Z centra města se dnes znovu vypravíme na procházku do 20. obvodu do okolí rue des Vignoles. Ještě nám tam zůstala k prozkoumání spousta zajímavých míst, jejichž půvab si nemůžeme nechat ujít. Tím prvním, na které se podíváme dnes, bude možná ta nejkrásnější ulice, která z rue des Vignoles vybíhá – slepá ulička Impasse de Poule, Kuřecí ulička. Svůj název ovšem nedostala podle drůbeže, ale podle jména jednoho z obyvatel v dávné minulosti.
Člověk si tady připadá jako v některé z vesniček na francouzské Riviéře – vysoké zdi úzké uličky jsou prozářeny bleděmodrými okenicemi, růžová omítka střídá bílou a světle šedivou a hlavně tady najdeme záplavu zeleně, která se pne a šplhá po zdech doslova z každého koutku. Jen podotýkám, že fotografie jsou z poloviny prosince a i přesto byla ulička takto zelená a rozkvetlá.
Čtvrť Charonne, rue des Vignoles
Jak se tam dostat: metro Buzenval (zelená linka 9)
Ulice rue du Chat qui Pêche, U rybařící kočky, široká jen sto osmdesát centimetrů, je údajně nejužší v Paříži, i když na stejný rekord si dělá nárok více uliček. Každopádně je jednou z nejstarších, protože leží v části města, těsně se dotýkající nábřeží Seiny, kde ještě zůstala spleť úzkých středověkých uliček, které unikly Haussmannově přestavbě a které nám ukazují, jak vypadalo centrum města dříve.
Její vznik spadá do roku 1540 (dříve ovšem nesla jiný název) a spojuje rue de la Huchette s nábřežím přímo naproti Notre-Dame. Je temná a poměrně špinavá. Při jedné ze stávek popelářů jsem ji viděla zarovnanou černými pytli s odpadky až do výše dospělého člověka.
Ulička je momentálně pod lešením a proto dost nevzhledná, ale to, jak je úzká, je přece jen jasně vidět
K uličce se váží rovnou dvě legendy. Jednou z nich je legenda ze 16. století o kanovníkovi Domu Perletovi, zabývajícím se také alchymií, který uličkou chodil i se svým černým kocourem, který dokázal jedním úderem packy vylovit rybu z blízké Seiny. Tři studenti, kteří byli přesvědčení, že kocour a kanovník jsou jednou a toutéž osobou a současně i převtělením ďábla, kocoura jednou chytili, zabili a hodili do řeky. Současně s tím zmizel i kanovník, což potvrzovalo teorii studentů, ovšem jen do té doby, než se kanovník, který odjel na cesty, znovu objevil. Zároveň s ním se objevil i kocour, který dál klidně lovil na břehu řeky. Nikdo si kocourovo zmrtvýchvstání nedokázal vysvětlit a ulička, u které se vše odehrálo, od té doby dostala název podle něho. A ti tři studenti? Ti prý nakonec skončili na šibenici.
Druhá legenda je prozaičtější. Před regulací nábřeží byly uličky v blízkosti řeky pravidelně zaplavovány vodou ze Seiny. Při jedné z povodní byly do uličky vyplaveny i ryby, které se staly kořistí šikovného kocoura.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je ovšem to, že ulička dostala název od vývěsního štítu, na kterém byla namalována kočka, držící v packách rybu.
U ústí uličky na nábřeží můžeme vidět tuto malbu, vytvořenou umělcem, který si říká Nemo
Chcete vstoupit rovnýma nohama do poezie? Na mostě Mirabeau se vám to podaří.
