Bývalé římské lomy na jižním předměstí Paříže se v 18. a 19. století proměnily na katakomby, kam byly přeneseny ostatky z „přelidněných“ a zrušených pařížských hřbitovů. Prvním z nich byl Hřbitov neviňátek, který se nacházel v blízkosti dnešního centra Les Halles a který byl zrušený v roce 1785, po deseti stoletích používání, kdy se zde nahromadilo ohromné množství ostatků, které představovaly pro obyvatele rychle se rozvíjejícího města hygienické nebezpečí. Po dva roky se každý večer za tmy vydávalo na cestu procesí vozů plných lidských kostí, doprovázených zpívajícími knězi. Postupem času sem byly odvezeny kosti i z jiných rušených hřbitovů uvnitř tehdejších hradeb města. Uložení kostí do nepoužívaných lomů bylo tehdy spojeno i s jejich průzkumem, stabilizací a zpevněním, protože při rychle se rozvíjející výstavbě v jižní části Paříže hrozily zřícením.

Stěny katakomb jsou doslova od země až po strop vyplněny kostmi a lebkami. Odhaduje se, že se tady nachází ostatky až šesti miliónů lidí.

Bohužel je to jedna z pařížských památek, odkud nemůžu posloužit vlastními zkušenostmi, nešla bych tam, ani kdyby mě za to platili. Ne kvůli kostrám a lebkám, ty mi tak nevadí, ale mé klaustrofobii nedělá dobře podzemí.

Jen jsem četla, že si máte vzít dobré boty, teple se obléct (uvnitř je 14°C) a hlavně se obrnit trpělivostí – na vstup bývají poměrně dlouhé fronty.

Vstup do katakomb najdete v malém zeleném domku na kraji parčíku uprostřed Place Denfert-Rochereau

Fotka interiéru převzata z Wikipedie

14. obvod, 1 avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy

Otevřeno: úterý – neděle od 10.00 do 17.00 hod (poslední vstup v 16.00 hod)

Vstupné 8 Eur, snížené 6 Eur, mládež 14 – 26 let 4 Eur,
děti do 13 let zdarma

Jak se tam dostat: Metro a RER Denfert-Rochereau

Kolem křižovatky La Fourche, kde jsme předminule viděli Cour Saint-Pierre, leží další úzké uličky a průchody. Dnes se podíváme do další z nich, do úzké a pitoreskní průchozí uličky s názvem Passage Saint-Michel, plné zajímavostí.

 

 

 

Hned při vstupu do uličky nás zaujme vysoká úzká červená zvonice kostela sv. Michala. Jeho stavba byla sice zahájena v roce 1913, ale během 1. světové války se zastavila a dokončena byla až roku 1934, přestože byl kostel už od roku 1925 používán. Stojí na místě, kde už předtím stával provizorní kostelík z roku 1858.

 

Vlevo Panna Marie, vpravo francouzský svatý Saint-Vincent de Paul

 

Kostel má dvě fasády umístěné kolmo k sobě, přesně podle dispozice uličky, ve které leží. Monumentální zvonice s bočním vchodem vede do uličky Passage Saint-Michel, zatímco tento hlavní vchod je orientován do rue Saint-Jean. Upřímně řečeno, ten postranní vchod se mi líbí víc.

 

Vedle hlavního vchodu můžeme vidět sochu archanděla Michala, která byla původně umístěná na špičce zvonice, před několika lety ale hrozilo její zřícení a musela být proto snesena dolů a nahrazena.

Čtvrť Epinettes, 12 bis rue Saint-Jean a Passage Saint-Michel

 

Jak se tam dostat: Metro La Fourche

 

Koncertní sál Olympia je nejstarší music-hall v Paříži, jehož historie sahá až do roku 1888, kdy byla na dvoře jednoho z domů v blízkosti kostela sv. Madeleine postavená dřevěná horská dráha, o pár let později zavřená z příkazu pařížského prefekta, který se obával požáru. Majitel atrakce Joseph Oller, kterému v té době patřil také kabaret Moulin Rouge, nechal proto na stejném místě postavit velký sál pro 2000 lidí, kde v roce 1893 začal předvádět různá vystoupení tanečníků, artistů, hadích mužů a podobně. Po 1. světové válce, během níž byl sál uzavřený, se nový majitel začal orientovat spíš na vystoupení zpěváků, později na divadelní a filmová představení.

