Na sochy Augusta Rodina se chodí samozřejmě do jeho muzea v paláci Biron v blízkosti Invalidovny, některé však můžeme vidět i v ulicích Paříže. Nejznámější z nich je pravděpodobně ohromný Balzac, který na nás shlíží z výšky na křižovatce Vavin na Boulevardu de Montparnasse, dnes vám ale ukážu jinou jeho sochu, na kterou jsem náhodou narazila.

Na malém a jinak nijak zajímavém náměstí v 16. obvodu, které nese Rodinovo jméno, stojí jeho socha Bronzový věk, kterou se Rodin proslavil ve svých 37 letech. Vytvořil ji v roce 1877 v Bruselu podle belgického vojáka Augusta Feyeta, mnohokrát ji vystavoval pod různými jinými názvy, kromě jiného i na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Socha tak dokonale vyjadřovala fyzický vzhled člověka, že byl Rodin dokonce nařčen z toho, že ji nevymodeloval, ale pouze odlil podle živého člověka.

Socha na náměstí je pouze jedním z mnoha odlitků. Další z nich můžete vidět například v Musée d´Orsay, v Rodinově muzeu a v dalších muzeích v Berlíně, Budapešti, Londýně, Sankt Peterburgu a ve Philadephii.

Čtvrť Passy, Place Rodin

Jak se tam dostat: Metro Jasmin nebo Ranelagh

Uprostřed 5. obvodu se v blízkosti botanické zahrady tyčí do výšky třiceti tří metrů minaret Velké pařížské mešity. Z něho svolává muezzin pětkrát denně muslimské věřící v modlitbám. Rozlehlý areál největší mešity ve Francii je možné navštívit a prohlídka rozhodně stojí za to.

Mešita zde, na místě bývalé nemocnice Pitié, stojí od roku 1926 a její stavba byla vyvrcholením myšlenky o vytvoření muslimského centra v Paříži, o které bylo jednáno v souvislosti s kolonizací už od dvacátých let 19. století. Definitivní rozhodnutí o stavbě bylo přijato až po ukončení 1. světové války, jako pocta 70 tisícům muslimských vojáků, kteří v ní padli za Francii. Hispánsko-maurská stavba byla financována francouzskou vládou. Byla inspirována významnou starou marockou mešitou ve Fezu a veškeré práce na dekoracích, především mozaiky, byly vytvořeny z tradičních materiálů arabskými umělci a řemeslníky ze zemí severní Afriky.

Celý areál je velmi rozsáhlý a kromě modlitebny v něm najdeme vnitřní dvůr, patio, madrasu (arabskou školu), knihovnu, konferenční sál, hammam (arabské lázně), restauraci, kavárnu a obchody se suvenýry. Ne všechna místa jsou ovšem přístupná a samozřejmě je zde nutné respektovat arabské zvyklosti (žádné kraťasy, tílka a minisukně).

 

Pohled na minaret, který je bohatě zdobený majolikovými motivy a je inspirován minaretem mešity Zitouna v Tunisu

 

Krásně upravené zelení zarostlé patio s fontánami

 

Podloubí, které obklopuje patio, je vyzdobeno nádhernými mozaikami

 

Knihovna

Pohled do vnitřního dvora, z něhož se vstupuje do modlitebny

Vnitřní dvůr

Pohled z vnitřního dvora do patia

Prostory jsou vyzdobeny arabskými verši, napsanými na zdech. Bohužel vám je nepřeložím, přestože mám za sebou dva roky studia arabštiny – jenže je to tak dávno, že už nic neumím.

 

 

Pohled na areál od botanické zahrady

 

 

La Grande Mosquée de Paris

Čtvrť Jardin des Plantes, 6 Rue Georges Desplas
Otevřeno denně kromě pátku

 

Jak se tam dostat: Metro Place Monge nebo Censier Daubenton

Při bourání posledních hradeb, obepínajících město, před nimiž vedla ještě vojenská zóna, vyhrazená pro eventuelní obranu města, která nebyla ničím než rozsáhlým, dvě stě metrů širokým území nikoho, zabydleným skutečnými slumy, bylo rozhodnuto, že toto území zůstane kolem Paříže jako zelený prstenec. Při pohledu na mapu Paříže tuto snahu vidíme dodnes – s malými výjimkami kolem ní zůstal zachován prostor, vyplněný parky, hřišti a stadióny.Za ním se potom vine okružní magistrála – le péripherique

