Tak trochu ve stínu všech památek na Ile de la Cité se před Notre Dame nenápadně krčí nemocnice, která také rozhodně stojí – snad raději ne za hospitalizaci, ale aspoň za nakouknutí (turisty tam údajně nepouštějí, ale stačí nebýt příliš nápadní). Její nádvoří je tak monumentální a působivé, že až bere dech.
Původní Hôtel Dieu stál na druhé straně prostranství před Notre Dame. Nemocnice byla na tomto místě založena už v době krále Clovise II. v roce 651 a to pařížským biskupem Saint-Landry. Tehdy do ní byli přijímáni nejen nemocní, ale i žebráci a poutníci. V průběhu dalších století ji rozšiřovali a podporovali další vládci, a to především králové Philippe-Auguste (12. stol.), Ludvík Svatý (13.stol.) a Jindřich IV. (16. stol.). Až do doby renesance to byla jediná pařížská nemocnice a v posledních desetiletích své existence zcela přestávala stačit náporu nemocných; současně ovšem nebylo možné ji na omezené ploše rozšířit nebo přestavět.

Původní nemocnice vpravo od Notre Dame. Rytina z 19. století, zdroj Wikipedia

Fotografie původní nemocnice pořízená někdy v letech 1865-68. Zdroj Wikipedia

Budovy byly částečně zničeny požárem v roce 1772, ale po opravě sloužily ještě dalších sto let, než bylo z popudu barona Haussmanna rozhodnuto o postavení nové nemocnice na opačné straně prostranství, na kterém byly tehdy zbourány staré domy. Současné budovy, na které se dnes podíváme, a které se rozkládají na ploše 22 000 m2, tedy pocházejí až z let 1866 – 1878.

Nemocnice je v současné době zaměřena na diabetologii, endokrinologii a oftalmologii.

Hlavní vchod z Place du Parvis de Notre Dame

Na konci nádvoří stojí socha slavného francouzského lékaře Guillauma Dupuytrena, který žil na přelomu 18. a 19. století, kterou studenti medicíny převlékají každého půl roku do jiného kostýmu. Na předchozí převleky se můžete podívat TADY.

Tento impozantní pohled ovšem neobsahuje celou nemocnici, ale jen její střední část. Z galerií, které vidíme, vystupuje na obě strany kolmo pět křídel, rovnoběžných s nábřežím.

4. obvod, 1 Place du Parvis de Notre Dame

Jak se tam dostat: Metro Cité

Po vánočním obžerství neuškodí malá procházka na čerstvém vzduchu. Pozvu vás na ni daleko od centra Paříže, do 17. obvodu, kde se ještě v 18. století rozkládala pole s obilím, patřící pod správu vesničky Batignolles. K osídlování této oblasti došlo až v průběhu 19. století v souvislosti s její industrializací – byly tady postaveny továrny a dílny, které sem přitáhly velký počet dělníků. Pro ty se tady stavěly jednoduché domy, které vytvořily novou čtvrť Epinettes. Žádnou velkou architekturu tady nečekejte, nejsou tady žádné významné stavební památky a celá čtvrť je tak trochu nudná. Z té nudy se ovšem rychle vyloupne Cité des Fleurs, ulička, postavená v roce 1847 ve stejném stylu a podle závazných jednotných pravidel, která platí dodnes – domy nesmějí mít víc než dvě patra, je předepsán typ veřejného osvětlení a dlažby a dokonce i vybavení zahrad (v každé z nich musí být vysazeny nejméně tři kvetoucí stromy). Ulička si tak zachovala svůj půvab až do dnešních dnů. Je sice soukromá, ale přes den je přístupná veřejnosti.

