Pokud najdete před vchodem do pyramidy v Louvru dlouhou frontu, existuje ještě jedna možnost, jak se dostat dovnitř a nečekat tak dlouho. Je to vstup z rue de Rivoli, který vás zavede do podzemního nákupního centra Le Caroussel du Louvre, kde najdete, kromě několika obchodů s dárkovým zbožím, kosmetikou a módou, také možnost, jak se levněji a rychle najíst v této drahé části města (jsou tady obvyklé provozovny známých řetězců počínaje mekáčem apod.). Tomuto prostoru ale hlavně kraluje ostrý hrot obrácené skleněné pyramidy (ano, té, ke které nás přivedl Dan Brown v závěru Šifry Mistra Leonarda), u níž leží už zmíněná odbočka do podzemního vstupního centra Louvru.
Přesně tady se dáte doleva, projdete bezpečnostní kontrolou a pak už si můžete koupit vstupenku do Louvru
V areálu jsou také konferenční a výstavní sály – jeden z nich, tentokrát prázdný, je vidět nahoře na fotografii. Dominují mu zbytky pařížských hradeb po pravé straně a zeď kontraeskarpy vlevo. Tento pohled je tedy vlastně pohledem do hradního příkopu z doby Karla V. (a tedy z druhé poloviny 14. století).
Vzadu nahoře je ta zmíněná občerstvovací sekce.
V dalším ze sálů si mohou užít ti, kterým nestačily sochy v Louvru, nebo ti, kterým se do Louvru nechce a tohle jim na ukázku stačí. Jsou tady vystavené sochy a basreliéfy, z nichž některé bývaly součástí paláce Tuileries, který zanikl při požáru, založeném komunardy 22. května 1871, a který uzavíral areál Louvru na západní straně za triumfálním obloukem Caroussel.
Z tohoto sálu můžeme vystoupat po dvou schodištích přímo k oblouku Caroussel a dostat se tak přímo do zahrad Tuileries
Le Caroussel du Louvre
99 rue de Rivoli Podchod je otevřený denně od 8,30 do 23 hod, restaurace od 8,30 do 20 hod a obchody od 10 do 20 hod
Jak se tam dostat: metro Palais Royal-Musée du Louvre (linka 1 a 7)
Starý královský palác na ostrově Cité, v němž bydleli francouzští králové až do 14. století, kdy se přestěhovali do mnohem bezpečnějšího (a dnes už neexistujícího) paláce Saint-Pol v Marais (Louvre tehdy nebyl ještě ničím jiným, než obyčejnou věží v hradbách), se skládal z různých budov, které byly během času stavěny, rekonstruovány po mnoha požárech a rozšiřovány. Tehdejší palác, z něhož zůstala jen Sainte-Chapelle (Svatá kaple) a Conciergerie (Purkrabství), neměl nic společného s dnešní podobou Justičního paláce, který se na místě bývalého královského sídla nachází dnes.
Kromě nárožní čtvercové věže byla Conciergerie chráněná dalšími třemi kulatými věžmi – je to zprava la tour César (Císařova věž, která přiléhala k ložnici Filipa Sličného), la tour d´Argent (Pokladnice – byl v ní uložen královský poklad) a la tour Bonbec (doslova „věž Dobrý zobák“ – věž totiž sloužila jako mučírna, kde vězně nevybíravým způsobem přinutili mluvit).
Na počátku 14. století se součástí komplexu královského sídla, v němž tehdy vládl král Filip Sličný, stala i 47 metrů vysoká věž se čtvercovou základnou a mohutnými, metr silnými kamennými zdmi, jejímž úkolem bylo posílení obrany paláce. Na její čelní straně později v roce 1371 nechal král Karel V. vytvořit první veřejné hodiny v Paříži, jejichž autorem byl hodinář Henri de Vic.
Dnešní podoba hodin pochází z druhé polovny 16. století, z doby vlády krále Jindřicha III., kdy byly hodiny zcela přestavěny. Po stranách ciferníku, umístěného na modrém pozadí se zlatými královskými liliemi, tak dnes můžeme vidět dvě alegorické postavy, které představují Zákon a Spravedlnost. V horní a spodní části jsou umístěny dva latinské nápisy. Ten horní říká: „Ten, který jí dal již dvě koruny, jí dá i třetí“ (t.j. odkaz na francouzskou a polskou korunu Jindřicha III.), ten spodní potom „Stroj, který dělí čas na dvanáct přesných částí, učí chránit spravedlnost a hájit zákon“.