Pod mostem Mirabeau se Seina valí Ach lásky mé vzpomínám na vás věrný pozůstalý Radost se vždycky v srdci střídá s žaly
Přijď noci Je čas pro hranu Dny prchají Já zůstanu
Vezmu tě lásko znovu do náručí A pod mostem svých paží spatříme proud čím dál prudší věčný proud pohledů když únava je mučí
Přijď noci Je čas pro hranu Dny prchají Já zůstanu
I láska prchá jak ta kalná špína Už navěky Život se prázdní jako sklenka vína a moje naděje se pořád ještě vzpíná
Přijď noci Je čas pro hranu Dny prchají Já zůstanu
Dny týdny prchají a mizí v dáli Čas nevrací nic ani lásky ani ideály Pod mostem Mirabeau se kalná Seina valí
Přijď noci Je čas pro hranu Dny prchají Já zůstanu
Most Mirabeau – Guillaume Apollinaire – překlad Jiří Žáček
Město Paříž
Lehce působící dvoubarevný kovový most Mirabeau, proslavený Apollinairovými verši, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin, byl postavený v letech 1893 – 1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert, představujícími Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.
Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.
Duch obchodu
Detail sochy Duch obchodu
Navigace, v pozadí Hojnost
Most nabízí zajímavé výhledy. Směrem k severovýchodu je to například tento.
Z mostu je také zajímavý pohled na Ile des Cygnes, Ostrov labutí, v jehož čele stojí kopie sochy Svobody
Most sousedí těsně s částí nábřeží, nazývanou le Front de Seine, na kterém byly postaveny v sedmdesátých letech 20. století vysoké věžáky
Apollinairova báseň byla mnohokrát zhudebněná a nazpívalo ji několik slavných francouzských zpěváků. Vybrala jsem verzi, kterou zpívá Serge Reggiani, ale na Youtube najdete i verze, kde zpívá Leo Ferré, Marc Lavoine, Yvette Giraud a další .
Barokní katolický kostel sv. Alžběty Uherské a Panny Marie Milosrdné byl postaven v roce 1646 jako kaple kláštera sester Třetího řádu sv. Františka a až později se stal farním kostelem čtvrti Temple. Z pozdějších rekonstrukcí v 19. století je vyzdobený mnoha obrazy, sochami a především nádhernými freskami z poloviny 19. století a vitrážemi z roku 1830.
Na průčelí kostela, členěného pilíři, jsou umístěny sochy, pocházející z doby Druhého císařství (po roce 1852). V horní části vedle hodin je to sv. Alžběta Uherská a sv. František z Assisi, v přízemí sv. Ludvík a Napoleonova manželka Eugenie. Ve štítu nad vchodem je basreliéf Piety.
Pohled do hlavní lodi
Na fresce v kopuli je zobrazená sv. Alžběta Uherská. Pokud si v kostele všimneme symbolů Řádu maltézských rytířů (např. na bočních stěnách před oltářem), není to náhoda, kostel je i klášterním kostelem tohoto řádu.
Před velikonocemi jsou sochy zahaleny fialovými rouchy
Za oltářem je umístěno sto vyřezávaných dubových basreliéfů z let 1623 – 1627, pocházejících z opatství Saint-Waast v Arrasu a představujících scény ze Starého a Nového zákona. Sem do kostela byly umístěny až v 19. století.
Fresky v kostele prošly rekonstrukcí při příležitosti 800. výročí narození sv. Alžběty v roce 2007 a teď září jasnými barvami
Dům, ve kterém bydlel Victor Hugo a v němž je dnes jeho muzeum, leží na krásném náměstí Place des Vosges. Hugo nebyl vlastníkem domu, ležícího ve východním rohu náměstí, ale měl v něm pronajatý 280 m2 velký byt ve druhém patře, ve kterém bydlel se svojí ženou a čtyřmi dětmi v letech 1832 – 1848. V bytě je nyní trvalá expozice, kde je vystaven Hugův nábytek, pocházející nejen z tohoto bytu, ale i z některých jeho předchozích bydlišť, obrazy, sochy a různé dokumenty, zatímco v 1. patře domu bývají pořádány krátkodobé výstavy.
V červeném salonu jsou vystaveny knihy a listiny, dokumentující Hugovo přátelství s Charlesem Dickensem, různé obrazy a Hugova busta od Davida d´Angers.
