První kovový most v Paříži je vlastně jenom lávka, vedoucí od Louvru do 6. obvodu. Protože v době jeho stavby se Louvre nazýval „Palác umění“, most dostal podobný název.
Most, složený původně z devíti litinových oblouků (dnes už jen osmi), stojících na vysokých kamenných pilířích a nesoucích dřevěný chodník, vyhrazený pouze pro pěší, byl postaven v letech 1801 – 1804. Navržen byl původně jako visutá zahrada se stromy a keři v květináčích a lavičkami.

V roce 1977 byl most uzavřen pro veřejnost, protože byly zjištěny závady a poškození, způsobené během bombardování v obou světových válkách a několika kolizemi lodí. V roce 1984 byl kompletně zrekonstruován a od té doby dále slouží veřejnosti.

Pokud nebudete mít v teplých jarních a letních pozdních večerech co dělat, zkuste se na most podívat. Je plný mladých lidí, kteří tady sedí, popíjejí, klábosí a zpívají. Most samozřejmě přitahuje i malíře a fotografy.

Pohled na most ze špičky Ile de la Cité…

… a další z nábřeží Quai du Louvre

Jeden konec mostu vede přímo k nejstarší části Louvru – vchodu do Cour carré, Čtvercového dvora…

… zatímco druhá část ústí u Francouzského institutu – sídla Francouzské akademie a dalších čtyř různých akademií

I tady, stejně jako v mnoha jiných městech, se v posledních letech rozmohl zvyk, že milenci na zábradlí zavěsí zámek a klíč hodí do řeky. Není to francouzský výmysl, všichni jen kopírují hrdiny z knihy, kterou napsal italský spisovatel Federico Moccia, která vyšla pod všeříkajícím názvem, který by se dal přeložit jako „Toužím po tobě“, a podle které byl natočen i film. V něm dva hlavní hrdinové zavěsí zámek na most Milvio blízko Říma a klíč hodí do Tibery… a už tu máme celosvětový zvyk.

Někdy v září loňského roku nechala pařížská radnice všechny zámky, jejichž váha už poškozovala zábradlí, přes noc odstranit. O měsíc později jich tam už zase bylo plno a pořád přibývají.

Most také hrál v mnoha filmech a zpívá se o něm v mnoha písních. Já mám ráda například tuto od Georgese Brassense s názvem Vítr:

1. a 6. obvod, Pont des Arts

Jak se tam dostat: Metro Louvre Rivoli

Nádherná renesanční kašna, stojící uprostřed náměstí poblíž Les Halles, byla vytvořena v roce 1550 podle návrhu Pierra Lescota. Zaujme už z dálky reliéfy, které vytvořil sochař Jean Goujon. V minulosti stávala na rohu rue St-Denis, kde začínal rozlehlý Hřbitov neviňátek, založený v těchto místech už ve 12. století. Hřbitov byl obehnán zastřešenou galerií, pod níž byly skladovány kosti, exhumované ze společných hrobů. Říká se, že během obléhání Paříže Jindřichem IV. v roce 1590 vyhladovělí Pařížané tyto volně ležící kosti rozemílali na mouku…

Hřbitov byl zrušen v roce 1786 a kosti ze zrušených hrobů (odhadovalo se, že za ta staletí tady bylo pohřbeno více než milión lidí) byly převezeny do katakomb na jihu města, kde jsou v podzemních chodbách dodnes k vidění.

Dříve jsem si lámala hlavu tím, jak mohla čtyřstranná kašna stát v rohu hřbitova, jak se všude píše. Odpověď mi dala až tato rytina z roku 1787, která ukazuje, jak vypadalo okolí krátce po zrušení hřbitova:

Kašna totiž kdysi měla jen tři strany, ta čtvrtá byla dodělána dodatečně až po zrušení hřbitova a po jejím přemístění na současné místo. Tehdy byla také snížena a basreliéfy ze spodní části, které se na současnou kašnu nevešly, byly uloženy v Louvru.

Tehdy také voda neprýštila z fontány pod oblouky a nestékala po schodišti jako dnes, ale vytékala z obdélníkových otvorů pod reliéfy

Fontaine des Innocents
Čtvrť Les Halles, Place Jean du Belay

Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles

Když jsme se minule dostali až na Pont Neuf, musíme teď sejít dolů na malé náměstíčko na špičce ostrova Cité. Náměstí se jmenuje Square du Vert Galant – tímto zvláštním jménem – Zelený záletník (my, co jsme z Moravy, bychom rovnou řekli „Zelený galán“ – kdo ví, jestli to slovo na Moravu nepřinesli francouzští vojáci, kteří bojovali u Slavkova…), byl nazýván král, o kterém jsem se tady už několikrát zmínila a o kterém určitě ještě bude řeč i jindy – Jindřich IV. Skutečně prý nenechal na pokoji jedinou sukni – a „zelený“ proto, že jeho pleť měla údajně nazelenalý odstín.