 

 

 

Mřížová vrata jsou otevřená od 7 do 19 hod, v neděli jen do 13 hod

Ulička je dlouhá pouze 230 metrů a rytmus jí dodávají tři malá kulatá náměstíčka

Jeden z nejzajímavějších domů v uličce je číslo 29 s propracovanou novorenesanční fasádou

Ani ostatní domy se ovšem nedají zahanbit, skoro všechny mají zajímavé dekorace

Krásu domů můžeme, bohužel, obdivovat až od prvního patra nahoru. Celá ulička je obehnaná kovovými neprůhlednými ploty, které chrání soukromí majitelů.

Na jednom z konců uličky vidíme i zadní část kostela St-Joseph-des-Epinettes

Tip: Ve vedlejší Rue Pouchet č. 6 bydlel v době svého pařížského pobytu Jan Zrzavý. Bohužel původní dům tu už nestojí, místo něj tu najdeme jen moderní nezajímavý činžák..

 

Čtvrť Epinettes, Cité des Fleurs, vstup 154 Avenue de Clichy a 59 rue de la Jonquiere

Jak se tam dostat: Metro Brochant

O letošních Vánocích vás pozvu do kaple, kterou nenajdete v žádném průvodci. Narazila jsem na ni náhodou během svého posledního pobytu v Paříži a zaujala mě jak pro svoji misijní činnost, tak pro skutečnost, že jsem v ní v předvánoční době našla čtyři betlémy. Navíc je to zajímavé místo, které má bohatou historii.

Kaple i vedlejší seminář byly postaveny v letech 1683 – 1691 podle návrhu architekta Lepas-Dubuissona. V průběhu 18. století ze semináře odcházeli misionáři, jejichž úkolem byla evangelizace asijských zemí, především na Dálném východě. Po Francouzské revoluci byly kaple i seminář znárodněny a sloužily jako kasárna, ale později je církev odkoupila zpět jako pobočku blízkého kostela Tomáše Akvinského. Od roku 1874 slouží opět své původní misijní činnosti, stále se zaměřením na země Dálného východu, jak nás o tom ihned přesvědčí nejen dekorace celého areálu a zboží v malém obchůdku, ale i asijský vzhled průvodce.
Jen pro zajímavost, v tomto semináři strávil posledních deset let svého života Chateaubriand. Když v roce 1848 zemřel, na jeho pohřbu, který se konal zde v kapli, hrál na varhany Charles Gounod.

 

Kostel, který z ulice není vůbec vidět, najdete za těmito vysokými vraty v rue du Bac

 

Jednoduché klasické průčelí kaple, členěné pilíři, se objeví až po vstupu do dvora

 

 

V rohu dvora bylo vytvořeno zákoutí s prvním ze čtyř betlémů, které tu najdeme

 

Vstup do kaple

Pohled do lodi kaple. Victor Hugo o ní prý řekl, že je nejošklivější, kterou kdy viděl. Mně se naopak ve své jednoduchosti líbí.

Nad oltářem visí obraz klanění tří králů, uctívajících Ježíška. Nad ním je zobrazena betlémská hvězda.

Socha Panny Marie s Ježíškem nad bočním oltářem

Pod kaplí leží nízká krypta s jednoduchým oltářem

Je v ní umístěna dřevěná socha Panny Marie s Ježíškem…

… pod kterou byl vytvořen druhý, trochu exotický betlém.

Pod kryptou si můžeme prohlédnout další místnost – Sál mučedníků, ve kterém jsou vystaveny relikvie misionářů, často slavných a dokonce i kanonizovaných. Jedná se o různé oděvy, součásti vybavení, listiny, obrazy a sošky.

Ty nejcennější jsou uloženy v několika nádherných relikviářích

V boční místnosti jsem našla třetí betlém, v němž mají všechny sošky asijské rysy…

… zatímco čtvrtý betlém už vypadal zcela klasicky, tak jak je známe od nás.

Soška, sedící v rohu, ovšem znovu připomene, kde tito misionáři slouží

Branka vedle kostela vede do zahrady, z níž se vchází do semináře. Za ním je údajně jedna z nejkrásnějších soukromých zahrad v Paříži, která bývá při některých příležitostech zpřístupněna veřejnosti (bohužel, moje návštěva evidentně takovou příležitostí nebyla, takže snad jindy). Tato vnitřní zahrada potom navazuje na zahradu paláce Matignon, sídla předsedy vlády.