V jižní části tohoto prstence najdeme i jeden ze zajímavých projektů té doby, čtyřicetihektarové mezinárodní univerzitní městečko. To bylo vybudováno díky podpoře a štědrému daru, který poskytl mecenáš Emil Deutsch de la Meurthe. První budovy tady vyrostly v roce 1920 a stavba pokračovala až do šedesátých let dvacátého století. Městečko je pojato jako prostor, v němž má každý stát svoji budovu, kterou si zde postavil, a v níž žijí studenti, kteří z něj přišli (my tam samozřejmě žádnou budovu nemáme, naši studenti žijí rozstrkáni na různých kolejích). Některé stavby jsou banální, stavěné narychlo, jiné jsou pozoruhodnými architektonickými díly.

 

Vstup do Univerzitního města

Prvními budovami, postavenými v Univerzitním městě, bylo sídlo Nadace Emila a Louisy Deutsch de la Meurthe. Budovy evokují styl anglických univerzitních campusů a slouží převážně pro francouzské studenty.

Zajímavá budova Japonska, postavená v roce 1927, respektuje japonský styl staveb. Část výzdoby provedl japonský malíř Foujita, žijící tehdy v Paříži.

Švýcarský dům byl postaven podle návrh Le Corbusiera v roce 1933

Brazílie je zastoupena barevným moderním domem z roku 1959, který vznikl ze spolupráce Le Corbusiera a brazilského architekta Lucia Costy (který se podílel také na stavbě nového brazilského hlavního města Brasilia).

Francouzsko-britská kolej

Itálie vsadila na renesanci

Kanada

Argentina (spécialement pour mon amie Elisa de Rosario en Argentine)

 

Mexico

Portugalsko

Indie

Švédsko

 

Budova Mezinárodního domu z roku 1926, kterou nechal postavil Rockefeller Junior jako místo pro setkávání studentů. Studenti tam mají k dispozici přednáškové a společenské sály, kino, bazén, restaurace, lékařskou službu a další potřebné zázemí.

 

Jak se tam dostat: RER Cité Universitaire

Z původní středověké Paříže toho zůstalo málo. Co nezničil baron Haussmann v 19. století, dokonala rozsáhlá asanace na začátku 20. století. Jedny z posledních středověkých domů najdeme na kraji staré čtvrti Marais. Stačí jen odbočit z Rue Rivoli do úzké uličky Rue Cloche Percé, kde už z dálky vidíme typicky středověké sešikmené zdi domů v Rue Francois Miron.

 

Zúžená spodní část domů nejen chránila chodce před deštěm, ale hlavně napomáhala využívat úzké ulice, ve kterých bylo díky tomu možné projíždět s vozy.

Tyto hrázděné domy byly dlouho považovány za nejstarší ve městě, později však bylo zjištěno, že sice stojí na základech ze 14. století, ale pocházejí až ze 17. století. Jsou to jedny z posledních domů v Paříži, jejichž štít je obrácen do ulice, později se tak domy už nesměly stavět.

 

Hrázdění bylo opraveno a částečně nahrazeno při rekonstrukci v roce 1969. V době svého vzniku takto dům určitě nevypadal, protože v té době muselo být hrázdění kvůli nebezpečí požáru zakryto sádrovou omítkou.

 

Další domy podobného typu najdeme hned za rohem, za kostelem Saint-Gervais. V úzké uličce Rue des Barres, kterou kříží Rue du Grenier su l´Eau, dobře vidíme, jak vypadala středověká Paříž.

 

 

Na nároží prý bývala z kamene vytesána královská lilie, která byla zničena v době Francouzské revoluce, jako ostatně mnoho dalších připomínek královské rodiny a království

 

 

 

Průhledem ve dveřích jednoho z domů vidíme nejen jeho přízemí, ale i to, co zbylo ze hřbitova, který se dříve rozkládal kolem kostela Saint-Gervais.

