Když byl v roce 1780 zrušený Hřbitov neviňátek v centru města, začalo se se zakládáním nových hřbitovů za městskými hradbami – na severu to byl hřbitov na Montmartru, na jihu Montparnasse a na východě takzvaný Východní hřbitov. Ten byl vybudovaný v roce 1804 podle návrhu architekta Brongniarta, autora pařížské burzy, na bývalých pozemcích jezuitů, ke kterým patřil i otec La Chaise, zpovědník Ludvíka XIV., jehož jméno později hřbitov dostal. V prvních deseti letech zůstával hřbitov víceméně prázdný a Pařížané své mrtvé stále pohřbívali jinde – změnilo se to až potom, co sem byly přeneseny ostatky Héloise a Abelarda, hrdinské milostné dvojice z 12. století, a také Molièra a La Fontaina. Pohřbívání na tomto místě se poté stalo takovou módou, že už v roce 1830 zde bylo 33 tisíc hrobů a jeho plocha musela být rozšířena. Pohřbených bylo ovšem mnohem víc než počet hrobek, v té době bylo ještě zvykem pohřbívání do hromadných hrobů (až 80% mrtvých) a jen ti nejbohatší a nejvýznamnější byli pohřbíváni samostatně. Jejich rodiny si také mohly dovolit nákladnou výzdobu hrobu, proto se hřbitov postupem času stal skutečnou uměleckou galerií, především ve své nejstarší části, kde hrobky vypadají jako malé domy a jsou bohatě zdobeny plastikami, vitrážemi a kamenickými díly.
Dnes má hřbitov 44 hektarů a jeho důkladná prohlídka zabere nejméně jeden celý den. Mnohé z 69 tisíc hrobů (a dalších míst v kolumbáriu) patří významným osobnostem francouzského i zahraničního veřejného života a kultury. Leží tady Felix Faure, jeden z francouzských prezidentů a spousta francouzských válečných hrdinů, maršálů a generálů ze všech historických období, i hrdina maďarské revoluce v roce 1956 Imre Nagy a někteří státníci ze zemí třetího světa, které tady smrt zastihla během jejich exilu. Z hudebního světa jsou tu pohřbeni Bizet, Bellini, Rossini, Chopin, Maria Callas i Edith Piaf, z malířů Daumier, Delacroix, Seurat, Pissaro i Modigliani, ze spisovatelů Balzac, Beaumarchais, Proust, Apollinaire i Oscar Wilde, z herců Sarah Bernhardt, český rodák mim Jean-Gaspard Debureau i manželská herecká dvojice Yves Montand a Simône Signoret.
Pro ty, kteří morbidně milují hřbitovy stejně jako já, je toto místo jedinečnou příležitostí objevovat místa posledního odpočinku svých více či méně oblíbených historických postav.
Naposledy jsem hřbitov navštívila loni před vánoci vlastně náhodou – původně jsem tam ani jít nechtěla, byla jsem tam už mockrát a teď jsem mířila jinam, ale na poslední chvíli jsem u něj vystoupila z metra a rozhodla se, že hřbitovem jen projdu na náměstí Gambetta a cestou vyfotím pro dceru hrob Jima Morrissona, zpěváka skupiny The Doors, kterou zrovna v poslední době poslouchá. Nějak jsem ovšem nabrala špatný směr, zamotala jsem se v úzkých dlouhých uličkách a nejen že jsem Jima nenašla, ale úplně regulérně jsem se ztratila. Poučení: už nikdy si nebudu myslet, že bych se tady mohla vyznat bez plánku a pokorně si ho sebou vždycky vezmu.
Hřbitovní kaple
Kromě nekonečného zástupů slavných jmen na hřbitově najdeme i celou galerii soch od známých i méně známých umělců
Další exemplář do mé sbírky bizarních náhrobků
Victor Noir, novinář, zabitý v roce 1870 ve svých 21 letech v souboji jedním z bratranců Napoleona III., má do zlatova oblýskanou bradu. Že by nějaká pověrčivost pro štěstí?