Chapelle des missions étrangéres

Čtvrť Saint-Thomas d´Aquin, 128 Rue du Bac

 

Jak se tam dostat: Metro Sèvres Babylone

 

Pokud milujete pařížské pekárny stejně jako já, možná se rádi podíváte do jedné zvláštní, která má zajímavý příběh. Najdete ji nedaleko nádraží Montparnasse, tam, kde vlakové koleje oddělují 14. a 15. obvod a kde se podél nich táhne zelený pruh parku. V řadě nových domů tady stojí jeden starý červený, v jehož přízemí už z dálky vidíme černě nalakované výlohy secesního pekařství s nápisem Le Moulin de la Vierge, Panenský mlýn. Jeho majitelem je Basile Kamir, bývalý novinář, který si v roce 1975 pronajal starou pekárnu, ve které si zřídil obchod s gramodeskami. Dva roky poté probíhaly v celé čtvrti velké urbanistické změny a dům s obchodem měl být zbourán a nahrazen moderním činžákem. Kamirovi se podařilo dosáhnout toho, že malebná pekárna byla narychlo zapsána do seznamu památek a bourání se jí i celému domu proto vyhnulo, podmínkou ovšem bylo, že musí dál fungovat jako pekárna. Basile Kamir pověsil svoji dosavadní práci na hřebíček a krok za krokem se naučil nové řemeslo. Stal se z něj pekař a jeho pečivo si pomalu získávalo dobrou pověst. Pekárna i s pecí na dřevo z roku 1907 funguje dodnes a protože vypadá opravdu mimořádně a jejich chléb a pečivo jsou proslavené, Basile Kamir otevřel ve stejném stylu ještě další tři pekárny.

Já jsem informace o pekárně našla těsně před odjezdem na svém oblíbeném blogu Paris and Beyond, který píše Američanka Genie. Přímo v pekárně jsem potom zažila velké překvapení, když jsme se daly do řeči s prodavačkou. Pochází z Rumunska a její dcera pracuje v Brně pro jednu velkou americkou společnost – společně s mým synovcem. Svět je opravdu malý.
Mes cordiales salutations à la jolie blonde maman de Gabriela, si elle me lit…

 

 

 

 

 

V malé vedlejší místnosti, kterou od prodejních prostor odděluje nádherné leptané okno, visí fotografie, na kterých slavný herec Michel Galabru vystupuje jako pekař. Bohužel jsem se nezeptala proč, ale možná to má nějakou souvislost s tím, že jednou z nejslavnějších divadelních rolí Michela Galabru byl pekař v divadelní hře Marcela Pagnola Pekařova žena…

 

Čtvrť Plaisance, 105 Rue Vercingetorix

 

Jak se tam dostat: metro Pernety

 

 

Adresy ostatních boulangeries stejného řetězce:

7. obvod, 64 rue St-Dominique, metro La Tour Maubourg

15. obvod, 166 avenue de Suffren, metro Ségur nebo Sèvres Lecourbe

17. obvod, 6 rue de Lévis, metro Villiers

Minulý týden jsem jela do Paříže s předsevzetím, že obětuji půl dne času a aspoň částečně projdu a prozkoumám 20. obvod, který jsem do té doby ještě neznala. Věděla jsem, že je to zajímavá čtvrť s mnoha autentickými místy, a skutečně jsem tam našla Paříž ještě nezničenou turistickým ruchem, kde se lidé na ulici zdraví, kde spolu v bistru u skleničky sedí místní a kde si nehrají na žádné turistické atrakce. Tyto čtvrti byly připojeny k „velké Paříži“ až mezi posledními, a dodnes si mnohde zachovaly svůj vesnický ráz. Spoustu jsem toho nafotila a postupně vám to tady budu ukazovat, začnu však s jednou zajímavostí, která sice nepatří do dávné historie této bývalé vesničky Ménilmontant, ale je pro ni významná. Je to Place Edith Piaf, na které sice stojí moderní domy, ale najdeme tady i bronzovou sochu této velké zpěvačky. Vytvořila ji sochařka Lisbeth Delisle a byla tady umístěná 11. října 2003, při příležitosti 40. výročí úmrtí Edith Piaf. Proč právě tady? Jen pár desítek metrů odtud, v nemocnici Tenon, se totiž Edith Piaf v roce 1915 narodila (a nikoliv na schodech v rue Belleville, jak říká legenda).

 

Nechám stranou diplomacii a řeknu to na rovinu. Socha se mi nelíbí. Nechápu, proč má tak strašně neforemné a hrbolaté tělo. Hlava a ruce mi naopak nevadí.

To jsou prostě Francouzi. I tu ztracenou šálu musí mít barevně sladěnou s nápisem…

 

 

 

 

Čtvrť Saint-Fargeau, Place Edith Piaf

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Bagnolet

 

Možná se vám stalo, že jste při svých večerních toulkách Paříží zašli i na rozhraní 1. a 2. obvodu, kde leží sídla významných bank a společností, a že jste byli, stejně jako já, překvapeni tím, jak jsou tato místa večer vylidněná. Přesto je tady spousta historických a uměleckých památek, které rozhodně stojí za prohlédnutí.

Okrouhlé náměstí Place des Victoires, sousedící s Francouzskou národní bankou, leží v těchto místech na průsečíku šesti dalších ulic. Jeho historie sahá až do roku 1686, kdy ho na základě královského výnosu vytvořil architekt Jules Hardouin-Mansart (kterému, mimochodem, vděčíme za slovo „mansarda“). Je jedním ze čtyř pařížských „královských náměstí“, společně s Place des Vosges, Place de la Concorde a Place Vendome, které se vyznačují tím, že byly postaveny na základě královského rozhodnutí a byla na nich umístěna socha krále. To ovšem už dnes neplatí u všech, sochy byly většinou zničeny za Francouzské revoluce a pouze některé z nich byly nahrazeny.

 

Pohled na náměstí z rue Croix-des-Petits-Champs

 

Pod podloubím domů na náměstí se skrývají drahé obchody a restaurace. Fotografie byly pořízena kolem půl osmé večer v létě, kdy jen kousek odtud po ulicích proudily davy lidí a stály kolony aut. Tady bylo téměř pusto.

Dnes stojí uprostřed náměstí jezdecká socha Ludvíka XIV. Pochází z roku 1828 a jejím autorem je Francois Joseph Bosio. Na jejím místě však předtím stála jiná socha tohoto krále, vytvořená současně se vznikem náměstí.

 

 

Tato socha, vytvořená sochařem Martinem Desjardinem však byla v době Francouzské revoluce stržena a roztavena, jako ostatně všechny sochy věnované členům královské rodiny. Na jejím místě postavili revolucionáři v roce 1792 dřevěnou pyramidu, na které byla uvedena jména padlých občanů. Už v roce 1810 byla však nahrazena sochou generála Desaixe, která zde také dlouho nevydržela, generál byl totiž zobrazen zcela nahý, proto musel pryč.

 

Jak se tam dostat: Metro Bourse nebo Sentier

 

 

Ohromný kostel sv. Pavla a sv. Ludvíka v Marais byl postaven v první polovině 17. století (základní kámen položil Ludvík XIII. v roce 1627) pro jezuitský řád, jehož kolej – v níž dnes sídlí lyceum – se nacházela v těsné blízkosti. První mši v něm sloužil za přítomnosti krále kardinál Richelieu v roce 1641. Z architektonického hlediska je to jeden z nejzajímavějších kostelů v Paříži. Jsou v něm umístěna četná umělecká díla, další byla bohužel zničena během Francouzské revoluce, která se tudy prohnala (kostel leží jen pár desítek metrů od místa, kde stávala Bastila), a během níž zmizela také srdce Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV., která byla umístěna v kostele ve stříbrných urnách.