Nejslavnější éra Olympie ale začíná po rekonstrukci sálu po 2. světové válce – v roce 1954 byl do jejího čela jmenovaný Bruno Coquatrix, který se později stal jejím majitelem, který tady pořádal koncerty všech slavných francouzských zpěváků. Zpívala zde Edith Piaf, Brel, Brassens, Aznavour, Barbara, Dalida, Ferré, Montand a mnoho dalších, včetně největších světových hvězd, počínaje Frankem Sinatrou a Marlène Dietrich, přes Beatles a Rolling Stones až po Iggyho Popa nebo Lennyho Kravitze.

Po velké rekonstrukci v roce 1997, kdy byl starý sál zbourán a na jeho místě byla postavena jeho modernější kopie, přičemž zůstal zachován stejný uliční portál, pokračuje sál ve staré tradici. Jsou v něm pořádány koncerty francouzských i zahraničních zpěváků a skupin i vystoupení různých bavičů a herců.

 

 

 

 

 

 

 

Uvnitř v Olympii jsem bohužel ještě nebyla, skoro pokaždé, když jedu do Paříže, se sice dívám na program, ale nikdy mě tam nic neuchvátí – většinu zpěváků neznám a obvykle ani ti, jejichž jména znám, mě moc nezajímají. Vloni v létě jsem zjistila, že bude na podzim v Olympii vystupovat Charles Aznavour, jenže lístky už byly beznadějně vyprodané. To mě hodně mrzelo, za něho bych byla ochotná dát i tu vysokou částku za vstupenku. Bohužel je dost možné, že podobná příležitost se už opakovat nebude – Aznavourovi je 88 let a kdoví, jestli bude ještě vystupovat.

 

 

 

 

Psaní o Olympii jsem pořád odkládala na dobu, až se tam konečně dostanu a až se mi podaří udělat nějaké fotky uvnitř. Nedávno jsem už byla hodně blízko, při plánování své březnové cesty do Paříže jsem totiž zjistila, že zrovna v té době bude v Olympii hostovat můj oblíbený italský zpěvák Lucio Dalla. Byla to příležitost se do Olympie vydat, navíc na internetu byly ještě volné vstupenky, napsala jsem proto své pařížské kamarádce, jestli půjde na koncert se mnou. Když jsem si tentýž den, 1. března večer, pustila počítač, odpověď od kamarádky tam sice ještě nebyla, ale na italském Yahoo na mě jako první vyskočila nejnovější zpráva – tentýž den ráno zemřel Lucio Dalla na infarkt během svého turné ve Švýcarsku. Bylo mu 59 let.

Ani tentokrát se tedy do Olympie nepodívám.

 

 

Olympia Bruno Coquatrix

9. obvod, 28, boulevard des Capucines

 

 

Jak se tam dostat: Metro Madeleine

 

 

Další z malebných uliček, které mě v Paříži tak přitahují. Není to vlastně nic víc než štěrbina mezi dvěmi bloky vysokých činžáků nedaleko Place de Clichy, zahrazená kovovou mříží. V roce 1990 měla dokonce zmizet z mapy a zdejší domy a ateliéry umělců měly být zbourány. Místní obyvatelé se ale nedali, vytvořili sdružení za záchranu uličky a skutečně se jim podařilo bourání zabránit. Spolupráce se jim tak zalíbila, že od té doby pořádají každoročně, většinou na začátku června, festival hudby a umění, kdy tichá a klidná ulička ožije desítkami umělců, kteří zde vystavují svoje díla nebo zpívají. Já jsem ji v zimním dopoledni zastihla prázdnou a ospalou, ale na letošní festival se půjdu podívat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čtvrť Épinettes, Cour Saint-Pierre (mezi č. 47 a 49 na Avenue de Clichy)

 

Jak se tam dostat: Metro La Fourche

Kostel sv. Germaina, farní kostel staré vesnice Charonne, kterou jsme tady viděli minule, má dlouhou a pohnutou historii. Podle pověsti v roce 430 potkal svatý Germain ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost postavili obyvatelé vesnice malou oratoř, na jejímž místě byl později v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi. Zbytky kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě kopií kostela Saint-Germain-des-Prés, ležícího v 6. obvodu na boulevardu Saint-Germain.
Bohužel kostel je v současné době uzavřený, probíhají v něm práce, jejichž cílem je jeho stabilizace – kostel totiž leží na jílovité půdě a v průběhu století se postupně sesouval. Znovu otevřený by měl být – snad – v létě letošního roku.

