké umělecké skvosty byly k vidění v minulosti a prohlédnout si je aspoň v knihách.
Jde samozřejmě o normální knihkupectví, takže kromě katalogů výstav nabízí celou širokou škálu další literatury, a to hlavně z oblasti umění (jsme přece jen v muzeu), od malířství a sochařství, monografií umělců, knihy o fotografii, filmu a divadlu, až po architekturu nebo urbanistiku. Velkou výhodou je, že jsou tady zvyklí, že si lidi přijdou knížky jen prohlížet (občas ty knihy podle toho i vypadají) a nikdo vás nepopohání, abyste si něco koupili a vypadli.
Centre Pompidou myslí na své návštěvníky i co se týče otevírací doby. Knihkupectví je otevřeno až do 21 hodin, což dává dostatek času na pohodlné listování po celodenním objevování města. Já tam trávím poměrně dost času, protože se tam často zastavím večer cestou domů (i proto, že mi přímo od Centre Pompidou jede přímé metro).
Bohužel tato rada platí zatím jen jeden rok – Centre Pompidou chystá velkou rekonstrukci, kvůli které bude od konce léta 2025 na pět let zavřené. Doufejme, že knihkupectví a hlavně způsob jeho fungování přežije i eventuální změny, které rekonstrukce přinese.
Pod kamenným podloubím place des Vosges se skrývá další z ikonických pařížských kaváren. Je součástí malého stejnojmenného řetězce, skládajícího se ze tří provozoven – další Carette najdeme na Trocadéru a třetí na Montmartru. Každá z nich je jiná a přesto mají něco společného – všechny tři leží na turistickém místě, všechny mají nekonečný výběr skvělých zákusků, kterému vévodí pověstný millefeuille, jejich zmrzlina patří k nejlepším v Paříži a na jejich horkou čokoládu se šlehačkou se stojí fronty.
Vše začalo v roce 1927, kdy si Madeleine a Jean Carettovi otevřeli cukrárnu na place du Trocadéro. Do luxusního interiéru, kterému vévodil portrét Madeleine Carettové, se okamžitě začali hrnout Pařížané. Maison Carette získává popularitu a slávu, která vydržela po dlouhá desetiletí. Díky tomu se majitelé později rozhodli, že otevřou další pobočku na place des Vosges ve čtvrti Marais. V roce 2016 k oběma slavným provozovnám přibyl i malý comptoir v rohu place du Tertre, přímo v tom nejturističtějším centru Montmartru. Ten však není pravou kavárnou a dorty nebo zmrzlinu si tady můžete koupit jen s sebou.
My se dnes podíváme do pobočky v Marais, která i přes ruch, který panuje pod podloubím, nabízí status pravé pařížské instituce se staromilskou atmosférou inspirovanou dávnými časy. Pečlivě udržovaný interiér navrhl slavný módní návrhář Hubert de Givenchy, díky němuž vás majestátní zrcadla, zdobené lustry, zlacené lišty a mramorové desky kulatých stolků přenesou do Paříže třicátých let 20. století.
Přestože byla Carette zpočátku koncipována jako luxusní boulangerie-patisserie, během téměř sta let existence se její koncept rozšířil. Hosté si tady mohou vychutnat gastronomický zážitek nejen ve formě sladkého pečiva, dortíků a makronek, kterými je Carette proslavena, ale pozadu nezůstává ani nabídka slaných jídel – můžete se zde proto zastavit nejen na snídani nebo svačinu, ale i na malý oběd nebo na nedělní brunch. Občas tady narazíte na frontu (v pobočce na Trocadéru téměř pravidelně, v Marais je situace o trochu lepší), ale stojí za to vydržet. Aspoň jednou si tu slavnou hustou čokoládu s kopcem šlehačky, kterou vám přinesou ve stříbrné mističce na vysoké nožce, dát musíte.
V roce 2000 zpřístupnila pařížská radnice rozsáhlý dvůr v Marais v těsném sousedství place des Vosges. Přestože nese v pojmenování název „zahrada“, jde spíš o nádvoří, osázené stromy a několika záhony. Ani laviček tady zatím moc není, k sezení jsou však upraveny obrubníky záhonů a nízké kamenné schody. O nádvoří skoro nikdo neví, takže pokud se tady zastavíte, abyste si odpočali nebo snědli přinesený sendvič, budete tady nejspíš skoro sami.
Nádvoří kopíruje tvarem a výsadbou ambit bývalého kláštera řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, který zde byl vybudován v roce 1683. Po Francouzské revoluci byl, stejně jako mnoho dalších klášterů, uzavřen, františkáni byli vyhnáni z města a budovy byly znárodněny. V roce 1823 byly převedeny na pařížskou radnici, která je pod názvem „Caserne des Minimes“ přebudovala na kasárna četnictva. Sloužila mu až do roku 2019, kdy se funkce celého rozlehlého bloku mění na sociální bydlení, jesle a obchodní prostory a vnitřní nádvoří se otvírá veřejnosti .
Nádvoří neblaze proslulo za 2. světové války, kdy četnictvo při protižidovských zátazích v květnu 1941 zatklo na pokyn nacistické správy přes tři tisíce sedm set židovských obyvatel Marais. Část z nich byla přinucena shromáždit se na tomto nádvoří, odkud byli přes koncentrační tábor v Loiret deportováni do Osvětimi.
Zahrada je pojmenována po plukovníku četnictva Arnaudu Beltramovi, který zemřel při teroristickém útoku z 23. března 2018 v Trèbes, při kterém útočník zadržel jako rukojmí pokladní ze supermarketu. Arnaud Beltrame ho přesvědčil, aby ženu propustil a nabídl se sám místo ní jako rukojmí s tím, že s ním bude vyjednávat. Zachránil jí tím život, vyjednávání se však nezdařilo a atentátník byl následně zabit. Stačil však předtím Beltramovi zasadit několik bodných ran, kterým druhý den podlehl. Při pohřbu byl Arnauld Beltram prezidentem republiky jmenován posmrtně velitelem Čestné legie.
Do dvora se dá dostat několika vstupy z okolních ulic. Na horní fotografii je hlavní vchod z rue de Béarn, dole je pak pohled směrem k place des Vosges. Podle vysoké střechy pavillonu de la Reine, který tvoří jeden z centrálních bodů mezi domy na náměstí, vidíte, že je to opravdu jen kousek.
Jardin Arnaud Beltrame, 4. obvod, vstupy z rue de Béarn, rue Saint-Gilles a rue des Minimes
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.