Pro rozvoj Paříže měl velký význam a tak je načase si o něm něco v krátkosti říct.

Jindřich IV., francouzsky Henri IV., se k trůnu dostal jako slepý k houslím. Vyrostl sice u královského dvora v Paříži a byl po svém otci potomkem Ludvíka IX. a tedy i jedním z následníků trůnu, ale poté, co se stal králem navarrským ve svém rodném Béarnsku na jihozápadě dnešní Francie, nepočítal s tím, že by se mohl stát francouzským králem. Navíc byl protestant a to v době náboženských válek představovalo problém. V roce 1572 ho sice oženili s královou sestrou Markétou z Valois (to je ta známá královna Margot z Dumasova románu), ale usmíření mezi oběma náboženskými skupinami to nepřineslo – naopak, katolíci využili toho, že na svatbu do Paříže přijelo mnoho protestantských šlechticů a několik dnů po svatbě rozpoutali tzv. Bartolomějskou noc, během níž bylo povražděno jen v Paříži přes 3000 protestantů. Jindřich byl sice ušetřen, ale byl přinucen konvertovat ke katolickému vyznání. Později byl dokonce internován na zámku ve Vincennes, ale podařilo se mu uprchnout a vrátil se k protestantskému vyznání.

Poté, co náhle zemřel Jindřich III., byl v roce 1589 potvrzen jako následník trůnu a stává se francouzským králem a zakladatelem bourbonské dynastie. Proti němu však stojí tři čtvrtiny Francouzů, kteří nechtějí za krále protestanta. Jindřich nakonec musí Paříž opustit, ale začne ji obléhat a dobude ji zpátky až poté, co znovu přejde ke katolickému vyznání. Téměř padesátiletý král, který nemá dědice (přestože má několik dětí se svými četnými milenkami), dosáhne anulování svého manželství s Margot a ožení se s Marií Medicejskou, která mu rok po svatbě, v roce 1601, porodí dědice – budoucího krále Ludvíka XIII., a v následujících devíti letech dalších pět dětí.

Po skončení náboženských válek i války proti Španělsku, kterou rozpoutal, se Jindřich pustí do obnovy Francie a především Paříže. Rozšíří Louvre, pustí se do rozsáhlých urbanistických úprav města a v krátké době přivede Francii k hospodářskému rozkvětu. Bohužel toho už víc nestihne. 14. května 1610 jeho kočár uvázne v hustém provozu v úzké uličce Rue de la Ferronnerie blízko Louvru. Toho využije katolický fanatik François Ravaillac, vyskočí na stupátko kočáru a třemi ranami nožem krále zavraždí.

Pod most, který nechal Jindřich IV. postavit, se na náměstí s parčíkem dostaneme po schodišti za jeho sochou.

Tato část ostrova se nachází o sedm metrů níže než jeho zbytek a ukazuje nám, o kolik byl ostrov v průběhu let (a výstavby) zvýšen

Pohled z parku na most se sochou

Parčík se na svém konci zužuje do špičky, stejně jako celý ostrov

V parku najdete i tento kámen, který je svědkem francouzsko-kanadského přátelství

Pokud nevstoupíme do parku, ale obejdeme jeho plůtek po kamenné zdi kolem vody, dostaneme se až na samotnou špičku ostrova. V hezkém počasí tady odpoledne a večer sedí na zemi spousta lidí, hlavně mladých, kteří tady piknikují, popíjejí a klábosí. Někdy není ani kam šlápnout, jak je tady plno.

Máme odtud výhled nejen na lodě, které plují blízko nás…

… ale v téměř přímém kontaktu se Seinou vidíme pěkně za sebou seřazené pařížské mosty.

Tip: Pod schody, vedoucími na ostrov z Pont Neuf, je stanoviště výletních lodí, které pořádají okružní plavby po Seině v centru Paříže. Informace a vstupenky po internetu získáte TADY.