1. obvod, boulevard du Palais
Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4) nebo Châtelet (linka 1, 4, 7, 14)
V samém centru Paříže najdeme spoustu krásných domů, ale jen některé z nich mají prvky, které se vymykají té pařížské haussmannově stejnosti – jako například tento rohový dům hned v sousedství Forum Les Halles.
Jeho keramické obložení v přízemí, které pochází z roku 1940, je sice už trochu oprýskané a opadané, ale krásně ladí se zábradlím balkónů a oken ve vyšších patrech. Když zvedneme hlavu, uvidíme na rohu domu ještě jednu zajímavou věc.
Velký kamenný úl se čtyřmi obřími včelami je na domě umístěný od roku 1920, kdy byl vytvořený jako vývěsní štít obchodu s medem, který se tady, v blízkosti bývalého tržiště, tehdy usídlil. Od roku 1984 je úl i keramické obložení památkově chráněno.
Nechci rýpat, ale nezdá se vám, že ty včely vypadají spíš jako mouchy?
Čtvrť Halles, roh rue Rambuteau a rue Pierre Lescot
Jak se tam dostat: metro Les Halles (linka 4) nebo RER Chatelet Les Halles
Jen pár kroků od luxusního náměstí place Vendôme leží další velké náměstí, o kterém tištěné průvodce mlčí. Jmenuje se place du Marché Saint-Honoré a ii když se samozřejmě slávě a významu place Vendôme rovnat nemůže, historicky zajímavé je bezpochyby také. Dnes náměstí dominuje ohromná skleněná stavba kancelářského a nákupního centra, které nahradilo dřívější tržnici z druhé poloviny 19. století. Vidět je už z dálky a na první pohled šokuje i z blízkých ulic svojí ohromnou skleněnou hmotou.
Na místě dnešního náměstí stával od roku 1615 klášter sv. Jakuba, založený Marií Medicejskou pro řád dominikánů, nazývaných právě podle sv. Jakuba „jakobíni“. Za Velké francouzské revoluce byl tento klášter stejně jako mnoho dalších zrušen a v jeho velké knihovně se usídlil takzvaný Klub jakobínů, revoluční politický spolek, založený v roce 1789, jehož cílem byla přeměna konstituční monarchie na republiku pod Robespierrovým vedením. Po všech revolučních peripetiích v době Teroru Jakobíni klášter opustili po zrušení klubu v den Robespierrovy popravy 27. července 1894.
V roce 1807 byl klášter zbořen a na jeho místě vzniklo náměstí, na kterém se už od roku 1820 konaly trhy. V roce 1864 byly na náměstí postaveny čtyři pavilóny tržnice a fontána. Pavilóny zde stály až do roku 1955, kdy byly zbořeny.
Takto náměstí vyfotografoval v roce 1945 slavný francouzský fotograf Robert Doisneau
V roce 1997 byla na náměstí postavena skleněná budova, kterou navrhl slavný katalánský architekt Ricardo Bofill. Centrální průchod budovou ve svém názvu připomíná historii tohoto místa – nazývá se Passage des Jacobins a je lemovaný obchody.
Ve skleněném plášti budovy se odrážejí staré domy kolem náměstí, ze kterého se dnes stala pěší zóna, plná restaurací a kaváren
Čtvrť Place Vendôme, Place du Marché Saint-Honoré
Jak se tam dostat: metro Tuileries (linka 1) nebo Pyramides (linka 7 a 14)
Johanka z Arku, nebo také Panna orleánská, hrdinka stoleté války, která vedla francouzská vojska do boje proti Angličanům a která byla ve svých devatenácti letech roce 1430 upálena v Rouenu za kacířství a čarodějnictví, aby ji tatáž církev, která ji poslala na hranici, později rehabilitovala, blahoslavila a nakonec v roce 1920 svatořečila, má v Paříži nesčetné množství soch, jak na veřejných prostranstvích, tak v kostelích a muzeích. Socha, která nás zajímá dnes, stojí na place des Pyramides, malém čtvercovém náměstí, vtisknutém do křižovatky Rue de Rivoli a Rue des Pyramides přímo naproti Tuilerijské zahradě.