 

Marais, Rue Francois Miron 11 a 13, Rue des Barres

 

Jak se tam dostat: Metro Hôtel de Ville nebo Saint-Paul

 

Stejně jako loni, i dnes vás na Dušičky pozvu na jeden z pařížských hřbitovů. Loni to byl hřbitov na Montmartru (TADY), letos se podíváme na opačný konec Paříže – na Montparnasse. Hřbitov, který se tady dnes rozkládá na impozantních devatenácti hektarech, byl založen v roce 1824 tehdy ještě za městskými hradbami na opuštěném místě, plném větrných mlýnů. Součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje Rue Emil Richard.

 

 

Centrem velkého hřbitova je okrouhlé centrální náměstí, na kterém se tyčí socha Ducha věčného spánku od Horace Daillona.

 

Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími jsou tito dva: spisovatel a filosof Jean-Paul Sartre a spisovatelka Simône de Beauvoir.

Stejně tak slavný byl ovšem zpěvák Serge Gainsbourg, jehož hrob najdete v 1. oddíle hned u kulatého náměstí uprostřed hřbitova. Hrob je plný květin a dárků, které mu sem dodnes nosí jeho fanoušci (nekruťte hlavou nad jízdenkami z metra, je to odkaz na jednu z jeho nejslavnějších písniček).

V rohu malého hřbitova na jednom z hrobů najdeme slavné sousoší sochaře Konstantina Brancusiho s názvem Polibek. Tato část byla při mé návštěvě bohužel kvůli rekonstrukci zavřená, takže jsem to musela brát z hodně velké dálky…

Upřímně řečeno, nad některými náhrobky mi trochu zůstává rozum stát…

Na hřbitově zůstal zachován poslední montparnasský mlýn. Dříve jich tu v okolí stávalo nepočítaně.

Ani tady neunikneme všudypřítomnému montparnasskému mrakodrapu

 

Montparnasse, hlavní vchod Boulevard Edgar Quinet, další vchod rue Froidevaux a dva vchody z rue Emile Richard

Jak se tam dostat: Metro Raspail nebo Denfert Rochereau nebo Gaité nebo Edgar Quinet

V blízkosti Place Denfert-Rochereau, mezi ulicemi Général Leclerc a Tombe-Issoire leží čtvrť maličkých domečků. Je celá poddolovaná katakombami (však tu také poblíž leží jeden z východů z nich), proto na ní nemohly vyrůst velké domy. Vzniklo tak několik malebných ulic malých domků a pavilonů. Jednou z nich je i Rue Hallé, z níž vybíhá uzoučká ulička Villa Hallé.

 

 

 

Čtvrť Petit Montrouge, Villa Hallé

Jak se tam dostat: Metro Mouton-Duvernet

Další moje oblíbené náměstí v Paříži. Když ještě existovala společnost Skyeurope a létala do Paříže za pár korun, přistávalo se na letišti Orly, odkud jede autobus právě na Place Denfert-Rochereau. Proto bylo toto náměstí vždy první, co jsem při příletu navštívila, v jeho okolí jsem několikrát bydlela a znám tady skoro všechny kavárny, ve kterých jsem snídávala. Protože jsem při posledních dvou cestách opět bydlela ve 14. obvodu, z nostalgie jsem do těchto kaváren chodila dál. A víte, že si mě v jedné z nich pamatovali (nebo aspoň se tak tvářili)?

 

Pařížská snídaně na Place Denfert-Rochereau

 

Náměstí vzniklo na místě předposledních městských hradeb, zbouraných v letech 1860 – 1880. Místo jedné z bran, kde se nacházela celnice, bylo později vybudováno velké náměstí, které bylo nazváno Place d´Enfer podle přilehlého lesa d´Enfer. Z náměstí vycházely široké bulváry, které vedly po obvodu bývalých hradeb. Na náměstí se až do roku 1939 konaly velké a hojně navštěvované poutě.

Dnes najdeme na náměstí místo poutí spíše nekonečné řady aut a hluk. Uprostřed na nás shlíží ohromný lev z Belfortu, vytvořený sochařem Bartholdim na počest plukovníka Denfert-Rochereaua, který bránil Belfort ve válce s Pruskem v letech 1870-1871. Kopie sochy byla na náměstí umístěna v roce 1879 a náměstí bylo přejmenováno podle hrdinného plukovníka (velmi se hodilo, že Place d´Enfer i Place Denfert se vyslovují stejně).