 

Třídílné průčelí s korintskými sloupy připomíná italské kostely a také průčelí nedaleko stojícího kostela Sv. Gervais – Sv. Protais

 

 

 

Impozantní kopule, vysoká 55 metrů, byla první těchto rozměrů v Paříži. Ve výšce je vidět slunce jako znak Ludvíka XIV.

 

 

Eglise Saint-Paul Saint Louis

Čtvrť Saint-Gervais, 99 Rue Saint-Antoine

 

Jak se tam dostat: Metro St-Paul

Nebudu vás dlouho unavovat informacemi o skleněné pyramidě, stojící na nádvoří Louvru. Všichni ji známe a všichni jsme ji viděli a najdeme ji ve všech, i těch nejútlejších průvodcích. Stojí na Napoleonově dvoře v Louvru a navrhl ji čínsko-americký architekt Ieoh Ming Pei. Pyramidu, sloužící jako vstup do muzea v Louvru, slavnostně otevřel prezident Francois Mitterrand 30. března 1989.

Přestože bylo proti moderní skleněné pyramidě v určitých kruzích po jejím postavení velmi protestováno, myšlenka stavby pyramidy na nádvoří Louvru vznikla už v době Francouzské revoluce a byla projednávána znovu ještě v roce 1809. Těžko říct, jestli architekt z těchto původních nápadů vycházel, nebo jestli jeho projekt vznikl v této formě pouhou náhodou.

 

Kovová konstrukce nese skleněné lichoběžníky a trojúhelníky. Svého času různí „záhadologové“ tvrdili, že počet skleněných výplní odpovídá satanovu číslu 666, a odvozovali z toho nejrůznější spiklenecké teorie. Stejný údaj uvádí i Dan Brown v Šifře mistra Leonarda. Později bylo prokázáno, že skleněných tabulek je více (některé prameny uvádějí 673, některé 689).

 

Pozdní letní večer na nádvoří Louvru. Kde jsou všichni ti turisté, kteří tady ještě před několika hodinami stáli ve frontě?

Velká pyramida není na nádvoří jediná – kolem ní jsou umístěny další tři menší a nedaleko najdeme i obrácenou pyramidu, známou také ze Šifry mistra Leonarda

Neházejte mince do bazénků vedle pyramidy. To, abyste se sem vrátili, stejně dokážete ovlivnit jenom sami – a vaše peníze ještě tentýž večer vysbírají přičinliví mladíci, kteří sem přicházejí vyzbrojeni holínkami, kteří bazény důkladně vyberou.

 

Jak se tam dostat: Metro Palais Royal – Musée du Louvre

Jen pár kroků od Place Rodin, o kterém jsme tady četli minule, leží neoklasicistní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Je poměrně mladý, má však zajímavou historii. Původně se jednalo o kapli kláštera Milosrdných bratří z rue Varenne, která byla po vyhnání bratří v roce 1881 kámen po kameni přenesena do Passy a znovu sestavena v blízkosti kláštera Nanebevzetí Panny Marie. Až v roce 1928 byla kaple zasvěcena Panně Marii a v roce 1952 byla přestavěna do dnešní podoby – původní loď byla prodloužena druhou, kostel má tedy teď dvě proti sobě ležící lodi s oltářem uprostřed a také dvě fasády a dva vstupy.

Západní průčelí je neseno dvěma korintskými sloupy, uprostřed nichž je umístěna polychromovaná plastika Panny Marie s anděly

Pohled do lodi kostela. Za povšimnutí stojí krásně vyzdobená kupole.

Východní průčelí

Eglise de Notre Dame de l´Assomption

Passy, 88 rue de l´Assomption

Jak se tam dostat: Metro Ranelagh