Čínský salonek, kde je vystavený nábytek z předchozího Hugova bytu
Jídelna
Hugova knihovna
Hugova ložnice
Hugova busta od Augusta Rodina
Na schodišti domu je umístěn reliéf Uctívání Victora Huga, který vytvořil sochař Henry Cros
Hugův rodný list
Maison Vicor Hugo
Hôtel de Rohan-Guéménée Marais, 6 Place des Vosges
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00 hod Vstup do stálých sbírek zdarma
Jak se tam dostat: metro Bastille, Saint-Paul nebo Chemin-vert
První z uliček, odbočující z rue des Vignoles ve čtvrti Charonne, do které se podíváme, bude Impasse Saint-Pierre. Tady si určitě přijdou na své všichni milovníci romantiky. Člověk by měl hned chuť se tam nastěhovat, dokud ovšem nenastoupí rozum a nezeptá se, jak asi obyvatelé dopravují domů těžké nákupy? Jak to dělají při stěhování? Jak se v uličce, široké tak na rozpažení, vytočí s objemnou skříní, postelí nebo kuchyňským stolem?
Čtvrť Charonne, Rue des Vignoles – Impasse Saint-Pierre
Jak se tam dostat: Metro Buzenval (zelená linka 6) nebo Alexandre Dumas (modrá 2)
Jednu část čtvrti Charonne jsme TADY už viděli před pár dny. Je to část města, kterou jsem dlouho vůbec neznala, přestože jsem o jejích zajímavostech slyšela už dávno a když jsem se tam konečně vypravila, byla jsem unešená autentičností a malebností některých koutů. Bohužel mnoho z nich v minulých desetiletích zmizelo, byly zbourány celé bloky starých domů a na jejich místě byly postaveny moderní domy, občas vysloveně ohyzdné. Čtvrť pořád ještě mění svoji tvář a spousta míst ještě na asanaci čeká, proto stojí za to se sem vydat dřív, než beton pohltí to zajímavé, co přispívá ke kouzlu této dříve venkovské části Paříže.
Dnes vás pozvu do rue des Vignoles, uličky, která svým názvem napovídá, že byla postavena na místě starých vinohradů, které na místních svazích dřív ležely. Ulice, která vznikla kolem roku 1830, zachovává klikatou trasu původní cesty mezi vinohrady a na obě strany z ní vybíhají uzounké uličky, které údajně sledují původní stezky mezi jednotlivými částmi vinohradů. Na nich byly kolem roku 1870 postaveny domy pro dělníky, poté, co se čtvrť po připojení k Paříži začala rychle rozrůstat. Některé z těchto starých uliček už neexistují a na jejich místě vyrostly paneláky, jiné jsou zanedbané a těsně před rekonstrukcí nebo zbouráním, jiné byly opraveny a ještě další přežívají ve své ošuntělé kráse. Upřímně řečeno, ty mě zajímají nejvíc.
Dnes si ukážeme některé části rue des Vignoles, příště přijdou na řadu ty nejpůvabnější boční uličky a průchody.
Naše procházka začne na horním konci ulice, na křižovatce s rue des Orteaux, nedaleko od jižní části hřbitova Père Lachaise. Hned na rohu jsem se zastavila u obchodu se starožitným nábytkem. Kromě něho tady prodávají i staré reklamní cedule a spoustu dalších zajímavých doplňků do interiéru.
Hned vedle mě zaujala tahle výloha výtvarné školy
Na začátku ulice nás nesmí odradit vysoké paneláky, které nahradily původní zbourané domy. Jak to tady vypadalo dřív nám ukáže druhá strana ulice, kde právě probíhá rekonstrukce úzké Impasse Satan (mimochodem, z druhé strany k této Satanově uličce míří Passage Dieu, Boží pasáž). Je jenom dobře, že tady barbarské bourání nepokračuje a že v poslední době tady jdou spíš cestou záchrany starých domů.
Jedna z těch méně vábných uliček
Street art…
… a pár pohledů na místní kolorit.
Čtvrť Charonne, rue des Vignoles
Jak se tam dostat: od metra je to trochu dál, nejbližší stanice je Buzenval (zelená linka 6) nebo Alexandre Dumas (modrá 2)
Na rozlehlém náměstí před kostelem Saint-Sulpice stojí Kašna čtyř biskupů, postavená v roce 1844 architektem Viscontim.