 

 

Na náměstí dodnes stojí dva pavilony, které v době, kdy tudy vedly hradby, sloužily k výběru cla…

 

 

 

… v jednom z nich je umístěný vchod do katakomb.

 

Dnešní stanice metra a RER bývala normálním železničním nádražím dráhy, vedoucí do Sceaux . Nádraží bylo otevřeno v roce 1846 a je nejstarší v Paříži.

Právě tady na náměstí vyjíždí RER z podzemí a dále pokračuje po povrchu přes park Montsouris k Univerzitnímu městu

Čtvrť Petit Montrouge

Jak se tam dostat: Metro Denfert-Rochereau

Ve dvacátých letech 20. století se pařížská radnice rozhodla řešit problém nebezpečných, nezdravých a zanedbaných čtvrtí, které měly být zbourány a místo postupně zastavěno novou, zdravější a lepší architekturou. V celém městě byly určeny takzvané „nezdravé bloky“, které měly být postupně asanovány. „Nezdravý blok č. 1“ se nacházel přímo v centru za pařížskou radnicí, v místech, kde dnes stojí Centre Pompidou.

 

 

 

 

Obě fotografie byly převzaty ze stránek www.centrepompidou.fr a ukazují, jak tato místa vypadala před asanací v roce 1930.

 

Bludiště hygienicky nevhodných, temných, vlhkých, nebezpečných a hmyzem a potkany prolezlých uliček, pocházejících často až z 12. století, v nichž bujela prostituce a krámky vetešníků, bylo strženo ve 30. letech a ponecháno osudu – postupně zde bylo vytvořeno parkoviště a radnice řešila možnosti další zástavby. V 60. letech, v době prezidenta Pompidoua, bylo rozhodnuto o stavbě moderního kulturního centra – a o stavbě luxusní rezideční čtvrti v jeho těsné blízkosti. Ta byla slavnostně otevřena v roce 1979 a zde postavené byty šly na dračku.

 

 

Vchod do čtvrti od Centre Pompidou střeží socha Prométhea od Ossipa Zadkina, umístěná na vysokém soklu

 

Pohled do čtvrti od Centre Pompidou

 

 

A opačný pohled – důkaz toho, že Centre Pompidou leží opravdu hned vedle

 

Ambiciózní projekt však poněkud selhal. To, co původně mělo být klidnou a módní čtvrtí s terasami, obchodními pasážemi a luxusními restauracemi a butiky, začalo postupně upadat a vylidňovat se, i přes ohromný úspěch vedlejšího kulturního střediska. Z luxusních obchodů byly časem vytvořeny prodejny levného občerstvení a turistických cetek, některé byty byly přeměněny na kanceláře a nákupní centrum bylo po letech degradace přestavěno na obchod s potřebami pro kutily. Úpadku jistě napomohlo, že zde bylo použito to, čemu Francouzi začali říkat „fasádismus“ – v rue Beaubourg a St-Martin byly ponechány původní fasády starých domů ze začátku 20. století a do vykuchaných vnitřností byly vestavěny nové domy (taky to v Praze dobře známe). Do čtvrti je tak vstup pouze úzkými průchody, nedostanou se tam těžší zásobovací auta, ani vozidla hasičů.

 

Dnes se obyvatelé snaží svých draze zakoupených bytů zbavit a ze čtvrti se odstěhovat. To ovšem ještě více zhoršuje její úpadek, vylidněnost a opuštěnost.

 

 

 

Pod vysokým podchodem jsou umístěny zvláštní automatické hodiny, podle kterých dostala celá čtvrť název. Hodiny s názvem „Obránce času“ vytvořil Jacques Monestier v roce 1979. Plastika představuje muže, ozbrojeného mečem a štítem, který postupně, při trojím odbíjení každé celé hodiny (od 9 do 22 hod), bojuje střídavě s jedním ze zvířat – ptákem, drakem a krabem, představujícími nebe, zemi a vodu, vždy za zvuků, představujících ten který živel (vzdouvání se vln, hukot země a svist větru). Vždy ve 12, 18 a 22 hodin útočí všechna tři zvířata najednou. (Ani se nedivím, že tam nechce nikdo bydlet…)

 

 

Hodiny jsou vysoké 4 metry a váží 1 tunu, to je také důvodem, proč jsou s jejich chodem neustálé problémy – oprava je velmi složitá a nákladná a tak od roku 2003 nefungují a čekají na opravu.