Hrob Oscara Wilda se od mé poslední návštěvy změnil. Dřív býval od země až po hlavu anděla celý pokrytý rudými otisky rtěnky, které tam nechávaly – kdoví proč – návštěvnice nejrůznějších národností. Teď je pomník vyčištěný a až do výše lidské hlavy ho před dalším podobným vandalstvím chrání sklo.
Tato ulička, ze které je jen pár kroků k hrobu Edith Piaf, byla při mé návštěvě celá lemovaná ohromnými věnci. Nepatřily slavné zpěvačce, byly na nich čínské nápisy a týkaly se černého čínského hrobu, který je vidět na fotce úplně vlevo.
Tady leží Edith Piaf. Kromě Edith, jejího otce a jejího posledního manžela je tady pohřbená i malá Editina dcerka Marcelle
Při svém bloudění jsem náhodou objevila i hroby dvou známých zpěváků. Ten první, Gilbert Bécaud, byl velmi populární i u nás a v první polovině 80. let dvakrát koncertoval v Lucerně. Mimochodem, na obou koncertech jsem byla a byl to nezapomenutelný zážitek.
Druhý zpěvák, jehž hrob jsem náhodou našla, je u nás méně známý Henri Salvador, jazzový interpret antilského původu
Tip 1: U všech vchodů najdete tabuli s vyznačením hrobů známých osobností. Tištěný plánek si také můžete vyžádat v některém z domečků správců, které stojí u všech vchodů na hřbitov.
Tip 2: Skvělý interaktivní plán hřbitova (ve francouzštině a angličtině) se zobrazením těch nejslavnějších hrobů najdete TADY. Ještě podrobnější seznam pohřbených slavných osobností, bohužel jen ve francouzštině, je uvedený na stránkách radnice 20. obvodu TADY.
Le cimetière du Père-Lachaise
hlavní vchod z Boulevard de Ménilmontant, další dva postranní vchody z téhož bulváru, jeden vchod od Place Gambetta (avenue du Père-Lachaise) a jeden od Rue de la Réunion
Otevřeno:
v zimním období po-pá 8 – 17, 30 hod, so 8,30 – 17,30 hod, ne a svátky 9 – 17,30 hod
v letním období po-pá 8 – 18 hod, so 8,30 – 18 hod, ne a svátky 9 – 18 hod
Jak se tam dostat: Metro Père-Lachaise nebo Philippe Auguste
Dnes se podíváme pozorněji do dvora jednoho z domů v rue du Cherche-Midi, kterou jsem viděli minule. Dvůr bývá běžně v pracovní dny a během pracovní doby otevřen díky tomu, že v něm sídlí několik různých kanceláří. Takových podobných dvorů, jejichž kouzlo mám moc ráda, je v ulici více, ukážu vám postupně časem ještě další dva volně přístupné.
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 77-79 rue du Cherche-Midi
Dnes vás pozvu na procházku ulicí, kde se cítím tak trochu jako doma. V její těsné blízkosti, v rue l´Abbé-Grégoire, jsem bydlela při svém zatím nejdelším pobytu v Paříži, a tato skvělá pařížská ulička mě každodenně okouzlovala – její obchůdky, restaurace, bistra i malebné vnitřní dvory, z nichž některé jsou schované za vysokými starými vraty a slouží jen nájemníkům, zatímco jiné jsou přístupné i veřejnosti. Do těch se časem také ještě podíváme.
Poznámka pro francouzštináře: ten zvláštní název ulice údajně vznikl podle vývěsního štítu se slunečními hodinami.
Krásné květinářství s názvem jednoho z románů Umberta Eca – Ve jménu růže
Tento dvůr není běžně přístupný. Jen někdo zapomněl zavřít dveře.
Tip1: V ulici prý bydlí Alain Delon a Gérard Depardieu – tak je dobré se rozhlížet kolem sebe – co kdyby náhodou 🙂 Tip 2: V kolmé ulici Saint-Placide můžete najít spoustu zajímavých obchodů s módou
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, rue du Cherche-Midi
Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone nebo Rennes nebo St.Placide
Rue Cavalotti, do které se dnes podíváme, vede v jihozápadním cípu 18. obvodu podél jižní části hřbitova na Montmartru a na první pohled na ní není nic zvláštního.