 

 

 

Zvonice kostela pochází ze 13. století. Pod normálními hodinami na ní najdeme i sluneční.

 

Kostel je jedním ze tří v Paříži, u kterého zůstal farní hřbitov. Poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb, byly téměř všechny kostelní hřbitovy v Paříži zrušeny.

 

Na hřbitově není pohřbeno příliš mnoho významných osob, snad kromě manželky a synů spisovatele André Malrauxe. V jednom z nejstarších hrobů z roku 1793 je tady pohřben Robespierrův tajemník, malíř a básník Begue, řečený Magloire (jenže to jsem zjistila až dodatečně, takže jsem tento hrob samozřejmě nenašla – protože nehledala).

Krásný vstup do jedné z mála vysokých hrobek. Většina ostatních hrobů je tady nízkých a prostých.

 

Žádný příbuzný. Jen mě zaujalo to jméno, taky jsem ho s jednoduchým V za svobodna nosila.

 

Charonne, Place Saint-Blaise 4

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Bagnolet

 

Dnešní čtvrť Charonne ve 20. obvodu byla samostatnou vesnicí až do roku 1860, kdy byla připojena k Paříži. Z Place de la Bastille do ní vedla silnice, dnešní Rue de Charonne, probíhající přes celý 11. obvod. Dnes tato ulice u hřbitova Père-Lachaise mění jméno na Rue de Bagnolet a vede přímo ke starému kostelu Sv. Germaina z 11. století, který vévodí náměstí, které bývalo hlavním prostorem staré vesnice Charonne. Před připojením k Paříži měla vesnice 800 obyvatel. Svoje letní domy si tady stavěli bohatí Pařížané, kteří zde také hledali kojné pro svoje děti.

V okolí vesnice se rozkládaly rozsáhlé vinohrady, víno zde bylo proto až dvakrát levnější než jinde a prodávalo se v takzvaných guinguettes – hospodách s tancem a zábavou. Těch tady bylo tehdy více než 100 (na 800 obyvatel!). Po připojení k Paříži však byla vesnice rychle industrializována – byly zde postaveny malé továrny, především na zpracování dřeva a výrobu nábytku, a mnoho mužů začalo dojíždět za prací do velkých továren v Paříži.

 

 

Od kostela sbíhá dolů Rue Saint-Blaise, lemovaná nízkými domy a starými pouličními lucernami. Bohužel v 60. a 70. letech byla v celé čtvrti provedena asanace celých bloků starých a hygienicky nevyhovujících domů a starých továren, z nichž některé byly nahrazeny ošklivými vysokými paneláky a jiné zase jen o něco méně ošklivými moderními činžáky. To vše samozřejmě pozměnilo charakter staré vesnice, ale i přesto zde ještě najdeme místa, která dýchají romantikou chudé zemědělské vesnice.

 

 

Pohled do jedné z bočních ulic

 

Na malém náměstí Place des Grès, které protíná Rue Saint-Blaise, stojí moderní fontána se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř.
Náměstí „hraje“ taky v klipu čím dál víc oblíbené zpěvačky Zaz:

 

 

Náměstí před kostelem bývalo dřív hlavním vesnickým náměstím

 

Jen kousek od kostela najdeme tyto dva staré domy se zvláštním schodištěm. Toho podivného zvýšení některých starých domů v Rue Bagnolet, včetně kostela Saint-Germain, si všimneme na více místech. Ulice, která dříve vedla do příkrého kopce, byla totiž v roce 1848 uměle snížena kvůli pouliční dopravě téměř o tři čtvrtě metru.