Square du Vert Galant – Pont Neuf

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Most, který přetíná špičku ostrova Cité, se sice jmenuje Pont Neuf – Nový most, ve skutečnosti je ale nejstarším pařížským mostem. Stavba byla zahájena už v roce 1578, byla však přerušena v době náboženských válek a most byl dokončen až v roce 1607 na příkaz krále Jindřicha IV. Poté, co byl král v roce 1610 zavražděn, jeho vdova Marie Medicejská nařídila, aby byl most upraven a aby na něm byl vytvořen prostor k umístění královy sochy (o té si můžete přečíst TADY).

Most byl po svém postavení odlišný od ostatních. Nejen že na něm nestály domy, jak bylo tehdy zvykem (přestože původní plány s nimi počítaly), ale byl vybaven chodníky a širokými výklenky, v nichž měli své krámky obchodníci.

A trochu čísel:
Most je dlouhý 238 metrů a široký 20,50 metrů. Vozovka je široká 11,50, každý z chodníků 4,50 metru. Delší rameno má sedm pilířů, zatímco kratší jen pět.

Pohled z nábřeží Quai des Grands Augustins

Most je po obou stranách po celé délce zdoben kamennými maskarony, kterých je celkem 385

Detail maskaronu

Socha krále Jindřicha IV. Nejedná se ovšem o původní sochu, ta byla zničena během Francouzské revoluce. Ta, kterou na mostě můžeme vidět dnes, pochází z roku 1818.

Pont Neuf spojuje 1. a 6. obvod

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf

Autorem sochy je François-Frédéric Lemot

Král je oblečený do brnění, na hlavě má vavřínový věnec a v ruce drží žezlo s královskými liliemi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K dokončení prohlídky zahrady Královského paláce a jejího okolí, o které jsem psala v předchozích článcích,  se musím zmínit ještě i o další části volně přístupné části areálu. Na čestném dvoře  Královského paláce, lemovaného kolonádou Galerie d´Orléans (z roku 1825), nás totiž čeká šokující překvapení – 260 sloupů Daniela Burena z let 1986 – 87.

V roce 1985 tehdejší ministr kultury Jack Lang vybral sochaře Daniela Burena, aby na nádvoří instaloval jedno ze svých moderních děl. Umělec vytvořil černo-bílé mramorové sloupy o nestejné výšce, které jsou v noci nasvíceny zeleně. Dílo vyvolalo bouřlivou polemiku o oprávněnosti existence současného umění v sousedství historických památek. Velká část veřejnosti se s  instalací sloupů nesmířila dodnes.

Nedávno bylo nádvoří dlouhou dobu uzavřené a sloupy prošly důkladnou rekonstrukcí. Buren totiž v roce 2007 zjistil, že jsou sloupy ve špatném stavu a vyvolal skandál. Pohrozil, že celou instalaci zruší a  že si dílo odveze, pokud ho příslušné státní orgány nenechají okamžitě zrenovovat. Tehdejší ministryně kultury Christine Albanel jeho výhrůžkám podlehla a nádvoří bylo od konce roku 2007 zavřené až do poloviny letošního roku, kdy se sloupy objevily opět ve svém původním stavu. Teď už se čeká jen na dokončení rekonstrukce Galerie d´Orléans, která hyzdí nádvoří dřevěným obitím.

Vstup na nádvoří je z Place Colette nebo z druhé strany přes zahradu Královského paláce.

Vstup zdarma

Jak se tam dostat: Metro Palais Royal-Musée du Louvre

Rozsáhlé zahrady, ležící uprostřed celého komplexu budov Palais Royal – Královského paláce, mají rozlohu 20 850 m². Byly vytvořeny v roce 1633 současně se stavbou Kardinálského paláce, který si pro sebe původně nechal postavit kardinál Richelieu. Ten odkázal palác Ludvíku XIII., po jehož smrti se do paláce přestěhovala z Louvru Anna Rakouská, Ludvíkova manželka, s budoucím králem Ludvíkem XIV. a kardinálem Mazarinem. V té době palác získal svůj název Královský palác.

K původnímu paláci a zahradám byly přistavěny měšťanské paláce, které obklopují zahradu ze všech stran (a ve kterých se nacházejí jedny z nejdražších bytů ve městě, bydlel zde například dramatik Jean Cocteau e spisovatelka Colette). Současná podoba zahrady a okolních podloubí – galerií pochází z rekonstrukce, uskutečněné po velkém požáru v roce 1773 králem Filipem IV. Orleánským.

Samotný Královský palác je nepřístupný, sídlí v něm Státní rada, Ústavní rada a Ministerstvo kultury, nádvoří a zahrady jsou však volně přístupné.