Bronzovou pozlacenou jezdeckou sochu vytvořil sochař Emmanuel Frémiet v roce 1872. Odlita byla v roce 1874, její tvůrce ji ale nepovažoval za povedenou, nechal proto odlít další (která byla umístěna v Nancy), a nakonec ještě třetí, která v roce 1899 nahradila původní originál.
Nebudu vás dlouho unavovat informacemi o skleněné pyramidě, stojící na nádvoří Louvru. Všichni ji známe a všichni jsme ji viděli a najdeme ji ve všech, i těch nejútlejších průvodcích. Stojí na Napoleonově dvoře v Louvru a navrhl ji čínsko-americký architekt Ieoh Ming Pei. Pyramidu, sloužící jako vstup do muzea v Louvru, slavnostně otevřel prezident Francois Mitterrand 30. března 1989.
Přestože bylo proti moderní skleněné pyramidě v určitých kruzích po jejím postavení velmi protestováno, myšlenka stavby pyramidy na nádvoří Louvru vznikla už v době Francouzské revoluce a byla projednávána znovu ještě v roce 1809. Těžko říct, jestli architekt z těchto původních nápadů vycházel, nebo jestli jeho projekt vznikl v této formě pouhou náhodou.
Kovová konstrukce nese skleněné lichoběžníky a trojúhelníky. Svého času různí „záhadologové“ tvrdili, že počet skleněných výplní odpovídá satanovu číslu 666, a odvozovali z toho nejrůznější spiklenecké teorie. Stejný údaj uvádí i Dan Brown v Šifře mistra Leonarda. Později bylo prokázáno, že skleněných tabulek je více (některé prameny uvádějí 673, některé 689).
Pozdní letní večer na nádvoří Louvru. Kde jsou všichni ti turisté, kteří tady ještě před několika hodinami stáli ve frontě?
Velká pyramida není na nádvoří jediná – kolem ní jsou umístěny další tři menší a nedaleko najdeme i obrácenou pyramidu, známou také ze Šifry mistra Leonarda
Neházejte mince do bazénků vedle pyramidy. To, abyste se sem vrátili, stejně dokážete ovlivnit jenom sami – a vaše peníze ještě tentýž večer vysbírají přičinliví mladíci, kteří sem přicházejí vyzbrojeni holínkami, kteří bazény důkladně vyberou.
Jak se tam dostat: Metro Palais Royal – Musée du Louvre
Náměstí, které bylo postaveno v době krále Jindřicha IV. Navarrského současně se stavbou Nového mostu – Pont Neuf (na kterém stojí jezdecká socha tohoto oblíbeného krále) – bylo pokřtěno v roce 1607 na počest mladého nástupce trůnu – dauphina – pozdějšího krále Ludvíka XIII. , narozeného v roce 1601.
Náměstí jsem náhodou objevila a vyfotografovala už při jedné ze svých starších cest do Paříže, kdy jsem tudy jen proběhla a nezapamatovala si, jak se jmenuje a kde přesně leží. Později se mi ho už nikdy nepodařilo najít. Až za několik let jsem v jednom rozhovoru s režisérem Jurajem Herzem četla, že má v Paříži rád Place Dauphine, a když jsem si ho vyhledala na Google mapách, zjistila jsem, že se jedná o moje „ztracené“ náměstí.
Place Dauphine v říjnu 2004
A v dubnu 2011. Byla bych ráda udělala fotografii ze stejného místa, ale bohužel mi tam slunce svítilo přímo do objektivu. Jak je vidět, za těch sedm let byly na náměstí vykáceny staré kaštany a nahrazeny novými a malými stromky…
Place Dauphine s Pont Neuf a sochou Jindřicha IV. v roce 1615
Náměstí je plné restaurací, kaváren i galerií
Domy, typické pro dobu Jindřicha IV., jak je známe třeba i z Place des Vosges. Naštěstí nebyl realizován nápad barona Haussmanna, který při své přestavbě Paříže chtěl náměstí srovnat se zemí a postavit na něm domy v tehdy módním novořeckém slohu. I tak z původních domů zůstaly pouze dva nedotčené – všechny ostatní na náměstí byly od 18. století buď přestavěné, zvýšené, pozměněné nebo dokonce zbourané a nahrazené. Konec tomu udělalo až zapsání náměstí na seznam památek.