Jak se tam dostat: Metro Porte de Bagnolet

To takhle jdete večer po rušné Rue Raymond Losserand ve 14. obvodu a najednou vás vtáhne dovnitř postranní ulička, pojmenovaná po slavné bitvě antického Řecka, která i potmě vypadá malebně. Je to jedna z nejkrásnějších venkovských uliček Paříže, pitoreskní a magická. Určitě se sem ještě vrátím, za denního světla a nejraději na jaře, až všechna ta zeleň, které je tady plno, pokvete.

 

 

 

Rue Raymond Losserand je jednou z těch pařížských ulic, kde najdete nejen spoustu restaurací a kaváren, ale i nepřeberné množství nejroztodivnějších obchůdků. Je tady také jedna pekárna vedle druhé – možná proto, že tato oblast byla tradičně místem, kde stávaly mlýny. Z těch se tady dnes nezachovalo už vůbec nic, kromě několika místních názvů – najdete tady například ulici U zeleného mlýna, U panenského mlýna i U králičího mlýna.

 

Přesně u této boulangerie odbočuje Rue des Thermopyles

 

 

Ve své druhé části směrem k Rue Didot je ulice víceméně prázdná, malé domky tady už podlehly času a místo teď čeká na využití. Jen doufám, že tady nepostaví paneláky jako jinde v okolí.

 

Tip: Pokud byste se sem dostali, nenechte si ujít rovnoběžnou a ještě užší uličku Cité Bauer, především bizarní portál domu číslo 19.

Jak se tam dostat: Metro Pernety

Pozdně gotický kostel, ležící na malém náměstí, které tvoří na svém dolním konci Rue Mouffetard, byl postaven na místě staré oratoře ve 12. století, ale v následujících stoletích, především v 15., byl mnohokrát přestavován a dostavován. Současný stav, jak ho vidíme dnes, spadá do roku 1655.

Kostel byl vypleněn v roce 1561 poté, co jeho katoličtí kněží zvoněním zvonů schválně rušili bohoslužbu protestantů, probíhající v blízkém „templu patriarchů“ – protestantském kostele. Ti si to nenechali líbit, sehnali souvěrce a asi dva tisíce jich katolický kostel napadlo a vyplenilo. Na oplátku byl den na to protestantský kostel vypálen a už nikdy nebyl obnoven.

Sloupy v kostele byly změněny z gotických na antické dórské až v roce 1784. Tehdy byla také vytvořena kaple Panny Marie, která zabrala místo původního hřbitova vedle kostela, ze kterého dnes nezbylo nic, kromě zazděného vchodu, který můžeme vidět z přilehlé Rue Daubenton.

Boční vchod do kostela vede přes malý romantický dvorek

Eglise Saint- Médard

Čtvrť Jardin des Plantes, rue Mouffetard

Jak se tam dostat: Metro Censier- Daubenton

Jak se tam dostat: Metro Censier Daubenton

Johanka z Arku, nebo také Panna orleánská, hrdinka stoleté války, která vedla francouzská vojska do boje proti Angličanům a která byla ve svých devatenácti letech roce 1430 upálena v Rouenu za kacířství a čarodějnictví, aby ji tatáž církev, která ji poslala na hranici, později rehabilitovala, blahoslavila a nakonec v roce 1920 svatořečila, má v Paříži nesčetné množství soch, jak na veřejných prostranstvích, tak v kostelích a muzeích. Socha, která nás zajímá dnes, stojí na place des Pyramides, malém čtvercovém náměstí, vtisknutém do křižovatky Rue de Rivoli a Rue des Pyramides přímo naproti Tuilerijské zahradě.

 

 

Bronzovou pozlacenou jezdeckou sochu vytvořil sochař Emmanuel Frémiet v roce 1872. Odlita byla v roce 1874, její tvůrce ji ale nepovažoval za povedenou, nechal proto odlít další (která byla umístěna v Nancy), a nakonec ještě třetí, která v roce 1899 nahradila původní originál.

 

 

Čtvrť Palais-Royal, Place des Pyramides

 

 

Jak se tam dostat: Metro Tuileries