Obyčejná ulice, lemovaná typickými pařížskými domy ze začátku 20. století s balkonky s kovovým tepaným zábradlím a s obchody v přízemí
A právě na ty obchody se zaměříme. Je jich tady víc než v jiné běžné ulici a téměř všechny jsou v původním stavu, s původními dřevěnými barevnými výklady a kovovými stahovacími roletami.
Na roletách jsou vymalovány kopie starých dobových plakátů, upozorňujích na tehdejší kabarety, divadla a šantány. Samozřejmě je vidíme jen tehdy, když jsou stažené dolů, proto je nejlepší si návštěvu uličky naplánovat na dobu, kdy jsou obchody zavřené. Já jsem to stihla o chlup, přišla jsem ráno, když už je začali vytahovat nahoru.
Tato výzdoba byla vytvořená teprve nedávno, na začátku loňského podzimu, a nahradila tu předchozí, podle mého mnohem hezčí. Ta tady byla už od roku 1994, kdy se skupina umělců, žijících v ulici, rozhodla na rolety namalovat známé obrazy slavných malířů – od Vermeera přes Toulouse-Lautreca až po Braqua. V posledních letech ale byly tyto barevné rolety tak posprejované (tupost idiotů je zkrátka nekonečná), že z původních obrazů nezbylo skoro nic, navíc by uvedení do původního stavu bylo příliš nákladné, proto se radnice rozhodla pro vytvoření nových rolet. Ty staré půvabné si můžete prohlédnout TADY, kde vidíte vždy původní roletu a tu posprejovanou.
V uličce najdeme i zajímavě vypadající restaurace, kavárny a obchody
Že by inspirace Muchou?
Ani interiéry nezůstávají nic dlužné exteriéru. Vstupní chodba jednoho z domů.
Čtvrť Grandes-Carrières, Rue Cavalotti
Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy nebo Blanche
V roce 1814, když skončila Francouzská revoluce a byla znovu nastolena monarchie, se král Ludvík XVIII. rozhodl, že očistí a oživí památku královské rodiny. Nechal převézt ostatky svého bratra Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty, popravených revolucionáři v roce 1793, do baziliky v Saint-Denis. Na místě hřbitova Madeleine, na kterém byli v době Teroru ukládáni popravení a na kterém byly pohřbeny i ostatky bývalého krále a královny, nechal postavit Kapli smíření. Základní kámen byl položen 21. ledna 1815, ve výroční den smrti Ludvíka XVI. Kaple byla dokončena v roce 1826, za vlády krále Karla X.
Už od konce doby Restaurace (1830) vyvolávala existence kaple značné rozpory, protože byla brána jako pozůstatek starého režimu. Několikrát jí hrozil zánik (především v době Komuny v roce 1871), ale žádný pokus o zničení nebyl dotažen do konce. Od roku 1914 je zapsána na seznamu historických památek.
Pod nádvořím byly pohřbeny ostatky, nalezené ve společném hrobě, který býval právě na tomto místě. Symbolické náhrobní kameny, které lemují dvůr, jsou vzpomínkou na vojáky švýcarské gardy, kteří byli zabiti při zatčení krále v Tuileriích 10. srpna 1792.
Na horní části každého symbolického náhrobního kamene jsou umístěny okřídlené přesýpací hodiny jako symbol prchavosti času, zatímco symbolika kamenné dekorace (vlčí máky, cypřišové a dubové větve ve věncích a girlandách) údajně říká, že oběti patřily ke všem společenským třídám.