Kratší strana trojúhelníkového náměstí byla v roce 1874 zbourána a náměstí se tak dnes otvírá k zadnímu průčelí Justičního paláce
Krásná mříž v chodníku před Justičním palácem
Tip: v čísle 15 bydlela slavná manželská herecká dvojice Simône Signoret a Yves Montand
Když slyším název náměstí Châtelet, udělá se mi skoro až špatně. Ne snad proto, že se dříve jednalo o vězení, ale spíš proto, že si vzpomenu na stejnojmennou stanici metra, největší na světě, kterou denně projde až půl miliónu lidí. Valící se davy, několik křížících se linek, dlouhatánské chodby s pojízdnými chodníky, pochybní umělci a do toho všeho moje klaustrofobie ve stísněných podzemních prostorách. Pokud jen trochu můžu, raději vždy vystoupím o stanici dřív, abych se tomu podzemnímu bludišti vyhnula.
Náměstí, rozkládající se na povrchu, je sice taky rušné, ale už ne tak nesmyslně předimenzované. Bylo vytvořeno z Napoleonova rozkazu v letech 1806 – 7 na místě vykřičené čtvrti s pevností a později vězením Grand Châtelet, zbořeného v roce 1804. V jeho středu vytvořil architekt Nicolas Bralle kašnu Palmier. V roce 1851, při prodloužení Rue Rivoli, bylo náměstí dále rozšířeno, fontána byla postavena na sokl a nad ní byl vztyčen sloup se zlatou sochou, představující alegorii vítězství, vytvořenou sochařem Bosiem.
V roce 1856 pověřil baron Haussmann architekta Daviouda, aby na náměstí Châtelet postavil dvě symetrické protilehlé budovy, které by sloužily jako divadlo.
Pohled na náměstí z mostu Pont au Change
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
Kašna Palmier
Napravo z pohledu od řeky stojí divadlo, ve kterém dlouhé roky hrála slavná herečka Sarah Bernhardt, pro kterou tvořil plakáty Alfons Mucha. Divadlo neslo její jméno, později však bylo – kdo ví proč – přejmenováno na Théâtre de la Ville, Městské divadlo. V druhém patře divadla však dodnes existuje šatna herečky, zařízená jejím původním nábytkem i osobními předměty. Jinak jméno slavné herečky připomíná už jen rohová kavárna na náměstí.
Protější divadlo na náměstí, Théâtre du Châtelet, se věnuje převážně hudebním a tanečním představením a koncertům
Place du Châtelet, Čtvrť Saint- Merri
Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles (pokud na to máte nervy :-))
Možná jste si mysleli, že vás už nebudu se svým oblíbencem králem Jindřichem IV. Navarrským obtěžovat. Možná jste doufali, že jsem o něm už řekla všechno TADY, TADY nebo TADY. Neřekla, zanechal za sebou totiž v Paříži tolik stop, že na něho narazíme ještě mnohokrát.
Vzpomínáte? Takhle jsme se na něho dívali na Pont Neuf
Jindřich IV. byl sice oblíbený král, dokonce kvůli trůnu konvertoval ke katolické církvi, ale duší i tělem zůstal huguenotem. To mu samozřejmě jeho nepřátelé, podporovaní katolickým Španělskem, s nímž Jindřich vedl válku, nemohli zapomenout a několikrát se ho snažili odstranit. Podařilo se to až v roce 1610 jen kousek od Louvru, v Rue Ferronnerie, která existuje dodnes.
Dnes je to pěší zóna, plná restaurací a obchodů, ale na začátku 17. století to byla uzoučká a klikatá ulička. Jednou stranou přiléhala ke zdi Hřbitova neviňátek, u které měli své krámky rozloženy kramáři a pouliční prodavači, zatímco arkýře středověkých domů na druhé straně ulici ještě více zužovaly a bránily přístupu světla. Když 14. května 1610 touto ulicí projížděl královský kočár, musel zastavit kvůli vozu, naloženému senem, který mu vjel do cesty. V tu chvíli na stupátko kočáru vyskočí fanatický mnich François Ravaillac, který pronásleduje Jindřicha na každém kroku už tři dny, protože přijel do Paříže s úmyslem ho zabít, a třikrát bodne. Král stačí jen udiveně říct: „On mě zabil“ a ztratí vědomí. Je tryskem odvezen do Louvru, tam ale přivolaní lékaři už nemohou nic dělat.