Podloubí Královského paláce lemuje celou zahradu – z čelního pohledu vpravo leží Galerie de Valois e vlevo Galerie de Montpensier, kolmo vpředu Galerie d´Orléans a vzadu Galerie de Beaujolais. Najdete v něm mnoho kaváren, restaurací a luxusních obchodů. Tady pohled do Galerie de Valois.

Bydlení je tady určitě nádherné a luxusní, zvlášť krásné musí být byty s výhledem do zahrady. Konec konců, málokdo si takové bydlení může dovolit. Ze slavných osobností tady bydlel třeba jean Cocteau nebo spisovatelka Colette.  Nejsem si však tak úplně jistá, jestli bych tu chtěla bydlet – už si představuji, jak jdu tímto pustým podloubím, spoře osvětleným starými lucernami, v listopadu pozdě večer, za tmy, zimy a plískanice, moje kroky se rozléhají mezi prázdnými obchody… a za každým sloupem číhá lupič nebo násilník. Asi bych se tady bála.

Některé části podloubí v současné době procházejí rekonstrukcí, takže bohužel nejsou v takovém lesku, jako by měly být, někde najdeme i lešení.

Galerie de Beaujolais pod lešením

Po celé délce zahrady se na obou stranách táhne stromořadí

Květinové záhony ani v pozdním podzimu neztrácejí nic ze své nádhery a jsou krásně udržované.

V zahradě najdeme k volnému použití stejné zelené židličky jako v ostatních pařížských státních zahradách.

Některé z obchodů, které najdeme v Galerie de Montpensier. Prodávají hlavně různé umělecké a starožitné předměty a luxusní zboží…

… ale najdeme tu i obchod se starými i současnými medailemi a vyznamenáními (kdo si je asi tak může kupovat?) Vypadá to jako obchod pro Vlastu Buriana – už by nemusel říkat: „Daj-li mi medaili nebo nedaj-li mi medaili“, ale mohl by si ji koupit.

Zahrada je otevřena zdarma denně následovně:

1. října – 31. března 7.30 – 20.30 hod
1. dubna – 31. května 7.00 – 22.15 hod
1. června – 31. srpna 7.00 – 23.00 hod
1. září – 30. září 7.00 – 21.30 hod
Podloubí je otevřeno nepřetržitě

Vstup přes nádvoří buď z Place Colette, nebo z přilehlých bočních ulic Rue de Montpensier a Rue de Valois, nebo ze severně položené Rue de Beaujolais.

Jak se tam dostat: Metro Palais Royal-Musée du Louvre

Když vystoupíte z metra na stanici „Palais-Royal“, překvapí vás nezvyklé girlandy barevných koulí, které východ z metra obklopují. Umělecké dílo, vypadající  spíše jako vánoční výzdoba,  s názvem Kiosek náměsíčníků, vytvořil výtvarník  Jean Michel Othoniel.  Kopule, laděná do červena, představuje den, zatímco ta do modra noc. Barevné koule oživují toto jinak nóbl se tvářící náměstí.

Na noblesu má ovšem náměstíčko právo – jsme jen pár kroků od Královského paláce a od Louvru a navíc z něho vede přímý vchod na nádvoří Královského paláce. Hned vedle potom najdeme jedno z nejznámějších pařížských divadel – Comédie française, které zde existuje už od roku 1792 (vzniklo mnohem dříve, už v roce 1680, ale než získalo tuto stálou scénu, hrálo v jiných sálech).

Vstupné do divadla, kde se hrají především francouzské klasické Molièrovy, Racinovy, Feydeauovy, Mussetovy a Mirbeauovy hry (v současné době hrají i Shakespeara, Gogola, Čechova a další autory),  stojí mezi 11 (za tzv. místa se sníženou viditelností) až po 50 Euro, ale každý den hodinu před představením je do prodeje dáváno 65 míst za 5 Euro. Stačí si jen vystát frontu v tzv. „Petit bureau“ a mít štěstí, že se člověk dostane na řadu. Každé první pondělí v měsíci jsou navíc tyto výhodné vstupenky zcela zdarma pro mladé lidi do 28 let (po předložení dokladu totožnosti a pouze jedna vstupenka na osobu).

Vstupenky je možné si koupit předem i přes internet na www.comediefrancaise.fr

V lednu se vám může stát, že na náměstí uvidíte velké starodávné křeslo ve skleněné skříni. Divadlo tak vystavuje pro veřejnost každý leden na pár dnů Molièrovo křeslo, které má jinak své místo ve foyer, které je volně přístupné.

Z druhé strany náměstí najdeme Café restaurant le Nemours, kde můžete u kávy pod arkádami potkat herce z Comédie française, kteří sem pravidelně chodí.