Kapli postavil architekt Pierre Fontaine v neoklasickém stylu se stopami římské antiky, středověku a renesance. Kopule je prosvětlená horními okny. Kromě jednoduchého oltáře jsou v kapli umístěny jen sochy krále a královny a bronzové pozlacené svícny,
Vzor na podlaze z barevného mramoru evokuje tvar kopule
Sochu klečící Marie-Antoinetty z bílého mramoru vytvořil sochař Jean-Pierre Cortot. Na soklu sochy je do mramoru vyrytý poslední dopis Marie-Antoinetty, který napsala sestře krále Elisabeth. Tuto sochu, stejně jako sochu Ludvíka XVI., stojící na druhé straně kaple, věnovala kapli jejich nejstarší dcera v roce 1835 po pádu Bourbonů, kdy uctívání popravené dvojice přestalo být povinností národa a zůstalo pouze soukromou záležitostí.
Basreliéf v tympanonu nad vstupem představuje přenesení ostatků královské dvojice do Saint-Denis. Autorem všech basreliéfů v kapli je Francois-Antoine Gérard.
Po schodišti se dá sejít do podzemní krypty
Zlacený vrcholek mříže v kryptě
V kryptě najdeme jen oltář z černého mramoru ve tvaru antické hrobky, údajně postavený přesně na místě, kde bylo nalezeno a odkud bylo exhumováno tělo krále.
La Chapelle expiatoire
Čtvrť Madeleine, 29 rue Pasquier – Square Louis XVI
Těsně vedle Place de Catalogne leží další náměstí, pocházející z ateliéru architekta Riccarda Bofilla, podle mě podařenější a nápaditější. Na rozdíl od vedlejšího rušného Place de Catalogne sem nesmějí auta a střed náměstí je celý vyplněný parčíkem. Několikrát jsem se tady už zastavila, sedla si na lavičku a pozorovala odrazy oblohy, mraků a slunce na skleněných stěnách budov, postavených do kruhu. Proměny světel a odrazů jsou někdy fantastické.
Východ z náměstí směrem k Rue Vercingetorix je zakončen dvěma dórskými sloupy. Bohužel ten autojeřáb mezi nimi stál tak dlouho, že už jsem nemohla s focením déle čekat, bála jsem se, že kvůli soumraku by toho o pár minut později už nebylo moc vidět.
Tip: Hned v sousedství je ještě jedno další kulaté náměstí Riccarda Bofilla, Place de l´Amphithéatre. To už jsem před setměním vyfotografovat nestačila, tak snad někdy příště. Je postaveno v podobném stylu jako Place de Seoul, jen místo skla je použito více kamene.
Oblast nad nádražím Montparnasse byla kompletně přestavěná v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Nejdříve zbourali rozsáhlou oblast starých domů, dílen a ateliérů, při čemž byla nenávratně ztracena místa, na kterých tvořilo mnoho francouzských i světových umělců. Byl zbourán ateliér, kde tvořil Celník Rousseau, ateliér Paula Gauguina, ateliér Brancusiho (i když jeho kopie byla vytvořená vedle Centre Pompidou, viz můj článek TADY) a další a další ubohé domky a ateliéry více či méně úspěšných umělců.
Na místě starých domů potom začaly vyrůstat nové. Nejdříve to byly ohyzdné věžáky, které dnes lemují nádraží Montparnasse, postupem času se pak tato móda architektury ze 70. let zmírnila a novější části této oblasti už mají aspoň trochu lidské dimenze.
V té době vyrostlo i Katalánské náměstí, Place Catalogne, které navrhl slavný barcelonský architekt Riccardo Bofill. Náměstí je tvořeno dvěma neoklasickými domy, postavenými do polokruhu a členěnými vysokými sloupy, ve kterých bylo postaveno 574 bytů, z toho 400 pro sociálně slabé.
Musím se přiznat, že můj první dojem z náměstí před několika lety byl tísnivý – měla jsem pocit, že tam na mě všechno padá a architektura mi připadala taková – stalinská. Jak se líbí vám?
Oba domy byly potom doplněny dalšími dvěma budovami ve stejném stylu, které navrhl architekt Maurice Norarina (nahoře vpravo). Celý soubor domů, tvořící náměstí, byl dokončen v roce 1986.
Uprostřed náměstí měl být nejdříve postaven obelisk, plán byl později změněn a byla zvolena fontána, kterou navrhl Shamaï Haver – nakloněná kruhová plocha, po které volně stéká voda. Vypadá to poměrně zajímavě – bohužel tak nízko u země hrozí, že si toho člověk vůbec nevšimne.