Vyšetřování později údajně prokázalo, že vražda byla opravdu skutkem pomateného fanatika a nikoliv organizovaným spiknutím proti králi. Pro Francii to znamenalo konec míru a prosperity, které Jindřich dosáhl po desetiletích náboženských válek, a návrat k napětí a nenávisti mezi katolíky a protestanty.
“ Takhle se to možná celé seběhlo
Na místě, kde ke královraždě došlo, je dnes v dlažbě vyznačen štít se znakem francouzských králů, spojený se znakem Navarrska, z jehož panovnické rodiny Jindřich pocházel (než se stal francouzským králem, byl králem navarrským), jméno Henri IV. a římskými číslicemi zapsané datum 14. května 1610.
Další připomínkou této události je malá pamětní deska na zdi nedaleko odtud, nad oblouky, kterými se prochází ke kašně Neviňátek.
Kdybych si měla vybrat jednu jedinou památku, kterou v Paříži navštívím znovu, byla by to Svatá kaple. Zatím mě od opakované návštěvy odrazuje dlouhé čekání. Fronty jsou opravdu dlouhé a čeká se vlastně dvakrát – jednou před vstupem do paláce, a když už si člověk myslí, že to má za sebou, protože je uvnitř, čeká ho druhá fronta před kaplí.
Palác na ostrově Cité, který byl královskou rezidencí a centrem královské moci od 10. do 14. století, se postupem dalších století a poté, co se odtud královský dvůr odstěhoval, stal Justičním palácem. V jeho zdech dnes můžeme navštívit nejzářivější pozůstatek vlády krále Ludvíka IX., po kanonizaci nazývaného Ludvík Svatý, který vládl v letech 1226 – 1270, a který zde nechal vybudovat Svatou kapli.
Stavba byla zahájena v roce 1242 a dokončena za šest let. Účelem stavby bylo především vybudovat důstojné prostředí k uschování relikvií, které Ludvík shromažďoval, především části Kristovy trnové koruny, kterou zakoupil v roce 1239 za částku, která přesáhla náklady na stavbu samotné kaple. Bohužel většina relikvií byla zničena během Francouzské revoluce.
Svatá kaple se skládá ze dvou svatostánků nad sebou – horní kaple s nádhernými vitrážemi, v níž bývaly uschovány relikvie a která byla vyhrazena pouze králi a jeho blízkým, a spodní kaple, která sloužila pro ostatní členy královského dvora.
Svatá kaple, skrytá v komplexu Justičního paláce, není zvenku nijak nápadná
U vstupu nás vítá Panna Marie, patronka kaple
Spodní kaple s nádhernými polychromovanými sloupy a klenbami
Spodní kaple – strop
Spodní kaple – svorník klenby
Spodní kaple – jeden z apoštolů
Horní kaple – vitráže, které představují výjevy ze Starého zákona, jsou nejstarší v Paříži
Horní kaple – boční stěna
Horní kaple – rozeta
Horní kaple – nástěnná malba pod rozetou
Tip: návštěva je nejlepší za slunečného dne, kdy v horní kapli sluneční světlo vrhá přes vitráže barevné stíny na podlahu a dojem je tak ještě umocněn
Sainte Chapelle
Čtvrť Cité, 4 Boulevard du Palais
Otevřeno denně od 9.30 do 18 hod
Vstupné 8 Eur, vstupenka spojená s vedlejší Conciergerie 11 Eur
Neházejte mince do bazénků vedle pyramidy. To, abyste se sem vrátili, stejně dokážete ovlivnit jenom sami – a vaše peníze ještě tentýž večer vysbírají přičinliví mladíci, kteří sem přicházejí vyzbrojeni holínkami, kteří bazény důkladně vyberou.
Krásná mříž v chodníku před Justičním palácem
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
“ Takhle se to možná celé seběhlo
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.