Náměstí vzniklo až v roce 1966, kdy byla tato bývalá část  Rue Saint-Honoré oddělena a pojmenována na počest spisovatelky a herečky Colette (Sidonie-Gabrielle Colette, 1873-1954, byla jedinou ženou ve Francii, které byl uspořádán státní pohřeb), která bydlela nedaleko od náměstí v jednom z paláců, přiléhajících k zahradě Královského paláce.

Jak se tam dostat: Metro Palais-Royal

Kostel Saint-Germain-l´Auxerrois, který stojí přímo naproti hlavnímu vchodu do starého křídla Louvru, je tak trochu zvláštní památka. Najdete ho téměř ve všech průvodcích, ale málokdo ho ve skutečnosti navštíví. Možná proto, že je poměrně nenápadný, stojí zastrčený v malém parčíku a nevypíná se do nějaké zvláštní výšky, nebo možná i proto, že těsně sousedí s Louvrem a  lidé už po jeho prohlídce nemají  na další památky chuť ani sílu.

Saint-Germain l´Auxerrois z Louvru

Kostel stojí na místě, kde stál už v 8. století původní svatostánek, zničený Normany. Nese jméno svatého Germaina, který byl v 5. století biskupem v Auxerre (není totožný s patronem St. Germain-des-Prés).

Od 14. století, poté, co se královský rod Valois usadil v Louvru, se stal farním kostelem francouzských králů, kteří sem pravidelně chodívali na mši. Po francouzské revoluci, kdy byl vybrakován, sloužil jako sklad píce a krmiva, policejní stanice, tiskárna a dokonce jako továrna na ledek. Znovu byl vysvěcen jako katolický v roce 1837. Při asanaci a rekontrukci Paříže baronem Haussmanem bylo požadováno, aby byl kostel zbořen společně s ostatními budovami, které stínily Louvre, ale baron, ač sám protestant a ačkoliv jinde boural hlava nehlava, se zasadil o jeho zachování.

Podoba kostela zahrnuje pět století architektury. Jeho současný vzhled pochází z rekonstrukce, provedené v letech 1838 – 1855, najdeme na něm však románskou zvonici, pozdní gotiku na kůru,  renesanční portál a vrata a loď z vrcholné gotiky.

Ve zvonici (není to ta věž, která přiléhá k průčelí kostela, ale nízká hranatá věž v jižní části lodi, která vykukuje vpravo v zadní části na horní fotografii)  visí dodnes zvon se jménem Marie z roku 1527, jeden ze tří zvonů (ty další dva se jmenovaly Vincent a Germain), které 24. srpna 1592 svým vyzváněním daly povel k bartolomějské noci – masakru hugenotů v Paříži, kdy byly během jediné noci zabity tisíce hugenotů, kteří přijeli do Paříže na svatbu krále Jindřicha IV. s princeznou Margot. Svatba měla smířit obě náboženské větve, ale místo toho rozpoutala ještě větší nenávist.

Průčelí kostela, dále detaily

Krytý vstup pochází z let 1435 – 39, i když sochy na pilířích jsou mladší. Centrální portál je ze 13. století.

Když vstoupíme dovnitř, ohromí nás gotická klenba a světlo, které sem vstupuje vitrážovými okny

Kůr je oddělen krásnou mříží z 18. století, po obou jejích stranách najdeme polychromované sochy z 15. století, znázorňující Sv. Germaina a Sv. Vincenta

Klenba ve stylu vrcholné gotiky

Vitrážová okna pocházejí z 15. století

Varhany ze 17. století

Kaple Sv. Panny Marie s kamennou polychromovanou sochou, pocházející ze 14. století. Sloupy kolem kaple jsou doslova vytapetovány děkovnými tabulkami se vzkazy Panně Marii.

Rozeta z 15. století

Ke kostelu těsně přiléhá nádherná, 38 metrů vysoká neogotická věž, o které se někdy omylem i ve francouzských průvodcích píše, že se jedná o zvonici kostela. Není to tak, věž sice stojí na místě dávno zbořené původní zvonice kostela a je v ní i zvonkohra, ale byla postavená až v polovině 19. století při úpravách okolí a stavbě sousedící radnice 1. pařížského obvodu (radnice byla postavena v podobném stylu jako je kostel, aby byla dodržená symetrie náměstí).

Půlhodinovou zvonkohru si můžete poslechnout každý den od 20 hod, v neděli od 12.45 a ve středu od 13.30 hod.

Place du Louvre

Jak se tam dostat: Metro Louvre-Rivoli nebo Pont Neuf