Vysokým průchodem se sloupy se potom dostaneme k Rue Vercingetorix a takzvané Zelené promenádě, parku, který vede podél železničních kolejí na místě, kudy měla původně vést městská magistrála.
Kdyby na vás té moderny bylo příliš, existují jistoty, které jsou v Paříži vidět téměř na každém kroku. Přímo z náměstí se totiž nabízí tento pohled.
Často na takových místech přemýšlím o tom, jak by to tam vypadalo, kdyby místo asanace a zastavění novými domy byly zachovány a zrekonstruovány ty staré. Jestli modernizace nějakého prostoru a získání zdravějšího a hodnotnějšího bydlení ospravedlní vymazání jedné části historické epochy. To mě napadá nejen v Paříži, ale samozřejmě i v Praze a jiných městech, kde řádila Mrštíkova bestia triumphans.
Na druhou stranu by rekonstrukcí starého Montparnassu s jeho křivými domky, ateliéry, hospodami a bary pravděpodobně vznikl podobný skanzen pro turisty, jako dnes vidíme na Montmartru. Moje staromilské srdce by to ale pravděpodobně přivítalo víc.
Dnes ještě jednou a opravdu už naposledy zůstaneme poblíž Place Edith Piaf. Minule jsme se prošli kouzelnou starou čtvrtí La Campagne a Paris, dnes sejdeme po jednom ze schodišť a popojdeme jen o kousek dál. V úzké uličce se starými domky si tady můžeme prohlédnout elegantní a štíhlý kamenný kostel. Byl postavený v roce 1936 v tehdy chudé dělnické čtvrti, kde předtím žádný kostel ještě nestál. Bohužel to je jeden z mála pařížských kostelů, který jsem našla zamčený, takže jsem neviděla ani údajně hezké varhany, ani vnitřní výzdobu. Otevřená byla jen malinká kaple po levé straně od vchodu, ale ta vypadá tak trochu jako čekárna u zubaře. Třeba budete mít víc štěstí.
Místo prohlídky interiéru vás tedy pozvu na procházku okolím. Zajímavostí je tady dost a dost.
Přímo naproti kostelu vede úzká slepá ulička Square Chauré s hezkými domky…
…a za kostelem potom další ulička Villa Étienne Marey.
Z ní je hezky vidět věž kostela. Uličky v okolí kostela byly postaveny ve dvacátých až třicátých letech 20. století pro střední třídu obyvatel.
Na rohu této uličky stojí zajímavý moderní dům, který sem, mezi domky o šedesát let starší, dokonale zapadá, přestože byl postavený až v roce 1995. Je vytvořený z betonu, skla a patinovaných měděných plechů a malá zahrada je plná vzrostlých stromů.
Další zajímavost v okolí. Původně jsem tato vrata dílny fotila jen kvůli grafitti, až doma jsem si všimla figurek na římse, které vypadají jako ze starých stěračů.
Pokud byste se trmáceli do 20. obvodu, abyste si podle mého návodu prohlédli Place Edith Piaf (TADY) nebo navštívili bar na stejnojmenném náměstí (TADY), nezapomeňte se rozhlédnout i po blízkém okolí. Doslova jen pár desítek metrů nad náměstím s barem leží La Campagne a Paris, zajímavá a malebná čtvrť s domečky jako pro panenky, každý z nich jinak upravený a jinak zajímavý, s malinkou zahrádkou plnou zeleně. Nejdřív ze všeho je ovšem nutné vyšplhat do výšky, přístup je sem většinou jen po schodech.
Tato čtvrť s dnes jistě luxusním bydlením vznikla na začátku 20. století jako domky pro dělníky a drobné řemeslníky, kteří vytvořili družstvo a postavili si slušné bydlení v této tehdy rychle se rozvíjející dělnické čtvrti se špatnými hygienickými podmínkami. Protože k dispozici byl jen tento terén poddolovaný sádrovcovými lomy, nesměla tu (řekla bych naštěstí) vyrůst žádná vysoká zástavba, ale právě jen nízké jednopatrové domky.