 

Kromě obřích hodin tady najdeme i obří teploměr. Ten ukazuje kromě běžné venkovní teploty i další zajímavé údaje – například teplotu fermentace piva.

 

Čtvrť Beaubourg, vchod z ulic Rue Rambuteau, Rue St.-Martin a Rue Beaubourg

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau

Úzká ulička Villa Seurat, ležící v blízkosti vodního rezervoáru Montsouris, byla pojata a postavena jako umělecké městečko. Centrem každého z domů je proto prostorný ateliér. Zvláštní je, že byla postavená celá během dvou let od roku 1924 do roku 1926 přímo na objednávku jednotlivých umělců, kteří se sem stěhovali, a přesto je každý dům jiný. Většinu domů vytvořil architekt André Lourcat, který v uličce sám bydlel v čísle 4. Domy jsou dnes většinou památkově chráněny. V uličce v průběhu let bydlelo mnoho známých umělců, kteří se do této části města v blízkosti Montparnasu stahovali od dvacátých let dvacátého století. Žil tady mimo jiné i Salvator Dali se svou ženou Galou (hned na rohu v čísle 1 ), malíři Soutine, Gromaire, Goerg a Bertrand, švýcarský sochař Arnold Huggler nebo spisovatelé Henry Miller a Frank Townshend.

 

 

 </div

 

 

Dům 7bis s tmavě červeným členěním navrhl slavný francouzský architekt August Perret pro ruskou sochařku Chanu Orloff v roce 1926. Ta tady žila a tvořila až do roku 1942, kdy jí byl dům zabaven jako židovský majetek. V roce 1945 ho Channa Orloff odkoupila zpět a žila tady až do své smrti v roce 1968.

 

 

Jak se tam dostat: Metro Alésia

<

Náměstí, které bylo postaveno v době krále Jindřicha IV. Navarrského současně se stavbou Nového mostu – Pont Neuf (na kterém stojí jezdecká socha tohoto oblíbeného krále) – bylo pokřtěno v roce 1607 na počest mladého nástupce trůnu – dauphina – pozdějšího krále Ludvíka XIII. , narozeného v roce 1601.

Náměstí jsem náhodou objevila a vyfotografovala už při jedné ze svých starších cest do Paříže, kdy jsem tudy jen proběhla a nezapamatovala si, jak se jmenuje a kde přesně leží. Později se mi ho už nikdy nepodařilo najít. Až za několik let jsem v jednom rozhovoru s režisérem Jurajem Herzem četla, že má v Paříži rád Place Dauphine, a když jsem si ho vyhledala na Google mapách, zjistila jsem, že se jedná o moje „ztracené“ náměstí.

 

 

Place Dauphine v říjnu 2004

 

 

A v dubnu 2011. Byla bych ráda udělala fotografii ze stejného místa, ale bohužel mi tam slunce svítilo přímo do objektivu. Jak je vidět, za těch sedm let byly na náměstí vykáceny staré kaštany a nahrazeny novými a malými stromky…

 

Place Dauphine s Pont Neuf a sochou Jindřicha IV. v roce 1615

Náměstí je plné restaurací, kaváren i galerií

 

 

 

 

Domy, typické pro dobu Jindřicha IV., jak je známe třeba i z Place des Vosges. Naštěstí nebyl realizován nápad barona Haussmanna, který při své přestavbě Paříže chtěl náměstí srovnat se zemí a postavit na něm domy v tehdy módním novořeckém slohu. I tak z původních domů zůstaly pouze dva nedotčené – všechny ostatní na náměstí byly od 18. století buď přestavěné, zvýšené, pozměněné nebo dokonce zbourané a nahrazené. Konec tomu udělalo až zapsání náměstí na seznam památek.

 

 

Kratší strana trojúhelníkového náměstí byla v roce 1874 zbourána a náměstí se tak dnes otvírá k zadnímu průčelí Justičního paláce

 

 

Krásná mříž v chodníku před Justičním palácem

 

Tip: v čísle 15 bydlela slavná manželská herecká dvojice Simône Signoret a Yves Montand

Čtvrť Saint-Germain-l´Auxerrois, Place Dauphine

Jak se tam dostat: Metro Pont Neuf