Ve čtyřech výklencích pod kamenným baldachýnem sedí biskupové Bossuet, Fénelon, Massillon a Fléchier
Fénelon, arcibiskup z Cambray
Z vyššího hranatého bazénku přepadává voda do nižšího, kterému dominují sochy kamenných lvů
Jan Šmíd uvádí v jedné ze svých knih o Paříži, že v těch velkých oknech přímo nad hlavou lva bydlí slavná a krásná herečka Cathérine Deneuve. Musela by to být opravdu náhoda, kdyby ji tam někdo z nás potkal, ale třeba se to někomu povede…
Impozantní kostel Saint-Sulpice na stejnojmenném náměstí na mě vždycky působil tak ohromně a strašidelně, že jsem se ani nedivila, když si ho spisovatel Dan Brown vybral do své knihy Šifra Mistra Leonarda jako místo pro noční návštěvu zločinného mnicha Silase, který v něm hledal grál a následně vraždil. Pod 34 metrů vysokou kopulí dómu a temnými klenbami jsem se nikdy necítila dobře.
Kostel působí majestátně už zvenku svým průčelím s balustrádami a dvěma vysokými věžemi. Ty vypadají na první pohled stejně, ale ta pravá je nedokončená, je nižší a méně zdobená než levá. Dnešní fasáda kostela se liší od původního návrhu architekta Servandoniho, která byla jemnější a které dominoval zdobený fronton. Ten byl sražen dolů bleskem a už nikdy nebyl nahrazen.
Kostel je dlouhý 113 metrů a široký 58 metrů. Byl postavený opatstvím Saint-Germain-Des-Prés na místě, kde stával už dříve kostel z 12. století. V 16. a 17. století byl vícekrát přestavovaný a zvětšovaný a na jeho stavbě a následných úpravách se vystřídalo šest architektů. Tím prvním byl Daniel Gittard, který vytvořil návrh v typicky jezuitském stylu -jednolodní stavbu ve tvaru kříže, obklopenou bočními kaplemi, nepříliš vystupující transept s kopulí nad křížením a vysoká okna.
Zajímavé varhany z roku 1776 jsou největší a údajně i jedny z nejlepších ve Francii
Kapli sv. Andělů, která je první vpravo od vstupu do kostela, vyzdobil v letech 1849 – 1861 Eugène Delacroix. Tady vidíme fresku na levé straně kaple, Jakuba zápasícího s andělem.
I když největší hysterie kolem Šifry mistra Leonarda už pominula, velká část návštěvníků kostela hledá ze všeho nejdříve tenkou mosaznou linii, která kostel protíná napříč ze severu na jih. Je to meridián, poledník, ukazující pravé poledne.
Poledník půlí bílý mramorový obelisk, stojící u stěny kostela a sloužící jako gnómón. Ten tady byl vytvořen v roce 1744 astronomy z pařížské observatoře na základě žádosti místního faráře, který si přál sám přesně určovat dobu jarní rovnodennosti a tedy i velikonoc. Každý den prochází sluneční paprsek čočkou, umístěnou v okně jižního transeptu, a v závislosti na roční době se dotkne mosazné linie v různé vzdálenosti od obelisku. O jarní rovnodennosti dosahuje k destičce, vsazené do podlahy. Uf, takhle jsem to pochopila a omlouvám se za svoji primitivitu odborníkům na astronomii, kteří by na tuhle stránku náhodou zabloudili.
Pokud máte rádi moderní sochařství, možná vás zaujme pět a půl metrů vysoká socha z nerezové oceli, stojící na betonovém soklu v blízkosti Place Colonel Fabien v 10. obvodu. Pod názvem L´homme déchiré, Rozervaný muž, ji v roce 1986 vytvořil jako poctu spisovateli Albertu Camusovi sochař Michel Poix. Socha má symbolizovat komplexní Camusovu myšlenku.
Socha je obklopená vysokými moderními domy, tvořícími promenádu v Rue Albert Camus, vedoucí k soše.
Město Paříž
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.