La Campagne a Paris
Čtvrť Saint-Fargeau, ulice Jules Siegfried, Paul Strauss, Georges Perec, Camille Bombois a Irenée Blanc
Anglofonní knihkupectví Shakespeare and Company, jehož výlohy najdete přes řeku přímo naproti Notre Dame, je notoricky známé a má bohatou a zajímavou historii. Ta sahá až do roku 1919, kdy si Američanka Sylvia Beach otevřela malé knihkupectví v 8. obvodu v rue Dupuytren a později v rue Odéon. Její knihkupectví se ihned stalo centrem anglo-americké kultury v Paříži. Chodila k ní téměř celá takzvaná „ztracená generace“, která tehdy v Paříži žila – Hemingway, Ezra Pound, F. Scott Fitzgerald, Gertruda Steinová i James Joyce. Právě toho Sylvia Beach podporovala nejvíc a na vlastní náklady vydala i jeho Odyssea, který ji málem přivedl na mizinu poté, co byla kniha zakázána jak v Angli tak i v Americe. Knihkupectví bylo násilně zavřeno v roce 1941 po německé okupaci Paříže, údajně proto, že Sylvia Beach odmítla prodat knihu německému důstojníkovi. Obchod blízko Odéonu už nikdy nebyl znovu otevřen.
V roce 1951 otevřel Američan George Whitman další anglofonní knihkupectví, a to na místě, kde ho známe dnes. Tehdy se jmenovalo Mistral a název Shakespeare and Company dostalo až v roce 1962 po smrti Sylvie Beach. I toto knihkupectví se stalo brzy centrem další generace Američanů v Paříži – chodívala sem tzv. beat generation – Allen Ginzberg, Gregory Corso, William Borroughs, ale také Henri MiIller a Richard Wright. Někteří z nich v knihkupectví i přespávali na pověstných divanech v prvním patře, umístěných mezi regály s knihami, stejně jako mnoho dalších mladých lidí, které zde George Whitman nechával bydlet jen za pomoc v obchodě. Tento zvyk ostatně v obchodě existuje dodnes a pokud po schodech vystoupáte do prvního patra, uvidíte nejen tyto proslulé divany, ale i bývalý Whitmanům byt, o který se obchod rozšířil. V různých zákoutích tady posedávají mladé, vážně a intelektuálně se tvářící dívky a intelektuálně zadumaní mladí muži, kteří tady čtou nebo píší pravděpodobně v naději, že se jednou také literárně proslaví.
George Whitman zemřel loni před vánoci, 14. prosince 2011, ve věku 98 let. Obchod však už od roku 2001 vede jeho dcera Sylvia, která tady organizuje spoustu různých akcí, koncertů, četby autorů z jejich děl, výstavy a dalších prezentace.
Uvnitř knihkupectví je bohužel zakázáno fotit. Alespoň přes výlohu můžete vidět, že stěny jsou opravdu doslova vytapetovány od podlahy až ke stropu tisíci a tisíci nejrůznějších svazků.
Knihkupectví určitě stojí za návštěvu i pro ty, které anglické knihy moc nezajímají. Má totiž tak jedinečnou atmosféru, že alespoň krátké bloudění mezi regály může být zajímavé pro každého.
Prezentace knihkupectví v angličtině s majitelkou Sylvií Whitman. Na Youtube můžete najít spoustu dalších videí.
Tip: Knihkupectví „hrálo“ i v několika amerických filmech, naposledy v Půlnoci v Paříži Woodyho Allena nebo ve filmu Julie and Julia (s Meryl Streep). Interiér obchodu je dobře vidět i na začátku filmu Před soumrakem (Before sunset).
Hřbitovní kaple
Neposadíme se?
Uvnitř knihkupectví je bohužel zakázáno fotit. Alespoň přes výlohu můžete vidět, že stěny jsou opravdu doslova vytapetovány od podlahy až ke stropu tisíci a tisíci nejrůznějších svazků.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.